Program byl sestaven z celkem 16 časových bloků a každý účastník si v každém bloku vybíral z přednášek, workshopů a ukázkových hodin v 10 paralelních sekcích. V prostorách Fakulty architektury v Praze měli účastníci k dispozici 25 stánků partnerů.

Konference byla letos úspěšná soudě nejen podle počtu účastníků, ale také podle jejich zpětné vazby v dotaznících, kde se velmi pochvalně vyjadřují k přínosnému programu, k celkové organizaci i k atmosféře akce. Za tu patří velký dík všem mensovním dobrovolníkům i kolegům ze Světa vzdělání a Národního pedagogického institutu, kteří společnými silami celý chod akce na místě zajišťovali.

Rád bych také poděkoval všem partnerům, kteří přispěli na pokrytí nákladů akce, nejvíce pak děkujeme Albi, O2 Chytrá škola, Charging Lease, Zonepi, Kores, Aktivní třída, Pančelka Hanka, Růžovka, Didaktis, Asociace pro aplikovaný výzkum v IT, Nakladatelství Pasparta.

Mé největší poděkování pak patří všem kolegům z organizačního týmu za několikaměsíční práci na přípravách konference, jmenovitě pak: Helena Zitková (programová ředitelka), Marie Marková (organizační ředitelka), Hana Kalusová (ekonomická ředitelka), Dita Tarbajová (komunikace), Jana Elbelová (propagace), Martina Novotná (partneři), Marta Kubánková, Pavla Hora, Zdeňka Chocholoušková, Rajeh Khazaal a Jana Pryclová.

Z reakcí účastníku

Konference jsem se zúčastnila poprvé a předčila mé očekávání. Oceňuji jak skvělou organizaci akce v příjemném prostředí, tak hlavně přednášky a workshopy. Bylo to velmi inspirující a nabilo mne to energií pro další práci. Navázala jsem kontakty s přednášejícími a pozvu je do školy nebo se naopak vydáme za nimi. Děkuji za pořádání konference, máte velkou zásluhu na šíření inovací ve školství, hledání cest a změně myšlení všech aktérů vzdělávání, jen tak dále.

Monika Klapková, ředitelka Mendelovo gymnázium, Opava

Děkuji za organizaci celé akce, protože kromě nově nabytých znalostí si odvážím i pozitivní energii a chuť se pustit do další  práce.

Jana Velátová, ZŠ Jana Husa a MŠ Písek

Letošní návštěvu konference jsem realizoval na základě doporučení mé kolegyně, která se v minulosti již jednou účastnila a byla velmi spokojená. Dostala pozvánku, a přestože sama letos účast neplánovala, přeposlala mi odkaz. A bylo to. Nabídka se mi zdála zajímavá – zejména šíře záběru je obdivuhodná, tudíž je zde možnost jít si po svém tématu, anebo se nechat inspirovat plošně. Zvolil jsem druhou variantu. Volil jsem oblasti pro rozvoj v oblasti metakognice, využívání AI, kariérového vzdělávání, ale také workshopy ať již s možností posílit začleňování badatelské výuky do své praxe či zintenzivnit zapojení studentů do procesu vlastního vzdělávání.

Celkově jsem s úrovní příspěvků spokojen, v některých případech nadšen (Petra Dočkalová: Metakognice, Ondřej Šteffl: AI, Zuzana Demlová: O posílení zvědavosti u dětí). V jednom případě poněkud zklamán. Jednalo se o přednášku Markéty Fibigerové, která se zaměřila na prezentaci své školy a od své anotace: „Zákaz mobilů a rozvoj digitální kompetence. Jak to jde dohromady?“ se na hony vzdálila. Pojala to, dle mého, jako příležitost k marketingu. Ale byla to ojedinělá záležitost v jinak skvělém programu. A nejen programu, i celá organizace byla skvělá – od registrace, přes občerstvení po zajištění učeben a sociálek. Všude spousta milých lidí ochotných pomoci. Klobouk dolů! Na to, kolik bylo přihlášených účastníků, jste odvedli neuvěřitelnou práci. Díky vám za ni. Příští rok se mnou určitě počítejte:)

Jakub Siegl, Mgr, učitel BI/CHE/PRV, karierový poradce
na Gymnáziu Františka Křižíka a základní škola, s.r.o.

Děkuji moc za konferenci, příležitost ke sdílení a vlastnímu rozvoji v pedagogickém řemesle.

Hana Rozsíval Kroupová, ZŠ Nový svět, Opava

Naprosto výborně zvolení lektoři. Chválím. A už teď se těším na příští rok.

Gabriela Tůmová, ZŠ Polešovice

Konference byla zaměřená na učitele, ale i já, coby úředník, jsem si tam našla témata, která nebyla čistě učitelská a mohu získané využít ve své práci. To považuji za přínos. Ocenila jsem také semináře zaměřené na náš vlastní wellbeing. Díky za dobrou kávu v průběhu celých dvou dnů. Díky také organizaci jídel, vše bylo přehledné, a tedy jednoduché. Díky za to.

Eva Tučková, Česká školní inspekce

Veliké poděkování VŠEM za organizaci, přednášky, jídlo, úklid, a hlavně znovu načerpání energie do další práce. Díky.

Romana Mašátová, ZŠ Veronské náměstí, Praha

Děkuji za možnost účastnit se této velmi zajímavé a prospěšné akce. Oceňuji promyšlený systém organizace. Líbí se mi!!! Děkuji a přeji mnoho síly a radosti do další práce.

Stanislava Korcová, Ostrava

Děkuju za tuto akci, v ČR takové setkání nemá obdoby, dobré občerstvení, cením si dodržování času, neviděla jsem technické problémy v místnostech, registrace šlapala, vždy jsem věděla, kde najít další místnost apod.

Lenka Moutelíková, JCMM, Brno

Moc děkuji za neuvěřitelné dva dny inspirace a možnosti být ve společnosti skvělých lidí.

Radka Balounová, Gymnázium Josefa Jungmanna, Litoměřice

Chtěla bych poděkovat za skvělou organizaci, pokaždé se těším, že se dozvím další novinky a potkám se s lidmi, které baví vzdělávat a nadále se rozvíjet. Děkuji všem.

Martina Kunešová, ZŠ a MŠ Barrandov

Moc děkuji za inspirativní akci. Těšil jsem se na ní celý rok a nebyl jsem zklamán. Například přednáška Aleny Vávrové Projektový týden byla pro mě velice podnětná a navíc i vtipná. Škoda, že se člověk nemůže naklonovat a absolvovat víc přednášek/workshopů. Přeji hodně sil do dalšího ročníku.

Aleš Kazický, ředitel ZŠ Bulharská, Ostrava-Poruba

Děkuji, že jste operativně zareagovali na zájem a ještě dodatečně doplnili některé workshopy – z mého výběru byly nejpřínosnější.

Hana Svobodová, ZŠ sv. Voršily v Praze

Zúčastnil jsem se obou dnů konference a měl možnost vyslechnout několik zajímavých přednášek, které mohou podpořit rozvoj středoškolských studentů v efektivním vzdělávání. Každá z nich mi přinesla nové podněty a inspiraci pro další práci se studenty i kolegy pedagogy. Získal jsem podněty pro vlastní výuku i pro diskuse s kolegy. Velmi si cením příležitosti seznámit se s odborníky z různých oblastí vzdělávání a těším se na další ročník této konference.

Pavel Běčák, OA a SOŠL Opava

O 555 dní později jsem byla moc ráda, že už je to konečně tu, já stojím v místě konání na Novotného lávce a kochám se úžasným výhledem z okna na Karlův most a panorama Pražského hradu. Teď už ne jako žena na mateřské, která si jede aktivně odpočinout od rodinného kolotoče, ale jako učitelka, která se po pěti letech právě vrátila do plného pracovního nasazení a nečekané třídnictví jí naplnilo diář haldou povinností.

Dobrovolníci měli sraz v sedm hodin ráno. Přijela jsem společně s mou sestrou Pavlou, pro kterou to byla její teprve druhá mensovní akce. Rozdělili jsme se do pracovních skupinek a vyslechli si instrukce a pak se hned vrhli do příprav. Pavlu zařadili do sekce „Občerstvení, šatna“. A protože studenti Mensa gymnázia se zdatně chopili obsluhy kávovarů a zastali i funkci šatnářů, vítala Pavla účastníky konference u vstupu a podávala potřebné informace. Mé pracovní zařazení bylo moderátorka sálu. Ve dvojici s Tomášem Blumensteinem jsme se starali o to, aby v místnosti č. 217 všechno klapalo, jak má. Aby měl lektor mikrofon, prezentér, vodu na pití, prezentaci v notebooku, a hlavně aby v sále vůbec byl. Všichni lektoři, se kterými jsem se setkala, byli velice milí. Obrovskou výhodou bylo, že jako dobrovolník jsem mohla ve volných chvílích navštívit i ostatní přednášky a workshopy. A že bylo z čeho vybírat! Paralelně vždy probíhalo sedm různorodých bloků.

Alespoň na chvilku jsem nakoukla na většinu přednášek a workshopů, protože jsem zároveň i pořizovala fotodokumentaci. Hodně se mluvilo a diskutovalo, ale také psalo a kreslilo, a dokonce i zpívalo a meditovalo. Osobně mě velmi zaujaly karty inteligencí a pracovních hodnot, se kterými jsme pracovali při workshopu „Atraktivní a nevšední metody pro rozvoj kariérového poradenství ve školách“. Skvělá byla zpěvačka a moderátorka Jana Rychterová a její workshop „Písničkou k češtině“. Zamyslela jsem se i zasmála při povídání Jana Kršňáka na téma „Digiděti a komunikace škola-rodič“. Mnoho ukázek žákovských prací s sebou přivezla paní Monika Delinčáková, která vedla přednášku „Projektová výuka jako efektivní nástroj rozvoje nadaných dětí“. Paní Gabriela Nobilisová zase s sebou přivezla nespočet různorodých hudebních nástrojů a rozhýbala celý divadelní sál při přednášce „Vliv hudby na rozvoj IQ dítěte“ a naopak meditační hudbou pak zklidnila účastníky workshopu „Muzikoterapeutická relaxace“. Zajímavých přednášek a workshopů však bylo mnohem, mnohem více.
Jsem ráda, že jsem se mohla této akce zúčastnit. Už nyní se těším na další ročník.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Míšo, děláte hrozně zajímavé věci pro děti, ale já bych se rád nejdřív zeptal, jak jste se k nim vlastně dostala. Vy jste skončila se střední školou těsně před koncem totality a rozhodla jste se jít rovnou do práce. Bylo to hlavně kvůli tomu režimu?

To si pamatuji úplně přesně. Řekla jsem mamince, že nepůjdu na vysokou školu, protože se odmítám učit marxismus a leninismus. Takže tím to bylo vyřešené. Bohužel po revoluci ještě trvalo, než marxismus a leninismus z osnov vytáhli. Navíc se přiznám, že ač jsem se shledala docela technickým typem, tak mi vůbec nikdy nešla matematika. Takže myslím, že bych se na vysoké škole stejně asi trápila. A díky tomu, že jsem naskočila téměř hned do firmy British Airways jako sekretářka, jsem vlastně měla náskok pěti let oproti svým chytřejším kolegům ze střední ekonomické školy, kteří tu vysokou poctivě udělali, a dodneška toho nelituji. Myslím si, že to tehdy bylo správné rozhodnutí.

Takže jste vlastně měla kliku na dobré načasování.

Já jsem do toho vlétla fakt po hlavě. Tenkrát mi bylo necelých 20 a všechno bylo nové a já to nasávala jako houba. Ty dějiny British Airways, co se tady psaly, to bylo nenahraditelné a úžasné. Skvělí lidé okolo mě a taková přirozená cesta nahoru.

Já jsem si vlastně mohla vybrat, co jsem chtěla dělat. Řekli: „jestli chceš dělat marketing, tak dělej marketing,“ a pak jsem najednou zjistila, že dělám kousek prodeje. Pak se začala otvírat pobočka v Bratislavě. Já tam chtěla, tak mě tam pustili. Všude jsem dřela na 300 procent, přejezdy autem do Bratislavy z Prahy v noci, já ani kolikrát nevěděla, jak jsem se tam dostala, najednou jsem se rozkoukala a byla jsem v Bratislavě. Měla jsem jednu práci v Praze a druhou v Bratislavě, dělala jsem prostě všechno a hrozně mě to bavilo. Bylo to fantastických 16 let.

Vy jste na ekonomce studovala zahraniční obchod. Využila jste to, nebo to bylo v praxi úplně něco jiného?

My jsme se učili jiné věci. To, co jsem ze střední školy použila, co byla největší pecka, že nás naučili, a přitom jsme to nesnášeli, bylo psaní na stroji všemi deseti. Celý svůj život pořád něco datluji, někde píšu nějaké reporty, zprávy, něco musím někde ztvárnit a víceméně vše se to píše. Když vidím lidi, co píšou dvěma, čtyřmi prsty, tak vidím, že mi těch mých 250 úhozů za minutu ušetří strašně času. Takže to jsem využila nejvíc.

Zmínila jste náskok před chytřejšími spolužáky. Není to trošku podceňování? Máte dítě v Dětské Mense, jak jste na tom vy, víte svoje IQ?

Nevím, ani ho nebudu zjišťovat. [smích] V podstatě ale musím nechat přetestovat dceru, protože jí je 15, a přemýšlím, když bychom tam šly, že by se zároveň svezl můj syn Jurášek, že bychom to zkusili jen tak z hecu…

Víte co, já jsem na střední škole měla spíš tak dvojky, trojky, a když nás učili programovací jazyk COBOL, to jsem měla regulérní čtyřku. Já spíš myslím, že mám obrovskou vůli, že když něco dělám, tak se do toho zažeru, a kdyby nevím co mělo být, tak to prostě musím nějakým způsobem dotáhnout do konce. Mám spíš takovou nějakou životní energii, která mi hrozně pomohla, ale určitě jsem měla chytřejší spolužáky.

Rozhodně bych to nepodceňoval, já mám spolužáka, který měl na základce čtyřky a teď má dva doktoráty. Vaše dcera může mít IQ po vás. Jakou roli vlastně inteligence u vás v životě a v rodině hraje? Vaší dceři pomáhá, nebo je spíš na obtíž?

Spíš mám pocit, že záleží na tom, v jaké společnosti se člověk pohybuje. V nějakém momentu to může vypadat, že je člověku na obtíž, ale ona není na obtíž tomu člověku, ona je na obtíž tomu okolí. Prostě řeknou „ten je divnej, každýmu stačí jedna dva tři, a on musí mít ještě čtyři pět.“ Já neumím říct, jakou mám inteligenci, jsem s tím relativně spokojená, nicméně v nějaké společnosti to určitě cítím jako problém, že někdy je lepší být zticha.

Kdybychom zůstali v Praze, tak bych velice vážně zvažovala že by Nikitka nastoupila na Mensa gymnázium. Mně se to tam hrozně líbilo, učitelé byli úžasní, cítila jsem, že tam ten přístup je jiný. Teď chodí na osmileté gymnázium v Uherském Hradišti, které má velice dobrou pověst.

Jak jste vlastně došli k tomu, že jste šli s dcerou na test a že se stala členkou Dětské Mensy?

Já jsem jako maminka chtěla zjistit, jestli dítě má zůstat na základní škole. V té době už mohly děti přejít na osmileté gymnázium, i když to ještě nebylo tak časté. Tak Nikitka začla chodit na přípravu na přijímačky, kterou vedli dva skvělí manželé Fořtíkovi, a ti říkali, že by bylo dobré, kdybychom si udělali IQ test. Byla tam i psycholožka, individuálně strávila s Nikitkou dvě a půl hodiny a jednoznačně mi řekla, že je dítě nevytížené, že je absolutně nutné jí přidat a ať jde na gymnázium.

Jaké to pro ni bylo, dostat se mezi nadané děti a být ve společnosti, se kterou si možná líp rozumí?

Společně s ní na zmíněnou přípravku chodilo asi 12 dětí a byla tam hrozně spokojená, protože byly všechny nějakým směrem nadané. Ale jinak myslím, že jí to bylo jedno. Ještě byla malá, takže si to možná ani neuvědomovala.

Když se vrátím k vaší cestě, co vás dostalo od manažerské kariéry k podnikání?

Narodila se mi holčička. A protože tam to nasazení všech lidí bylo tak vysoké a já byla vyhlášený workoholik, tak všichni očekávali, že nejpozději tři týdny po porodu odložím dítě někam do jeslí a budu sedět zpátky za stolem. Ale jakmile se mi Nikita narodila, tak jsem hned věděla, že vůbec neexistuje možnost, abych byla zpátky v British, protože se musím přece věnovat dítěti. Já jí už od tří měsíců četla knížky a velmi jsem se jí věnovala – a dnes vidím, jak se to vyplatilo. Byla jsem s ní fakt dva a půl roku doma a v British už nechtěli čekat, i některé kolegyně vycítily šanci, takže jsme se rozešli.

Nebylo to úplně příjemné po těch letech a po tom, co všecko jsem pro ně udělala, ale oni zase udělali hrozně moc pro mě, takže ve finále to bylo fifty-fifty. A pro mě ten výběr zůstat s dcerou byl úplně jasný a možná, že i jediný možný. Kdyby se mi ty děti nenarodily, jsem v British určitě ještě teď. Takže jsem moc ráda, že mi dcera otevřela oči, že jsou ještě jiné věci na světě než ta práce a ten obrovský korporát, který vás dokáže vyždímat do poslední kapky. Všeho bylo do času a všechno to dopadlo úplně bezvadně. Jsem za to moc ráda.

Působíte, že když se do něčeho pustíte tak opravdu naplno.

Někdy je to fakt problém, protože jsem pravý kozoroh, který jde hlavou proti zdi, klidně i opakovaně.

Navašem LinkedIn profilu figuruje ještě firma IQ Steps. Jaké má místo ve vašem životě?

Veliké. Ještě když jsem pracovala v British Airways, jsem se seznámila s otcem svých dětí. On zrovna končil v jedné práci a já ho seznámila s kamarády na Slovensku, kteří dělali se dřevem. Takhle začala jeho kariéra ve schodištích. Když jsem odešla z British, tak jsem mu pomáhala. Začali jsme jako franšíža té slovenské firmy, ale chtěli jsme vlastní firmu,ajakmámpodkůžímarketing,takjsem s jedním kamarádem vymyslela logo, název a slogan „IQ Steps, vaše chytré schodiště,“ protože jsme si hodně zakládali na tom, že to schodiště je udělané skutečně bezpečně.

Dělali jsme opravdu krásná schodiště a tam začala moje veliká láska ke dřevu a k různým povrchovým úpravám. Po rozchodu s otcem mých dětí bohužel skončila i ta firma a zase jsem se musela rozhodnout kvůli dětem. Jediné, co zbylo, byla láska ke dřevu. A pak kamarád přišel s nápadem na hru, která později dostala jméno Žížalice.

Ani už nevím, jak ten název vznikl. Asi jsem řekla žížaly něco a najednou si to děti zapamatovaly a začaly mi říkat paní Žížalicová. Tím začala úplně jiná etapa mého života. Zase byla podmíněna zásadním rozhodnutím dát se na tu správnou cestu a zase to byly děti, které mi hrozně pomohly. Já bych jinak tu firmu nikdy v životě nezavřela. Přišla jsem o všechny peníze, které jsem do toho dala, v řádech milionů korun. Ale dneska mě to vůbec nemrzí.

A tak jsem začala dělat hračky. Příště bych asi chtěla mít továrnu na čokoládu. To už nevím, jestli stihnu v tomto životě, ale mám to v plánu. Vždycky mě hrozně bavily ty výrobní procesy.

Takže ta hra samotná vznikla někde jinde, ale vy jste ji dotáhla do realizovatelného stavu a udělala z ní produkt?

Přesně tak, ten nápad byl mého kamaráda. Já to potom dotáhla do podoby, kdy to začalo mít nějaké varianty. Deska má na výběr 11 barev, ale i mnoho hracích komponentů. Žížalice měří 50×50 centimetrů, je na ní 484 kolíčků, mezi kterými se proplétají speciální „žížaly“, čímž se na desce kreslí. Musela jsem najít někoho, kdo to za slušné peníze vyrobí, aby to bylo fakt kvalitní, aby tam ty kolíčky držely, pak jsem musela sehnat někoho, kdo mi udělá ty žížaly, aby byly barevné, ohebné a neměly paměť. Na všechno jsem našla úžasné lidi, kteří mi prostě přišli do cesty.

S tou hrou jsem potom začala obcházet různé lidi a ukazovat ji. Měla jsem třeba i štěstí, že jsem narazila na paní, která mi říkala, že dělá s postiženými dětmi a co to pro ně dělá. Tak se otevřely i cesty do domovů pro seniory, kde se vlastně hrou na žížaly zlepšuje jemná a hrubá motorika a propojení mezi mozkem, okem a rukou. Další byla třeba ergoterapeutická centra, kde jsou například lidi po nějakém zranění mozku. Nebo psycholožka, která mě oslovila, že dělá s dětmi s ADHD nebo nějakým zdravotním znevýhodněním.

Bylo pro mě velice povzbuzující zjistit, že se dá vyrobit něco, co umí udělat kromě nějaké hry ještě spoustu dobrých věcí. Pak jsme začali prodávat do školek. Prodalo se toho tisíce a dodneška se prodávají další a další nové komponenty.

Když se Žížalice začala prodávat a já jsem se mohla trošku finančně uklidnit a nadechnout, tak jsem se začala rozkoukávat, co bych mohla ještě jiného vymyslet. Potřebovala jsem jen nějaký impuls. Ten přišel rychle a vznikla hra „Povídejžížalo“, kterou hraje až pětadvacet dětí najednou a jsou tam různá témata. Nebo třeba hra Malí muzikanti, kde se děti naučí rozpoznat 36 hudebních nástrojů. Většinou jsou to dřevěné hry nebo se snažím, aby tam byly nějaké další materiály, které jsou příjemné do ruky. Taky se snažím dělat věci tak, aby se děti vždycky s hrou co nejvíce naučily.

Jsou i relativně složitá témata, která se dají hrou krásně pochopit a naučit, a to i malými dětmi. Třeba Záchranářský kufřík ve hře „Povídejžížalo“. Tam se děti s pomocí takových velkých XXL dřevěných čísel učí tísňová telefonní čísla. Děti se naučí tísňové linky znát, i když ještě neznají čísla. A dám krk na to, že si je budou pamatovat do konce života.

Vzpomenete si, co bylo u každé z těch her hlavním impulsem, který vás inspiroval k tomu, do jaké podoby jste tu kterou hru dostala? V jednom rozhovoru s vámi jsem četl, že třeba k Žížalici vám pomohl čas trávený se synem v nemocnicích.

Syn ve čtyřech měsících přestal přibírat a dodnes trpí neodůvodněnou podvýživou. Tehdy jsem to nechtěla nechat být, tak jsem s ním obíhala spoustu vyšetření, třeba v Motole jsme byli hodně. Ten je typický dlouhými chodbami a nikde nic. Pak najednou dětský koutek, jenže tam je většinou všechno pro strašně malé děti. Žížalice má jednu obrovskou výhodu, že je jedno, kolik je vám let, jen na tom v jiném věku vytvoříte něco jiného. Jedna sedmnáctiletá holka udělala na té desce nádhernou hlavu koně.

Akorát se mi zatím nepodařilo dostat se do nemocnic, aby nemocnice chtěla barevnými deskami osázet chodbu a udělat něco pro děti… Stočilo se to potom na školky, kde to pomáhá zejména předškolákům na uvolnění zápěstí. Ale ta původní myšlenka byly právě nemocnice.

Co se týče těch dalších her, měly třeba souvislost s tím, jak vaše děti rostly? Potřebovaly další zábavu a vy jste přicházela s dalšími nápady? Kde se braly další impulsy?

Víte, já musím učinit jedno veliké odhalení. Já jsem vlastně člověk, který si s dětmi hrozně nerad hraje. Já vůbec nejsem hrací typ, takže jsem vlastně svým způsobem kozel zahradníkem. Spíš jsem se asi stala otevřená takovým těm náhodným impulsům. Třeba jsem šla na veletrh FOR TOYS a byl tam takový malinkatý stánek a v něm sympatická blondýna s hrou Povídačky. Perfektní právě na to, aby si rodič jako já hrál s dětmi. Tak jsem ji koupila a doma jsme ji pak často hráli, až mě napadlo ji ve větším formátu přenést pro děti do školek. S paní Andreou jsme se domluvily a vznikla hra „Povídejžížalo”.

Na mě to působí tak, že máte talent vidět příležitosti a díry na trhu. Což mě přivádí k vaší nejnovější hře, kterou je Městečko Kybernetov. Tu jste zaměřila na kybernetickou bezpečnost, na to, jak se mají děti naučit správně a bezpečně chovat na internetu. Ale zaměřila jste se na věkovou kategorii 5 až 9 let. Tím je docela unikátní. Proč zrovna tahle věková skupina?

To bylo zase o příležitostech a impulsech. Prostě jsem se ocitla na konferenci o kybernetické bezpečnosti, na kterou mě přivedla kamarádka. A to je určitě konference, na kterou bych sama od sebe nikdy v životě nešla. O přestávce jsme se dali do řeči s přednášejícími a já říkala, jaká je to legrace, že tam jsou všichni nějak napojení na ty počítače a já dělám hračky a hry pro děti, ve kterých není vůbec žádný čip a není to ani na elektřinu. A jak jsme se tak bavili s chlebíčkem a kávou, mimo jiné s paní z NÚKIB, která měla na starosti prevenci, tak jsme došli k závěru, že prevence je potřeba dřív, protože děti ve škole už mají špatné návyky.

Pak vypsali výběrové řízení a oslovili mě a dalších x subjektů. Dali okruh asi dvanácti témat, z kterých se měla vybrat alespoň tři. Podmínkou bylo i to, že to bude pro větší skupinu dětí v tom věkovém rozpětí od 5 do 9 let.

Když jsem začala pracovat, tak jsem zjistila že o tom klasicky vůbec nic nevím a musím toho strašně moc nastudovat. Dokonce jsem se i já dostala do fáze, že jsem s tím sekla, že to dělat nebudu vůbec. A pak mi v noci přišla myšlenka, že to bude městečko. Takže jsem se k tomu ráno vrátila.

Šla jsem se synem do knihovny a na jeho průkaz jsem si napůjčovala miliardu všech možných knížek určených dětem a tam jsem začala zjišťovat, o čem to celé je, jaké jsou hlavní problémy. Hodně mi pomohl výzkum Univerzity Palackého v Olomouci, kde pan Kopecký v roce 2019 udělal jeden z největších výzkumů mezi dětmi 7 až 17 let s asi 27 tisíci respondentů. Ty výsledky byly strašně alarmující. Uvědomila jsem si, že je to obrovský průšvih a prostě hru musím dodělat.

Udělala jsem si přes Facebook takové malé výběrové řízení na kreslířku a nechala jsem svoje děti hodnotit, co na obrázcích vidí. To bylo strašně důležité, protože když řeknete někomu nakresli tady na ten domeček kyberšikanu, tak to není jednoduché vyjádřit.

Podařilo se mi tam přidat i takový podprahový fórek. Kartičky s odpovědí a domečky mají v sobě magnety, takže při správné odpovědi se kartička s domečkem k sobě přitáhnout, ale pokud je to špatná odpověď, tak se kartička od domečku díky obráceným pólům magnetů odpuzuje. Děti se tak vlastně samy kontrolují.

Hrozně těžké bylo ke každému tématu vybrat 4 jevy a projevy, které jsou ty nejzásadnější ANO, a 4 jevy, které jsou rozhodně NE, takové ty nejvíc se vyskytující. Ale podařilo se a je k tomu i takový manuál, kde jsou informace i pro rodiče a pro učitele. To je důležité, protože výsledky té studie jsou opravdu alarmující. Pro mě byla asi nejhorší část kybergrooming, protože ten je opravdu život ohrožující. A většina lidí neví, o co jde. Proto je hodně důležitá osvěta. Já jsem se snažila v manuálu pro dospělé vysvětlit, o co v tom kterém tématu jde. Pro rodiče dětí pak vznikla naše „Replug Me Výzva pro rodiče“.

Já jako jeden z nejsilnějších projevů vysoké inteligence vnímám to, když člověk dokáže něco složitějšího podat jednoduše… Takže teď jste plně ponořená do Kybernetova, nebo už máte v merku něco dalšího?

Mám dluh vůči Žížalici, nový komponent s názvem „Žížalí cestičky“, který je ve stádiu těsně před dokončením. Týden intenzivní práce a bude to hotové. Ale jinak mám problém v tom, že mám hrozně moc nápadů a musím se brzdit. Určitě si ale myslím, že Kybernetov si zaslouží podporu, a těším se, až děti zase budou moci být dohromady ve školách a školkách a zahrát si ho.

Odkazy:

Žížalice: zizalice.cz
Povídej žížalo: www.povidejzizalo.cz
Městečko Kybernetov: zizalice.cz/kybernetov

Ondřeji, můžeš se nám na úvod krátce charakterizovat? Jaký jsi v základu člověk?

Jsem člověk, který má tendenci přicházet s šílenými nápady a následně za nimi jít a snad jich i dosáhnout. Jsem vytrvalý, jdu ve věcech do detailu a dělám zásadně jen to, čemu rozumím. Jinak si myslím, že jsem úplně normální člověk z velice skromných poměrů, který si vše, co má, musel vybojovat a odpracovat a nikdo mu nedal nic zadarmo.

Jak ten tvůj příběh začal? Proč ses „rozešel“ s českým školním systémem? A byl to klidný rozchod?

Pocházím z rodiny, kde jsem v podstatě teprve druhým člověkem, který dokončil klasickou střední školu. Ostatní mají učiliště. Vyrůstal jsem s prarodiči a prožil jsem de facto dětství nejprve v pokoji s babičkou a následně v malém pokoji s dědou. Ta rodinná situace nebyla jednoduchá, ale dělali vše, co mohli, abych měl co nejlepší život. Co je ovšem poměrně logický důsledek toho, jaké vzdělání sami členové mé rodiny dostali, je to, že vnímali věci poměrně jednoduše. Tedy, měl jsem blbé známky, protože mě škola nebavila, neviděl jsem v ní příliš velký smysl, raději jsem si hrál na počítači, poslouchal americké pořady a filmy a podobně. Ta první část, tedy ty blbé známky pro ně automaticky znamenaly, že nejsem příliš chytrý a měl bych se tedy podívat po nějakém učilišti, protože nemám na normální školu a jen bych se tam trápil. Ta druhá část, tedy počítačové hry, záliba v YouTube a další věci, to bylo pod jejich rozlišovací schopnosti, nechápali, že jsem se ve čtrnácti naučil perfektně anglicky díky hraní online počítačových her, kde jsem byl v kontaktu s lidmi z celého světa. Za totéž vděčím YouTube, kde jsem objevil Davida Lettermana a další americké talk shows a poslouchal jsem je paralelně přitom, když jsem hrál hry. Čili tohle jsou dva fundamentální pohledy na věc. Já byl přesvědčen o tom, že je správný přístup věnovat se tomu, co mě baví a naplňuje, proto jsem byl vždy ve třídě nejlepší z angličtiny a historie, ale že nemám důvod mít lepší známku než trojku nebo čtyřku z fyziky či chemie, protože mě to prostě nebaví a vím, že se tomu věnovat nebudu. Časem se ukázalo, že můj pohled byl správný a pohled rodiny, respektive pohled, který je rozšířený v českém systému a je na něj český systém nastaven – co nejlepší známky, memorování textů, abych dostal jedničku, a podobně, byl zkrátka pro mě osobně špatný. Všechny jsem překvapil v momentu, kdy jsem udělal úplně v pohodě přijímačky na normální střední školu, a ještě víc jsem všechny překvapil, když jsem dostal plné stipendium na střední škole v Americe, kde jsem absolvoval poslední dva roky střední školy. No a samozřejmě teď nikdo vůbec nechápe, jak člověk, který neměl rád školu, může založit úspěšnou kariéru na tom, že rozumí školství a tvoří vlastní školy, případně radí lidem, kam poslat jejich děti na školu.

Ty jsi následně odjel do USA, kde jsi nějakou dobu pobýval. Čím tě tento pobyt obohatil?

Bez ohledu na to, co budete někde v zahraničí delší dobu dělat, zda pracovat, nebo studovat, tak je to vždy naprosto zásadní, formativní zkušenost, která člověka mentálně posune úplně jinam. Začnete o věcech přemýšlet jinak, ve větších souvislostech a jen tak něco vás nevykolejí. Člověk nikdy nezapomene na ty první momenty v úplně jiné zemi, v jiné kultuře, kde všichni mluví jiným jazykem. U mě bylo specifické, že jsem dostal plné stipendium na velice malé, křesťanské a historicky černošské škole. To prostředí bylo nesmírně obohacující, vytvořilo to ve mně obrovský sklon k empatii, solidaritě a toleranci. A taky jsem si musel celé své stipendium odpracovat. Po škole jsem byl odvezen do nějakého města na nějakou neznámou ulici, dostal jsem krabici se sušenkami a koláči a musel jsem do večera, tedy za několik hodin, všechno prodat a vydělat určité množství peněz. Tím, že klepete v cizí zemi na domy cizích lidí, kteří mluví jiným jazykem, se naučíte obrovské množství věcí. Byť to nebyla akademicky vyhlášená či nijak extrémně těžká škola, tak musím říct, že tahle zkušenost byla nepochybně to nejcennější, co jsem mohl poznat, a především tomu vděčím za to, co jsem teď. Nyní mám již pět let možnost pracovat s nejlepšími středními školami na světě, kam skrze naši agenturu každý rok posíláme velké množství studentů ze zemí Visegradské čtyřky. Tyto školy navštěvují významní světoví politici, novináři či vědci a jsou to mnohdy školy, jejichž absolventi jsou nejbohatší lidé světa. Každý rok se dostávají na ty nejlepší univerzity na světě. Musím ale říct, že kdybych stál před možností chodit na takovou školu, nebo si projít znovu tím, čím jsem si prošel, tak volím zase tu stejnou cestu. Mně to prostě sedí líp.

A co jsi dělal po návratu domů do ČR?

Protože jsem kvůli letenkám a kapesnému utratil v podstatě veškeré nevelké úspory, které moje rodina měla, rozhodl jsem se na konci posledního ročníku na střední v Americe, že odmítnu nabídky na univerzity, které jsem měl, a využiji pracovní nabídku, která se mi naskytla. Dostal jsem se totiž na stáž k jednomu velice bohatému pánovi v Atlantě, který mimo jiné vlastní síť desítek středních škol po celé Americe. Nabídl mi místo asistenta a domluvili jsme se, že se po odmaturování vrátím na měsíc domů za rodinou, zařídím si pracovní víza a následně se vrátím v srpnu k němu. Vrátil jsem se tedy domů, ale po pár týdnech mi přišel e-mail, že bohužel není možné mi na tu pozici zajistit pracovní víza. Rozhodl jsem se tedy, že rok zůstanu v ČR, potom nastoupím na univerzitu v USA a budu studovat mezinárodní vztahy nebo historii. Bylo mi ale jasné, že si na rok musím najít práci. Začal jsem tedy chodit na všechny možné pohovory na ty nejbizarnější pozice, jako například nosič kufrů v hotelech. Nikde mě nevzali. Po dvou měsících jsem tedy ze zoufalosti přišel s nápadem, že bych mohl radit lidem při výběru kvalitní školy v zahraničí, protože jsem všechny ty nejlepší americké internátní školy znal, protože jsem proti nim hrál dva roky basketbal a dva roky předtím jsem se na všechny tyto školy hlásil. Kamarád mi vytvořil web, já ten odkaz dal v úterý odpoledne na nějaká fóra o životě a studiu v zahraničí, no a ve středu ráno volala první zájemkyně z Prahy a z ní se následně stala naše historicky první klientka. Potom začal být větší zájem, dal jsem se dohromady se svým nejlepším kamarádem ze základky, Tomášem, založili jsme firmu a tam to začalo.

Začal váš úspěšný byznys. Na co se dnešní JK Education zaměřuje? Co všechno pod něj patří? Jaké školy a aktivity?

JK Education má v podstatě dvě větve. Ta první a zároveň nejstarší je agentura, která má portfolio mnoha desítek kvalitních internátních středních škol z USA, Kanady a Evropy. Pokud mají rodiče zájem o to, aby jejich dítě odjelo na dlouhodobější pobyt do zahraničí (půl roku a více), nebo krátkodobější (týden až dva měsíce), tak se na nás obrátí, protože my nabízíme ty nejlepší školy, které jsou. Máme již stovky absolventů a v příštím školním roce budeme mít na těch dlouhodobějších pobytech hodně přes sto studentů, především z České republiky. Tyto studenty primárně rekrutujeme skrze veletrhy internátních škol, které pořádáme každý říjen a březen v Praze, Bratislavě, Budapešti a Varšavě. Školy nám platí dost peněz za to, že sem mohou přijet a prezentovat se před rodinami. To je stabilizovaný, hlavně díky těm veletrhům, a velice dobře ziskový byznys, který budeme stále rozšiřovat.

Druhá větev je nová, ta obsahuje naše vlastní školy, které mají vždy své vlastní vedení, svůj vlastní management. Jediné, co se prolíná s fungováním agentury, je využití našeho firemního marketingového týmu. V Praze provozujeme soukromé české gymnázium – Pražské humanitní gymnázium – a letos v září jsme otevřeli American Academy in Prague, což je první americká střední škola v České republice. Díky zájmu rodičů z celého Česka i Slovenska jsme se rozhodli v září 2018 otevřít i American Academy in Brno a American Academy in Bratislava. Jedná se o střední školy, které jsou akreditovány skrze naši partnerskou školu v USA, takže jsme zcela mimo český systém, naši studenti absolvují americkou střední školu a následně dostávají americký maturitní diplom.

Abychom si udělali lepší představu – jaký máte v současnosti objem tržeb?

Americké akademie v Praze, Bratislavě a Brně utrží letos něco kolem 60 milionů korun se slušným ziskem. Agentura zhruba něco k milionu dolarů a přitom zprostředkuje zahraniční studium zhruba za 100 až 150 milionů korun. Nemáme žádné investory a žádné půjčky a veškeré investice, které jsou značné především kvůli potřebě každé z našich škol mít velkou budovu, která se musí opravit a vybavit, financujeme z vlastního cashflow.

O tobě, Ondřeji, je známo, že tvoříš byznys-duo s Tomášem Jízdným, a mně říká zkušenost, že když jsou dva obchodní společníci, tak, řečeno „werichovsky“, jeden dělá to a druhý zase tohle. Co, Ondřeji, děláš ty a co naopak tvůj společník Tomáš?

Já mám pod sebou obchod, marketing a strategii. Tomáš se stará o finance a provoz a zkrátka o všechny praktické věci, kterých je s rostoucím byznysem čím dál více. Oba dva pod sebou máme oddělení a lidi, kteří se na tyhle věci zaměřují a my je řídíme.

Kde bereš inspiraci pro výběr výukových metod? Je to inspirace čistě z USA, nebo je to nějaký mezinárodní mix?

Za posledních pět let jsem navštívil desítky z těch skutečně nejlepších středních škol, ať už v USA, nebo třeba ve Švýcarsku. Měli jsme již stovky studentů na těchto školách, a tak víme perfektně, jak pracují se studenty, jak pracují s učiteli, jaké výukové metody se ve škole používají, jak škola pracuje s volným časem a podobně. Velice se zajímám rovněž o Finsko, o kterém jsem četl snad všechny dostupné knihy, a dokonce jsem tam natočil i dokument o finském školství, který na YouTube vidělo již 26 000 lidí. Je to tedy mix toho nejlepšího ze všech systémů.

American Academy in Prague je první americká střední škola v Česku. Jedná se o pobočku, či nikoliv?

American Academy in Prague a další American Academies, které otevřeme, jsou střední školy, které vlastníme a provozujeme, ale máme strategickou smlouvu s naší partnerskou školou v USA, která nám garantuje akreditaci. V podstatě, kdybych to měl velice zjednodušit, máme franšízy jedné velice kvalitní a prestižní školy, která má zájem rozšiřovat své know-how po světě.

Na vaši školu se nedostane každý zájemce. Podle čeho si vybíráte své studenty? Je to čistě o penězích, nebo v tom hrají roli i jiné předpoklady?

Student musí mít dobrou angličtinu, což je asi jediný aspekt v tom přijímacím procesu, který je měřitelný. Dále následují věci, které jsou nezměřitelné, a jsou tak na osobním vyhodnocení lidí, kteří se o přijímání studentů starají. V podstatě jde o to, zda jsou studenti připraveni na to, aby fungovali v systému velice odlišném od toho, který zažili ať už v české škole, nebo v mezinárodních školách britského typu, kde je stejně jako v Česku velká tendence k memorizaci a výkonu.

Ondřeji, pojďme se teď zaměřit naopak na učitele. Jaké předpoklady musí mít, aby mohli učit na vaší škole? Co od nich očekáváte?

Strašně záleží na tom, jaký předmět bude dotyčný učit a jakou bude mít další úlohu ve škole. Těch učitelů nabíráme tolik, že procento chybovosti ve výběru nějaké bude, a nečekám, že všichni budou perfektní. Nicméně musí splňovat to, že nejsou Čechy nebo Slováky, protože jsme americká škola. Ideálně to musí být Američané, případně máme Brity, Mexičana nebo učitelku z JAR. Dále musí obětovat všechno svým studentům. Musí být kreativní a plní nápadů, ale zároveň důslední a musí si umět zjednat respekt.

Čím je vaše škola výjimečná? Nadstandardní výukou? Osobnějším přístupem?

Naše škola je výjimečná tím, že díky americké akreditaci tzv. nezávislé školy (independent school) akreditační organizace kontroluje jen jednu jedinou věc, zda děláme všechno proto, abychom dosáhli na cíl, který jsme si na začátku stanovili, tedy vytvořit školy, které budou mít na prvním místě studenta a rozvoj těch kompetencí a znalostí, které jsou pro život v 21. století naprosto zásadní. Předměty, které nabízíme, a jejich obsah jsme si v podstatě vytvořili sami, samozřejmě za konzultací s naší partnerskou školou, která má zhruba 200letou historii a výborné výsledky. A rovněž je dlouhodobě naším cílem dostat naše studenty na kvalitní zahraniční univerzity. Koneckonců v Praze máme například 75 % studentů-cizinců z 20 zemí světa. Americký systém sám o sobě je velice unikátní, studenti totiž studují každý den těch stejných pět nebo šest předmětů, které si sami vyberou, a nejsou ve třídách rozděleni podle věku, ale podle úrovně v daném předmětu. Učitelé tak učí menší skupinku studentů, mezi nimiž jsou minimální rozdíly, to vše následně znamená, že učitelé se studentům věnují mnohem individuálněji a jsou schopni zachytit problém hned v zárodku.

Jakou látku například probíráte navíc nebo jinak oproti klasickým českým školám?

Školní rok máme rozdělený na trimestry a v každém trimestru máme jeden velký tematický projekt, ke kterému mnoho předmětů v daném trimestru směřuje. V podstatě je to tematický projekt, který zahrnuje velké množství předmětů a studenti se na něm učí komplexnímu myšlení a kompetencím.

Je pravda, že školné máte nastaveno poměrně vysoko? Kolik činí za jeden školní rok?

American Academies jsou mezinárodní školy, které jsou násobně investičně nákladnější než české školy. Zahraniční učitelé jsou mnohem dražší, akreditace je drahá a tak podobně. Standardní školné mezinárodní střední školy v Praze nebo Bratislavě je zhruba 400 000 Kč a více. American Academy in Prague příští rok bude stát 260 000 Kč, totéž bude stát American Academy in Bratislava a ta v Brně bude stát 180 000 Kč.

Musím se zeptat: nedělá to z American Academy elitní školu pouze pro děti bohatých rodičů?

American Academy je škola pro děti těch rodičů, pro které je vzdělání prioritou, a proto jsou do něj schopni investovat. Většina našich studentů nejsou v žádném případě děti super bohatých lidí. Nicméně žádné dotace ze státu nemáme a musíme si na všechno vydělat sami, a jak jsem popsal, náklady na provoz takové školy jsou násobné oproti nákladům na českou školu, která může stát na školném několikanásobně méně.

Nemyslíš si, že se jako společnost pomalu, ale jistě dostáváme do situace, kdy kvalitu vzdělání určuje až příliš finanční zázemí? Nezvýší to už tak velké nerovnosti mezi studenty? Nevzbuzuje to v tobě obavy?

Naše školy těžko nějaké nerovnosti mohou zvýšit, jelikož to jsou mezinárodní školy, které jsou určeny primárně pro expaty a jen minoritně pro české a slovenské studenty. Určitě je patrná tendence, že čím dál více rodičů je ochotno zaplatit čím dál větší peníze za nějakou soukromou školu, pokud mají pocit, že její vzdělávací program je pro jejich dítě vhodnější než program školy státní. To dlouhodobě povede k velkému rozevírání nůžek a velké nerovnosti, protože ty nejlepší učitele si zaplatí soukromé školy, stáhnou k sobě tu bohatší část obyvatelstva a školy na menších městech a vesnicích budou mít méně kvalitní učitele a budou určeny pro chudší část obyvatelstva. Jediným řešením tohoto přicházejícího problému je zásadní reforma veřejného školství, která systém posune z 19. století do století 21. Jiná cesta nevede, k tomu ale musí být politická vůle.

Do jaké míry podle tebe české školství drží krok svými výstupy s potřebami jednotlivců, firem a jiných organizací?

Český vzdělávací systém má ve svém DNA zakódováno, že musí generovat pracovní sílu pro průmysl. Podle toho je nastaven celý systém, myšlení učitelů a vzdělávací koncepce, které se na našich školách objevují. Velkým úkolem je dostat se ze situace, kdy je největším beneficientem českého školství průmysl, tak aby největším beneficientem byl student.

Není to ale pro vás náhodou nakonec dobře, že to tady nefunguje?

Určitě je. Neschopností politiků a zastaralostí českého školství velké množství lidí je a bude ochotno využít našich služeb. Dobře pro nás, špatně pro zemi.

Není žádným tajemstvím, Ondřeji, že se angažuješ i v politice. Proč? Máš ambice změnit české školství? Pokud ano, jak toho chceš dosáhnout?

Ano, snažím se již dva roky radit různým politickým stranám a kandidátům s tím, jak mohou posunout české školství dále. Naštěstí se už povedlo donutit politiky, aby o školství začali přemýšlet a aby o něm přemýšleli jinak, jako o skutečné věci strategického významu pro dlouhodobou konkurenceschopnost naší země. Já osobně se do nějaké větší kandidatury pustím až v okamžiku, kdy budu vidět, že naše vlastní školy generují takové absolventy, kteří jsou schopni se dostat na vynikající univerzity, a že tak naše koncepce skutečně funguje. Pokud by se to stalo, což uvidíme zhruba do čtyř let, tak bych možná mohl mít i ty nejvyšší ambice.

Máš, Ondřeji, nějaký další sen, který by sis v budoucnu rád splnil?

Změnit české školství.

Poděkování

Rádi bychom touto cestou poděkovali panu Ondřeji Kaniovi za to, že si na nás našel čas a podělil se s námi o svůj inspirující a nevšední příběh, své zkušenosti a názory.

FINSKÝ SEN

30minutový dokument o finském školství, ve kterém autoři zjišťují, co stojí za úspěšnou Finskou vzdělávací reformou, jak přistupují ke vzdělávání a jak připravují budoucí učitele. Cílem snímku je rozpoutat debatu o podobě vzdělávání v České republice napříč celým politickým spektrem.

Úvodní slovo překladatele

Říkal jsem si: „Asi něčemu nerozumím, nevyrůstal jsem tam (myšleno v té či oné cizině) a odpověď na tento typ otázek je
komplikovanější a komplexnější, než se na první pohled může zdát.“ Ale s přibývajícími zkušenostmi mi čím dál více
připadalo, že na tom nejsme až tak špatně. Poté jsem náhodně objevil článek, který jsem si s radostí přečetl a který jsme si s
kolegou Cironisem dovolili volně přeložit. Pohled na kvalitu českého vzdělání nyní vyznívá úplně jinak, než byste předpokládali.

Článek z The Independent

Analýza kognitivních schopností mezi absolventy vysokých škol umístila Anglii až na osmé místo, například za Japonsko, Finsko nebo Nizozemí. Nejnovější studie ukazuje, že výkony britských absolventů nedosahují kvalit jejich japonských či evropských kolegů.

Ačkoli při letošním sestavování žebříčku nejprestižnějších univerzit dominovaly především ty britské či ze Spojených států amerických, kognitivní schopnosti jejich absolventů je na přední místa rozhodně neřadí, tvrdí nová studie publikovaná Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD, z anglického Organisation for Economic Co-operation and Development).

Žebříček nejprestižnějších univerzit byl sestaven britskou společností Quacquarelli Symonds, specializující se na vzdělávání a studia v zahraničí. Jejich QS žebříček nejlepších univerzit celého světa pro rok 2016 vznikl po zahrnutí mnoha úvah a celé řady faktorů, včetně reputace a výsledků uplatnění. Jak je zmíněno výše, přední místa obsadily americké Massachusetts Institute of Technology, Stanford a Harvard, následované britským Cambridge.

Na čele žebříčku OECD byste ale Spojené státy americké hledali marně. Umístily se až za osmou Anglií, čili na devátém místě z pětatřiceti sledovaných zemí.

OECD každoročně vydává knižní publikaci Education at a Glance, ve které prostřednictvím indikátorů porovnává vzdělávací systémy jednotlivých členských a přidružených zemí. Tato publikace tvrdí, že rok 2016 patří studentům z Japonska, následovaným těmi z Finska, Austrálie a Nového Zélandu. Až na dalších příčkách najdeme Anglii a Spojené státy americké. Kompletní glance report je k přečtení zde: http://www.keepeek.com/Digital-Asset-Management/oecd/education/education-at-a-glance-2016/summary/english_033aaa9d-en#.WAjNo_krJaQ#page1.

Finsko a Japonsko se umístily nejvýše nejen v Education at Glance, ale také v PISA žebříčku, porovnávajícím výsledky absolventů středních škol po celém světě. Ze zemí Velké Británie v žebříčku nejsou Skotsko a Wales, naopak zde na 14. místě najdeme Severní Irsko.

Též univerzity v Jižní Koreji a Singapuru, které jsou známé svými náročnými přijímacími procesy, najdete až na spodních příčkách žebříčku OECD. Jsme tak svědky faktu, že prestiž univerzity nemusí nutně odrážet schopnost jejích absolventů uspět na pracovním trhu.

Andreas Schleicher, ředitel OECD pro oblast vzdělávání, dodává, že na výsledky by se mělo pohlížet s určitým odstupem. Schopnosti dvou náhodně vybraných absolventů se mohou výrazně lišit, ačkoliv oba dosáhli vysokoškolského vzdělání stejného stupně. Kvalita terciárního vzdělání se totiž v mnohém liší.

„Pokud mluvíme o kognitivních schopnostech, je lepší získat vzdělání v Japonsku, Finsku či Nizozemsku než třeba v Itálii, Španělsku nebo Řecku,“ řekl profesor Schleicher pro BBC.

Podle této zprávy zjišťujeme, že pouze 12 z 35 členských států OECD splňuje kritéria sedmnácti cílů udržitelného rozvoje v oblasti vzdělávání, přijatých v OSN. Jak již bylo řečeno dříve, Finsko a Japonsko se umístily na předních místech i v PISA žebříčku, porovnávajícím standardy středních škol po celém světě.

Očekává se, že přibližně 36 % dnešních mladých lidí absolvuje vysokoškolské studium před dovršením svých třiceti let. Zároveň je potřeba říci, že jen 41 % z nich úspěšně dokončí vysokou školu v očekávaném časovém plánu.

OECD žebříček top 10 zemí s nejúspěšnějšími absolventy:

1. Japonsko
2. Finsko
3. Nizozemsko
4. Austrálie
5. Norsko
6. Belgie
7. Nový Zéland
8. Anglie
9. Spojené státy americké
10. Česká republika

Závěr překladatelů

To, že ČR je na 10. místě, považujeme za naprosto skvělou zprávu. Jedná se o výsledek, který nikdo neočekával a je hodně překvapivý. Je ale málo komunikován, zdali vůbec. Doufáme, že vám, stejně jako nám, přinese pocit hrdosti na svou zemi. Myslím, že to s námi nebude zase tak špatné, že?

Úvahu necháváme na každém z vás…

Zdroje:

· Článek je volným překladem z:: http://www.independent.co.uk/news/education/education-news/cleverest-graduates-in-the-world-revealed-oecd-finland-japan-pisa-a7372236.html
· Žebříček nejprestižnějších univerzit: http://www.topuniversities.com/university-rankings/world-university-rankings/2016
· Education at a Glance: http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/statistika-skolstvi/publikace-education-at-a-glance-1

Volný překlad Petra Štěpána a Tomáše Cironise z časopisu The Independent, říjen 2016

Poslední dubnové úterý jsem zavítal až za Ostravu na mensovní besedu s renomovaným sociologem Prof. PhDr. Jan Kellerem, CSc. Je vcelku nemožné shrnout několikahodinovou přednášku/besedu do několika odstavců. Nicméně se i tak pokusím uvést několik základních myšlenek, o které se s námi Prof. Keller podělil:

Při porovnání vzdělávacích systémů (procento terciérně vzdělaných obyvatel) zemí EU, ekonomických výsledků země a množství podnikatelů v dané zemi není zřejmá souvislost, že čím vzdělanější společnost, tím úspěšnější ekonomika.

Na srovnávací studii prováděné ve Francii a v ČR dokládají, že ani zvýšení kapacit vysokých škol ani zavedení školného či naopak stipendií nezvýší šance dětí ze sociálně slabších skupin na vysokoškolské vzdělání. Nejsou ani tak limitování intelektovým nadání, ale sociálními dovednostmi při obhajování svých studijních prací a výsledků.

Větší procento vš. vzdělaných přináší jednak inflaci titulů – tedy snižuje význam vysokoškolského vzdělání jak společenský, tak i v úrovni odměňování. Současně s tím roste vliv společenských kontaktů a pozice rodičů na úspěšnosti uplatnění vš. vzdělaných v praxi.

Studie porovnává jak finanční úspěšnost vš. vzdělaných, tak i jejich „profesní spokojenost“. Za úspěšné označují krom manažerů, špičkových ekonomů či politiků také skupinu „profesionálů“ – nezávislých povolání jako jsou lékaři či architekti. Naopak za neúspěšná označuje povolání technická, přestože jsou to právě povolání, která tvoří úspěšnost národních ekonomik.

Tak to jen ve stručnosti a mi nezbývá, než Vám popřát, abyste si další podobnou přednášku nenechali ujít a především poděkovat Čestmírovi K. a Hance S. za zorganizování této akce.

Více viz odkaz.

Autor: Tomáš Blumenstein, tblumen@mensa.cz

V úterý 29. dubna se v restauraci Ondráš ve Sviadnově u Frýdku-Místku konala beseda s panem profesorem Janem Kellerem na téma Společnost a vzdělání. Tento známý, pro některé možná kontroverzní, ale o to viditelnější přední český sociolog prezentoval výsledky výzkumu, který provedl spolu s Luborem Tvrdým z VŠB. Výsledky výzkumu shrnul v publikaci „Změny na trhu práce a perspektivy vzdělanosti“, která obsahuje nejen suchá statistická data, ale i vysloveně podnětné závěry a komentáře, nad nimiž se rozproudila živá, několikahodinová diskuze. Ta se točila především kolem otázek dnešního významu a ceny vzdělání pro jedince a pro společnost.

Stojím názorově poněkud (popravdě úplně) jinde, než pan profesor, který nahlíží na svět především z pozic dnes tolik moderního mixu sociálního a ekologického inženýrství (viz jeho osobní stránky http://www.darius.cz/jankeller/). Přesto jsem po skončení debaty s uspokojením konstatoval, že to nebyla ztráta času. Děkuji proto organizátorům Hance Svobodové a Čestmíru Kalusovi z MS Ostrava za pěknou akci a zajímavě prožitý večer.

Autor: Dalibor Hrabec, dalibor.hrabec@post.cz

Vzdělání

Stejně jako dnes by byl normativ v případě povinné školní docházky rozdílný pro první a druhý stupeň, pro střední školy by se lišil podle finanční náročnosti oboru. Ovšem pro zdravé normální děti by toto měl být jediný způsob financování, z jednoho zdroje. Nikoli jako dnes část od státu, část od kraje, obce, různé neprůhledné účelové dotace, granty a kdovíco. Normativ musí jít za žákem, ať si vybere jakoukoli školu. Obce a kraje si musí uvědomit, že „jejich“ peníze jsou penězi veřejnými, z vybraných daní a rozlišovat děti na ty, co navštěvují „naše“ školy a školy soukromé je nesmysl.

Jediná výjimka z normativního financování, o které se dá diskutovat, je případný vyšší normativ na ZŠ s počtem žáků pod určitý limit, pokud je jedinou školou v obci. Byl by to jakýsi způsob podpory udržení malých škol, které často v obci plní i jiné než vzdělávací funkce a také možnost, jak před dojížděním uchránit malé děti. Pravda je, že vývoj směřuje spíš k tomu, že děti z malých obcí stejně dojíždějí do větších škol a zdá se být účelnější, když obec zaplatí školní autobus, než když udržuje v provozu školu. Nicméně to by bylo na rozhodnutí obce. Nikdo by jí nediktoval, kolik musí mít nejméně žáků, pokud by chtěla udržovat malou školu, byla by to její věc. Obce by nemusely na své žáky, kteří chodí do školy jinde, nic doplácet – peníze by dostávala přímo škola.

U dětí se specifickými vzdělávacími potřebami a dětí postižených by byl normativ navýšen podle stupně postižení v závislosti na tom, jak se ten který druh postižení promítá do nákladů na vzdělání. Pode toho, jestli je třeba asistent jeden na dítě nebo stačí jeden na několik dětí, jaké jsou nutné speciální pomůcky, nároky na speciální kvalifikaci učitelů, maximální počet žáků ve třídě atd. Příplatek by dostala škola, do které dítě chodí. Speciální školy by byly financovány stejným způsobem – tedy žádné odlišné dotace. Na vyšší normativ by škola neměla nárok v případě, že dítěti zvláštní péči neposkytuje nebo poskytovat není schopna.

Stát by stanovil základní normativy a krajům přidělil finanční prostředky podle počtu žáků. Sám by žádnými prostředky na regionální školství nedisponoval. Kraj by mohl normativy navýšit, snížit nikoli. Kraj by měl k dispozici rezervu pro případy krizí (požár, povodeň), částku na investice u škol, jejichž je zřizovatelem a částku na investiční příspěvky obcím.

Obce by financovaly investice u škol a školských zařízení, jichž jsou zřizovateli – mohly by žádat o dotaci kraj – a případně, podle vlastního uvážení, by mohly ze svého rozpočtu podporovat školy na svém území, případně školy, do kterých chodí děti z obce.

Počet žáků v českých školách setrvale klesá – a bude klesat ještě několik let. Teď se pokles přesouvá na druhý stupeň ZŠ. Nezbytná „optimalizace“ – rozuměj slučování a rušení škol – by mohla být cestou, jak zvýšit kvalitu. Znamená totiž lepší vybavení, kvalitnější pedagogický sbor – pochopitelně pouze v případě, že se dělá rozumně a cílem je prospěch dětí. Při zachovaném objemu prostředků na regionální školství se normativy nutně musí zvyšovat. S přechodem na tvrdý normativ by mělo dojít také ke změně způsobu financování (z jednoho zdroje) a pravidel (nerozdělovat finance na mzdové a provozní). Škola by hospodařila podle rozpočtu navrženého ředitelem a schváleného zřizovatelem. To by ředitelům, kteří mají o svých školách největší přehled, umožnilo směrovat finance tam, kde jsou nejvíc potřeba. Mohli by konečně odpovídajícím způsobem zaplatit kvalitní učitele.

Mimoškolní činnost

Stát především financuje instituce – školská zařízení. Tedy družiny, školní kluby, domy dětí, ZUŠ. Formou dotací a grantů podporuje organizace dětí a organizace, které s dětmi pracují. Toto financování je příliš závislé na náhodném rozhodování a navíc setrvale nejisté. Stejným způsobem přispívají kraje a obce. Lidem, kteří se práci s dětmi věnují jako fyzické osoby (třeba soukromí učitelé hudby) stát nepřispívá vůbec.

Rozdělení peněz na mimoškolní činnost je ještě méně spravedlivé než financování škol. Většinu prostředků z veřejných rozpočtů využijí děti vzdělaných a bohatších rodičů, protože ti své děti k mimoškolním aktivitám vedou. Děti z rodin sociálně slabších se kromě kroužků ve škole příliš často takovýmto aktivitám nevěnují.

I tady by pomohlo financování konečného uživatele. A mohlo by proběhnout jednoduchým způsobem: Sečetly by se peníze, které jsou na tento druh podpor vynakládány (suma by byla každoročně součástí státního rozpočtu) vydělily počtem žáků základních a středních škol a takto stanovený normativ by mohlo použít každé dítě jako příspěvek na financování jakékoli mimoškolní činnosti podle vlastního výběru. Opět by platilo, že kraj může příspěvek zvýšit, nikoli snížit. Zásadou by bylo, že financovat příspěvkem lze maximálně 70 %, ostatní jsou rodiče povinni uhradit (mimo jiné jde o opatření proti černým duším). Pověřený obecní úřad by mohl zbývajících 30 % za děti z rodin, závislých na sociálních dávkách, uhradit v rámci naturálních příspěvků rodině. Stát by to nestálo ani korunu navíc a dětem pomohlo. Zmizelo by zcela financování školských zařízení prostřednictvím dotací, soukromá i státní, všechna by se musela uživit v konkurenčním prostředí. Neexistovaly by státní a krajské granty a dotace volnočasových aktivit. Bylo by konečně jasné, jaká je vlastně cena těchto služeb. Na ministerstvu školství by mohla zmizet polovina úředníků.

Kraje by, stejně jako u škol, financovaly investice u zařízení, jichž jsou zřizovateli a případně poskytovaly příspěvky na investice jiným zřizovatelům. Obce by, stejně jako u škol, mohly přispívat na aktivity na svém území, příp. na aktivity, kterých se účastní děti z obce.

Databáze žáků se dá snadno vytvořit – školy povinně odevzdávají seznam ÚIV, stačí vytvořit databázi poskytovatelů a propojit. Poskytovatel (Dům dětí, učitel hudby, sportovní oddíl atd.) by přihlášené dítě zapsal do databáze spolu s celkovou cenou služby a program sám už by spočítal maximální možný příspěvek – i podle toho, kolik už žák na příslušné pololetí vyčerpal jinde. Povinností poskytovatele by bylo řádné vyúčtování a evidence docházky. Při porušení pravidel by bylo vyplácení příspěvku pozastaveno, při závažném porušení by byl poskytovatel ze seznamu vyřazen. Databáze by spravoval ÚIV nebo MŠMT.

Jediný druh práce s dětmi a mládeží nelze tímto způsobem financovat, a to jsou tzv. nízkoprahová zařízení pro děti z ulice. Ta jsou v některých lokalitách (sídliště) dost důležitá, jinde naopak (vesnice) zcela nepotřebná. To je ale výslovně záležitost obcí, které by se prostě musely rozhodnout, jaké služby a od koho „nakoupí“ a financovat je z rozpočtu. Nikdy nebude k dispozici tolik peněz, aby uspokojily všechny žadatele o dotace. Obec musí být schopna stanovit priority a podle toho jednat. Financovat tento typ zařízení z ministerstva je nesmysl – zbytečně se penězi plýtvá na zbytečnosti. Nemluvě o tom, že z ministerstva je prakticky nemožné kontrolovat kvalitu dotované služby.

Vyšlo na Peníze.cz v dubnu 2005

Autor: Kateřina Havlíčková