Bára Dřevíkovská: Setkání jsme začali připravovat asi před rokem a dvěma měsíci, protože jsme věděli, že je optimální ucházet se o pořádání setkání ve chvíli, kdy budeme mít vybrané ubytování. Takže jsme nejprve začali vybírat lokalitu a ubytování a potom na základě toho jsme začali vybírat i další věci, abychom měli na podzimním setkání už alespoň hrubou osnovu, jak bude akce vypadat.

Proč jste zvolili jako místo konání Zbraslavice?

Bára: Hledali jsme takovou lokalitu, která by byla zajímavá, a napadla nás Kutná Hora, která skýtá mnoho příležitostí nejenom pro exkurze, ale i město je to krásné, je tady mnoho hezkých míst na bojovou hru, a když jsme hledali kolem Kutné Hory ubytování, snažili jsme se zajistit ho v dobré kvalitě, ale i v rozumné ceně. Priorita pro nás byla teplá voda a topení. Jsme rádi, jestli se to vydařilo a jestli s ubytováním byli účastníci spokojeni. Zbraslavice jsou přece jenom kousek od Kutné Hory, ale poměr cena/výkon se nám snad povedlo vybrat dobře.

(Odpovídá zatím pouze Bára, ale rozhovoru se účastní ještě Míla Roreitnerová a Iveta Jelínková, které doplnit nechtějí zatím nic a s Bárou souhlasí. Iveta Jelínková je v Mense, jak sama říká, „staronováčkem“ a svoje mensovní aktivity znovu odstartovala právě pořádáním celostátního setkání.) Co bylo na organizaci setkání nejtěžší?

Bára (hodně se směje): Já bych řekla, že všechno. I v případě, že člověk již organizoval nějakou akci pro Mensu nebo se jí účastnil, tak pokud neorganizoval akci tohoto rozsahu, je velmi těžké domyslet rozsah akce a dopad změn ve chvíli, kdy účastníků je opravdu hodně. Alespoň pro mne to bylo jednoznačně nejtěžší. Je to náročné i z pohledu toho, že organizace probíhá celý rok, protože celý rok člověk pořád něco připravuje. Na druhou stranu jsme si během organizace užili i hodně legrace, byly tam skvělé momenty, kdy jsme byli hrozně rádi za to, že jsme se do toho pustili, docela dobře jsme se pobavili i během setkání jako takového.

Kolikrát jste byli kontrolovat areál? Vyjížděli jste sem několikrát i během přípravy? 

Bára: Přímo v areálu jsme byli celkem třikrát, já jsem tady byla prvně, když jsem lokalitu vybírala, protože ji sice znám, ale chtěla jsem se podívat, jak to tady aktuálně vypadá, pak tady byl samostatně Pavel Oplt a pak jsme tady byli i všichni. Trasu bojovky jsme prošli několikrát, procházeli jsme si přímo město, já jsem si projížděla lokality exkurzí, abychom měli orientační přehled, kolik času zabere přemísťování.

Míla: Já jsem tady strávila s Dádou krásný víkend, kdy jsme se po dlouhé době užily, jsem za to vděčná, protože bylo hezky a normálně na sebe nemáme čas a čas na sebe jsme si udělaly díky přípravě setkání. Posledních 14 dní jsme spolu strávily neskutečně hodně času, kdy se všechno finalizovalo, poslední čísla, bylo načase udělat konečné seznamy, rozdělit do týmů, rozdělit na pokoje, aby se vyhovělo přání alespoň většiny z těch, kteří měli nějaké požadavky. Při tom počtu lidí to bylo náročné.

Kolik bylo účastníků?

Míla: Včetně dětí a nás bylo 130 lidí.

Kde jste brali inspiraci?

Bára: Většinu soutěží vymýšleli Dáda a Pavel. Účastní se podobných programů a báječné bylo to, že mají pohled z hodně širokého úhlu, vědí, co je zajímavé a co ne. Choreografie dobových výstupů byla v režii mě a Pavla. Samozřejmě Kutná Hora nás inspirovala celkovým zasazením děje, kde jsme se snažili, aby to mělo pro účastníky kontinuální linii, aby si připadali pořád zapojeni do hry a aby to bylo pro ně zajímavé i v tom, že Kutnou Horu chtějí opravdu zachránit.

Musíme vzpomenout krásné historické kostýmy, které jste si připravili, a ještě jsme ani jednou nevzpomněli Karla Martiška, kterému jsme několikrát opakovali, že ho máme moc rádi – při luštění jeho supertěžkých šifer!

Bára: Karel byl strašně důležitý tím, že šifry zná a je v tomto oboru hodně zkušený, tak šifry nebyly banální. Myslím si, že je tady spousta lidí, kteří právě přesně tohle ocenili, protože šifry byly na vysoké úrovni a velmi inteligentně udělané. Za tohle jsme Karlovi moc vděční, opravdu tomu věnoval hodně času a šifry byly perfektní.

Ano, a některým z nás se trošku kouřilo z uší v průběhu jejich luštění…

Bára (smích): Ale tak pro vás ostatní jsme měli i úkoly spíše toho fyzického rázu!

Míla: Od začátku bylo jasné, že nechceme, aby tam byly pouze šifry, ale aby tam byly i soutěže a hry takové, kterých by se zúčastnili v podstatě všichni členové družstva, protože při luštění, co si budeme povídat, je pár lidí a ostatní stojí kolem a nemají co dělat. Proto jsme zařadili hry a soutěže, které vyžadovaly aktivitu od všech členů, aby opravdu měli pocit, že se zúčastňují.

To se vám také povedlo.

Míla: To byl náš záměr od začátku, tam jsme směrovali výběr her a všeho.

Iveto, byla to tvoje první mensovní akce vůbec, anebo „pouze“ první celostátní setkání? Jak se ti setkání líbilo a jak ses v roli organizátorky setkání cítila?

Iveta: Po delší časové odmlce jsem zhruba přede dvěma lety znovuobnovila své členství v Mense. Bohužel však přes veškerá předsevzetí o svém zapojení se do mensovního života jsem zůstávala pasivním členem. Připravované celostátní setkání v lokalitě nedaleko mého bydliště pro mne bylo velkou výzvou.

Ze setkání jsem si odvezla ty nejlepší možné zážitky. Přestože přípravná část spočívala především na pražském týmu a má podpora probíhala v operativních činnostech na místě setkání, užívala jsem si svůj pobyt. Různá zařizování a práce s tím spojené mne v mém životě opravdu baví a jsem moc ráda, pokud jsem mohla svým dílem přispět ke spokojenosti ostatních. Rovněž touto cestou děkuji všem za vřelé přijetí a předem se těším na další shledání.

Co je podle vás největším benefitem mensovních setkání?

Bára: Já bych řekla, že setkání jsou úžasná převážně svojí atmosférou, kdy se sejde pestrá společnost lidí z celé České republiky, jsou tu různé věkové kategorie, lidé s různými zálibami a zaměřením a spojuje je chuť pobavit se a užít si to a je to hodně znát. Kolikrát jednotlivci by k sobě cestu hledali těžko, ale v rámci týmu a hry jsou schopni se do toho zažrat a atmosféra je úžasná, člověk se seznámí se spoustou zajímavých lidí a připadá si tady jako v jedné velké rodině. Možná to zní trošku kýčovitě, ale já mám z toho ten pocit!

Pavel: I když v roli organizátora nezbylo tolik volných chvil, jsem moc rád, že jsem měl šanci tolik lidí víc poznat a spolupracovat s nimi. Na to si upřímně při roli účastníka prostor tolik neudělám, takže jsem si užil komunikaci a spolupráci se všemi mnohem víc nežli během všedních dnů. To bylo pro mě tím největším přínosem tohoto celostátního setkání, a i proto se na všechny těším na těch dalších.

Co byste poradili organizátorům dalších setkání, máte pro ně nějaký vzkaz anebo rady, nápady, návrhy?

Bára: Pro další organizátory určitě to, co děláme vlastně všichni a udělali jsme to i my – snažit se od předchozích organizátorů získat co nejvíce doporučení, důležitých věcí, a i tak můžu říct, že je to fuška!! (směje se), i když si myslíte, že jste připraveni.

Pavel: Nezapomeňte se dopředu dost vyspat a nebojte se obrátit na mensany a bývalé pořadatele s prosbou o pomoc i přímo na akci.

Co byste chtěli vzkázat účastníkům setkání?

Bára: Účastníkům chceme strašně moc poděkovat, lidé tady byli skvělí a podpora z jejich strany byla obrovská i ve chvíli, kdy už jsme občas podléhali nějakým krizím…

Míla: Měli s námi trpělivost, i když se nedařilo.

Ale vždyť jste měli všechno super připravené!

Míla: Ne vždy se všechno povedlo, jak jsme měli vymyšlené a jak jsme chtěli, ale nesetkali jsme se s vyloženě špatnou reakcí, takže tady byli skvělí účastníci zájezdu!!

Bára: Je hodně znát, že setkání od setkání lidé vidí, jak se setkání vyvíjí, a i díky tomu, že spousta lidí má již i organizační zkušenost, setkáváme se převážně s pozitivními reakcemi a to je velmi posilující. Bez pozitivního přístupu účastníků by to určitě nebylo zdaleka tak úžasné…

Děkuji za rozhovor a mockrát děkujeme za pořádání setkání, které jsme si všichni krásně užili. Těšíme se na setkání na dalším setkání!

Autor: Zuzana Šimková