Na rozdíl od loňské cesty do Peru, kde jsme se kvůli zpožděným letům a ztraceným zavazadlům „naháněli“ s některými spolucestujícími několik dnů, přesun na Floridu přes Londýn proběhl bez jakýchkoliv problémů. V Miami, přesněji tedy v Miami Beach (což je ostrov), jsme strávili dvě noci v hotelu. Užili jsme si zdejších písečných pláží, teplého moře a měli jsme možnost alespoň trochu poznat atmosféru tohoto proslulého místa.

V „Americe“ (myšleno v USA) jsem nikdy předtím nebyl, tak jsem byl zvědav, co nás tam bude čekat. Spojené státy jsou veliká země mnoha tváří a Miami určitě není zrovna typický obraz USA. Počet obyvatel samotného města je asi půl miliónu, ale celá metropolitní oblast má přes 6 miliónů a většinu populace tvoří Hispánci a Afroameričané. Běžně je zde cítit tráva (marihuana), po ulicích se prohánějí silné sporťáky a velká bachratá osobní auta, jaká v Evropě nejsou k vidění. Nejen auta, ale také někteří lidé jsou zde jaksi rozměrnější do šířky. Opravdu, nikdy jsem neviděl na jednom místě tolik až neuvěřitelně přetloustlých lidí. Většinou se jedná o nebílé dámy a nikterak se za svoji postavu nestydí. Stačí úsporné plavky, síťované šaty a outfit je hotov.

V neděli dopoledne 29. června jsme nastoupili v přístavu v Miami na obrovskou luxusní výletní loď jménem Seascape a čekalo nás týdenní putování po Karibiku. Plavidlo je registrované na Maltě, patří ale švýcarské společnosti s italskými kořeny MSC Cruises, která provozuje asi 25 dalších podobných lodí po celém světě. Kapitán a vyšší důstojníci jsou Italové, zbytek běžné posádky je různorodý, velice často jsou to Indové nebo Filipínci.

Seascape je dlouhá 339 m, je jednou z nejdelších a nejmodernějších výletních lodí na světě a plavit se na ní je skutečným zážitkem. Maximální kapacita je 5 877 cestujících a 1 648 členů posádky. Loď má 20 palub, v těch spodních je technické zázemí, od páté do deváté jsou restaurace, salónky, bary, obchody, divadlo, kabaret, herny, posilovna, bazény, vířivky a další. Od deváté do patnácté paluby se nacházejí kajuty pro cestující. Na palubě 16 je velká rautová restaurace, která je otevřená téměř po celý den, servis neposkytuje pouze od 2 do 6 hodin v noci. Podle denní doby nabízí snídani, oběd, odpolední svačinu, večeři nebo pozdní občerstvení. Vše v obrovském a různorodém výběru včetně ovoce, nealkoholických nápojů, kávy a čaje. Restauraci je možné navštěvovat kdykoliv a konzumovat bez omezení, což jsme také svědomitě činili. Kromě zmíněného bufetového stravování jsme ještě chodili do jiné restaurace na snídaně a večeře s obsluhou. Tady jsme si vybírali z jídelníčku, u večeře tedy předkrm, hlavní jídlo a dezert.

Nejvyšší paluby jsou určeny hlavně pro zábavu, nacházejí se zde další bazény, tobogány, herny, bary a další atrakce. Všechna patra jsou propojena rychlovýtahy, ale je možné použít i schodiště. Všude u výtahů visí orientační plány palub, takže i když je loď obrovský labyrint, není těžké se na ní orientovat. Při každém výstupu z lodi se všichni cestující musí zaregistrovat svou lodní kartičkou a totéž udělat opět při nástupu, aby někdo pak na lodi nechyběl. Při nástupu jsou pečlivě kontrolována zavazadla, jak z bezpečnostních, tak i zištných důvodů. Na lodi jsou totiž alkoholické nápoje poměrně drahé a na pevnině zakoupený rum (bahamský, jamajský či kajmanský) je cestujícím odebrán do úschovy a vrácen až na konci plavby.

Druhý den ráno (pondělí) jsme dopluli na jeden z bahamských ostrovů jménem Ocean Cay, patřící přímo lodní společnosti MSC. Tento umělý ostrov s rozlohou asi 40 hektarů byl původně určen pro průmyslovou těžbu písku na Floridu a společnost MSC ho zakoupila v roce 2015. Poté ho nechala zrekultivovat, bylo obnoveno přírodní prostředí a vysázeno 75 000 původních rostlin.1 Od roku 2019 slouží jako zastávka výletních lodí, i my jsme na něm strávili příjemný den koupáním a sluněním. Na nejzazším cípu ostrova bylo dokonce možné pozorovat leguány.

Třetí den (úterý) jsme zakotvili v Nassau, hlavním městě Baham, na ostrově New Providence. Město jsme si prohlédli za pošmourného počasí z okružní jízdy autobusem, ale popravdě řečeno tam celkem nic zajímavého k vidění není. Než jsme nastoupili na loď, schovali jsme se asi na hodinku před lijákem v jedné přístavní hospůdce jménem Señor Frog’s. Okusil jsem tam dvě piva s tímto žabím názvem a etiketou. Chutnala celkem normálně, lépe (a levněji) než Heineken a Budweiser na lodi. Hudba hlasitě vyhrávala, číšník se pohyboval v rytmu tanečním krokem, na pódiu se kroutily nějaké dívčiny. Možná to byl nejzajímavější zážitek z celého Nassau.

Další den plavby (středa) jsme strávili lenošením na lodi a snažili se užít si všech jejích atrakcí a vymožeností. Kdo si přivstal, měl možnost spatřit východ slunce nad ostrovem San Salvador, který je historicky významný jako pravděpodobné místo prvního přistání Kryštofa Kolumba v Americe v roce 1492.

Pátý den ráno (čtvrtek) jsme připluli na severní pobřeží Jamajky do přístavu Falmouth. Po asi hodinové jízdě autobusem nás čekala jediná fyzicky náročná akce zájezdu, a to sice šplhání proti vodopádům řeky Dunn’s River. Byl to lehce adrenalinový zážitek, nikoliv příliš nebezpečný, hlavní překážkou byla lehce zmatečná organizace místních průvodců. Popsat se to nikterak nedá, jsou věci, které je třeba pro pochopení zažít.

Šestý den (pátek) nás čekaly Kajmanské ostrovy, naše poslední zastávka. Nejsou ovšem plné kajmanů a ani nikdy nebyly. Objevil je původně Kryštof Kolumbus a podle množství želv, které zde viděl, je pojmenoval Las Tortugas, tedy Želví ostrovy. Současné jméno jim dal anglický mořeplavec a korzár Francis Drake podle leguánů, které spatřil na zdejším pobřeží. Považoval je totiž mylně za kajmany. Kajmanské ostrovy jsou britské zámořské území a díky sídlům mnoha finančních institucí jsou dokonce velmi bohaté. V tabulkách HDP na obyvatele podle parity kupní síly se pohybují těsně za první desítkou. A je to vidět. Podnikli jsme krátkou okružní jízdu po hlavním ostrově zakončenou prohlídkou Želvího centra. Všude čisto, pěkné domy, upravené okolí a pořádek. Před odjezdem jsme se ještě stihli vykoupat na krásné písečné pláži.

Sedmý den (sobota) jsme opět strávili na moři a na lodi. Pozorovat jsme mohli západní pobřeží Kuby a také obratně manévrující tereje, kteří neúnavně provázeli naši loď po celou plavbu.

V neděli 6. července jsme v Miami vystoupili z lodi, půjčili si pět osobních aut a dvě dodávky, rozdělili se do posádek a vyrazili na pětidenní, skoro 2 000 km dlouhé putování do New Orleans.

Na první zastávce v národním parku Everglades jsme se projeli na airboats – plochých člunech poháněných obrovskou řvoucí vrtulí na zádi. Mohli jsme si tak učinit představu, jak vypadají tyto člověkem neobydlené a vlastně neobyvatelné končiny. Ale zejména různým druhům ptactva a aligátorům se tady líbí. My jsme tedy žádného neviděli, i když průvodce (pilot lodi) tvrdil, že asi dvakrát zahlédl jejich ocas. Podívat se na aligátory jsme mohli až po projížďce u návštěvnického centra v klecích. Celá jihozápadní část Floridy je tvořena plochými mokřady, většina z nich se nachází právě v parku Everglades, který má rozlohu zhruba jako Kraj Vysočina. Další plánovaná zastávka pozdě odpoledne nás přesvědčila, že by se tady opravdu těžko dalo žít. Když jsme vystoupili z auta, vrhli se na nás komáři v takovém množství, že jsme jimi byli doslova posetí. A nemilosrdně bodali. Tak jsme to po několika desítkách metrů vzdali, tedy alespoň naše posádka. Komáry jsme pak z auta vyháněli další půlhodinu. Večer jsme se ubytovali v poklidném městečku Naples na západním pobřeží Floridy, opět s krásnými písečnými plážemi.

V pondělí jsme si projeli auty rezervaci na Sanibel Island, prošli se po nábřeží řeky v Tampě a večer dorazili do Orlanda, kde jsme přespali dvě noci. V noci na úterý startovala z mysu Canaveral raketa. Někteří z nás si tuto atrakci nechtěli nechat ujít a odpálení pozorovali na vlastní oči ze vzdálenosti asi 20 km. V úterý jsme strávili celý den prohlídkou Kennedy Space Centra. Je zde opravdu mnoho k vidění, asi nejzajímavější je prohlídka skutečného raketoplánu Atlantis.

Ve středu nás čekala nejdelší trasa z Orlanda do Pensacoly, tedy více než 800 km. Cestou jsme se zastavili na krátkou návštěvu města St. Augustine, nejstaršího trvale osídleného města na severoamerickém kontinentě, které bylo založeno Španěly v roce 1565. Některé posádky se také zastavily v Tallahassee, hlavním městě Floridy, na prohlídku Tallahassee Automobile Museum. Večer jsme se ubytovali v městě Pensacola v hotelu přímo na pláži.

Dlouhou cestu jsme zvládli bez problémů zejména díky americkým dálnicím, se kterými se ty evropské jen těžko mohou měřit. V okolí měst jsou vždy čtyři pruhy v každém směru, potom mezi městy už jen tři nebo dva, mezi oběma směry i po stranách je často nejméně 50 m široký vysečený travnatý pruh kvůli bezpečnosti. Samozřejmě, na Floridě a v jižní části USA je krajina naprosto plochá, takže rovné široké dálnice se tu staví snadněji než v hornatém terénu. Jako řidič se ještě musím zmínit o několika zvláštnostech, na které je nutno si při řízení zvyknout. Třeba na semafory až za křižovatkou nebo na neřízené křižovatky, které mají ze všech směrů značku stop, a po zastavení pak jede ten, kdo tam byl první (nebo jediný).

Ve čtvrtek dopoledne jsme si ještě užili poslední koupání v moři na krásných bílých písečných plážích v Pensacole. Pak už nás čekala jen závěrečná 350 km dlouhá etapa v autech do New Orleans. Po cestě jsme si prohlédli americkou válečnou loď Alabama. Večer jsme dojeli do New Orleans, vrátili auta a ubytovali se zde na dvě noci.

V pátek jsme si prošli nejzajímavější části New Orleans, nábřeží Mississippi a zejména proslulou francouzskou čtvrť French Quarter a tržiště French Market. K večeři jsme si dali smažené kousky z aligátořího ocasu, chutnaly výborně. New Orleans má být údajně jedno z nejbohémštějších měst světa a opravdu je to znát. Dokonce se zde, oproti zbytku Ameriky, nikdy nepodařilo prosadit zákaz popíjení alkoholu na veřejnosti. Zejména pozdě odpoledne a večer se v uličkách francouzské čtvrti pohybují a místy tančí neobvykle oděné bytosti. Ze všech stran se ozývá energické bubnování, i docela malé děti mlátí paličkami do všeho možného, zejména plastových kyblíků. Vtělit atmosféru do textu se nedá, je potřeba ji zažít.

V sobotu odpoledne jsme se ještě chtěli projet zdejšími historickými tramvajovými linkami, podařilo se nám to však jen částečně. Překazil nám to vydatný liják, a tak jsme z tramvaje raději vystoupili a uchýlili se do hotelu. Večer jsme se přesunuli na letiště a přes Londýn dorazili v neděli večer do Prahy. Lety i přestupy proběhly naprosto bez problémů a podle letového řádu.

Navštívili jsme vlastně území čtyř států (Bahamy, Jamajka, Kajmanské ostrovy, USA). V samotných Spojených státech jsme se pohybovali na území tří států – Floridy, Alabamy a Louisiany.  Poznali jsme mnoho zajímavých míst a určitě budu na tuto akci dlouho vzpomínat.

Na konci svého článku o výletu s Mensou na Nový Zéland v roce 2022 jsem napsal, že kdybych se mohl znovu narodit, vybral bych si docela rád právě Nový Zéland. Tentokrát to napsat nemohu, ani na jednom z navštívených míst bych žít nechtěl. Rád jsem je viděl a poznal, ale u nás je to lepší.

Na letišti všichni obdrželi obálky s trasou a fotkami míst, která navštívíme. První večer se pak většina vydala na místní pláž hledat stopy Pamely Anderson a Mitche Buchannona.

Další den nás v Miami čekala prohlídka parku a Muzea Vizcaya. Cestou do muzea jsme vyzkoušeli miamský visutý metrovlak. Získaná zkušenost byla taková, že jízdenky se daly koupit pro maximálně šest osob najednou, a tak si umíte představit, jak více než padesát mensanů přeplnilo zastávku. V muzeu bylo pro Evropany vtipné vidět starožitné kousky přivezené z Evropy do Nového světa.

V krásných zahradách na nás v jezírku čekal aligátor. Vedro bylo nesnesitelné, takže procházka po břehu Biskajského zálivu příjemně ochladila. Polední zastávkou byla vyhlášená kubánská restaurace oblíbená mezi místními, kde jsme ochutnali výbornou paellu. Poté jsme vyrazili do kubánské čtvrti. Bylo zajímavé poznávat osudy Kubánců, kteří z Kuby uprchli do USA, kde našli nový domov. Cestou po bulváru jsme viděli typické kubánské bary s mojitem, postarší Kubánce hrající šachy a také barevné nástěnné malby. Zpáteční cestu jsme absolvovali místním dřevěným autobusem s několika přestupy. Na co je žlutý kabel natažený kolem oken, jsme se dozvěděli záhy – na Floridě zatažením za něj cestující dávají znamení řidiči. Večer někdo zamířil k majáku, někdo do místních restaurací.

V neděli jsme vyrazili na terminál AA, kde na nás čekala chlouba společnosti MSC – devatenáctipatrová loď Seascape (Italové totiž nemají 17. patro, jinak se uvádí 20), která byla následující týden naším domovem. Přivítaly nás krásné kajuty s balkonem umístěné na 10. a 11. patře. A týden luxusu mohl začít! Tříchodové večeře se servírovaly v restauraci, šestnácté patro s bufetovou restaurací bylo přístupné skoro 24 hodin denně a našli jste tam vše, na co jste měli chuť. Zejména naši teenageři tam odskakovali po hře fotbalu, ping-pongu a dalších aktivitách, které loď nabízela. Pro starší a pokročilé byly k dispozici lekce tanců u piana, u bazénu nebo v kabaretu. Každý večer lodní divadlo uvádělo dvě představení. Sice vše zvládaly dva páry zpěváků, tři tanečnice, čtyři tanečníci a pětice akrobatů, ale zážitky to byly famózní. Jen bylo potřeba si udělat rezervaci v aplikaci. Aplikace MSC nabízela na každý den všechny akce a aktivity, které jsme si mohli přidávat do denního plánu. Byla to honička stihnout výlet na pevninu, večeři v pět a všechno, co by si člověk přál zažít.

První zastávka lodi byla na Ocean Cay, vlastním ostrově společnosti MSC. Někdo jel lodičkou na výlet, někdo šel k majáku obdivovat leguána, ale většina se šla koupat do průzračně čistého modrozeleného Karibiku. Takže večer jsme se u večeře scházeli podobni červeným krevetám. Bahamské Nassau bylo pro většinu těch, kdo si zaplatili výlet, zklamáním. Mezi rozbořenými domy vynikal hotel podobný dubajskému Atlantisu. V inzerované destilérce jsme na ochutnávku dostali nealkoholickou Piña Coladu, ale viděli jsme i koloniální domky a také nejvíce zaoceánských parníků pohromadě – stálo jich tam v přístavišti šest. Další den jsme museli obeplout Ostrov svobody, takže jsme konečně měli možnost objevit bazény, vířivky, tobogány, kasino a další zábavu na lodi.

Druhou zastávkou byla Jamajka. Z jedné přírodní památky udělali místní turistickou atrakci – výstup vodopády proti proudu. Ti odvážnější z nás si užili v horku bezva koupačku, ti ostatní se prošli po schodech nahoru a dolů a osvěžili se jamajským pivem. Nakoupili jsme jamajskou kávu Blue Mountain a několik verzí jamajského rumu a spěchali na loď. Jana nás varovala, že pro opozdilce sice loď pošle vrtulník, ale na jejich vlastní náklady…

V pátek nás čekaly krásné Kajmanské ostrovy. Daňový ráj velké lodě nepřijímá, takže mezi kotvícím obrem a pevninou pendlovaly malé lodě a převážely várky 5 000 turistů tam a zpět. Na výletě jsme viděli Kajmanské peklo s „Luciferem“, tedy ďáblem, a líheň želv. Někteří vodomilové spěchali na pláž se opět vykoupat. Někdo měl štěstí a viděl i chobotnici na kamenech. Naše plavba se chýlila ke konci.

Další den na moři jsme ze západu obepluli Kubu a zamířili zpět do Miami. Na informativní schůzce Jana rozdělila cestovatele a řidiče do aut a čekala nás poslední noc na lodi. Rychlá ranní snídaně a honem ven!

Řidiči vyrazili do půjčovny a ostatní čekali, až pro ně auta přijedou. Dlouhé čekání bylo ukončeno příjezdem mikrobusů. V půjčovně Budget Car místo původně slíbených aut improvizovali a dostali jsme dva tranzity pro 12 lidí a pět šesti- až sedmimístných aut. Vyrazili jsme do národního parku Everglades, kde na nás čekalo údajně 2 000 aligátorů. Nakonec jsme v přírodě z lodi viděli jen ocas jednoho z nich, ale kromě toho spoustu volavek a leknínů. Aligátory jsme viděli až při představení v návštěvnickém centru.

Cestou do Naples jsme se zastavili v Ochopee u nejmenší americké pošty. Zrovna byla zavřená. V Naples u Mexického (dnes už Amerického) zálivu jsme stihli západ slunce.

Další den nás čekal Sanibel Island. V rezervaci s mnoha druhy živočichů jsme viděli kapybary a ochladili si nohy v jezírku. Cesta pokračovala na mušličkovou pláž, kde jsme se zase mohli vykoupat a tentokrát zaskotačit ve vlnách. Rychle usušit a hurá do hokejové a univerzitní Tampy! Někdo stihl Museum of Art, někdo zvonkohru na univerzitním náměstí a někdo Tampu vynechal a spěchal nakupovat do Orlanda. Hotel Best Western nám v Orlandu nabídl útočiště na dvě noci.

Program v Orlandu byl nabitý a každý si našel svoje. Někdo strávil den ve vesmírném centru NASA, někdo v Bradavicích v Universal Studios a někdo vyhledal krásy Tiffanyho Muzea s vitrážemi a šperky. Většina výpravy se pak sešla v Orlando Premium Outlet. Brzy ráno vyrážela výprava do Pensacoly. Cestou nás čekalo koloniální městečko a vojenská pevnost v St. Augustine, muzeum automobilů v Tallahassee a floridský Kapitol. Až tam mnozí zjistili, že hlavní město Floridy není ani Miami, ani Orlando, ale právě Tallahassee. Na konci dlouhého dne, pro nás posledního ve státě Florida, nás čekal po lodi nejluxusnější hotel – Marriott. Bazén, otevřený až do 23. hodiny, nabídl našim ztuhlým tělům zasloužený relax. Kdo měl chuť, mohl sledovat úplněk na pláži.

Ráno se mensovní konvoj vydal do státu Alabama. Tam nás čekala prohlídka válečného křižníku USS Alabama a ponorky USS Drum. Vše bylo moc zajímavé, jen času na prohlídku bylo málo. Americkou pokladní jsme docela zmátli počtem dětí, studentů a seniorů nad 55 let, takže jsme nakonec dostali jednotné vstupné 13 USD za osobu, protože tak velkou skupinu tu už dlouho neměli.

A potom hurá vrátit auta do půjčovny v New Orleans! Řidiči nás vysadili v Hotelu MOXY ve Francouzské čtvrti a nás čekaly poslední dvě noci ve městě, od kterého jsme měli rozdílná očekávání. Je to město jazzu, nebo město hrůzy? Následující den nám dal odpověď.

Prohlídku Francouzské čtvrti jsme zahájili prohlídkou uliček v koloniálním stylu, kde snad v každém domě byl hudební klub. V úmorném vedru jsme našli chlad v místní katedrále. Fotky jsme si pořídili u kolesového parníku na řece Mississippi a vyrazili na French Market. Tam nás Jana „rozpustila“ a vrhli jsme se na ochutnávku místních specialit. Někdo vyzkoušel aligátora, někdo kreolské brambory a někdo orleánské čokoládové pralinky. Čekala na nás nejstarší tramvajová linka na světě. Kdo chtěl zažít víc, projel se červenou, oranžovou i tou nejstarší po Charles Avenue. Večer nás čekaly jazzové kluby a neuvěřitelné množství marihuany v ulicích. Zpěváci, hudebníci, tanečníci, striptéři. Stodolní v Ostravě je proti tomu nic. Kdo nezažil, neuvěří…

Poslední den jsme zažili nefalšovanou orleánskou bouři a měli štěstí, že jsme se stihli vrátit na hotel a odjet na letiště. I přes počáteční rozpaky můžeme říci: I NOLA.

Odlet proběhl bez komplikací a po příletu do Prahy začala ve WhatsAppové skupině „Karibik“ naskakovat jedna děkovná SMS za druhou. Prostě, velké díky Janě Middleton a jejímu týmu: Standovi, Danovi a Robinovi za perfektní American road movie. Už se těšíme na další zájezd!

Bylo by těžké vybrat jedno místo, jeden zážitek. Bylo jich spousta. Vybírám tedy TOP 10!

1. 93. narozeniny Charlieho Gabriela

Když jsem si četla program zájezdu, několikrát na mě vyskočilo slovo JAZZ. Nejsem jeho vášnivou posluchačkou, ale líbí se mi. Takže jsem se těšila, že ho zažijeme na tak ikonickém místě, jako je New Orleans. Ale jak by mě napadlo, že potkám klarinetistu, saxofonistu a flétnistu Charlieho Gabriela v den jeho 93. narozenin a budu mu spolu s dalšími hosty koncertu v Preservation Hall zpívat k narozeninám „Happy birthday Dear Charlie“?! Byl to zážitek.

On nám zahrál a zazpíval jako by mu bylo o polovinu míň. Rozhodně si ho dávám na svůj seznam lidí, které obdivuji a jejichž energii bych si přála mít.

A co by jazzový hudebník čtvrté generace z New Orleans poradil svému mladšímu já?

„Není to vtipné, ale řekl bych si, abych ve dvaceti devíti letech držel ústa zavřená. Obklop se staršími lidmi, a ti tě naučí věci.“

2. 3-2-1 START!

Předem to nebylo v plánu, ale když se vás večer v baru zeptají: „Nechcete jet pozorovat start rakety?“ jen blázen by to odmítl, když nevíte, kdy jindy budete mít takovou příležitost. A tak se narychlo seskládala posádka jednoho auta. A šup do hajan, abychom spali aspoň chvíli. Už ve dvě vstávat, protože sraz na recepci byl ve 2:30.

David Kocman pro pozorování vytipoval ideální pláž, ale bohužel na ni byl až do brzkého rána zavřený přístup, tak jsme museli vzít za vděk pozorováním z mostu.

Start byl naplánovaný na 4:21 a byl přesně dodržen!

Co že to letělo do vesmíru?

Raketa Falcon 9, Mise Starlink, skupina 10-28.

Falcon 9 je dvoustupňová raketa navržená a vyrobená společností SpaceX pro převoz satelitů na orbit.

Náklady na vypuštění: 52 000 000 dolarů.

Náklad: sada 28 satelitů pro Starlink.

3. Magická zahrada

Zahradu v Alfred B. Maclay Gardens State Park v Tallahassee pro část posádky našeho auta, která netoužila obdivovat veterány v automuzeu, objevila mimo program Martina Češpivová, za což od nás získává minimálně sto plusových bodů. Bylo tam tak nádherně! Všude se klenuly koruny majestátních dubů virginských, ze kterých visely svazky tilandsie provazovkovité. Můžete tu navštívit tajnou zahradu, bazének, v němž se krásně odráží nebe a okolní porosty, posedět u jezera a ve správnou roční dobu se těšit ze stovek kamélií a azalek.

Navíc jsme kromě jednoho návštěvníka nikoho nepotkali (však také paní u pokladny vypadala, že je šťastná, že přijíždí vůbec nějací návštěvníci). Božský klid.

Krásné okrasné zahrady byly vysazeny v roce 1923 Alfredem B. a Louisem Maclayovými poté, co zakoupili pozemek pro svůj zimní domov.

Jedinou vadou na kráse byl nedostatek času. V parku (nejen v zahradě) by se dal strávit celý den. Jezero Hall totiž nabízí příležitosti ke koupání, rybaření, kanoistice a kajakování. Pavilony a grily podél jezera poskytují dokonalé prostředí pro piknik. Turisté, cyklisté a jezdci na koních si mohou užít šest mil společných stezek a pět mil vyhrazených cyklostezek, které se vinou lesem kolem jezera Overstreet, nacházejícího se na pozemku parku sousedícím se zahradami.

Asi se tam budeme muset někdy vrátit. Třeba na některou ze speciálních akcí: prohlídku zahrad v květnu, Měsíc nad Maclay – Jazz v zahradách (zase ten JAZZ!) nebo kaméliovou vánoční oslavu.

4. Tanec s kapitánem

Na lodi společnosti MSC se o vás postarají jako o hosta z královské rodiny. Ať už jde o jídlo, servis na pokoji nebo zábavu.

Kapitán lodi má kromě veledůležitého úkolu starat se o správné směřování lodi i další veledůležitý úkol: zjevovat se mezi hosty a bavit je. Můžete se tak dostat na akce, jako je zpívání s kapitánem a posádkou, focení s kapitánem, debata s kapitánem a posádkou nebo TANEC s kapitánem. Našla jsem si krásné místečko, ze kterého jsem hodlala všechno točit na mobil a bavit se. Ale to jsem se přepočítala. Byla jsem posádce až moc na očích, a když už mě asi po páté vyzýval jeden člen, ať se připojím, nešlo odmítnout. Postavila jsem se tedy do řady dalších „ulovených pasažérů“ a zkoušela co nejlépe napodobovat tanečníky na krajích, kteří byli jako záchranné laso a udávali rytmus. No, tak se aspoň mohli bavit jiní a vše si natáčet. To tancování bylo ale určitě lepší, zvlášť když jsme měli kapitána hned vedle. A díky, muži, že jsi mě v tom nenechal samotnou!

5. Želví pohlazení

Cayman Turtle Centre je jedním z několika zařízení na světě, kde máte příležitost vidět karety obrovské ve všech fázích jejich životního cyklu, od vajíčka po plně vyvinutého dospělého jedince. A když si umyjete ruce, můžete si některé želvičky i pohladit.

S výjimkou malého počtu „zakladatelských“ nejstarších chovaných želv, byly všechny želvy vylíhnuty a vychovány v Centru za víc než posledních 50 let.

Sledování těchto nádherných zvířat, jak elegantně plavou, a poslouchání jejich dechu, když vystrčí hlavu nad hladinu, je jako pohled do minulosti, kdy posádky lodí Kryštofa Kolumba hlásily množství mořských želv v okolních vodách, když poprvé spatřily Kajmanské ostrovy, které nejprve pojmenovaly Las Tortugas.

Kareta obrovská je druhou největší mořskou želvou a je chráněná (Cayman Turtle Centre se právě o její ochranu snaží). V centru je možné si s nimi a jinými tvory zaplavat.

6. Hele, kapustňák!

Už jste někdy pozorovali kapustňáky? My jen tak zlehka, ale udělalo nám to velikou radost. Ukázala se nám na chvíli samička s mládětem v J. N. Ding Darling National Wildlife Refuge. Už jsme byli dopředu dostatečně poučeni, takže jsme si tyto ohrožené mořské savce nespletli s mořskými pannami, jako se to prý dřív stávalo evropským námořníkům.

7. Bouřka u krokodýlů

Mračna se stahují, začíná foukat a během chvíle i lít. Ale my se nevzdáme! Kdo nebyl vybaven, dokoupil si pláštěnku, nejhorší liják jsme přečkali pod střechou a pak už hurá na vrtulový člun bez lodního šroubu. Průvodce nám tvrdil, že jsme byli blízko u aligátora, ale skoro nikdo nic pořádně nezahlédl. Ale abychom odcházeli uspokojeni pořádným setkáním, pozvali nás na přednášku o místní zvířeně. Nevěřila jsem vlastním očím, když ošetřovatel poplácával své svěřence po hřbetě a chvilku na to nám ukazoval, jak rychle dokáží sklapnout své čelisti. Dál jsme odjížděli naštěstí v plném počtu.

8. Plavba po Missippi

Právě tato slavná řeka byla spouštěčem našeho rozhodnutí jet s Mensou. Takže nešlo vynechat možnost svézt se po ní přívozem z centra New Orleans do čtvrti Algiers a projít se mezi nazdobenými domky. Při zpáteční cestě jsme mohli vzpomínat na dobrodružství Toma Sawyera ze stejnojmenné knihy od Marka Twaina.

9. Francouzská čtvrť v New Orleans

Je duší a srdcem celého města, ale i národní kulturní památkou. Rozkládá se v místě původní kolonie založené Francouzi v roce 1718. Víc v centru převažují dvou až třípatrové domy s typickými balkony, podpíranými kovovými sloupy. Balkony jsou opatřené barokním kováním a jsou ověšené květináči s bujnou a barevnou vegetací. Někdy na nás z balkonu mávali i kostlivci nebo jiná stvoření. Na nádvoří bublají fontány. Dál od centra jsou domky nižší. Z malebnosti a různorodosti architektury jsme byli nadšení. Člověk nevěděl, kam dřív koukat. Na domky, na umělecká díla nebo do roztodivných výloh. Často tady prý narazíte i na duchy. Koho by už bolely nohy, může se po čtvrti nechat povozit v kočárech tažených koňmi.

No a co teprve návštěva v noci! Čekejte divoké veselí na každém kroku! Čtvrť je totiž plná jazzových klubů, barů, restaurací, podniků pro dospělé, věštíren a jiných zajímavých míst. Město se díky tomu řadí k těm nejbohémštějším na světě. Padají tady i nejrůznější americká tabu. V centru New Orleansu se například oproti zbytku Ameriky nikdy nepodařilo prosadit zákaz popíjení alkoholu na veřejnosti. Tak na zdraví!

10. To the Lighthouse

Kdysi jsem četla K majáku od Virginie Woolfové. I my jsme vyrazili k majáku. Někteří k němu dojeli autem, někteří ho zcela minuli, aby stíhali jiný program, a byli tací, kteří k němu doběhli. Stál za návštěvu. Zase by to chtělo víc času, ale i tak jsme si mohli vychutnat klidnou atmosféru, výhledy na moře a okolní rezervaci St. Marks National Wildlife Refuge, která zahrnuje víc než 86 000 akrů, které slouží jako zimoviště pro stěhovavé ptáky. Do věže majáku byla při rekonstrukci instalována replika Fresnelovy čočky 4. řádu, která je sezónně osvětlována jako soukromá navigační pomůcka.

Rozmýšleli jsme, zda si pořizovat na Jamajce výlet k vodopádům spojený s plaváním s delfíny. Netrápí přitom zvířata? Je to jen atrakce pro turisty? Nakonec jsme neodolali. Vždyť někde se plave s delfíny dokonce v rámci terapie. A je z toho nádherný zážitek kontaktu s delfínicí Tony. Vypadala hravě a šťastně. To ale bohužel nezaručuje její opravdovou spokojenost. V Dolphin Cove Jamaica jsme nikde neviděli starost a péči o druh jako takový, vzdělávací aktivity, záchranný program a ani to nevidím na jejich stránkách. Tak to raději do TOP 10 nedávám a pro příště bych si ráda dala závazek si o místě dopředu zjistit co nejvíc, ať člověk zbytečně nepodporuje pouhopouhou turistickou atrakci, kde je zábava lidí přednější než život zvířat.

Všechno výše vyjmenované by nebylo možné zažít bez skvělé organizace Jany Middleton a jejích pomocníků: Daniela Middleton, Roberta Middleton, Radovana Souška a Stanislava Drápala.

Děkujeme a těšíme se zase někdy!

Markéta a Honza

Byla to skvělá cesta s výjimečnou společností, plná nezapomenutelných zážitků. A tak jestli mohu něco vřele doporučit, jsou to právě mensovní zahraniční exkurze. Cestování zdar!

Máme se obávat černých scénářů, kterými nás strašila většina ekonomů i médií? Nebo se máme raději svézt na vlně bezbřehého optimismu investorů, kteří krátce po zvolení Trumpa vyhnali – už tak předražené – trhy do nových historických maxim?

Pravda je, jako obvykle, někde uprostřed. Jak vidno, žádná ekonomická katastrofa se po zvolení nekonala ani v USA, ani jinde ve světě. Na druhou stranu býčí sprint, který po volbě Trumpa na trzích nastal, byl – mírně řečeno – přehnaný.

Americké společnosti se nyní obchodují za více než třicetinásobky ročních zisků. Historické překonání hranice 20 000 bodů indexu Dow Jones zní sice impozantně, ale takto předražené trhy obvykle dřív nebo později čeká korekce. Představy, že díky Trumpovým krokům se zvednou zisky průmyslových podniků v USA trojnásobně – tedy tak, aby ospravedlnily současné ceny – sice svědčí o nezdolném optimismu v duších amerických investorů, ale jsou mimo ekonomickou realitu dneška.

Podívejme se tedy blíže na konkrétní kroky nového prezidenta:

Trump již vypověděl obchodní dohodu TPP, která ovšem dosud nebyla ratifikována kongresem a její schválení se ani nepředpokládalo, protože většina kongresu byla proti dohodě. Zároveň Trump avizoval vystoupení či revizi obdobných obchodních dohod (TTIP a NAFTA) a jejich nahrazení bilaterálními dohodami s jednotlivými státy. Zde bude záležet na kvalitě nových obchodních dohod, zda budou ve výsledku pro USA přínosem, nebo přítěží.

Nový prezident si už také pozval „na kobereček” zástupce největších průmyslových podniků. Kritizoval praxi, kdy americké společnosti vyrábí své produkty mimo území USA, aby je následně do USA dovezly. Trump použil osvědčenou metodu cukru a biče: V případě pokračování současné praxe pohrozil průmyslníkům zavedením vysokých dovozních cel. Naopak pro podporu navrácení výroby do USA přislíbil výrazné omezení stávajících regulací, konkrétně snížení jejich počtu o tři čtvrtiny, i razantní snížení firemních daní. Právě očekávání snížení daní a regulačních omezení způsobilo, spolu s plány na masivní infrastrukturní investice, prudký růst trhů po volbách.

Zdanění firem v USA dávno přesáhlo vrchol Lafferovy křivky, kdy další růst sazeb znamená pokles absolutního výběru daně – v současnosti je firemní federální daň až 35 %, k čemuž je nutné připočíst ještě daň státní ve výši až dalších 10 % (pro srovnání: korporátní daň v ČR je 19 %). Firmy jsou tak dnes motivovány k tomu, aby své příjmy nedanily na území USA. Množství regulatorních požadavků, které na podniky napadalo za poslední dekádu, prosperitě firem rovněž nepomohlo.

Návrat výroby do USA by však mohl podkopat konkurenceschopnost firem, kterým by zdražily náklady na produkci. Aby k tomu nedošlo, musely by nastat další kroky, mj. zavedení celních přirážek na dovozy z ciziny a nejspíš také oslabení dolaru. I tyto kroky nicméně Trump avizoval. K oslabení měny bude zřejmě sloužit i speciální fond, určený k nákupům aktiv (kromě dluhopisů i např. velkých území) mimo oblast Spojených států. Pokud by tento fond nakupoval za opravdu velké peníze, mohlo by to dolar stlačit. Ke snížení hodnoty měny jsou ovšem k dispozici i další nástroje.

Na zvolení Trumpa nicméně dolar reagoval růstem, navíc avizované mamutí infrastrukturní výdaje vlády mohou snahu o oslabení dolaru také podkopat – vysoké výdaje budou znamenat více vydaných dluhopisů. Aby se pro ně zajistil odbyt, mělo by se zvýšit jejich úročení, což zvýší atraktivitu oproti nízko (často i záporně) úročeným evropským dluhopisům. Příliv zahraničních investic do amerických dluhopisů by mohl dolar opět posílit. Oslabit dolar tak může být obtížný úkol.

Dalšími kroky nového prezidenta jsou zákaz imigrace z vybraných zemí, moratorium na přijímání uprchlíků ze zemí postižených válkou, vyhoštění nelegálních imigrantů a výstavba zdi na hranicích s Mexikem. Právě tyto kroky vzbuzují největší emoce, jejich dopad na ekonomiku však bude marginální. Zákaz imigrace z vybraných zemí je dočasný na dobu 3 měsíců, zákaz přijímání uprchlíků na 4 měsíce; tato doba má zajistit zlepšení vstupních bezpečnostních procedur. Poté bude nastaven roční limit na přijímání uprchlíků na 50 tisíc lidí, což se shoduje s ročním průměrem předchozí vlády Baracka Obamy (např. ze Sýrie bylo mezi lety 2012–2015 přijato pouze 1 852 uprchlíků). Je nutné mít na paměti, že pro uprchlíka postiženého válkou jsou USA velmi vzdálenou lokací.

Deportace všech nelegálních migrantů, kterých je dle odhadů v USA přes deset milionů, by ekonomikou USA určitě silně otřásla, jelikož tento počet nelze v dohledné době nahradit v průmyslu ani zemědělství rodilými Američany. V médiích však poněkud zapadla informace, že deportace by se měly týkat pouze těch nelegálních imigrantů, kteří se dopustili na území USA kriminálních zločinů. Takových jsou „jen” cca dva miliony a jejich přínos pro ekonomiku USA je přinejmenším diskutabilní. Otázkou ovšem je praktická proveditelnost takového kroku, zvlášť když si vzpomeneme, jakým způsobem probíhají deportace v Evropě. Je třeba rovněž počítat s tím, že snahy o deportaci ilegálních imigrantů, byť kriminálníků, by se staly terčem masivních protestů.

Výstavba zdi (resp. plotu) s Mexikem by neměla mít velký ekonomický vliv už proto, že v posledních letech víc Mexičanů z USA odchází, než z Mexika přichází. Navíc na značné části hranice tento plot existuje již dnes.

Podobně ani zrušení tzv. ObamaCare nebude znamenat žádnou revoluci, jelikož bude nahrazen jinou formou všeobecného zdravotního pojištění.

Trumpovy kroky mají jako hlavní cíl snížit nezaměstnanost v USA. To může vypadat jako marná snaha, jelikož oficiální aktuální míra nezaměstnanosti je pod 5 %, tedy na předkrizové úrovni. A také na úrovni, která je pro ekonomiku svým způsobem „zdravá“ – nutí zaměstnance si práce vážit, zároveň však nemusí mít panickou hrůzu z propuštění či profesní změny. V tomto případě je však nutné připomenout, že – tak jako v Evropě – i v USA se upravovala metodika výpočtu míry nezaměstnanosti a výsledné číslo tak dnes spíš než o nezaměstnanosti vypovídá o míře využívání statistické ekvilibristiky daného státu. Prostor pro snížení nezaměstnanosti tak stále existuje, ačkoli je zřejmé, že například k nahrazení všech pracujících nelegálních imigrantů by současní nezaměstnaní nestačili, nehledě na jejich ochotu převzít práce, které imigranti zastávají (a za mzdy, které dostávají).

Snížení daňové zátěže a regulací, obnova infrastruktury, zmírnění limitů pro těžbu strategických surovin, modernizace armády a nakonec i pečlivé vypracování bilaterálních obchodních smluv můžeme jmenovat jako prvky, které by americkou ekonomiku opravdu měly podpořit. Naopak zvýšené vládní výdaje budou znamenat prohlubující se zadlužení Spojených států a zůstává velkou otázkou, zda se podaří nastartovat ekonomiku k takovým výkonům, které by relativní zadluženost USA (vzhledem k HDP) rapidně nezvyšovaly.

Foto: President Donald J. Trump (from the White House) (direct link), CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=55176146

V roce 2010 byl jedním z účastníků projektu i Tomáš Kubeš, letos jsem byl mezinárodní komisí do šestice účastníků spolu s mensany z Austrálie (2x), Kanady, JAR a Nového Zélandu do tohoto programu zaměřeného na rozvoj a výměnu zkušeností vybrán i já.

Komise se letos zaměřila na dvě oblasti – vedení (leadership) obecně a na práci s nadanými dětmi. Právě aktivity Mensy ČR pro nadané děti jsou tématem mé prezentace. Čeká nás červencová návštěva celostátního setkání Mensy US, které proběhne ve Fort Worth (Texas), dále pak srpnová návštěva setkání evropského – EMAG v Bratislavě. Věřím, že se povede úspěšně prezentovat naše různorodé aktivity včetně poměrně unikátní Logické olympiády a tím posílit pověst Mensy ČR jako jedné z nejaktivnějších v práci s nadanými dětmi; rovněž očekávám, že získáme nové náměty pro další rozvoj.

Autor: Vlad Ender

Co je to Short-squeeze: I shortové jsou jenom lidé, a jestliže je jejich pozice příliš ztrátová, uzavřou ji. Pokud se cena aktiva v jejich pozici pohne radikálně směrem nahoru, pozici uzavřou nákupem aktiva – a to posune cenu ještě více nahoru, což způsobí ztráty dalším shortům. A tak dále. A tak dále… Pokud by se role vyměnily a nahradili bychom shorty běžnými long pozicemi, je ekvivalentní událostí krach aktiva.

• Zakoupit tranši equity, která platila celkem velký úrok.
• Úrok z této tranše použít na shortování tranše mezzanine, tedy BBB, která vypadala jako nejvíc ohrožená.
• Sedět a čekat, až bublina praskne.

Autor: Vlad Ender

Autor: Vlad Ender

• Za pomoci sekuritizace můžeme z nicmoc subprime hypoték vytvořit krásné AAA dluhopisy.
• Subprime hypotéky mají vysoký úrok, takže i AAA tranše má vysoký úrok.
• AIGFP je navíc pojistí, takže banky nepotřebují žádný kapitál.

Autor: Vlad Ender