Čas letí. Mezi balením a organizací zvládám navrhnout novou verzi herní desky (poslední dílek se mi povedlo vytisknout asi dvě hodiny před odjezdem na letiště), vést několik kuličkových workshopů a ještě si zajistit účast na mistrovství světa v Othellu. A už je tu 19. září – tým se schází na letišti a dobrodružství začíná.

Odlet má dvě hodiny zpoždění, což nám paradoxně pomůže: na noční přestup tak čekáme kratší dobu. Noc trávíme v jedné z letištních restaurací — většina týmu spí, jen já využívám chvíle klidu k tréninku. Po příletu do Samsunu nás čeká drobná záhada: naše kufry dorazily dřív než my, ale zmizely kdesi v útrobách letiště. Jeden z letištních pracovníků, který se s námi dorozumívá spíš gesty než anglicky, nás k nim ale nakonec dovede a my můžeme vyrazit.

Venku už čeká domluvený odvoz do Amasye. Řidič s úsměvem prohlásí, že my holky jsme prý drobné a čtyři se dozadu do auta vejdeme. Zavazadla se nějakým zázrakem do kufru vejdou a pět lidí (a řidič navíc) se nějakým jiným zázrakem opravdu do malého osobního auta vměstná. No, hodinku to snad vydržíme.

Po odložení věcí v hotelu jdeme do místního deskoherního klubu, který čeká zítra slavnostní otevření. Cestou na hotel nakoupíme a jdeme dospat noc.

Druhý den ráno otevíráme klub, přestřiháváme pásku, hrajeme týmový uvítací turnaj v Bestemshe a odpoledne se přesouváme na univerzitu, kde začíná opravdu velký turnaj v Mankale. Účastní se ho zhruba 90 hráčů, ponejvíce místních dětí. Následující tři dny nás čekají dopoledne dvě kola turnaje v Toguzu a odpoledne je postupně ještě Bestemshe a Oware. Jedno odpoledne je vyhrazeno výletu po městě a večeři v restauraci na kopci pod hradem. Na výlet jedeme otevřeným autobusem, řidič pouští nahlas hudbu, část účastníků se nejen kochá kopečky nad městem, ale stihne i tančit, a já si hlavně držím čepici, aby mi neodletěla.

Turnajový program je nakonec o den zkrácený, a tak na poslední den zbývá více věcí, než jsme původně čekali. Postupně tak hrajeme poslední kola Toguzového rapidu, pak rapid Bestemshe, školkovou show a Toguzovou blitzku. Vůbec poprvé se koná „školková show“ – na čtvrtou hodinu přichází asi 10 dětí předškolního věku, ke každému je posazen jeden ze zahraničních hráčů a naším úkolem je zahrát si s dětmi a nechat je vyhrát. Což je v některých případech poměrně oříšek. Všechny děti při vyhlášení dostávají medaili a děti i maminky jsou moc šťastné.

I my jsme happy – český tým si odváží několik medailí, přičemž tu nejdůležitější získává Elen za Bestemshe rapid – projde turnajem bez ztráty bodu a zaslouženě získává zlato. Večer je to komentováno v turnajové whatsappové skupině – je to zřejmě poprvé, co turnaj v jedné z kazašských her nevyhráli Kazaši. Uvědomuji si, že to není úplně poprvé, před pár lety jsem vyhrála turnaj v Bestemshe já, ale uznávám, že tenkrát mohlo pomoct, že Kazaši dali před turnajem přednost plavání v moři. Ovšem tentokrát se jich účastnilo dost – a o to je to vítězství cennější.

Turnaje v Turecku byly super a moc se těšíme na další setkání nejen hráčů Mankaly či SIGu Logické hry na říjnovém festivalu Deskohraní.

První turnaj v této hře, pokud si dobře vzpomínám, proběhl v Pardubicích před 15 lety. Kazaši viděli, že není problém přidat do programu další turnaje a naučili nás tuto variantu. Hráli jsme ji na kazašských deskách, nebylo to úplně ono. Čas plynul a za pár let, v roce 2014, se v Pardubicích objevil člověk z Turecka, aby zjistil, jak pardubický turnaj funguje. Za další dva roky přivezl pár desítek hráčů a Mangala se stala trvalou součástí pardubického mankalového programu i pražského Deskohraní. Dostali jsme i originální desky.

V roce 2016 byla Mangala součástí programu Nomádských her. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem během večerů vyhrávala s každým, kdo si se mnou chtěl zahrát, na obavu soupeřek, kterým losovací program přisoudil v turnaji hru se mnou, i na závěrečné zklamání z pouhého čtvrtého místa, které mi díky rovnosti bodů čtyřech nejlepších hráček určila vedlejší kritéria. Přišel rok 2019, kdy MS organizovalo Turecko a vcelku přirozeně k MS v Toguzu přidalo své MS v Mangale. Tady se mi povedlo v rapidu, tj. s časem 10 minut na hru, získat třetí místo. Třetí, medailové místo!

Jenže být třetí, to zkrátka není ono. Já mám velké plány a k jejich uskutečnění by se hodilo být někdy první. Další šance přichází v lednu 2023. Mind Summit v Turecku. Turnaje, na které na jednu stranu jet chci, na druhou stranu necítím, že na to mám čas. Ale nakonec jedeme. V turnaji hrají dvě Kazašky, já a pár desítek tureckých učitelů, převážně začátečníků. Gulnara začíná a vyhrát za černého se zkušeným protihráčem je skoro nemožné, zvlášť s časem 5 minut na hru a povinným zápisem. Druhá Kazaška, vzhledem k tomu, že v partii začínám já, má smůlu. Získávám tu druhé místo.

3, 2, 1. Tedy už jsem byla třetí i druhá, takže co kdybych teď urvala první místo? Lehko se to řekne, ale hůře realizuje. Půl roku lítám okolo příprav celostátního setkání. Jen co tohle skončí, David se zraní a opět nemám čas na jakoukoliv přípravu. Na turnaj v Kazachstánu v rámci Nomádských her 2024 jedu bez jakýchkoliv ambicí a jsem ráda za svých 5 bodů z 8 a tedy 6. místo. I když, díky rivalitě Kazachů a jejich velké snaze porazit Kyrgyze to možná mohlo být i lepší. Ani dva měsíce, které uběhnou od Nomádských her do MS v Ankaře nepatří k období, kdy bych měla čas na zkoumání věcí, které prozkoumat chci a potřebuju. Nicméně daří se mi objevit aspoň jednu věc. Zatím je to na úrovni nepotvrzené teorie, ale aspoň něco.

Dva dny před odjezdem jsem pracovně mimo domov, den před odjezdem organizuju Logickou olympiádu, zkrátka ani těsně před akcí není čas na intenzivní trénink. První tři dny je v programu Toguzový hlavní turnaj, i tady bych chtěla mít medaili, ale tak nějak cítím, že ani letos mi asi nebude souzena. Nakonec nejsem ani pátá, jako obvykle, ale končím až na sedmém místě. Po večerech jsou různé doplňkové turnaje, se kterými jsme původně nepočítali. Účastním se všeho, co neběží společně s hlavním, očekáváným programem. Na pondělní večer je tedy např. naplánovaný večerní turnaj v Oware. Účastnic je hodně, takže hrajeme na 5 kol. Čtvrté kolo ale končí skoro v 11 hodin večer a vzhledem k účasti malých dětí je páté kolo odloženo na ráno. S nejobávanější soupeřkou jsem hrála ve druhém kole a vyhrála jsem. První místo za Oware je tedy moje. Mangala tím bude trošku trpět, ale cíl je přivézt si z MS jakoukoliv medaili, takže i ta za vedlejší turnaj v Oware bude fajn. Co se týká Mangaly, máme vedlejší turnaj hned v prvních dnech, takže jeho hraním můžu aspoň trošku trénovat.

Všechny partie si poctivě zapisuju a ve volných chvílích se z nich snažím poučit. Ráno dokončíme Oware a vrháme se na Mangalu. Je to jen jednodenní turnaj s časem 20 minut na partii, který skoro v každé partii plně zužitkovávám. Polední přestávku využívám k dalšímu tréninku. Před posledním kolem, když už je rozlosováno, za mnou přichází jeden z Kazachů s nabídkou. Budu hrát s Kazaškou a Kazachům jde o medaile. Vědí, že mně taky. Když naše partie dopadne remízově, budeme mít medaili obě. Pokud prohraju, jsem bez medaile. Takže mě staví před velké dilema. Přijmout remízu a pojistit si medaili, nebo hrát a dokázat, že si ji zasloužím po všech stránkách?

Jdeme hrát. 5-5-41-6. A můžu být v klidu. Tohle je ta věc, tohle je ta zatím ne úplně potvrzená teorie. Při tomto zahájení druhý hráč obvykle prohrává. Respektive se mi zatím nepovedlo najít kombinaci, při které by vyhrál. Máme dvacet minut. Dost prostoru, aby člověk nezazmatkoval. Dotahuju partii do vítězného konce. Soupeřka dostává od svého trenéra vynadáno a hned partii rozebírají. Já přemýšlím o praktických věcech spojených s vítězstvím. Tedy jestli se mi do batohu spolu s nakoupenými deskami vejde pohár, a jestli bude lepší při hraní hymny stát po česku v pozoru nebo po kazašsku s rukou na srdci. Jsem docela grogy, protože denně po skončení večerních turnajů ještě řeším urgentní pracovní věci, a jelikož je večeře až skoro za hodinu, jdu se natáhnout a srovnat si věci v hlavě.

Povede se mi usnout a vzbudí mě až telefonát týmového kolegy. Ve 20 hodin mělo být vyhlášení. Nicméně po doběhnutí do hracího sálu zjišťuju, že bylo opět odloženo. Pátrám, jestli je to kvůli mně (vyhlašovat to bez přítomného vítěze není ono), nebo je v tom něco jiného. Naštěstí jsem to odložení nezpůsobila já, ale pracovní povinnosti kazašského velvyslance, který měl být na vyhlašování přítomen. Počítám tedy s vyhlášením poslední den pobytu, nicméně dochází k němu nečekaně hned druhý den, spolu s několika dalšími vedlejšími turnaji. Nepočítám s tím, vyhlašování je jen v turečtině, nemám vlajku s sebou. Prostě najednou hlásí moje jméno, tak si jdu pro medaili, ani pořádně nevím, za který turnaj. Že to je MS v Mangale vidím až při pohledu na diplom. Poháry nejsou, což mě paradoxně nemrzí, ale spíš těší.

Další den získávám páté místo v Toguzovém rapidu. Je finančně ohodnoceno. Konečně dostane nějakou odměnu za snahu i někdo jiný než Kazaši a Kyrgyzové. Úplně poslední den mě nechávají hrát současně Othello i toguzovou bleskovku, ohromně si to užívám a toguzoví rozhodčí se docela nasmějí, když vidí, jak sprintuju z místnosti do místnosti. V Othellu jsem druhá.

Celkem jsem si přivezla 6 medailí. Bylo to super a moc se těším na další podobnou akci.