Ve městě však zádrhel – pod jakýmsi viaduktem zrovna cosi kutili a tak zúžený průjezd a kolona a navigace mi ukazovala tam, kam se nesmělo. No nic říkám si, pojedu s proudem. OK, zdržení sice bylo, ale navigace se celkem rychle přizpůsobila nové situaci, do exkurse ještě zbývalo 15 minut. Jedu, jedu, navigace signalizuje, že budu odbočovat doleva. Leč na silnici žádné svislé nebo vodorovné značení a tak jsem to – přejela. Naštěstí se dalo zastavit hned kousek dál na otočení a tak jsem zjistila, že tam auta normálně odbočují. Nuž, přizpůsobila jsem se proudu…

K internátu jsem přijela 10 minut před plánovanou prohlídkou, nevěda, kam až budu muset jít. Postavila jsem auto před vrata, vtrhla dovnitř a v poklusu jsem hlásila, že vím, že stojím blbě, ale že mám od pěti ten zámek. Odvětili, ať jsem v klidu, že je hned za rohem. Že to stihnu…

Našla jsem si na internetu adresu záchranářů, zajímavosti v okolí, které bych stihla navštívit, a vyrazila jsem. To, co v mapě vypadalo, že jednoduše najdu, bylo ve skutečnosti úplně jinak. Ale nakonec jsem to Bertino údolí našla, jen jsem přišla o dost času. Ale i tak jsem stihla na nalezené adrese být přesně v dobu srazu. Leč nikde nikdo. A ještě navíc soukromé parkoviště, ale budka uzavřená. Tak poklusem do přilehlé ubytovny, jestli se neplatí tam. Ne. A řekli, ať když tak tvrdím, že jsem jejich host. Sláva, tohle vyřešeno.

Tak jdu před bránu záchranářů, stále nikde nikdo, ač do začátku exkurse je jen pět minut. Začíná ve mně hlodat červíček pochybností – jsi tu správně? A nikde nikdo, koho se zeptat. Vstup k záchranářům jen na kartu. Vtom přijíždí auto, vystupují dva lidé, ptám se, jestli neví, kde je letecká záchranná služba. Neví, jen že je heliport na střeše nemocnice, ať se tedy zeptám ve vrátnici. Ptám se, jak je ta nemocnice daleko, odpovídají, že přímo tady (stojíme před jakýmsi panelákem, který tedy nemocnici nepřipomínal) a vrátnice je támhle kousek. Klušu tam. Paní vrátná se diví, nic neví a posílá mne – zpět do ubytovny, že jsou tam i záchranáři. Znovu tedy tam, vyklušu do prvního patra, abych se dozvěděla, že je to kdesi přímo proti místu, kde parkuji. Jak je na budově péčko.

Hurá, zpátky na parkoviště! Péčko vidím, dorazím tam. Leč tam cedulky – psychiatrické oddělení. Dělali si ze mne srandu? Přišla jsem jim jako magor? Ale vedle je ještě jedna budova, leč také nepatří letecké záchranné službě. Paní jdoucí okolo mne posílá zpět k péčku, že je to tam. Obíhám budovu jak mlsný kocour, vtom další pomoc. Přijela sanitka, tak se ptám sanitáře. Konečně mi udává správný směr a posílá mne remízkem, že je to kratší. Už je 15 minut po zahájení exkurse. Konečně dorazím k cíli, leč dělí mne plot, kde nejsou žádná vrátka. Ale už vidím naši skupinu, jak okukuje vrtulník ve žlutých barvách. Tak zahalekám jak indián – já jsem tu také, ale nevím kudy. No, nezbylo než ještě jednou oběhnout to péčko, vrátit se k silnici, kde jsem potkala tu dobrou duši, a po ní se vydat k bráně. Ještě, že ta prohlídka byla celou dobu jen venku na ploše! Opravdu stálo za to nevzdat se…

Zbylé dny proběhly celkem bez škodolibostí ze strany Ústí (tedy až na to, že jsem stále měla pocit, že mi v autě uniká benzín, či co), vybralo si to až v neděli. To jsem si dala sraz s bratrancem, o kterém jsme věděli, že ho máme, ale nikdy ho neviděli. Protože není přímo z Ústí, shodli jsme se na OC Fórum.

Opět jsem našla adresu, zadala do navigace a vyrazila. Bylo to v den, kdy tu řádil ten velký vítr, v Ústí se k tomu přidal i hustý déšť. Jedu v pohodě až do míst, kde navigace velí rovně, leč značky ukazují, že vjezd je pouze pro MHD. Hmmm, co teď? No, zkouším nějaké boční ulice, ale navigace trvá na svém. Až se octnu na silnici, kde jsem bloudila, když jsem hledala Bertino údolí. Říkám si, vyjedu nahoru až na křižovatku, třeba tam budou někde směrovky do centra nebo se chytí navigace. V momentě, kdy jsem vjížděla do serpentin, co tam tím kopcem vedou, spustil se takový déšť, že to stěrače nestíhaly. No prima, jestli mám skončit v kotrmelcích, tak jo, neviděla jsem bratrance 65 let, asi ho nemám vidět ani nyní. Ale nějak to projedu, na křižovatce vidím ceduli čerpací stanice, zamířím tedy tím směrem. Natankovat stejně potřebuji a třeba mne nasměrují.

Pořád strašně prší, že se přehnala přes republiku vichřice, o tom zatím nic nevím. Zastavím u stojanu, sundám správnou hadici, vložím do ústí nádrže a… nic. Koukám na to chvíli jako E. T., ale pak to zkusím znovu. Zpět do stojanu, pak do nádrže. Nic! Ještě jednou! Opět nic! Tak jdu do prodejny. Paní na něco koukne a řekne: „Zkuste to teď.“ No, zase nic! Tak to už jde se mnou. Ale i její snaze stojan odolává. Naštěstí mají ještě jeden, sice s trochu dražším benzínem, ale co, domů je to přes sto kiláků, to se i lépe jede. Konečně natankuji… Leč žertům toho dne ještě není konec.

Samo, že se netrefím na doporučenou trasu, neb je to samá uzávěra kvůli probíhajícím opravám. V jeden moment to vzdávám a projíždím ulicí, která je označená jako slepá. Vidím, že na konci jsou zábrany spadlé a že tam autem projedu. Tak trochu doufám, že by tam mohl být i nějaký příslušník, kdy bych sice zaplatila pokutu, ale konečně bych se snad trefila k tomu Fóru. Pořád lije jako z konve, takže je můj přestupek bez následků. Jedu nazdařbůh… Přejedu nějakou širokou křižovatku a jak se tak rozhlížím, kudy kam, všimnu si šipky k vysněnému obchoďáku. Otáčím se a jedu podle šipky. Přidávám se do proudu aut, mířících stejným směrem. Až moc pozdě zahlédnu, že je vjezd na parkování do kopce a ucpaný. Už není úniku. Někde hodně hluboko zakmitne malá jiskřička naděje, že snad to půjde vyjet na jeden zátah. Marně. Kolona se zastaví v půli. Prší. Nájezd je mokrý, já mám už zimní obutí. Tak si říkám, zatáhnout ruční brzdu, zařadit jedničku, pomalu pouštět spojku a přidávat plyn a jak zabere, odbrzdit ruční brzdu. Teoreticky mi to šlo skvěle. Prakticky nikoliv. Napoprvé auto škytlo, trhlo sebou, kleklo. Na podruhé a na potřetí žádný náznak, že by se chtělo rozjet, prostě absolutně nereagovalo na nic. Spíš mělo tendenci couvat. Za mnou fronta, přede mnou kopec.

No nic, odevzdaně vystupuji z auta a krčím rameny na ty za mnou. Nejede to. Nevím proč. Z auta za mnou vystupuje z místa spolujezdce mladý muž a ptá se, co se děje. Říkám: „Nevím, kola prostě nereagují. Dám jedničku, přidávám plyn a nic se neděje.“ Nabídne, že to zkusí. Auto naskočí. Nechávám ho vyjet až k závoře a sama tam doklusávám. Jsem moc ráda, že mi pomohl. Děkuji mu a pro sebe se směji pod vousy. Ten nahoře moc dobře ví, jak se nerada rozjíždím do kopce. A ještě k tomu v dešti, když mám spoustu aut za zády. Tak to prostě zařídil, abych nikoho nenabourala.

(P.S.: Měla jsem tři hodiny k dobru, takže jsem bratrance nepropásla. On v tom dešti ale jel raději do garáží pod nádražím.)

Autor: Hana Kotinová