Taskmaster: když absurdita dostane pravidla

U málokterého pořadu si tak často říkám „tohle by byla pecková aktivita na mensovní setkání“ jako u Taskmastera. Tenhle britský klenot spočívá v týrání pětice komiků, kteří plní absurdní a vágně zadané úkoly, aby potěšili svého taskmastera a získali co nejvíce bodů.

Úkoly jsou zaměřené různě – esteticky, logicky, dovednostně, paměťově nebo sociálně – vždy ale prověřují kreativitu, obvykle s důrazem na hledání skulin v pravidlech, osobitou interpretaci zadání a připravenost na cokoliv.

Zadání je většinou prosté. Třeba „Dostaňte banán do lahve. Nejrychlejší vyhrává.“ Přímočaré, že? Akorát že lahev je zamčená a namazaná vazelínou, banán zmražený, a soutěžící nesmějí ani odejít z místnosti, ani lahev rozbít.

Úkoly mohou být v duchu „Udělejte co největší nepořádek.“ (následováno dodatečným zadáním „Teď ho co nejrychleji ukliďte.“), „Překvapte Alexe.“, „Nakreslete tu nejprůměrnější kachnu.“, „Co nejkrásněji zničte tento dort.“ nebo „Snězte co nejrychleji toto vejce.“ (toho času syrové). Soutěžící malují koně, zatímco na koni jedou, tvoří autoportrét s třímetrovým odstupem od plátna, rozpouštějí kvádr ledu na čas, zoufale valí umělohmotný balvan podél silnice, aby ho v půlhodinovém limitu dostali co nejdál od startu, nebo zkoušejí oslnit starostu Cheshemu dvaačtyřiceti nanuky Callipo a osmi plechovkami piva. Zadání nejsou jednoznačná, čas či prostředky omezené – a právě v mezerách mezi slovy se rodí kreativita, chaos a frustrace.

Taskmaster Greg Davies, komik a bývalý učitel tělocviku, ze svého zlatého trůnu rozděluje body, často podle zcela individuálních měřítek a svévolně – a při tom šikanuje svého asistenta Alexe Horna. Submisivní dynamika mezi oběma muži mi připadala zpočátku lehce nekomfortní, dokud jsem nezjistila, že právě Alex je autorem celého konceptu, všech úloh, a jeho šéf je ve skutečnosti jeho podřízeným. Pak získala úplně nový rozměr a stala se fascinujícím vyjádřením britského humoru.

Ikonický vizuál, charismatický taskmaster, ochota soutěžících riskovat svou důstojnost a nejen zvítězit, ale úkoly si co nejzábavněji užít jsou báječná kombinace, která si drží svou kvalitu už dvacet sérií, několik novoročních speciálů, verzi s dětskými soutěžícími a řadu zahraničních mutací (které ale stěží dosahují úrovně té britské).

Mezi soutěžícími se během let objevil například Noel Fielding (známý z The IT Crowd nebo jako spolumoderátor The Great British Bake Off), Victoria Coren Mitchell (profesionální hráčka pokeru a moderátorka soutěže OnlyConnect), Katherine Parkinson (The IT Crowd), Nicola Coughlan (Bridgerton), rapper Doc Brown, Nick Mohammed (Ted Lasso), Jason Mantzukas (The Good Place) nebo čtyřnásobný olympijský vítěz v běhu na 5 000 a 10 000 metrů Mo Farah.

Pokud tedy chcete vidět, jak si komik nechá vytetovat jméno Greg na kotník, posílá taskmasterovi esemesku každý den po dobu pěti měsíců, aby nakonec kvůli jedné chybějící nedostal žádné body, nebo počítá, kolik fazolí v rajčatové omáčce obsahuje jedna plechovka, jděte do toho – všechny díly jsou volně k dispozici na oficiálním yotubovém kanálu (v pozdějších sériích i s anglickými titulky) a některé vybrané úkoly s českými titulky i na videacesky.cz.

Only connect: trochu jiná liga

Na opačném pólu zábavy pak je soutěžní pořad Only Connect. Pokud si večer u televize rádi připadáte jako úplný idiot, je pro vás ideální.

Poprvé jsem na něj narazila čirou náhodou – jeden ze tříčlenných soupeřících týmů právě odpovídal na otázku: „Co bude následovat jako další v řadě: Wilhelm Furtwängler, Herbert von Karajan, Claudio Abbado, ?“ – a to zcela suverénním „Simon Rattle, protože je to další dirigent berlínské filharmonie v navazujícím funkčním období.“. V ten okamžik jsem si uvědomila, že tato soutěž není nakalibrovaná na průměrného diváka.

Vrcholným výkonem pro mě bylo, když jsem v prvních dvou částech soutěže dokázala odpovědět správně na čtyři otázky. Žila jsem z toho další týden.

První část spočívá v postupném odhalování čtyř nápověd, u kterých mají soutěžící identifikovat spojující prvek. (Například „Beethoven’s 7^th / Centre of Gravity / 3^rd of November / Very beginning“, kde odpovědí bylo písmeno V (sedmé ve slově Beethoven, uprostřed slova gravity a tak dále.)). Čím dříve tým odpověď najde, tím víc bodů získá.

Druhá část pak vyžaduje odhalení čtvrté nápovědy v pořadí (takže například George II, 1989 | William IV, 1993 | George III, 2001, kde posledním bylo Barack I – tedy američtí prezidenti označení panovnickými čísly uvedení v posloupnosti své vlády).

V třetí části soutěžící čelí šestnácti pojmům, které mají roztřídit do čtyř skupin a najít jejich spojující prvek. A konečně čtvrtá, svižná část, nabízí slova či slovní spojení z určité kategorie, z nichž byly odstraněny samohlásky a přeházené mezery (takže například ikonické „BGB GBGB GBG“ se zadáním „pět slov v abecedním řazení“, kde správnou odpovědí bylo „BAG BEG BIG BOG a BUG“).

I když občas otázky narážejí na velmi okrajová témata, britské reálie nebo jazykovou bariéru, je fascinující pozorovat, jak člověku často uniká naprosto zřejmé řešení – a neskutečně potěšující, když ho odhalit dokáže.

Několik kompletních sérií je k dispozici na neoficiálních youtubových kanálech ZDE nebo ZDE, rozsáhlá databáze soutěžních úloh pak na ocdb.cc.

Foil, Arms and Hog: Irský humor s přesahem

A konečně mým nejodlehčenějším doporučením je irské komediální trio vystupující pod názvem Foil, Arms and Hog, které nabízí překvapivě inteligentní humor s přesahem do sociokulturních reálií a příjemnou mírou absurdity.

Mezi mé nejoblíbenější skeče patří Wordplay hotel, plný krásných anglických slovních hříček, Honest personality test, Když Irové neumí irsky, Realistické profesní poradenství,  Dny v týdnu pořádají párty, Angličan hraje Risk nebo kouzelná série imigračních pohovorů – např. Francie, Indie nebo USA.

Ovšem skutečně podstatná je volba, jakým typem rodiče se člověk chce stát. V Čechách jsme v tomto směru zřejmě sto let za opicemi (matky si tu své děti vzdorovitě vychovávají mimo definované kategorie), musela jsem tedy sáhnout do výrazně pestřejšího amerického sociokulturního kontextu. Naštěstí jsem o něm informovaná z hodnotných zdrojů jako YouTube, Instagram, Reddit a Facebook (jehož prostřednictvím jako správná třicátnice sleduji i přesdílená videa z TikToku), takže vím, z jakých základních druhů je na výběr.

Úvodem tu samozřejmě je základní rozdělení podle pracovního statusu na „working mom“ a „stay at home mom“ (zkracované na cool zkratku SAHM). Oba tábory přitom dokážou jít tomu druhému solidně po krku – optikou jednoho budete příšerná matka, která s vidinou mamonu, ukojení vlastního ega a kariérních tužeb zanedbává svoje děti, manžela a domácnosti, optikou druhého pak líná vyžírka, která nemá nic lepšího na práci než přesypávat cereálie do skleněných dóz, lepit dekorativní popisky na každou nádobu v domě nebo třídit dětem hračky podle barev. Nikdy tedy nebude vaše volba všeobecně uznávaná – pokud se ale toužíte skutečně plně ponořit do některého z dalších poddruhů matky, lepší výchozí pozici vám nabídne SAHM.

Dále totiž můžete být například „crunchy mom“ (jinak také „granola mom“) a na to se čas navíc hodí. Protože crunchy mom zásadně pěstuje domácí zeleninu bez pesticidů, vlastnoručně peče kváskový chleba a granolu, vyrábí kombuchu a uvažuje, že si pořídí krávu, aby měla pro výrobu domácího kefíru zcela netoxické mléko. Používá jedině látkové pleny z bio bavlny, děti nikdy nepouští k jakékoliv obrazovce, sladkosti jí nesmí přes práh, místo návštěvy lékaře využije bylinky ze zahrádky nebo doporučení svého homeopata, vzdělává děti doma a mezi hodinou matematiky a kroužkem keramiky je nakojí. Jejím opakem pro slabší kusy a working moms pak je „silky mom“, která si život zjednodušuje výdobytky moderní doby, jako jsou papírové pleny, kupované přesnídávky, hračky z plastu, televize nebo epidurální anestezie při porodu. Nerozhodné typy pak mohou volit zlatý střed a být nevyhraněná „scrunchy mom“.

Podle své estetiky pak máte v mateřství na výběr například ze „sad beige mom“ (pokud se snad ve vaší v domácnosti nedopatřením objeví jiné barvy než béžová, šedá a bílá, mělo by jít o barvy pastelové; pokud nejsou pastelové, je nutné daný objekt vyhodit nebo přetřít na béžovo), „maximalist mom“ (kde více je více) nebo „pinterest mom“ (k tomu budete potřebovat štítkovačku, průhledné dózy, proutěné košíky, bento boxy na svačiny pro děti, knížky v knihovničce otočené hřbetem dovnitř pro „čistší vzhled“ a nalepovací nápis nad kuchyňskou linku – ideálně obsahující nějakou kombinaci slov „laugh“, „home“, „love“ a „family“).

Pokud chcete, aby vaše děti nikdy neudělaly žádnou chybu, nezažily neúspěch a nemusely činit žádná rozhodnutí, ideální bude role „helicopter mom“, která svým neustálým dohledem a kroužením kolem dítěte žádaný úspěch zajistí, nebo drsnější „snowplow/bulldozer mom“, která sebemenší překážku z cestičky svého drahouška nekompromisně odstraní, ať už vyjednáním výjimky u učitele, zpracováním školního projektu místo dítěte nebo zahlazením jeho konfliktu s kamarádem, aniž by se samo dítě muselo na řešení podílet. Pokud je pak pro vás klíčové, aby vaše děti maximálně uspěly v akademické sféře (samé jedničky jsou základ, ne zvláštní výkon) a zároveň se naučily dokonale hrát na hudební nástroj, a to bez ohledu na jejich zájmy nebo preference, pak jste jasná budoucí „tiger mom“ (asijský původ výhodou).

Jestli je pro vás důležitější vzhled vašeho dítěte než jeho psychické či fyzické zdraví, vhodná volba je „almond mom“ – stačí dítěti místo svačiny nabídnout hrst mandlí, při každém jídle se ptát „To opravdu plánuješ sníst tohle všechno?“, nebo přihodit klasický citát „Nothing tastes as good as skinny feels.“.

Klasická „soccer mom“ pak svůj život redukovala na poskytování taxislužby svým dětem. Ty vozí na tréninky fotbalu, baletu, karate, klavíru… V mezičase utrácí peníze svého věčně nepřítomného manžela a okolí svého středostavovského domu na předměstí brázdí v SUV nebo minivanu. Typicky se po osamostatnění dětí vyvine v realitní agentku.

„PTA moms“ si svoji touhu po moci a statusu uspokojují prostřednictvím mikropolitických aktivit v parent-teacher association (americká variace na sdružení rodičů a přátel školy), kde mimo jiné rozhodují o školním dresscodu, kritizují přítomnost knih s homosexuální tematikou ve školní knihovně, protestují proti sexuální výchově ve školních osnovách a organizují školní akce (kde se dívají skrz prsty na working moms, které na školní benefiční prodejní akci pečených dobrot přinesou místo domácího koláče koupené sušenky).

Když už všechno selže, pořád je tu stará dobrá „wine mom“, která utápění žalu nad svým životem ve sklenici či lahvi vína komentuje humorným „Víno je levnější než terapeut.“ nebo „Jejda, omylem jsem místo mlíka koupila víno.“.

Každý typ se pak může vyvinout v „momfluencerku“, což skýtá skvělou příležitost veřejně prezentovat nerealistický obraz mateřství a prostřednictvím denních vlogů a sponzorů zpeněžit životy svých dětí.

Co z toho si vyberu já? Těžko říct. Dám vědět po stvoření dostatečného počtu dokonalých bento boxů, vylepení alespoň pěti inspirativních citátů na zeď a natočení jubilejního stého vlogu ze života mensovní matky…