Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Dvacet čtyřka je pro mne číslo se zvláštním významem, a tak jsem se rozhodl dvacáté čtvrté pokračování tohoto seriálu věnovat člověku, který je vlastně nepřímo odpovědný za jeho samotnou existenci. Victor Serebriakoff je znám jako člověk, který zachránil Mensu před zánikem, vybudoval ji do podoby, jakou známe dnes, a prosadil do jejích stanov dnešní první cíl – ten, který mě inspiroval k názvu Mensantrop.

Kde se vzal Victor Serebriakoff?

O většině toho, co Serebriakoff dělal v Mense a pro Mensu, a že toho bylo požehnaně, se dá sehnat poměrně dost informací. Částečně i díky tomu, že o tom sám napsal hned dvě knihy. První vyšla v lednu 1966, druhá nejprve v lednu 1985 ve Velké Británii s předmluvou od sira Cliva Sinclaira, druhá o rok později ve Spojených státech s předmluvou od Isaaca Asimova.

O Victorově životě mimo Mensu už se informace zjišťují hůře, proto jsem rád, že se mi podařilo popovídat nebo napsat si s několika lidmi, kteří ho poznali osobně. Významným zdrojem pro mě byly i webové stránky o historii rodiny (serebriakoff.net), které sepsal a udržuje Victorův syn Mark.

Victorův otec Vladimir byl synem ruského mariňáka, který emigroval v roce 1888. Narodil se v Ženevě, vyrostl částečně v Paříži a částečně v Londýně, kde se pak i v roce 1912 oženil s Ethel Graham. Ve stejném roce se jim narodil syn Victor. Victor měl ještě 6 mladších sourozenců, Katherine, Mavis, Dorothy, Johna, Doru a Barbaru.

Z Victorova dětství jsou k nalezení i různé fámy a smyšlenky, např. jeden korejský autor prý ve své knize píše, jak matka vzala Victora k doktorovi, protože je hloupý a nic nedokáže – a on, aby dokázal, že hloupý není, za pár vteřin složil Rubikovu kostku. Přitom Ernő Rubik svůj hlavolam vytvořil až v roce 1974, když bylo Victorovi 62 let. Ve skutečnosti byl Victor svými spolužáky považován spíš za šprta. V rozhovoru pro Chicago Tribune v roce 1986 řekl: „Každý den mě vyháněli ze školy, protože jsem byl tím typem dítěte, které na každou otázku zvedlo ruku. Učitelé mě měli rádi, ale ostatní děti ne.“

Od dělníka k divadlu, od divadla k armádě

Ze školy Viktor odešel a nastoupil nejprve jako obchodní příručí v dřevařské firmě. Během krize několikrát vystřídal manuální práci s nezaměstnaností a začal se zajímat o politiku. Vstoupil do Labouristické strany a v továrně, kde zrovna pracoval, se přidal ke skupině, která se snažila založit odbory. Z levicových názorů ho pak prý za války nadobro vyléčilo oznámení paktu mezi Sověty a nacisty.

Když pracoval jako dělník v továrně na kabely, začal přicházet se zlepšovacími návrhy, ale narážel na neochotu nadřízených měnit zavedené postupy. V deníku, který si psal od prosince 1935 do května 1936, je historka, jak mu „předák dal za úkol nařezat klíny a on se za půl dne vrátil a měl hotovo. Předák nechápal, jak to mohl udělat tak rychle. Když mu Victor prozradil, že našel lepší způsob, jak klíny nařezat, předák odpověděl, ať to příště udělá správně.“

Možná i proto se ve volném čase začal věnovat amatérskému divadlu. Kreativita prostě chtěla ven. Nejprve organizoval ochotnická představení pro kolegy v továrně, postupně se přidal k několika divadelním souborům, psal i vlastní hry. Sám o sobě napsal, že „četl Freuda, Junga a Adlera a rozhodl se, že už nechce být introvert,“ a že se „změnil v jednoho z nejskotačivějších extrovertů na světě.“

Když začala válka, jeho práce byla považována za nezbytnou, a proto nebyl povolán. Říkal o sobě, že „dělal při řezání dřeva všední rutinní práci, která by nudila i retardovanou opici.“ Byl tak zapálen do divadla, že se v roce 1945 připojil k ENSA (Asociace zábavy národní služby), která organizovala zábavu pro britské vojáky. Tím se dostal z rezervovaného povolání a 13. března 1945 byl povolán k národní službě. Právě při vstupu do armády byl poprvé podroben testu inteligence s překvapivým zjištěním, že jeho IQ je nadprůměrné. Do armády nastoupil na samém konci druhé světové války, jeho výcvik skončil akorát včas na oslavy vítězství.

Po skončení služby v roce 1947 dostal na výběr kariéru herce, univerzitní studium pro vysloužilé vojáky nebo „neurčitou manažerskou pozici“ v nově založené dřevařské firmě. Vybral si dřevo a během jediného roku už celou firmu vedl.

Otec dvou dětí, otčím Mensy

Krátce po začátku úspěšné kariéry ředitele pily se Serebriakoff oženil, koupil dům a v roce 1949 se mu narodil syn Mark. Ve stejném roce ho žena Mary upozornila na inzerát v novinách propagující společnost pro vysoce inteligentní lidi s názvem Mensa. „Dělala to hlavně proto, aby ho dostala z domu, aby se jí nepletl pod nohy,“ míní Mark. Victor to zprvu považoval za podvod, ale nechal se přesvědčit a na inzerát odpověděl dopisem. Jak to pokračovalo, píše ve své knize:

„Rychlá odpověď Rolanda Berrilla na můj dopis přinesla ‚předběžný‘ domácí IQ test. Pokud bych v něm dopadl dostatečně dobře, měl jsem být předvolán k dalšímu vyšetření. Test jsem vyplnil a poslal zpět. Berrill mi ve své autokratické odpovědi důrazně oznámil, že jsem ‚překonal laťku, kterou jsme stanovili, s dostatečnou rezervou, takže vás můžeme bez dalších okolků přijmout pouze na základě předběžného testu‘.“

Mensu založil o tři roky dříve právě Berrill, k čemuž mu nápad údajně jednou ve vlaku vnuknul Dr. Lancelot Lionel Ware. Ten je nyní oficiálně uváděn jako spoluzakladatel. Berrill chtěl vybudovat elitní organizaci v aristokratickém stylu s max. 600 členy, která by radila vládním představitelům.

Victor své první osobní setkání s Mensou zažil o rok později: „První skutečně opojnou injekci drogy Mensy jsem dostal až o mnoho měsíců později, když jsem si přečetl podivně přesvědčivé autokratické instrukce v jednom z pozdějších vydání časopisu Mensa Quarterly. V sobotu 4. listopadu 1950 jsme měli všichni spát pod jednou střechou v hotelu Charing Cross. Má přítomnost byla vyžadována. Odolat nešlo.“

To bylo ani ne měsíc po narození dcery Judith. Nápad Mary, jak Victora dostat z domu, začal fungovat. Jeho první dojem ze setkání nebyl málo podobný tomu, co už zažilo mnoho mensanů:

„Poprvé v životě jsem byl schopen mluvit zcela bez zábran: hádky, diskuse, spory, napadání, vše probíhalo slušně a civilizovaně.“

Bohužel krátce nato Mary diagnostikovali rakovinu, na kterou v roce 1952 zemřela. A zatímco umírala Mary, od desíti k pěti šla i Mensa. Roland Berrill jako zakladatel se nemohl shodnout s rekrutovanými členy na tom, kam by organizace měla směřovat. Nemocnice čerstvě ovdovělému Victorovi doporučila pomoc sociální pracovnice. Tou se ukázala být Winifred Rouse, kterou shodou okolností Victor už znal ze setkání Mensy. V tehdejší aristokratické verzi organizace dokonce zastávala funkci „Corps d‘Esprit“, což byla jakási formální královna, jeden z Berrillových nápadů… Victor a Win se sblížili a brzy vzali.

Mark a Judith žili od smrti Mary až do roku 1957 u babičky, Maryiny matky, a s otcem se skoro nevídali. „Myslím, že jsme ho viděli jednou nebo dvakrát do roka, ne víc,“ vzpomíná Mark. Díky tomu měl Victor kromě své práce spoustu prostoru věnovat se Mense. Mary zachránit nemohl, tak zachránil Mensu.

Ray Ward mi řekl: „Je mu přisuzována zásluha na záchraně Mensy, když se fakticky rozpadla na čtyři členy… Jaký byl skutečný počet členů Mensy v té době, na počátku 50. let, nikdo neví, protože záznamy o členství jsou ztraceny. [Podle Victorovy knihy to bylo 120] Jedinou pravidelnou akcí Mensy však v té době byla večeře v restauraci v Soho, které se účastnil tajemník Joe Wilson, jeho bratr-dvojče George a Victor s manželkou Win. A několik měsíců po sobě byli jedinými účastníky. Joe Wilson říkal, že tohle vlastně není organizace, klub ani spolek. Jsme jen čtyři přátelé, kteří spolu rádi stolují. A Victor řekl: To je škoda. Oficiálně se stal tajemníkem spolu s Joem Wilsonem, ale ve skutečnosti téměř od té chvíle Joe Wilson odpadl a na Victorovi zůstalo celé vedení Mensy, kterého se ujal s velkým nadšením a obrovskou energií.“

Snad díky tomu, že byly Markovi teprve 3 roky, když se se sestrou odstěhoval k prarodičům, rodiče mu nescházeli: „Jako dítěti mi to připadalo normální. Jen jsem nechápal význam toho, co se stalo. Babička a dědeček zastali roli rodičů.“ Victor ale nepolevil v práci, ani když si po pěti letech vzali s Win děti k sobě.

„Mě a mou sestru vychovávala hlavně Win. Mensa byla jako starší bratr, který nás se sestrou obíral o stále víc času. Mensa byla něco, co ho opravdu dost zaměstnávalo. Hodně se věnoval obchodu, pak přišel domů a dělal věci kolem Mensy a pak psal knihy. Já jsem to prostě bral jako normální věc, protože jsem to neměl s čím srovnat,“ vypráví Mark.

To však neznamená, že by se Victor doma zavřel a děti ho neviděly: „Velkým přínosem pro nás jako děti bylo, že k němu na večeři chodili nejrůznější lidé. Když si pozval hosty jako Clive Sinclair nebo Christopher Frost, vedly se u stolu docela intenzivní rozhovory. To bylo velice přínosné, vidět všechny ty inteligentní lidi a slyšet jejich rozhovory, ne každý má tu čest něco takového slyšet.“

Budování Mensy

Když Serebriakoff převzal starost o Mensu od Wilsona, jeho hlavním cílem, který zůstal měřítkem úspěchu Mensy dodnes, byl růst členské základny. Nesdílel Berrillovu představu o tom, že by měla být zastropována číslem 600, ani že by měla zůstat jen lokální britskou organizací. Jak píše Therese Moodie-Bloom v Mensa World Journal ze září 2013: „Victor Serebriakoff mluvil o své zlaté vizi Mensy jako globální vesnice.“

Jednou z překážek růstu Mensy byl nesoulad názorů jejích členů. Podle Marka „Věděl, že když dáte dohromady dva členy Mensy, dostanete tři názory.“ Sám Victor píše ve své knize o Mense: „Mensa je živoucím důkazem toho, že v rozporu s příslovím velké mozky (nebo alespoň bystré mozky) myslí různě. Výsledkem použití inteligence na neřešený nebo kontroverzní problém je pravý opak. Různých názorů přibývá, nikoli ubývá, shody ubývá, nikoli přibývá.“

Victor to vyřešil pravidlem, že Mensa jako taková nemá žádný názor: „Upustil jsem od všech zmínek o možnosti, že by se jednalo o think tank, který by radil úřadům, a při vzpomínce na Berrillovu chybu, kdy na veřejnosti zaměňoval svůj vlastní názor a názor Mensy, jsem zdůraznil, že Mensa je nestranná, neangažovaná a nezaujatá. Mensa měla být agora, fórum pro zkoumání názorů, nikoli nátlaková skupina s vlastními názory nebo kolektivními cíli. Tohle pak zůstalo po celá léta naší skrytou silnou stránkou.“

Přišel také s novým způsobem propagace. Místo aby propagoval Mensu jako takovou, prostřednictvím inzerátů v serióznějších novinách nabízel lidem možnost otestovat si svou inteligenci, bez bližšího upřesnění proč. „Vzpomněl jsem si na svou vlastní motivaci k přihlášce a hádal jsem, že lidé budou zvědaví na své IQ.“ Později se mu ještě více osvědčilo publikovat přímo zjednodušené IQ testy nebo různé hlavolamy.

Doma v Londýně začal pořádat diskusní večery označované jako „Think-Ins“, které se těšily velké oblibě. Formát setkání spočíval v tom, že „uznávaný řečník přednesl projev na nějaké spekulativní nebo kontroverzní téma a po něm následovala hodina a půl diskuse, do které se mohl zapojit každý. Ty nejlepší z nich byly úžasné a obsahovaly spoustu vtipu a chytrého žertování, stejně jako vážné a promyšlené rozhovory. Ani ty nejhorší nebyly špatné.“

Na ročním setkání v roce 1956 byla zavedena demokracie a Victor byl zvolen prvním předsedou. V šedesátých letech byla oficiálně založena Mensa International a Victor na svých pracovních cestách po celém světě začal podporovat zakládání lokálních národních Mens. Jednou z prvních byla Americká Mensa, kde absolvoval několik sérií rozhovorů pro noviny i televizní stanice.

V roce 1967 se Victor ve Švýcarsku setkal s drobným knězem, „jedním ze dvou nebo tří členů, které tehdy měla Mensa International na Sicílii.“ Toto osobní setkání významně ovlivnilo jak Victora, tak Mensu. Fabio Marcedone, který se s knězem mnohokrát osobně setkal, píše: „Don Calogero řekl panu Serebriakoffovi, že Mensa by měla nejen shromažďovat a spojovat inteligentní členy, ale také podporovat nadání k obecnému prospěchu lidstva. Proč by Mensa nemohla vychovávat své vlastní žáky? Jako ukázku toho, co by se dalo dělat, vybudoval a provozoval speciální ‚vesnici‘ pro nadané děti.“

Na Victora tato myšlenka udělala takový dojem, že nechal Dona Calogera osobně ji představit na nejbližším jednání IGC (mezinárodního generálního výboru) v Luganu, kde byla velkou většinou hlasů přijata jako třetí, nyní první cíl Mensy. Do té doby uváděly první stanovy Mensy z roku 1964 pouze dva cíle: výzkum inteligence v oblasti psychologie a společenských věd a možnost sociálních kontaktů mezi členy. Tento nový cíl zahájil novou kapitolu Mensy, se silným zaměřením na dostatečně brzkou identifikaci inteligence, aby mohla být co nejvíce rozvíjena.

Po zbytek svého života byl Victor Mense a jejímu poslání zcela oddán. Nikdy se nevzdával, ani když mu házeli klacky pod nohy. Dobrým příkladem Victorovy zarputilosti je i následující vzpomínka Isaaca Asimova:

„Postupem času jsem se v roce 1970 přestěhoval do New Yorku. V roce 1972 mě navštívil Victor Serebriakoff, který se se mnou chtěl setkat z nějakého zákeřného důvodu. (Nikdy v životě neměl nezákeřný důvod.) Proti neúprosnému předvolání jsem byl bezbranný. Zíral jsem tam na toho jedenapůlmetrového chlapíka s charismatem dvouapůlmetrové postavy. ‚Proč,‘ dožadoval se, ‚jsi nechal své členství v Mense vypršet?‘ Snažil jsem se mu to vysvětlit. Vysvětlení odmítl netrpělivým ‚Tčá!‘ (což možná rusky znamená ‚Strč si to za klobouk‘, ale nejsem si jistý). Pak řekl: ‚Prostě si obnov členství. Odmítl jsem (následovala další řeč o Mense).

‚To bys taky mohl,‘ řekl se serebriakovským chraplákem, ‚protože když to neuděláš, zaplatím příspěvky za tebe a stejně tě vrátíme na seznam členů.‘“

Dřevařské inovace

V dřevařství se Victor brzy proslavil jako inovátor technologií pro zpracování dřeva. Vymyslel například stroj na automatické třídění dřeva podle pevnosti. Mark na rodinném webu píše: „Jeho hlavní inovací bylo automatické třídění dřeva podle pevnosti, které umožnilo efektivnější konstrukční využití dřeva. Jeho stroje na třídění podle napětí se prodávaly po celém světě. Ke konci svého podnikání pracoval na vizuálním třídiči dřeva. Vyvinul také metody prstového spojování konstrukčního dřeva a speciální tvar kotoučové pily, která při řezání dřeva rovnou zanechávala hladký hoblovaný povrch. V šedesátých letech vedl britskou delegaci do Ruska, kde se konala konference o procesu metrizace obchodu se dřevem.“

Victor napsal o dřevařství dvě knihy. První s názvem „British Sawmilling Practice“ (Britská pilařská praxe) vyšla v roce 1963, druhou, propagující zavedení metrické soustavy, pak vydal v roce 1970. Knihy vydal pod jménem Victor Serry, protože se obával, že v poválečném obchodním a odborném světě by jeho „německy znějící“ příjmení mohlo ohrozit důvěru čtenářů.

Victor jako autor

Mimo dřevařství napsal Victor i spoustu dalších knih, včetně dvou o Mense, čtyř o inteligenci a fungování lidského mozku, nevynechal ani poezii. Knižně celkem pravidelně vydával i IQ testy pro svépomocné otestování vlastní inteligence nebo inteligence dětí, a také různé hádanky a logické úlohy.

Své knihy nepsal v ruce nebo na stroji. „Diktoval je na diktafon a zapisovali je jiní lidé. Vzpomínám si, že jedna mladá dáma, která čekala na studium na univerzitě, za něj v jednu chvíli přepsala spoustu textů. Dělala to o letních prázdninách. Ale platil i profesionální písařky,“ vzpomíná Mark. „Když se začaly používat osobní počítače, hodně toho napsal i sám, ale také experimentoval s některými z prvních systémů hlasového diktování.“

Kromě toho, že měl o čem psát, měl Victor ohromné vyjadřovací schopnosti. Když jsem začal číst jeho knihu „Mensa: The Society for the Higly Intelligent“ (společnost pro vysoce inteligentní), byl jsem ohromen a zároveň zahanben jeho slovní zásobou a neobvyklými slovními obraty. Zpočátku mi čtení dalo zabrat, ale jak jsem se do toho začal dostávat, čím dál více jsem si ho užíval a i něco tak zdánlivě nudného jako historii nějaké neziskové organizace jsem začal hltat jako napínavý příběh.

Podobný pocit měl jihoafrický autor recenze jiné jeho knihy, Russell Swanborough: „Zesnulý autor sci-fi Isaac Asimov kdysi popsal Viktora Serebriakova jako člověka s ‚monstrózní inteligencí‘. To neznamená, že čtenář na tom musí být stejně, i když na jeho angličtinu je třeba si trochu zvyknout. Autor totiž dokáže do jedné věty vtěsnat více významů než většina spisovatelů do jednoho odstavce.“

Ray Ward dokládá, jak hlubokou měl Victor znalost jazyka a jak si vážil kvalitní výměny názorů: „Vyjádřil lítost nad tím, jak se pojmy jako elita a eugenika staly hanlivými. Vzpomínám si, že říkával, že když Mensu někdo obviní z elitářství, řekne: ‚Děkuji za kompliment.‘ Pak dodá: ‚Znáte definici elity z Oxfordského slovníku angličtiny? Vybraná část nebo výkvět společnosti nebo osoby či skupiny osob.‘ Jak říkal, kdykoli někdo řekne eugenika, dříve nebo později někdo řekne Hitler a veškerá naděje na racionální diskusi jde do háje.“

Mark vzpomíná, že „dílo, u něhož měl největší pocit úspěchu, je jeho kniha nazvaná ‚Brain‘ (Mozek). V této knize předkládá teorii fungování mozku pomocí polyhierarchického systému uzlů, které se učí vzorcům tím, že upravují svou citlivost na různé vstupní vzorce. V knize je uvedeno, jak by se polyhierarchický systém dal využít v organizacích, kde těmi uzly budou lidé nebo jednotky. Bylo mi řečeno, že myšlenky obsažené v knize předběhly svou dobu a že mnoho z nich je dnes přijímáno odborníky na tuto oblast.“

Zmíněný jihoafrický čtenář knihu hodnotí jako „pětihvězdičkové čtení pro každého, kdo se vážně zajímá o téma informací a o to, jak je mozek (jakýkoli mozek) zpracovává. Tuto knihu jsem četl dvakrát, ne proto, že bych si z ní napoprvé mnoho neodnesl, ale protože jsem nemohl uvěřit, o kolik víc jsem si z ní mohl vzít podruhé. Musím si ji přečíst potřetí…“

Revizi knihy Brain dokončil těsně před svou smrtí.

Victor ale netvořil jen knihy. Ve své knize o Mense píše: „S pomocí své rodiny a se svolením svého přítele, autora Raye Cattella, jsem napsal program, který uchazeče podrobí testu Cattell IIA, standardním způsobem na něj dohlédne a test patřičně vyhodnotí s ohledem na věk.“

Chris Leek mi také prozradil, že „v roce 1987 vytvořil novou deskovou hru s názvem Cashword, křížence mezi hrami Monopoly a Scrabble.“

Victor jako člověk

Každý, s kým jsem o Victorovi mluvil nebo kdo o něm psal, ho popisuje jako někoho, s kým stálo za to trávit čas. Jeho plán stát se extrovertem tedy zřejmě vyšel.

Ray Ward popisuje, že byl „poměrně malý, ale patřil k těm typům postav, které mají tendenci vyniknout v každé skupině. Ale stejně v ní nedominoval. Vždycky mu záleželo na tom, aby každý, kdo chce mluvit, mohl svobodně vystoupit. Někdy byl kritizován, někdy dost urážlivě, ale vždy zůstal klidný a zdvořilý.“

Chris Leek o něm řekl: „Viktor byl velice bystrý. Byl velmi důrazný. Měl spoustu nápadů a snažil se je uskutečnit. Byl poměrně malý, vousatý, ale působil impozantně a zajímal se o spoustu různých témat.

Byl prý skvělý vypravěč a měl smysl pro humor. Nezřídka si dělal legraci sám ze sebe. V pozdějším věku například rád vyprávěl historku, jak se „jednoho dne chystal odvézt své auto na opravu. Řekli mu, ať přijde za půl hodiny. Rozhodl se tedy, že než se s autem vrátí do servisu, zajede s ním do myčky. Když vjel do myčky, najednou si, celý mokrý, uvědomil, že důvodem, proč potřeboval servis, je, že se mu zaseklo otevřené boční okénko a on ho nemůže zavřít.“

Na otázku, jestli se jeho otec vůbec někdy rozčílil, Mark odpověděl: „Win i Victor byli silné povahy a měli mezi sebou někdy docela ostré hádky. Ale on byl spíš člověk, který se pohádá a pak se z toho oklepe a je zase normální. Nemůžu ale říct, že bych ho kdy viděl naštvaného jinde než doma.“

Victor Serebriakoff zemřel po deseti letech boje s rakovinou prostaty v sobotu 1. ledna 2000. „Nemohu si pomoci, ale cítím, že jedním z důvodů bylo to, že si dal za cíl dožít se přelomu století.“ řekl Chris.

mensanthropist [ men-san-thruh-pist ] noun
a person, who actively participates in fulfilling one of Mensa’s objectives by fostering and utilizing intelligence for the benefit of humanity

Twenty-four is a number with a special meaning for me, so I decided to dedicate the twenty-fourth installment of this series to the man who is actually indirectly responsible for its very existence. Victor Serebriakoff is known as the man who saved Mensa from extinction, built it into what we know it as today, and pushed today’s first goal into its constitution – the one that inspired me for the name Mensanthropist.

Where did Victor Serebriakoff come from?

There is quite a bit of information available about most of what Serebriakoff did in and for Mensa. Partly because he wrote two books about it himself. The first one was published in January 1966. The second appeared initially in January 1985 in the UK with a foreword by Sir Clive Sinclair, and then a year later in the US with a foreword by Isaac Asimov.

Information about Victor’s life outside Mensa has been harder to come by, so I’m glad I’ve been able to talk or write to a few people who knew him personally. The family history website (serebriakoff.net), written and maintained by Victor’s son Mark, was also a helpful resource to me.

Victor’s father, Vladimir, was the son of a Russian Naval officer who emigrated in 1888. He was born in Geneva, grew up partly in Paris and partly in London, where he married Ethel Graham in 1912. The same year their son Victor was born. Victor had 6 younger siblings, Katherine, Mavis, Dorothy, John, Dora and Barbara.

There are also various rumours and fictions running around from Victor’s childhood. For example, one Korean author says in his book how Victor’s mother took Victor to the doctor because he was stupid and couldn’t do anything, and to prove he wasn’t stupid he completed the Rubik’s cube in a few seconds. In fact, Ernő Rubik did not create his puzzle until 1974, when Victor was 62 years old. Victor was actually considered more of a nerd by his classmates. In an interview with the Chicago Tribune in 1986, he said: “I was chased home from school every day because I was the kid who put his hand up at every question. The teachers liked me all right, but the other kids didn’t.”

From labourer to theatre, from theatre to army

He dropped out of school and started working first as a sales clerk in a timber company. During the depression, he traded manual work for unemployment several times and became interested in politics. He joined the Labour Party and in the factory where he was working he joined a group trying to form a union. He writes he was then cured of his left-wing views for good during the war by the announcement of a pact between the Soviets and the Nazis.

While working as a labourer in a cable factory, he began to come up with ideas on how to do things better, but encountered reluctance from his superiors to change established practices. In his diary, which he kept from December 1935 to May 1936, there is an account of how “foreman gave him a job to cut wedges, and he came back half a day later with it all done. The foreman couldn’t understand how he’d done it so quickly. After revealing he’d found a better way to do the cutting, the response of the foreman was to do it the proper way next time.”

That may be why he got involved in amateur dramatics in his spare time. His creativity just wanted to get out. His involvement started with putting on little shows for the other workers in the factory. Later he joined several theatre groups and even wrote his own plays. He wrote of himself that he “was reading Freud, Jung, and Adler, and made a decision that he did not want to be an introvert anymore,” and that he “changed into one of the world’s most bouncing extroverts.”

When the war started, his work was considered vital, so he was not called up. He said of himself that “he was doing mundane routine work cutting timber that even a retarded monkey would have been bored by.” He was so passionate about the theatre that in 1945 he joined ENSA (Entertainments National Service Association), which organised entertainment for British soldiers. This got him out of the reserved occupation and he was called up for national service on 13 March 1945. It was in the army where he was first subjected to an intelligence test with the surprising discovery that his IQ was above average. He joined the army at the very end of World War II, having his training completed just in time for the victory parade.

After leaving the service in 1947, he was given the choice of a career as an actor, a university degree for ex-soldiers, or a “vaguely managerial position” in a newly established timber company. He chose timber and within a year was managing the company.

Father of two, stepfather of Mensa

Shortly after beginning a successful career as a sawmill manager, Serebriakoff got married, bought a house, and in 1949 his son Mark was born. In the same year, his wife Mary alerted him to a newspaper advertisement promoting a society for highly intelligent people called Mensa. “She was doing that mainly to get him out of the house, to get him out from under her feet,” Mark believes. Victor initially thought it was a scam, but was convinced and replied to the advert with a letter. He writes how it went in his book:

“Roland Berrill’s prompt reply to my letter brought a ‘preliminary’ home IQ Test. If I did well enough on this I was to be summoned for further examination. I did the test and sent it back. Berrill’s autocratic reply firmly announced that I had ‘cleared the bar at the arbitrary height at which we have pegged it, with sufficient daylight to spare, that we can accept you on the preliminary test alone without more ado.’”

It was Berrill who founded Mensa three years earlier, the idea for which was supposedly suggested to him by Dr. Lancelot Lionel Ware on a train one day. He is now officially listed as a co-founder. Berrill wanted to build an elite aristocratic-style organisation with a maximum of 600 members, providing advisory to government officials.

Victor had his first personal encounter with Mensa a year later: “My first really intoxicating injection of the Mensa drug did not occur until many months later after reading the curiously compelling, autocratic instruction in a later edition of the Mensa Quarterly. We were all to sleep under the same roof at the Charing Cross Hotel on the Saturday 4 November 1950. I was summoned to the Presence. Resist I could not.”

This was less than a month after the birth of his daughter Judith. Mary’s idea to get Victor out of the house started to work. His first impression of the encounter was not unlike what many Mensans had experienced:

“For the first time in my life I was able to talk in a completely uninhibited way: argument, discussion, dispute, contestation, all going forward in a suave and civilised way.”

Sadly, Mary was diagnosed with cancer shortly afterwards, from which she died in 1952. And while Mary was dying, Mensa membership went from ten to five. Roland Berrill, as founder, could not agree with the recruited members on where the organization should go. The hospital recommended the newly widowed Victor to a “lady almoner” for help. This turned out to be Winifred Rouse, whom, coincidentally, Victor already knew from Mensa meetings. In the aristocratic version of the organization, she even held the position of “Corps d’Esprit” at that time, a kind of formal queen, one of Berrill’s ideas… Victor and Win became close and soon married.

Mark and Judith lived with their grandmother, Mary’s mother, from the time of Mary’s death until 1957, and only rarely saw their father. “I think we saw him maybe once or twice a year, no more than that,” Mark recalls. This gave Victor plenty of time to devote to Mensa in addition to his work. He couldn’t save Mary, so he saved Mensa.

Ray Ward told me: “He’s credited with saving Mensa when it effectively fell to about four members… What the actual paid up membership of Mensa was at that time, the early 1950s, nobody knows because the membership records are lost. [It was 120 according to Victor’s book.] But the only regular Mensa event was a dinner at a restaurant in Soho attended by the secretary Joe Wilson, his twin brother George and Victor and his wife Win. And for several consecutive months, they were the only attenders. Joe Wilson said, this isn’t really an organization or a club or a society. We’re just four friends who enjoy dining together. And Victor said, that’s a pity. He officially became joint secretary with Joe Wilson, but in fact, almost from that moment on, Joe Wilson dropped out, and Victor was left running Mensa, which he did with great enthusiasm and enormous energy.”

Perhaps because Mark was only 3 when he and his sister moved to live with their grandparents, he didn’t miss his parents: “It felt normal to a child. I just didn’t understand the significance of what had happened. Grandma and granddad fulfilled the role of parents.” But Victor didn’t slack off, even when he and Win took the children in five years later.

“Disciplining of me and my sister was mainly done by Win. I mean, Mensa was like an older brother taking more time away from me and my sister. Mensa was something that really occupied him quite a lot. He was quite involved in business, then he would come home and do Mensa stuff, and then he was writing books. I just accepted things as normal because I had no other comparison to it,” Mark continues.

But that doesn’t mean that Victor would shut himself up at home and the children wouldn’t see him: “Great thing that we benefited from as children was that he had all sorts of people coming to dinner. There would be quite intense conversations at the dinner table, when he invited guests like Clive Sinclair or Christopher Frost. That was quite beneficial to see all these intelligent people and hear their conversations, not everyone gets the privilege to hear that sort of thing.”

Building Mensa

When Serebriakoff took over the running of Mensa from Wilson, his main goal, which remains a measure of Mensa’s success to this day, was to grow the membership base. He did not share Berrill’s idea that it should be restricted by the number 600, nor that it should remain just a local British organisation. As Therese Moodie-Bloom writes in the September 2013 Mensa World Journal, “Victor Serebriakoff used to speak of his golden vision of Mensa as a global village.”

One of the obstacles to Mensa’s growth has been a disagreement among its members. According to Mark, “He knew that you get two Mensa members together and you’ve got three opinions.” Victor himself writes in his book about Mensa: “Mensa is the living proof that, contrary to the adage, great minds (or at any rate bright minds), think unlike. The result of applying intelligence to an unsettled or controversial problem is the reverse. There are more and not fewer different opinions, less not more agreement.”

Victor solved it with the rule that Mensa as such has no opinion: “I dropped all mention of the possibility of being a Think Tank to advise the authorities and, remembering Berrill’s mistake in muddling his own and Mensa opinion in public, emphasised strongly that Mensa was impartial, uncommitted, and disinterested. Mensa was to be an agora, a forum for the exploration of opinions, not a pressure group with its own opinions or collective aims. This has remained our hidden strength through the years.”

He also came up with a new way of promotion. Instead of promoting Mensa as such, he published advertisements in more serious newspapers, offering people the opportunity to test their intelligence, without specifying why. “I remembered my motivation in my own application and guessed that people would be curious to know their IQ.” Later he became even more successful in publishing simplified IQ tests or various puzzles.

Back home in London, he began to organise discussion evenings known as “Think-Ins”, which were very popular. The format of the meetings was that “a distinguished speaker makes a speech on some speculative or controversial topic and this is followed by an hour and a half of discussion to which everyone is encouraged to contribute. The best of these are marvellous with lots of wit and clever joking, as well as serious, thoughtful talk. Even the worst are not bad.”

At the 1956 annual meeting, democracy was established and Victor was elected the first president. In the 1960s, Mensa International was officially founded and Victor, on his travels around the world, began to promote the establishment of local national Mensas. One of the first was American Mensa, where he completed several series of interviews for newspapers and television stations.

In 1967, in Switzerland, Victor met a tiny little priest, “one of the two or three members Mensa International had in Sicily at that time.” This personal encounter was to prove influential for both Victor and Mensa. Fabio Marcedone, who met the priest in person many times, writes: “Don Calogero told Mr. Serebriakoff that Mensa should not only collect and connect intelligent members, but should also foster giftedness for the general benefit of humanity. Why couldn’t Mensa raise its own pupils? As a demonstration of what could be done, he built and ran a special ‘Village’ for gifted children.”

Victor was so impressed by the idea that he had Don Calogero personally present it at the next IGC (International General Committee) meeting in Lugano, and it was accepted by a large majority as the third, now first, aim of Mensa. Until then, Mensa’s first constitution of 1964 stated only two purposes: research on intelligence in psychology and in social sciences, and the opportunity for social contacts between its members. This new aim began a new chapter for Mensa, with a strong focus on identifying intelligence soon enough to foster it as much as possible.

For the rest of his life, Victor was totally committed to Mensa and its mission. He never gave up, even when people were throwing a wrench into his works. The following memoir by Isaac Asimov is a good example of Victor’s tenacity:

“As time passed, I moved to New York in 1970, and in 1972, Victor Serebriakoff visited New York and demanded to meet me for some nefarious reason of his own. (He’s never had an un-nefarious reason in his life.) I was not proof against the imperious summons. There I was staring at this five-foot-five fellow with a seven-foot-seven charisma. ‘Why,’ he demanded, ‘have you allowed your Mensa membership to lapse?’ I tried to explain. He dismissed the explanation with an impatient “Tchah! (which may be Russian for ‘In your hat,’ but I’m not sure). Then he said, ‘Just renew your membership.’ I demurred (more Mensa talk).

‘You might as well,’ he said, with a Serebriakoffian snarl, because if you don’t, I’ll pay your dues for you and we’ll list you as a member, anyway.’”

Timber innovations

In the timber industry, Victor soon became known as an innovator in woodworking technology. For example, he invented a machine for automatically grading timber according to strength. Mark writes on the family website: “His principal development was the automatic grading of timber for strength, which allowed for the more efficient structural use of timber. Stress grading machines were sold world wide. Towards the end of his business life he was working on a visual timber grader. He also developed methods of finger jointing structural timber, and a saw plane, a circular saw blade that left a smooth planed surface while cutting timber. In the 1960s he led a British delegation to Russia where a conference was being held to discuss the process of metrication of the Timber trade.”

Victor has written two books about the timber industry. The first, British Sawmilling Practice, was published in 1963, and the second, promoting the introduction of the metric system, was published in 1970. He published the books under the name Victor Serry because he feared that in the post-war business and professional world, his ‘German-sounding’ surname might undermine the trust of readers.

Victor as author

In addition to woodworking, Victor has written many other books, including two on Mensa, four on intelligence and the workings of the human brain, he has not omitted even poetry. He quite regularly published also IQ tests for self-testing one’s own intelligence or the intelligence of children, and various puzzles and logic problems.

He didn’t write his books by hand or on a typewriter. “He was dictating them to a micro tape recorder, and they were written up by other people. I remember there was one young lady who did a lot of his typing at one point, while she was waiting to go to university. She was doing it in her summer break. But he would pay professional typists as well,” Mark recalls. “When personal computers became more usable he did do a lot of typing, but he also experimented with some of the early voice dictation systems.”

In addition to having a lot to write about, Victor had tremendous powers of expression. When I started reading his book “Mensa: The Society for the Highly Intelligent”, I was both amazed and embarrassed by his vocabulary and unusual turns of phrase. At first, it was a chore to read, but as I started to get into it, I enjoyed it more and more and even something as seemingly boring as the history of a non-profit organization began to be devoured as a suspenseful story.

A South African author reviewing another of his books, Russell Swanborough, had a similar feeling: “The late sci-fi author Isaac Asimov once described Victor Serebriakoff as having a ‘monstrous intelligence’. This does not mean that the reader needs the same, although the English does require a little getting used to. The author can cram more meaning into one sentence than most writers can get into a paragraph.”

Ray Ward demonstrates the depth of Victor’s language knowledge and his appreciation for a good discussion: “He regretted the way in which terms like elite and eugenics have become dirty words. I remember he used to say that, if Mensa was accused of being elitist, he’d say, thank you for the compliment. Then he’d say, do you know the definition of elite from the Oxford English Dictionary? The choice part or flower of society, or of any body or group of persons. As he said, whenever anybody says eugenics, sooner or later someone will say Hitler and all hope of rational discussion goes straight out the window.”

Mark recalls that “the work about which he felt the greatest sense of achievement is his book called ‘Brain’. In this book he sets out a theory of how the brain operates, using a poly hierarchical system of nodes that learn patterns by adjusting their sensitivity to varying input patterns. The book sets out how the poly hierarchical system could be used in organisations, where the nodes are people or units. I have been told that the ideas contained in the book were ahead of their time and that many of the points made in the book are being accepted by people working in the field now.”

The aforementioned South African reader rates the book as “a 5 star read for everyone seriously interested in the subject of information and how the brain (any brain) processes it. I have read this book twice, not because I didn’t get much out of it the first time but because I couldn’t believe how much more I could get out of it the second time. I need to read it a third time…”

Victor finished a revision of his book Brain just before his death.

But Victor didn’t create just books. In his book about Mensa, he writes: “With the help of my family and the permission of my friend, the author Ray Cattell, I wrote a program that would put a candidate through the Cattell IIA test, supervise it in a standard way and mark the test with due age allowance.”

Chris Leek also revealed to me that “in 1987 he invented a new board game called Cashword, which was a cross between Monopoly and Scrabble.”

Victor as a person

Everyone I have spoken to or who wrote about Victor describes him as someone worth spending time with. So his plan to become an extrovert seems to have worked.

Ray Ward describes him as “quite short, but one of those bubbling characters who tend to stand out in any group. But he didn’t dominate it anyway. He was always anxious that everyone who wished to speak should be free to do so. He was sometimes criticized, sometimes quite offensively, but he always remained calm and polite.”

Chris Leek said about him: “Victor was very bright. He was very forceful. He had a lot of ideas, and he would try and make them come real. He was fairly short, bearded, but came over as very impressive and interested in a lot of different topics.”

He was said to be a great storyteller and had a great sense of humor. He often made fun of himself. Later in life, for example, he liked to tell a story about how “he was going to take his car in for a repair one day. They said come back in half an hour. So he decided to take his car to a car wash before taking it back to the garage. As he was entering the car wash, he suddenly realized that the reason he was going into the garage was because the side window was stuck down and he couldn’t get it rolled up.”

To my question, whether his father ever got angry, Mark answered: “Win and Victor were both strong characters and they would have rows and they would be quite fierce. But he was a much more of a person who would have a row and then get over it and be back to normal. But I can’t say that I ever saw him angry outside the house.”

Victor Serebriakoff died after a ten-year fight against prostate cancer on Saturday, January 1, 2000. “I can’t help but feel that one of the reasons was that he decided that was a target to make it to the turn of the century.” Chris said.