Oceňovat schopnost memorovat a vydávat ji za důkaz dovedností je zavádějící – neukazuje skutečné schopnosti studenta. Pouhé zapamatování si faktů neurčuje, zda má člověk pro daný obor nadání. A přestože je užitečné znát některé základní informace, stresovat se kvůli zapamatování nejmenších detailů je zbytečné.

Jaký má tedy smysl nutit studenty, aby si pamatovali podrobnosti z celé řady témat? Snažíme se zjistit, jak dobrou mají paměť? Nebo kolik informací si zvládnou nacpat do hlavy?

Přehnané a neopodstatněné upřednostňování paměti je nefér. Proč také nehodnotíme a neodměňujeme kritické myšlení, tvořivost a inovativní přístup? Neměli bychom motivovat studenty, kteří prokazují schopnosti řešit problémy kreativně?

Pokud jde o inteligenci, silně s ní souvisí pracovní paměť – tedy krátkodobá paměť, která dočasně uchovává informace, když řešíme nějaký kognitivní úkol. Pracovní paměť je důležitá pro vyšší úrovně myšlení. Mechanické učení naproti tomu odrazuje studenty od toho, aby přemýšleli samostatně. Jaký má tedy smysl nutit studenty, aby se na test nazpaměť učili fakta, jejichž obsah si pravděpodobně krátce po něm ani nevybaví?

Dnes máme díky internetu informace z celého světa doslova na dosah ruky. Navíc není potřeba mít skvělou paměť, abyste se stali úspěšným umělcem, sportovcem, matematikem, podnikatelem nebo čímkoli jiným. Požadovat po studentech nereálné množství memorování pro ně vytváří stresující situace.

Je samozřejmé, že každý student nemůže vynikat ve všech předmětech. Vysvědčení by mělo ukázat, v čem student vyniká a jaké má zájmy.

Jedním ze způsobů, jak prolomit současný model, jsou otevřené zkoušky, ke kterým může mít student dostupné materiály, domácí práce, výzkumné úkoly nebo projekty, ve kterých studenti uplatňují své myšlení při řešení reálných problémů. Jak úžasné by bylo, kdyby školy učily, jak zvládat stres, nepodlehnout tlaku vrstevníků, vyrovnat se s odmítnutím nebo se postavit šikaně! A jak skvělé by bylo, kdyby vychovávaly mladé lidi k obhajobě rovnosti! Školy, vysoké školy i univerzity hrají klíčovou roli v tom, aby z dětí vyrostli dobří občané.

Navrhovat osnovy a způsoby hodnocení, které podporují memorování, není správná cesta ke kvalitnímu vzdělání. Naopak – zapojením studentů do smysluplného učení jim pomáháme rozvíjet intelekt prostřednictvím technik jako je rozpoznávání vzorců nebo spojování pojmů. Studenti potřebují být vedeni k osvojování si základních životních dovedností, aby se v budoucnu dokázali správně rozhodovat.

Je nesmírně důležité pěstovat v nich hodnoty jako soucit, pokoru a vytrvalost. Školy a vysoké školy by měly usilovat o to, aby studentům vštěpovaly vědecký přístup a racionální myšlení. Nemůžeme dosáhnout kvalitního vzdělání, pokud se budeme soustředit výhradně na memorování a mechanické učení. Dokud bude výuka a hodnocení založeno na paměti jako hlavním ukazateli schopností v daném předmětu, nebude to v nejlepším zájmu studentů.

Jak si dítě buduje sebedůvěru?

Nejlepším příkladem je něco, co už každý viděl – dítě, které se učí chodit. Klopýtá, padá, drží se nábytku a zkouší to znovu a znovu celé dny. A pak najednou udělá skutečné první krůčky. V tu chvíli se většina dětí zastaví, podívá se na rodiče a usměje se – jako by říkaly: „Mami, tati, podívejte! Zvládl jsem to!“

Jak vysvětluje Ranko Rajović, mozek je orgán určený k přežití. Když se naučíme něco nového, odmění nás přívalem „dobrých“ hormonů. Každé učení je tak spojené s instinktem přizpůsobit se a přežít.

„Kdyby si dítě mohlo jednoduše říct: ‚Chci chodit,‘ a za tři vteřiny začalo, asi by z toho takovou radost nemělo. Ta radost přichází díky úsilí, díky překonané výzvě. A právě to je základ sebedůvěry,“ říká Rajović.

Proto by rodiče neměli pokaždé dítěti spěchat na pomoc. Je důležité nechat ho trochu se potrápit – protože sebedůvěra vzniká ze schopnosti řešit problémy samostatně.

Zažívá dítě stres, když mu nastavíme hranice?

„Samozřejmě, nastavování hranic není snadné, ale dítě si je samo nastavit nedokáže. V tom hrají zásadní roli rodiče – s láskou, trpělivostí a pochopením,“ vysvětluje Rajović.

Jednou z největších výzev dneška jsou obrazovky – videohry a sociální sítě. Pokud rodiče nestanoví jasná pravidla už od začátku, nastaví si je děti samy – a často špatně.

„Dítě, které vždycky všechno dostane, které je příliš rozmazlované, má nízkou frustrační toleranci. Musí se naučit čekat, pochopit, že ne vždy může mít všechno hned. I to je součást dospívání.“

Jsou dnešní rodiče příliš kontrolující?

Moderní rodiče často používají aplikace, kamery a GPS sledování, aby své děti měli neustále pod dohledem.

„My jsme takhle nevyrůstali. Rodiče měli jen přibližnou představu, kde jsme, ale nesledovali každý náš pohyb. A právě ta svoboda byla klíčová pro náš vývoj,“ říká Rajović.

Podle něj je nezbytné, aby děti měly prostor čelit problémům, dělat chyby a přemýšlet – samy nebo s kamarády. „Jedině díky takovým zkušenostem získávají sebedůvěru a učí se věřit samy sobě.“

Proč děti chráníme před neúspěchem

„Už ve fázi lezení je užitečné postavit dítěti do cesty drobné překážky – třeba polštář nebo míč – aby muselo přemýšlet, jak je překonat,“ radí Rajović.

Upozorňuje, že přehnaně chráněné děti mají často potíže s komunikací, samostatností a iniciativou. „Nedávno jsem byl v Kanadě, kde děti ve škole už vůbec neodpovídají ústně – jen písemně. Zeptal jsem se proč, a odpověděli mi, že mluvení ve třídě u nich vyvolává stres.“

Podle Rajoviće ale řešením není neustále snižovat nároky – nýbrž změnit způsob výuky. Musíme se odklonit od mechanického učení a zapojit více částí mozku pomocí metod, které připomínají hru. Díky tomu se děti učí přirozeněji a zároveň rozvíjejí odolnost, schopnost řešit problémy a sebedůvěru.

Jak by měla vypadat škola, která to umožní?

„Mám spoustu návrhů, ale zmíním dva příklady – jeden se jmenuje Chemie a malí hrdinové a druhý je zaměřený na týmovou spolupráci,“ říká Rajović.

Jeho přístup zdůrazňuje myšlenkové procesy a hravé metody. Díky nim děti snadněji vstřebávají vědomosti, lépe si je pamatují, spojují souvislosti, rozvíjejí kreativitu a učí se spolupráci.

„Tím je nejen vzděláváme – ale připravujeme je na svět, který je čeká,“ shrnuje.

Je to otázka, která na setkáních mensanů zaznívá velmi často: Proč nejsou všichni mensané společensky úspěšní? Malcolm Gladwell, autor nedávných bestsellerů jako Mžik a Bod zlomu, napsal knížku, která klade přesně tuto otázku a obsáhle na ni odpovídá. Kniha se jmenuje Outliers, příběh úspěchu (Outliers: The Story of Success, Malcolm Gladwell, London 2008, Allen Lane).

Námětem knihy je otázka, jak a proč se lidé stávají úspěšnými. Gladwell dokládá, že odpovědi na tuto otázku jsou jiné, než byste asi nejspíše čekali. Tak především ukazuje, že existuje celá řada podivných bariér. Jestliže jste se nenarodili v tom správném měsíci (v případě atletů) nebo správném roce (v případě počítačových miliardářů), máte šance na úspěch jen velmi malé. Naproti tomu však překonání té správné bariéry nestačí, musíte vnést i něco víc, jako například desítky tisíc hodin praxe ve své profesi/sportu/umění nebo ten správný společensko-ekonomický původ. Pro nás mensany jsou zvlášť zajímavé kapitoly tři a čtyři zmíněné knihy, nazvané ,Problémy s geniálními jedinci’, protože zevrubně analyzují otázku, proč ne všichni geniální jedinci jsou společensky úspěšní.

Gladwell začíná přehledem vycházejícím z výzkumu profesora stanfordské univerzity Lewise Termana. Terman se celý život věnoval sledování skupiny 1 470 dětí vybraných z 250 000 jedinců na základě jejich IQ (to se pohybovalo od 140 do 200 na americké stupnici – poznámka překladatele). Domníval se, že tato skupina nadaných dětí je předurčena k tomu, aby se stala elitou Ameriky. Během svých dětských let se tito „termité“, jak se jim říkalo, jevili opravdu velice slibně.

A je to docela pochopitelné, říká Gladwell. Protože obecně platí, že čím lepší výsledek v IQ testu dosáhnete, tím vyšší bude úroveň vámi dosaženého vzdělání, tím více peněz budete vydělávat a tím déle budete žít. Avšak, a zde je po

čátek celého problému, tato přímá spojitost mezi IQ a úspěchem funguje jen do určité hranice, a to do hodnoty IQ kolem 120 (v ČR odpovídá hodnotě 115 – poznámka překladatele), dál už křivka úspěchu neroste. IQ přes 120 vám žádné zvláštní výhody pro život v reálném světě nepřinese. I inteligence má tedy svou bariéru. Musíte být patřičně šikovní, abyste z ní získali prospěch, podobně jako musíte mít dostatečnou výšku, má-li z vás být špičkový hráč basketbalu.

Ke svému zklamání je Terman nucen konstatovat, že poté, co dorostli do dospělosti, nejsou jeho „termité“ nikterak mimořádní: ,Intelekt a dosažený úspěch mají k dokonalé souvztažnosti hodně daleko’.

Gladwell poté přechází ke zkoumání dalších faktorů mimo zmíněné bariéry, které způsobují, že jsou inteligentní lidé úspěšní. Uvádí příklad Chrise Langana, nadaného Američana, jehož bylo možné několikrát vidět v televizních soutěžích, člověka, který je mimořádně chytrý, ale velmi neúspěšný.

Gladwell srovnává jeho životní příběh s osudem Roberta Oppenheimera, muže, který stál v pozadí vodíkové bomby. Zatímco Openheimerovi bylo dovoleno dokončit univerzitu i poté, co se pokusil otrávit jednoho z profesorů, Langanova vysokoškolská dráha skončila kvůli tomu, že jeho matka neodeslala jakési formuláře požadované pro prodloužení stipendia. Gladwell dochází k závěru, že Oppenheimer měl něco, co Langan postrádal. Cosi, co psycholog Sternberg označuje za ,praktickou inteligenci’ a co znamená vědět, co je dobré říkat a komu, kdy to říci a jak to říci, aby bylo dosaženo maximálního efektu. Zatímco IQ je něco, s čím se (zčásti) narodíme, praktická inteligence je jistým druhem znalostí, něčím, čemu se musíme naučit.

Další otázkou pak tedy je: Jak a kde se jí učíme? Gladwell vychází z toho, že praktické inteligenci se učíme od svých rodičů, a cituje z výzkumné práce sociologa Lareaua. Lareau se zabýval tím, jak lidé vychovávají děti, a rozlišoval dva odlišné styly výchovy: vzdělávání ve vzájemné shodě a realizaci přirozeného růstu.

V prvním případě rodiče aktivně rozvíjejí nadání, názory a dovednosti svých dětí a učí je tím zároveň složitostem jednání s ostatními lidmi ve společnosti. U druhého přístupu se rodiče rozhodnou, že ponechají děti, aby vyrůstaly a rozvíjely se samy. Nevýhodou tohoto druhého způsobu je, že se děti nenaučí to, co Lareau nazývá ,přizpůsobovat si’ okolní prostředí a lidi v něm svým přáním. Tyto rozdíly ve způsobu výchovy bezprostředně souvisejí se sociálně-ekonomickou třídou. Vzdělávání ve shodě je typické pro střední třídu rodičů a realizace přirozeného růstu pro kategorii fyzicky pracujících a pro chudé rodiny.

Terman také dochází k závěru, že sociálně-ekonomická třída (a tím pádem i styl výchovy) je pro geniální jedince důležitá. Příslušnost k sociálně-ekonomické třídě byla jedinou souvislostí, kterou dokázal najít jako vysvětlení toho, proč horních 10 % „termitů“ bylo úspěšných a spodních 10 % úspěšných nebylo. Bez ohledu na skutečnost, že byli mimořádně nadaní, prakticky nikdo z nejnižší společenské třídy nedosáhl vrcholu. Ne proto, že by nebyli dostatečně chytří, ale proto, že byli nepřipraveni pro reálný svět, uzavírá Gladwell.

To je tedy shrnutí oněch dvou kapitol věnovaných mensanům, konečný výsledek, který nabízí snad trochu zvláštní odpověď na otázku, proč nejsou všichni mensané úspěšní. A bez ohledu na poněkud negativní závěr nabízí i jisté vodítko, jak se úspěšnějším stát. Totiž tak, že se budeme učit, jak být ,prakticky’ inteligentní.

Možná, že vás výchova touto schopností nevybavila, to však není důvodem k tomu, abyste přestali používat svou vrozenou inteligenci ke zdokonalování dovedností ,praktické’ inteligence. Budete-li pozorovat, učit se, jak ,systém funguje’, a sledovat, jak to ostatní (úspěšní) lidé dělají, můžete to dokázat také! 

Převzato z Mensa International Journal, listopad 2010, č. 542.