Proč by měla tato informace zajímat personalisty? Jak má člověk s IQ >130 nejlépe vytěžit svůj potenciál na trhu práce? Vnímají personalisté/zaměstnavatelé vyšší IQ jako výhodu, nebo komplikaci? A jsou to personalisté nebo někdo úplně jiný, kdo by mohl zajásat nad zaměstnancem s řádově větší inteligencí, než má běžná populace?

Skoro bych řekl, že příval podobných otázek se může limitně blížit nekonečnu. Jelikož lidská představivost nemá hranice, stačí zúžit výběr, vydat se opačným směrem k podstatě věci, ke zdroji a zkusit si položit otázku: „Co je vlastně to IQ?“ A případná odpověď? Když jsem šel před cca 20 lety na testy do Mensy, myslel jsem si, že výsledek mi odpoví na otázky, které mi tak nějak napovídaly, že potřebuji více než chléb a hry. Až časem jsem pochopil, že definovat IQ je to samé, jako se snažit slovy popsat nepopsatelné, že prakticky nemá výsledek testu pro posunutí se dál žádný smysl; člověk jen zjistí, že ví, co potřebuje vědět, a je jen na něm, jak se svým talentem naloží. Je to jen klíč, který držíme v ruce, a podobně jako malíř může vyjádřit své představy lépe štětcem než lopatou, i my můžeme posouvat hranice poznání, poznáme-li své skutečné možnosti a budeme je cílevědomě rozvíjet. Aby mohl člověk využít efektivně vlastností tohoto klíče, musí ujít velký kus cesty, a jak známo, ta nejdelší cesta vede k sobě.

Když jsme si s Tomášem Kubešem vyměňovali názory na téma projektu Kariérní podpora, napadlo mě, že okamžik restartu projektu je nejlepší příležitostí, jak projekt podchytit komplexně. Je to unikátní moment a místo, kde můžeme provázat chuť udělat dobrou věc, propojit kontakty a sdílet zkušenosti, a tak pomoci těm, kdo svou kariéru teprve startují. Myslitelé mnoha kultur se shodují v tom, že nejcennější je naučit se, jak se učit, a tím nemám na mysli Vladimíra Iljiče. Mnozí lidé nejsou talentovaní, ale jsou cílevědomí, pracovití, disciplinovaní a to je vynáší vzhůru (abstrahujeme-li od v dnešní době časté bezohlednosti a materialismu). Bude-li si takto kultivovat skromnost, sociální dovednosti a odbornost člověk s nepřehlédnutelným talentem, je jasné, že ve světě, kde bývá často spravedlnost zobrazována jako hluchá a slepá, může nechat ostatní hodně daleko za sebou. Pokus o rozpoznání, po jakých siločarách se mění chování společnosti a jaká je obvyklá posloupnost příčin a důsledků, nevede dle mého názoru člověka ke snaze v takovém chaosu zvítězit. Vede spíše ke smíření, v němž jedinec vyvažuje kvalitu svého talentu s kvantitou převládajících vzorců chování skupiny. Vede k nalezení hlubšího smyslu své práce, která je zároveň zdrojem obživy. Je v tom zajímavá interakce, kdy zachování vnitřního klidu je určujícím faktorem velikosti úspěchu a nutné námahy k jeho dosažení. A kromě jiného – práce by měla osvobozovat a měla by také člověka bavit, ne z něj dělat otroka. Ztratit vlastní osobnost je snadné, udržet si osobní čest a důstojnost v dnešním dynamicky se měnícím světě vyžaduje celkem vysoké nasazení, ale výsledky stojí za to.

Shodneme-li se, že Mensa sdružuje talentované jedince, potom by bylo fér spojit síly anebo se alespoň zamyslet, jak nejjednodušeji doplnit stávající aktivity projektu. Někde na začátku by asi stálo rozhodnutí, zda chci prioritně vydělávat peníze a zbohatnout, nebo někam dorůst v rámci svého profesního oboru – tyto přístupy se kříží. Posledních cca 15 let jsem pracoval převážně v developerských a technologických firmách na vedoucích pozicích. Svůj osobní vklad do projektu Kariérní podpora Mensy vidím minimálně v tom, že se v příštích příspěvcích pokusím zaměřit na předání praktických zkušeností jak z pohledu vedení lidí, tak z pohledu člověka, který je v reálném světě motivován chutí kombinovat svůj talent s reálnými možnostmi okolní společnosti a přijímat, jak je dnes v oblibě, „nové výzvy“.

Závěrem této úvodní úvahy si dovolím konstatovat, že ať zde vyslovím jakýkoli názor, neznamená to, že bych si činil nárok na vyslovování obecných pravd. Někdo bude souhlasit, někdo ne, jinému to bude jedno. A někomu to třeba dá impuls, aby nepovyšoval své velevýznamné ego nad zbytek světa, aby rozpustil své obavy udělat to nejjednodušší, co může udělat, a začal být jednoduše sám sebou. Pro začátek stačí si uvědomit, kdo jsem, odkud jsem přišel a kam kráčím, ale máme-li z pohledu jedince filozoficky pochopit, v čem spočívá přínos lidí s členstvím v Mense pro společnost a co může nám zpětně společnost poskytnout, měla by komunikace a interakce fungovat všesměrně, neboť jen tak lze něco v pozitivním slova smyslu ovlivnit. Samotný fakt, že je někdo členem Mensy, má spíše charakter potvrzení, že svým talentem neplýtváme. Není to však způsob, jak se katapultovat mezi elitu. Má-li člověk pracovat na své kariéře, pak musí být rovný především sám k sobě a začít od sebe. Dle mého názoru se opravdový úspěch každého člověka musí odrazit také na dílčích úspěších týmu, struktury pracovní či společenské, do které náleží – tedy i v prostředí Mensy, není-liž pravda. Nestačí nakročit, ale vykročit.