Pohoda mezi vinohrady

Tomáš Nováček — Mon, 18 Jun 2018 12:14:07 +0000

A protože několik mých kamarádů a kamarádek tentokrát nepřijelo, ráda bych se podělila o dojmy a důvody, proč to pohoda byla.

Když pominu to, že část programu jsem si opět připravila vlastní (nezávislý na organizátorech) a téměř jeden celý den strávila s bratrem, který žije v jedné z dalších nedalekých vinařských obcí, a druhý den strávila dámskou jízdou s Alčou a Janou po okolních pamětihodnostech a přírodních krásách, kterých opravdu tento kraj nabízí bezpočet, včetně přilehlých „cizích zemí“, zůstala ještě spousta prostoru pro organizátory a realizace jejich programu.

Jako „mazák“, který nevyužívá vše, co se nabízí, nemohu posoudit, jakým způsobem byly zorganizovány exkurze, kterých nebylo přespříliš a byly vedeny spíše v duchu procházek po městech, zámcích a parcích, ale věřím, že ku spokojenosti těch, kteří je využili a uznávám, že speciálně pro nováčky je určitý „připravený program“ dobrý.

My jsme si z okolních krás vybraly Pavlov, Mikulov a Valtice (včetně přilehlého areálu) a výlet zakončily pokořením soutoku Moravy a Dyje. Trojmezí jsme navštívily z rakouské strany a domů se vrátily přes Slovensko. Jiné skupiny jiné dny atakovaly soutok ze strany slovenské a navíc ho překonali i plavmo.

Proč se mi tedy na setkání tolik líbilo? Snad poprvé se stalo, že jsme už v osm večer mohli zasednout k oblíbeným hrám a nikdo nás „neobtěžoval“ programem. Minimální počet individuálních i týmových soutěží, když byly, byly vydařené, vtipné, krátké, úderné. Neunavující. Skutečně čilí a spokojení jsme mohli ukojit své hráčské vášně. Navíc s číší kvalitního vína v ruce.

Připojím výčet dalších pozitiv. Prostředí společných prostor bylo úžasně příjemné, spousta prostoru, velké množství světla, vlídný a profesionální personál, ochotný trávit s námi čas, i když konzumace nebyla obzvlášť výmluvná. Úroveň přípravy jídla a stolování byla nadstandardní, snídaně královské. Kvalitu večeří z vlastní zkušenosti ohodnotit nemohu, ale pohledem lákaly a očití konzumenti byli nadšeni. Ubytování bylo na úrovni, ale diferencované. Konkrétně náš pokoj mi připadal přehnaně drahý, když uvážím, že šlo o tmavě hnědou kobku s jedním malým oknem na severní straně, rámusícími bagry za ním (otřásal se strop i podlaha) a prostou úložných prostor na oblečení a osobní věci. Jedinou šatní skříň s ramínky jsme neměly čím zaplnit, když jsme sekce Outdoor. Viděla jsem ale i pěkné pokoje. Škoda, že v nich bydlel někdo jiný. Na druhou stranu, do pokoje chodíme pouze spát.

Všechno plynulo tak nějak přirozeně, samovolně, jako by s tím nikdo neměl ani žádnou práci, jako dobře namazaný stroj. Za touto iluzí však jistě stojí hodiny a hodiny přípravy a úsilí organizátorů, aby všechno vypadalo hladce, nenuceně a bezproblémově.

I pondělní bojovka slibovala pohodovou procházku mezi vinohrady, nezávislou na ničem, pouze na naší chuti dělat to či ono tehdy či ondy. Nebýt ovšem zapeklitých úkolů (Karle!!), které zbytečně svým počtem i náročností pohodu narušily a v některých vyvolávaly až mindráky. Nutno ovšem říct, že nad některými jsme se i pobavili.

Když k tomu všemu přičteme ještě počasí, které po celou dobu bylo více než ukázkové, není organizátorům co vytknout.

Autor: Marta Kubánková

Jak jsem si zaječel (aneb ještě jedna individuální z jarního setkání)

Tomáš Nováček — Mon, 04 Jun 2018 19:49:27 +0000

Boží hlas mi nedal vydechnout celých jedenáct set kroků k prvním zaječím domům. Tam se ukázalo, že nejde o Mensu ale o mateřskou školu. Tak jako tak první body byly v luftu. Čerstvé tóny úlevy se smísily s prudce stoupající kyselinkou frustrace a vytvářely jedinečné cuvée pozdně odpoledního sběru. Mne sebral po pár metrech Vinařskou Michal Lounek do auta bez klik (maso pro doktora Jacksona? aneb nesedejte nikdy do auta k cizím lidem!). A tak jsem složil svůj sak a pak se na mne usmál Rak a slečna v recepci chtěla mojí adresu a já potom dlouho do noci přemýšlel, jestli se na mne nenaštve a nezapomene, až bude marně zvonit, protože já teď budu pár dní mimo. A unaven sluncem, hvězdným nebem nade mnou a červeným tramínem ve mně, usnul jsem jako špalek. Tak skončil den prvý a začala prvá noc.

Ráno mi došla slova spoluspícího: „Ale já budu chodit spát pozdě.“ (A já budu krmit hrocha.) „To mi nevadí.“ „A budu si vodit návštěvy.“ „To mi nevadí.“ „Dámské!“ „Jako až do postele?“ „Taky.“ (S cizí ženou v cizím pokoji?) „Tak to by snad byla lepší ta manželská vedle…“ a vida, že dobrá rada nepadla na úrodnou půdu, pro jistotu jsem autoval:„Já budu chodit po špičkách.“ (Vlk taky sliboval.) Nu což, dotknuto, hráno. Zbývalo se jen pomodlit, že ho/je nebude moje vstávání rušit.

A hurá na Zaječí a přilehlé vršky. Místní pověst praví, že Dalibor dal i bor. Takže se nabízelo začít od něho. 262 metrů nad mořem. Bez houslí, zato v Týmu nevěsty. Svatební kytice nebo slunečný hrob? Lepší malý sedlák v hrsti nežli velký na střeše. Sorry jako, Andulko Plíšková. Odcházím bez klobouku po vinici bos. Ocelový Maják a 105 schodů do nebe.

A zpět na Kalvárii, kde s odpolednem čeká Honza Vrabec na vlnách podivna. S peříčkem holubím, jinými slovy největšího z pierotů kolem pyramidy, baníkpyčo na plácku pod parkovištěm, kde krutý král Kazimír Kolikátý kreslí ke kostěné klice klasicistně klenuté kadibudky kosočtverce a tak dál nosíš po kapsách dopisy od Andrého ze Sauvignonu a nakonec se všichni sejdeme v muzeu s plnými bágly žlutého harampádí. Ještě, že v partě s Urbanem, Floriánem a Standou Reisingerem se kilometry reálně zkracovaly a natahovaly pod úhlem zakřivení pohledu skrze světlem prostupný obal, a to geometrickou úměrou k výšce hladiny kapaliny z obalu upité. Necelých 100 ha vinic se tak vešlo do 260 metrů sklepů. To je optika Moravy. A tak skončil den druhý a začala druhá noc.

Nedělní ráno protřelo oči kopřivou (před velikonocemi prý nejvzácnější rostlinou na území bývalého Rakousko-Uherska, např. v DlouhoPolsku na Nymbursku se za ni plotilo zlotym). Zatímco na václavskym václaváku před recepcí se shlukovali exkurzoři, vykročil jsem s větrem v kapse Děvičkám vstříc. Slanina byla dnes obzvláště vypečená, takže cíle jsem si mohl klást ty nejvyšší (Děvín 550 metrů nad mořem). „Hej, tuláku, kam jedeš?“ „Nevim. Mně stačí, když slyšim, jak ty pražce drncaj…“ Ale než dorazila paní s úsměvěm Mony Lisy, cumlal už beránek hašlerku. „Silnice bílá přede mnou, řepka olejka vedle ní…“ Show must go on the road. A já přitom myslel jenom na Venuši. Ne v kožichu, nahou jako oběd. A možná už hezkých pár tisíc let… gravidní. Přišlo mi divné, že by to nikoho nenapadlo dřív. Kam se poděli odborníci? Doktor Mázl? Mlíkař? A sedmá rota? A kdepak asi zůstal taťka? Padl při dobytí Maidburku 1645 Švédy? Nebo se rozpadl na vápencový prach v kronice žhavého léta 1947? Shlížeje do kraje, přepisoval jsem staré pověsti pálavské. Kam oko dohlédne slunce, kam noha došlápne vinice, kam ruka dosáhne sklenice. AjáM aklečv átélyv onár édžak ín z a. Žehnej bůh (ať už jakýkoli) tomuto kraji! Ať plodí jeho země i Venuše! Delhop an ot jár ýksmez…

Nejsem žádný strašpytel, ale když ten večer v televizních novinách říkali, že hráz mezi Dolní a Střední nádrží je něco jako pražský Libeňský, ucítil jsem studenou ploutev na páteři. Že by leklý kapr zpod hráze? Anebo na topole podle skal zelený mužík zatleskal? „Brekeke,“ praví hradní Mluvka. Ponořil jsem se do teplé vody a nechal se ukolébat vířivkou. Tak skončil den třetí a začala třetí noc.

Až na snídani před bojovkou mi došlo, že ZAJEČÍ není od slova „ječet“ (trvale), ale od slova „zaječet“ (jednorázově). Takže to vypadá spíš na nějakou stezku odvahy (měl jsem se porozhlédnout po místních hřbitovech). Jo, pozdě bycha honit. Karty už byly rozdány. Nezbývalo, než jich zvednout a trumfovati. Šifra mistra Karla vedla nás znovu na vinice. „Hledej, Šmudlo!“ volala bujná poprsí žen od révových kmínků. Skácel mikulášek přítluckou horu (293 metrů nad mořem). Toto je odbočka ke květinovému kameni do Rakvic a tam zas je možno, za dobré viditelnosti, spatřit karabiny. Jsem trubka. (Za to můžou ty hranolky místo rýže.) Nepropátral jsem penál, přehlédl zebru, neprokoukl trajektorie míčů a ještě ke všemu opakovaně volal „Nehru! Nehru!“ Na to (ne)stačí logika. A někdy nestačí ani celé odpoledne…

Za to moudrost předků praví: In vino veritas. Nalijme si tedy čistého. Teď se ukáže, kdo se díval a poslouchal a kdo jen zevloval. Malleus maleficarum. Až do rána bílého… Nebo červeného. Malleus mensus. Tož si stvořme aspoň malého Frankensteina. Skončil den čtvrtý a tak začala čtvrtá noc.

Ráno raníčko, sotva vykouklo sluníčko, bývalá panna ulehla. A synek vstal, sbalil se a do zaječích vzal. Nic v dobrym, nic ve zlym, to jen ranní ptáče dál doskáče. Třeba takový zlatý slavík, když v devět ráno probouzí Zaječany z místního rozhlasu „…kávu si osladím o trochu víc…“ a „…v 10 až 10:30 se na návsi bude prodávat uzený bok, uzené maso a jiné uzeniny…“ Jede sem starej Krkovička. Anebo že by přece jen doktor Jackson? Kruh se uzavřel a já mazal k domovu až se asfalt prášil.

(V zásadě sepsáno v EC172 Hungaria mezi Brnem a Pardubicemi na Svátek Práce léta páně dvou tisícího osmnáctého než se na vedlejší čtyřce probudily kurtizány vracející se ze služební cesty do Budapešti a svým šuškáním svedly mou pozornost)

PS.: V textu je skryto skoro 50 (?) přímých, upravených či zkomolených citací, narážek a odkazů na (nejen) českou pop-kulturní scénu. Kdo je, děcka, najde všecka, má u mne lahvinku z habánských sklepů… A jako bonus jsou tam taky tři předsedové Mensy.

Autor: Ivan Chocenský

Zaječí – Magazín Mensa

Pohoda mezi vinohrady

Jak jsem si zaječel (aneb ještě jedna individuální z jarního setkání)