POZOR! Pokud si chcete zahrát bowling, je potřeba se předem přihlásit! Také se prosím dostavte 15 minut před začátkem hry, ať se stihneme připravit.

Na letošní organizaci spolupracuje MS Praha a SIG Bowling, který přislíbil zaplacení drah. Děkujeme! Bowling tedy bude bez poplatku. A možná přijde i drobné občerstvení…

Přihlášky jsou orientační, abych podle toho nahlásil restauraci počet lidí, takže se prosím opravdu přihlašujte. A zároveň, pokud se přihlásíte, tak prosím opravdu přijďte, nebo dejte vědět, že nepřijdete, ať víme, jak případně upravit rezervaci.

Budeme se na vás těšit!

Vaše MS Praha a SIG Bowling

Na další stanici přistoupili další lidi a v autobusu už bylo slušně namačkáno. Mladý muž s krabicí si krátil cestu pozorováním špinavého okna. Naproti němu seděl ob jedno sedadlo vousatý muž. Asi nějaký námořník – napadlo ho. Určitě námořník, nebo něco takovýho – vzpomněl si na obrázky vousatých námořníků s fajfkou v pruhovaném tričku, jak drhnou palubu rejžákem, vedle sebe kýbl s vodou, loď se mírně pohupuje, moře šumí, je krásně, léto… Zasnil se a podíval se bezmyšlenkovitě ke dveřím, kde stál nějaký stařík. To je zvláštní, proč vždycky, když je léto, se člověk nemůže dočkat, už aby byla zima, sníh, lyže, rampouchy… A když je tu zima, tak vzpomíná, jaký to byly vedra v červenci, to sluníčko, ty barvy…. Ale hlavní je, že má konečně ten magneťák. Hřála ho u srdce představa, jak ho doma rozbalí a hned vyzkouší. Když ho doveze celý. Ještě štěstí, že si sednul, s tou krabicí stát… Na levém rameni ucítil nepříjemný tlak. Posunul se doprava. Nějaký chlápek v brýlích s černými obroučkami na něj tlačil špinavá kolečka. Podíval se na něj a snažil se kolečka odstrčit. Kolečka patřila nějaké skládací tašce nebo něčemu, co měl ten chlápek v rukou. Mladý muž se ještě trochu posunul doprava a zadíval se opět na námořníka. Teď měl pocit, že se na něj námořník mračí. Podíval se z okna. Venku bylo šedavo. Stejně to není žádná romantika, tahle zima.

Kolečka se zase začala tlačit na jeho rameno. Nechápavě se podíval na jejich majitele. „Nechte si to, pane, jó? Špiníte mi bundu!“ Chlápek se jen zašklebil. „Ta bunda stála tisíc korun, tak si to dejte pryč!“ – „Já bych mu dala facku,“ ozvalo se najednou vedle. „Tuhle jsem zrovna jela s takovým klukem a ten mě nechtěl pustit sednout, tak jsem mu ji ubalila a hned mě pustil!“ – „Moh bys pustit staršího!“ ozval se teď chlápek s kolečky. Mladý muž s krabicí se na něj podíval. „Vidíte, že mám magneťák, ne?“ – „To je mi jedno!“ odpověděl nakvašeně chlápek. „Tak pusťte jednou sednout mladšího a je to!“ odpověděl mladý muž s krabicí a podíval se kolem. Nikdo nic neříkal. Jenom ten námořník se stále víc a víc mračil. „Já mu snad tu facku dám!“ řekla najednou paní vedle. „Prosím vás, paní, to se bavíte o mně?“ otočil se na ni mladý muž s krabicí. „Já se s tebou nebavím!“ odsekla paní. „My si tykáme?!“ – „Jo.“ – „Tak já se s tebou taky nebavím,“ řekl mladý muž a otočil se od paní s taškou.

„No to snad ani není možný!“ zařval najednou námořník a začal se zvedat ze sedadla. „Ty toho pána nevidíš?“ – „Jakýho pána?“ zeptal se mladý muž. Námořník se sápal ke staříkovi, visícímu za tyč asi tři metry od něj. „To snad není možný!“ pokračoval dál zuřivě a cpal dědu na sedadlo. „Tak kvůli týhle generaci sme bojovali na barikádách! Hajzl jeden! Střepinu z granátu v prdeli a do nohy sem to dostal a tohleto!!! Kdybych to tenkrát věděl …“ sděloval nahlas námořník ostatním. Nikdo z cestujících nic neříkal. „Pane, to se bavíte o mně s celým autobusem?“ zeptal se mladý muž, teď už dost podrážděně. „Ty si dávej bacha na to, co řikáš!“ zařval námořník. „Jo tak – vy jste pan BRETSCHNEIDER, že jo?!“ řekl mladík a pravou rukou dělal, že si píše na manžetu od košile poznámky. „Tak to si povíme jinde! Tos neměl řikat! Já ti toho Bretschneidera vosladim! Zastavit! To si vodneseš!“ křičel hrubým hlasem námořník a cpal se skrz lidi k mladíkovi. „A dem! Poď ven! Měl sis dávat pozor na hubu! Všichni to slyšeli!“ chytil ho za rameno a tlačil k východu. Cestující se tvářili zcela nepřítomně. Nikdo neřekl ani slovo.

Autobus už byl na sídlišti. Mladý muž se rázem vzpamatoval. Neblahá předtucha ho přiměla nasadit pokornější tón. „Já to tak nemyslel,“ říkal vážným hlasem a sunul se k východu. „Tak mi to promiňte…“ – „Já ti ukážu! Di! To si eště povíme!“ řval ale námořník a vystrčil mladého muže s krabicí ven z autobusu. „Tý paní se vomluvíš!“ křičel a už tu byla i paní s taškou i ten se špinavými kolečky. „Tak vomluvíš se, nebo si to chceš říct jinde?“ zařval vousáč a ukázal směrem k nedaleké stanici SNB. Vytáhl přitom nějakou průkazku s oranžovým pruhem a strčil ji mladíkovi pod nos. Mladému muži se udělalo nevolno. „Tak co, bude to?“ – „Já se vám omlouvám, já to tak nemyslel,“ řekl bezbarvým hlasem a paní se usmála. „Nejradši bych ti dal sám pár facek! Potřeboval bys přes prdel! To se nedělá, tohleto! Přece, když vidíš pána, že je starej, tak ho musíš pustit sednout.“ řekl chlápek s kolečky. „Ale já ho neviděl.“ – „Nekecej a zapamatuj si to! No, já jdu,“ dodal ještě chlápek v brýlích. „Na shledanou!“ obrátil se na paní a odešel. Vousáč s uspokojením praštil mladíka po zádech. „Máš štěstí, že ses omluvil!“ řekl, načež se uculil na paní s taškou a odešel kulhavým krokem do blízkého paneláku.

Mladý muž a paní s taškou teď na zastávce osaměli. „No, já nevím, kolik ti je. Jak tak koukám, nejvýš šestnáct. Víš, chtěla jsem ti říct – dávej si pozor na takový pány, s tou průkazkou, jako tenhleten, víš? Hele, mně to nevadí, já měla taky syna, ale ten umřel, jenže byl starší – bylo mu třicet, tak já to znám.“ – „Ale já jsem toho pána opravdu neviděl!“ opakoval stále mladík. „Já vim, já vim, ale stejně si dej pozor a pusť každýho příště sednout. Nevim, kde se učíš nebo kam chodíš do školy, ale – tak jezdi jiným autobusem, nebo jeď metrem, víš? Já mám dceru, ta už je na vdávání, ale je daleko starší než ty, je jí dvaadvacet, teď spolu děláme vánoční pečivo, tak já už musím domů, víš. Tak ti přeju ŠŤASTNÝ A VESELÝ VÁNOCE! Ahoj!“ – „Na shledanou – šťastný a veselý! Děkuju!“ zavolal za paní ještě mladý muž s krabicí.

Protože vousáč, který mezitím vyšel z domu se psem na procházku, se teď nacházel pár kroků od zastávky autobusu, mladík už na nic nečekal a rychle zmizel. Za chvíli jsou tu přece VÁNOCE – SVÁTKY KLIDU, MÍRU, ŠTĚSTÍ A POHODY! Ty jeho už třiadvacáté.

Autor: Jiří Křivka; Odpovědnou redaktorkou Literární sekce je Ing. Bc. Eliška Anna Kubičková.