I na letošním podzimním setkání jsem pokračovala v trendu nastoleném na setkáních předchozích – ani jednou jsem se pro samou zábavu nedostala do postele před půlnocí a spánkový deficit jsem dospávala celý následující týden. A opět toho ani trochu nelituji.

Setkání mi přineslo spoustu báječných zážitků, na které budu vzpomínat ještě dlouho. Z hlavy určitě jen tak nedostanu uvítací seznamovací aktivitu, při níž se mě organizátoři snažili přesvědčit, že jsem současně Pavel Terber a Petr Čavojský; řízené noční klopýtání lesním podrostem, zpestřené motivačními cedulkami na stromech (s obsahem typu umrlec, krev, vlkodlak či úchylák), mě také do určité míry poznamenalo a rozhodně budu ještě dlouho vzpomínat na svůj úžasný světlebleděmodrý tým s proklatě nízkým věkovým průměrem a nepřekonatelným týmovým duchem – na to, jak jsme se snažili s šátkem přes oči a enormním entuziasmem stvořit z provazu na poli čtverec, jak jsme ze sebe zoufale potili všechny disciplíny desetiboje do sportovního kvízu a jak jsme si bez sebemenších znalostí o sňatcích slavných tenistů v témže kvízu hráli na dohazovače a stříleli jména od boku (bůhví, koho vlastně jsme nakonec s kým oženili)… A už teď se mi stýská po nocích strávených hromadným zahazováním karet pod stůl a po ochraptělém pění Přátel zeleného údolí v půl páté ráno.

Vzato kolem a kolem – nemám, co bych vytkla. Dokonce je toho tolik, co bych ještě ráda ocenila nebo aspoň zmínila, že se to sem snad ani nemůže vejít – již tradiční exkurze, různé přednášky, individuální soutěže (mezi jinými opět dopravní test – stává se z toho poněkud nepříjemná tradice, tady ten řidičák některým dokonce opravdu chtěli brát…), degustace medovin či snad dražba cen na závěr setkání – opět zábavná a vtipná, tentokrát však výrazně svižnější než na setkání jarním a snad proto i o poznání kladněji přijímaná.

Na závěr mi to přeci jen nedá a musím podotknout, že organizátoři dost možná vůbec netušili, jaké terno je penzion s několika houpačkami hned před vchodem – minimálně má duše dítěte nad nimi plesala většinu pobytu. Organizátorům patří můj dík (a to nejen za houpačky). Bylo poznat, že plánování a organizaci setkání věnovali spoustu času a energie – a stálo to za to.

Už teď se těším na setkání příští, jarní – snad se vydaří právě tak.

Autor: Zuzana Novotná