V zámku hlavních dveří zarachotil klíč. Saša překvapeně vzhlédla a hřbetem ruky si promnula bolavé oči. Dnes nečekala žádnou návštěvou. Zavřela učebnici, pohledem zabloudila k opasku přehozeném přes opěradlo židle, na kterém měla pověšenou dýku. Za dveřmi se ozvalo zamumlání a pak podrážděný výkřik:

„Pitomé klíče!“ Saša přivřela oči a uvolněně si oddychla. Matka se vrátila dřív z práce. Dveře se otevřely. Drobná žena v dlouhém zeleném kabátu vdupala do bytu a hlasitě za sebou zabouchla.

„Dobrý večer, mami,“ usmála se dívka od stolu. Pásek se zbraní zázračně rychle zmizel ze svého původního místa.

„Co tak brzy?“ Žena si sundala ozdobný klobouček a pověsila ho na věšák. Měla dlouhé, husté rudé vlasy.

„Vypadl proud, nějak to nešlo znovu nahodit a museli zavolat elektrikáře. Co jsi celý den dělala?“ Pohlédla se na knihu v jejích rukou. „Á, dějiny výtvarného umění.“ Dcera se znovu pousmála a knihu odložila na stůl.

„Byla jsem venku s Mirkem a pak psala úkoly.“ Matka zavrtěla hlavou a vešla do kuchyně. Po chvíli se ozval její hlas:

„Nejsi s tím klukem nějak moc často? Nechci tvrdit, že kamarádství je špatná věc, ale víš ty o něm vůbec něco bližšího?“ Saša si povzdechla, to téma zjevně nebylo nové.

„Mami, jsem si naprosto jistá, že on je tím nejlepším, s kým bych se mohla scházet.“ Vstala a sehnula se pro opasek hozený pod židlí.

„Neboj se, nic mi neudělá.“

„Jen aby,“ odpověděla matka pochybovačně. Saša už to dál nekomentovala a radši zmizela do svého pokoje.

***

Klíč byl celý zapatlaný od krve a kliku radši zmáčkla loktem. Byt byl tichý a prázdný. Naštěstí. Dveře od koupelny byly jako vždy pootevřené, strčila do nich nohou, ruce natažené před sebou, aby jimi o nic nezavadila. Na kůži cítila, jak krev pomalu zasychá a nepříjemně se krabatí. Předloktím zvedla kohoutek, do umyvadla vytryskla čistá, teplá voda. Saša do ní s požitkem strčila zakrvácené ruce. Pořádně si je vydrhla kartáčem a pak utřela starou osuškou, kterou poté zahrabala hluboko do koše na prádlo. Špinavé čepele dýk vyčistí později. Vrátila se zpátky do jídelny, která byla zároveň i předsíní. Ze stolu sebrala výtisk včerejších novin a se zájmem se dala do čtení. Matka byla na služební cestě a tak teď měla tři dny absolutní volnosti. Tři dny, které mohla plně zasvětit své práci. Lovu… Lovu zla. Pohodila hlavou, aby jí rezavá ofina nepadala do očí. Bylo jí přece jenom teprve čtrnáct, nemohla se po nocích potulovat venku bez vysvětlení. A lhala tak nerada…

***

Držel Sašu okolo ramen a pomáhal jí, aby neupadla. Skrz prsty, přitisknuté na roztržené paži, jí tekla bez ustání krev. Kousala se do rtu, aby se nerozvzlykala. Bylo to jen škrábnutí… jen malé zranění pro dobro všech.

„Ponesu tě.“ Vysoký muž, spíš ještě chlapec v černém oblečení zastavil a starostlivě na dívku pohlédl. Zavrtěla hlavou.

„Zvládnu tu, Mirku. Nevysiluj se zbytečně.“ Vytrhla se mu a vratce vyrazila dál ulicí. Smutně ji pozoroval, oči, černé jako opály, se leskly slzami.

Rudá růže, ach rudá růže, proč uvadáš tak mladá…

***

Ránu si důkladně vyčistila a skryla pod obvaz. Nemohla s ní pořádně hýbat, natož psát, ale doufala, že díky svému dosud výbornému prospěchu profesoři uznají výmluvu, že se pořezala o sklo z rozbitých dveří. Vytáhla hadr a nešikovně začala stírat krev z podlahy. Dveře bytu cvakly. Saša prudce zvedla hlavu, rudé vlasy jako vodopád přepadly na záda. V myšlenkách zalétla k dýce, která teď neužitečně ležela na posteli.

„Ahoj Sašo, jsem doma!“ Matčin hlas vesele zazpíval a vytrhl dívku z její strnulosti. Vyletěla na nohy, nasadila překvapený úsměv a vyběhla z koupelny. Zraněnou paži schovala za záda.

„Jé, mami, to jsem ráda!“ Žena pověsila kabát a otočila se k dceři.

„Já taky,“ pousmála se. „Není tu něco k jídlu? Mám strašný hlad!“ Nečekala na odpověď a zamířila prozkoumat ledničku. Saša počkala, až zmizí do kuchyně.

Rychle vběhla do svého pokoje, hodila zbraň do psacího stolu a oblékla se do dlouhé, vytahané mikiny.

Jen o okamžik později se ozval výkřik. Saša strnula a pak váhavě vykoukla do jídelny. Matka stála ve dveří do koupelny a oči třeštila tam, kde dívka tušila krví pokropenou podlahu, kterou už nestihla uklidit.

„Mami?“ zeptala se nejistě. „Co je?“ Žena se zachvěla a silou vůle odvrátila hlavu k dceři.

„Alexandro,“ zašeptala, “Alexandro, tak tohle mi vysvětlíš.“ Dívka pootevřela pusu. Toho oslovení matka používala jen v největším vzteku. Saša ho neměla ráda.

„Mami, to…“ zakoktala a zrudla. Žena ji se stisknutými rty pozorovala, brada se jí třásla. Dívce vhrkly do očí slzy. Rozběhla se ke koupelně, vklouzla okolo matky dovnitř a postavila se tak, aby přes ni bylo co nejméně vidět. Žena se otočila a tvář měla smutnou a mnohem starší než kdy před tím. Saša polkla a pohladila ji po tváři.

„Zavři oči, maminko. Prosím.“ Žena přikývla a pomalu se odšourala do ložnice.

***

Kostelní hodiny odbíjely jedenáctou. Saša rychle vyběhla do schodů, v kapsách šmátrala po klíčích. Když bude mít štěstí, matka přijde později než ona. Do dveří ve spěchu téměř narazila, zabrzdila jen kousek od nich. S napětím zmáčkla kliku. Bylo otevřeno. Povzdechla si a co nejtišeji vklouzla dovnitř. Po špičkách zamířila ke svému pokoji.

„Kde jsi byla?!“ Matka stála ve dveřích kuchyně a mračila se. Saša ztuhla a nejistě se usmála.

„Mami…“ Žena k ní rázně přistoupila a škubnutím ztrhla dýku z jejího opasku.

„Co je tohle?! Můžeš mi to vysvětlit?!“ Dívka na ni beze slova hleděla, v krku, dosud pálícím po divokém běhu, cítila pomalu stoupající hořkost pláče. Matka na ni chvíli rozčileně hleděla, potom mrštila zbraní na zem. Kov se ve světle žárovky matně zablýskl.

„Zranění! Jizvy! Krev na podlaze! Dýky! Pozdní příchody! Podivní přátelé! Co myslíš, že ti budu ještě snášet?! Nechci se jednou dočkat toho, že tě domů přiveze policie! Nebo ještě hůř, už tě nepřiveze vůbec! Nevím, co je ten kluk, ten, ten „Mirek“ zač, ale od té doby, co ho znáš, jsi se strašně změnila! Tohle už nebudu trpět, nebudu se denně třást strachy, jestli se vrátíš domů! Tak co vlastně děláte?! Kradete? Bojujete s podsvětím? Tak co?!“ Chytila Sašu za ramena a začala s ní třást.

Dívka se z jejího sevření vyškubla a ustoupila o několik kroků dozadu. Po tvářích jí tekly slzy.

„Mami, já…“ Žena na ni nepříčetně zírala, prameny hustých, rudých vlasů jí padaly do očí jako symbol šílenství.

„Mami, tak prostě zavři oči, prosím tě, jen na okamžik, ještě na chvíli, než budu moct všechno vysvětlit!“ Slova se ze Sašy vyhrnuly jako záplava, zoufalství vepsané do dětských rysů obličeje, který dávno ztratil svou naivitu.

„Ne, už ne,“ zavrtěla hlavou matka, hlas jí hystericky přeskakoval. „Už ne, Alexandro, už nemůžu…“ Dívka se smutně usmála, rudá ofina jí spadla do očí jako závoj.

„Já taky ne.“ Otočila se a zmizela v pokoji.

***

Dýka zasvištěla vzduchem. Lesklé ostří se mihnulo kousek od jejího ramene a roztrhlo jí rukáv na předloktí. Překvapeně uskočila a naučeným pohybem vytrhla od opasku zbraň. Ze stínu vystoupila vysoká, bledá žena. Opatrně si nadzvedávala černé, plesové šaty, aby je neuvláčela na dlažbě. Saša zvedla obočí a přehodila si dýku do druhé ruky…

Čepel se zabořila hluboko do dívčiných zad. Cítila, jak se něco uvnitř ní trhá a brní, bolest se vzepjala s divokostí nezkroceného hřebce, vytryskla jako ohňostroj barevných hvězdiček, které se roztančily až do konečků prstů a celou ji pohltily. Zhroutila se na kolena, ruce v křeči upustily zbraň. Svět okolo ní se pomalu, pomalu začal bořit do tmy a němoty. Ještě před tím, než její smysly uhasly docela, uslyšela nad sebou hlas.

„…bude jako my. Prokletá…“

***

Seděla u umyvadla a prázdnýma očima hleděla před sebe. Ze zápěstí, položených na okraji mísy, kapala hustá, rudočerná krev.

„Sašo? Sašo?! Alexandro!“ Dveře koupelny vrzly. Matčin hlas byl ostrý a vyděšený, vysoké podpatky na dlaždičkách ostře klapaly.

„Sašo, co jsi to udělala?!“ Chytila ji za ruce a obrátila ji k sobě. Dívka se na ni bezvýrazně podívala, bílé, žmolkovité rty lehce pootevřené. Matka zoufale pohlédla na hluboké řezné rány – a vykřikla. Zranění se před jejíma očima začala pomalu zatahovat.

„Holčičko… Sašo, co…“ Alexandra pomalu zvedla oči a podívala se někam nad její rameno. Ze stínu jídelny vystoupil vysoký muž, spíš ještě chlapec v černém.

Nevesele se pousmál a zavrtěl hlavou. Saša přikývla. Chápala. Matka pomalu zvedla obličej mokrý slzami.

„Dceruško…“

„Mami,“ řekla dívka klidně, jakoby to ani nebyla ona, „zavři oči. Prosím. Naposled. Musím odejít.“ Ve světle žárovky se zalesklo ostří meče. Oni neplakali.

Nesměli.

Autor: Ludmila Jarošová