Jak už je u malířky zvykem, inspirace přichází z bezprostředního zaujetí známými místy nebo příběhy, například z české historie. Letos k těmto příběhům patří i připomínka osudného náletu v únoru 1945; čtyřlístek „pro štěstí“ je současně fragmentem vitráže, která se dochovala ve zničeném klášterním kostele, a stůl v centru výstavy symbolizuje opuštěné místo, rodinu, která svůj společný oběd nedokončila.

Jinak se ale výstava nese spíše v radostném duchu, září barvami květin a oslavuje půvaby především historické Prahy. Královskou cestu představují domovní znamení načrtnutá na skle, státnická rozhodnutí pečeti. Abstraktním tónem jsou čtvercové obrazy. I ty ale mají svůj základ v realitě, v pozorování pohybu slunce ve čtverci rajského dvora.

Výstavu je možné navštívit v rámci prohlídky Emauzského opatství, od pondělí do soboty od 11 do 17 hodin.

Už samotná cesta vlakem byla součástí našeho dobrodružství. Cestu jsme si krátili luštěním nové šifrovačky, která všechny pobavila a zároveň rozproudila kreativitu a týmovou spolupráci. Byla to skvělá příležitost, jak děti motivovat k přemýšlení, zábavně potrénovat logické myšlení a užít si čas na cestě.

V Praze bylo naším cílem Výstaviště Letňany. Výstava nám přiblížila nejen život a smrt faraona Tutanchamona, ale také kulturní bohatství starověkého Egypta. Viděli jsme repliky slavného pokladu z Tutanchamonovy hrobky – zlaté předměty, sochy, šperky a další artefakty, které nám umožnily nahlédnout do života v této fascinující civilizaci.

Pro děti to byla příležitost vytvořit si konkrétní představu o tom, jak žili lidé před tisíci lety, a jaké poklady a tajemství byly ukryty až do dnešních dní. Výstava nejen obohatila jejich znalosti, ale i otevřela oči k tomu, jak důležité je uchovávat a chránit historii pro budoucí generace.

Výstavu si mohl každý projít svým vlastním tempem. Každý účastník dostal u vchodu mluvítko, které si zapínal podle toho, u kterého exponátu se zrovna nacházel. Třešničkou na dortu byla úžasná 3D projekce, kterou byla celá výstava ukončena a která nás doslova vtáhla do světa starověkého Egypta a umožnila nám stát se aspoň na chvilku jeho součástí.

Tento prázdninový den se opravdu vydařil. Pro některé z nás to byla první cesta vlakem, pro všechny poznání s novými kamarády a hlavně návštěva skvělé výstavy, která nás nejen bavila, ale i všechny neskutečně obohatila.

Jako člověka, který se nachází nevratně už za polovinou svého života, mne nejvíce zaujal optimismus a pohoda autora soch (narozen 1926), který nás osobně výstavou provázel a seznamoval s okolnostmi vzniku svých děl. I přes svoje tělesné neduhy je plný elánu a humoru, má zájem o dění ve společnosti, přemýšlí o světě a stále nachází inspiraci pro svoji práci.

Velmi milým překvapením pro mne byly i fotografie tvorby sochařky Evy Kmentové, první manželky O. Zoubka. Zaujalo mne například, že právě ona je autorkou výtvarného řešení dětského hřiště v Praze 7 na kraji Stromovky, kam jsem chodívala se svými dcerkami.

Výstavu doprovázelo i několik akcí zaměřených na dětské návštěvníky. Autoři výstavy zřejmě vědí, že pokud děti už od raného věku začnou vnímat umění jako součást běžného života, stane se jim potřebou a případně i oporou v obtížných životních situacích. A my starší se nebudeme tolik bát o osud památek a uměleckých děl, protože kdo má nějaké povědomí o kráse a umění, nedopustí, aby bylo ničeno. 

Po velice svižné procházce do kopce s názvem Šilingrák /Špilas (hotovo za 5 minut) a vyběhnutí schodiště kolem kasemat se objevuje na dohled most přes hradní příkop. Konečně, už jsem se bála, že přijdu pozdě, dráhy se poctivě držely svého neoficiálního hesla „času dost“, šaliny v tom podzimním sluníčku dostávaly úpal, ale stihla jsem to, přesně na minutu. Udýchaná, rozdrbaná, po celodenní cestě veřejnými dopravními prostředky, v počáteční fázi nervového kolapsu se blížím k té malé skupince. Sešlo se nás nakonec pět. Čtyři mušketýři, tedy vlastně ne, samurajové! A já. Trochu jsem znejistěla, když vyšlo najevo, že jsem vlastně jediný člověk, co neumí ani slovo japonsky a o Japonsku ví sotva pár základních informací.

Nebyla by to však správná mensovní akce, kdyby se i pro nezasvěceného nenašlo místo. Můj galantní doprovod čtyř samurajů se držel poctivě kultu „bušidó“ (ne, nikdo z nich nespáchal po mém příchodu rituální sebevraždu). Obdivovali společně se mnou krásu obrazů malovaných na hedvábí i papír, myšlenek pevných, a přesto pružných jako ostří katany, básní o cti a udatnosti i pomíjivosti květů sakur. Zkoumali jsme historii této udatné, zaniklé vojenské třídy, jejíž kodex přetrvává v japonské společnosti dodnes. Můžeme ji pozorovat v některých rysech chování, názorech, případně i v systému fungování obchodních firem. Oddaně jsme se nechali unést vznešenými ideály, hrdostí a duší dávných mistrů meče, žasli nad propracováním a kresbou na ostří té nebezpečné zbraně. Já nestačila vstřebávat nové informace, ale pánové stíhali naši průvodkyni ještě průběžně doplňovat o japonské výrazy či pikantnější podrobnosti.

Autor: Pavla Pechová

Nevím, výstava pěkná, ale chybělo mi více vzdělávacích částí, některé termíny by si zasloužily vysvětlit: Ne každý ví, co je to falus, incest, smilnění, sodomie nebo i homosexualita.

Autor: Vladimír Kutálek