Ukázalo se, že mé úvahy vůbec nebyly liché. Pokud byste měli možnost jet na stejná místa, neváhejte!

Kromě parků jsme projeli i pár měst, jsou pro mne ale kromě San Franciska na opačném konci škály zajímavosti. Ano, Los Angeles nabízí chodník slávy s hvězdami filmu, hudby a zábavy, slavné Beverly Hills, hvězdárnu Griffith Observatory nebo nedalekou Santa Monicu, kde končí Route 66. Las Vegas dává milovníkům sázení možnost zkusit své hráčské štěstí a k tomu laciný a blýskavý kýč napodobenin evropských staveb nebo kino Sphere, kopulovitou stavbu viditelnou i z vesmíru. Salt Lake City centrum mormonské církve nebo Capitol. Ale to vše stačí vidět jednou. Do San Francisca bych jela klidně potřetí. A opět, jako tentokrát, bych si k tomu nechala zahrát písničku od Scotta McKenzieho:

If you’re going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair…

Víc se o městech zmiňovat nechci, ale o čem se rozepíšu ráda, je příroda. Vezmu to pěkně popořadě, jak jsme postupně projížděli jednotlivými místy:

Panamint Valley

„To nikdy nezapomenete – pohled na jednu i druhou stranu na dlouhou bezútěšnou cestu pouští,“ tak údolí charakterizoval Tomáš a měl pravdu. Člověk by tu nechtěl být sám a bez vody.

Někteří účastníci výpravy měli chuť se tu projít. Naskytla se k tomu příležitost, v zádech byla nachystaná auta, která všechny během nedlouhé doby podél silnice nabrala a jelo se dál, směr Údolí smrti.

Death Valley

Nejteplejší místo na Zemi. Kdysi si tudy zkracovali cestu ti, kdo šli hledat a těžit zlato do kalifornských zlatých pánví. Parta bílých osadníků dala místu jméno podle toho, jaké utrpení zde zažila. Zemřel sice jen jeden starší muž, ale ostatní museli k přežití vynaložit spoustu sil, zabít dobytek a spálit vozy. I dnes jde o zrádné místo, které může zabíjet. Návštěvníci si myslí, že když jsou v autě a mají mobil, nemůže se jim nic stát. Ale jak varují rangeři – strážci parku – auto se může rozbít a téměř nikde není signál. V případě potíží vás nemusí dlouho nikdo najít. Přesto Death Valley láká každý rok mnoho návštěvníků a má skutečně na co.

Kultovní je Zabriskie Point, vyhlídka, která se dostala do stejnojmenného filmu z roku 1970.

Nejnižším místem, 87 metrů pod hladinou moře, je solná pánev Badwater Basin. Je to zároveň nejnižší bod Severní Ameriky. A prý se tu dají přímo na zemi usmažit vajíčka. Ale zrovna na potvoru nikdo z nás s sebou žádné neměl, abychom to mohli vyzkoušet.

Jsou období, kdy to tu dokonce kvete. Je k tomu potřeba dostatek zimních srážek, správné rozložení dešťů a teplé jarní slunce. Nastává to jen zřídka, ale je to pak nádhera. Američané tomu říkají superbloom (bloom = kvetení). Vůbec tedy nejde o mrtvou krajinu. Ale oproti jiným místům na Zemi tu je život takový intenzivní a zároveň zredukovaný. A víte co, v té místní slané a teplé vodě, kterou někdo nazývá polévkou, žijí i ryby. Je to k nevíře, ale my jsme je viděli na vlastní oči.

Vzali jsme to i přes malířskou paletu. Místo, kde skály hrají barvami. Jo, mít tak čas a ponořit se tu do malování by mohlo být skvělé (ano, s pořádnou zásobou vody, slunečníkem a funkční vysílačkou).

Posádka auta, která neměla v Londýně takové štěstí při přestupu a jela nám naproti z Las Vegas, nás ale kvůli absenci signálu stejně nenašla. Tak se celým údolím jela kochat i z nádherné Dantovy vyhlídky.

Grand Canyon

V nabídce byl přechod ze severní na jižní hranu. Neuváženě jsem se napsala mezi zájemce, ale naštěstí uspořádali Tomáš s Hankou včas cestovatelskou přednášku. To mi pomohlo se správně rozhodnout a nejít. Představa, že bych zdržovala celou skupinu (nebo pro mne nedej bože letěl vrtulník jako už pro člena jedné z předchozích výprav), mě děsila. Všech 22 odvážlivců, kteří se nezalekli, přechod zdolalo ve zdraví, někteří tedy s puchýři a namoženými svaly, ale všichni jistě se silným zážitkem a posílenou vírou v sebe sama. Někteří navíc pokřtění v řece Colorado.

Ale ani ti, kdo přechod nešli, nezůstali zkrátka. Už samotné pohledy z vyhlídek jsou dechberoucí. A následný program byl jedinečný. V Antelope kaňonu jsem ještě nebyla, znala jsem ho jen z barevných, zářivých fotografií.

Antelope Canyon

„Ono to opravdu existuje? Já to doteď měla jako spořič obrazovky a nenapadlo mě, že je to reálné místo z naší planety,“ komentovala fotky z antilopího kaňonu moje kamarádka.

Dostat se tam nejdřív vypadalo jako dost složitý úkon, protože jsme museli vyplňovat různé formuláře a zařazovat se do front, ale nakonec jsme se dostali na místo parkování a mohli jsme s naší průvodkyní vyrazit na cestu. Procházeli jsme dost vyprahlou krajinou a míjeli jsme sem tam i kaktusy. Průvodkyně mluvila cestou také o chřestýších, což mě moc zajímalo, ale žádného živého jsem nikde nezahlédla.

Blízko vstupu do kaňonu si nás ještě s jiným průvodcem rozdělila na dvě skupiny. Na nás padla výměna průvodkyně za průvodce, ale i ten byl milý. Snažil se dát nám vždy dost času a prostoru v zajímavých částech, abychom si mohli vše nafotit a prohlédnout. Myslela jsem na to, jaké to muselo být, když se na místo mohl vydat kdokoliv chtěl. A natrefit třeba na to, že jste v kaňonu úplně sám.

Nejdřív jsme si říkali, že naše skupina měla trochu smůlu, že vyrážela z hotelu až během dopoledne. Mohli jsme sice déle spát či lenošit nebo si jít zaplavat, ale zase jsme měli obavy, že cesta na slunci nebude úplně příjemná. Nakonec se dala zvládnout a od průvodce jsme zjistili, že jsme naopak přišli v ten nejlepší čas. Skupiny před námi ani po nás, prý nezažijí přímý dopad kuželů slunečních paprsků přímo až na zem v kaňonu. No a to bylo opravdu úchvatné. Aby dodal na dramatičnosti pohledů, vířil na některých místech průvodce písek a prach ze země. Ten pak stoupal v kuželech světla. Průvodce nám také ukázal báječná místa na focení, kde můžete předstírat, že vás do kaňonu spustili mimozemšťani nebo že máte ohromnou moc nad světlem.

Kaňon hrál všemi barvami. Kdo je fotograf tělem i duší, může se do něj vydat se stativem na speciální fotografické prohlídky.

Horseshoe Bend

Když jsem zveřejnila fotky na internetu, dělali si ze mě někteří srandu, že jsem za vyhlídkou Máj putovala až do Ameriky. Ano, i my máme nádherné vyhlídky na řeku. A mám ji od domu skoro za rohem. Jen je scenérie u nás daleko zelenější.

Řeka Colorado se kolem pískovcové skály připomínající koňskou podkovu obtáčí o 270 ° a teče v hloubce přes 300 metrů.

Je to oblíbené místo a vůbec se nedivím. Zrovna jsme chytili západ slunce, tak bylo vše zbarvené do nádherných tónů, ale bylo tu také hodně turistů. Přesto si člověk mohl poodejít kousek stranou a vše si vychutnat ve větším soukromí a snít o nesmrtelnosti duše.

National Park Zion

O Zionu jsem při předchozí návštěvě jen slyšela. Ale název byl mezi mormony všudypřítomný. I banka Zions Bank, založená právě mormony, si toto označení zasloužila. A co vlastně Zion znamená? Pochází z hebrejského Sion a jeden z významů je zaslíbené místo. Hlavní kaňon parku (Zion Canyon) jako zaslíbené místo označil především mormonský osadník Issac Behunin, který v kaňonu žil a vnímal jej jako klidné, bezpečné útočiště připomínající Boží království. Současný název parku byl přijat v roce 1919.

A je to opravdu zaslíbené místo? Seděla jsem na vyhlídce do údolí. Nebe s jedním krásným mráčkem, kolem dost vysoké hory, spousta zeleně, mezi horami zelené údolí s řekou uprostřed. Koupala jsem se v řece, kde sem tam prošel někdo po mostu, ale jinak to bylo krásné klidné místo s výhledem zase na zeleň a hory. Obdivovala jsem pod skalním převisem plačící skálu. Voda prosakuje porézním pískovcem, dokud nenarazí na nepropustnou vrstvu břidlice, po které stéká ven a vypadá jako pláč. Roste tu díky tomu zeleň nazývaná visutou zahradou. Na konci parku jsem se brodila přímo řekou. Mám ještě pokračovat, nebo už věříte, že místo dostalo ten nejlepší název, jaký mohlo?

Bryce Canyon National Park

„Ty jo!“ „Wou“ „No tvl.“ „To je pecka.“

Bylo úsměvné poslouchat výroky příchozích, když poprvé pohlédli na Bryce kaňon. Každý samozřejmě zvolil slova dle své nátury a věku, ale neohromen nezůstal nikdo.

V Bryce kaňonu jsme všichni zažili západ slunce, a kdo si přivstal, mohl upřeně sledovat horizont a silou vůle pomáhat sluníčku, aby i tentokrát vyšlo. Opakující se zázrak se povedl a paprsky slunce postupně rozzářily jednotlivá patra kaňonu. Ani jsem nevěděla, na kterou stranu se mám dívat dřív.

Pohled na kaňon mi připomínal pohled na nějaké divadlo plné pohádkových červenobílých bytostí různých tvarů a velikostí.

A zajít dolů mezi jednotlivé skalní útvary bylo jako jít do galerie pod širým nebem plné expresivního umění.

Arches National Park

Arches neboli oblouky. Název je dost trefný. Jde totiž o místo, kde skalních oblouků, oken a mostů najdete nejvíc na Zemi. Údaje se liší, ale více než 1 800 jich bude určitě. K tomu, aby vznikly, byly potřeba extrémní teploty, rozsáhlá podpovrchová silná vrstva soli vzniklá díky pravěkému moři, voda, led a čas.

Spisovatel Edward Abbey poté, co tu pracoval jeden rok jako ranger, o parku napsal, že jeho vyprahlá krajina je „obnažená, jednotvárná, strohá a prostá jako model povrchu Měsíce“. Je to holá pouštní pláň, ze které se ale zvedají úžasné a roztodivné skalní monolity červených nebo zlatavých barev.

Nejdelší Landscape Arch překlenuje vzdálenost 91 metrů. Je dost křehký, takže ho už návštěvníkům dovolí pozorovat jen zdálky. Již před třiceti lety říkali, že může kdykoliv spadnout. Zatím naštěstí drží. Dvojitý oblouk (Double Arch), to jsou dva oblouky rozebíhající se z jednoho místa do dvou stran, balancující skála (Balanced Rock) je viklan, který stojí na kamenném sloupu nebo třeba delikátní oblouk (Delicate Arch) se stal symbolem státu Utah. Každý by si tu našel ten svůj oblíbený oblouk.

Grand Teton National Park

Velká prsa jako název parku, no koho by to napadlo? Název pohoří Les Trois Tétons (Tři ňadra) dali oblasti průzkumníci mluvící francouzsky na počátku 19. století. Nejvyšší hora byla pojmenována Grand Teton. Hoře jméno zůstalo, dostal ho po ní i park, ale pohoří se aktuálně jmenuje Teton Range.

A místní indiánský kmen Šošonů nazýval horu Teewinot, což v překladu znamená „mnoho vrcholů“ nebo „hroty“.

Když se v údolí Jackson Hole rozhlédnete, vidíte kolem sebe opravdu trčet samé hroty a z toho byl v historii i dnes kde kdo paf. Skoro všichni z naší výpravy si ale pomysleli: „To je pohled jak ze Švýcarska“.

Návštěvníci si jak diví fotí staré dřevěné stodoly v části zvané Mormon Row, kterou založili mormonští přistěhovalci z Idaha v 90. letech 19. století. Ano, taky jsem si je vyfotila, ale já byla jak divá z krásných motýlů, výhledů a jezer, ve kterých bylo naprosto báječné koupání opět s vyhlídkou na hroty kolem.

Yellowstone National Park

V Yellowstone jsme strávili dva dny a zdaleka jsme neviděli všechno. Je rozlehlý a skrývá opravdové přírodní poklady: vřídla, bahenní sopky, rozkvetlé louky, husté lesy, zkamenělé stromy a další.

Je plný divoké zvěře, takže jsme zažili setkání s kojotem, hnědým medvědem, mámou a mládětem černého medvěda, losem, různorodým hmyzem, užovkou západní a hlavně bizony. Někteří šťastlivci vezli domů i zásoby bizoních chlupů.

Nejznámější a nejdéle pojmenovaný gejzír v parku Old Faithful se nechtěl nechat zahanbit a tak dle predikce opravdu vytryskl za naší přítomnosti a prý zrovna výš než při minulé Tomášově návštěvě.

Yellowstone je ale gejzírů plný. Kdo má rád naši lokalitu SOOS u Františkových Lázní a nevadí mu smrad zkažených vajíček, ten by byl v parku jak v sedmém nebi. Takže já byla. Mám tu zvláštní krajinu s vývěry a bubláním ráda. Přijde mi taková mystická.

Park má i svůj Grand Canyon, kterým se valí divoká řeka. Když jsme stáli na vyhlídce nad vodopádem, cítila jsem tak obrovský respekt a mrazení!

Zážitek bylo pozorovat Dračí jeskyni (Dragon’s Mouth Spring – Pramen dračí tlamy). Název vznikl asi snadno. Z otvoru ve skále totiž s hlučným burácením a duněním tryská vařící voda a valí se hustá šedá pára. Navíc tlakové bubliny horkých plynů a páry explodují uvnitř podzemní dutiny a vytvářejí ozvěnu znějící jako zvířecí řev.

No, a protože mě doma děti překřtily na Mamuta, někdy i Mamutku, tak musím zmínit vlastně mé místo. Tedy Mammoth Hot Springs, unikátní bílé travertinové terasy a kaskády, které tvoří na minerály bohatá vyvěrající voda.

Yosemite National Park

Bratr Pavla Proška, hlavního řidiče z našeho auta, který žije v USA a na chvíli se k naší výpravě přidal, nám při loučení na konci Yellowstonského parku říkal o Yosemite: „To nebudete vědět, kam dřív čučet.“

Bohužel byl před návštěvou parku noční přejezd a já byla zcela vyřízená. Nepatřím totiž k lidem, kteří by byli schopni usnout za jakýchkoliv podmínek. Neubránila jsem se chvílemi myšlenkám na to, že se spánková deprivace používá k mučení. A zároveň musím smeknout před řidiči, kteří nejenže se střídali celou noc a často nespali ani ve chvílích, kdy neřídili, ale i celý druhý den museli nejen fungovat, ale zase i řídit.

Na chvíli mě probralo koupání v nádherném jezeře Tenata Lake, ale osvěžující efekt nevydržel moc dlouho.

Ze dne v parku toho tedy moc nemám, přestože je krásný. Známý je vrchol El Capitan, tak ten jsem zaznamenala aspoň jedním okem. Ale zatímco někteří šli k vodopádům, já jsem si šla ustlat na chvíli do trávy.

Mám naplánováno si park aspoň užít díky detektivnímu seriálu Živel (Untamed), který se právě tady odehrává. Zatím se to daří náramně.

Sequoia National Park

Setkání s nejobjemnějším organismem na planetě, to nabízí Sequoia National Park. General Sherman je největší sekvojovec obrovský, je starý asi 2300–2700 let a dosahuje výšky 83,8 m. Nejvyšší strom světa roste jinde, v národním parku Redwood v Kalifornii. Jmenuje se Hyperion a jde o 115,92 metrů vysokou sekvoj vždyzelenou.

Moc jsem se těšila a byla jsem zvědavá, jaké to je v lese takových obrů. Jsou to opravdu impozantní stromy. Mohli jsme si mezi nimi udělat i procházku. A co bylo báječné, vyšlápli jsme si na vysokou skálu s nádhernou vyhlídkou do všech stran.

Projížděli jsme kolem spálených stromů. Požáry paradoxně sekvojovce potřebují. Proč?

Šišky sekvojovce jsou pevně zavřené pryskyřicí a na stromě mohou vydržet zelené i desítky let. Horko z mírného požáru pryskyřici roztaví, šišky se rozevřou a uvolní tisíce semen najednou. Požár spálí povrchovou vrstvu jehličí a spadaného materiálu. Vzniklá vrstva popela je bohatá na živiny a semena dopadnou přímo na obnaženou minerální půdu, kde mají šanci zakořenit. Oheň navíc vyčistí podrost a zahubí rychle rostoucí konkurenční dřeviny a stromy, které by mladým semenáčkům stínily a ubíraly vodu a živiny.

Stromy jsou chráněny silnou, měkkou a vláknitou kůrou, která neobsahuje pryskyřici a funguje jako účinná tepelná izolace, aby jim požáry neublížily. Spodní větve starých stromů často odumírají a odpadávají, takže plameny pozemního ohně málokdy dosáhnou až do koruny stromu.

Ale ničivé lesní požáry, jejichž intenzita roste kvůli změnám klimatu a hromadění suchého materiálu v lesích, zabíjejí i tisícileté stromy. Při rozsáhlých požárech v letech 2020 a 2021 zemřela až pětina celkové přirozené populace dospělých sekvojovců. Obětí se stal mimo jiné i strom známý jako Král Artuš.

Rypouši severní 

Abych vše nezakončila tak neradostně, zmíním ještě jedno úžasné pozorování cestou po pobřeží ze San Francisca zpátky do Los Angeles.

Na pláži se tam vyvalovali rypouši severní. Působili jako líná zvířata, ale lenošení si dovolují jen dva až tři týdny v roce, kdy se jim mění srst a oni kvůli tomu připlouvají na břeh. Jinak jsou tito mořští savci velmi aktivní lovci a tráví 80 až 90 procent času pod vodou. A vypadá to, že nepotřebují moc spát. Budu se k nim někdy muset vypravit na rady, jak to dělají.

Všechny báječné zážitky (a to včetně toho, že jsem uletěla zbytku rodiny správným letadlem) určitě nezůstanou zapomenuty! Tomáš i obě Hanky si zasluhují velikou poklonu za to, jak všechno naplánovali a zařídili! Děkujeme za další báječný zájezd.

A přitom k tomu vůbec nemuselo dojít.

V sobotu jsme přiletěli z Prahy do Londýna jen s malým zpožděním. Na navazující let do Los Angeles nás cestovalo celkem 51. Posádku letu Praha–Londýn jsme upozornili, že máme návazný let a že opravdu potřebujeme co nejrychleji pokračovat dál. Stačilo jediné: umožnit naší skupině přednostně nastoupit do prvního autobusu, který odvážel cestující od letadla k terminálu.

Nestalo se.

Do Los Angeles se tak nakonec dostalo pouze devět lidí z naší skupiny. Zbylých 42 mensanů zůstalo u letadla a čekalo téměř hodinu a půl, než dorazily další autobusy. Pokud jsem správně rozuměl vysvětlení letištního personálu, řidičům zřejmě skončila směna a British Airways musely shánět jiné řešení. Výsledek? Navazující let nám uletěl.

A tím začala druhá část dobrodružství.

Více než čtyři hodiny jsme strávili na Flight Connections čekáním, co s námi bude. British Airways nám po osmé hodině večer sdělily, že je nás hodně, že na tom pracují a že se máme přesunout na přepážku Odlety a řešit přenocování. Upozornili jsme je, že nemáme britské ETA, tedy elektronické cestovní povolení pro vstup do Spojeného království. Byli jsme uklidněni, že imigrační úředníci o nás prý vědí — informace jim měla být předána přes Teams. V tu chvíli už jsme čekali opravdu cokoliv.

Naštěstí imigrační kontrola proběhla po krátkém vysvětlování překvapivě hladce. Pomohlo možná i to, že Mensa Česko není žádná záhadná sekta cestovatelů s kufry, ale organizace sdružující lidi s vysokým IQ, zájmem o logiku, poznávání a občas zjevně i o krizovou letištní logistiku.

Na Odletech jsme se dozvěděli, že nám British Airways ubytování nezajistí a máme si ho najít sami. Náklady na hotel, dopravu i jídlo nám prý následně proplatí, samozřejmě v určitém limitu.

Rozdělili jsme se proto na menší skupinky a začali hledat, kde vůbec přespat. My jsme nakonec zvolili nedaleký Reading a podařilo se nám přenocovat v hezkém domku. Jiní takové štěstí neměli. Někteří dorazili do Londýna na ubytování, kde jim bylo řečeno, že je poškozené po předchozích hostech a ubytovat je nemohou. Jiným byla rezervace zrušena ještě cestou. Přibližně polovina účastníků tak byla nakonec nucena strávit noc na letišti.

Během noci většině z nás začaly naskakovat nové rezervace do Los Angeles. Někdo měl letět přímo, jiní přes Seattle nebo New York. Problém byl, že část skupiny dostala náhradní let až na pondělí, tedy téměř 48 hodin po původním sobotním odletu.

My jsme na tom byli ještě o něco „lépe“. Z naší pětičlenné skupiny dostala novou letenku pouze moje žena Petra, a to na ranní let v 8:20. V šest ráno jsme proto byli zpět na Heathrow a zjišťovali, co bude se zbytkem rodiny.

Na chvíli to vypadalo nadějně. Ukázalo se, že bychom měli být ve stejném letadle do Los Angeles. Radost ale trvala jen krátce. American Airlines vydaly palubní lístek pouze manželce. U nás čtyř prý British Airways nepředaly do systému všechny potřebné údaje.

Následovala klasická letištní disciplína: American Airlines nás poslaly k British Airways, British Airways nás poslaly zpět k American Airlines, potom znovu k British Airways a tak dále. Přehazování odpovědnosti trvalo tak dlouho, až letadlo do Los Angeles odletělo bez nás.

British Airways nám tedy začaly hledat další spojení. První návrh byl přes Amsterdam s odletem v 8:40. To mi připadalo zvláštní, protože takový let už prostě nešlo stihnout. Paní na přepážce mě uklidnila, že máme času dost, protože to letí ve 20:40. Po chvíli ověřování se ukázalo, že odlet je skutečně v 8:40 — tedy v čase, který už byl nereálný.

Další nabídka byla přímý let do Los Angeles až v pondělí odpoledne. To jsme odmítli, protože v pondělí večer už máme být podle programu v Las Vegas. Nakonec nás převzal nadřízený pracovník, vzal si naše letenky a na půl hodiny zmizel.

A pak se vrátil s řešením, které konečně dávalo smysl: let přímo do Las Vegas, už v neděli odpoledne.

Vzhledem k tomu, že máme ve Vegas ubytování jen asi 9 kilometrů od letiště a nevadí jim, že dorazíme o den dřív, vypadá to, že se naše výprava konečně zase rozjede správným směrem.

Takže závěr? Kdyby posádka British Airways letu z Prahy do Londýna vzala vážně informaci, že 51 cestujících spěchá na návazný transatlantický let, a umožnila nám nastoupit do prvního autobusu, velmi pravděpodobně by se nic z toho nestalo. Žádné zmeškané lety, žádné noční hledání ubytování, žádné přespávání na letišti, žádné přehazování mezi přepážkami.

Ale aspoň víme, že když se 42 členů Mensy zasekne na Heathrow, vznikne z toho velmi důkladně analyzovaná krizová situace.

A snad bude zachráněn i úterní výlet do Death Valley.

Den 0 – Cesta

Vyrážíme z Podkrkonoší. V Hořicích nabíráme koláčky a proviant, pak ujíždíme na jihovýchod. Cesta jde hladce. Brno objíždíme bez nervů. V Bratislavě parkujeme – a zjišťujeme, že stojíme ani ne sto metrů od ostatních. Někdy je vesmír zkrátka dobře seřízený. Přijíždí autobus. Vítáme se. Hurá na jih.

Cestou prší. V Maďarsku nám to vynese skoro hodinu krásné duhy – slušná náhrada za stěrače na plný výkon. Autobus zastavuje snad co dvě hodiny, paráda. Tomáš nám k tomu pouští Jamese Bonda. Schválně ten díl, který se zčásti odehrává v Řecku. Navnadit umí.

Srbské hranice. Vypínáme mobily a snažíme se usnout. Klíčové slovo: *snažíme*.

Den 1 – Soluň

Spát se moc nedaří. Buď se uvelebím tak, že na hodinu dvě usnu a probudím se zkroucený, s krkem na odpis. Anebo sedím pohodlně, ale nezaberu vůbec. Volba mezi bolestí a nevyspáním. Mensan by mohl umět vymyslet třetí možnost, ale ve tři ráno mě nic nenapadá.

V noci se střídají řidiči a tiše se ptají, jestli někdo nechce na WC. Šel bych. Jenže přímo pode mnou spí na zemi Tomáš. Tak hledám zase o trochu jinou polohu. A snažím se usnout.

Srbsko-makedonské hranice dáváme rychle. Venku už je světlo, ale všichni klimbáme až k makedonsko-řeckým hranicím. Tam to trvá. Nakonec za pouhých pětačtyřicet minut projíždíme. Najednou je o hodinu víc a všem naráz pípají mobily – vítejte zpět v EU.

Před polednem jsme v Soluni. Dostáváme prostor na ubytování, stíhám i sprchu. Hurá.

Vyrážíme po památkách. A těch je v Soluni opravdu hodně. Aristotelovo náměstí se sochou, které lidé pro štěstí ohmatali palec u nohy do bronzového lesku. Nábřeží. Bílá věž a výhled z ní. Galeriův oblouk. Rotonda. Kostel sv. Sofie. Jasno, přes třicet stupňů, lovíme stín jako poklad.

Tomáš vylepšil komunikaci konferenčními naslouchátky. Slyšíme ho dokonale, i když na nás v kostele jenom šeptá. Super výbava.

Pár odvážlivců odchází hledat kousek čistého moře. Jiní odpočívají. Navečer stoupáme do horního města k hradbám. Klášter Latomou, kde prý mají bezvousého Ježíše – neviděli jsme. Úžasné výhledy – viděli jsme. Nahoře u hradeb klášter Vlatadon s pávy, kteří se chovají, jako by tu platili nájem oni nám. A pak zasloužená večeře a pomalu na hotel. Hodinky hlásí patnáct tisíc kroků. Usínání jde dnes o poznání rychleji.

Z dějepisu (deformace povolání): Soluň, řecky Thessaloniki, je druhé největší řecké město a vznikla roku 315 př. n. l. Bílá věž na nábřeží je dnes symbolem města; pochází z osmanské éry a sloužila mimo jiné jako vězení. Rotonda byla původně postavena na začátku 4. století za císaře Galeria – snad jako mauzoleum nebo chrám – a později se z ní stal kostel, pak mešita a dnes památka. Klášter Latomou (Osios David) skutečně skrývá ranou mozaiku zobrazující neobvyklého bezvousého Krista; problém byl jen v tom, že jsme ji nezahlédli.

Den 2 – Meteora a Delfy

Budíček v šest je krutý. V neděli. A je tu navíc o hodinu míň než doma. Matematik ve mně chvíli protestuje proti tomu, kam se ta hodina poděla.

Přijíždíme ke klášteru Velká Meteora. Sedí na vrcholu skály, kam by normální člověk nešel ani omylem. Tomáš sliboval cestu nahoru v zásobovacím koši. Realita: tři sta schodů vytesaných do skály. Nejdřív dolů. Pak strmě nahoru. Koš zůstal slibem.

Klášter je největší ze všech, ale stejně malý – prostě tolik, kolik se vešlo na temeno skály. V době rozkvětu tu prý žilo na tři sta mnichů. To si fakt neumím představit; museli spát na sobě. Když odcházíme, fronta ke vstupu pokrývá celé schodiště, které rozpaluje řecké slunce. Nově příchozí se dovnitř dostanou nejdřív za hodinu. Teď chápeme, proč jsme vstávali tak brzy.

Přejíždíme k menšímu klášteru Nejsvětější Trojice. Turistů je tu naštěstí málo, je útulnější, výhledy do údolí berou dech. A přesně tady běhal po skalách James Bond – ten film, kterým nás Tomáš krmil přes Maďarsko. Roger Moore tu visel na laně, my jsme rádi, že nás nahoru pustili po schodech.

Následuje přejezd přes hory do ospalého městečka Delfy. Rychle vyložit kufry – a hned popojíždíme k muzeu a slavné věštírně. Vyškrábeme se až ke stadionu, kde se před dvěma a půl tisíci lety každé čtyři roky konaly pythijské hry.

Po prohlídce míří většina výpravy o pět set výškových metrů níž k moři. Krátká koupel, večeře, po desáté zpátky na hotel.

Hodinky ukazují dvaačtyřicet vystoupaných pater. Nohy souhlasí.

Faktografická vsuvka: Meteora jsou bizarní pískovcové skalní věže v Thesálii. Mniši na ně začali šplhat a usazovat se od 14. století; v dobách největšího rozkvětu tu stálo kolem dvou desítek klášterů (uvádí se 24), dnes funguje šest. Klášter Nejsvětější Trojice (Agia Triada) se opravdu objevil v bondovce „Jen pro tvé oči“ z roku 1981. Cesta odtud do Delf vede přes jižní výběžek pohoří Pindos; samotné Delfy se pak choulí na svazích posvátné hory Parnas (Parnassos). Ve starověku byly Delfy považovány za „pupek světa” a věštby vyhlašovala kněžka Pýthie, jejíž vize bývají dnes přičítány spíše výparům stoupajícím z trhlin ve skále.

Den 3 – Olympie a Polymnio

Ranní vstávání o poznání příjemnější. Snídaně, odjezd až ve 8:20. Luxus.

Přejíždíme na Peloponés. Po novém mostě s unikátní konstrukcí navrženou pro tektonicky aktivní oblast – inženýr ve mně spokojeně přikyvuje. Míříme do Olympie.

A tam to dojde každému. Co všechno Řekové dokázali postavit před dvěma a půl tisíci lety, a s jakou dokonalostí. Hry se tu konaly přes tisíc let, než je křesťané na konci 4. století zakázali coby pohanské. Většina z nás si proběhla jeden stadion – sto dvaadevadesát metrů – přímo na původní olympijské dráze. Žádná osobní rekordní časomíra, zato historie pod nohama.

Ninu ten zážitek tak nažhavil, že odpoledne u vodopádů Polymnio udávala tempo celému mensovnímu pelotonu. O berlích. Ani Tomáš jí nestačil. Klobouk dolů. Travertinová jezírka s osvěžující vodou a hromadou vodopádů jsme nakonec ocenili snad víc než lecjaký klášter – voda v tom horku konkuruje i světovému dědictví.

Hodinky hlásí sedmnáct a půl tisíce kroků.

Faktografická vsuvka: Antická Olympie byla od 8. století př. n. l. svatyní Dia a dějištěm olympijských her, které se konaly každé čtyři roky více než tisíciletí. Roku 393 n. l. je císař Theodosius I. zakázal jako pohanský kult. Délka původního stadionu – jeden „stadion” – byla zhruba 192 metrů; odtud pochází jednotka i samotné slovo.

Den 4 – Sparta a jeskyně Diros

Trocha dějepisu rovnou v terénu. Úpadek Sparty začal po roce 371 př. n. l., kdy ji porazili Thébané. A když Frankové roku 1249 nedaleko založili majestátní Mystru, použili na ni hodně původního spartského materiálu. Výsledek? Z původní Sparty toho dnes zbylo poskrovnu. Recyklace po středověku.

My zamířili do Mystry, sídla byzantských vládců. Úchvatný palác nad údolím. A hlavně trůnní sál s devatenácti dokonalými replikami dobových slavnostních oděvů panovníků a jejich žen. Nejzdatnější jedinci vyšplhali až k francké pevnosti úplně nahoře a užili si výhledy na všechny strany. Samota na vrcholu má své výhody.

Přesun ke krápníkové jeskyni Diros. Naložili nás po skupinkách do loděk, dovezli zhruba doprostřed jeskyně – a tam nechali. Ať si zbytek projdeme sami. Trochu jako pustit mensany do bludiště a sledovat, kdo najde východ.

V podvečer dorážíme do městečka Monemvasia. Většina výpravy se vrhá do moře. Pak skvělá večeře v restauraci To Kanoni a romantická procházka zpět. Cestou na nás pomrkává Venuše s Jupiterem v krásné konjunkci. Vesmír si pro nás zase něco nachystal.

Před spaním kontroluji hodinky: šedesát vystoupaných pater. Kopce dnes vyhrály.

Faktografická vsuvka: Antická Sparta byla vojensky dominantní polis, jejíž moc se zlomila po porážce od Thébanů v bitvě u Leukter roku 371 př. n. l. Mystras je opevněné byzantské město na svahu hory Taygetos, založené Franky v polovině 13. století a později centrum Despotátu Morejského. Jeskyně Diros (Vlychada) v oblasti Mani patří k nejkrásnějším podzemním komplexům Řecka a značnou část trasy se proplouvá na lodičkách po podzemní řece. Monemvasia je skalní městečko spojené s pevninou jen úzkou šíjí – odtud jméno „moní emvasis”, tedy „jediný vstup”.

Den 5 – Mykény

Několik odvážlivců, notně hnaných Tomášem, vyrazilo brzy ráno na opevnění na strmém kopci nad Monemvasií. Jiná část výpravy moudře zvolila delší spánek a pohodovou řeckou snídani. Někteří se stihli i vykoupat. V půl jedenácté vyrážíme směr Mykény.

Mykény jsou staré až tři tisíce sedm set let. Procházíme se ruinami kdysi monumentálního města. V kruhové hrobce s vnitřní výškou třináct a půl metru se na chvíli ochladíme a vyzkoušíme zajímavou akustiku – člověk si připadá jako uvnitř kamenného úlu.

Odpoledne přejezd do Nafplia. Krásná pláž. A jako vždy pár jedinců stále sršících energií vyběhlo na vrchol nedaleké pevnosti. Pevnost už ani neví, jak se ubránit mensanům. Příjemný večer končíme v řecké restauraci, ti nejzdatnější ještě v koktejlovém baru.

Faktografická vsuvka: Mykény byly centrem mykénské civilizace pozdní doby bronzové; rozkvět prožily zhruba mezi 1600 a 1100 př. n. l. Proslulá Lví brána pochází z doby kolem roku 1250 př. n. l. Ona „kruhová hrobka” s vynikající akustikou je tzv. Atreova pokladnice (zvaná též Agamemnonův hrob) – monumentální klenutá hrobka typu „tholos“ postavená zhruba mezi lety 1300 a 1250 př. n. l., jejíž kupole s vnitřní výškou kolem 13,5 metru byla po více než tisíc let nejvyšší samonosnou klenbou na světě. Nafplio bylo prvním hlavním městem moderního řeckého státu (1823–1834), než tuto roli převzaly Athény.

Den 6 – Epidauros a Korintský průplav

Opouštíme malebné Nafplio a zanedlouho stojíme v divadle v Epidauru. Nejdřív obdivujeme zbytky starověké VIP ubytovny – sto šedesát pokojů a kompletní servis, zdravotní i lázeňský. Léčily se tu i ženy. Dnešní wellness se má co učit. A k zábavě tu měli divadlo s legendární akustikou a kapacitou čtrnáct tisíc míst, aby pojalo všechny, kdo se sem jednou za čas sjeli na slavnosti.

Cestou do Korintu míjíme nádhernou pláž. A pak ho vidíme – šestikilometrový Korintský průplav, který spojuje Egejské a Jónské moře. Je ale tak úzký, sotva čtyřiadvacet metrů, že současné velké lodě jím neproplují. Majestátní zářez do skály, který si dnes užívají hlavně turisté a fotografové.

Večer dojíždíme do Athén. A hned nadšeně vyrážíme do večerních uliček, až zakotvíme v restauraci na střeše. Nad námi Akropole, pod námi celé Athény. Lepší stůl si objednat nešlo.

Faktografická vsuvka: Epidauros byl proslulou svatyní léčitelského boha Asklépia – vlastně starověké lázeňské a léčebné středisko. Tamní antické divadlo, postavené ve 4. století př. n. l., patří k nejlépe dochovaným v Řecku; pojme zhruba 13 až 14 tisíc diváků a jeho akustika je tak dokonalá, že i v nejvyšší řadě je slyšet šepot z jeviště. Korintský průplav byl dokončen roku 1893, měří asi 6,3 kilometru a na hladině je široký jen necelých 25 metrů. Propojuje Korintský záliv (Jónské moře) se Saronským zálivem (Egejské moře) a fakticky dělá z Peloponésu ostrov. Nemá zdymadla a kvůli úzkému profilu už dnes nemá velký dopravní význam.

Den 7 – Athény

Ráno snídaně a vzhůru na Akropoli. Jsme tam kolem deváté, a stejně mraky turistů, kolik jich tu bude o pár hodin později? K tomu spalující slunce. Obdivujeme Parthenón, chrám zasvěcený Athéně, postavený už v 5. století př. n. l. – a vedle nás kolabuje dívka sotva stará jako naše dcera. Místní zdravotnice ji staví zpátky na nohy. My prohlídku raději zrychlujeme, ať nedopadneme stejně.

Kolem Hadriánova oblouku se přesouváme k historickému stadionu, původně postavenému roku 329 př. n. l. a zrekonstruovanému pro první moderní olympiádu v roce 1896. Následuje Národní zahrada o rozloze osmadvaceti hektarů a řecký parlament.

A tady máme štěstí. Dorazíme přesně na slavnostní výměnu stráží. Kdo neviděl, neuvěří. Vojáci mají ke slavnostní uniformě sandály s obří bambulí vepředu, pohybují se jako zpomalené loutky a celé to působí mírně bizarně. Tak nějak jako z pohádky Zdeňka Trošky. Krok za krokem, bambule za bambulí.

Pak další památky, kostely, chrámy starověké i novější. Je toho víc než dost.

Na večerní procházku k Agoře nás Tomáš lákal zvláštně. Slíbil, že nám ukáže něco, co jsme týden neviděli – mraky. A fakt přišly. Dokonce s lehkou přeháňkou. Vzduch se ochladil na příjemných čtyřiadvacet stupňů. Ideální na poslední společnou večeři.

Tento den jsme ušli přes dvaadvacet tisíc kroků. Athény si vybírají daň v krocích.

Faktografická vsuvka: Athénská Akropole se vypíná nad městem a její vrchol korunuje Parthenón, chrám bohyně Athény z 5. století př. n. l. Panathénajský stadion (přezdívaný Kallimarmaro, tedy „krásný mramor”) stál původně kolem roku 330–329 př. n. l., byl přestavěn z mramoru ve 2. století n. l. a zrekonstruován pro první novodobé olympijské hry roku 1896 – je to jediný stadion na světě postavený celý z mramoru. Slavnostní stráž před parlamentem tvoří „evzoni“; jejich pomalá, stylizovaná chůze a botami s bambulí zvanými „tsarouchia“, na nichž bývá až čtyři sta hřebíčků, jsou součástí ceremoniálu, ne výstřednosti.

Den 8 – Athény

Po snídani jdeme do Agory. Je to tam hezké, ale za dvacet eur na osobu toho zase tolik není. V muzeu se nedá koupit ani voda. Honzu místní „děžúrná” seřvala za to, že si sedl na lavičku a vedle sebe odložil jablko. Bezpečnostní riziko jménem ovoce.

Hodinový rozchod na bleším trhu mnozí využili k nákupům. Pak míříme k tržnici s masem a rybami. Zkoušíme najít jednu „tajnou” hospůdku. Najdeme ji – a prostě se do ní nevejdeme. Tak se rozprchneme po tržnici a okolí.

Zpátky na hotel. Velké loučení. Přesně v patnáct hodin odjíždí autobus zpět do Čech.

Skupina „letců” vyráží na poslední výlet. Metrem a autobusem na okraj skoro čtyřmilionových Athén. Najdeme malou pláž a obdivujeme jezírko Vouliagmeni. Na úplný závěr se vracíme do centra a lezeme na kopec Lykavittos. Z něj sledujeme krásný západ slunce. Tečka, jak má být.

Faktografická vsuvka: Athénská Agora byla po staletí srdcem veřejného, politického i obchodního života antického města – debatoval tu i Sókratés. Jezero Vouliagmeni nedaleko od pobřeží je proslulé teplou termální a mírně slanou vodou. Kopec Lykavittos je s 277 metry nejvyšším bodem athénské kotliny a nabízí kruhový výhled na celé město.

Den poslední – Cesta domů

Ráno po osmé se potkáváme na snídani a zjišťujeme, že nedočkavější část letců už raději vyrazila na letiště. V devět odchází zbytek na metro. Ti s nejvíc zničenými nohami – za poslední dva dny máme nachozeno přes sedmačtyřicet tisíc kroků – usedají do taxíku. Nohy hlasovaly, taxík vyhrál.

Na letiště nakonec jako první dorážejí „taxikáři”. Chvíli po nich „nedočkavci”. A zhruba po půlhodině se připojí i zbytek výpravy.

Zjišťujeme, že athénské letiště ještě nemá nové skenery, které v Schengenu umožňují vézt víc tekutin. Takže nám Řekové zabavují zbytky opalovacího krému a podobné letadlu nebezpečné předměty. Krém jako hrozba civilizace.

Mezitím se dozvídáme, že autobus jel svižně, na hranicích z a do EU byly jen snesitelné kolony – a nejspíš dorazí do Brna o hodinu dřív než letci. Pozemní cesta se nakonec smála té vzdušné.

Výlet to byl náročný. Zážitky intenzivní a v drtivé většině pozitivní. Autobus do Athén ujel něco přes tři tisíce kilometrů. Chytré hodinky hlásí přes sto tři kilometry pěšky a dvě stě dvaačtyřicet vystoupaných pater.

A já zjišťuji, že nejcennější suvenýr z Řecka se neveze v kufru. Veze se v nohou, v hlavě – a párkrát i v pořádně bolavých lýtkách.

Slavný a bohatý

Když jsme ve spacím vlaku indické páté (tj. nejnižší) třídy řešili naše budoucí plány, jeden z party vyslovil v lehké nadsázce přání „být slavný a bohatý“. A v tomhle je Indie dokonalá: stalo se to téměř okamžitě. Slavný jste kvůli barvě pleti a bohatý díky rupiím a místním cenám. Protože ty ceny!? Měli jsme smlouvat, ale často mi to bylo až hanba. Chcete trs banánů za pětikorunu, no to ne, oni chtějí, ať to usmlouváte na čtyři! Ani jsem si nechtěla vozit oblečení, ale nakonec jsem ráda, že mám na památku nádhernou sukni, kterou mě prodávající donutili koupit ne za 500 ale za 120 Kč. A ještě se s vámi vyfotí.

Jestli si někdo chce vyzkoušet, jaké to je být v kůži slavné hollywoodské hvězdy, doporučuji vyrazit právě sem. Každý bude mít zážitek z toho, že vás potkal. A mějme si korektnost, kde chceme, bylo to jen protože jsme byli bílí. My jsme konkurovali i hvězdám Bollywoodu – publikum otáčelo mobily a pozornost střídavě z podia na nás v publiku a zase zpět. A fotit se s námi chtěli nakonec jak diváci, tak herci a zpěváci. Takže teď na indických sítích už čtvrt roku kolují tisíce fotek s námi. Jedna z nich je teenagera, který se jel poprvé podívat na Taj Mahal, ale což o to… Vyfotil se tam s bílou 45 letou paní! Doufám, že má hodně lajků. Smajlík.

Laskavost tisíce tváří

Věřím, že to nebylo jen barvou pleti. Ale asi to mělo největší zásluhu. Respektive je to zaujalo. A pak stačilo málo: usmát se. Nejkrásnější a nejrychlejší komunikační styl. A v Indii i nejčastější, protože lidí kolem byly… no zhruba miliony. S některými jsme se i zastavili, s některými jsme i mluvili, někteří nám chtěli podat ruku, někteří nám mávali a další přidávali k mávání „helóu“, mnozí se odhodlali si říct o společnou fotku, ještě víc si jich nás fotilo aspoň tajně. Ale úsměv, ten vyloudil téměř každý. Úsměvy a barevnost oblečení mi také uložily do srdce nejsilnější pocit z téhle země.

Laskaví na mě ale byli i moji spolucestující. A doufám, že to nebylo jen proto, že jsem drobná. To totiž znamená, že jsem byla na cestách i v ubytováních dobře skladná, hodící se jako spolucestující do vlaků, autobusů i tuk-tuků. O mém minibatohu o váze 8 kg ani nemluvě, ten byl při letištních transferech velmi oblíbený! Je až zázračné, že jste schopni vstoupit do jiné hromadné bubliny s tím, že natolik souzníte, že s ní nemáte problém téměř okamžitě splynout.

Jazyková ne/dostatečnost

Taxikáři se ptali, jestli se domluvíme bengálsky. Joj, tenhle cizí jazyk jsme zrovna v nabídce předmětů neměli, a to jsem chodila na jazykové gymnázium. Indové však mají v nabídce v rámci své miliardy obyvatel na 200 místních jazyků… Na letišti tak nějak očekáváte, že se domluvíte. Musím říct, že otázku „Juendifetaj?“ jsem pochopila (nebo spíš odhadla) až napotřetí. Na ulici to bylo ještě horší, ale potkávali jsme i zcestovalé Indy s vhodnou jazykovou vybaveností a dobře umělo i mnoho žen – především prodejkyň. Přineslo nám to spoustu informací, ale většinou i smutných a bezútěšných lidských příběhů. Běžná vybavenost u vzdělaných (setkali jsme se s indickými členy Mensy) čítá čtyři jazyky. Angličtina, hindština a další dva „místní“. Jasně, že jsem si jako vždycky před cestováním mimo svou zem natrénovala aspoň to základní v dané řeči, ale… ve výsledku to bylo snadné: Namasté!

Namasté

Vlastně všechno, co je pro mě důležité, dokáže Indie ukrýt, respektive ukázat v jediném gestu. Namasté. Klaním se ti. Božství ve mně zdraví božství v tobě. Dlaně sepnuté u hrudníku – u srdce – reprezentují pokoru, lásku, respekt a rovnost. Také poděkování, projev úcty, sounáležitosti. Odkládáme své ego a zdůrazňujeme, že jsme v jádru všichni stejní. Kéž by! Můj další sen, ale asi trochu větší a složitější, než „jen“ vidět tygra nebo být (aspoň dočasně) slavný a bohatý! Ale co by to bylo za život, kdybychom už neměli další sny… Sláva snům! A sláva a díky hlavně Tomášovi za zajištění autentických zážitků z Indie, tohle se vážně povedlo, důvěra byla zcela na místě!

P.S. Kdo si až sem láme hlavu nad letištním dotazem v místní angličtině, nebudu vás trápit bez pointy, celník se ptal, zda jsem poprvé v Indii…

Jsme pár dní doma a musím říct, že jsem moc ráda, že jsme s mužem a nejstarším synem vyrazili. Zážitků je opravdu mnoho, a protože se organizátorům Tomášovi a Mie povedlo, abychom zažili Indii co nejautentičtěji, jsou silné. 

Pojmu zážitky tentokrát jako mozaiku. Od doby, co s dětmi probíráme mozaikovité vidění u hmyzu, je totiž to slovo u mě dost populární. 

You from? 

Případně i správně „Where are you from?“ nebo v jiných podobách jsme tuto větu všichni za těch 14 dní slyšeli tisíckrát. Odkud že to tedy jsme? Na odpověď Česká republika nebo Česko ne každý zareagoval, nejjistější pro pochopení našeho zeměpisného původu bylo tedy odpovídat „Evropa“. Většinou následovalo nadšené pokyvování hlavami a rozzářené oči tazatelů. A pak prosba o focení. Aspoň jsme si byli kvit, protože ve foťácích a mobilech jsme si i my odvezli spousty fotek místních. Nešlo odolat, jsou tak fotogeničtí!

Ukliďme Indii 

Tak tato akce se v Indii zcela jistě nepořádá, a že by to celá země potřebovala jako sůl! První dny byl pořádný šok vidět všude špínu a hromady odpadků. My, zvyklí třídit, a když ne třídit, tak aspoň určitě vyhazovat odpadky spořádaně do odpadkových košů, jsme byli zoufalí se slupkami od banánů v rukou. Kam s nimi, přece je nevyhodíme NA ZEM? Veselo však bylo, když syn dostal vynadáno od místního borce právě ve chvíli, kdy cosi vyhazoval k ostatnímu nepořádku všude kolem: „To se nestydíš? U vás doma to asi neděláš, co?“ Co na to říct?

Mami, kup mi pejska! 

To slýchávají maminky u nás. Kdyby vyjely s dětmi do Indie, slyšely by: „Mami, vezmeme si ho domů?“ Psů jsme potkali nepočítaně. Vypadali dost podobně, často vychrtlí, někteří se záněty v očích nebo na kůži a určitě všichni hladoví. Jen výjimečně jste mohli zahlédnout někoho se psem na vodítku. Mně se to stalo všeho všudy třikrát.

Nelze zachránit všechny, ale našly se mezi námi dobré duše, které sbíraly kosti od večeře a šly je rozdat psům a psíkům, což ocenili i místní (díky Jarko), nebo se podělily o své jerky schovávané na dobu nouze (díky Martino). A to ani nevím o všech dalších.

Po návratu domů nám to nedalo a našemu drahému psovi jsme vysvětlovali, že jsme ho sice na dva týdny opustili, ale že se má opravdu královsky. Tak uvidíme, zda dokáže být odteď stále veselý díky vědomí své skvělé situace s pravidelným žvancem, teplým pelíškem a hlavně mnoha rukama stále poblíž ochotnýma podrbat a pohladit.

Západ slunce po indicku 

Na závěr cesty jsme měli jako za odměnu dva dny u moře. To byla lahoda. Ale rozhodně nelze říct, že je moře jako moře. To, že jste u moře právě v Indii, poznáte bezpečně. Kde jinde se můžete o západ slunce na pláži dělit s krávami než právě tady. A řeknu vám, byl to zážitek. Pozorovat telátko radující se a poskakující v ohnivém západu. Měla jsem sto chutí se k němu přidat. Jen nevím, jestli ho tak rozradostnila ta zapadající ohnivá koule nebo to, že zrovna udělalo bobek, do kterého někdo nechtěně šlápnul.

Karma zdarma 

Tolikrát jsme měli možnost si navýšit kredit své karmy! Když si u mě nakoupíte to a to, vaše karma bude lepší. Když přispějete na to a to, vaše karma bude lepší jakbysmet. Myslím, že každý z nás má z Indie karmu obrovskou, dobrou, a dokonce zářící.

Ale popravdě to po pár dnech začne člověka dost štvát. Sice by rád pomohl, ale nejde zachránit každého.

Otřesný zážitek jsme měli v hlavním městě u takzvané Páteční mešity, neboli Jama Masjid of Delhi, postavené mezi lety 1644 a 1656 císařem Mughalským Šáh Džahánem. Je to největší mešita v Indii. Sice ji v průvodcích chválí, že je krásná, ale z naší skupinky do ní kromě Ivana nikdo nešel (byli jsme chvíli předtím v jiné poblíž). Ale kdybychom šli, utekli bychom možná mladé slečně s malými dětmi. Vypadala jako jejich sestra, ale těžko vlastně říct, zda aspoň někomu z dětí nebyla maminkou. Ukazovala nám, že mají hlad, a my měli s sebou v batohu placky. Tak jsme jí je dali. Nadšeně ale vůbec nekoukala. Byla spíš naštvaná, protože jí nešlo o jídlo ale o peníze. Ale aby nás úplně neodradila, dala nejmenšímu dítěti, které držela v náručí, placku do ruky. To aspoň nadšené bylo a začalo placku i ukusovat. Leč slečna měla stále vidinu, že z nás ještě něco kápne. A tak pořád chodila kolem nás, sledovala nás a natahovala ruce. Pak ji někdo viděl, jak dítě zřejmě štípala do ucha, aby brečelo, vzbudilo v nás větší soucit a donutilo nás konečně otevřít ty zatracené peněženky. Když nic a my už odcházeli, dostalo dítě ještě pár facek a vynadáno. Nehrálo divadlo dostatečně dobře.

Pomóc, ona mi ukradla banány! 

Takové veselé scény jsme pozorovali například v Hampi každou chvíli. A co kdyby jen pozorovali, i u muže byla opice do tří vteřin od zakoupení sladkých plodů. Neohroženým křikem a zastrašením jsme je ubránili. Začali jsme ale prodavače banánů podezřívat, že mají s opicemi uzavřenou nějakou tajnou domluvu a ve skutečnosti tam jsou pro opice, a ne pro zákazníky. 

Co všechno opice dokáží, si nejvíc zakusil Pavel, když znaven odpočíval na pokoji a vtom mu do něj vtrhlo opičí komando. Nadělalo v pokoji nepořádek a poškodilo televizi.

Opice jsou krásné a roztomilé, ale není radno si s nimi zahrávat. Pokud bychom měli být v příštím životě prodavačem banánů v Indii, určitě bychom měli ve vybavení klacek na zastrašování.

Výhled snů 

Funíme do kopce. Původně jsme tudy vůbec jít neměli, ale vedoucí výpravy vyslyšel v žertu vyslovené přání, že tamten chrám nahoře by stál za návštěvu. No, před Tomášem je potřeba si rozmyslet, jaké vznášíte požadavky. Minuli jsme tedy banánové pole, naleziště hadí svlečky, chatrný mostek přes vodu (nikdo do vody nespadnul!) a už to začalo stoupat. Pro některé to byl nečekaný zádrhel, ale všichni to zvládli. Na tomto místě musím poděkovat Ivanovi, že nenechal Jarku na holičkách, tedy vlastně na smekavých a vysokých kamenech. Ten výhled nahoře však za všechnu tu námahu stál. Představte si malinký chrám, v němž kralují opice číhající zase na svoji kořist, a všude kam dohlédnete, krajinu úplně jinou než u nás. Nádherné staré chrámy a památky, klikatící se řeka, přes kterou vedou pilíře bývalého mostu, palmy a banánovníky a velké balvany roztodivných tvarů. Takový výhled by se mi líbilo zažívat často.

Na dotek smrti 

Kouř. Psi rvoucí se o kost nějakého nebožtíka. Zbytky bílých (pro muže) a oranžových (pro ženy) látek a nosítek. Neuhasínající oheň, neustálý mumraj.

Vítejte u pohřebních hranic na břehu posvátné řeky Gangy ve Váránasí.

Někteří z nás se přiblížili k hranicím až moc blízko, jiní dokonce fotili. Bylo to prostě tak neobvyklé a přitahovalo nás to, ale neměla jsem z toho dobrý pocit – a taky nás všechny za chvíli vyhnal muž, který nám ale nabídl, že nás krematoriem provede a vysvětlí nám, jak funguje.

Pohřeb žehem je v Indii dost drahá věc. Dřevo stojí nemalé peníze, chudší lidé si ho často nemohou dovolit. Náš průvodce nám však říkal, že chudé pohřbívají zdarma. A zase jsme byli u naší karmy. Mohli jsme si ji vylepšit příspěvkem na dřevo pro chudé zemřelé. Někde jsem ale četla, že některé kastovní komunity se uchylují k zahrabávání těl chudých do země nebo je někde pohodí. Například přímo do řeky Gangy.

Pokud jde o bohatší rodinu, mohou si dovolit tvrdší a kvalitnější dřevo, které hoří déle a lépe. Na jedno tělo připadne až 200 kg dřeva.

Popel spálených musí být vhozen do řeky, která má nejméně dva další přítoky. Ganga je posvátná (Hinduisté tvrdí, že pramení u Šivových nohou) a přijímá mnoho přítoků z Himalájí. Vhazuje se do ní zhruba 90 % zpopelněných hinduistů. Vhazování popela do řeky provádí tzv. nedotknutelný, příslušník nízké kasty, starající se o průběh kremace.

Hinduisté nespalují malé děti, pouze je pohřbívají do země nebo je přivážou ke kameni a kousek od břehu je spustí do vody. Děti mají totiž čisté duše, a proto už nepotřebují očistu plameny. Někteří hinduisté ze stejných důvodů nespalují ani těhotné ženy či svaté muže.

Průvodce nám říkal, že ale nespalují například ani ty, co byli uštknuti jedovatým hadem.

Omlazující koupel

Kousek po proudu od krematoria se koupou děti, ženy perou prádlo, mladík vysypává odpadky a pár mužů bez ostychu provádí svou potřebu. Taky prý není zvláštností, že v řece plave nafouklá uhynulá kráva (já ji naštěstí neviděla).

Asi je Ganga opravdu posvátná a má samočisticí schopnosti, protože hinduisté se s radostí pro očistu z řeky napijí a provádí v ní koupelové rituály s ponořením celého těla do vody.

No, atmosféra byla u Gangy magická. Táhlo mě to do ní aspoň po nohy. Víc jsem ale  nedala. Tomáš s mým synem Honzou to ale vzali se vším všudy, jak se říká od podlahy, no prostě si potopili i hlavu.

Ty jo, on tam fakt nikdy nebyl?

Kamarádka má za manžela Inda a v Indii byla už několikrát. Když slyšela, že zájezd naplánoval Tomáš s Miou jen z ČR, bez jakékoliv pomoci někoho místního, na koho by mohl být alespoň nějaký spoleh, byla v úžasu. „To já bych si nikdy netroufla a to už to tam trochu znám.“ Možná, že právě neznalost zachránila Tomáše a Miu od počátečních obav? Ale určitě postupně také vyplouvaly na povrch. Čím se zájezd blížil víc a víc, tím byly zajímavější zprávy k cestě. Když už bylo opravdu pár dní do odjezdu, četla jsem tyto informace od pořadatele:

Při domlouvání ubytování, přepravy a atrakcí narážíme na kulturní rozdíly mezi naším a jejich vnímáním zodpovědnosti, přístupu a spolehlivosti. Upřímně nevěříme, že všechny hotely, které jsme objednali, skutečně stojí, nebo že dané dopravní společnosti vlastní nějaké autobusy. Budeme rádi, když všechny čtyři vnitrostátní přelety odletí (i přistanou). Připravte se proto prosím na jistou míru improvizace během celého výletu. Neočekávejte žádný komfort ani odpočinek, zato se všichni můžeme těšit na intenzivní zážitky i setkání s indickou realitou.

To víte, že ne všechno klaplo. Ale naši průvodci to skvěle vyřešili, takříkajíc za pochodu.

Takže Tomáši, Mio, klobouk dolů!

Když všichni táhnou za jeden provaz

Ještě nikdy jsem na dovolené nebo na zájezdu nezažila tak báječnou partu. Vážně. Byli jste všichni skvělí. Člověk se nemusel bát, že byste ho nechali ve srabu. A srandy byl kopec. DÍKY, parto!

Mozaika by mohla zabírat další a další stránky, například o obědě s předsedou Mensa Indie, o švábech ve vlaku a rozdílu mezi třetí a pátou cenovou skupinou vlakových jízdenek, o posvátné atmosféře ve Zlatém chrámu v Amritsaru, o tygrech v národním parku Sundanbarns nebo slonech v Hampi, ale nechci, aby bylo čtenářstvo čtením vyčerpáno stejně jako my prožíváním.

Ale pokud byste to chtěli také zažít, Víťa už se ptal, zda by někdo vyrazil znovu… 

Na rozdíl od loňské cesty do Peru, kde jsme se kvůli zpožděným letům a ztraceným zavazadlům „naháněli“ s některými spolucestujícími několik dnů, přesun na Floridu přes Londýn proběhl bez jakýchkoliv problémů. V Miami, přesněji tedy v Miami Beach (což je ostrov), jsme strávili dvě noci v hotelu. Užili jsme si zdejších písečných pláží, teplého moře a měli jsme možnost alespoň trochu poznat atmosféru tohoto proslulého místa.

V „Americe“ (myšleno v USA) jsem nikdy předtím nebyl, tak jsem byl zvědav, co nás tam bude čekat. Spojené státy jsou veliká země mnoha tváří a Miami určitě není zrovna typický obraz USA. Počet obyvatel samotného města je asi půl miliónu, ale celá metropolitní oblast má přes 6 miliónů a většinu populace tvoří Hispánci a Afroameričané. Běžně je zde cítit tráva (marihuana), po ulicích se prohánějí silné sporťáky a velká bachratá osobní auta, jaká v Evropě nejsou k vidění. Nejen auta, ale také někteří lidé jsou zde jaksi rozměrnější do šířky. Opravdu, nikdy jsem neviděl na jednom místě tolik až neuvěřitelně přetloustlých lidí. Většinou se jedná o nebílé dámy a nikterak se za svoji postavu nestydí. Stačí úsporné plavky, síťované šaty a outfit je hotov.

V neděli dopoledne 29. června jsme nastoupili v přístavu v Miami na obrovskou luxusní výletní loď jménem Seascape a čekalo nás týdenní putování po Karibiku. Plavidlo je registrované na Maltě, patří ale švýcarské společnosti s italskými kořeny MSC Cruises, která provozuje asi 25 dalších podobných lodí po celém světě. Kapitán a vyšší důstojníci jsou Italové, zbytek běžné posádky je různorodý, velice často jsou to Indové nebo Filipínci.

Seascape je dlouhá 339 m, je jednou z nejdelších a nejmodernějších výletních lodí na světě a plavit se na ní je skutečným zážitkem. Maximální kapacita je 5 877 cestujících a 1 648 členů posádky. Loď má 20 palub, v těch spodních je technické zázemí, od páté do deváté jsou restaurace, salónky, bary, obchody, divadlo, kabaret, herny, posilovna, bazény, vířivky a další. Od deváté do patnácté paluby se nacházejí kajuty pro cestující. Na palubě 16 je velká rautová restaurace, která je otevřená téměř po celý den, servis neposkytuje pouze od 2 do 6 hodin v noci. Podle denní doby nabízí snídani, oběd, odpolední svačinu, večeři nebo pozdní občerstvení. Vše v obrovském a různorodém výběru včetně ovoce, nealkoholických nápojů, kávy a čaje. Restauraci je možné navštěvovat kdykoliv a konzumovat bez omezení, což jsme také svědomitě činili. Kromě zmíněného bufetového stravování jsme ještě chodili do jiné restaurace na snídaně a večeře s obsluhou. Tady jsme si vybírali z jídelníčku, u večeře tedy předkrm, hlavní jídlo a dezert.

Nejvyšší paluby jsou určeny hlavně pro zábavu, nacházejí se zde další bazény, tobogány, herny, bary a další atrakce. Všechna patra jsou propojena rychlovýtahy, ale je možné použít i schodiště. Všude u výtahů visí orientační plány palub, takže i když je loď obrovský labyrint, není těžké se na ní orientovat. Při každém výstupu z lodi se všichni cestující musí zaregistrovat svou lodní kartičkou a totéž udělat opět při nástupu, aby někdo pak na lodi nechyběl. Při nástupu jsou pečlivě kontrolována zavazadla, jak z bezpečnostních, tak i zištných důvodů. Na lodi jsou totiž alkoholické nápoje poměrně drahé a na pevnině zakoupený rum (bahamský, jamajský či kajmanský) je cestujícím odebrán do úschovy a vrácen až na konci plavby.

Druhý den ráno (pondělí) jsme dopluli na jeden z bahamských ostrovů jménem Ocean Cay, patřící přímo lodní společnosti MSC. Tento umělý ostrov s rozlohou asi 40 hektarů byl původně určen pro průmyslovou těžbu písku na Floridu a společnost MSC ho zakoupila v roce 2015. Poté ho nechala zrekultivovat, bylo obnoveno přírodní prostředí a vysázeno 75 000 původních rostlin.1 Od roku 2019 slouží jako zastávka výletních lodí, i my jsme na něm strávili příjemný den koupáním a sluněním. Na nejzazším cípu ostrova bylo dokonce možné pozorovat leguány.

Třetí den (úterý) jsme zakotvili v Nassau, hlavním městě Baham, na ostrově New Providence. Město jsme si prohlédli za pošmourného počasí z okružní jízdy autobusem, ale popravdě řečeno tam celkem nic zajímavého k vidění není. Než jsme nastoupili na loď, schovali jsme se asi na hodinku před lijákem v jedné přístavní hospůdce jménem Señor Frog’s. Okusil jsem tam dvě piva s tímto žabím názvem a etiketou. Chutnala celkem normálně, lépe (a levněji) než Heineken a Budweiser na lodi. Hudba hlasitě vyhrávala, číšník se pohyboval v rytmu tanečním krokem, na pódiu se kroutily nějaké dívčiny. Možná to byl nejzajímavější zážitek z celého Nassau.

Další den plavby (středa) jsme strávili lenošením na lodi a snažili se užít si všech jejích atrakcí a vymožeností. Kdo si přivstal, měl možnost spatřit východ slunce nad ostrovem San Salvador, který je historicky významný jako pravděpodobné místo prvního přistání Kryštofa Kolumba v Americe v roce 1492.

Pátý den ráno (čtvrtek) jsme připluli na severní pobřeží Jamajky do přístavu Falmouth. Po asi hodinové jízdě autobusem nás čekala jediná fyzicky náročná akce zájezdu, a to sice šplhání proti vodopádům řeky Dunn’s River. Byl to lehce adrenalinový zážitek, nikoliv příliš nebezpečný, hlavní překážkou byla lehce zmatečná organizace místních průvodců. Popsat se to nikterak nedá, jsou věci, které je třeba pro pochopení zažít.

Šestý den (pátek) nás čekaly Kajmanské ostrovy, naše poslední zastávka. Nejsou ovšem plné kajmanů a ani nikdy nebyly. Objevil je původně Kryštof Kolumbus a podle množství želv, které zde viděl, je pojmenoval Las Tortugas, tedy Želví ostrovy. Současné jméno jim dal anglický mořeplavec a korzár Francis Drake podle leguánů, které spatřil na zdejším pobřeží. Považoval je totiž mylně za kajmany. Kajmanské ostrovy jsou britské zámořské území a díky sídlům mnoha finančních institucí jsou dokonce velmi bohaté. V tabulkách HDP na obyvatele podle parity kupní síly se pohybují těsně za první desítkou. A je to vidět. Podnikli jsme krátkou okružní jízdu po hlavním ostrově zakončenou prohlídkou Želvího centra. Všude čisto, pěkné domy, upravené okolí a pořádek. Před odjezdem jsme se ještě stihli vykoupat na krásné písečné pláži.

Sedmý den (sobota) jsme opět strávili na moři a na lodi. Pozorovat jsme mohli západní pobřeží Kuby a také obratně manévrující tereje, kteří neúnavně provázeli naši loď po celou plavbu.

V neděli 6. července jsme v Miami vystoupili z lodi, půjčili si pět osobních aut a dvě dodávky, rozdělili se do posádek a vyrazili na pětidenní, skoro 2 000 km dlouhé putování do New Orleans.

Na první zastávce v národním parku Everglades jsme se projeli na airboats – plochých člunech poháněných obrovskou řvoucí vrtulí na zádi. Mohli jsme si tak učinit představu, jak vypadají tyto člověkem neobydlené a vlastně neobyvatelné končiny. Ale zejména různým druhům ptactva a aligátorům se tady líbí. My jsme tedy žádného neviděli, i když průvodce (pilot lodi) tvrdil, že asi dvakrát zahlédl jejich ocas. Podívat se na aligátory jsme mohli až po projížďce u návštěvnického centra v klecích. Celá jihozápadní část Floridy je tvořena plochými mokřady, většina z nich se nachází právě v parku Everglades, který má rozlohu zhruba jako Kraj Vysočina. Další plánovaná zastávka pozdě odpoledne nás přesvědčila, že by se tady opravdu těžko dalo žít. Když jsme vystoupili z auta, vrhli se na nás komáři v takovém množství, že jsme jimi byli doslova posetí. A nemilosrdně bodali. Tak jsme to po několika desítkách metrů vzdali, tedy alespoň naše posádka. Komáry jsme pak z auta vyháněli další půlhodinu. Večer jsme se ubytovali v poklidném městečku Naples na západním pobřeží Floridy, opět s krásnými písečnými plážemi.

V pondělí jsme si projeli auty rezervaci na Sanibel Island, prošli se po nábřeží řeky v Tampě a večer dorazili do Orlanda, kde jsme přespali dvě noci. V noci na úterý startovala z mysu Canaveral raketa. Někteří z nás si tuto atrakci nechtěli nechat ujít a odpálení pozorovali na vlastní oči ze vzdálenosti asi 20 km. V úterý jsme strávili celý den prohlídkou Kennedy Space Centra. Je zde opravdu mnoho k vidění, asi nejzajímavější je prohlídka skutečného raketoplánu Atlantis.

Ve středu nás čekala nejdelší trasa z Orlanda do Pensacoly, tedy více než 800 km. Cestou jsme se zastavili na krátkou návštěvu města St. Augustine, nejstaršího trvale osídleného města na severoamerickém kontinentě, které bylo založeno Španěly v roce 1565. Některé posádky se také zastavily v Tallahassee, hlavním městě Floridy, na prohlídku Tallahassee Automobile Museum. Večer jsme se ubytovali v městě Pensacola v hotelu přímo na pláži.

Dlouhou cestu jsme zvládli bez problémů zejména díky americkým dálnicím, se kterými se ty evropské jen těžko mohou měřit. V okolí měst jsou vždy čtyři pruhy v každém směru, potom mezi městy už jen tři nebo dva, mezi oběma směry i po stranách je často nejméně 50 m široký vysečený travnatý pruh kvůli bezpečnosti. Samozřejmě, na Floridě a v jižní části USA je krajina naprosto plochá, takže rovné široké dálnice se tu staví snadněji než v hornatém terénu. Jako řidič se ještě musím zmínit o několika zvláštnostech, na které je nutno si při řízení zvyknout. Třeba na semafory až za křižovatkou nebo na neřízené křižovatky, které mají ze všech směrů značku stop, a po zastavení pak jede ten, kdo tam byl první (nebo jediný).

Ve čtvrtek dopoledne jsme si ještě užili poslední koupání v moři na krásných bílých písečných plážích v Pensacole. Pak už nás čekala jen závěrečná 350 km dlouhá etapa v autech do New Orleans. Po cestě jsme si prohlédli americkou válečnou loď Alabama. Večer jsme dojeli do New Orleans, vrátili auta a ubytovali se zde na dvě noci.

V pátek jsme si prošli nejzajímavější části New Orleans, nábřeží Mississippi a zejména proslulou francouzskou čtvrť French Quarter a tržiště French Market. K večeři jsme si dali smažené kousky z aligátořího ocasu, chutnaly výborně. New Orleans má být údajně jedno z nejbohémštějších měst světa a opravdu je to znát. Dokonce se zde, oproti zbytku Ameriky, nikdy nepodařilo prosadit zákaz popíjení alkoholu na veřejnosti. Zejména pozdě odpoledne a večer se v uličkách francouzské čtvrti pohybují a místy tančí neobvykle oděné bytosti. Ze všech stran se ozývá energické bubnování, i docela malé děti mlátí paličkami do všeho možného, zejména plastových kyblíků. Vtělit atmosféru do textu se nedá, je potřeba ji zažít.

V sobotu odpoledne jsme se ještě chtěli projet zdejšími historickými tramvajovými linkami, podařilo se nám to však jen částečně. Překazil nám to vydatný liják, a tak jsme z tramvaje raději vystoupili a uchýlili se do hotelu. Večer jsme se přesunuli na letiště a přes Londýn dorazili v neděli večer do Prahy. Lety i přestupy proběhly naprosto bez problémů a podle letového řádu.

Navštívili jsme vlastně území čtyř států (Bahamy, Jamajka, Kajmanské ostrovy, USA). V samotných Spojených státech jsme se pohybovali na území tří států – Floridy, Alabamy a Louisiany.  Poznali jsme mnoho zajímavých míst a určitě budu na tuto akci dlouho vzpomínat.

Na konci svého článku o výletu s Mensou na Nový Zéland v roce 2022 jsem napsal, že kdybych se mohl znovu narodit, vybral bych si docela rád právě Nový Zéland. Tentokrát to napsat nemohu, ani na jednom z navštívených míst bych žít nechtěl. Rád jsem je viděl a poznal, ale u nás je to lepší.

Na letišti všichni obdrželi obálky s trasou a fotkami míst, která navštívíme. První večer se pak většina vydala na místní pláž hledat stopy Pamely Anderson a Mitche Buchannona.

Další den nás v Miami čekala prohlídka parku a Muzea Vizcaya. Cestou do muzea jsme vyzkoušeli miamský visutý metrovlak. Získaná zkušenost byla taková, že jízdenky se daly koupit pro maximálně šest osob najednou, a tak si umíte představit, jak více než padesát mensanů přeplnilo zastávku. V muzeu bylo pro Evropany vtipné vidět starožitné kousky přivezené z Evropy do Nového světa.

V krásných zahradách na nás v jezírku čekal aligátor. Vedro bylo nesnesitelné, takže procházka po břehu Biskajského zálivu příjemně ochladila. Polední zastávkou byla vyhlášená kubánská restaurace oblíbená mezi místními, kde jsme ochutnali výbornou paellu. Poté jsme vyrazili do kubánské čtvrti. Bylo zajímavé poznávat osudy Kubánců, kteří z Kuby uprchli do USA, kde našli nový domov. Cestou po bulváru jsme viděli typické kubánské bary s mojitem, postarší Kubánce hrající šachy a také barevné nástěnné malby. Zpáteční cestu jsme absolvovali místním dřevěným autobusem s několika přestupy. Na co je žlutý kabel natažený kolem oken, jsme se dozvěděli záhy – na Floridě zatažením za něj cestující dávají znamení řidiči. Večer někdo zamířil k majáku, někdo do místních restaurací.

V neděli jsme vyrazili na terminál AA, kde na nás čekala chlouba společnosti MSC – devatenáctipatrová loď Seascape (Italové totiž nemají 17. patro, jinak se uvádí 20), která byla následující týden naším domovem. Přivítaly nás krásné kajuty s balkonem umístěné na 10. a 11. patře. A týden luxusu mohl začít! Tříchodové večeře se servírovaly v restauraci, šestnácté patro s bufetovou restaurací bylo přístupné skoro 24 hodin denně a našli jste tam vše, na co jste měli chuť. Zejména naši teenageři tam odskakovali po hře fotbalu, ping-pongu a dalších aktivitách, které loď nabízela. Pro starší a pokročilé byly k dispozici lekce tanců u piana, u bazénu nebo v kabaretu. Každý večer lodní divadlo uvádělo dvě představení. Sice vše zvládaly dva páry zpěváků, tři tanečnice, čtyři tanečníci a pětice akrobatů, ale zážitky to byly famózní. Jen bylo potřeba si udělat rezervaci v aplikaci. Aplikace MSC nabízela na každý den všechny akce a aktivity, které jsme si mohli přidávat do denního plánu. Byla to honička stihnout výlet na pevninu, večeři v pět a všechno, co by si člověk přál zažít.

První zastávka lodi byla na Ocean Cay, vlastním ostrově společnosti MSC. Někdo jel lodičkou na výlet, někdo šel k majáku obdivovat leguána, ale většina se šla koupat do průzračně čistého modrozeleného Karibiku. Takže večer jsme se u večeře scházeli podobni červeným krevetám. Bahamské Nassau bylo pro většinu těch, kdo si zaplatili výlet, zklamáním. Mezi rozbořenými domy vynikal hotel podobný dubajskému Atlantisu. V inzerované destilérce jsme na ochutnávku dostali nealkoholickou Piña Coladu, ale viděli jsme i koloniální domky a také nejvíce zaoceánských parníků pohromadě – stálo jich tam v přístavišti šest. Další den jsme museli obeplout Ostrov svobody, takže jsme konečně měli možnost objevit bazény, vířivky, tobogány, kasino a další zábavu na lodi.

Druhou zastávkou byla Jamajka. Z jedné přírodní památky udělali místní turistickou atrakci – výstup vodopády proti proudu. Ti odvážnější z nás si užili v horku bezva koupačku, ti ostatní se prošli po schodech nahoru a dolů a osvěžili se jamajským pivem. Nakoupili jsme jamajskou kávu Blue Mountain a několik verzí jamajského rumu a spěchali na loď. Jana nás varovala, že pro opozdilce sice loď pošle vrtulník, ale na jejich vlastní náklady…

V pátek nás čekaly krásné Kajmanské ostrovy. Daňový ráj velké lodě nepřijímá, takže mezi kotvícím obrem a pevninou pendlovaly malé lodě a převážely várky 5 000 turistů tam a zpět. Na výletě jsme viděli Kajmanské peklo s „Luciferem“, tedy ďáblem, a líheň želv. Někteří vodomilové spěchali na pláž se opět vykoupat. Někdo měl štěstí a viděl i chobotnici na kamenech. Naše plavba se chýlila ke konci.

Další den na moři jsme ze západu obepluli Kubu a zamířili zpět do Miami. Na informativní schůzce Jana rozdělila cestovatele a řidiče do aut a čekala nás poslední noc na lodi. Rychlá ranní snídaně a honem ven!

Řidiči vyrazili do půjčovny a ostatní čekali, až pro ně auta přijedou. Dlouhé čekání bylo ukončeno příjezdem mikrobusů. V půjčovně Budget Car místo původně slíbených aut improvizovali a dostali jsme dva tranzity pro 12 lidí a pět šesti- až sedmimístných aut. Vyrazili jsme do národního parku Everglades, kde na nás čekalo údajně 2 000 aligátorů. Nakonec jsme v přírodě z lodi viděli jen ocas jednoho z nich, ale kromě toho spoustu volavek a leknínů. Aligátory jsme viděli až při představení v návštěvnickém centru.

Cestou do Naples jsme se zastavili v Ochopee u nejmenší americké pošty. Zrovna byla zavřená. V Naples u Mexického (dnes už Amerického) zálivu jsme stihli západ slunce.

Další den nás čekal Sanibel Island. V rezervaci s mnoha druhy živočichů jsme viděli kapybary a ochladili si nohy v jezírku. Cesta pokračovala na mušličkovou pláž, kde jsme se zase mohli vykoupat a tentokrát zaskotačit ve vlnách. Rychle usušit a hurá do hokejové a univerzitní Tampy! Někdo stihl Museum of Art, někdo zvonkohru na univerzitním náměstí a někdo Tampu vynechal a spěchal nakupovat do Orlanda. Hotel Best Western nám v Orlandu nabídl útočiště na dvě noci.

Program v Orlandu byl nabitý a každý si našel svoje. Někdo strávil den ve vesmírném centru NASA, někdo v Bradavicích v Universal Studios a někdo vyhledal krásy Tiffanyho Muzea s vitrážemi a šperky. Většina výpravy se pak sešla v Orlando Premium Outlet. Brzy ráno vyrážela výprava do Pensacoly. Cestou nás čekalo koloniální městečko a vojenská pevnost v St. Augustine, muzeum automobilů v Tallahassee a floridský Kapitol. Až tam mnozí zjistili, že hlavní město Floridy není ani Miami, ani Orlando, ale právě Tallahassee. Na konci dlouhého dne, pro nás posledního ve státě Florida, nás čekal po lodi nejluxusnější hotel – Marriott. Bazén, otevřený až do 23. hodiny, nabídl našim ztuhlým tělům zasloužený relax. Kdo měl chuť, mohl sledovat úplněk na pláži.

Ráno se mensovní konvoj vydal do státu Alabama. Tam nás čekala prohlídka válečného křižníku USS Alabama a ponorky USS Drum. Vše bylo moc zajímavé, jen času na prohlídku bylo málo. Americkou pokladní jsme docela zmátli počtem dětí, studentů a seniorů nad 55 let, takže jsme nakonec dostali jednotné vstupné 13 USD za osobu, protože tak velkou skupinu tu už dlouho neměli.

A potom hurá vrátit auta do půjčovny v New Orleans! Řidiči nás vysadili v Hotelu MOXY ve Francouzské čtvrti a nás čekaly poslední dvě noci ve městě, od kterého jsme měli rozdílná očekávání. Je to město jazzu, nebo město hrůzy? Následující den nám dal odpověď.

Prohlídku Francouzské čtvrti jsme zahájili prohlídkou uliček v koloniálním stylu, kde snad v každém domě byl hudební klub. V úmorném vedru jsme našli chlad v místní katedrále. Fotky jsme si pořídili u kolesového parníku na řece Mississippi a vyrazili na French Market. Tam nás Jana „rozpustila“ a vrhli jsme se na ochutnávku místních specialit. Někdo vyzkoušel aligátora, někdo kreolské brambory a někdo orleánské čokoládové pralinky. Čekala na nás nejstarší tramvajová linka na světě. Kdo chtěl zažít víc, projel se červenou, oranžovou i tou nejstarší po Charles Avenue. Večer nás čekaly jazzové kluby a neuvěřitelné množství marihuany v ulicích. Zpěváci, hudebníci, tanečníci, striptéři. Stodolní v Ostravě je proti tomu nic. Kdo nezažil, neuvěří…

Poslední den jsme zažili nefalšovanou orleánskou bouři a měli štěstí, že jsme se stihli vrátit na hotel a odjet na letiště. I přes počáteční rozpaky můžeme říci: I NOLA.

Odlet proběhl bez komplikací a po příletu do Prahy začala ve WhatsAppové skupině „Karibik“ naskakovat jedna děkovná SMS za druhou. Prostě, velké díky Janě Middleton a jejímu týmu: Standovi, Danovi a Robinovi za perfektní American road movie. Už se těšíme na další zájezd!

Bylo by těžké vybrat jedno místo, jeden zážitek. Bylo jich spousta. Vybírám tedy TOP 10!

1. 93. narozeniny Charlieho Gabriela

Když jsem si četla program zájezdu, několikrát na mě vyskočilo slovo JAZZ. Nejsem jeho vášnivou posluchačkou, ale líbí se mi. Takže jsem se těšila, že ho zažijeme na tak ikonickém místě, jako je New Orleans. Ale jak by mě napadlo, že potkám klarinetistu, saxofonistu a flétnistu Charlieho Gabriela v den jeho 93. narozenin a budu mu spolu s dalšími hosty koncertu v Preservation Hall zpívat k narozeninám „Happy birthday Dear Charlie“?! Byl to zážitek.

On nám zahrál a zazpíval jako by mu bylo o polovinu míň. Rozhodně si ho dávám na svůj seznam lidí, které obdivuji a jejichž energii bych si přála mít.

A co by jazzový hudebník čtvrté generace z New Orleans poradil svému mladšímu já?

„Není to vtipné, ale řekl bych si, abych ve dvaceti devíti letech držel ústa zavřená. Obklop se staršími lidmi, a ti tě naučí věci.“

2. 3-2-1 START!

Předem to nebylo v plánu, ale když se vás večer v baru zeptají: „Nechcete jet pozorovat start rakety?“ jen blázen by to odmítl, když nevíte, kdy jindy budete mít takovou příležitost. A tak se narychlo seskládala posádka jednoho auta. A šup do hajan, abychom spali aspoň chvíli. Už ve dvě vstávat, protože sraz na recepci byl ve 2:30.

David Kocman pro pozorování vytipoval ideální pláž, ale bohužel na ni byl až do brzkého rána zavřený přístup, tak jsme museli vzít za vděk pozorováním z mostu.

Start byl naplánovaný na 4:21 a byl přesně dodržen!

Co že to letělo do vesmíru?

Raketa Falcon 9, Mise Starlink, skupina 10-28.

Falcon 9 je dvoustupňová raketa navržená a vyrobená společností SpaceX pro převoz satelitů na orbit.

Náklady na vypuštění: 52 000 000 dolarů.

Náklad: sada 28 satelitů pro Starlink.

3. Magická zahrada

Zahradu v Alfred B. Maclay Gardens State Park v Tallahassee pro část posádky našeho auta, která netoužila obdivovat veterány v automuzeu, objevila mimo program Martina Češpivová, za což od nás získává minimálně sto plusových bodů. Bylo tam tak nádherně! Všude se klenuly koruny majestátních dubů virginských, ze kterých visely svazky tilandsie provazovkovité. Můžete tu navštívit tajnou zahradu, bazének, v němž se krásně odráží nebe a okolní porosty, posedět u jezera a ve správnou roční dobu se těšit ze stovek kamélií a azalek.

Navíc jsme kromě jednoho návštěvníka nikoho nepotkali (však také paní u pokladny vypadala, že je šťastná, že přijíždí vůbec nějací návštěvníci). Božský klid.

Krásné okrasné zahrady byly vysazeny v roce 1923 Alfredem B. a Louisem Maclayovými poté, co zakoupili pozemek pro svůj zimní domov.

Jedinou vadou na kráse byl nedostatek času. V parku (nejen v zahradě) by se dal strávit celý den. Jezero Hall totiž nabízí příležitosti ke koupání, rybaření, kanoistice a kajakování. Pavilony a grily podél jezera poskytují dokonalé prostředí pro piknik. Turisté, cyklisté a jezdci na koních si mohou užít šest mil společných stezek a pět mil vyhrazených cyklostezek, které se vinou lesem kolem jezera Overstreet, nacházejícího se na pozemku parku sousedícím se zahradami.

Asi se tam budeme muset někdy vrátit. Třeba na některou ze speciálních akcí: prohlídku zahrad v květnu, Měsíc nad Maclay – Jazz v zahradách (zase ten JAZZ!) nebo kaméliovou vánoční oslavu.

4. Tanec s kapitánem

Na lodi společnosti MSC se o vás postarají jako o hosta z královské rodiny. Ať už jde o jídlo, servis na pokoji nebo zábavu.

Kapitán lodi má kromě veledůležitého úkolu starat se o správné směřování lodi i další veledůležitý úkol: zjevovat se mezi hosty a bavit je. Můžete se tak dostat na akce, jako je zpívání s kapitánem a posádkou, focení s kapitánem, debata s kapitánem a posádkou nebo TANEC s kapitánem. Našla jsem si krásné místečko, ze kterého jsem hodlala všechno točit na mobil a bavit se. Ale to jsem se přepočítala. Byla jsem posádce až moc na očích, a když už mě asi po páté vyzýval jeden člen, ať se připojím, nešlo odmítnout. Postavila jsem se tedy do řady dalších „ulovených pasažérů“ a zkoušela co nejlépe napodobovat tanečníky na krajích, kteří byli jako záchranné laso a udávali rytmus. No, tak se aspoň mohli bavit jiní a vše si natáčet. To tancování bylo ale určitě lepší, zvlášť když jsme měli kapitána hned vedle. A díky, muži, že jsi mě v tom nenechal samotnou!

5. Želví pohlazení

Cayman Turtle Centre je jedním z několika zařízení na světě, kde máte příležitost vidět karety obrovské ve všech fázích jejich životního cyklu, od vajíčka po plně vyvinutého dospělého jedince. A když si umyjete ruce, můžete si některé želvičky i pohladit.

S výjimkou malého počtu „zakladatelských“ nejstarších chovaných želv, byly všechny želvy vylíhnuty a vychovány v Centru za víc než posledních 50 let.

Sledování těchto nádherných zvířat, jak elegantně plavou, a poslouchání jejich dechu, když vystrčí hlavu nad hladinu, je jako pohled do minulosti, kdy posádky lodí Kryštofa Kolumba hlásily množství mořských želv v okolních vodách, když poprvé spatřily Kajmanské ostrovy, které nejprve pojmenovaly Las Tortugas.

Kareta obrovská je druhou největší mořskou želvou a je chráněná (Cayman Turtle Centre se právě o její ochranu snaží). V centru je možné si s nimi a jinými tvory zaplavat.

6. Hele, kapustňák!

Už jste někdy pozorovali kapustňáky? My jen tak zlehka, ale udělalo nám to velikou radost. Ukázala se nám na chvíli samička s mládětem v J. N. Ding Darling National Wildlife Refuge. Už jsme byli dopředu dostatečně poučeni, takže jsme si tyto ohrožené mořské savce nespletli s mořskými pannami, jako se to prý dřív stávalo evropským námořníkům.

7. Bouřka u krokodýlů

Mračna se stahují, začíná foukat a během chvíle i lít. Ale my se nevzdáme! Kdo nebyl vybaven, dokoupil si pláštěnku, nejhorší liják jsme přečkali pod střechou a pak už hurá na vrtulový člun bez lodního šroubu. Průvodce nám tvrdil, že jsme byli blízko u aligátora, ale skoro nikdo nic pořádně nezahlédl. Ale abychom odcházeli uspokojeni pořádným setkáním, pozvali nás na přednášku o místní zvířeně. Nevěřila jsem vlastním očím, když ošetřovatel poplácával své svěřence po hřbetě a chvilku na to nám ukazoval, jak rychle dokáží sklapnout své čelisti. Dál jsme odjížděli naštěstí v plném počtu.

8. Plavba po Missippi

Právě tato slavná řeka byla spouštěčem našeho rozhodnutí jet s Mensou. Takže nešlo vynechat možnost svézt se po ní přívozem z centra New Orleans do čtvrti Algiers a projít se mezi nazdobenými domky. Při zpáteční cestě jsme mohli vzpomínat na dobrodružství Toma Sawyera ze stejnojmenné knihy od Marka Twaina.

9. Francouzská čtvrť v New Orleans

Je duší a srdcem celého města, ale i národní kulturní památkou. Rozkládá se v místě původní kolonie založené Francouzi v roce 1718. Víc v centru převažují dvou až třípatrové domy s typickými balkony, podpíranými kovovými sloupy. Balkony jsou opatřené barokním kováním a jsou ověšené květináči s bujnou a barevnou vegetací. Někdy na nás z balkonu mávali i kostlivci nebo jiná stvoření. Na nádvoří bublají fontány. Dál od centra jsou domky nižší. Z malebnosti a různorodosti architektury jsme byli nadšení. Člověk nevěděl, kam dřív koukat. Na domky, na umělecká díla nebo do roztodivných výloh. Často tady prý narazíte i na duchy. Koho by už bolely nohy, může se po čtvrti nechat povozit v kočárech tažených koňmi.

No a co teprve návštěva v noci! Čekejte divoké veselí na každém kroku! Čtvrť je totiž plná jazzových klubů, barů, restaurací, podniků pro dospělé, věštíren a jiných zajímavých míst. Město se díky tomu řadí k těm nejbohémštějším na světě. Padají tady i nejrůznější americká tabu. V centru New Orleansu se například oproti zbytku Ameriky nikdy nepodařilo prosadit zákaz popíjení alkoholu na veřejnosti. Tak na zdraví!

10. To the Lighthouse

Kdysi jsem četla K majáku od Virginie Woolfové. I my jsme vyrazili k majáku. Někteří k němu dojeli autem, někteří ho zcela minuli, aby stíhali jiný program, a byli tací, kteří k němu doběhli. Stál za návštěvu. Zase by to chtělo víc času, ale i tak jsme si mohli vychutnat klidnou atmosféru, výhledy na moře a okolní rezervaci St. Marks National Wildlife Refuge, která zahrnuje víc než 86 000 akrů, které slouží jako zimoviště pro stěhovavé ptáky. Do věže majáku byla při rekonstrukci instalována replika Fresnelovy čočky 4. řádu, která je sezónně osvětlována jako soukromá navigační pomůcka.

Rozmýšleli jsme, zda si pořizovat na Jamajce výlet k vodopádům spojený s plaváním s delfíny. Netrápí přitom zvířata? Je to jen atrakce pro turisty? Nakonec jsme neodolali. Vždyť někde se plave s delfíny dokonce v rámci terapie. A je z toho nádherný zážitek kontaktu s delfínicí Tony. Vypadala hravě a šťastně. To ale bohužel nezaručuje její opravdovou spokojenost. V Dolphin Cove Jamaica jsme nikde neviděli starost a péči o druh jako takový, vzdělávací aktivity, záchranný program a ani to nevidím na jejich stránkách. Tak to raději do TOP 10 nedávám a pro příště bych si ráda dala závazek si o místě dopředu zjistit co nejvíc, ať člověk zbytečně nepodporuje pouhopouhou turistickou atrakci, kde je zábava lidí přednější než život zvířat.

Všechno výše vyjmenované by nebylo možné zažít bez skvělé organizace Jany Middleton a jejích pomocníků: Daniela Middleton, Roberta Middleton, Radovana Souška a Stanislava Drápala.

Děkujeme a těšíme se zase někdy!

Markéta a Honza

V Římě jsme měli nejvíc času hned po příjezdu – noční cesta autobusem nebyl sice úplně dobrý start, ale i tak bylo krásné si Řím trochu prozkoumat. A to i přes omezení spojená s cestou nového papeže, která se křížila s naším úmyslem. Kolosální dojem z Kolosea jsme si určitě odnesli všichni. I s informací, proč bylo výhodné (a prací otroků možné) stavět z úzkých cihel.

Ubytování bylo zajištěné v klášterní budově, zajímavá zkušenost. Ostatně každé ubytování během naší cesty bylo vybrané pečlivě pro získání nejrůznějších dojmů. Jen škoda, že jsme se teprve cestou dozvěděli, že průběžné informace budou na WhatsAppu. Ten ze zásady nepoužívám. Ani data jsem neměla, tak jsem musela zjišťovat, kdo má aktuální informace, abych o něco nepřišla.

Druhý den jsem měla na programu po návštěvě chrámu sv. Petra především vatikánská muzea. Ještě před muzeem jsem poobědvala v příjemné pizzerii a ve frontě se pobavila s turistkou z Brazílie. Trochu mne zklamalo, že kvůli Sixtinské kapli jsem musela projít úplně všechny expozice včetně moderních exponátů, ovšem třeba gobelíny nebo fresky s mapami byly velmi zajímavé, stejně jako sochy.

Večer se měnilo místo srazu, to jsem si neuvědomila, ale autobus mne po domluvě nabral – byla jsem ráda, že jsem zas v pořádku s výpravou.

Nabídka dalšího programu, podívat se na Capri z lodičky, byla úžasná, moře zpěněné podél lodi se dalo hezky fotit. Vystoupili jsme a luxusně jsem poobědvala salát z mořských dobrot a potěšili mne i dobrou zmrzlinou. Jinak jsem se cestou živila hlavně báječnými pomeranči. Pro hosty prý byla i možnost koupání, ale nevěděli jsme to a stejně nebyl čas, většina spěchala zas na loď, tak si někteří zaplavali aspoň kolem loďky.

Po překvapeni na Capri následovalo další – návštěva Neapole, touláni po Vesuvu a prohlídka Pompejí. Večer vyzkoušení nejlepší pizzy, jakou dělají právě v Neapoli. Do hotelu jsme šli ve skupince, abychom nedráždili místní mafiány k nějaké nepředložené akci. Cestou jsme se ještě stavili v Galerii, která byla opravdu krásná, i se znameními zvěrokruhu na podlaze. Bydlení jsme měli v domě, kde jsme z první ruky slyšeli dlouhý večerní život (i dětí).

Ale i přes neustálé zdůrazňování nedostatků, které se daly v Neapoli najít, jsem si pobyt tam šťastně užívala – že si nemusím „…krásná je Neapol…“ jen zpívat, ale můžu přímo cítit celou tu krásnou atmosféru, kterou mám v písni Santa Lucia ráda – její tóny mám jako vyzváněcí ve svém mobilu.

Všudypřítomné oslavné plakáty a vlajky s Maradonou stále připomínaly, jak vděční jsou obyvatelé Neapole, že jim pomohl na výsluní. I jeden hrneček s touto tematikou máme teď doma. Vesuv jsme si užili s malou skupinkou, nechtěli jsme přímo ke kráteru a jen jsme brouzdali po svazích porostlých voňavou vegetací – úplný čichový ráj. Navíc jsme objevili příjemné posezení s občerstvením.

Pompeje jsem si prošla s myšlenkami na ty, kdo tu žili, a jak se ve svém městečku cítili, jaké tam měli bydlení. Nebylo tolik turistů, tak byl na rozjímání a nahlížení do příbytků a zahrádek docela prostor.

Noc na čtvrtek jsme strávili v agroturistickém ubytování, kde jsme přes počáteční potíže autobusu s vjezdem do areálu byli nadšení, mimo jiné večeří i moc příjemnou snídaní.

Kdo z nás věděl, že v Orvietu měl kdysi rezidenci papež? Krásný chrám to jen potvrzoval. Historické uličky tak úzké, že byl div, jak bravurně se jimi řidiči proplétali, mne také nadchly. Když jsem se jimi toulala v úplně letním oblečení, místní si chodili nakoupit ve svetříku. Bylo vidět, že kamenné domy krásně drží chládek.

San Gimignano, vybrané jako další místo i pro nocleh, nás nadchlo – a to nejen ty z nás, kteří ocenili dvě místní gelaterie soupeřící o přízvisko „nejlepší zmrzlina na světě“. Při večerním posezení jemně pískali rorýsi, úplně jako u nás doma.

Dalším zážitkem byla vyjížďka džípy k lomu carrarského mramoru. Odtamtud jsem si k mramorovému sloupu, který si koupil již dávno od sochaře v Praze můj dědeček, přivezla další, tentokrát menší, kousky. V muzeu, které bylo hned vedle obchodů, jsem našla srovnáni práce v lomu v minulosti s dnešním stavem i poznámku, že si lide nosili mramorové zbytky na stavby domů. Stály tam i sochy zvířat, která tahala náklad. Každou chvíli se uvolněný mramor sypal z kopce a naložené kusy pak jezdily na náklaďácích kolem nás. V jednom z tematických filmů, které jsme zhlédli cestou autobusem, bylo popsáno, jak pečlivě si přímo v lomu vybíral mramor Michelangelo.

Potom jsme se ponořili do města zázraků, fotili šikmou věž i další pamětihodnosti Pisy. Když jsem si ve věži prohlížela výstavu o její ochraně a o tom, jak ji technicky složitě malinko narovnali, bylo nejzajímavější, že opravdu bylo znát, že jde člověk do kopce – nebo z kopce, podle toho, na kterou stranu věže šel. Nocleh v lázeňském městečku byl osvěžující. To bylo třeba, protože další den jsme věnovali Florencii.

Galerie Uffizi je rozsáhlá, a když jsem vyhledávala určité obrazy, které jsem měla v plánu, dalo mi to dost práce. Ovšem dojem mám nádherný. I přes to, že v kavárně se mi roztrhla šňůrka carrarských korálků – naštěstí jsem všechny zachytila a posbírala. Prodávali tam i tamní lentilky. K večeru, kdy jsem se vydala na místo srazu, jsem si tu náladu složila i do veršíků:

„Po nábřeží řeky Arno vůbec není chodit marno, za námi jde slunce svit, cítíme i vůni lip.“

A ještě sklenku vína v parčíku na nábřeží a už tu byl autobus a odjezd domů.

Díky všem za tu kamarádskou atmosféru, vezeme si opravdu pěkné vzpomínky.

Do Austrálie sa dá letecky dostať v zásade dvoma spôsobmi. Buď jedným prestupom cez Dubaj, čo je výrazne drahšie, alebo môžete zvoliť lacnejšiu variantu viacerých prestupov. Pôvodne som mala cestovať z Istanbulu do Kuala Lumpur spolu s českými priateľmi, ale zrušili mi jeden z letov. Čakalo ma teda 22-hodinové cestovanie Viedeň, Istanbul, Singapur, Perth osamote. Na radosť viacerých sme aspoň hodili reč v Istanbule na letisku.

Do Perthu sme dorazili vo štvrtok o jednej v noci, zložili batožinu a dali si výdatné 3 hodiny spánku. Následne sme vyrazili do mesta. Keďže českí kolegovia organizujú spoznávacie zájazdy pravidelne, prednedávnom zakúpili set slúchadiel a mikrofónu, ktoré umožňujú robiť pohodlné komentované prehliadky pre všetkých. Ako prvé sme videli mincovňu, jednu z najstarších budov a dokonca je stále aktívna. Mimochodom, keď sa v Austrálii rozprávame o najstarších budovách, nesmieme zabúdať, že to bola kolónia vybudovaná pomerne nedávno a najstaršie budovy tu majú približne 200 rokov.

Obzreli sme si pár budov v centre a vyrazili hromadnou dopravou do mestskej časti Fremantle. Táto je známa svojou väznicou. V minulosti totiž mesto Perth nechcelo, aby boli aj do ich mesta vyvážaní trestanci, ale vďaka tomu, že chýbala tzv. lacná pracovná sila, zmenili názor. Samotnú väznicu vybudovali väzni vlastnými rukami za 7 rokov. Mali v nej všetko potrebné vrátane kaplniek. Keďže väzňov potrebovali na prácu a nechceli ich zabiť, keď urobili niečo nežiadúce priamo vo väznici, mali veľmi sofistikované mučiace metódy. Napríklad samostatnú budovu, ktorá mala klenuté klenby a dvojité dvere, aby sa v nej veľmi dobre a nahlas šíril zvuk. Keď bol väzeň v takejto samotke a kričal, v podstate sám seba týral a zvuk sa prenášal aj do zvyšku budovy. Zároveň ak dozorca stál v strede tejto malej budovy a kričal, jeho hlas sa silne niesol do jednotlivých kobiek. Takto docielili, že pomerne rýchlo zostalo ticho. Druhým typom mučenia, ktorý sa extrémne páčil našej sprievodkyni, bolo bičovanie. Opäť, pamätajme, že väzni mali byť mučení, ale nie usmrtení. Maximum rán, ktoré mohol väzeň dostať bolo 100. Bičovaní boli špeciálnymi bičmi s tzv. mačacími pazúrikmi a bičovalo sa diagonálne do jednej strany, do druhej a horizontálne. Tak, aby mali v podstate väzni chrbát na kašu. Pri tom všetkom bol lekár. Tento dohliadal, aby väzeň nezomrel. Keď lekár uznal, že väzeň viac rán nezvládne, prerušilo sa bičovanie a do chrbta mu vmasírovali soľ. No a v prípade, že nestihol dostať svojich 100 rán, počkali, kým sa chrbát zahojí a následne pokračovali. Nikomu sa nič neodpúšťalo.

Po tejto zaujímavej prehliadke sme sa ešte prešli mestečkom a videli napríklad tunel, ktorým boli preťahované veľryby na rybí trh. Nakoniec nás Tomáš prekvapil kúpaním sa na Bathers Beach priamo v Indickom oceáne. Aj keď to tak spočiatku nevyzeralo a niektorí do vody nešli, veľmi sme si to užili.

Tých, ktorí boli prihlásení na IBD (International Board of Directors) čakal zoznamovací večierok, Icebreaker priamo v krásnom Pan Pacific hoteli a samotné IBD.

V pondelok po IBD začalo to najväčšie dobrodružstvo. Prvá výzva nastala ešte predtým ako sme vôbec vyrazili. Ako naskladať všetku batožinu do nie veľmi veľkého 7-miestneho auta? Ono totiž dve autá vyrazili ešte v sobotu pred nami, a tak mali trochu iný program. My sme ich mali dobehnúť  vo štvrtok večer. Po niekoľkých pokusoch sa nám to podarilo a vyrazili sme smer Kalgoorlie.

Perth je najizolovanejšie mesto v Austrálii a bolo to aj vidieť. Veľmi skoro sme boli v podstate uprostred ničoho v buši na nespevnenej ceste. Ako prvá zastávka nás čakala Wave Rock, čo je vraj najfotografovanejšia atrakcia v Západnej Austrálii. Už tu sme natrafili na najväčší problém celej krajiny. Muchy. Áno, boli všade. A keď hovorím všade, tak naozaj všade. Liezli do očí, uší, úst. Napriek tomu boli výhľady všade naokolo úžasné a mali sme aj niekoľko neplávaných prehliadok, keď sme cestou videli niečo zaujímavé. Jedným z takýchto miest boli soľné jazerá. Chceli sme okúsiť vodu v nich. Jedna odvážna členka našej výpravy sa teda vyzula a vstúpila do vody. Na začiatku to celkom šlo, alebo po asi 3 krokoch sa soľná škrupina zlomila a preborila sa do polovice lýtok do bahna… So smiechom sme ju vytiahli, umyla sa, urobili sme si fotky a pokračovali ďalej.

V Kalgoorlie sme boli ubytovaní v malej chatke, odkiaľ sme si ráno vyrazili ako dámy na raňajky a nechali sme chlapov na ubytku. Vedeli sme totižto, že nás čaká nočný prejazd, aby sme dodbehli ostatné dve posádky, a tak budeme dva dni prakticky žiť v aute… Kalgoorlie je banícke mesto vybudované zlatou horúčkou, preto sme si nenechali ujsť prehliadku baníckeho múzea. Okrem histórie a prezentovania historických spôsobov získavania zlata tam boli napríklad aj dva už nepoužívané obrovské stroje. Jeden z nich bol nákladiak, ktorý bol schopný odviezť viac ako 200 ton rudy. Viete si predstaviť to ohromné monštrum? Ja som si vliezla do kolesa pre ilustráciu veľkosti. Po múzeu sme boli z diaľky obzrieť aj aktívnu povrchovú baňu zlata.

Keď sme sa dostatočne pokochali baňami, zlatom a ťažkými strojmi, vyrazili sme do púšte. Nočný prechod je síce nepohodlný, pretože ste stále na tom istom mieste, už neviete do akej polohy sa uložiť vzhľadom aj na batožinu a zásoby jedla okolo vás a vlastne vás už bolia aj kĺby a hlavne zadok, no o to je dobrodružnejší. Obzvlášť ak vám do cesty skáču klokany. A oni občas aj skákali. Ešte sa ani poriadne nezotmelo. Celú noc sme teda boli v strehu. Pre našinca je to akoby šiel lesom, alebo pomedzi dediny a skákali mu do cesty srnky.

Noc sme úspešne prežili a v stredu ráno nás čakalo krásne prekvapenie. Dobehli sme predošlé výpravy tesne predtým ako odišli z ich ubytovania v meste Wudinna. A viete čo bolo na tom krásne? Nechali nám kľúče, mohli sme sa osprchovať a prezliecť. Po osviežení sme hneď vyrazili na najvyššiu skalu v okolí, Mount Wudinna. Bol odtiaľ nádherný výhľad na okolité polia aj neďaleké mestečko. Po výhľade sme sa zastavili v malebnom mestečku Port Augusta. Presne takto si predstavujeme prístavné mestečká. Farebné rozkošné námestie, slnečný deň, stromy plné papagájov. Jedna členka našej výpravy potrebovala kúpiť šľapky, trochu sme sa utrhli z reťaze a v miestnom obchodíku sme nakúpili zopár kusov oblečenia. Veď sme dostali aj zľavu.

Austrália je známa aj svojimi vinicami a to sme si nemohli nechať ujsť. Po nákupnom ošiale nás teda Tomáš zobral do vinárstva Sevenhill. Ak máte romantické predstavy o vinárstve, práve toto by vám ich splnilo. Rozkošné záhony, uprostred nich tehlové budovy. No a keďže je to tzv. kláštorný vinohrad, nesmel chýbať ani kostol. Okrem omšového vína vyrábajú niekoľko druhov bieleho, ružové a červeného vína, ktoré sme degustovali. Osviežení vínkom sme zakotvili v Adelaide.

Vo štvrtok sme opäť vyrazili na cestu. Okolie sa už dosť podobalo tomu na čo sme zvyknutí, rozsiahle lúky, na ktorých sa pásli ovce a prevažne čierne a hnedé kravy určené sa mäso. Kde tu boli lesíky a zástupy stromov. Avšak to, čo bolo pre nás neobvyklé boli všadeprítomné papagáje. Tak ako u nás vidíme v húfoch na poliach vrabce, tu sa pásli biele kakadu so žltými chocholmi. Cestou po Great Ocean Road sme navštívili jedno z najkrajších miest aké som videla, 12 apoštolov –  skalné útvary, ktoré vznikli eróziou pobrežia vďaka Južnému oceánu. Skladajú sa z vápencových útesov, ktorých erózia začala pred 10–20 miliónmi rokov (foto). Po apoštoloch sa nám naskytol ďalší krásny pohľad. Ocitli sme sa v pralese. Pomerne dlho sme šli sýto zeleným pralesom plným eukalyptových stromov, palmami a lianami. Večer sme zakotvili v Melbourne, kde výprava šla na prehliadku mesta a ja osobne som ležala s nádchou v posteli.

Piatkové raňajky boli exkluzívne. Rozhodli sme sa uspokojiť svoje chute v Queen Victoria Market. Pikoškou tohto trhu je, že je postavený na cintoríne. Trhovisko je obrovské, má niekoľko časti a budov a môžete tam nájsť naozaj všeličo od morských plodov, cez stánky občerstvením, ovocím a zeleninou až po oblečenie. Keďže naším cieľom bolo hlavne naplniť naše brušká, pre krátkosť času sme navštívili hlavne budovu so stánkami s občerstvením, kde bola medzinárodná kuchyňa. Dali sme si teda čerstvé ryby, morské plody, pečivo, cannelloni a všeličo iné…

Z Melbourne sme rovno zamierili do hlavného mesta Canberra s malou zastávkou u miestneho banditu Ned Kelly. Večer sme zakotvili v Canberre, hlavnom meste Austrálie. Viete, že Caneberra vznikla umelo vďaka sporu medzi Melbourne (dočasné hlavné mesto) a Sydney (ekonomicky najvýznamnejšie mesto) o to, ktoré z týchto miest bude práve to hlavné? Keďže sa nevedeli dohodnúť, na základe prieskumu vybrali obec Canberra v roku 1908, ktorá sa nachádzala medzi týmito dvoma mestami. Návrh mesta vyhral v súťaži architekt Walter Burley Griffin a centrum tvorí rovnoramenný trojuholník, kde v jeho hlavnom vrchole je budova parlamentu a v ďalších vrcholoch je park City Hill napríklad s múzeom a galériou a v poslednom sú budovy ministerstva obrany spolu s Austrálsko-americkým pamätníkom. Naša výprava si obzrela centrum a keďže je to prevažne úradnícke mesto, ktoré nie je stavané pre peších, trochu sme sa nachodili. Zároveň sme mali problém o ôsmej večer nájsť otvorenú reštauráciu a keď už bola otvorená, nevarili v nej. Rozdelili sme sa teda, niekto svoje chute naplnil vo fastfoode, niekto sa odpojil už pri prehliadke a zvyšok sme našli skvelú Libanonskú reštauráciu.

Ráno nás čakala prehliadka parlamentu. Keďže Austrália vychádza z britských tradícií, ich parlament sa skladá zo snemovne reprezentantov a senátu. Komplex parlamentu je tak vizuálne aj architektonicky rozdelený na niekoľko prepojených budov, kde má každá časť svoje sídlo. Procedurálne snemovňa reprezentantov posúva zákony na schválenie senátu a keď obe tieto časti súhlasia, podpíše ich generálny guvernér, ktorý zastupuje kráľa. Na čele austrálskej vlády stojí prvý minister.

Po prehliadke sme rovno zamierili do Sydney. Konečne sme sa mohli riadne rozložiť na hoteli a po týždni sme pár dní nemuseli hneď baliť. Najprv sme zamierili do Čínskej záhrady priateľstva. Bola nádherná a obsahovala všetko, čo by mala tradičná čínska záhrada obsahovať: vodopád, jazierko, bonsaje, zákutia, domčeky, altánky, kamene rôznych tvarov… Navyše sa na skalách vyhrievalo plno jašterov. Po záhrade sme sa plynule presunuli ku prístavu Tumbalog a odtiaľ do centra. Videli sme radnicu, pomotali sme sa po luxusnom nákupnom centre Queen Victoria Building a navštívili ďalší skvost Sydney Tower Eye. Táto veža je druhá najvyššia (305 m) voľne stojaca stavba v Austrálii a môžete sa v nej pokochať 360° výhľadom na celé mesto. A my sme si túto príležitosť nenechali ujsť. Mali sme celé mesto ako na dlani a s odborným Tomášovým výkladom v uchu to bol o to väčší zážitok. Nakoniec sme sa ešte plahočili po meste, obzreli nejaké historické budovy a šli sa vyspať pred ešte jedinečnejšími zážitkami.

Čím lepšie začať deň než návštevou pláže? Tentokrát to bola Balmoral Beach s utešeným poloostrovčekom. Niektorí tento zážitok povýšili na ďalšiu úroveň a pridali čerstvé palacinky. Po kúpaní nás vedúci nášho zájazdu Tomáš zobral pozrieť kostol sv. Tomáša, hovoríme si fajn, ďalší kostol. Lenže na naše prekvapenie pri kostole bolo plno ľudí, policajtov, kontroly. Zážitok, ktorý je len raz za život! Pokiaľ nežijete napr. v Londýne. V tomto kostole totiž bol kráľ Karol III. a my sme ako prekvapenie mali možnosť ho vidieť. Nielen to! Lucka Měchurová si s ním podala aj ruku. Tak blízko sme boli! Vo svetových médiách môžete nájsť zábery, kde sme viacerí na fotke s kráľom. Mohol by byť tento deň lepší? Mohol. Časť našej skupinky šla na muzikál do Opery v Sydney. Videli sme strhujúce predstavenie The Sunset Boulevard a jedna z hlavných postáv bola známa speváčka Sarah Brightman. Nehovoriac, že hudbu zložil Webber a hral pri predstavení orchester. Zvyšok skupiny šiel pozrieť botanickú záhradu. Následne sme sa všetci stretli a absolvovali komentovanú prehliadku Opery. No a večer sme sa tak trochu vymenili. Iná skupinka šla na koncert operných árií, naša na večeru a zvyšok bol kdesi v meste.

V pondelok ráno som zistila, že sa dá začať deň ešte lepšie ako návštevou pláže. Návštevou rybích trhov. Raňajkovať čerstvé sushi a morské plody na treťom najväčšom rybnom trhu nie je vôbec zlé… Je to priam úžasné! Celé doobedie sme zostali v morskej téme a šli sme navštíviť námorné múzeum. Preskúmali sme celú bojovú loď, ponorku a historickú plachetnicu. Tá mala niektoré časti také nízke, že sa v nich nedalo pohybovať postojačky. Niektorí jedinci vyššie vzrastu tak mali trochu problémy. Poobede sme okúsili atmosféru náhodne vybranej neznámej časti mesta a následne sme navštívili najznámejšiu pláž v Sydney, Bondi Beach. Škoda len, že bolo chladno, fúkalo a na podstatnej časti pláže sa nedalo plávať, pretože aj vlny boli privysoké. To však neodradilo zopár jedincov. Smelo sa vrhli do mora aj v takomto počasí. Deň sme zakončili rýchlou návštevou a večerou vo štvrti China town. Ja osobne som si nenechala ujsť v neďalekej pekárni tradičné čínske lotosové svadobné koláčiky, ktoré odporúčam.

Nadišiel utorok a čas odchodu. Keďže česká výprava odlietala poobede a ja až večer, dohodla som si program s francúzskym predsedom Cedricom Margrafom. Ráno sme sa lúčili po týždni a pol plnom dobrodružstiev… So Cedricom sme si užili oddychový deň a necielené túlanie sa po Sydney. Najviac sa mi páčili lode, ktoré sú využívané ako mhd v riekach vlievajúcich sa do mora.

Suma sumarum sme toho videli naozaj veľa, zažili nebezpečné chvíľky, ale množstvo úsmevných a zábavy. V podstate to bol taký veselý školský výlet. Austráliu veľmi odporúčam. Nestretla som žiadneho hada ani nebezpečného pavúka. A obzvlášť odporúčam typický mäsový koláč. Ďakujem Tomášovi a jeho synovi Baltíkovi za organizáciu a ďakujem českým členom za priateľstvo a prijatie. Budem ešte dlho spomínať na príhody, ktoré sa nám stali.