Mariana Giamprietová a její kolega G. M. Caballera z Ústavu psychologie milánské Catholic University of the Sacred Heart provedli výzkum zahrnující 120 mužů a žen různého věku. Ti podstoupili několik testů tvořivého myšlení. Zatímco „sovy“ v nich excelovaly, ostatní typy stěží splnily úkoly na polovinu. Test sestával ze tří částí a měl zhodnotit rozdílnost mezi jednotlivými typy. V první části měli testovaní za úkol namalovat obrázek a pojmenovat jej. Ve druhé části měli testovaní doplnit předem připravené rovné a pokroucené čáry na obrázky a pojmenovat je. Ve třetí části pak byla testovaným ponechána jen sestava 30 rovných čar a úkol dokreslit z nich obrázky a pojmenovat je. Giamprietová a Caballera zjistili, že věk nijak neomezuje tvořivost: „Naše studie ukazuje, že kreativita i u starších lidí zůstává,“ píší oba vědci.

Hans Van Dongen, výzkumník ze Sleep and Performance Center washingtonské státní univerzity, byl jedním z vědců, kteří objevili biologické vysvětlení rozdílu mezi „sovami“ a „skřivany“. On a jeho spolupracovníci viní z původu tohoto rozdílu malou skupinu mozkových buněk nazývaných suprachiasmatická jádra. Tyto buňky vysílají signály do těla a jsou odpovědné za synchronizaci času. „Skřivani“ mají tak tyto „biologické hodiny“ nastaveny o dvě hodiny dopředu, naproti tomu „sovám“ jdou o dvě hodiny nazpět. Tento rozdíl je, zdá se, částečně dán geneticky, což bylo pro mnohé velkým překvapením. Van Dongen se dále domnívá, že „sovy“ by mohly být v porovnání se svými ranními kolegy více extrovertní.

Voltaire, jeden z nejvýznamnějších humanistů, byl znám tím, že si rád pospal. Mezi další slavné „sovy“ patřili spisovatelé James Joyce a Marcel Proust nebo bývalý britský premiér Winston Churchill.

Asi 34 % dospělých Američanů chodí spát po půlnoci, stejně tak 32 % Evropanů a až 40 % dospělých obyvatel Asie ponocuje do časných ranních hodin. Mnoho „sov“ muselo podstoupit boj se všeobecným míněním, že vážné problémy jako tzv. Delayed Sleep Phase Disorder nejsou jen zvláštnosti, ale geneticky podmíněné nemoci. Tato konkrétní porucha je typická nemožností usnout jinak, než postiženému určují jeho biologické hodiny. Ve výjimečných případech člověk nemůže usnout dříve než v šest ráno a má tendenci se probouzet v deset dopoledne nebo i později.

Ne každému vyhovuje práce ráno, zvláště pak nevyhovuje těm, kteří jsou nejvýkonnější v nočních hodinách. Je důležité si najít, co nejvíce vyhovuje nám. Pokud třeba neradi brzo vstáváme, můžeme využít k práci klidných večerních hodin. Pokud je však váš den špatně naplánován, dlouhé spaní může vést ke ztrátě drahocenného času.

Příliš dlouhé spaní je však nezdravý návyk, který je s narůstajícím věkem nebezpečnější. Maximální tvořivost je totiž ovlivněna přirozenými vrcholy energetického cyklu každého člověka a věk není žádnou výjimkou z tohoto pravidla. Výzkumníci z Environmental Epidemiological Unit v Southampton General Hospital zjistili, že ve vzorku 129 mužů a žen nad 65 let měly „sovy“ největší příjmy a nejvíce automobilů.

Náctiletí bývají často „sovy“. Během víkendu, kdy není nutné vstávat do práce ani do školy, vstávají dospělí v průměru o hodinu později než normálně. Náctiletí ale mohou spát mnohem déle a probouzejí se až v 10 hodin, často i mnohem později (což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti – pozn. překl.).

Co tedy tohle všechno znamená pro průměrného nebo neprůměrného mensana? Máme zkusit přenastavit naše biologické hodiny tak, aby čtyři hodiny odpovídaly půlnoci? Nebo se máme snažit využít naši noční tvořivost ráno, odpoledne nebo kdykoli, kdy se nám to nejlépe hodí? Neměli bychom nastavit naše biologické hodiny tak, jak nám to nejlépe vyhovuje, abychom si odpočinuli a nechali mozek nejvýhodněji pracovat? Nemůžeme nic ztratit, jen získat.

Dobrou „noc“!

Z originálu: Are night owls more creative? Thomas Hally. Mensa International Journal, říjen 2008, číslo 519, přeložil Jiří Chmela.