Pravá mozková hemisféra, které se tradičně říká „umělecký mozek“, obsahuje více nervových spojení, a to jak uvnitř, tak i navenek k ostatním částem mozku. Nejsilněji je propojena s amygdalou a oblastí pod mozkovou kůrou [pozn. překladatele: amygdala hraje hlavní roli ve formování a uchování paměťových stop spojených s emočními prožitky]. Levá hemisféra má mnohem méně nervových spojení. Pravá hemisféra má také podstatně složitější stavbu, zatímco levá je tvořena uspořádanými vertikálními sloupci, které umožňují jasně určit jednotlivé mozkové funkce a jejich umístění. Při našem tvůrčím úsilí zaměstnáváme celý mozek, nejen jeho pravou část, přičemž tento tvůrčí („celý“) mozek využívá ohromnou síť nervových spojení.

Vědecké práce o mozku nám osvětlují, jak vědci, umělci a jiní tvořiví lidé náhle „přicházejí“ k novým myšlenkám a porozumění, které vedou k převratným objevům, výtvorům nebo řešením složitých problémů. Toto náhlé pochopení neboli „aha okamžik“ je něco jako záblesk geniality nebo „božského vnuknutí“. Vědci, kteří sledovali záznam EEG (elektroencefalografu) během tvůrčí činnosti, zjistili, že než se vynoří odpověď, řešení nebo možná „vize“, objeví se v mozku gama vlny [pozn. překladatele: elektromagnetické vlny o frekvenci nad 30 Hz]. Tyto vlny jsou projevem propojování neuronů a buněk uvnitř mozku při tvorbě nového myšlenkového spojení. Jakmile se nová myšlenka dostane plně do našeho vědomí, známe odpověď. Gama vlny a nervová aktivita se soustředí v pravé spánkové části povrchové vrstvy mozkové kůry (neocortex). V okamžiku pochopení podstaty problému se buňky pravé mozkové hemisféry usilovně spojují s ostatními částmi mozku; současně shromažďují nové informace a vytvářejí novou myšlenkovou strukturu.

Vhled je něco mezi Shakespearem a matkou. Alžbětínský básník nám radí „Sám k sobě pravdiv buď“, zatímco matky nám říkávají „Buď sám sebou“. A jak do tohoto rámce zapadá vhled? Vhled znamená, že přesně víme, kým jsme, a chováme se podle toho, v souladu s našimi sklony a schopnostmi. Vhled nám pomáhá při volbě partnera, přítele, povolání, koníčků, cílů a možná i při výběru psychoterapeuta. Pokud naše dovednosti a nadání nejsou v souladu s naší – přehnanou, či naopak příliš skromnou – představou o sobě, čeká nás zklamání nebo nepříjemné probuzení. Lepší je rozvíjet svůj přirozený talent a zajistit si tak budoucnost než se spoléhat na falešná přesvědčení. „Pravda nás osvobodí.“ S našimi skutečnými „Já“ budeme určitě šťastnější než s těmi falešnými. A možná nás dokonce čeká příjemné překvapení!

Znalost sebe sama otevírá dveře příležitostem. „Štěstí přeje připraveným,“ řekl Louis Pasteur.

Archimeda zasáhl „aha okamžik“ při koupeli ve vaně tak mocně, až vykřikl „Heureka!“ („Mám to!“). Konečně (a „z ničeho nic“) si uvědomil, že těleso ponořené do kapaliny (v jeho případě zlatá koruna) vždy vytlačí množství vody odpovídající jeho objemu. Tím položil základ svého objevu, jelikož si uvědomil, že když vydělí váhu tělesa objemem vytlačené vody, získá údaj o hustotě tělesa.

Isaac Newton zažil svůj „aha okamžik“, když se (bezcílně?) procházel jabloňovým sadem.

Výzkumníci z Drexel University (Philadelphia, Pennsylvania, USA) a Northwestern University (Evanston, Illinois, USA) provedli řadu pokusů, při nichž za pomoci magnetické rezonance a elektroencefalografu (EEG) měřili nervovou činnost skupiny dobrovolníků. Dobrovolníci řešili slovní testy, při nichž jim byla zadána tři slova (např. úhelník, nožka a člen), a jejich úkolem bylo najít složené slovo, které by obsahovalo každé z těchto tří slov. Například spojením s příslušným tvarem slova „tři“ vzniknou slova „trojúhelník“, „trojnožka“ a „trojčlen“. Pokud se účastník pokusu domníval, že přišel na správné slovo, stiskl jedno ze dvou tlačítek, která zastupovala buď nalezení řešení vhledem (porozuměním), anebo analytickou (hypotetickou) úvahou. Ti, kteří označili „vhled“, vykázali zároveň vysokou hladinu aktivity gama vln v mozku, která vygradovala 300 milisekund před tím, než si uvědomili odpověď. Tyto proudy gama vln vycházely z pravé mozkové hemisféry a z oblasti, která se obvykle podílí na tvorbě myšlenkových asociací a spojování částí problému do celku. Shluky neuronů povzbuzených gama vlnami se v mozku spojují, vytvářejí nová nervová propojení a také nové myšlenky a výtvory! Bezprostředně po „zaplavení“ gama vlnami se nová myšlenka „vynoří“ v našem vědomí a tento moment se nazývá „aha okamžik“. Alfa vlny v mozku jsou známkou duševního odpočinku; v této chvíli snění a duševního bloumání jsme vysoce vnímaví vůči novým myšlenkám [pozn. překladatele: alfa vlny mají frekvenci 8–13 Hz]. Aby nás takové převratné a novátorské myšlenky nebo řešení napadly a mohly se uskutečnit, musíme odpočívat a „dát věcem průchod“, jak to děláme při meditaci nebo modlitbě. Tvůrčí myšlenky se pak často dostaví.

Z originálu „Awareness and Insight = Creativity?“, Thomas Hally, Mensa International Journal Extra, prosinec 2012, přeložila Hana Erbsová.

Autor: Thomas Hally. Přeložila Hana Erbsová

Čím se tedy tvořiví lidé odlišují od ostatních? Především jsou to velmi složité osobnosti a jsou jim blízké názory a jednání, jimž se většina lidí vyhýbá. Místo aby byli jen „jednotlivci“, je většina kreativních lidí spíše souborem velkého množství myšlenek a činů – jakýmsi „tvůrčím seskupením“. Tvořiví lidé také překypují duševní i fyzickou energií. Mají snad nějakou lepší genetickou výbavu? Tento nadbytek vnitřní energie zdánlivě vytvářejí a obnovují podle libosti. Spíš než genetické předpoklady tu však hraje roli fakt, že jejich myšlení je soustředěné a silně zaměřené na dosahování cílů. Mají až nadpřirozenou schopnost vyvíjet energii a při práci fungují jako dynamo, pak své baterky vypnou a nechají je „nabíjet“, zatímco odpočívají.

Tvůrčí osobnosti jsou z psychologického hlediska sexuálně aktivní i abstinující. Někteří své libido vyjadřují sexualitou, ale nadprůměrné výsledky přináší spíše zdrženlivost. Jsou inteligentní, ale současně i naivní. Psychologové se domnívají, že tvořiví lidé mají vysokou všeobecnou inteligenci. Ale od určité úrovně (téměř jednomyslně panuje shoda na IQ 120) už IQ nemá nutně vliv na zvýšenou tvořivost. Vědec s IQ 125 má stejnou šanci získat Nobelovu cenu jako jeho kolega s IQ 180. To byl i případ fyzika Richarda Feynmana, nositele Nobelovy ceny, který měl údajně IQ 125. Mohl by někdo vážně tvrdit, že Feynman nebyl génius? Byl vzdělanec Johann Wolfgang von Goethe, který měl údajně IQ 210, „víc geniální“ než Richard Feynman?

Tvořivý člověk má vysoce nadprůměrně rozvinuté tzv. divergentní myšlení. Divergentní myšlení vyžaduje plynulý tok myšlenek, schopnost vytvářet velké množství nových nápadů a schopnost střídat různá hlediska a myšlenky („pružnost myšlení“). Takové osoby se také vyznačují nadprůměrnou originalitou v asociativním myšlení. Hluboký vhled do problému může být současně doprovázen náznakem intelektuální a citové nezralosti (nebo „dětinskosti“). Tvořiví lidé jsou současně introvertní i extrovertní – pyšní, ale skromní, zodpovědní i nezodpovědní, troufalí, ale nesmělí. Tyto rysy se mohou zdát na první pohled protichůdné, ale jako součást tvůrčí osobnosti se mohou klidně vyskytovat společně. Vnitřní motivace je obvykle nápadným rysem tvořivých osobností. Jejich schopnost nezaujatě ocenit a obdivovat své vlastní výtvory je další důležitou vlastností anebo „předností“, kterou se vyznačuje většina tvořivých lidí.

Mnozí tvořiví lidé se nejvíc děsí okamžiku, kdy pocítí, že jejich tvořivost se vytrácí. Nemohou pracovat. Historická fakta však předestírají mnohem veselejší a slibnější příběh. Tvořivost může přetrvat až do věku 80 nebo 90 let, a dokonce i déle! Pablo Picasso a Grandma Moses jsou dobrými příklady vrcholných tvůrčích výkonů ve velmi vysokém věku.

Když se věnuji skládání básní (což je můj oblíbený koníček), nemám často chuť spát a jíst ani potřebu komunikovat s ostatními. Ve stavu „blaženosti“, který jsem si sám vyvolal, hýřím nápady a píšu, vytvářím metafory a analogie, které se prolínají s mými vlastními myšlenkami a pocity. Píšu tak dlouho, dokud nejsem spokojen s výsledkem. A až pak, a jedině pak, mohu usnout. Druhý den obvykle celou báseň nebo povídku přepíšu a porovnám ji s původní verzí z předchozí noci. Někdy večer nebo druhý den ráno svou práci upravím a pošlu ji ke zveřejnění jednomu nebo dvěma z mých oblíbených literárních časopisů. Ale častěji si ji schovám do šuplíku a čekám na den, kdy ji budu moci zveřejnit, anebo ji odložit navždy.

Existují lidé, kteří jsou obdařeni všemi vlastnostmi umělce, sochaře, básníka, povídkáře nebo romanopisce atd., ale „nechovají“ se jako umělci. Rozhodli se snad, že nebudou tvůrčí …? Anebo snad nevědí, že mají tvůrčí nadání …? Věřím, že vše a každý má své místo. Instinktivně poznáme, kdy jsme připraveni začít a kdy skončit a dělat zas něco jiného.

Carpe diem! Užívejte dne!

Autor: Thomas Hally, přeložila Hana Erbsová

Ve vědeckých kruzích je všeobecně rozšířeno přesvědčení, že tvořiví lidé mají nízkou úroveň filtrování podnětů. Podle nejčastější definice jim chybí „nevědomá schopnost ignorovat podněty, které jsou podle dosavadní zkušenosti nepodstatné pro jejich potřeby“. Filtrování podnětů je pro tvořivého jedince stejně důležité jako jeho sklon k fantazírování. Je také skutečně klíčovým faktorem při definování tvořivého jedince. Osoby stižené některým z mnoha typů duševních poruch jsou totiž také náchylné k fantazírování a vykazují nižší úroveň filtrování podnětů.

Mohl by tedy existovat nějaký biologický základ společný pro tvořivost a duševní choroby? Psychologové z univerzity v Torontu a z Harvardské univerzity odhalili jednu z biologických složek tvořivosti. Tvrdí, že mozky tvořivých lidí jsou ve srovnání s jejich netvůrčími protějšky otevřenější vůči podnětům z okolního prostředí. Netvůrčí jedinec tyto informace ignoruje díky vysoké úrovni filtrace podnětů. Společný výzkum vědeckých týmů z obou zmíněných univerzit prokázal za použití psychotestů, že tvořiví lidé měli nízkou úroveň filtrování podnětů, zatímco netvůrčí jedinci zařazení do výzkumu vykazovali vysokou úroveň filtrování podnětů. Tvořiví jedinci byli více naladěni na příjem vnějších podnětů a tyto informace získané ze svého okolí soustavně používali. Profesor psychologie Jordan Peterson z univerzity v Torontu konstatuje: „Normální člověk si předmět zařadí a zapomene na něj, i když je ten objekt mnohem složitější a zajímavější, než si myslí. Naproti tomu tvořivý člověk je vždy otevřený novým možnostem.“

Otevřenost vůči vnějším podnětům může vést k originalitě, zejména ve spojení s vysokým IQ. V minulosti vědci spojovali neschopnost vytěsňovat podněty pouze s psychózou. Měli za to, že pouze psychotický jedinec vykazuje nízkou úroveň filtrování podnětů. Jonathon S. Byrd z rochesterského technologického institutu shrnul své závěry takto: „…znaky příznačné pro tvořivost a znaky typické pro psychózu vykazují silnou kladnou závislost.“ [Pozn. překladatele: kladná závislost dvou veličin znamená, že pokud roste jedna z nich, roste i druhá.]

Shelley Carsonová, učitelka psychologie a hlavní autorka společné studie univerzity v Torontu a Harvardské univerzity z roku 2003, poznamenala: „Vědci si už dlouho kladou otázku, proč se šílenství zdá být spojené s tvořivostí. Zdá se, že nízká úroveň filtrování podnětů a mimořádná pružnost myšlení může pravděpodobně u někoho za jistých podmínek vyvolat náchylnost k duševní chorobě, zatímco u jiného podpoří jeho tvůrčí schopnosti.“

Člověk, který prožívá schizofrenní odtržení od reality, může mít pocity hlubokého vhledu, mystických vědomostí anebo jiné podobné zážitky. Když k tomu dojde, filtrování podnětů fakticky vymizí a nastanou biochemické změny. Úroveň filtrování podnětů a náchylnost k fantazírování jsou dva rysy, které mají psychotičtí i tvořiví jedinci společné.

A vyskytují se vždy ruku v ruce! Filtrování podnětů, určitá úroveň inteligence a sklony k fantazírování vstupují do teoretických úvah o tom, jak jsou tvořivost a psychóza vzájemně propojeny.

Sluchové a zrakové halucinace jsou obecně příznačné pro lidi s bohatou fantazií, nejen pro schizofreniky a osoby s maniodepresivní poruchou. Někteří badatelé se shodují, že spojení mezi geniálními jedinci a malým procentem schizofreniků je soustředěno na jednom genu označovaném DARPP-32 (fosfoprotein regulovaný dopaminem a cyklickým adenozinmonofosfátem), který funguje jako přenašeč nervových signálů a propojuje genialitu s šílenstvím. Tři čtvrtiny osob v každé populaci jsou nositeli takové verze genu DARPP, která zvyšuje myšlenkovou aktivitu mozku tím, že zlepšuje proces zpracování informací v oblasti mozku nazývané prefrontální kortex. Koordinuje totiž myšlenky a činy. Dr. Daniel Weinberger z Institutu pro duševní zdraví (USA) je přesvědčen, že gen DARPP se při vážné atace schizofrenie stává naopak překážkou.

Jak u schizofrenie, tak u bipolární afektivní poruchy se kreativita může zvrtnout a přivodit tragické následky. To byl také případ Sylvie Plathové, nadané básnířky trpící bipolární poruchou. Prožila poněkud chaotický život, který sama předčasně ukončila v roce 1963 ve věku 30 let. Vincent van Gogh spáchal sebevraždu ve 37 letech. Vyskytly se domněnky, že také on trpěl bipolární poruchou. Britský ministerský předseda Winston Churchill se rovněž potýkal s maniodepresivitou. Básník beatnické generace Jack Kerouac i nositel Nobelovy ceny, ekonom a matematik John Forbes Nash spadali pod diagnózu schizofrenie. Nikdo však nepochybuje o genialitě těchto lidí.

Lehce manická nálada a halucinace mohou vyvolat originální myšlenkové procesy a dokonce zvýšit hodnoty IQ. Lehká forma paranoie a mírná deprese zase zaručují výstřednost v myšlení i jednání. Mohou také sloužit jako účinné prostředky k dosažení velkých tvůrčích výkonů. Staří Řekové věřili, že tvůrčí inspiraci (afflatus) lze dosáhnout ve změněném stavu mysli.

Taková tvůrčí inspirace je obvykle nazývána „požehnaným šílenstvím“. Tvořivý mozek a některé patologické mozky mají sklon používat stejné vzorce poznávání. Když se velmi vysoká inteligence a nízká úroveň filtrování podnětů spojí v jedné osobě – můžeme se dočkat překvapení! 

Obrázek: Henry Moore – Ležící postava; zdroj: Andrew D.; Wikimedia Commons

Mensa International Journal, 8/2011, č. 551.

Mariana Giamprietová a její kolega G. M. Caballera z Ústavu psychologie milánské Catholic University of the Sacred Heart provedli výzkum zahrnující 120 mužů a žen různého věku. Ti podstoupili několik testů tvořivého myšlení. Zatímco „sovy“ v nich excelovaly, ostatní typy stěží splnily úkoly na polovinu. Test sestával ze tří částí a měl zhodnotit rozdílnost mezi jednotlivými typy. V první části měli testovaní za úkol namalovat obrázek a pojmenovat jej. Ve druhé části měli testovaní doplnit předem připravené rovné a pokroucené čáry na obrázky a pojmenovat je. Ve třetí části pak byla testovaným ponechána jen sestava 30 rovných čar a úkol dokreslit z nich obrázky a pojmenovat je. Giamprietová a Caballera zjistili, že věk nijak neomezuje tvořivost: „Naše studie ukazuje, že kreativita i u starších lidí zůstává,“ píší oba vědci.

Hans Van Dongen, výzkumník ze Sleep and Performance Center washingtonské státní univerzity, byl jedním z vědců, kteří objevili biologické vysvětlení rozdílu mezi „sovami“ a „skřivany“. On a jeho spolupracovníci viní z původu tohoto rozdílu malou skupinu mozkových buněk nazývaných suprachiasmatická jádra. Tyto buňky vysílají signály do těla a jsou odpovědné za synchronizaci času. „Skřivani“ mají tak tyto „biologické hodiny“ nastaveny o dvě hodiny dopředu, naproti tomu „sovám“ jdou o dvě hodiny nazpět. Tento rozdíl je, zdá se, částečně dán geneticky, což bylo pro mnohé velkým překvapením. Van Dongen se dále domnívá, že „sovy“ by mohly být v porovnání se svými ranními kolegy více extrovertní.

Voltaire, jeden z nejvýznamnějších humanistů, byl znám tím, že si rád pospal. Mezi další slavné „sovy“ patřili spisovatelé James Joyce a Marcel Proust nebo bývalý britský premiér Winston Churchill.

Asi 34 % dospělých Američanů chodí spát po půlnoci, stejně tak 32 % Evropanů a až 40 % dospělých obyvatel Asie ponocuje do časných ranních hodin. Mnoho „sov“ muselo podstoupit boj se všeobecným míněním, že vážné problémy jako tzv. Delayed Sleep Phase Disorder nejsou jen zvláštnosti, ale geneticky podmíněné nemoci. Tato konkrétní porucha je typická nemožností usnout jinak, než postiženému určují jeho biologické hodiny. Ve výjimečných případech člověk nemůže usnout dříve než v šest ráno a má tendenci se probouzet v deset dopoledne nebo i později.

Ne každému vyhovuje práce ráno, zvláště pak nevyhovuje těm, kteří jsou nejvýkonnější v nočních hodinách. Je důležité si najít, co nejvíce vyhovuje nám. Pokud třeba neradi brzo vstáváme, můžeme využít k práci klidných večerních hodin. Pokud je však váš den špatně naplánován, dlouhé spaní může vést ke ztrátě drahocenného času.

Příliš dlouhé spaní je však nezdravý návyk, který je s narůstajícím věkem nebezpečnější. Maximální tvořivost je totiž ovlivněna přirozenými vrcholy energetického cyklu každého člověka a věk není žádnou výjimkou z tohoto pravidla. Výzkumníci z Environmental Epidemiological Unit v Southampton General Hospital zjistili, že ve vzorku 129 mužů a žen nad 65 let měly „sovy“ největší příjmy a nejvíce automobilů.

Náctiletí bývají často „sovy“. Během víkendu, kdy není nutné vstávat do práce ani do školy, vstávají dospělí v průměru o hodinu později než normálně. Náctiletí ale mohou spát mnohem déle a probouzejí se až v 10 hodin, často i mnohem později (což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti – pozn. překl.).

Co tedy tohle všechno znamená pro průměrného nebo neprůměrného mensana? Máme zkusit přenastavit naše biologické hodiny tak, aby čtyři hodiny odpovídaly půlnoci? Nebo se máme snažit využít naši noční tvořivost ráno, odpoledne nebo kdykoli, kdy se nám to nejlépe hodí? Neměli bychom nastavit naše biologické hodiny tak, jak nám to nejlépe vyhovuje, abychom si odpočinuli a nechali mozek nejvýhodněji pracovat? Nemůžeme nic ztratit, jen získat.

Dobrou „noc“!

Z originálu: Are night owls more creative? Thomas Hally. Mensa International Journal, říjen 2008, číslo 519, přeložil Jiří Chmela.