Dalším naším zastavením byla již plnohodnotná rozhledna v Pogrzebieni. Ta má klasickou jehlanovou ocelovou konstrukci, vyhlídková plošina je ve výši cca 15 m a ve třech ramenech k ní vede několik desítek schodů. Výhledy jsou na vše strany, na zákruty blízko tekoucí Odry a též na Beskydy a Jeseníky (těm se v Polsku říká Sudety). A pro ty, kdo se bojí výšek, jsou zde osazeny také dvě vyhlídky, jedna z nich je velmi vtipně vyrobena z vyřazeného kontejneru.

Třetím navštíveným místem byla vyhlídka v arboretu Moravské brány na okraji Ratiboře. Vyhlídka je také nevysoká – o jeden schod vyšší než již uvedená rozhledna Cimrmanova – a neskýtá výhledy do kraje, ale do krásně upravených exteriérů arboreta ve stylu francouzských zahrad. Vedle arboreta je „skanzen“ s obydlími a jejich vybavením z cca 9. až 10. století. Paní průvodkyně nám vše velmi podrobně popsala, bohužel jsem jí moc nerozuměl (mluvila samozřejmě polsky, a to velmi rychle s mnoha odbornými termíny). Ale základní jsem snad pochopil – žili v nich lidé podobní nám se všemi svými tehdejšími radostmi i starostmi.

Další naší zastávkou byla restaurace, kde jsme si k posilnění dopřáli i některá polská jídla, jako je třeba polévka žurek. Po obědě a po krátkém oddechu nás čekal Ratibořský zámek (nebo hrad, je to otázka výkladu nebo možná překladu). Není to sice rozhledna, ale výhledy z něho jsou také pěkné, jak venkovní, tak i vnitřní. Zámek je velmi pěkně opraven, má bohaté vybavení snad ze všech období jeho existence a je také na vysoké úrovni vybaven moderní audiovizuální technikou. Mimo jiné jsou zde i hromady převážně chladných zbraní a také exponáty připomínající, že Polsko má na rozdíl od nás moře.

Návštěva zámku byla takovou pěknou tečkou za naším celodenním putováním. Rozloučili jsme se s přáteli i s městem Ratiboř a vydali se zpět na cestu ke svým domovům.

V rámci EMAGu jsme se zúčastnili samozřejmě Icebreaker party na zahájení a Gala dinner na ukončení akce. Mezitím jsme si v rámci programu mohli vybrat mezi mnoha procházkami, exkurzemi, výlety, přednáškami nebo i gastro zážitky. Nechyběl ani turnaj – tentokrát ve hře Hive – kterého se účastnil nejmladší člen výpravy. Atmosféra celé akce byla opět skvělá a smysl těchto setkání, tedy potkat se s již známými, ale i novými zajímavými Mensany z celého světa, byl naplněn.

Naše malá česká výprava se po ukončení akce vydala na putování po Skotsku, které jsme si také užili bez ohledu na ne úplně skvělé počasí a občasné nálety všudypřítomných midges.

Tak zase za rok – v Podgorici v Černé hoře. Těšíme se.

Na letišti všichni obdrželi obálky s trasou a fotkami míst, která navštívíme. První večer se pak většina vydala na místní pláž hledat stopy Pamely Anderson a Mitche Buchannona.

Další den nás v Miami čekala prohlídka parku a Muzea Vizcaya. Cestou do muzea jsme vyzkoušeli miamský visutý metrovlak. Získaná zkušenost byla taková, že jízdenky se daly koupit pro maximálně šest osob najednou, a tak si umíte představit, jak více než padesát mensanů přeplnilo zastávku. V muzeu bylo pro Evropany vtipné vidět starožitné kousky přivezené z Evropy do Nového světa.

V krásných zahradách na nás v jezírku čekal aligátor. Vedro bylo nesnesitelné, takže procházka po břehu Biskajského zálivu příjemně ochladila. Polední zastávkou byla vyhlášená kubánská restaurace oblíbená mezi místními, kde jsme ochutnali výbornou paellu. Poté jsme vyrazili do kubánské čtvrti. Bylo zajímavé poznávat osudy Kubánců, kteří z Kuby uprchli do USA, kde našli nový domov. Cestou po bulváru jsme viděli typické kubánské bary s mojitem, postarší Kubánce hrající šachy a také barevné nástěnné malby. Zpáteční cestu jsme absolvovali místním dřevěným autobusem s několika přestupy. Na co je žlutý kabel natažený kolem oken, jsme se dozvěděli záhy – na Floridě zatažením za něj cestující dávají znamení řidiči. Večer někdo zamířil k majáku, někdo do místních restaurací.

V neděli jsme vyrazili na terminál AA, kde na nás čekala chlouba společnosti MSC – devatenáctipatrová loď Seascape (Italové totiž nemají 17. patro, jinak se uvádí 20), která byla následující týden naším domovem. Přivítaly nás krásné kajuty s balkonem umístěné na 10. a 11. patře. A týden luxusu mohl začít! Tříchodové večeře se servírovaly v restauraci, šestnácté patro s bufetovou restaurací bylo přístupné skoro 24 hodin denně a našli jste tam vše, na co jste měli chuť. Zejména naši teenageři tam odskakovali po hře fotbalu, ping-pongu a dalších aktivitách, které loď nabízela. Pro starší a pokročilé byly k dispozici lekce tanců u piana, u bazénu nebo v kabaretu. Každý večer lodní divadlo uvádělo dvě představení. Sice vše zvládaly dva páry zpěváků, tři tanečnice, čtyři tanečníci a pětice akrobatů, ale zážitky to byly famózní. Jen bylo potřeba si udělat rezervaci v aplikaci. Aplikace MSC nabízela na každý den všechny akce a aktivity, které jsme si mohli přidávat do denního plánu. Byla to honička stihnout výlet na pevninu, večeři v pět a všechno, co by si člověk přál zažít.

První zastávka lodi byla na Ocean Cay, vlastním ostrově společnosti MSC. Někdo jel lodičkou na výlet, někdo šel k majáku obdivovat leguána, ale většina se šla koupat do průzračně čistého modrozeleného Karibiku. Takže večer jsme se u večeře scházeli podobni červeným krevetám. Bahamské Nassau bylo pro většinu těch, kdo si zaplatili výlet, zklamáním. Mezi rozbořenými domy vynikal hotel podobný dubajskému Atlantisu. V inzerované destilérce jsme na ochutnávku dostali nealkoholickou Piña Coladu, ale viděli jsme i koloniální domky a také nejvíce zaoceánských parníků pohromadě – stálo jich tam v přístavišti šest. Další den jsme museli obeplout Ostrov svobody, takže jsme konečně měli možnost objevit bazény, vířivky, tobogány, kasino a další zábavu na lodi.

Druhou zastávkou byla Jamajka. Z jedné přírodní památky udělali místní turistickou atrakci – výstup vodopády proti proudu. Ti odvážnější z nás si užili v horku bezva koupačku, ti ostatní se prošli po schodech nahoru a dolů a osvěžili se jamajským pivem. Nakoupili jsme jamajskou kávu Blue Mountain a několik verzí jamajského rumu a spěchali na loď. Jana nás varovala, že pro opozdilce sice loď pošle vrtulník, ale na jejich vlastní náklady…

V pátek nás čekaly krásné Kajmanské ostrovy. Daňový ráj velké lodě nepřijímá, takže mezi kotvícím obrem a pevninou pendlovaly malé lodě a převážely várky 5 000 turistů tam a zpět. Na výletě jsme viděli Kajmanské peklo s „Luciferem“, tedy ďáblem, a líheň želv. Někteří vodomilové spěchali na pláž se opět vykoupat. Někdo měl štěstí a viděl i chobotnici na kamenech. Naše plavba se chýlila ke konci.

Další den na moři jsme ze západu obepluli Kubu a zamířili zpět do Miami. Na informativní schůzce Jana rozdělila cestovatele a řidiče do aut a čekala nás poslední noc na lodi. Rychlá ranní snídaně a honem ven!

Řidiči vyrazili do půjčovny a ostatní čekali, až pro ně auta přijedou. Dlouhé čekání bylo ukončeno příjezdem mikrobusů. V půjčovně Budget Car místo původně slíbených aut improvizovali a dostali jsme dva tranzity pro 12 lidí a pět šesti- až sedmimístných aut. Vyrazili jsme do národního parku Everglades, kde na nás čekalo údajně 2 000 aligátorů. Nakonec jsme v přírodě z lodi viděli jen ocas jednoho z nich, ale kromě toho spoustu volavek a leknínů. Aligátory jsme viděli až při představení v návštěvnickém centru.

Cestou do Naples jsme se zastavili v Ochopee u nejmenší americké pošty. Zrovna byla zavřená. V Naples u Mexického (dnes už Amerického) zálivu jsme stihli západ slunce.

Další den nás čekal Sanibel Island. V rezervaci s mnoha druhy živočichů jsme viděli kapybary a ochladili si nohy v jezírku. Cesta pokračovala na mušličkovou pláž, kde jsme se zase mohli vykoupat a tentokrát zaskotačit ve vlnách. Rychle usušit a hurá do hokejové a univerzitní Tampy! Někdo stihl Museum of Art, někdo zvonkohru na univerzitním náměstí a někdo Tampu vynechal a spěchal nakupovat do Orlanda. Hotel Best Western nám v Orlandu nabídl útočiště na dvě noci.

Program v Orlandu byl nabitý a každý si našel svoje. Někdo strávil den ve vesmírném centru NASA, někdo v Bradavicích v Universal Studios a někdo vyhledal krásy Tiffanyho Muzea s vitrážemi a šperky. Většina výpravy se pak sešla v Orlando Premium Outlet. Brzy ráno vyrážela výprava do Pensacoly. Cestou nás čekalo koloniální městečko a vojenská pevnost v St. Augustine, muzeum automobilů v Tallahassee a floridský Kapitol. Až tam mnozí zjistili, že hlavní město Floridy není ani Miami, ani Orlando, ale právě Tallahassee. Na konci dlouhého dne, pro nás posledního ve státě Florida, nás čekal po lodi nejluxusnější hotel – Marriott. Bazén, otevřený až do 23. hodiny, nabídl našim ztuhlým tělům zasloužený relax. Kdo měl chuť, mohl sledovat úplněk na pláži.

Ráno se mensovní konvoj vydal do státu Alabama. Tam nás čekala prohlídka válečného křižníku USS Alabama a ponorky USS Drum. Vše bylo moc zajímavé, jen času na prohlídku bylo málo. Americkou pokladní jsme docela zmátli počtem dětí, studentů a seniorů nad 55 let, takže jsme nakonec dostali jednotné vstupné 13 USD za osobu, protože tak velkou skupinu tu už dlouho neměli.

A potom hurá vrátit auta do půjčovny v New Orleans! Řidiči nás vysadili v Hotelu MOXY ve Francouzské čtvrti a nás čekaly poslední dvě noci ve městě, od kterého jsme měli rozdílná očekávání. Je to město jazzu, nebo město hrůzy? Následující den nám dal odpověď.

Prohlídku Francouzské čtvrti jsme zahájili prohlídkou uliček v koloniálním stylu, kde snad v každém domě byl hudební klub. V úmorném vedru jsme našli chlad v místní katedrále. Fotky jsme si pořídili u kolesového parníku na řece Mississippi a vyrazili na French Market. Tam nás Jana „rozpustila“ a vrhli jsme se na ochutnávku místních specialit. Někdo vyzkoušel aligátora, někdo kreolské brambory a někdo orleánské čokoládové pralinky. Čekala na nás nejstarší tramvajová linka na světě. Kdo chtěl zažít víc, projel se červenou, oranžovou i tou nejstarší po Charles Avenue. Večer nás čekaly jazzové kluby a neuvěřitelné množství marihuany v ulicích. Zpěváci, hudebníci, tanečníci, striptéři. Stodolní v Ostravě je proti tomu nic. Kdo nezažil, neuvěří…

Poslední den jsme zažili nefalšovanou orleánskou bouři a měli štěstí, že jsme se stihli vrátit na hotel a odjet na letiště. I přes počáteční rozpaky můžeme říci: I NOLA.

Odlet proběhl bez komplikací a po příletu do Prahy začala ve WhatsAppové skupině „Karibik“ naskakovat jedna děkovná SMS za druhou. Prostě, velké díky Janě Middleton a jejímu týmu: Standovi, Danovi a Robinovi za perfektní American road movie. Už se těšíme na další zájezd!

Vláček funěl a svištěl rychlostí… no, nesvištěl. Třicítkou. Maximálně. Stejný úsek – z Třemešné do Osoblahy – zvládne místní MHD rychleji. Jenže tady o rychlost nešlo. Tahle cesta nebyla o dopravě. Byla o pohybu v čase. O klikaté stezce mezi lány obilí, lesními zákoutími, stříbřitými tůňkami a makovými poli, která jsou dnes vzácnější než divoké včely.

Na každé ze zastávek jsme se mohli krátce pokochat opravenými nádražními budovami a nechat se obejmout atmosférou minulého století. Někde čekalo nádražní muzeum, jinde jsme vypustili dron – protože co by to bylo za mensovní výlet bez techniky, která létá, pípá a fotí z výšky?

Cílová stanice: Osoblaha. Výběžek, co se jako zoubek zakusuje do polského území. Místo, kde je víc historie než restaurací. Ale my byli připravení. Tříhodinovou pauzu jsme proměnili v piknik u zurčící řeky Osoblahy, pod stromy, které dávaly stín a klid.

Ti stateční z nás se vydali dál – až na židovský hřbitov. Krásně udržovaný, s atmosférou, která se nehledá, ale najde vás sama. Stačí se zadívat na písmo starých náhrobků. A pokud jim nerozumíte, umělá inteligence vám je přeloží. A příběhy ožijí. Někdy až překvapivě osobně.

Je už pozdní odpoledne a vlak se vrací. Pomalu, jako by se mu taky nechtělo zpátky. Jsme prosyceni – nejen sazemi a mourem, které nám zůstaly na tvářích jako razítka výletu, ale i železniční nostalgií, která se usadila někde hluboko pod kůží. Návrat do běžného toku času působí skoro jako kulturní šok.

Ale nezoufáme. Koleje tu budou dál. A Osoblaha taky. Tak zase někdy – na jiném peróně, ve stejném čase mimo čas.

Letmé seznámení s Orlickými horami

Z rozhledny Šibeník je za dobrého počasí vidět v podstatě celý Královéhradecký kraj, i když tentokrát tomu počasí úplně nepřálo. Krátce jsme se zastavili na Masarykově chatě na Šerlichu, která byla postavena KČT a odkud je skvělá výchozí pozice na putování po Orlických horách. V Neratově jsme viděli mimo jiné netradičně obnovený kostel se skleněnou střechou. Výlet se zakončil prohlídkou tvrze Hanička, která patřila do systému předválečného opevnění, budovaného ve 30. letech minulého století, proti tehdejšímu rozpínajícímu se Německu.

Josefovské podzemí

Tento zájezd byl zcela jiný. Prohlédli jsme si podzemí pevnosti Josefov, která byla založena ve 2. polovině 18. století, aby bránila Prusku a jeho spojencům v rozvíjení útočných operací a drancování pohraničí – ale nikdy se do boje nezapojila.

Cestou světla jsme došli do Hospitálu Kuks, pozoruhodného díla zásluhou dvou velikánů – hraběte Františka Antonína Šporka a sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Hospitál zřídil hrabě Špork za účelem péče o přestárlé vysloužilé vojáky a pro nemajetné. Určitě jsme rádi, že doba pokročila, protože nikdo z nás by nechtěl dožít v místnosti s dvaatřiceti dalšími dožívajícími lidmi. Zajímavá byla i barokní lékárna sloužící až do poloviny minulého století. Velké štěstí jsme zde měli na úžasného průvodce.

Další zastávkou byl Betlém – les poblíž hospitálu, ve kterém se nachází množství Braunových soch. Tyto sochy však byly poničeny blízkým lomem, ve kterém se těžil kámen pro josefovskou pevnost.

Zakončení bylo hlavně zajímavé pro děti – ZOO Dvůr Králové nad Labem, specializující se na africký kontinent. Toto místo je labyrintem cestiček se zvířaty, převážně žijícími v Africe, a je zde i několik větších zábavních míst pro děti. Dospělí se asi zase nejvíce potěšili projížďkou Safari parkem, kde se v přírodě volně pohybují lvi, buzoli, gazely… Pro všechny byla zajímavá největší sbírka děl legendárního Zdeňka Buriana, známého zejména rekonstrukcemi pravěkých živočichů a rostlin.

Wrocław

Vratislav jsme navštívili ve třech částech – čekala nás prohlídka historického centra, návštěva ZOO s Afrikáriem a Vratislavská fontána. Wroclaw je město v jihozápadním Polsku, sídlo Dolnoslezského vojvodství a historické hlavní město Slezska. Leží v Slezské nížině na Odře a jejích přítocích. Ve středověku bylo Vratislavské knížectví součástí českých zemí. Žije zde přibližně 674 tisíc obyvatel. Ve Wroclawi je také jedna zvláštnost – po městě je rozmístěno několik stovek bronzových trpaslíků.

Prohlídku historického centra jsme zakončili prohlídkou radnice na centrálním náměstí – Rynku. V pěkné zoologické zahradě jsme asi ale většinu času strávili v Afrikáriu, představujícím různé ekosystémy související s vodním prostředím Černého kontinentu. Procházeli jsme se podvodním tunelem, kde jsme natáčeli kolem nás proplouvající mořské krávy, žraloky, rejnoky a stovky barevných rybek. Vedle ZOO, za Halou století (postavenou ke stému výročí vítězství nad Napoleonem v bitvě u Lipska, památka UNESCO), nás pak čekal ještě jeden nezapomenutelný zážitek v podobě vodní show, kterou tu večer každou celou hodinu předvádí místní světelná hrající Vratislavská fontána.

Soví hory

V Sovích horách byl čilý ruch především za 2. světové války. První zastavení nás čekalo v průmyslovém komplexu Mölke Werke (miny, granáty a součástky pro V–1), který je spojován s nestandardními výzkumy. Nejzajímavější a nejzáhadnější stavbou je obrovský dvanáctiboký železobetonový megalit, kterému se neřekne jinak než Mucholapka. Projekt Riese je kódové jméno pro projekt stavby nacistického Německa v letech 1943–1945, kterou tvoří sedm podzemních staveb (nikdy nebyly dokončeny) v Sovích Horách a hrad Książ v Dolním Slezsku.

My jsme navštívili dvě podzemní stavby: ve Walimských štolách (tři rovnoběžné štoly a chodby mezi nimi) jsme se prošli trasou zhruba 0,5 km a viděli mimo jiné makety střel V1 a V2 a ve štole Włodarz nás čekal obrovský komplex protkaný velkým množstvím chodeb, které se protínají v pravém úhlu a vytvářejí mřížku. Nachází se zde jedna z největších nedokončených hal. Na závěr zájezdu jsme se zastavili v Muzeu zbraní Witoszów Dolny, v novodobém vojenském technickém muzeu.

Prostřednictvím zájezdů byla naplněna i myšlenka, že se setkáváme, abychom si popovídali a byli spolu. Takhle bylo najednou pohromadě i 50 lidí, kteří měli možnost spolu trávit celý den…

Na závěr bych chtěla poděkovat Mense Česko, že se díky mnoha obětavým lidem celostátní setkání pořádají a já poprvé navštívila podmořský svět v ZOO Wroclaw, členům MS Hradec Králové a členům „výletníkům“, že se zájezdy celkově vydařily. Díky Zdeňku Falářovi a dalším si můžete místa, která jsme na zájezdech navštívili, prohlédnout ZDE. A poděkovat bych chtěla možná i tak trochu vesmíru, že se neporouchaly autobusy, na trase nebyly dopravní nehody ani dlouhé objížďky, nedošlo k žádnému zranění a nestalo se nic, co by zájezdy úplně zrušilo.

P.S. Na setkání dostávaly ženy květinu Bakopa / Bacopa, která podporuje duševní rovnováhu, koncentraci a paměť. Ovlivňuje nejen duševní výkon, ale také relaxaci. Budeme rádi, když nám pošlete fotografie, jak vám tato rostlina zpříjemnila domov.

Děkuji tímto všem účastníkům za jejich přízeň a speciální poděkování patří naší průvodkyni Dr. Jiřině Přibylové za vyčerpávající výklad. Již nyní se těšíme na další setkání.

V sobotu 24. května jsme se společně s kolegy z Polska a Slovenska vydali na ostravské rozhledny zařazené do trasy Silesianka. Nejprve jsme po schodech zdolali věž Staré radnice na Masarykově náměstí. Potom jsme se vydali na Prokešovo náměstí na novou radnici (nejvyšší radniční budova v České republice 85,6 m), kde jsme tentokrát výtahem vyjeli přes 70 metrů na vyhlídkovou terasu. Otevřel se před námi pohled nejen na „Černou Ostravu“, která je ve skutečnosti jedním z nejzelenějších měst v naší zemi, ale také na Beskydy a další blízké kopce.

Po dobrém obědě a povídání s přáteli nás čekal zlatý hřeb, kterým byla BoltTower v areálu Dolní oblasti Vítkovic. Sám jsem zvolil cestu vně pláště vysoké pece a skleněné nástavby po lávkách z průhledných drátěných rohoží. Zážitek to byl rozhodně intenzivní. Pohled ze samého vrcholu věže je opravdu impozantní, hory vidíte od úpatí a město pod nohama vypadá jako zmenšený pohyblivý model. Cestou dolů jsme se mohli podívat i do útrob vysoké pece a na vlastní pocit si užít místo, které představuje 120 let tvrdé práce, od postavení pece, přes více než sto let jejího provozu, až po zřízení DOV, které ukazuje, co všechno je možné, když se člověk rozhodne využít příležitostí.

I tak se přihlásilo celkem osm amerikanistů Berounska. Část účastníků (včetně mě) vyrazila ráno z Plzně doporučeným vlakem. V Berouně jsme zjistili, že teleportace by byla dobrá i tady – ujel nám totiž vlak do Srbska a celá akce tak byla ohrožena už v úplném počátku. Naštěstí se někteří účastníci nespoléhali na nespolehlivé ČD a dopravili se na akci spolehlivě automobily. Což nás zachránilo a na start do Srbska jsme se dostali díky automobilu a ochotě jeho majitelky.

Na trasu jsme tedy vyrazili s mírným zpožděním. První zastávkou byl vodopád. Nutno říci, že to rozhodně nebyla Niagára. V současné době je totiž Bubovický vodopád světově unikátní svým nulovým průtokem. Vyžadovalo opravdu velké úsilí představit si na základě zavlhlých kamenů ležících v korytě padající a hučící vodu. V tomto ohledu byli účastníci s hučením v uších ve výhodě.

Dále jsme pokračovali lesem, ze kterého mráz (možná děda) vytvořil opravdové ledové království. Každý strom, každá větvička, každý list byl mrazem jakoby filigránově ozdoben v slunci lesknoucích se kokardami ledových krystalů. Pohádkové, mrazem dotvořené scenérie nebraly konce. V cestě jsme měli spoustu popadaných kmenů, polomů a lomů. Na několika zastávkách, ale i během chůze, si účastníci expedice vzájemně nabízeli různé pevné i tekuté a vánoční i nevánoční dobroty. Ty pevné větší se dělily nožem nebo lomem. Nejlepší z lomu byla štola, jako by z ní sálalo teplo, i když mrzlo.

Postupně jsme obdivovali romantickou Malou Ameriku, poměrně nevábnou Kanadu, kruté svou minulostí Mexiko (v padesátých letech minulého století tam fungoval lágr politických vězňů) a nakonec monumentální Velkou Ameriku, což bylo vyvrcholením naší expedice. Všechny tyto destinace jsou i za normálních podmínek obdivuhodné, ale při dotvoření mrazem a při šikmých slunečních paprscích jsou doslova úchvatné.

Když jsme se dostatečně pokochali impozantností Velké Ameriky, zamířili jsme do blízké vesničky Mořina, kde jsme si ve velice příjemné restauraci Na Růžku dopřáli pozdní oběd. Poté jsme, už za stmívání, šli trasou přes Dub sedmi bratří na Karlův Kámen (někteří pro toto místo stále ještě používají název cizáckého původu Karlštejn), kde jsme si v osvědčené restauraci Koruna dopřáli časnou večeři. Pak jsme vlakem již za tmy popojeli do Berouna, kde jsme si ve vyhlášené restauraci Medvěd dopřáli několik medvědů.

V cíli všichni účastníci zářili spokojeností a nešetřili chválou. A tak se dá říci, že se akce velice vydařila. Také ale musím konstatovat, že jsem tento článek musel psát velice dlouho, neboť jsem ho začal psát už loni. Většinu jsem stvořil o silvestrovské noci, což je asi i patrno z některých formulací. Také už se mi rýsuje další akce, kterou hodlám zorganizovat ve stejnou vánoční dobu a do přibližně stejné destinace. Doporučenou výbavou budou kromě různých vánočních dobrot i vánoční svíčky, popřípadě baterky. Akce bude mít název „Vánoční štola“.

Druhou návštěvu jsem organizovala já v roce 2014. Tentokrát jsem se rozhodla pro mírnější tempo a objednala v chatě ubytování na dvě noci. Na rozdíl od první návštěvy jsme utvořili tři skupiny. Jedna šla po v mých předloňských stopách, druhá mířila také na Spitzmauer, ale cestou bez ferraty, a třetí se vydala na Grosser Priel (2515 m.n.m.) Počasí nám moc nepřálo, takže výhledy nebyly nic moc a někteří se radši vrátili zpátky, aniž by dosáhli plánovaného cíle.

Letošní plán je následující:

V sobotu 5. 7. přespat v Českých Budějovicích,

V neděli 6. 7. dojet do Hinterstoderu, vyjít k chatě a vyzkoušet si cvičné ferraty,

V pondělí 7. 7. absolvovat zvolenou trasu – já plánuji Spitzmauer bez ferraty,

V úterý 8. 7. přesun do oblasti Dachsteinu,

Ve středu 9. 7. a pátek 11. 7. vysokohorská turistika s využitím lanovek, které jsou pro ubytované zdarma,

Ve čtvrtek 10. 7. ferrata u Gosausee.

Samozřejmě je možné se zúčastnit jen jedné části akce.

Podrobnosti a přihlášku najdete zde: Odkaz.