V Torontu jsme si vyzvedli objednané automobily. Tedy skoro objednané, protože půjčovna nám jako obvykle nabízela jiné modely, než jaké byly rezervovány. Nakonec jsme se poskládali a vyrazili směrem k Niagarským vodopádům a za pár desítek minut se ubytovávali v hotelu. Kdo měl ještě dost sil, mohl vyrazit do okolí. Největší nadšenci zamířili rovnou k vodopádům a večernímu ohňostroji.

Ráno nás čekala plavba lodí pod Niagarskými vodopády. Vyfasovali jsme fešné jednorázové pláštěnky a nechali se kropit vodní tříští, která se nad řekou vznášela. Ochrana byla spíše symbolická, protože kdo stál u zábradlí, měl stejně mokré kalhoty i boty. Po procházce kolem vodopádů jsme pokračovali do vinařství Konzelmann. A to by nebyli Moravané z Mensy, aby nevyzkoušeli kanadská vína. Po ochutnávce jsme vykoupili červená a bílá ledová vína a na večer přidali zásobičku broskvového vína. Fakt výborné. Fascinující byla vinice táhnoucí se až k jezeru Ontario. Při dobré viditelnosti se v dálce rýsovalo Toronto.

Další atrakcí byly zvedací mosty na Wellandském kanálu. Viděli jsme dva, každý s jiným mechanismem otevírání, takže fanoušci motorů, ozubených kol a technických rarit si přišli na své. Večer jsme se prošli podél kanálu a poté pokračovali dál na sever. V Barrie se část výpravy vykoupala v jezeře poté, co jsme ochutnali pivo v místním pivovaru. Kanada nám tak hned v prvních dnech nabídla vodu ve všech podobách, od vodopádů a jezera až po víno a pivo.

Z měst jsme se přesunuli do přírody. V provinčních parcích Arrowhead a Algonquin nás čekaly první opravdové traily, lesy, peřeje a jezera. A všudypřítomní komáři. Trasy Homesteader, Whiskey Rapids a Fork Lake nebyly jen příjemnou procházkou, ale také připomínkou, že kanadské vzdálenosti se měří trochu jinak než české. To, co na mapě vypadalo jako krátké odskočení, často znamenalo několik hodin v autě. Výhledy a klid v lesích však stály za každou cestu. Po přírodním programu jsme zamířili do Ottawy, kde jsme se prošli podél Rideau Canal, přes Major’s Hill Park a k Parliament Hill. Následující den jsme navštívili Senát v budově bývalého nádraží a poté opustili hlavní město a pokračovali směrem k Montebellu. To, že je malé město Ottawa hlavním městem Kanady, bylo překvapení pro mnohé z nás. Většina zná Toronto a Montreál, ale historie Ottawy nám problém osvětlila.

Ubytování přímo v Parc Omega patřilo k nejúžasnějšímu zážitku zájezdu. Odpoledne jsme stihli krmení vlků, medvědů a první průjezd parkem a večer jsme místo televize v krásných dřevěných srubech sledovali z postele život vlků. Následující ráno jsme znovu absolvovali dvanáctikilometrovou projížďku areálem a viděli rosomáka, skunky, lišky, jeleny, bizony a další zvěř. Zvířata bylo možné pozorovat z bezprostřední blízkosti a na vybraných místech také krmit. Člověk rychle pochopil, že mrkev je v parku univerzální měna a že někteří chlupatí obyvatelé ovládají vyjednávání lépe než leckterý obchodník.

Poté přišel na řadu Québec, město, v němž se evropská historie potkává se severoamerickým prostorem. Prošli jsme okolí Citadely, staré město Vieux-Québec, Place Royale i čtvrť Petit-Champlain. Nechyběl ikonický Château Frontenac a promenáda Dufferin Terrace s výhledem na řeku svatého Vavřince. Dlážděné uličky, francouzština na každém kroku a kavárny působily téměř evropsky. Jen rozměry řeky nás rychle vrátily do Kanady. Cestou z města jsme měli příležitost ochutnat výrobky z javorového sirupu, takže povinný kanadský symbol konečně dostal i chuťovou podobu. Lití horkého sirupu na ledovou tříšť a následná výroba lízátka mnohé vrátila do dětství.

Trajektem jsme pokračovali do Tadoussacu. Ráno nás čekala plavba za velrybami, jeden z vrcholů celého programu. Už samotné vyhlížení hladiny mělo zvláštní napětí. Každé zahlédnuté hřbetní ploutve vyvolalo okamžitý přesun fotoaparátů na jednu stranu člunu, což se nelíbilo průvodkyni. Naštěstí se člun nepřevrátil, velryby a běluhy jsme zdáli zahlédli a také jsme notně vymrzli. Fakt jsme tam byli v polovině srpna. Po návratu jsme zamířili k fjordu Saguenay a absolvovali delší túru s úchvatnými výhledy. Kombinace řeky Sv. Vavřince, skal a lesů ukázala další tvář kanadské krajiny, tentokrát klidnější a syrovější než slavná Niagara.

Následoval Montréal. V okolí hotelu nechyběly kavárny, takže ranní káva s croissantem vyřešila otázku snídaně. Prošli jsme centrum a baziliku Notre-Dame a poté vystoupali na Mont Royal, odkud se město ukázalo v celé šíři. Kdo měl ještě energii, mohl pokračovat do muzeí, podzemních nákupních galerií nebo na nábřeží. Montréal působil živě, trochu evropsky a zároveň zcela svébytně. Třeba když jsme ve vyhlášené Créperie dostali palačinku s krůtím salámem.

Z Montréalu jsme se vydali do Kingstonu a odtud do Gananoque na plavbu mezi Tisíci ostrovy. Měli jsme pocit, že u kapely vyhrávající dixyland slyšíme češtinu, ale ověřit se nám to nepodařilo. Vodní hladina posetá menšími i většími ostrovy, domy a loděmi nabídla odpočinkovou změnu tempa, když jsme na část dopoledne ztratili kanadská data a přepluli do vod USA. Odpoledne jsme si prošli Kingston, jeho vápencové budovy, radnici a okolí Rideau Canal. Pak už nás čekal návrat do Toronta. Řidiči odevzdali auta a zbytek programu se konečně obešel bez hledání parkoviště a pečlivého schovávání účtenek za benzin a parkovné.

Toronto jsme poznávali pěšky, metrem i z vody. Z přístavu jsme se přeplavili na Ward’s Island, odkud se otevírá známé panorama města. Fascinující byly chatky s upravenými trávníky a bez plotů. To, co v Česku skoro neuvidíme. Možnost podívat se na město z CN Tower měli někteří při západu slunce a někteří až potmě. To, že je přímo pod námi koncert Eda Sheerana bylo překvapení, ale nic jsme bohužel z takové výšky neslyšeli. V den odletu se Toronto rozplakalo tak, že nejlepší možnost, jak se schovat před deštěm, bylo navštívit Royal Ontario Museum. Ale rozhodně stálo za to. Tolik koster z Jurského parku je málokde k vidění.

Po dvou týdnech jsme měli v nohách vodopády, městské ulice, lesní traily i nábřeží, v paměti francouzštinu z Québecu a Montréalu a v zavazadlech nejrůznější suvenýry. Především jsme si ale odváželi potvrzení, že Kanada není jedním obrazem. Je to směs velkých měst a ještě větší přírody, technických zajímavostí, historie, zvířat a vody, která nás provázela téměř celou cestu. A také důkaz, že s Mensou lze během jedné dovolené stihnout vodopády, víno, vlky, velryby i Tisíc ostrovů.

Velký dík patří Janě a Standovi a za rok se budeme těšit do Číny.

Kanadu jsem měla zafixovanou jako zemi tisíce jezer, ale tisíc je slabé slovo. Je jich tu prý podle nejnovějších odhadů kolem dvou miliónů. Někde se uvádí ještě víc. Nechtělo se mi tomu číslu věřit, ale schválně se podívejte na mapu Kanady. Je to jedna modrá plocha nebo ploška vedle druhé. Kanada je prostě zemí s největším počtem jezer na světě a v Severní Americe se nalézá 25 % z celosvětových zásob sladké jezerní vody.

V článku o zájezdu do USA jsem zmínila, že mám doma přezdívku mamut, ale mám ještě jednu – vorvaň. A to kvůli mé náklonosti k vodě. Snažím se využít většinu příležitostí ke koupání. Mirka na to byla skvělou parťačkou. Jejda, to byla paráda! Doslova jsme vymetly všechny vodní plochy po naší cestě. Mirka má dokonce na účtu o jednu víc, protože v Kingstonu jsem už večer na koupání neměla chuť a dala přednost koncertu na počest kapely, kterou Kanaďané rádi označují za nejkanadštější. The Tragically Hip. Pouštím si teď k psaní její písničky.

S Mirkou jsme se samozřejmě vykoupaly v hotelových bazénech, ale to kromě bazénu uprostřed atria v Quebecu, kde promítali na velkou obrazovku rybičky z moře a kolem dokola byly balkóny, nebylo nic zajímavého. Ale přírodní lokality stály vážně za to. Koupaly jsme se ve Wellandu, kde jsem měla pocit návratu do dětství a mého rodného města Hradce Králové. Výhled na starý most a atmosféra byly jako u Orlice, jen jsme byly ve Wellandském kanálu, který spojuje Erijské a Ontarijské jezero a je součástí rozsáhlé sítě vodních cest, kterými proplouvá obrovské množství nákladu díky zvedacím mostům a zdymadlům. Při cestě do města jsme někteří viděli i jeden most v akci. Systém, kdy se zvedá celá prostřední část vcelku směrem nahoru, jsem předtím neviděla. A do zdymadla těsně před naším odjezdem připlula loď, tak jsme kromě jednoho již odjetého auta vyskákali znovu ven a šli se dívat.

Další koupací zastávkou bylo městečko Barrie na břehu jezera Simcoe. Písečná pláž hladila do nohou a pohodová atmosféra mi pro změnu připomínala jezero v Lipsku, kde jsem strávila krásné chvíle se spolužačkou. Barrie nabízí i potěšení pivařům. Je tu totiž malý pivovar Flying Monkeys, tedy v překladu létající opice, který vaří různé speciality. Posádka našeho auta si dala degustační menu a já konkrétně vybrala druh piva, z kterého jsem mohla mít opici za krkem po dvou locích. Bylo hodně silné a výborné.

Cestou z parku Algonquin, kde jsme natěšeně, ale marně vyhlíželi soby, jsme se namátkou podle mapy zastavili v městečku Whitney. Nenápadná pěšina nás zavedla na místo bývalé železniční tratě, včetně mostu přes jezero. Ocitli jsme se na klidném, zapomenutém a úchvatném místě. Ani nevadilo, že jsme nikdo z auta neměli plavky. Místní chataři byli někde pryč a ryby a ani ptáky jsme snad nepobouřili. Schnout na molu a dívat se na mraky nad sebou, hmm. Škoda, že takové místo nemám za barákem.

Co však bylo i podle Mirky a mého syna z koupání tím nej, byla pláž u města Tadoussac. Honza se na ni skutálel z obrovských písečných dun, nejvyšších v Kanadě. Já jsem dolů seběhla po šikmé prudké pěšině s pocitem naprosté radosti a volnosti. U vody bylo pár lidí, ale ve vodě nikdo! To zavání tím, že je voda fakt studená. No nic, jdeme do toho. Když jsem chtěla ve vodě vyfotit, syn to naschvál prodlužoval se slovy: „Ale no tak, to určitě není studené.“ Moc dobře se bavil. Pak šel do vody také. Měli jste vidět jeho výraz. Byl naprosto stejně nevěřícný jako ten můj, když jsem měla pocit, že se mi do těla zařezává mnoho, ale opravdu mnoho žiletek najednou. Napodruhé jsem zvládla i deset temp tam a deset zpátky. Až potom Mirka našla informace, že voda měla 4 stupně Celsia. U městečka se totiž mísí chladná, hluboká a na živiny bohatá slaná voda z ústí řeky Svatého Vavřince se sladkou vodou z fjordu Saguenay. Velké množství krilu, planktonu a ryb láká velryby a jiné mořské savce, a proto sem míří spousta lidí za jejich pozorováním. Mysleli jsme si, že bychom nějakou velrybu mohli vidět i přímo z dun, ale nakonec jsme si museli počkat až do druhého dne na organizované plavby.

Kdo chtěl zůstat v suchu, si mohl vybrat loď. Kdo toužil po větším dobrodružství a nebál se namočení, volil člun. Průvodkyně na našem člunu několikrát zdůrazňovala, že nechtějí velryby rušit, proto nepoužívají sonar a nepřibližují se moc blízko. A to je skvělé, nešlo tedy o žádné bezhlavé pronásledování. Pravdou ale je, že na prezentačních fotkách velryby vyskakovaly nad hladinu, mávaly ploutvemi a prostě byly krásně vidět. Člověk se snadno navnadí, ale přesto bylo nádherné být blízko takových úchvatných velikánů, přestože nám jen občas ukázaly kousek svého hřbetu nebo nám před ponorem zamávaly ocasem. Viděli jsme keporkaka, plejtváka myšoka, sviňuchu a běluhu, kterých bylo dokonce několik pohromadě, protože je to hravé a sociální zvíře. Měli jsme štěstí i na tuleně. Celkově je možné u Tadoussacu pozorovat ještě plejtváka obrovského, plejtváka malého a narvala. Z tuleňů hned tři druhy – grónského, kuželozubého a obecného.

Při přejezdu ze Saquenay do Montrealu byly mimo původní program zařazeny vodopády Montmorency Falls na okraji Quebecu. Sice nejsou tak slavné jako Niagárské, ale převyšují je o třicet metrů. Můžete je obdivovat svrchu z mostu nebo podél celé délky ze schodů. Jejich okolí je sice také přizpůsobené turistům – lanovka, kavárna, obchůdek, ale není z toho lunapark jako u Niagárských vodopádů. Také se u nich můžete nechat pěkně zamokřit, takže se nemusíte jít ani koupat. Jelikož si naše auto vodopády zařadilo již v rámci volného odpoledne v Quebecu ještě před odjezdem za velrybami, ale nepovedlo se nám stihnout zip line, uvítali jsme druhou návštěvu s jasným bojovým cílem. Tentokrát zip line synům dopřát. A po vystání fronty se povedlo. Trochu lituji, že jsem si tu jízdu nezkusila také.

Při pokračování z vodopádů směr Montreal, jsme si zařadili ještě zastávku ve městě Trois-Rivières. Podle mapy jsme se s Mirkou těšily na park na ostrově Saint-Quentin s plážemi a dřevěnými chodníčky v zeleni. Nadšeně jsem se vrhala z pláže do vody, zatímco se Mirka ještě převlékala, ale nestačila jsem dojít dál než po kolena, když jsem uslyšela volání: „Madam!“ Milý a sympatický plavčík nám bohužel sdělil, že kvůli zvýšenému výskytu bakterií je pláž zavřená. Tak jsme šly aspoň do bazénu, který byl od pláže, co by kamenem dohodil. A bylo to tam příjemné. A asi měli kolem i výborný umělý trávník, protože jsme pozorovaly veverku, která vypadala, že ten trávník spásá. Ano, víme, asi tam byly zbytky po nějakých hladových plavcích. Ale pohled to byl srandovní.

V Montrealu byla stejná situace jako v Trois-Rivières. Vyhlédly jsme si s Mirkou pláž na břehu řeky sv. Vavřince, ale zrovna byla uzavřená. Tak jsme zamířily aspoň do bazénu na ostrově sv. Heleny. A zažily jsme tam dosud pro nás nevídanou věc. Vodní kino. Lidé si hověli ve vodě na nafukovacích kruzích a u toho sledovali film. A abychom den završily dokonale, využily jsme lístek na hromadnou dopravu platící do pěti do rána, a vydaly se ještě k olympijské věži z roku 1976. Má status nejvyšší nakloněné věže na světě a její sklon je 45°. Ale do postele jsme mazaly těsně s půlnocí, nedbajíce na plány projíždět si město až do platnosti lístku. Je rozumnější se dobře vyspat.

V Montrealu lákaly druhý den před odjezdem z města k návštěvě různá muzea, ale naše auto a ještě jedno jim dalo vale a raději jsme zamířili k Charleston Lake, kde se dají půjčit kajaky, kanoe a paddleboardy. Těšili jsme se na to, někteří dokonce jak malé děti. Synové si každý odpluli ve svém single kajaku a my s Mirkou hrdinně vyrazily v kánoi bez vest, které přece nepotřebujeme. Když se máme utopit, tak nejlépe bez nich. Jo, šlo to dobře. Sice neumím nijak extra kormidlovat a zrovna jsem seděla vzadu, ale mířily jsme tam, kam jsme chtěly. Až jsme dorazily k břehům, které lákaly Mirku k odskočení. Jasně, proč ne, aspoň to tam můžeme trochu prozkoumat a vykoupat se. Mirka vykročila jednou nohou ke břehu. Příšerně klouzavého břehu, jak okamžitě zjistila. Mě chvíli trvalo, než jsem uvěřila, že se vážně vyklopíme. Málem jsem se potrhala smíchy, když jsme měly loď plnou vody a ne a ne se dostat přes tu klouzačku na břeh. Nakonec jsme ji ale zdolaly, loď vylily, odskočily si, prozkoumaly břeh a zase nasedly. Domluvily jsme se, že se synům raději nepochlubíme, aby neměli nemístné řeči. Ale asi jsme to měly napsané na čele, protože syn Mirky, Radek, prohlásil, když jsme se zase na jezeře potkali: „Jste se vyklopily, co? Odřená noha, natlučené koleno…“ Ani jedna jsme totiž natlučené koleno neměly a Mirka měla nohu odřenou jen malinko a nebylo to ani vidět. V jezeře žijí i želvy, tak jsme je pořád vyhlížely, ale nakonec se nám ukázaly jiné fešandy. Na jednom malinkém ostrůvku, kolem kterého jsme se koupaly, Mirka zvolala: „Tady je nějaké zvířátko… Jéé, to je had,“ zarazila se však, když se podívala blíž. Byla to krásná užovka mokasínová. Mirka nechtěla věřit, že plave, a tak ji k tomu chtěla přimět, ale užovka raději zalezla zpátky do trávy a kamení. Ale po nějaké době a o několik ostrovů dál se Mirce přání splnilo. Zahlédla jsem ve vodě jinou užovku, která se pilně vlnila a z vody jí koukala jen hlavička.

Poslední přírodní koupání nám nabídlo před odletem Toronto. Nejdřív se sice předvedlo v celé kráse a pěkně z výšky sto čtrnáctého patra CN tower, což byl opravdu zážitek. Ale druhý den jsme vyrazili lodí i na ostrov Ward’s Island. Je součástí více jak desítky ostrůvků na dohled od centra města. Je tu klid, kavárny, malebné rezidenční domky v zeleni, krásný výhled na Toronto a pláž s plavčíkem. Jen pár lidí ji ocenilo, ale voda byla osvěžující a mít svého osobního bodyguarda na lodi, to se jen tak někomu nepovede.

Na závěr musím ještě přidat pár nezapomenutelných zážitků nespojených s vodou. V Omega parku u města Montebello jsme mohli projíždět mezi zvířaty a některé krmit mrkví. Je to něco jako safari park ve Dvoře Králové ale se zvířenou Kanady, kterou tak poznáte zblízka, ale z bezpečí. Někteří hladovci vám přijdou o mrkev říct až do okénka auta a pokud nemáte mrkev schovanou, ale jen položenou na klíně, neváhají se sami obsloužit. Zranění nehrozí, ale pořádné oslintání ano. Hlavní okruh měří 12 kilometrů a vede lesy i loukami. V parku chovají vlka šedého a polárního, kojota, lišku obecnou a polární, bizona, jelena wapiti, losa, soba, jelena lesního, jelence ušatého, daňka, medvěda černého, bobra, rosomáka, divočáka a další. Některé okruhy jsou pro pěší. Park pořádá i komentovaná krmení. Například vlků. A když už jsme u těch vlků – v chatkách s prosklenými stěnami můžete zažít, jaké to je, když usínáte za vlčího vytí, probouzí vás vytí, když se při snídani koukáte vlkům do očí nebo když můžete nerušeně pozorovat vlčí smečku z gauče.

Jsem vděčná, že jsem to mohla prožít. Díky Jano, Stando a kluci! Těším se na příště!

„Nejvíc se mi líbil průvodce, jeho vyprávění v souvislostech a možnost vidět běžně neukazované části CERNu.“

„Výstavy byly úžasné! Opravdu mi pomohly hlouběji pochopit celé téma a odnesla jsem si z nich mnohem víc, než bych čekala.“

„Místa, kam jsme se dostali, působila jako skrytá veřejnosti – a to je při exkurzi rozhodně velké plus.“

„Skvělá organizace, rozvržení aktivit, interaktivní expozice – a protonový fotbal!“

„Nejvíc jsem ocenila kombinaci velkého množství programu s dostatkem volného času.“

„Exkurze, dva volné dny v Ženevě a pohoda, která po celou dobu panovala.“

„Výlet do Gruyères.“

Ženeva po souši, po vodě i z výšky

Volné dny nabízely účastníkům prostor sestavit si vlastní program a využít Geneva City Pass podle svého. Mezi nejčastěji zmiňované zážitky patřily plavby po Ženevském jezeře, lanovka na Salève, návštěva katedrály svatého Petra a ženevských muzeí.

„Lanovka, lodičky, vláček, muzeum Patek Philippe… Moc se mi líbila také botanická zahrada a užila jsem si i koupání.“

„Výlet lodí, Muzeum reformace, věž katedrály, Muzeum Jeana-Jacquese Rousseaua, Muzeum Červeného kříže… Nejde stihnout všechno – proto pojedu znova!“

„Doporučuji všechno, co jsem stihla: botanickou zahradu, výlet lodí, katedrálu svatého Petra, Musée d’Art et d’Histoire, Muzeum Červeného kříže, Musée Ariana i Muzeum dějin vědy.“

„Musée d’Art et d’Histoire doporučuji zejména – tam by se dal strávit celý den.“

„Plavba po jezeře, lanovka a turistika v horách.“

„Geneva City Pass určitě využijte. Je to skvělá pomoc a ušetří spoustu samostatných plateb za vstupy.“

A co doporučit příštím účastníkům?

„Užít si celý program naplno a nebát se poznávat Ženevu.“

„Dobře si před cestou odpočinout. Zážitků je opravdu hodně a je potřeba si je vychutnat.“

„Socializovat se s ostatními účastníky a sdílet s nimi, co jsme viděli a co dalšího je možné navštívit.“

„Důkladně si prostudovat Geneva City Pass – a zocelit se ve spaní v autobusu.“

„Nezapomenout plavky!“

A především? „Těšit se na krásně strávený čas.“

Česká výprava si cestu prodloužila na obě strany. Cestou tam jsme se zastavili v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny, a v krásném Mostaru. Dále v národním parku Lovčen a v Budvě. Po EMAGu jsme zavítali do hor Albánie, do Kosova a do Tirany.

EMAG je každoroční příležitost setkat se s kamarády z mnoha národních Mens anebo tam nové získat. Příští rok se těšíme do Villachu a Rakouských Alp, a to st 28. 7. – ne
1. 8. 2027.