Holasicko, určitě mnozí z Vás se budou divit, kde toto území hledat? Jedná se území na severovýchodě České republiky v okolí města Opavy (Opavsko, Krnovsko a Hlučínsko) a přilehlé území na severu, dnes ležící v Polsku.

Holasicko lze tedy dnes rozdělit:

území které dnes je součástí České republiky, jde dále historicky rozdělit dle stavu k 01.01.2000 na:

1.1. území, které bylo součástí Horno a Dolnoslezského vévodství
1.1.1 Opavsko
1.1.2 Krnovsko

1.2. území které bylo součástí Moravského markrabství – Enklávy

1.3. území které bylo součástí Pruského království – Hlučínsko

území, které je dnes součást Polska, lze taky dále rozdělit dle stavu k 01.01.2000 na:

2.1. území obývané českým etnikem
2.1.1 Ratibořsko
2.1.2 Hlubčicko

2.2. území ostatní v Holasicku náležící Polsku.

Od 6.století je celá tato oblast obývaná slovanským kmenem Holasiců. V roce 874 je území kmene Holasiců připojeno velkomoravským knížetem Svatoplukem (vládl 870-894) k Velké Moravě. Po zániku Velké Moravy se stává součástí Českého knížectví, po vítězných bitvách s Maďary u Lechu a na jihovýchodní Moravě roku 955 za českého knížete Boleslava I. (vládl 935-972). V roce 999 je celé toto území odtrženo a připojeno k Polsku. Ve 20. letech 11. století za českého knížete Oldřicha (vládl 1012-1033, 1034) je znovu připojeno k jím stabilizovanému Českému státu.

V roce 1269 český král Přemysl Otakar II. (vládl 1253-1278) na celém Holasicku zřizuje Opavské vévodství, jako samostatnou zemi v rámci Českého státu a věnuje ji svému levobočkovi Mikulášovi I., spolu se znakem svisle půleným – bílá heraldická pravá a červená heraldická levá polovina. Mikuláš I. zde založil boční větev rodu Přemyslovců. Po vymření opavských Přemyslovců v 1. polovině 15 století se zde střídají držitelé.

Na území Holasicka za velice specifickou formu území lze považovat tzv. Enklávy, které se nestaly součástí Opavského vévodství. Enklávy, kromě svého všeobecného významu, byl oficiální název v 19.století označující území Markrabství Moravského, které bylo obklopeno územím Vévodství Horního a Dolního Slezska. Toto specifické území existovalo od 13. století do roku 1918. Je tak jedinou územní raritou typu enklávy, která zůstala Českému státu, na rozdíl od enkláv Českého království v Německu, které existovali od Karla IV. do 19 století.

Celé tyto Enklávy měly dohromady 288 km ². Skládaly se z těchto dílčích enkláv:

• Osoblaha (Hotzenplotz), byla největším územím v Enklávách o rozloze 127,38km ² a je dnes výběžkem České republiky do Polska. Osoblaha byla přirozeným centrem těchto Enkláv.
• území Litultovic a Životic, nebylo v plným slova smyslu enklávou, ale výběžkem Moravského markrabství do Slezska, který vedla až k městu Opavě.
• okolí Vlaštoviček,
• Butovic a Slatiny, se Suchým Lazcemi a Hadruňkem

Jako Moravské území bylo součástí od roku 1182, kdy bylo ustanoveno Moravské markrabství. Po ustanovení Opavského vévodství se enklávy jako majetek Olomouckého biskupství nestaly součástí této země, ale zůstaly dál součástí Moravy. Po prohrané válce, kdy Marie Terezie ztratila v roce 1742 ve prospěch Pruska většinu Slezska a Kladsko se Osoblaha stala výběžkem, možná z důvodu, že byla součástí Moravy.

Enklávy byly součástí Moravy a byly jejími zemskými úřady řízeny až do doby Josefa II., který po hledisku správním začlenil enklávy pod Krnovský krajský úřad. V roce 1850 z hlediska soudního a výběru daní byly Enklávy podřízeny úřadům c.k. místodržitelství Slezského vévodství v Opavě, ale daně se odváděly na Moravu. Přesto však po politické a volební stránce spadaly do Moravského markrabství a tvořily jeden jeho volební okres, který vysílal jednoho poslance na říšskou radu království a zemí do Vídně.

Po začlenění Enkláv do Československa koncem roku 1918 tyto enklávy jako specifické právní území zanikly a jejich území se stalo součástí Slezské země. Slezská země se v roce 1927 sjednotila s Moravskou zemí a vznikla Moravskoslezská země.

Ted se však vraťme k ostatnímu území Holasicka.

V roce 1365 se od Opavska oddělilo, jako samostatná země, knížectví Krnovsko. Znakem Krnovska se stává zlatá lovecká trubka na modrém poli. Opavsko a Krnovsko byly až do roku 1659 samostatné země, poté zaintegrované do země vévodství Horní a Dolní Slezsko.

Opavsko i Krnovsko se roku 1526 spolu s celým Českým státem stává součástí Habsburské monarchie. V roce 1622 Krnovské knížectví a v roce 1623 Opavské vévodství získává Karel z Lichtensteinu a drží je jeho rod až do jejich zrušení roku 1918 (zánik Habsburské monarchie). Od 17.století jsou u znaku Opavska prohozeny barvy. O významu těchto území pro Lichtensteiny svědčí to, že jim byly umístěny do jejich rodového znaku a to v 2. poli znak Slezska, v 4. poli znak Opavska a v 6. poli znak Krnovska. Tento jejich stále platný rodový znak je dnes i státním znakem bohatého nezávislého státu Lichtensteinské knížectví v Alpách (stát mezi Švýcarskem a Rakouskem).

V roce 1742, za vlády Marie Terezie (vládla 1740-1780), je v důsledku Vratislavského míru většina Slezska připojena k Prusku. Území na sever od řeky Opavy, jak Opavska tak Krnovska, se stává součástí Pruska a přestává být součástí Opavska a Krnovska. V tomto severním území se udržel zčásti český národ i po dobu pruské, později německé, vlády. Dokonce většina území obývané touto populací byla dne 10.01.1920 připojena k Československu pod názvem Hlučínsko (316km ² a 40.000 Čechů). Bohužel, nebylo připojeno území Hlubčicko a Ratibořsko s 17 českými vesnicemi a populací 13.500 Čechů těsně za hranicí; to zůstalo v Německu, dne 13.06.1945 bylo obsazeno československými vojenskými jednotkami (připravovala se jeho anexe Československem), které ho ale musely na nátlak Sovětského svazu vyklidit (tzv. Ratibořský incident) a stalo se součástí Polska.

Zde bych se na chvilku zastavil u obyvatel Hlučínska, jenž v současnosti tvoří populačně i územně 0,5% České republiky (dále jen ČR). Lze zde dodnes vystopovat nižší zločinnost než u ostatní populace ČR, upravené obce, větší disciplínu a slušnost. Proč tomu je, lze najít v tom, že právě v letech 1742-1920 byli součástí Pruska (po r. 1871 i sjednoceného Německa), a znovu v letech 1938-1945 Německa ( Altreich) a tudíž zde platilo pruské právo. Na pruské právo vzpomínají obyvatelé Hlučínska rádi.

Teď odbočím, abych to vysvětlil. Dnes v ČR platí právo, jenž ve své podstatě vzniklo za císaře a krále Františka I. (začátek 19. století, Habsburská monarchie). Vychází ze staré německé právní tradice a obsahuje takové právní pojmy, jenž jsou velmi volně definovatelné, uvedu příklady: běžné, podstatné, obvyklé, zvlášť zavrženíhodné, řádné, přiměřené, nepřiměřené, závažné, společenský nebezpečné, přísné, podobné, větší než menší atd. Což v praxi znamená popření oddělení moci soudní a zákonodárné neboť soudce sám do jisté míry musí říct, co tyto pojmy představují. Tudíž je jakýmsi místním doplňujícím zákonodárcem. Je zde i nebezpečí, že při silné žalobě je odsouzen snáze i nevinný a při silné obhajobě snáze je osvobozen vinný. Totéž platí o ostatních státních zaměstnancích (výkonná moc).

Toto dnešní české právo se, již ve své době, vyznačuje sice pozitivem, že popíše veškeré stránky lidské činnosti, ale při současném negativu nejasnosti, nepřesnosti, pomalosti, malé účinnosti a nelogičnosti. Důsledkem toho je průměrná až nízká ochrana života, zdraví a majetku. Toto dnešní právo České republiky má blíž k právnímu systému balkánských nebo východoevropských států než k právnímu systému západoevropských států. Že toto právo nevyhovuje české mentalitě je vidět z neztotožnění většiny lidí s právem a nejvíce je markantní u Čechů, kteří přišli do styku s jiným právem, př. u emigrantů v západních státech nebo Čechů žijících v Hlučínsku, které bylo v letech 1742-1920 součástí Pruska. Dokonce po připojení Hlučínska k ČSR (rok 1920) a po zrušení posledních pruských právních předpisů na Hlučínsku (pruské právo vykazuje lepší ochranu života, zdraví a majetku než právo Františka I.) roku 1927 u těchto Čechů vznikla, celkem logicky, nenávist vůči ČSR. Z toho vyplývá, že české mentalitě je bližší jasné, účinné a srozumitelné právo popisující veškerou lidskou činnost a chránící slušné občany.

V Německu platí právo, jehož smyslem je všechno přesně jednoznačně popsat a ztotožnit obyvatele s ním. Toto právo vzniklo v Prusku za krále Fridricha Viléma I. (vládl 1713-1740) a sjednocením Německa v minulém století se přeneslo na celé jeho území. Tento král provedl reformu tak, že všechny zákony vycházející ze staré německé tradice zrušil, zavedl nové zákony, jež jsou srozumitelné, jednoznačně formulované a účinné. Došlo zde k odluce soudní, zákonodárné a výkonné moci. Takže dnes paradoxně v Německu jsou zákony, jež nevychází ze staré německé právní tradice, ale z potřeb reálného života, zatímco dnes v České republice platí staré tradiční německé právo. To, co se říkalo o obyvatelích Pruska či ostatního Německa před zavedením práva od pruského krále Fridricha Viléma I., je to samé, co se dnes říká o nás, tj. právní zmatek, chytráčkování, poklonkování, zlodějinky, strašpytlování, že jsou malí atd., ale zavedením tohoto práva se to o nich přestalo říkat.

Ale nyní se již vraťme k tomu území, které zůstalo po roce 1742 českému státu v rámci Habsburské monarchie. V důsledku ztráty slezského zemského města Vratislavi se stává roku 1742 Opava slezským zemským městem. V prosinci roku 1918 stalo se Opavsko a Krnovsko součástí Československa a to po zrušení separátního německého útvaru Sudetenland (sídlo měl v Opavě a vznikl dne 30.10.1918) československým vojskem složeným hlavně z českých dobrovolníků.

Československo oceňovalo státoprávní význam Holasicka i tím, že ve svém velkém znaku (platný v letech 1920-1960) umístilo kromě znaku Slezska v 5. poli za znak Těšínska v 6. poli (zlatá orlice na modrém poli) znak Opavska do 7. pole (svislý červený a bílý pruh) a znak Hlučínska do 8. pole (v heraldické pravé polovině zlatá korunovaná orlice na modrém poli, heraldická levá polovina svislý bílý a červený pruh).

V Československé republice je od roku 1918 Opava slezským zemským městem a dokonce v letech 1920-1927 byla sídlem komisaře pro nově nabyté území od bývalého Pruského království (Německa) a to kraje Hlučínského. Roku 1927 je země Slezsko zrušena a stává se součástí Moravskoslezské země a Opava přestává být zemským městem.

Na Opavsku, Krnovsku a Hlučínsku bylo v letech 1935-1938 vybudováno lehké a těžké opevnění, včetně několika tvrzí, na obranu první republiky. Některé objekty opevnění užívá současná Armáda České republiky dodnes. Taky je zde dnes známé muzeum Darkovičky, věnované právě tomuto opevnění. V září 1938 je osoblažský a sudický výběžek ovládnut Henleinovci a jsou zde na celém území boje Stráže obrany státu a československé armády s nimi. V říjnu 1938 se celé území stalo součástí Velkoněmecké říše v důsledku Mnichovské konference.

V dubnu 1945 v rámci Ostravské operace (trvala od 10.03.1945 do 05.05.1945) je toto území včetně Ostravy dne 30.04.1945 dobyto Rudou armádou a Československým armádním sborem a to jeho 1. čs. smíšenou leteckou divizí a 1. čs. tankovou brigádou (tato brigáda se zformovala za 2. světové války na východě ze značné části z Čechů uprchlých před nacisty a z Čechů usazených na ukrajinské Volyňi a dalších územích na východě Evropy).

Celé toto území se po jeho dobytí v dubnu 1945 stává opět součástí Československé republiky (od roku 1960 Československé socialistické republiky) a to v rámci Moravskoslezské země až do roku 1949, poté se stává součástí Ostravského kraje, dále při správní reformě roku 1960 Severomoravského kraje (okresy Bruntál, Opava a sever Ostravy). Při federalizaci Československé socialistické republiky (od roku 1990 Česká a Slovenská federativní republika) se k 01.01.1969 stává součástí České socialistické republiky (od roku 1990 České republiky).

Po zániku České a Slovenské federativní republiky se dne 01.01.1993 celé toto území stalo součástí nezávislé České republiky. Česká republika v roce 2000 včlenila Holasicko do Ostravského kraje, který se dne 31.05.2001 přejmenoval na Moravskoslezský kraj. Samotný Moravskoslezský kraj vytváří vyšší statistickou jednotku Evropské unie NUTS 2 – Region soudržnosti Moravskoslezsko.

Autor: Vilém Vácha

Slezsko a ostatní česká expanze na severovýchod (ostatní polské, baltské a ukrajinské nížiny)

Slezsko, které je dnes součástí Českého státu, je historicky podivuhodný konglomerát původně nesourodých bývalých vazalských a jiných území, konkrétně bývalého vévodství Těšínského, vévodství Opavského, knížectví Krnovského, Hlučínska, Moravských enkláv a knížectví Niského, tj. jakýchsi pozůstatků české expanze na severovýchod.

Současný Český stát, tj.Česká republika, má své území tvořeno rozvodím Severního moře (Labe), Černého moře (Morava-Dunaj) a Baltského moře (Odra). Tyto povodí daly i vzniknou v hrubých rysech historickým českým zemí povodí Labe – Čechy, povodí Dunaje – Morava a povodí Odry – Slezsko. Samozřejmě že historické hranice těchto zemí se nekreje 100% s těmito povodími, ale jejich podstatnou rozlohu tak tvoří a utváří charakter těchto zemí.

Toto formování Českého státu na tom, aby od prameniště vod tekoucí do těchto moří vlastnil území na jejich horním toku. Vždyť jen v České republice 1.078 km2 v Čechách (broumovský výběžek, frýdlantský výběžek a východní část šluknovského výběžku) je tvořeno povodím Odry a 6.368 km2 tvoří povodí Odry ve Slezsku a Moravě.

Jak výše zmiňováno, pozůstatkem expanze do prostor, jejich vody tečou do Baltu, případně s nimi sousedící, lze považovat dnešní Horní a Dolní Slezsko, které je součástí České republiky. Česká expanze na severovýchod byla hned třetí nejdůležitější směr po prioritní udržení územní integrity Čech a sekundární ovládnutí Moravy.

1. Horní Vislansko s Červené hrady (tj.západní Ukrajinu)
2. Dolní Vislanvsko.

Území která dnes Český stát vlastní tj.Slezsko:

1. Horníh Slezsko-Těšínsko
2. Holasicko (tj.bývalé Opavsko, Krnovsko, Hlučínsko a Moravské enklávy)
3. Dolního Slezsko-Nisko

O významu Slezska svědčí i to, že jeho znak, byl by součástí nejvyšších státních symbolů, jak za vlády veličenstev z dynastie Lucemburků, Jagelonců, Habsburků i Lotrinsko-Habsburků, ale po vzniku republiky r.1918 se znak Slezska součástí středního a velkého znaku Československé republiky, zde ve velké znaku byly i navíc znaky Těšínska, Opavska a Hlučínska (respektive Ratibořsko, jehož bylo součástí Hlučínsko v rámci Pruska), což ukazuje další státně-geopolitický význam slezských území. Velký a střední znak Československo používalo až do r.1939 a opět od r.1945 do r.1960. I dnes je znak Slezska, spolu se znaky Čech a Moravy, součástí velkého znaku nezávislé České republiky (viz znak vedle) v jeho 3.heraldickém poli, dle zákona č.3/1993 Sb. od 01.01.1993. Již předtím tento velký znak v letech 1990-1992 užívala Česká republika v rámci České a Slovenské federativní republiky.

Tímto zaitegrováním Slezského znaku do státního znaku je snad nejnázorněji ukázán nepostradatelný geopolitický význam Slezska pro Český stát.

Obdobně jeho kraje Olomoucký a Moravskoslezský do svých novodobých symbolu znaků a vlajky či praporu zahrnuly Slezsko.

To, že název Slezsko bylo světově známý zeměpisný pojem dokazuje mimo jiné nedávná historie, když kuriózně dokonce i území Orava a Spiš spolu s Těšínskem bylo v letech 1918-1920 vítěznými státy 1.světové války prohlášeno za tzv. Východní Slezsko (SILÉSIE ORIENTALE), které bylo sporným územím mezi Polskem a Československem.

Východní Slezsko bylo nazváno proto, že se tehdy skládalo z Těšínska a Bílska (dohromady o rozloze 2.278km2) tedy východní území Slezska, země koruny české, k němuž bylo přiřazeno území Orava (o rozloze 1.209km2) a Spiš (o rozloze 539km2) do té doby území Uherského království.

Východní Slezsko bylo rozděleno dne 28.07.1920 velvyslaneckou konferencí ve Spa mezi Československo a Polsko. Polsko získalo Bílsko a východ Těšínska (dohromady o rozloze 1.009km2), sever Oravy o rozloze 358km2 a sever Spiše o rozloze 217km2. Zbytek území Východního Slezska získalo Československo, kde dnes jeho Těšínsko je součástí České republiky, zatímco jeho Orava se Spiší náleží Slovensku.

Dne 06.05.1924 získalo Československo ve Spiši od Polska obec Javorinu o rozloze 92km2. Dne 03.06.1924 na Oravě postoupilo Polsko Československu obce Suchou horu o rozloze 22km2 a Hladovku o rozloze 18km2. Výměnou za to Polsko od Československa získalo téhož dne část (tzv.Slovenskou) obce Dolní Lipnici (Lipnica Wielka) o rozloze 70km2, která je rovněž na Oravě. Tím se tato historická kapitola geopolitického pojmu tzv.Východního Slezska uzavřela.

Horní Vislansko

Horní Vislansko, tak bych nazval Červené hrady (tj.západní Ukrajinu) a tu částí Polska, která byla součástí Českého státu a vždy s jeho jádrem (Čechy a Morava) souvisle územně sousedila, tj. Slezsko, Malopolsko (Krakovsko a Sandoměřsko), Velkopolsko (Poznaňsko a Kujavsko) a Gdaňské přímoří.

Na naší severní hranici se již kolem roku 910 vytvořily hranice Čech. Za vlády Vratislava I. (vládl 915-921) došlo k výbojům na sever ovládnutím Dolního Slezska a založením města Vratislavi. Celé Slezsko a další území (jih Polska, západní Ukrajina, Slovensko, sever Maďarska, sever Rakouska, Morava) ovládl jeho druhorozený syn Boleslav I.

Boleslav I.orientoval svoji expanzi směrem po dopravní cestě z Porýní do Kyjeva. Tato stezka procházela v rámci tehdejšího Českého státu Prahou – Vratislaví – Krakovem – Sandomeří – Červeň. Tento úsek se mu podařilo ovládnou. Navázal na svého otce Vratislavovi I. se podařilo ovládnout Dolní Slezsko, kde založil zmiňované město Vratislav.

Boleslav I. po porážce Maďarů r.955 ovládl:

• právě území kolem této stezky tj.Slezsko, Krakovsko, Sandoměřsko (vše je dnes součástí Polska) a Červené Hrady (západní Ukrajina).
• zbytky staré Velké Moravy tj. dnešní Moravu, Slovensko, severu Rakouska a severu dnešního Maďarska (pohoří Matra a Bükk a vinařská oblast Tokaj) tzv.provincie Váh (Vag),

Již Boleslav I. při expanzi Českého státu na východ pomáhal rozšiřovat křesťanství. Snad největšího rozsahu Český stát dosáhla na východě po roce 967, kdy bylo společném česko-polském tažení proti Volyňanům.

Za Boleslav II. (vládl v letech 972-999) zde Český stát začal ztrácet své východní území, již v roce 981 ztrátou Červených hradů (tj.horní povodí Dněstru nazývané též Červěnsko) ve prospěch Kyjevské Rusi, po úspěšném vojenském tažení velkoknížete kyjevského Vladimíra proti Českému státu t.r. Od této doby se tato oblast nazývá Červená Rus.

Je zvláštní to, Kyjevská Rus, právní předchůdce Sovětského svazu tak vlastně Českému knížectví právnímu předchůdci Československa udělal to samé, jako když Sovětský svaz dne 29.06.1945 anektoval na úkor Československé republiky Podkarpatskou Rus, kterou zároveň přejmenoval na Zakarpatskou Ukrajinu.

O rozsahu území Červených Hradů patřících k Českému státu dodnes jde úspěšně spekulovat.

• V západoevropských historických spisech se vede východní hranice českého státu v době založení pražského biskupství roku 973 po řekách Bug a Stryj, to by byl menší historický území Červených hradů patřících Českému státu.
• Nebo je zde druhá hypotéza, že toto východní území Českého státu se kryje s územím co roku 981 získala Kyjevská Rus a to je větším území (viz tečkované území na mapě). Proto to druhé tvrzení by hovořilo i to že v době Boleslava I., kdy Kyjevská Rus se územně rozlila až k dnešnímu Kazachstánu, Kavkazu a Bulharsku se neroztáhla do území Červených Hradu, ale proč? Co by jí v to bránilo? Vždyť toto území je víc přístupné z Kyjeva něž Dunaj, Kavkaz nebo Volha. Vysvětlení by šlo najít v tom že zde byla silný státní útvar a to Český stát. Velikost území získaném v roce 981 Kyjevskou Rusí je cca 150.000km2.

Přibližně v téže době, kdy jsou ztraceny Červené hrady, ztrácí Česká stát, svou provinci Váh (Vag) tj.Nitransko, přibližně většinu dnešního Slovenska a severu Maďarska, ve prospěch státu Maďaru tj.Uher.

Ztráta území Červených hradů a provincie Váh byla první výrazná územní ztráta Českého státu, která signalizovala počátek jeho krize, která vyvrcholila kolem roku 1000 a to přesto, že v letech 984 až 986 bylo součástí Českého státu Míšeňsko (dnešní spolková země Sasko v Německu). Slezsko ztrácí v roce 990 český kníže Boleslav II. ve prospěch Polska. Rovněž tak těsně před smrtí český kníže Boleslav II. ztrácí v r.999 ve prospěch Polska Krakovsko. Jeho syn český kníže Boleslav III. řečený Ryšavec ztrácí na podzim 1002 Moravu, opět ve prospěch Polska. Český stát poté tvoří jen Čechy.

Míšeňsko, Lužicí, Červené hrady, Nitransko dokonce i Kyjev ovládl také Boleslav Chrabrý (polský kníže a pozdější první polský král, vnuk českého knížete Boleslava I. a syn jeho dcery Doubravky, která v Polsku rozšířila křesťanství), který byl krátkou dobu i Českým knížetem (r.1003-1004). Boleslav Chrabrý (v letech 992-1025 polský kníže a v roce 1025 se stal prvním polským králem) vytvořil státní útvar Slavinie (také nazývaný Sclavinia či Sclavia), který sjednotil západní Slovany (zaujímal dnešní Polsko, Českou republiku, Slovensko, sever Rakouska, sever Maďarska, východ Německa a západ Ukrajiny). Vznikl v letech 1003-1004 spojením českého a polského státu a byl v této době se sídlem v Praze.

Znovu ovládal Český stát území v povodí Visly za českého knížete Břetislava I. V roce 1038 ovládl Český kníže Břetislav I. Krakovsko. V létě 1039 při Břetislavově vojenské výpravě je ovládnuto Slezsko a Velkopolsko (Poznaňsko a území kolem tehdejšího polského hlavního města Hvězdna) nabízela se možnost sjednocení západoslovanských kmenu. V této době říše Břetislava I. svojí rozlehlostí byla jak říše Boleslava I., s tím že byla orientována na rozdíl od její převládající expanze na východ, pro změnu převážně na sever.

Dne 23.srpna 1040 vítěznou bitvou u Brůdku u Domažlic (na znamení vítězství byl zde založen dodnes stojící kostel sv.Václava), kde porazili vojsko římskoněmeckého panovníka Jindřicha III. si Český stát tyto výdobytku v Polsku uchránil, ale již dne 29.září 1041 po obléhaní Prahy vojsky Jindřicha III., se musí český kníže Břetislav I. tohoto výdobytku Velkopolska s Krakovskem vzdát, pod tlakem císaře Svaté říše římské. Slezsko si však podržel Břetislav I. až do roku 1050.

V roce 1050 ovládnul Slezsko polský kníže Kazimír I.obnovitel. V roce 1054 se český kníže Břetislava I. vzdal nároku na Slezska ve prospěch Polska a to za roční poplatek 30 hřiven zlata a 500 hřiven stříbra. Tento poplatek odvádělo Polsko Českému státu až do začátku 12.století. Vratislav II. se stal v dubnu 1085 českým králem a zároveň polským králem. Vratislav II. měl své vojenské posádky na území Polska. Navazoval tak na odkaz své otce Břetislava I.

Vojenská výprava českého knížete Bořivoj II. roku 1103 (vládl v letech 1100-1107) podél Odry až do Opolska signalizovala českou snahu po ovládnutí Slezska. Rovněž vojenské výpravy v roce 1107 a 1109 českého knížete Svatopluka (vládl v letech 1107-1109) signalizovala opět české touhy po ovládnutí Slezska. Toto se však nerealizovalo díky tomu, že v dne 21.09.1109 byl tento český kníže v Slezsku zavražděn.

Další českou intenzitou ovládnou tyto území je až vláda českého krále Václava I. V roce 1246 se stal vévodou Opolským (Horní Slezsko) syn českého krále Václav II. Vladislav, který byl kromě toho vévodou Rakous. Vladislav byl opolským vévodou do své smrti dne 03.01.1247.

Pro zajímavost po té co padl český král Přemysl Otakar II. na Moravském poli v roce 1278 odtrhl od českého státu piastovský vratislavský kníže Kladsko. Kladsko připojil ke svému vratislavskému knížectví. Kladsko nazpět českému státu získal král Václav II. 22.07.1290, poté co si dal udělit lénem knížectví vratislavské.

Otakarův syn Václav II. (vládl 1278-1305), český a polský král, který kromě toho, že svému synu Václavu III. získal Uhry, pro Český stát získal Chebsko, Horní Slezsko, Pirnu, Pliseňsko a Fojtlant (dnes západ spolkové země Sasko v dnešním Německu). Václav II. získal již v letech 1289-1291 Horní Slezsko (Bytomsko, Opolí, Těšínsko). Hlavní jeho cíl však bylo získat Polsko. Václavovi II. se mu podařilo již v roce 1292 získat Malopolsko. V roce 1300 získal Velkopolsko, Gdaňské přímoří a nechal se v Hvězdnu starobylém to sídelní městě polských králů korunovat na polského krále.

Tento výboj do Polska byl přímím pokračování politiky jeho otce ve směru k Baltu ovládat tyto území. Václav III., syn Václava II., hned po nástupu na trůn se vzdal Chebska, Uher a Gdaňského přímoří v roce 1305. Touto kapitulantskou politikou proti sobě popudil Poláky především ztrátou přístupu k moři odstoupením Gdaňského přímoří řádu německých rytířů, ale i Čechy popudila tato kapitulantská politika. Dne 04.08.1306 byl v Olomouci při vojenské výpravě do Polska zavražděn. Český stát ztratil Polsko, Plíseňsko a Fojtlant.

Český král Jan Lucemburský (vládl v letech 1310-1346) pokračoval v politice svých předchůdců a získává většinu Slezska v letech 1327-1335, kromě Javornicka a Svídnicka. Toto bylo potvrzeno v roce 1335 smlouvou mezi českým králem Janem Lucemburským a polským králem Kazimírem III. Polsko se touto smlouvou vzdalo Slezska ve prospěch Českého státu.

Zbytek Slezska, tj. Javornicko a Svídnicko, získává jeho syn Karel IV. v roce 1353. Slezsko se pak takto konstitovalo jako vedlejší zemně koruny české. Čeští panovníci se začali titulovat vévoda Horního a Dolního Slezska. Zemským městem se stala Vratislav.

Český stát ztrácí ve Slezsko r.1442 Severské knížectví, r.1457 Osvětimsko a r.1494 Zátorsko, všechny tato území od něj získává Polsko.

V roce 1742 ztrácí císařovna a česká královna Marie Terezie spolu s většinou Slezska i Kladsko ve prospěch Pruska. Kladsko do té doby bylo součástí Čech. V rámci sjednocení Německa se Kladsko spolu s Pruským Slezskem stalo jeho součástí v r.1871 a v roce 1945 se stalo součástí Polska.

V roce 1772 je k Českému státu Marií Terezií znovu připojeno vévodství Zátorsko a vévodství Osvětimsko. Vévodství Zátorsko a vévodství Osvětimsko jsou sice formálně prohlášeny součástí Českého státu v rámci Habsburské monarchie, ale administrativně jsou spojena s Haličsko-Vladiměřským královstvím a Krakovským velkovévodstvím do korunní země Halič. Vévodství Zátorsko a vévodství Osvětimsko, spolu s celou Haličí, získalo Polsko při svém obnovení v roce 1918 při rozpadu Rakouska-Uherska.

Dolní Vislansko

Dolní Vislansko, tak bych nazval tu část Polska, která když byla součástí Českého státu s jeho jádrem netvořila souvislý celek a byla jeho enklávou, tj Mazovsko a Dořínsko (zde dokonce Poláci ve středověku založili Dobřínský řád na obranu tohoto území). Dále bych do této oblasti Dolní Vislansko zahrnul i dnešní Kaliningradskou oblast Ruska tj.bývalé východní Prusy. Do dolního Vislanska směřovalo celkem 5 křížových výprav, kterých se účastnili čeští panovníci.

České křížové výpravy do Pobaltí-Prus

K Pobaltí se však český živel dostal zásluhou Českých králů Přemysla Otakara II a Jana Lucemburského. Celkem bylo pět křížových výprav do Pobaltí, které zorganizoval Český panovníci. Svatý otec prohlásil Pobaltí za zemi pod patronací svatého Petra. Tím byly tyto výpravy považovány za stejně plnohodnotné jako výpravy do Svaté země.

• 1.česká křížová výprava do Pobaltí
  V letech 1254-1255 uspořádal Český král Přemysl Otakar II. (vládl 1253-1278) křižáckou výpravu proti pohanským Prusům, kteří ohrožovali křesťanství na Baltu. Český král Přemysl Otakar II. zde zvítězil v bitvě u Rudavy a založil město Kralovec (Königsberg, dnešní Kaliningrad, ruská enkláva na Baltu) nad řekou Pregolou a svěřil ho Řádu Pany Marie (Řád německých rytířů). V této době se o tomto železném a zlatém králi mluvilo jako o pánu říše od Baltu po Jadran, protože vládl i nad Alpskými zeměmi a italskými městy na sever od Benátek. Vliv Přemysla Otakara II. se projevil i do architektury. Hrady s rajským dvorem se začali stavět i v Pobaltí. Prvním z nich byl hrad založený Přemyslem Otakarem II. v Kralovci.
• 2.česká křížová výprava do Pobaltí
  V letech 1267-1268 uspořádal český král Přemysl Otakar II. další křížovou výpravu. Při této výpravě zamýšlel ovládnout Litvu a zřídit arcibiskupství v Olomoucké, kterému by byly podřízeni této oblasti.
• 3.česká křížová výprava do Pobaltí
  Český král Jan Lucemburský v letech 1328-1329 podnik křížovou výpravu do Pobaltí. V březnu 1329 při křížové výpravě získal úděl Plock v Mazovsku (dnes oblast kolem dnešního hlavního města Polska Varšavy). Českému státu bylo úděl Plock v Mazovsku ztracen až v roce 1353. Při této výpravě získal král Jan Lucemburský dále i Dobřínsko území na jih od Gdaňska. Dobřínsko neboli Dobrzyňská země je mezi řekami Vislou, Skrwou a Drwelou. Jednu jeho polovinu Dobřínska věnoval Řádu Německých rytířů již 2.dubna 1329. Druhou jeho polovinu prodal témuž Řádu v roce 1331.
• 4.česká křížová výprava do Pobaltí
  V roce 1337 uspořádal král Jan Lucemburský další křížovou výpravu. Na této výpravě se účastnil jeho syn Karel IV.
• 5.česká křížová výprava do Pobaltí
  V roce 1344 uspořádal král Jan Lucemburský další výpravu do Litvy a Prus. Tato výprava začala 28.12.1344.

Pro Český stát to mělo tyto zisky. Přemysl Otakar II.získal vliv v Polsku a přilehlých oblastech. Jan Lucemburský díky těmto svým výpravám získal Mazovsko, které mělo v té době rozlohu 50.000 km2, což je taky dost velké území. Mazovsko ztratil jeho syn Karel IV. až v roce 1353.

České Slezsko

Výše uvedená území již dnes nejsou součástí Českého státu. Nyní bych chtěl popsat území, která mu zůstala a jsou reliktem jeho expanze na severozápad. Vesměs jde o území v horním povodí řeky Odry a malé území povodí Dunaje u Jablůnkovského průsmyku tj.současné Slezsko postaru též Rakouské neboli České Slezsko. Toto Rakouské neboli České Slezsko vzniklo ve své podstatě roku 1742 po ztrátě většiny Slezska a Kladska ve prospěch Pruska. Tvořilo dvě poloviny západní tzv.Opavský kraj (Nisko, Krnovsko a Opavsko) a tzv.Těšínský kraj (Těšínsko a pozdější Bílsko). Tyto dvě poloviny bylo rozděleny výběžkem Moravy, končící tehdejší Moravskou Ostravou až u tehdejší státní hranice s Pruskem (Hlučínsko). Toto Rakouské Slezsko mělo rozlohu 5.147 km2 a jeho zemským městem byla Opava.

V letech 1782- 1849 a 1860-1861 je Slezsko je spojeno s Moravou v jeden správní obvod se sídlem v Brně, aniž by obě země právně zanikly. Poté vévodství Horního a Dolního Slezska tvořilo samostatnou korunní zemni c.k.monarchie Rakousko-Uhersko. Jedním z titulů císaře rakouského byl i titul vévody Horního a Dolního Slezska, tento titul je v pořadí hodností důležitosti hned pod královským, arcivévodským a velkovévodským titulem a nad knížecím, markrabským a hraběcími tituly jeho veličenstva. Tím vlastně jeho veličenstvo v pořadí důležitosti postavilo titul vévody Horního a Dolního Slezska před titul markraběte Moravy.

Území Rakouského Slezska doznalo později 2 korektur, aby se transformovalo do dnešní podoby Českého Slezska:

• připojení Hlučínska (o rozloze 316km2) k Československu dne 10.01.1920 od Německa (Pruska), zákon z 30. ledna 1920, č. 76 Sb. z. a n., a
• odstoupení východního Těšínska a Bílska (vše o rozloze 1.009km2) Polsku dne 28.07.1920 Československem.

Při vzniku Československa (28.10.1918) toto Slezsko se stalo jeho součástí a jako země zůstalo zachováno až do 14.července 1927, kdy byl vydán zákon č.125/27Sb. o organizaci politické správy. Slezsko se na základě tohoto zákona sloučilo s Moravou do Moravskoslezské země se sídlem v Brně.

V říjnu 1938 se Holasicko (tj.bývalé Opavsko, Krnovsko, Hlučínsko a Moravské enklávy) a Nisko stalo součástí Německa a část Těšínska v okolí Českého Těšína tzv.Zaolší o rozloze 865 km2 s 231.784 obyvateli sice ve dnech 01.10.1938 až 11.10.1938 získalo Polsko, ale již v září 1939 ho dobylo Německo, aby se dne 12.10.1939 stalo přímo součástí Velkoněmecké říše. Po skončení 2.světové války byl obnoven územní stav před 01.09.1938.

Takže dnešní území Českého Slezska, se skoro kreje s povodí Odry v České republice, tj. s územím kde byla zřízení expozitury zemského národního výboru v Brně se sídlem v Ostravě v květnu 1945 (zanikl v r.1949) bylo vlastně pokusem o obnovení zvláštního správního postavení Slezska, i když k expozituře navíc patřily i moravské části okresů Nový Jičín, Frýdek-Místek a Ostrava v povodí řeky Odry.

V současnosti česká část Dolního Slezska (historické Nisko) tj.bývalý okres Jeseník je součástí Olomouckého kraje.

Zatímco současnou územní reminiscencí zbytku Slezska v rámci České republiky je do jisté míry dnešní Moravskoslezský kraj, který se hlásí ke kulturnímu historickému odkazu Slezska. Jeho aktuální názornou ukázkou je výstava Národní galerie v Praze, Sbírka starého umění probíhající ve dnech 17.11.2006 – 08.04.2007 ve Valdštejnská jízdárna s názvem Slezsko perla v české koruně viz http://www.ngprague.cz/html/slezsko/uvod.htm.

znak Moravskoslezského kraje         Vlajka Moravskovskoslezského kraje

Znak Olomouckého kraje         Prapor Olomouckého kraje

Autor: Vilém Vácha

Nisko je jediné území Dolního Slezska, které je dnes součástí České republiky. Jeho území se v hrubých rysech shoduje s bývalým okresem Jeseník o rozloze 718,96 km², kromě bývalých niských území obce Heřmanovice a katastrální území Mnichov a Železná, které byly součástí okresu Bruntál, ale moravská obec Ostružná byla pro změnu součástí bývalého okresu Jeseník.

Na severu je Nisko tvořeno nížinami, jenž pro svou úrodnost jsou nazývány Slezskou Hanou, na jihu a západě horami Rychlebskými a Jeseníky.

Za vlády velkomoravského knížete Svatopluka v letech 870-894 se stává celé Slezsko součástí Velké Moravy. Po jejím zániku se stává Dolní Slezsko za českého knížete Vratislava I. (vládl 915-921) součástí Českého státu. Zbytek Slezska připojil k Českému státu, po vítězných bitvách s Maďary u Lechu a na jihovýchodní Moravě roku 955, český kníže Boleslav I. (vládl 935-972). V roce 990 za vlády českého knížete Boleslava II. (vládl 972-999) je celé Slezsko odtrženo a připojeno k Polsku.

Slezsko získal zpět Českému státu jeho kníže Břetislav I. (vládl 1034-1055), jehož součástí bylo v letech 1039-1050, ale pak je Slezsko zase součástí Polska. V průběhu 11.-12. století je Slezsko v rámci Polska přeměněno na údělná knížectví. V roce 1199 se stalo knížectví Nisko světským lénem vratislavských biskupů v rámci Polského státu.

Roku 1342 bylo celé Nisko českým králem Janem Lucemburským připojeno k Českému státu. Nisko bylo jediným církevním knížectvím na území Českého státu.

Znakem Niska v této době je již 6 (3-2-1) bílých lilií na červeném poli. O významu pro Český stát svědčí i to, že císař a král Karel IV. tento znak dal vytesat na Staroměstské věži mostu Karlova v Praze a jeho syn císař a král Václav IV. na vstupní bránu do svého milovaného hradu Točník. Oba dali znak Niska vytesat vedle znaků Svaté říše římské, Čech, Moravy, Vratislavska, Svídnicka, Lucemburska, Zhořelecka, Budišínska a Dolní Lužice.

Nisko roku 1526 se spolu s celým Českým státem stává součástí Habsburské monarchie. V roce 1742 za vlády Marie Terezie, je v důsledku Vratislavského míru většina Slezska připojena k Prusku. V důsledku toho je Nisko rozděleno. Prusku připadla severní větší část o rozloze 1231km2 včetně správního města Nisa. V Prusku Niské knížectví bylo zrušeno roku 1810, plně zaintegrovano do pruského Slezska a v roce 1871 se stalo součástí Německa, poté v roce 1945 Polska.

Českému státu zbylo jen 694 km² tj.nynější podoba a správním jeho městem se staly Zlaté Hory (do roku 1948 Cukmantl čili německy Zuckmantel) a sídelní rezidencí niského knížete (vratislavský biskup) hrad Javorník (řečený taky Jánský vrch čili Johannisberg).

Knížectví formálně sice zaniklo až s pádem Habsburské monarchie na podzim 1918, ale přesto fakticky již roku 1850, kdy byla zrušena jeho knížecí vláda. V roce 1853 se zde vytvořil politický okres Frývaldov (německy Freiwaldau) v rámci vévodství Dolního a Horního Slezska. Již v roce 1869 jsou od politického okresu Frývaldov odděleny katastrální území Mnichov a Železná, která se staly součástí politického okresu Bruntál.

V prosinci roku 1918 stalo se Nisko součástí Československa a to po zrušení separátního německého útvaru Sudetenland (sídlo měl v Opavě a vznikl dne 30.10.1918) Československým vojskem. V Československé republice je Nisko součásti Slezské země až do jejího zrušení roku 1927, poté Moravskoslezské země.

Na jihu Niska bylo v letech 1935-1938 vybudováno opevnění na obranu první republiky. V září 1938 je Javornický výběžek (západ Niska) ovládnut Henleinovci a jsou zde v celém Nisku boje Stráže obrany státu a Československé armády s nimi. Dne 06.10.1938 se Nisko stalo součástí Velkoněmecké říše v důsledku Mnichovské konference.

Od května 1945 je Nisko opět součástí Československa a je opět součástí Moravskoslezské země až do jejího zrušení dne 01.01.1949.

Na upevnění Československé moci po 2.světové válce se mimo jiné zde na Nisku, ale i na zbytku Slezska a severní Moravy, podílela 1.Československá tanková brigáda, která proslula dobytím Ostravska v dubnu 1945, kde navíc zabránila zničení Ostravy ustupujícími říšskoněmeckými jednotkami.

Město i okres Frývaldov je v roce 1947 přejmenován na Jeseník. Okres Frývaldov je dne 01.01.1949 začleněn do Olomouckého kraje a současně dochází u okresu Frývaldov k oddělení obce Heřmanovice, ale  zároveň připojení moravské obce Ostružná.  

Poslední změna státní hranice na Nisku byla dle ústavního zákona č.62/1958 Sb. o konečném vytýčení státních hranic s Polskem, kterým se odsouhlasila československo-polská hraniční smlouva ze dne 13.06.1958, kterou Československo odstoupilo u města Zlaté Hory vysídlenou osadu Skřivánkov (německy Lerchenfeld) Polsku a zároveň  Československo obdrželo od Polska směnou území u nynějšího města Vidnava (Weidenau).

Při správní reformě dne 01.07.1960 okres Jeseník zanikl připojením svého území k okresu Šumperk, kromě Zlatých Hor připojených k okresu Bruntál, vše v rámci Severomoravského kraje, ale k 01.01.1996 byl okres Jeseník znovu obnoven, v územním rozsahu v jakém byl dne 01.07.1960 zrušen, aby se dne 01.01.2001 stal součástí nově zřízeného Olomouckého kraje.

Autor: Vilém Vácha

Zajisté se budete divit, jakýže má český národ dějinný vztah k Braniborsku (Brandenburg), ale je tomu tak. Vždyť Braniborsko bylo ve své podstatě součástí Českého státu déle než byla Podkarpatská Rus součástí Československa a jen o něco méně než Slovensko.

Nechtěl bych však opisovat všechna ta známá historická fakta z dějin Braniborska, ale raději bych se chtěl soustředit na ty pozoruhodné historické jevy, které mě upoutaly svou výjimečností nebo vztahem k nám.

Braniborsko je území v okolí hlavního města Německa, Berlína. V roce 2002 je tomu přesně 600 let, co bylo Českému státu ztraceno území Nová marka (Neumark).

Nová marka byla část Braniborska na východ od řeky Odry a na sever od řeky Warty a Noteče s dvěma územními přesahy přes tyto řeky. Přirozeným centrem Nové marky bylo dnešní polské město Kestřín (Küstrin).

Toto nedávné kulaté výročí sepjatosti s Českým státem mě inspirovalo k napsání tohoto článku. Připadá mi to v něčem spojité – tehdy v roce 1402 ztratil Český stát Novou marku a dnes jako bychom začali ztrácet víru ve své schopnosti a možnosti.

V roce 2001 si v Německu připomněli 300 let od vzniku Pruska. Tento stát měl geopolitické srdce v Braniborsku, proto bychom si měli i my z tohoto úhlu připomenou Braniborsko. A to proto, protože není jen to zlé, na co bychom měli ve styku s Němci vzpomínat, ale i to dobré, co nás s nimi spojuje a co by nás mohlo inspirovat. To zlé již většinou popsali erudovaní historici a kvůli tomu bych zde nechtěl zbytečně opakovat již dobře známé skutečnosti. Chtěl bych se spíše soustředit na věci u nás málo známé. Nechci jen popisovat historická fakta, ale i atmosféru této země, s níž nás pojí historie.

Několikrát jsem navštívil tuto zemi a líbila se mi svou atmosférou pořádku a slušných lidí. Například dodnes rád vzpomínám na krásnou poklidnou letní noční atmosféru východního Berlína z roku 1986, kdy jsem měl berlínské pivo v centru na Unter den Linden a v pohodě jsem si ho popíjel, tak jak to dělali i Berlíňané. Nebyli zde ani bezdomovci nebo osoby páchající trestnou činnost, jako například dnes v Praze nebo jiných městech. V centru Berlína včetně Alexander Platz byli jen řádní občané, bylo to jak z ideálů, které slibuje každá ideologie, že se postará o bezpečí občanů, ale zde to bylo realitou. Podobně rád vzpomínám na mé pracovní pobyty ve Spolkové republice Německo v roce 1990 a 1993, kdy jsem zažil podobnou atmosféru.

Tato atmosféra mě o to více nadchla, když si člověk uvědomí, že za ní vděčí jedinému člověku, a to pruskému králi Fridrichu Vilémovi I. Ale jaký je vlastně vztah mezi Českým státem a Braniborskem?

V době, kdy byl Boleslav Chrabrý českým knížetem (1003-1004) zasahovala jeho moc i do území pozdějšího Braniborska (viz článek České Rakousy, Jindřichohradecký Speciál 12/2001,01/2002 a 03/2002). Počátky intenzivních styků Braniborska a Českého státu vznikly v 2.polovině 13.století. Braniborské markrabství bylo spojencem českého krále Přemysla Otakara II. Po té co padl tento český král zabránily braniborské jednotky v obsazení a ovládnutí Českého království Rudolfem Habsburským, který držel od roku 1278 až do roku 1283 Moravské markrabství, a vynutily si vládu uznáním Václava II. českým králem.

Braniborsko se po vymření Askánců roku 1320 ujímají vlády Wittesbachové.

V červnu a červenci 1371 vstoupila česká vojska do Braniborska za účelem jeho připojení k Českému státu. Tehdy se ještě nepodařilo Braniborsko připojit, k tomu došlo až o 2 roky později. Expanze Karla IV. na sever vyvrcholila dne 02.10.1373 připojením Braniborska k Českému státu. Braniborsko získal Karel IV. od Otty V. der Faule z rodu Wittesbachů za 200.000 zlatých a odstoupením části České Falce (viz článek Chebsko, Jindřichohradecký Speciál 09/2001).

Braniborsko se v této době středověku skládalo z těchto území:

• Stará marka (Altmark) je území na západ od řeky Labe.
• Střední marka (Mittelmark) na jihu a středu Braniborska,
• Prignitz na severozápadu Braniborska,
• Ukernská marka (Uckermark) na severu Braniborska a
• Nová Marka (Neumark) na severovýchodu Braniborska.

Karel IV. získává Českému státu kromě řady lén v Německu také na sever od Braniborska v Meklembursku léna Parchim, Plau a Penzlin.

Za vlády Karla IV. je v roce 1375 vydán Landbuch. Tento Landbuch se stává uceleným právním kodexem pro Braniborsko. V jednotnosti, účinnosti, jednoznačnosti a ucelenosti práva na něj později mimo jiné navázal pruský král Fridrich Vilém I. Karel IV. přenesl sídelní město Braniborska z Branibor (Brandenburg an der Havel) do Tangermünde. V této době taky používalo Braniborské markrabství i dnešní znak spolková země Braniborsko (zde uvedený).

Karel IV. správně přikládá Braniborsku velký význam jednak proto, že od roku 1356 dle jeho Zlaté buly, která platila až do roku 1806, bylo jedním ze 7 kurfiřtů, kteří volili císaře Svaté říše Římské. Kurfiřti byli 3 církevní arcibiskupové a 4 světští vládci, přičemž jedním z nich byl král Čech a dalším markrabí Braniborský.

Dále Karel IV. správně odhadl význam Braniborska jakožto významného geopolitického území, protože právě později se stalo Braniborsko geopolitickým jádrem Pruska a Německa.

V rámci Českého státu bylo v letech 1373-1415 Braniborsko udělováno v léno příslušníkům vládnoucí Lucemburské dynastie:

• V letech 1373-1378 měl Braniborsko v lénu Václav IV.
• V roce 1378 došlo poslední vůlí Karla IV. k rozdělení Braniborska na dvě části, na Novou marku a vlastní Braniborsko, pro jeho dva syny Jana Zhořeleckého a Zikmunda. Obě části měly markraběcí hodnost a byly udělovány v léno v rámci Českého státu:
  1. Novou Marku (Neumark) měl v lénu:
     1. v letech 1378-1396 Jan Zhořelecký. Ten je dokonce někdy titulován, kromě titulu markrabě braniborský, i titulem pán Nové marky. Tímto titulem se tak vlastně vyjádřilo samostatné postavení Nové marky.
     2. v letech 1396-1402 Zikmund.
  2. Zbytek Braniborska, tj.území Stará marka (Altmark), Střední marka (Mittelmark), Ukernská marka (Uckermark) a Prignitz, měl v léno uděleno:
     1. v letech 1378-1388 Zikmund,
     2. v letech 1388-1411 Jošt,
     3. v letech 1411-1415 zase Zikmund.

Z Braniborska byla ztracena Českému státu v roce 1402 Nová marka, kterou koupil za 63.200 zlatých Řád panny Marie (u nás spíše známý pod svým jménem Řád německých rytířů).

V roce 1415 za panování českého krále Václava IV. (vládl 1378-1419) ztrácí Český stát zbytek Braniborska, který kupuje Fridrich I. Hohenzollern (vládl 1415-1440).

V roce 1455 kupuje jeho nástupce Fridrich II. Hohenzollern (vládl 1440-1471) od Řádu panny Marie (Řádu německých rytířů) Novou marku a tak sjednocuje Braniborsko.

Hohenzollernové přenesli sídlo z Tangermünde do Berlína v roce 1486.

Hohenzollernové Braniborsko (resp.později Prusko) dále územně rozšiřovali, mimo jiné i na úkor Českého státu. K Braniborsku (resp.později Prusku) byla připojena od Českého státu tato území:

1. z území markrabství Dolní Lužice:

   1. v jejím středu Chotěbuz (Cottbus) s okolím v roce 1462,

   2. na severozápadu Dolní Lužice Zossen v roce 1490,

   3. rovněž na severu Dolní Lužice Storkow a Beeskow v roce 1571

2. z území vévodství Dolní Slezsko:

   1. na severozápadu Slezska Krossensko (Crossen) v roce 1482

   2. Svobodín (Schwiebus), který byl po ztrátě Krossenska severoslezskou enklávou o rozloze 1.193 km2, získalo v roce 1686 Braniborsko, ale v roce 1695 byl Braniborskem vrácen zpět Českému státu.

3. z území vévodství Horní Slezsko:

   1. na jihovýchodu Slezska knížectví Krnovsko (Jägerndorf) v roce 1523 spolu s vévodstvím Pištinsko (Beuthen) a vévodstvím Oderberg (Bohumín). Tato území tvořila sice formálně součást Českého státu, ale byla v  léno udělena vládnoucím Hohenzollernům v Braniborsku. Protože knížectví a vévodství ve Slezsku, od jejich získání českým králem Janem Lucemburkem, vytvářela jakési autonomní státy pod ochranou českého krále. Hohenzollernové byli zbaveni vlády v Pištinsku v roce 1618, v Oderbergu v roce 1618 a v Krnovsku v roce 1621.

4. z území Českého království (hrabství Kladské) a vévodství Horní a Dolní Slezsko:

   1. V roce 1742 získal pruský král Fridrich II.Veliký hrabství Kladsko a většinu Slezska, včetně Svobodína, (cca 90% celého historického Dolního i Horního Slezska). Takto získané území mělo rozlohu 41.500km2. Za záminku pro získání mu mimo jiné posloužilo to, že Hohenzollernové pozbyli Krnovska, Pištinska a Oderberg. Tohoto zisku však Prusko dosáhlo jen díky dobře vycvičené armádě a konsolidovanému státnímu systému, narozdíl od Habsburské monarchie, což umožnilo Prusku nad ní zvítězit. Pruskem získané území bylo do něho zaintegrováno:

      • severní slezské území Svobodín do pruské provincie Braniborsko.

      • Zbytek Pruskem získaného Slezska a Kladsko vytvořily tzv.Pruské Slezsko o rozloze 40.307km2 se statutem pruské provincie.

      • Zatímco Českému státu (v rámci Habsburské monarchie) zbylé Slezsko o rozloze 5.147 km2 se začalo nazývat Rakouské Slezsko, resp.České Slezsko.

V roce 1701 byl pojem braniborského markrabství překryt pojmem Pruské království, respektive Prusko. Prusko bylo odvozeno od Prus, kde se Braniborští kurfiřti nechávali v baltském městě Königsberg (česky Kralovec, město založené v roce 1255 českým králem Přemyslem Otakarem II.) korunovat na Pruské krále. První korunovace byla dne 18.01.1701.

Tehdy se nechal korunovat pruským králem braniborský kurfiřt a markrabě Fridrich III. (Friedrich III.), jako pruský král Fridrich I. (Friedrich I.) a svůj stát nazval Pruské království z toho důvodu, že Prusy ležely mimo území Svaté říše římské a tudíž obešel souhlas císaře Svaté říše římské k udělení tohoto titulu.

Tento pruský panovník Fridrich I. (vládl v letech 1688-1713) však nevynikal jako výrazný politik a ani neudělal myšlenkový přelom a krok vpřed v oboru politologie. Za vlády pruského krále Fridricha I. bylo Prusko průměrným státem. Prusko se však stalo důležitým a bohatým státem až za jeho syna, pruského krále Fridricha Viléma I. (Friedrich Wilhelm I.), který vládl v letech 1713-1740.

Termín Braniborsko zůstává pak dále pojmem tentokrát pro stejnojmennou pruskou provincii o rozloze 39.837km2, která se územně kryla s markrabstvím Braniborsko. Braniborsko se po sjednocení Německa v roce 1871 stává jeho geopolitickým centrem a hlavním městem Německa je Berlín. V roce 1920 je Berlín z Braniborska vydělen.

Braniborsko se jako geopolitický pojem znovu objevuje po zrušení Pruska kontrolní spojeneckou radou vítězných velmocí dne 25.února 1947.

Již v červenci 1945 vznikla země Braniborsko, ale v roce 1952, po přechodu východního Německa na kraje jeho země, včetně Braniborska, zanikly. Braniborsko bylo rozděleno do krajů Chotěbuz, Frankfurt nad Odrou a Postupim.

Dne 03.10.1990 je opět země Braniborsko obnovena a tvoří jednu z 16 spolkových zemí dnešního Německa. Současná rozloha spolkové země Braniborsko činí 29.477,11 km2 a ke dni 31.12.1999 měla 2.601.207 obyvatel.

Dnešní spolková země Braniborsko se rozděluje (inspirovaná podle pruského správního vzoru) na:

• Kreisfreie Städte (obdoba našeho statutárního města):

  1. Brandenburg an der Havel o rozloze 20 798 ha,

  2. Cottbus o rozloze 15 036 ha,

  3. Frankfurt (Oder) o rozloze 14 760 ha,

  4. Potsdam o rozloze 10 938 ha,

• Landkreise (obdoba našeho kraje nebo okresu):

  1. Barnim o rozloze 149 432 ha,

  2. Dahme-Spreewald o rozloze 226 100 ha,

  3. Elbe-Elster o rozloze 188 939 ha,

  4. Havelland o rozloze 170 723 ha,

  5. Märkisch-Oderland o rozloze 212 772 ha,

  6. Oberhavel o rozloze 179 675 ha,

  7. Oberspreewald-Lausitz o rozloze 121 663 ha,

  8. Oder-Spree o rozloze 224 237 ha,

  9. Ostprignitz-Ruppin o rozloze 250 872 ha,

  10. Potsdam-Mittelmark o rozloze 268 293 ha,

  11. Prignitz o rozloze 212 299 ha,

  12. Spree-Neiße o rozloze 166 163 ha,

  13. Teltow-Fläming o rozloze 209 198 ha a

  14. Uckermark o rozloze 305 813 ha.

Správní systém má ale v souladu s pruskou správní tradicí jednoznačně vytýčené pravomoce a práva. Jeho hlavním smyslem je včasná aplikace příkazu z centra a dodávaní informací z obcí do centra státní moci, v duchu myšlenky nahoru zodpovědnost a dolů autorita (poslušnost).

Zemským hlavním městem Braniborska je někdejší sídelní město pruských králů Postupim (Potsdam) se svými překrásnými zámky a zahradami (Sanssouci, Neuer Garten, Babelsberg, Sacrow, Hohenzollernbauten, Glienicke atd.). Postupim ke dni 31.12.1999 měla 128.983 obyvatel.

Spolková země Braniborsko se z větší části kryje v hrubých rysech s historickým Braniborskem, až na tyto výjimky:

1. Dnešní Braniborsko obsahuje navíc současnou německou část Dolní Lužice.

2. Na druhé straně dnešní Braniborsko neobsahuje:

   1. Území na východ od Odry. Braniborská území na východ od řeky Odry byla někdejší Nová marka a dalších území na jih od ní. Tato území jsou od roku 1945 součástí Polska.

   2. Západní území Braniborska, které se stalo součástí spolkové země Sasko-Anhalsko (Sachsen-Anhalt). Toto území je na západ od řeky Labe, tzv. Stará marka (Altmark), a na východním břehu Labe až k západnímu břehu řeky Havola (západní část Střední marky).

   3. Berlín, který už byl vyčleněn v roce 1920. Po druhé světové válce byl Berlín rozdělen na východní a západní Berlín.

      1. Východní Berlín o rozloze 404km2 se stal hlavním městem východního Německa.

      2. Západní Berlín o rozloze 480km2, který měl do sjednocení Německa 03.10.1990 zvláštní politický statut pod ochranou USA, Francie a Velké Británie, přičemž v ostatních věcech ho zastupovalo západní Německo a občané západního Berlína byli občany NSR (západního Německa).

Dnešní Berlín má statut spolkové země a vznikl 03.10.1990 sloučením východního a západního Berlína. Dnešní jednotný Berlín má rozlohu 884km2 a v roce 1998 měl 3,4 mil. obyvatel.

Braniborsko se stalo geopolitickým srdcem i někdejší Německé demokratické republiky (východní Německo), která vznikla dne 07.10.1949 o rozloze 108.333km2. Po znovusjednocení dne 03.10.1990 se stal Berlín v roce 1991 opět jednotným a hlavním městem Německa a Braniborsko geopolitickým centrem dnešního Německa, zatímco jeho ekonomické srdce je v Porýní.

Toto znovusjednocení Německa vzešlo ze západního Německa, kde vznikla dne 21.09.1949 Spolková republika Německo o rozloze 245.614km2. K Spolkové republice Německo byl připojen:

• Helgoland o rozloze 2,09 km2 dne 01.03.1952,

• Sársko (Saarland) o rozloze 2.571km2 dne 01.01.1957 a

• konečně dne 03.10.1990 Německá demokratická republika a Západní Berlín. Tím byl současný územní vývoj Německa dovršen.

Nyní se však vrátím k tomu, kdo vytvořil nový úspěšný myšlenkový prostor, na němž vznikl moderní ekonomický zázrak Německa, k pruskému králi Fridrichu Vilémovi I. Bez pochopení jeho myšlenek nelze ani rozřešit jednoduchost německého ekonomického zázraku a chápat atmosféru jeho úspěchů. Mnozí lidé se snaží vysvětlovat úspěchy Německa z jiných důvodů, nebo raději od toho ustoupí s tím, že je to složitý problém a řešení hledají ve světě iracionality. Já osobně bych ho spíše chápal následovně.

Pro příklad bych zde použil konkrétně Hlučínsko, specifickou součást dnešní České republiky. V roce 1742, za vlády Marie Terezie (vládla 1740-1780), je v důsledku Vratislavského míru většina Slezska připojena k Prusku. Území na sever od řeky Opavy, jak Opavska tak Krnovska, se stává součástí Pruska a přestává být součástí Opavska a Krnovska.

V tomto severním území se udržel zčásti český národ i po dobu pruské, později německé, vlády. Dokonce většina území obývané touto populací byla dne 10.01.1920 připojena k Československu pod názvem Hlučínsko (316km2 a 40.000 Čechů). Zde bych se na chvilku zastavil u obyvatel Hlučínska, kteří v současnosti tvoří 0,5% populačně i územně České republiky (dále jen ČR). Lze zde dodnes vystopovat nižší zločinnost než u ostatní populace ČR, upravené obce, větší disciplínu a slušnost. Proč tomu je, lze najít v tom, že právě v letech 1742-1920 byli součástí Pruska a tudíž zde platilo pruské právo. Na pruské právo vzpomínají obyvatelé Hlučínska rádi. Teď odbočím, abych to vysvětlil.

Dnes v ČR platí právo, jenž ve své podstatě vzniklo za císaře a krále Františka I. (začátek 19.století, Habsburská monarchie). Vychází ze staré německé právní tradice a obsahuje takové právní pojmy, jenž jsou velmi volně definovatelné, uvedu příklady: běžné, podstatné, obvyklé, zvlášť zavrženihodné, řádné, přiměřené, nepřiměřené, závažné, společensky nebezpečné, přísné, podobné, větší než menší atd. Což v praxi znamená popření oddělení moci soudní a zákonodárné neboť soudce sám do jisté míry musí říci, co tyto pojmy představují.

Tudíž je jakýmsi místním doplňujícím zákonodárcem. Je zde i nebezpečí, že při silné žalobě je odsouzen snáze i nevinný a při silné obhajobě snáze je osvobozen vinný. Totéž platí o ostatních státních zaměstnancích (výkonná moc).

Dokonce po připojení Hlučínska k ČSR (rok 1920) a po zrušení posledních pruských právních předpisů roku 1927 na Hlučínsku (pruské právo vykazuje lepší ochranu života, zdraví a majetku než právo ČSR odvozené z rakouského práva císaře a krále Františka I.), vznikla u těchto Čechů po roce 1927 z tohoto důvodu nenávist vůči ČSR. Z toho se dá usoudit, že české mentalitě je bližší jasné, účinné a srozumitelné právo popisující veškerou lidskou činnost a chránící slušné občany.

V Německu platí právo, jehož smyslem je všechno přesně jednoznačně popsat a ztotožnit obyvatele s ním. Toto právo vzniklo v Prusku za krále Fridricha Viléma I. (portrét vedle) a sjednocením Německa v 19.století se přeneslo na celé jeho území. Tento král provedl reformu tak, že všechny zákony vycházející ze staré německé tradice zrušil, zavedl nové zákony, jenž jsou srozumitelné, jednoznačně formulované a účinné. Došlo zde k odluce soudní, zákonodárné a výkonné moci. Takže dnes paradoxně v Německu jsou zákony, jenž nevychází ze staré německé právní tradice, ale z potřeb reálného života, zatímco dnes v České republice platí staré tradiční německé právo. To, co se říkalo o obyvatelích Pruska či ostatního Německa před zavedením práva od pruského krále Fridricha Viléma I., je to samé, co se dnes říká o České republice, tj.právní zmatek, chytráčkování, poklonkování, zlodějinky, strašpytlování, že jsou malí atd., ale zavedením tohoto práva se to o nich v Německu přestalo říkat.

Fridrich Vilém I. byl postavou, bez které by Prusko, ani dnešní vyspělé Německo (sjednocením Německa v roce 1871 se pruské právo přeneslo i do ostatních částí Německa), nebylo tak vyspělé a úspěšné. Fridrich Vilém měl víru ve své schopnosti a možnosti a taky je realizoval.

Ano, tento pruský král Fridrich Vilém I., je oním tvůrcem tohoto zázraku. Osobnost, která dala vzniknout takovému Prusku (Německu), jak ho vnímáme. Je to z tohoto hlediska jedna z největších osobností světových dějin.

Fridrich Vilém vládl v letech 1713-1740. Narodil se dne 14.08.1688 v Berlíně a zemřel dne 31.05.1740 v Postupimi. Po smrti svého otce, prvního pruského krále Fridricha I. dne 25.února 1713, se stal pruským králem.

Celkem je známa jeho obliba ve vojsku, pro kterou se mu dodnes říká vojenský král (der Soldatenkönig), např. pověstná obliba v jeho osobní gardě, kde byli vysocí vojáci (die Langen Kerls). Tohoto typického vojáka znázorňuje obrázek vedle. Jeho armáda z roku 1713 o počtu 38.000 mužů vzrostla do roku 1740 na 83.000 mužů a byla jedna z nejlepších v té době.

Méně je však známo, že uměl zlikvidovat zločinnost, provést ziskovost státu, a to rozumnou jednoduchou daňovou politikou a ostatními právními předpisy. Toto vše uměl dokázat díky ozdravění státních financí. Byl to vlastně ideální ekonom a zákonodárce. Výsledkem toho byly jeho geniální a účinné zákony. Vytvořil tak ze zadluženého a problémového státu ve své době jeden z nejstabilnějších států s přebytkovým rozpočtem.

Dokázal razantně snížit výdaje státu, třeba i tím, že prodal Holanďanům v západní Africe v r.1717 na zlatonosném guinejském pobřeží (dnes Ghana) neperspektivní kolonii Groß-Friedrichsburg, kterou Braniborsko vlastnilo od 01.01.1683. Obdobně ani neusiloval o znovunabytí neziskové kolonie Arguin (západoafrický ostrov v dnešní Mauretanii), kterou Braniborsko vlastnilo od 01.10.1686 a 09.03.1721 ji dobyli Francouzi, po krátkém obléhání od 23.02.1721.

Pruský král Fridrich Vilém I. prodával i nepotřebné věci ze svého sídelního zámku (zbytečné koně, vozy) atd. Výdaje státu po této reformě směřovaly pouze na vzdělanost, soudy, úřady a ozbrojené síly. Ztotožnil tak obyvatele státu se svojí státní ideologií.

V duch své myšlenky být sám nositelem státu, tj.prvním úředníkem státu, začal král Fridrich Vilém I. vytvářet své geniální zákony. Již 4.března 1713 začal sám pracovat na novém zákoně „Justizordnung” o postupu úřadů (obdoba našeho soudního a správního řádu), který vydal již 21.června 1713. Tento jeho zákon reálně vytvořil pověst silně výkonného pruského úředníka. Je to jeden z nejlepších správních postupů. Tímto zákonem odstartoval dnešní vysoce kvalitní německé právo.

V roce 1721 provedl reformu zemědělství „Wohlverbessertes Landrecht des Königreichs Preussen”, která způsobila stabilizaci a zbohatnutí venkova, kde žila většina populace Pruska a vytvářela se zde značná část tehdejšího pruského hrubého národního důchodu.

Na tehdejší dobu je zajímavé i ekologické myšlení pruského krále Fridricha Viléma I., když uzákonil svým výnosem, že každý sedlák před svou svatbou musí vysadit 12 stromů.

Sám rovněž vytvořil v roce 1722 „General-Oberste-Finanz-Kriegs-u.Domänendirektorium”. Tímto zákonem vytvořil jednotný systém řízení státu. Tento zákon zreformoval a zefektivnil řízení státu zřízením jednotné, jednoduché a účinné státní správy a vytvořil jako první na světě ústřední orgány státu ministerstva a v této podobě jsou známá i dnes. Tento model ministerstev dodnes přijalo za své mnoho států. Těmito geniálními zákony pomohl posílit moc Pruského státu.

Vytvořil navíc nejlépe vycvičenou a bojeschopnou armádu své doby a dobrým sociálním postavením příslušníků branné moci si zajistil jejich oddanost.

Tento muž udělal zlom v dosavadním středoevropském myšlení, protože se do té doby tvrdilo, že se zločinností a špatným právem nelze nic dělat, ale on ukázal že to jde. Na počátku byl jediný, kdo z politiků takto uvažoval a dovedl svůj stát k dokonalosti a zlikvidoval svými jednoduchými a účinnými právními předpisy ve velice krátké době zločinnost (včetně stíhání potulných vagabundů).

Pruský král Fridrich Vilém I. zavedl již v roce 1717 povinou školní docházku, tedy v době, kdy v okolních státech neexistovala. Zakládal školy a významně podporoval univerzitu v Halle, Berlínskou akademii věd a s tím spojenou svobodu víry a myšlení. Dobře chápal, že cesta k úspěch vede přes vzdělanost, pracovitost, kázeň, myšlenkovou toleranci, disciplínu, rostoucí koupěschopnost populace v důsledku jednoduchého liberálního daňového systému (nízké daně) a likvidací zločinnosti.

Z něj si vzaly postupně příklad další státy, včetně Habsburské monarchie a Ruska. Bohužel, ty však nebyly schopny využít všech možností, které pruský model nabízí, díky kterým se výrazně lišily v horším slova smyslu od Pruska.

Právní politika Fridricha Viléma I. zapustila takové kořeny v německém národu, které mu umožnily stát se ekonomicky nejsilnější zemí současné Evropy.

Fridrich Vilém I. byl člověk, který měl své skvělé ozbrojené síly především na stabilizaci a obranu státu. Toto dokazuje jeho vojenská politika se silnou armádou, ale kromě zisku Horní Geldern v roce 1713 Ultrechským mírem a východu předních Pomořan se Štětínem a Limburgem v roce 1720 Stocholským mírem (Druhá severská válka), ji nepoužil. Sloužila mu vysloveně na obranu jeho režimu.

Pruský král Fridrich Vilém I. se uměl vyhýbat riskantním vojenským podnikům té doby, které by nevyhrál, jako byly ve 20. století z hlediska Pruska, respektive Německa, dobrodružné, neperspektivní, riskantní, ztrátové a zbytečné války typu 1. a 2. světová válka, ve kterých Německo jen ztratilo část populace, území a další majetek.

Pruský král Fridrich Vilém I. udělal takový myšlenkový přelom do práva, podobně jako první čínský císař Čchin Š´-chuang-ti (narozen 259 př.n.l., vládl v letech 246 – 210 př.n.l. a v r.221 př.n.l. sjednotil Čínu), který vyšel z učení legismu nebo současný singapurský politik Lee Kuan Yew.

Z tohoto chápaní vlastně reálné právní předpisy vytváří společnost. Nekvalitní právní předpisy vytváří problémy společnosti. Kvalitní právní přepisy zase umožňují odstranění problémů společnosti.

Zásady Fridricha Viléma I., realizovaná v praxi, tj. zákon a pořádek, přičemž zákon musí byt jednoduchý, jednoznačný, rychlý a účinný, daly vzniknou vysoce kvalitnímu německému právu, ale nemá cenu, abych zde opisoval německé zákony. Případným zájemcům doporučuji projít si německé zákony, které najdete např. na www.recht.de a hned pochopíte kvalitu práva v porovnání s právem ostatních států včetně České republiky. Není to z důvodu, že by to bylo německé právo, ale z důvodu, že to vynalez člověk, který uměl řešit problémy, a to byl král Fridrich Vilém I. Na jeho odkaz navázal v jeho právním duchu hned jeho syn, pruský král Fridrich II. Veliký (vládl v letech 1740-1788), kodifikací pruského práva. V duchu pruského krále Fridricha Viléma I. jsou odchovaní ale i následní zákonodárci Německa, počínaje jeho nástupcem až po dnešek.

Na toto jeho právo si většina populace velice dobře zvyká a identifikuje se s ním. Toto vysoce kvalitní právo motivuje Němce, že se ztotožnili co nejvíce s Německem a tak vlastně splnil sen každé mocenské elity, co nejvíce ztotožnit populaci se státem. Tyto úspěchy pak vytváří hrdost populace a oddanost státu a na druhé straně státní oporu svým státním příslušníkům v kvalitním právu, která je právě Němcům a Německu dost často záviděna.

Není bez zajímavosti, že mnoho Čechů právě upoutal Pruský stát (od roku 1871 Německý stát) po zavedení právních předpisů pruským králem Fridrichem Vilémem I. Hlavně pro své výborné zákony se do Pruska, později Německa, přistěhovali např.:

1. v letech 1727-1747, tedy v období rozkvětu Pruska, se přes 350 českých rodin usadilo na území dnešního Berlína v oblastech nazývaných Rixdorf (dnes západoberlínská čtvrť Neukölln), Nová Ves, Schönberk, Velká lípa, Kepník, Friedrichshain a Bockshagen.

2. Ve druhé polovině 18.století se další Češi stěhují do Pruska. Vzniká české osídlení Střelínsko v Dolním Slezsku a Opolsko v Horním Slezsku. Obě území byly až do roku 1945 součástí Německa.

3. Dále vzniká po získání Pruské části Polska, tzv. Jižního Pruska (Südpreussen) v roce 1793, další české osídlení v Sycovsku (území na východ od Vratislavi). Toto území se sice stalo v roce 1807 součástí Napoleonem I. Bonaparte vytvořeného Varšavského velkovévodství, ale v roce 1815 jeho menší západní část, tzv.velkovévodství Poznaňské (Posen), včetně Sycovska, připadla zase Prusku. V roce 1918 připadlo Sycovsko obnovenému Polsku.

4. Dále vznikly v Jižním Prusku roku 1803 v blízkosti Lodže lokality Kúcov čili Kučov (Kuców) a Zelov (Zelów). V Zelově dodnes žije komunita 300 Čechů, kteří jsou potomky těchto přistěhovalců a do roku 1957 zde fungovala i česká škola. Větší východní část Jižního Pruska, včetně Kúcova a Zelova, se stala v roce 1815, při zrušení Varšavského velkovévodství, součástí Ruska v rámci Kongresovky (Ruské Polsko). V roce 1918 se pak stali součásti Polska.

5. Další Češi žili (již od středověku) na území získaném Pruskem v roce 1742, tj. v Českém koutku (11 českých vesnic v západním výběžku Kladska), který v roce 1945 měl cca 5.000 Čechů, a na jihovýchodu Pruského Slezska, tj. již výše zmiňované Hlučínsko, Ratibořsko a Hlubčicko (viz můj článek Holasicko). Hlubčicko a Ratibořsko (od roku 1945 součást Polska) mělo v roce 1918 dohromady 17 českých vesnic a populaci 13.500 Čechů a bylo těsně za hranicemi Hlučínska. Hlučínsko získalo v roce 1920 Československo. Dodnes se Čechům z Hlučínska říká prajzáci, zatímco oni Čechy z bývalého území c.k. Rakousko-Uherské monarchie nazývají císařáci.

6. Souhrnně v roce 1895 bylo 76.078 občanů Pruska české národnosti. Tvořili tak jednu z velkých českých komunit žijících mimo území zemí koruny české.

7. V 90.letech 19.století a na začátku 20.století proběhla emigrační vlna z Českých zemí a v důsledku toho v roce 1914 na území Pruského království, především ve Vestfálsku, žilo dle historičky Ludmily Kárníkové 70-110 tis.rodáků z Českých zemí. Celkem v roce 1914 v tehdejší Německé říši (císařství) žilo 200-250 tis.rodáků z Českých zemí.

8. Po roce 1945 se většina české populace žijící na německém území, přičleněném k Polsku, odstěhovala do Československa (především oblast Tepelska, Náchodska, Hronovska a Hlučínska), ale i do Spolkové republiky Německo.

9. To, že české mentalitě je blízká německá společnost i dnes, která vznikla z pruských právních předpisů pruského krále Fridricha Viléma I., dokládá i to, že z více než 400.000 Čechů emigrovaných po roku 1948 do západního světa se jich cca 200.000 usadilo v Spolkové republice Německo.

10. Sám T.G.Masaryk byl silně ovlivněn západním myšlením, a to za svého pobytu v Německu (studoval v Lipsku v letech 1876-1878), USA, Švýcarsku a jinde v západním světě, tedy v duchu přesného logického racionálního myšlení s důrazem na proveditelnost svých vizí, myšlenkovými postupy. Svým způsobem tedy podobně jako král Fridrich Vilém I. Toto jeho současné myšlení se zřetelně odlišovalo od myšlení jeho součastníků, kteří mysleli v mezích stávajících průměrných právních předpisů Rakouska-Uherska. Proto se T.G.Masaryk z politika roku 1914, kdy byl svými současníky málo chápan a českou politickou reprezentací izolován, stal v průběhu 1914-1918 realizátorem a vůdčí osobností české společnosti a toto zakončil, jakožto morální a politická vůdčí osobnost českého národa, ve funkci presidenta ČSR.

11. To, že pruské právo bylo pozitivní i pro jiné Čechy, kteří s ním přišli do styku, jsem popsal ve svém článku Holasicko.

Dá se říci, že dnes nepotřebujeme německou nadvládu, ale kvalitní soudobé německé právo převzít.

Shrnuli to z globálně-politického úhlu, v myšlení, politice a skutcích krále Fridricha Viléma I. je klíč k budoucím potencionálním úspěchům každého jednotlivce i celých národů. Že tyto myšlenky jsou v minulosti i dnes užitečné, snad nejlépe dokazuje:

1. Schopnosti státu vycházejícího z pruského práva krásně ukazuje, že po 2.světové válce totálně zničené Německo se znovu umělo samo postavit na nohy, tak jako bájný Fénix z popela. Toto jejich tajemství poválečného úspěchu Německa je hlavně v právních předpisech. Pruské právo ukázalo své skvělé vlastnosti i to, že v rámci komunistického sovětského bloku za Německé demokratické republiky (NDR) mělo toto východní Německo nejlepší výsledky z RVHP. Podobně vykázalo západní Německo po 2.světové válce své vysoké úspěchy v rámci západní Evropy. Dnešní demokratické Německo se v důsledku své silné ekonomiky, rostoucí z kvalitního práva, které stojí na principech jasně určených právním myšlením Fridricha Viléma I., stalo mozkem, pilířem a srdcem Evropské unie.

2. Za vlády císaře Mutsuhito 1867-1912 v období Meidži provedlo Japonsko rekonstrukci svého systému zavedením pruského vzoru státní správy (prefektur), ozbrojených sil a ostatních zákonů (např.japonská ústava z roku 1899 byla inspirována pruskou ústavou). Tím se proměnilo ve velmoc a jako jediný asijský stát nebylo v této době kolonií ani polokolonií. Japonsko mělo v té době heslo Fukoku kiohei, což by se mohlo do češtiny přeložit jako: „zem nech zbohatnout a vybuduj silnou armádu”. Japonsko bylo jediným státem v Asii, které si vzalo příklad z Pruska. Na těchto principech stojí i dnešní moderní Japonsko, které je dnes velice silným státem nejen v Asii, ale i na světě.

3. Podobnou inspirací pruským právem bylo přijetí zákona o Limited Liabilty Company (LLC) v roce 1977 státem Wyoming v USA. Tento zákon kopíruje německý obchodní zákoník z roku 1892, který systematicky vyvěrá z právního myšlení krále Fridricha Viléma I. Wyomig se stal po přijetí tohoto zákona ekonomicky úspěšným státem Unie. Po vzoru Wyomingu tento zákon přijala v roce 1982 Florida a po roku 1990 ostatní státy USA. Mimo jiné díky těmto zákonům a dalším svým mnohým přednostem má USA v současné době silnou ekonomiku a došlo k silnému ekonomickému růstu americké ekonomiky a pevnosti dolaru.

4. Vždyť i v kantonu Neuchâtel (Neuenburg) ve Švýcarsku si na pruské právo možná vzpomene leckterý právník. Tento kanton byl v letech 1707-1805 součástí Pruska a v letech 1814-1848 jako kanton Švýcarska pod vládou pruského krále. Mnoho z pruského právního myšlení zde zapustilo kořeny. V mnohém inspirovalo právní reformy v celém Švýcarsku v roce 1848 a následujících letech. Švýcarsko je dnes kapitálově silnou zemí jedině díky svému kvalitnímu právu.

5. Město Tiao-čou (Tsingtau) s přístavem Kiaučou (Kiautschou) o rozloze 552 km2 v dnešní Číně (obsazené Německem 14.11.1897 a 06.03.1898 pronajaté Německému císařství od Čínského císařství, drželi Němci až do roku 1914) si toto bývalé německé území velice oblíbil Mao Tse-tung (narozen 26.12.1893 a zemřel 09.09.1976) pro svou upravenou a disciplinovanou atmosféru, která byla větší než v jiné části Číny. Mao Tse-tung zde v Tiao-čou a Kiaučou s oblibou trávil dovolenou. Čínské učení legismu a mnoho z německé minulosti této části Číny ho zde inspirovalo k vytvoření a posílení stabilnějšího politického systému v Čínské lidové republice a díky němu tento politický systém existuje i dnes.

6. Svým způsobem jsou na rozvojový třetí svět neobvykle stabilizovány bývalé německé kolonie, kromě již zmiňovaného bývalého německého území v Číně: Togo, Kamerun, Namibie, Tanzanie, Nauru, Papua-Nová Guinea (Země císaře Viléma), Mikronésie, Palau, Marshallovy ostrovy a Západní Samoa. V těchto zemích, které byly před rokem 1918 součástí Německé koloniální říše, se do dneška jen velmi okrajově zapustilo něco z německého právního prostředí. Stejně tak v Turecku, které bylo za 1.světové války spojencem Německa v čtyřspolku a bylo jím silně ovlivněno. Nicméně tyto země jsou stabilnější v tomto rozvojovém třetím světě než bývalé kolonie jiných států v podobné zeměpisné oblasti, které nezažily německý právní systém.

7. Shrnout to lze takto – myšlenky a právo pruského krále Fridricha Viléma I., z kterého čerpaly nejvíce tyto ekonomiky (viz výše uvedené body A.-D.), je to také jedním z mnoha faktorů úspěchů těchto čtyř vyvinutých ekonomik. Tyto čtyři země jsou také čtyři největší kapitálové mocnosti současného světa. Tyto ekonomiky daly základ čtyřem hlavním světovým měnám €uro, Yen, Americkému dolaru a Švýcarskému franku.

Autor: Vilém Vácha