Jak moc bylo rozšířené povědomí o Mense počátkem devadesátých let?

Společnost se o Mensu prakticky začala zajímat až v době po založení gymnázia. Byli jsme nevelká komunita, členové se mezi sebou dobř

e znali, ne všichni ale chtěli školu. Byl to příliš velký závazek. Přáli si, aby Mensa zůstala debatním klubem. Trvalo to pak ještě několik let, než gymnázium oficiálně přijali.

Gymnázium Buďánka vzniklo na jaře roku 1993 jako jedna z prvních soukromých škol. Kde se vlastně vzal ten nápad?

V pětadvaceti jsem vydal knihu Škola je hra, ve které jsem se zaobíral problematikou zprostředkování výuky dětem tak, aby pro ně byla zábavná. Dodnes se jí prodalo na 22 000 kusů. A mimo jiné si ji koupila i Kateřina Havlíčková, která si s psycholožkou Evou Vondrákovou pohrávala s myšlenkou založit Mensa gymnázium. To byl asi ten první moment. Společně jsme pracovali na projektu, který jsme pak předložili ministerstvu školství.

A jak reagovalo ministerstvo?

Bylo nedlouho po revoluci, úředníci byli zmatení a v situaci se příliš neorientovali. Ale neškodili. řekli jsme, že chceme žáky hodnotit slovně, a oni to odsouhlasili. V té době neměli žádné nástroje, žádné vyhlášky, jak nám to zakázat.

Slovní hodnocení, to musela být taková menší revoluce.

Slovním hodnocením to začínalo, ale později jsme zjistili, že nestačí pokrýt všechna kritéria. Učitel, který chce takové hodnocení aplikovat, musí přehodnotit svůj styl, nemůže učit standardně. Škola byla zpočátku úplně maličká, první rok jsme měli jen třicet studentů. Takové rodinné prostředí, kde se všichni znají.

Jen třicet studentů? A kolik se jich hlásilo?

Strašně moc. Stovky. Druhý rok se jich přihlásilo asi tisíc. Rodiče pak často nechápali, proč se zrovna jejich dítě nedostalo – vždy? přece bylo jedničkář. Známky pro nás ale nebyly rozhodující. U dětí se zkoumala hlavně struktura inteligence a osobnosti. Za tím účelem dělaly IQ a psychodiagnostické testy, také jsme si od nich nechali něco nakreslit. řídili jsme se zásadou, že špatný výsledek může být náhoda, dobrý ne.

Pěkná zásada, ale fungovala?

Je pravda, že se k nám i tak dostávaly děti, které třeba po půl roce musely odejít. Školní systém jsme nastavili svobodně, hodně nekonformně. Někteří ale byli zvyklí na diktát biče – najednou si mysleli, že když tam bič není, že můžou skákat po stropě. Tehdy jsme to neuměli řešit jinak, než že jsme rodičům řekli, ať? ho vezmou na klasickou školu. V některých případech ale rodiče studenty odhlásili sami – nevěřili, že náš přístup může fungovat.

Ale děti s poruchami učení jste si tam nechávali.

Těch bylo požehnaně. Mezi opravdu chytrými dětmi jsou takové poruchy velmi časté. A jen výjimečně mají schopnosti rovnoměrně rozložené: některé děti byly geniální v matematice, ale dysgrafici a dyslektici, neschopní přečíst knihu nebo napsat gramaticky správnou větu. A obráceně, byli tam tací, kteří bravurně ovládali několik jazyků, ale neuměli sečíst pár čísel.

Fascinuje mě, že jste tak pestré „stádo“ dokázali vůbec ukočírovat.

Rozhodli jsme se, že do toho půjdeme s obrovskou tolerancí. A když se zjistilo, že dítě v jedné oblasti vyniká, tak se mu jinde nechávala volnost.

A nedělalo jim to pak problémy, když se hlásili na vysokou?

Některým ano. Jednoho kluka si s sebou nesu, že jsem mu třeba mohl víc pomoct. Na Buďánce si zvykl, že všechno přichází tak nějak samo. Po škole šel na matfyz a hned v prvním semestru vyfasoval profesora, který bazíroval na tom, aby studenti znali jeho skripta. Tomu klukovi by úplně stačilo je prolistovat. Jenže on na to koukl a řekl si, že takovou pitomost prostě číst nebude. Skončilo to tak, že vyletěl nejen z předmětu, ale i z matfyzu.

Ale to je strašná škoda…

To je jedno z rizik u chytrých dětí. Byly tam děti geniální i na poměry skupin, které jsme sestavovali napříč ročníky. Takové jsme chválili, říkali jim, jak jsou dobří. To ale byla chyba, protože mohli vyčnívat v relaci k ostatním, ale ne v relaci ke svým možnostem. Takže jsme je měli chválit, ale zároveň motivovat. Dotlačit je k tomu, aby svých možností plně využívali.

Ale není nakonec chyba v mezilidské komunikaci? Že jste ke studentům přistupovali přátelsky a otevřeně a oni se tu najednou setkali s autoritou, která nic takového nepřipouštěla? Vy jste je vlastně ochudili o to středoškolské peklo, kterým by si každý student měl projít.

To jsme je ochudili, ano. Na druhou stranu jsme je spoustu věcí naučili. Když k nám přišli ze základky, byli zvyklí opisovat, co učitel napsal na tabuli. Zato my je stavěli do situace podobné výuce na vysoké škole.

Pamatujete si ještě někoho ze studentů?

Ale já si pamatuju na všechny! I tež jsem s nimi hodně v kontaktu. S partou těch „služebně nejstarších“ se scházíme několikrát do roka. Slavíme spolu Vánoce, silvestry … spontánně, bez větší organizace.

A co učitelé? Na ty máte jaké vzpomínky?

Kantory jsme sháněli různě, většinou přes osobní kontakty. Na začátku jsme měli vizi, aby u nás učili profesoři z vysokých škol. Vzhledem k inteligenci těch dětí to nebylo od věci, jenže většina pedagogů nedokázala zvládnout třídu třeba dvanáctiletých dětí. Proto za sebe náhradou posílali své lepší studenty, bylo jim kolem dvaceti. Z Martina Krynického se takto stal skvělý učitel a bezmála fenomén mezi matematiky.

Proč jste vlastně odešel z pozice ředitele?

Ty důvody se kumulovaly. Já byl strašnej workoholik – zanedbával jsem rodinu, zničil si manželství. Najednou jsem ztratil energii. Navíc jsme byli placeni hůř než učitelé na státních školách. Kvůli Buďánce jsem nechal plavat spoustu aktivit, které mi vydělávaly peníze, a postupně jsem se dostával do nezáviděníhodné finanční situace.

Copak se náklady a výlohy nepokryly ze školného?

Školné bylo v té době deset tisíc – jedno z nejlevnějších v Praze. Postupem let se samozřejmě navyšovalo, ale pořád se drželo zatraceně nízko.

A jaký pocit máte ze současné situace?

Dění na gymnáziu jde už dlouho mimo mě. Naposledy jsem se angažoval v roce 2007, kdy jsem pro něj pomáhal získat evropský grant. Škola je daleko větší, než co bývala. Možná to pomáhá její ekonomice, ale podle mě to škodí její atmosféře. Na druhou stranu, loni jsem se účastnil mensovního maturitního plesu a tam se děly věci v duchu, jaký pamatuju. Ten genius loci, ta míra nonkonformity a nestandardních vztahů… nic se nezměnilo. Z toho jsem měl radost.

Nevím, co si mám představit pod „nestandardními vztahy“.

Jednou v autobuse jsem slyšel nějaké dvě učitelky říkat, že jsme sekta. Zpětně myslím, že to v jistém smyslu trefily. Protože my byli prvotně komunita lidí. Každé ráno jsme se před začátkem výuky se studenty scházeli na čaj. Lidi tam přicházeli v hloučcích a snídalo se.

Ale to není sekta…

Jenže my v těch devadesátkách ty učitele strašně štvali. Studenti k nám totiž chodili rádi a o gymplu mluvili v superlativech. Všem připadalo zvláštní, že si na škole tykáme. V ratingových testech jako Scio a Kalibro jsme se s PORGem a Keplerem vždy prali o první místa, ale to je o kvalitách školy moc nepřesvědčilo.

Slyšela jsem, že váš film Gympl byl také do určité míry inspirován děním na Buďánce. Ne všechno v něm ale bylo vykresleno takhle růžově.

Film Gympl je adaptací mého románu Graffiti a ano, ten je hodně autobiografický. Začal jsem ho psát v době, kdy už jsem věděl, že se školou ukončím pracovní poměr. Ale oproti knížce jsou v Gymplu učitelé vykresleni zle, jako karikatury.

Čím to?

Protože běžný divák věci, co se děly na Buďánce, vůbec nepobere. Tomáš Vorel taky nebyl s to pochopit, že škola může být hezká a fungovat. Dnes bych to oddělil a natočil ne jeden, ale dva filmy: první o temném a syrovém prostředí Graffiti, druhý o škole buďánkovského formátu.

Co vy víte, možná se vám to ještě poštěstí…

Možná zjistíte, že ve Vaší obci je méně než potřebných deset členů, a proto je zapotřebí uspořádat testování, které může nové členy získat. O informace a rady k plánování testování poproste koordinátora testování (v současné době Helena Fejfarová), který se domluví s testujícím ve Vašem kraji na možném termínu a dalších podmínkách. Vy sami můžete pomoci tím, že zajdete za ředitelem místní školy, kterou jste navštěvovali a máte v ní dobré kontakty, abyste mu osobně vysvětlili, co je Mensa a co testování žáků na škole přinese pozitivního, a poprosíte ho, aby v odpoledních hodinách propůjčil třídu na testováni pro veřejnost.

Aby se lidé o testování dozvěděli, zajistěte článek o Mense a plánovaném testování v místním tisku a rozhlase (většinou jej rádi zařadí, pokud přijdete s hotovým článkem podle jejich představ). Můžete také vytisknout letáčky a vylepit je na veřejných nástěnkách, například ve středních školách v obci. Elektronickou verzi letáčku Vám rád zašle koordinátor testování.

Několik měsíců po testování můžete kontaktovat nové členy Mensy a domluvit s nimi založení místní skupiny. Stačí, když 10 osob vysloví toto přání a podepíší se pod žádost, kterou následně zašlete Radě Mensy, nejlépe členovi RM zodpovědnému za MS (v současné době Pavel Terber).

Rada Mensy na Vaši žádost ustanoví provizorní MS a jejího provizorního předsedu, který je povinen uspořádat valnou hromadu místní skupiny. Její pravidla jsou uveřejněna na webové stránce http://ms.mensa.cz/. Především je potřeba dodržet termíny pro vyhlášení a rozeslání informací.

Na valné hromadě bude zvolen oficiální předseda MS, místopředseda a pokladník, čímž nová MS oficiálně vznikne. Následně Radě Mensy (rada@mensa.cz), redakci (redakce@mensa.cz) a webmasterovi (webmaster@mensa.cz) zašlete zprávu o vzniku místní skupiny a potřebné kontakty se objeví na webu i v časopise, a iRadu (irada@mensa.cz) poproste o zřízení intranetové konference, elektronické adresy skupiny a případně webové adresy.

Založení MS opravdu není obtížné. Do začátku je však potřeba vložit hodně chuti a nadšení, protože vždy nějakou dobu trvá, než místní skupina začne skutečně žít.

Všechny aktuální kontakty naleznete na adrese http://kontakty.mensa.cz/.

Autor: Jana Votrubcová

Od té doby uplynulo dlouhých dvacet let. V listopadu 1988 se konala v Curichu 1. konference ECHA (European Council for High Ability), vědecké společnosti, která se zabývala dětmi i dospělými s vysokým IQ, a to jak výzkumně, tak v psychologické a pedagogické praxi. Na konferenci měla paní Drábková, jediná účastnice z východního bloku, referát „Dědičnost vysoké inteligence“ a později založila pobočku ECHA v Československu.

Taky díky ECHA se podařilo obnovit kontakt s Mezinárodní Mensou a domluvit cestu Eda Vincenta do Prahy, aby tam pomohl se založením Mensy a prvním testováním. Hlavním organizátorem všeho byla opět Hana Drábková. Zorganizovala přednášku Eda Vincenta v Československé psychologické společnosti (byla o Mense – tehdy ještě dosti ožehavé téma, které vyvolalo bouřlivou diskusi). S pomocí Mladého světa uveřejnila nabídku na testování IQ (o Mense samozřejmě ještě nepadlo ani slovo), na kterou reagovalo okolo 1000 lidí. Společně s dcerou Hanou Drábkovou ml. a Edem Vincentem otestovali pak během jediného týdne všechny přihlášené lidi, kteří se až na samotném testování dozvěděli, že se jedná o akci Mensy.

Úspěšní otestovaní dostali anglický formulář Mezinárodní Mensy s přihláškou, pokud by chtěli do Mensy vstoupit. Muselo se také transformovat hodnocení protokolů a IQ na naše poměry, což vypracovala po statistické stránce H. Drábková ml. a Vincent to schválil z hlediska Mezinárodní Mensy. Tak vznikly „naše normy.“ Vincent dohlížel, aby šlo všechno přesně podle mezinárodních stanov. Jezdil takto zakládat Mensy do více zemí. Bylo to vlastně částečnou náplní jeho práce, kterou dělal velmi nadšeně. Do Londýna odjížděl tenkrát doufaje, že se nějak podaří u nás Mensu zaregistrovat, zatím třeba pod jinou hlavičkou.

Ale organizaci, která by zastřešila nebo přijala Mensu pod svá křídla, se nedařilo najít. Stručně řečeno, nikdo nechtěl mít s Mensou nic společného. Pořád všude ještě panovala bázeň z toho, aby nebyl někdo nařčen z „elitářství“, které stále tolik vadilo tehdejší vládnoucí ideologii. Nezbylo, než čekat na zázrak. A zázrak přišel v podobě 17. listopadu 1989. Ještě před „zázrakem“ se uskutečnila dvě testování, v září a v listopadu 1989. Díky tomu byl počet členů dostatečný (asi 250) a hned po listopadu se tito pozvali, aby přišli, mají-li zájem pracovat ve výboru – dostavilo se asi 100 lidí!!!

První předsedkyní Mensy Czechoslovakia se stala Hana Drábková st. Začátkem roku 1990 se sešel „zakládající výbor“ Mensy, v němž kromě Drábkové st. a ml. byli Jiří Bělohlávek jako místopředseda, Alena Straková jako jednatelka, Marta Pawlicová jako tajemnice a kronikářka, Láďa Šulc jako redaktor časopisu Mensa, který ihned začal vycházet, Vláďa Kšír jako SIG koordinátor, Jaroslav Flejberk za místní skupinu Pardubice a dále Helena Bastlová, Vladimír Vätter, právník, a Jan Komárek, ekonom. 17. března 1990 proběhla několikahodinová schůze se členkou výboru Mezinárodní Mensy, A. O’Brien z Londýna, kterou poslal E. Vincent, aby s námi probrala stanovy a poradila ve všem dalším. Tuto schůzku snímal (asi 1 hod.) na video Láďa Šulc, takže existuje historický dokument.

Právě tak snímal další, již plenární schůzi v dubnu 1990, kde byli členové Mensy seznámeni s novým výborem, schváleným z Londýna, dále s programem a také byly ustaveny některé zájmové skupiny (SIGy), jejichž koordinátorem byl V. Kšír. V té době byla také zahájena akce k registraci Československé Mensy. Stanovy přeložil a o věc se staral J. Bělohlávek. Trvalo to dlouho, protože naši registraci i stanovy musela schvalovat i Mezinárodní Mensa. To byly již jen technické detaily. Členové výboru se ve svém volném čase pravidelně scházeli a pracovali vesměs obětavě, s nadšením. Všechna dosavadní testování byla zdarma. O členských příspěvcích se začalo mluvit až na plenární schůzi v dubnu 1990. Tak proběhl další rok. Jiří Bělohlávek také zorganizoval testování na Slovensku.

Tímto Mensa konečně naplnila svůj název „Mensa Czechoslovakia“. Výbor se pak rozhodl podle stanov uspořádat v létě 1991 volby. Bylo to spojeno s plenární schůzí i se společenským programem. Volby proběhly regulérně, podle všech pravidel. Při těchto volbách Dr. Drábková st. již rezignovala na funkci předsedkyně a novým předsedou byl jednomyslně zvolen Jan Fikáček.

redakčně upravila Hana Svobodová