Podél dálnice svítily lampy, na obloze zářily hvězdy, ale jestli byl úplněk, to si nikdo nepamatoval. Několika podlažní domy o skromně zařízených bytech, z nichž ne všechny měly balkon, blikaly modrým světlem, jako by v morseovce vedly dlouhé rozhovory, dokud večerní pořady nevystřídalo černobílé zrnění. Okraj Města se ponořil do Edisonova přítmí. Jediné okno zoufale vysílalo světelné signály. Nikoliv vysoko, jako věž majáku ani vprostřed, jak hrdý pupek domu, nýbrž vespod.

Uvnitř pracoval něčí mozek.

Na okenním parapetu souložili dva komáři. Za komáry stál stůl, křeslo a postel s plyšovým Kňourem. V křesle seděl hubený zadek a nad ním shrbený zátylek člověka, který často pospíchal, málokdy nacházel čas ohlédnout se zpět, za svá dvě tři prodýchaná desetiletí snědl málo sladkostí a vypil mnoho kávy.

Pan Hynek Šťastný, Okraj Města, Neználova ulice, přízemí. Spisovatel, Romanopisec, Génius, Celebrita, Milionář; Scifista.

Hynkovo Město spalo v monstrózních kinosálech, očumovalo na diskotékách štíhlé nohy, tančilo v supermarketech s tučnou nabídkou, utrácelo v předraženém fitnesku a potilo se v prosklených budovách lukrativních firem. Hynek dojížděl třináct stanic do práce. V metru měl za spolucestujícího Asimova, v pracovní kukani poslouchal kolegu Dicka, do kantýny ho doprovázel Bradbury; večer šel pít do kubánského baru s Hemingwayem. Není nad to, zakončit namáhavý den klasicky.

Sbohem,světe. Tak zní titulní strana. Možná ji přejmenuje, líbne-li ho múza, jíž není Markétka, která mu minulého měsíce – nebo léta – dala kvinde.

…a povrch zemský pokrýval škraloup žlutého slizu. Průsvitné chitiny mrtvých brouků zůstávaly tichými svědky. Propříště budou lidské kostry substrátem, jenž vyplní zem. Přišli, ovládli. Noví. Z těch jimž dovolili živořit udělají sluhy. Dým nad spáleništěm vítal hluboko v útrobách země vyvíjející se larvy. Z krve a popelazrodí se nová rasa.

Písk, bžž, píísk!

Dnes ne,zabiju tě zítra. Hynek je unaven. Balzakova káva stydne, Hemingwayův rum bude muset vypít Fitzgerald.

Písk…

Hynek se v posteli zavrtí. Náš hrdina má milenku!

Svědí ho na krku, bere z nočního stolku Asimova a vyráží zapojit svou polospící existenci do pracovního procesu. Firma Prospero na podobných vydělá majlant. Například taková Marta, to je stejný případ. Sedí v kanceláří jako buchta na pekáči a civí do blba.

Marta má depresi.

Marta má depresi věčně.

Nepomáhá ani VěčnáAmbra.

Zase si jí nevšiml. Zase nedocenil její rubensovské tvary, její barokní křivky, její… Kdyby se aspoň stavil na kus řeči, pozval ji do cukrárny…

Celé dopoledne na ni myslí. Ačkoliv si to nebere osobně, bude ji muset zabít. Pracovní nasazení na bodu nula. Z Dicka podložka pro myš, Bradbury ponechán své temné genialitě, Hemingway jde pít sám a Fitzgerald se zapomněl v kanclu, ačkoliv Něžnánoc spadla na Město.

Písk! Samička je jako moucha – napitá, sotva se potácí, ale v oku plyšáka Kňoura se ztratí. Sameček je ten tam, zaneprázdněný, naplněn velkými myšlenkami a malými činy jako všichni muži…

Když jsemtě nezabil včera, do zítra to počká.

Písk…

Svědí ho krční tepna, na dlani má pupínky, cucflek pod okem, kolem úst opuchliny. Nedá senic dělat, bude ji muset zabít. V práci je unaven a k ničemu, kdyby ho neplatili, nešel by nikam, jako většina lidí. Naštěstí s pány Asimovem a Dickem najde společné téma.

Marta je na sebevraždu.

Měla by navštívit kostel.

Právě dočetla Petraa Lucii. Neodpověděl jí ani na pozdrav! Jestli to tak půjde dál, sáhne po harlekýnech!

Po dálnici svištěly vozy, nebe křižovaly stíhačky, ale jestli řvaly sirény, to si nikdo nepamatoval. Několika podlažní domy o skromně zařízených bytech, z nichž ne všechny měly rozbitá okna, si hrály s oranžovým světlem, jako by v plamenech nacházely velkou zálibu, dokud neohlášený nálet neskončil. Okraj Města se stal Neronovým Římem. Z jediného okna vlály cípy začouzeného závěsu a navzdory hrůzám venku, hlásily plnou pohodu. Nikoliv vysoko, jako uražená anténa či zlámaný satelitní talíř, ani vprostřed, jako olbřímí díra po střepině, nýbrž vespod.

Uvnitř dřímal něčí mozek.

Na okenním parapetu hodovala kudlanka. Za kudlankou stál stolek, židle a lůžko s plyšovým Šklíbou. Za opěradly seděla široká záda, velké boky a tlusté hýždě člověka, který často odpočíval, málokdy hleděl do budoucna, za svá dvě tři prodýchaná desetiletí snědl mnoho sladkostí a vypil málo minerálky.

Slečna Marta Honorová, Okraj Města, Malenkova ulice, přízemí.

Martinu městu nedovolily nálety ani za bílého dne si vydechnout, na strážích se střídaly vojenské hlídky, po setmění nikdo nesměl vycházet, věci byly na přídělové lístky a jet do práce metrem hraničilo se samovraždou.

Martin svět. Jiný a přece týž jako Hynkův. Jedno však mají společné. Ta křídlatá věc s tykadly, pohybující se za špatnou stranou skla. Podlaží nad nimi v nichž se nikdo nehádá ani nekřičí pustnou. Ztichlé chodby obydlel sladkokyselý zápach.

Ty, jejichž těla nepoužijí jako vyživovací stanice pro své larvy, uspí navždy. Sirény vítají čerstvě se klubající jedince. Z armádních výzkumů, krve a plamenů přišel knám nový druh.

Požár je uhašen, Marta se bojí, že nedostane přídělové lístky, došlo jí Rafaelo, má strach, že nebude mít ani na Gejšu, a tak musí do metra. Sedí mezi Zolovou Nanou a Violettou Dumase mladšího. Vzduch čpí alkoholem a voní kaméliemi.

Její kancelář bomba minula a řady obálek čekají jako vojáci sešikovaní před poslední bitvou.

Hynek vypadá strašně. Vrátil se k Markétě??

Nevrátil. Markéta je mrtvá. Všichni jsou mrtví, ale Marta to neví.

Byl by z ní tenisák, kdyby po nárazu pálkou okamžitě nepukla. Hynek naštěstí nesportuje. Pila z jeho propadlého hrudníku. Zůstaly mu strupy. Nu což. Nemá mít v pyžamu díry.

Komár bobtná, je jako kotě. Ještě, že skříňová souprava nedovírá…

Na dálnici se pářili potemníci, v mračnech se třpytily broučí krovky, ale jestli byl mezi nimi komár, to si nikdo nepamatoval. Několika podlažní domy o skromně zařízených bytech, z nichž ne ve všech se rozkládala těla, byly naplněny denním světlem a už ničím jiným, jako by studené stěny měly tvorečků plné zuby, dokud lesklé krovky vysoko na obloze nevystřídala blanitá křídla. Okraj Města se ponořil do Čapkovy vize. Jediné dvě okna promluvila lidskými hlasy. Nikoliv vysoko, jako kusadla na hlavě brouka ani vprostřed, jak odulé břicho larvy, nýbrž vespod.

Probral ho bzučivý zvuk. Vstal jako robot. Byt se tvářil jako by v něm vybouchla atomová puma. To bylo v pořádku. Krajina za okny působila, jako by nedaleko vybouchla atomová puma. Také v pořádku. Firemní budova se tyčila jako poslední mohykán nad skleněným peklem. To byla smůla, ještě že tam nedohlédl. Namísto hádky v italském stylu se z patra nad ním linul hnilobný puch. To bylo štěstí. Tak sousedi už to mají za sebou.

Vyklonil se z okna. Z protější ulice mu mávala Marta. To byl zázrak. Než si uvědomil co dělá, poslal jí hubičku. Ta k ní ale nedolétla. Dálnice byla ucpaná tělem obřího komára. To byl průšvih. Hynek se zbláznil!

Komár se zvedl. Křídla, jimiž by mohl překrýt polovinu parkoviště, zavířila vzduchem. Hynek se zapotácel. Od chvíle, kdy z jeho šatníku vylezl upír, měl sucho v ústech a před očima se mu dělaly mžitky. Stojí za bačkoru.

Hmyzí hlava se dotkala skla. Konverzace proběhla na telepatické rovině:

Nechatvzorky, mozků nikdy dost. Ty a ona, písk!

Oknem je protlačena vřískající Marta. Kudlanka ji sebrala rovnou od siesty. V ruce drží Dámu s kaméliemi, v puse cucá studentskou pečeť. Freneticky ječí a plive čokoládová zrníčka – ne, jsou to rozinky, jako by na tom záleželo.

Hynek zapnul počítač a zmáčkl delete. Spisovatel, Romanopisec, Génius, Celebrita i Milionář zmizeli v éteru.

Scifista se položil vedle vzlykající pozemšťanky a doufal, že se ze svého snu probudí.

Neprobudil.

Autor: Hanina Veselá

Do šedobílé šňůry

škraloupem na líčku

hryzaly čelisti

červených, modrých

žlutých a zelených

– kolíčků

Strakaté prádélko paní N.

smutně přimrzalo

zapomenuté pod oknem

Tiše se stmívalo

Plešaté domy cukroval sníh

Srozsvícenýma očima

vítaly příchody

prvních prosincových nocí

Živé pospíchalo

z Někde do Někam.

ztracen je ten

kdo nespěchá nikam

Do šedobílé šňůry hryzaly čelisti červených, modrých, zelených, žlutých ba i růžových – kolíčků. Strakaté prádélko paní P. smutně přimrzalo, zapomenuté na balkoně. Stmívalo se. Plešaté domy cukroval sníh. Srozsvícenýma očima vítaly příchod první prosincové noci.

Živé pospíchalo z Někde do Někam, ostatní spalo; jenom D. se nudila.

D. přešlapovala vošmajdaných škorních tam a zpátky, tam a zpátky, zpátky a tam, zpátky a tam, tam a tam, zpátky a zpátky, zpátky; a pořád do kolečka. Samotinká na prázdném balkónku, tiskla tenoulinké prsty jeden k druhému a drkotala lesklé perličky. Zapomněli na ni spolu sprádlem.

D., v roztrhaném svetru na doma, přilepí úzký nos na zamlžené okno.

Obývací pokoj – před lety, blýskající se novotou musel vypadat báječně – se topí vnamodralém přítmí. Paní P., nohy na gauči, pod hlavou polštář a přes sebe kostkovanou deku, zbožně hledí na blikající spotřebič. Zněho ta svatozář. Zkurníku je slyšet pípot mikrovlnky a vkoutě zhaslé chodby vnakřáplém akváriu hlasitě chrupe morče M. chlebovou kůrku. Unavený večer funí po domě.

D. se vydrápe na špinavě růžový plech okenního parapetu. Dole, rovných osm pater pod ní, utíká ulice. D. se tam nepodívá, tak se jí hlava nezatočí.

Hubenější než panenka bárbí, může skákat zjednoho okna na druhé. Šikovný vrabčák, cvičená andulka. A také skáče a přelézá, vysoko nad sněhovým kulichem odpočívajícího města, ne sebevrah, ale provazochodec. Netrvá to dlouho. Úplně prokřehlá, přitiskne se k plastové tvářiposledního z oken bytu obývaného paní P.

Škvírou ve ventilaci se do přetopeného pokoje plíží mrazivý průvan. U okna zlověstně chrupou stupačky, kousek dál Syn S. studuje. Po večerech, při čerstvém vzduchu, připravuje se na Zkoušku.

Protože je dobře vychovaná, D. nejprve slušně zaklepe. Syn S., nos vknize, nehne brvou.

,,Haló, je tu někdo?“ zeptá se D. tiše, tak tiše, až si S. není jistý, zda se mu vtíravý šepot jenom nezdá.

,,Prosím, můžu dovnitř?“ zakuňká D., když jí odpovídá zívající ticho.

S. shlubokým nádechem se ponoří do knihy ještě hlouběji. Samé čárky a tabulky, kdo vnich neumí plavat, snadno se utopí. D. se zamračí, nemá ráda, když se jí nevěnuje pozornost.

,,Chci si stebou povídat!“ prskne a skočí do pokojíku, učenci rovnou do učebnic.

,,Nech mě, nemám na tebe čas, musím studovat!“ učenec ji prudce odstrčí. Sotva popadá dech, tak dlouho vknize vězel. D. se spronikavým pískotem skutálí na zem. Ještě, že je tam chlupatý koberec. Zkroušeně sebou plácne do červených štětin.

,,A už tam zůstaň!“ poručí jí náctiletý učenec.

,,Stejně tě zase vyhodí!“ věští D. zlomyslně. Na podlaze, už je tak malá, že by se mohla schovat vpantofli.

,,Co ty o tom sakra víš? Pryč odsud!“ učenec výhružně bere knihu K., že ji po ní mrští. Pokoj je ohlušen vlnobitím tisíců stránek. Učenec se zalekne a knihu odloží. Stupačky zaraženě mlčí.

,,Možná nevyhodí,“ zaklokotá D., ,,ale co potom? Hloupý snílku, maluješ si, že tvůj tlustý zadek jednou posadí do šéfovského křesla? Kdepak, to spíš začnou pšouky vonět!“

,,Ztrať se! Nevidíš, že mám co dělat?“

,,Bez známých a vlivných přítelíčků dopadneš přesně tak, jak se bojíš, že dopadneš. A ty nikoho neznáš. Jsi sám a tlustý.“

,,Kušuj!“

,,Jsi si sebou nějak jistý, že mě odháníš. Kdo ti řekl, že ti zítra neuřeže tramvaj na kolejnicích nohy? Kartářka? Možná by sis měl popovídat se skleněnou koulí. Bydlí u karet, přes ulici. To ti pomůže pochopit…“

,,Mlč!“

,,Ničíš léta, hubíš mládí, tvá zpozdilost sama tě stráví!“ zazpívala D. hláskem novoročního koledníčka.

,,Ať si! Nikdo neví, co se stane. Tím méně ty! Stakovými radami bychom, my lidé, neopustili teplo jeskyně!“ učenec pevně sevřel knihu. Sdeskami u sebe a tabulkami hluboko uvnitř, působila neškodně. Jezírko, bazének, napuštěná vana.

,,Když myslíš…“ D. splaskla jako bublina – ještě, že ventilace byla stále pootevřená; a byla venku.

Nechtějí si povídat, zafňukala. Nechtějí si povídat, rozbrečela se. Nechtějí si povídat, dopáleně zamáčkla slzičky. A protože přicházel první větší mrazík, svetřík snadno profouknul a škorně provlhly, rozhodla se D., že to ještě zkusí.

Na město se zoblohy vylila tma. D., celá uondaná, stojí uprostřed chodníku. Byla akrobatem, který předváděl výstupy jimž nikdo netleskal, pavoukem, jež chytil do svých sítí domy z nichž kořist ulétla, byla psíkem, který kňučel, aby ho každý nakopl, byla sněhem, jež padal a studil za krkem, leč roztál, byla větrem, který skučel a škrtil, ale jediná bytost neuvízla vjeho ledových prstech. Živé mělo mnoho práce nebo bylo líné, jedlo či se oddávalo dietám, bdělo či spalo, milovalo se a nenávidělo, mluvilo, hádalo se, hloupě se pochechtávalo a tklivě plakalo, nudně se bavilo a zábavně se nudilo; ale nikdo nechtěl slyšel o Depresi.

A tak se Deprese – kdysi nejpružnější diplomat, schopný vyhlodat skulinu v každé mysli, nyní však degradovaná na tuctového nedouka – nafoukla. Nafoukla se tolik, až ztoho byla jednou tak veliká. Ne jednou, ale dvakrát, třikrát, stokrát, tisíckrát… Chodník sulicí jí byl najednou těsný. I sedla si na vysoké domy, až antény se satelity zasténaly vsmrtelné agonii a nohy opřela o nízkou školní budovu. Škorně jí znich samy odpadly a sošklivým pufnutím se rozplynuly. Svetr, beztak samá díra, se roztáhl, vlna zapraskala a úplet uraženě povolil. Svobodná vlna zapletla okolí do desítek neviditelných ok, ale po chvíli zmizela i ta.

Bez škorní a svetru, už dávno nebyla D. Zbyla jen dýmová bublina, obludné dítěbublifuku, jehož foukátko si podaly všechny městské továrny, čističky a spalovny. A vtu samou chvíli, vníž si počaly rvát vlasy fanoušci Televizního božstva, ochuzení o své desatero, dýmová bublina dospěla až kměsíci a – praskla.

Až na pár zkratů ve večerním vysílání si nikdo ničeho nevšiml. Živé – unaveno dnem – šlo spát.

První známky, že něco není vpořádku, přišly sránem.

Bylo to skvělé! Dříči dřeli ještě horlivěji, lenochům se krásně lenošilo, jedlíkům zvlášť chutnalo a hubnoucím se vesele hublo. Živé se umívalo, živé bylo spokojené, a i ten kdo brečel, brečel spožitkem. Těch několik báječných dnů – možná to byl měsíc, stačilo, aby si živé zvyklo.

A běda! Znedostatku strachu zvlastních neúspěchů, dříči si přestali uvědomovat, jak velké jim dření přináší úspěchy a byli ztoho nešťastní. Když nemuseli mít špatné svědomí, lenochům přestalo lenošení dělat dobře. Jedlíkům se jídla, znichž všechna chutnala stejně výtečně, zajídala a hubnoucí omrzel znatelný pokrok vpodváze, poněvadž už se necítili tlustí.

Pozdě si živé uvědomilo, že sDepresí současně vyhnalo ještě někoho.

Tím někým byla Pohoda.

Autor: Hanina Veselá

Tohle mi nebude nikdo věřit. Stěží mohu věřit sama sobě. Jak jsem mohla? Jak? Otázka se volně vznáší nad šumící řekou. Ozářena světlicemi pomerančových kloboučků omůřených lamp, nikdy se nedočká odpovědi. Já nenacházím odpověď, tím méně ospravedlnění; pro své počiny. Nečiny.

H-a-v-r-a-n. Hlásá oprýskaná vývěska. Žárovka vprostřed kola šedivého stropu se líně kymácí. Cigaretový dým prosakuje až do prvního patra, kde bydlí důchodkyně Sněhová se svým sedmerem trpasličích králíčků. Nonstop v přízemí kamenného domu je poloprázdný. Už i počuraní dědouškové bezdomovci odtáhli na hodokvas v Nádražním zámku. Okny je cítit syrový vzduch blížícího se podzimu. Vítr od řeky proniká skulinami ve špatném těsnění. Papíroví draci dávno nekřižují oblohu nad hnědými peřejemi.

Chmurník sklíčené říjnové nálady dopadá daleko, sem do vyuzeného Nonstopu však jeho rozplizlé pařátky nedosáhnou. Číše cinkají o sebe, v Bakchově zpěvohře se ztrácejí akordy všedních dnů. Tady ti do hrdla nalijí možná i osmdesátiprocentní absint, a pak můžeš jít do ráje. Anebo na disco.

Nerozumím modernu ani jeho hudbě. Po letech, zvykla jsem si na jejich oblečení, oblečení, jehož střihy obměňují jejich návrháři rychleji, než dokáží jejich králové zohavit tvář vlastní Matky. Jsem zahořklá? Ano, docela dost.

Všichni v Nonstopu jsou zahořklí, a všichni něco hledají. Tak například ten stařík v samém rohu, co páchne po psích hovnech. Je to kouzelník a hledá svoji duši nebo aspoň toho démona, jemuž ji kdysi prodal. Dušička na prodej! Kurvička za barovým pultem byla kdysi nejkrásnější ze všech žen, jednou kvůli ní rozpoutali Héroové válku; dnes po ní neplivne impotent. A můžete hádat, kdo se schovává pod škraboškou nesmrtelného bezzubého žebráka v děravém černém plášti? Kdysi aristokrat, dneska hovno. Ostatní jsou lidi. Zkrachovalci nebo mládež. Doma je nuda.

Taky mám pár známých. Přece si nemyslíte, že bych tu trčela sama – jako oni? Kdepak, jsem flexibilní. Jako ďáblova nevěstka, jako komunistická ústava. Jednou jsem byla tvrdohlavá a teď se přizpůsobím každé situaci, každé facce páně osudu! Ze všeho vytěžit svůj dílek, urvat sice ne tučné ale přece ještě sousto. A koláč se tenčí. Jen má léta tloustnou.

V kruhu svých přátel jsem smířena. Až do dneška.

V-r-a-n. Z nečitelné vývěsky liják smyl první písmena. Žárovka vprostřed kola šedivého stropu se zběsile kymácí. Cigaretový dým prosakuje až do druhého patra, kde bydlí důchodce Karkula se svým nenažraným vlčákem. Nonstop v přízemí kamenného domu praská ve švech. Už dorazily i ježibaby bezdomovkyně. Okny je cítit svěží vzduch blížícího se podzimu. Větřík od řeky proniká skulinami v pootevřené ventilaci. Dřevěné kostry papírových draků proplouvají pod mosty.

Halasím se smečkou svých přátel, kouzelník bez duše platí další rundu. Plujeme na obláčcích kouře jako sáhibové. Jenom vodní dýmku nahradil nikotin. Kdy naposled vrzly dveře jako brána Dantova pekla, nikdo v Nonstopu to nezaznamenal. Nově příchozí se posadil za jediný volný stolek, kulatý jako v Kamelotu u krále Artuše, zato prťavý jako umakart, u něhož skřeti pouští duchy.

Byl vyšší než většina lidí. Nápadný svým vzhledem dokonce i tady. Chlapec, co utekl z plakátu? Žádná vyumělkovanost! Ve vybledlém manšestru a obnošené vlně. Postava z pohádky. Šedivý myšák se zlatými vlasy prince. Kolik mu mohlo být let? Tisíce! Jeho tvář, pohyby, vystupování, všechno zapadalo.

Venku kralovala fujavice a myší princ neměl ani plášť. Jeho rozevlátá vizáž odolala dešti i větru. Pozoruhodné.

Zachytil můj pohled, ale protože jsem seděla v hloučku bavících se lidí, věděla jsem, že se neodváží ke mně přiblížit. Objednal si čaj. Zelený, ale na tom nezáleží. Seděl sám a bylo mu to jedno. Nedokázala jsem se přinutit ho nesledovat. Nikdo z mého stolu si ho zatím nevšiml. Ten muž jim nepřipadal ničím pozoruhodný. Jak by také mohl. Kdo by hledal Myš v Havraním hnízdě!

Myší princ položil před sebe vyřezávanou dýmku. Nechal si zavolat servírku. Tušila jsem, o co ji žádá. Léna se vrátila se škrtadlem.

Nebyl to zapalovač, nebyly to sirky. A Léna, ta líná Léna, byla zpátky neuvěřitelně rychle. Působil snad nezvaný host na ni stejně, jako na mě? Nesmysl! V chřípí mě zalechtalo prastaré koření. Nervózně jsem se ohlédla. Lokál nehnul opileckou brvou. Jsem snad jedinou, která vnímá vetřelce? A cizinec klidně bafá z dýmky a nikým nerušen popíjí stydnoucí čaj. Vetřelec, vetřelec, hučelo mi na poplach; a lidičkové se smějí!

Tenhle lokál je kouzelníka, co prodal svou duši, kurvičky, kvůli níž se kdysi mydlili Héroové, krvavého žebráka, kterému vypadali zuby; je můj. A občas si sem pozveme pár lidí. Ale to stačí! Co je dnes za den? Dneska je pondělí. Nesnáším pondělky! V pondělí mám vždycky službu. Musím udržet náš lokál čistý. Pravidla zní jasně. Nikdo další. Je jedno, jestli se přitom opiji. Už je nás tu tak dost!

Vyskočila jsem. Kde mám svůj toulec? Kde luk? Kde štít? Proč se ten drzý cizinec usmál. A proč je na odchodu? ,,Omluvte mě!“ Skok a celý můj stůl na mě civí jako jediné vyjevené oko Kyklopa, chviličku předtím, než jedinému synu Poseidona uspí čelní kukadlo nabroušeným kůlem dobrák Odyseus.

O zlomek vteřiny později už nemám čas dokazovat si metaforami, jak jsem chytrá. Stříbřitý luk se vratce třese na mých zádech jako poslední opilá múza. Kouzelník mě hněvivě pozoruje, kurvička vříská, žebrák zvrací krev. Ježibaby se tlačí dveřmi zpět do podmostních chýší. Kostry papírových draků tlučou do zamlžených okenních tabulek.

,,Ty zkurvenče, vrať se, vrať se!!“

Stojím uprostřed prázdné ulice. Nábřeží je tiché. Na ostrově feťáků mír. Škvírami v prolézačkách, jimiž se přes den koulejí dětské tělíčka, se kutálí jen vítr. Řeka mlčí. Řeka mlčí vždycky.

Kde je, kde je? Mrhám šípy na vyboulené tělo měsíce. Mrtvé labutě padají ke dnu jako sestřelené kousíčky neobjasněných vražd.

Vracím se s prázdným toulcem.

Huso! Čtu ve vyčerpaném pohledu kouzelníka. Stálo ho spoustu sil, začarovat lidičky v lokálu tak, aby si jediný z nich nevzpomněl na skok stříbrné lučištnice. Dnes nepotěší jedinou kurvičku.

Ani tu nejstarší. Vždyť ta všechen svůj večerní šarm vyplýtvala na vetřelce, když se ho snažila pohledem přivábit, abych ho já mohla pohodlně zabít.

Ani žebrák se mnou netratí slovíčko. Bezzubý a přesto ho má hloupost donutila kousat do lidských hrdel. Pár pošetilců se vydalo za mnou. Jejich nemrtvá těla se už nevrátí, ani po špičkách za bezesné noci. Zombíci se dávno nerodí.

Je mi trapně. A ještě ke všemu nemůžu na disco! Musím hlídat, kdyby se vrátil…

Myší princ se nevrátil. Takže můžu domů. Vystřízlivět a hurá do práce. Dneska máš šichtu ty, ostrozube. A jestli se vetřelec zase ukáže, poraď si jak umíš. Jestli si zítra v našem lokálu zase objedná čajdu a k tomu si dá čouda, je to na tobě, nejkrásnější ze všech žen. Vyškrábeš mu oči nebo srdce? Pozítří mu náš kouzelník prožene střeva démony. A tři dny potom ho ohlodá trio našich ježibab.

A pak přijde zase pondělí. Nesnáším pondělky. Protože v pondělí mám vždycky službu! A protože v pondělí jsem tě ztratila.

Nevěřil by mi to nikdo z nás; kdyby ještě někdo žil. Stěží mohu věřit sama sobě. Jak jsi mohla? Jak? Otázka se volně vznáší nad šumící řekou. Ozářena světlicemi pomerančových kloboučků omůřených lamp, nikdy se nedočká odpovědi. Já nenacházím odpověď, tím méně ospravedlnění; pro své počiny. Nečiny.

Ještě že ji mám. Řeka, vždycky mě uklidní. Uklidní tam, kde lesy nejsou. Století přes století, valí se jako balvany. Příběh je zavalen dějinami; stejnými ději, z nichž se brzo stanou příběhy. Večernice. Myslela si, že je poslední. A mýlila se.

Poslední z Posledních, vrať se!

Ticho.

Ticho.

R-a-n. Další písmena mizí.

Bakchus bujaré nálady má svůj vliv daleko, sem, do zvětralého Nonstopu však jeho rozjařený smích vítr nedonese. Číše trudně narážejí jedna o druhou, v kviku utrápených chmurníků umlkají tóny každodenních slastí. Tady ti bude povoleno možná hrdlo prolít i šedesátiprocentním absintem, a pak můžeš běžet do pekla. Anebo na disco.

Rozumím modernu a klaním se virtuózům jeho hudby. Po letech, zbožňuji jejich oblečení, jehož střihy obměňují jejich návrháři rychleji, než dokáží jejich králové vyléčit bolístka na tváři vlastní Matky. Jsem šťastná? Ano, jsem.

Všichni v Nonstopu jsou šťastní, a všichni něco ztratili. Tak například ten stařík v samém rohu, co voní po opuštěných psech. Je to kouzelník a ztratil svoji duši nebo aspoň toho démona, jemuž ji kdysi nabídl. Kurvička za barovým pultem ztratila svou krásu, prý bude ještě jednou nejkrásnější ze všech žen, to kvůli ní rozpoutají Héroové válku. A můžete hádat, kdo se pyšní pod škraboškou nesmrtelného bezzubého žebráka v děravém černém plášti? Kdysi pouhý aristokrat, dneska king, ztratil svou nesmrtelnost. Ostatní byli lidi. Podnikatelé nebo důchodci. Venku je víc zábavy.

Pořád se straním známým. Přece si nemyslíte, že bych tu trčela s někým – jako oni? To tak, jsem rigidní. Jako andělova sukuba, jako demokratovo právo. Mockrát jsem byla přizpůsobivá a teď si konečně můžu dovolit tvrdohlavost, čelím každé facce páně osudu! Na ničem vystavět svůj díl, pohrdnout sice ne slabým ale přece hladověním. A koláč tloustne. Jen má léta se tenčí.

V kruhu svých přátel byla jsem nespokojena. Až do včerejška.

N. Zbývá poslední písmeno! A žárovka vprostřed kola hojícího se strupu se uměřeně kinklá. Nikotinový kouř prosakuje až do třetího patra, kde bydlí babka perníkářka se svým šikovným nádobíčkem. Nonstop v přízemí kamenného domu se kolébá, plný tak akorát. Úměrně obsazen dědoušky i bábinkami. Studené jaro ťuká na okno. Vítr od řeky si hraje se šátky bábinek. Draci jsou pro děti.

Bavím se ve skupince svých přátel, kouzelník za půl duše platí další rundu. Podřimujeme na obláčcích kouře jako sáhibové, nikotin nahradila tráva. Když vrzly dveře jako brána Dantova pekla, všichni v Nonstopu se otočili. Nově příchozí se opřel o barový pult, jinde místo nebylo.

Na tom nezáleží. Teď už tě utéct nenechám. Co je dnes za den? Dneska je pondělí. Miluji pondělky! V pondělí mám vždycky službu. Musím udržet náš lokál při životě. Pravidla zní jasně. Sehnat nás co nejvíc. Je lepší, když se přitom opiji. Od té doby, kdy trio čarodějnic uspala na jednom sabatu stíhačka. Je nás tu málo! Ale já tě tu nechci.

Unaveně jsem vstala. Kde svůj toulec? Kde luk? Kde štít? Proč ten drzý přivandrovalec pláče. A proč už neodchází? ,,Sledujte mne!“ Skok a celý můj stůl na mě civí jako jediné vyjevené oko Kyklopa, chviličku předtím, než jedinému synu Poseidona uspí čelní kukadlo nabroušeným kůlem dobrák Odyseus.

O zlomek vteřiny později už nemám čas dokazovat si metaforami, jak jsem střízlivá. Stříbřitý luk visí pevně na mých zádech jako čilá Apolónova múza. Tak se ho chop! Kouzelník mě nadšeně pozoruje, kurvička mlčí, žebrák chlemtá krev. Ježibaby se nemají kam tlačit, protože už nejsou, stejně jako těla šupinatých draků.

,,Vznešený, odejdi, odejdi!!“

Střílej, střílej!

Obklopuje mě dav zvědavců. Nábřeží hlučí. Na ostrově feťáků bitka. Škvírami v prolézačkách, jimiž se přes den koulejí dětské tělíčka, proplouvají jehly. Řeka křičí. Řeka křičí často.

Kam zmizel, kam? Vytrhávám šípy z vybouleného těla měsíce. Živé labutě se vynořují ode dna jako vylovené kousíčky objasněných vražd.

A já konečně můžu na disco!

Ještě že jí nevěřím. Řeka, vždycky mě vystraší. Vystraší tam, kde lesy byly. Balvany přes balvany, valí se jako století. Dějiny jsou zavaleny příběhem; stejným příběhem, z něhož se brzo stanou děje. Večernice. Věděla, že je poslední. A měla pravdu.

Poslední z Posledních, zmiz!

Hluk.

Hluk.

Tak to mi uvěří všichni. A rádi. Návěstní štítek je prázdný. Poslední z nás mrtev. Portál je bezpečný.

Flexibilní.

A už nemusí nikdy hlídat.

Flexibilní navždy.

Autor: Hanina Veselá