Jenže počasí se rozhodlo z létání udělat věc nejistou … a nahlodat i hlavního pořadatele Huberta. Ten mi volal ve středu a ptal se mě na názor, zda zrušit, či nezrušit celou akci s ohledem na předpověď počasí. Vzhledem k tomu, že jsem nezdolná optimistka, hlasovala jsem pro nezrušení. A jak se ukázalo, těch optimistů bylo více.

Jarek: Nakonec se nás sešel plný tucet. Já osobně jsem to na rozdíl od Petry bral spíše fatalisticky. Přijedeme, rozhlédneme se a možná se i proletíme. Proto mě Hubertův ustaraný obličej nechával klidným. Mé jediné přání bylo, abych v neděli odkráčel po svých.

P: Vybavena spoustou teplého oblečení (nikoli však dostatečným množstvím … přece jen teplotní rozdíl 45 a 15 je značný) jsem se vydala na Moravu. Cestou mi počasí jasně dávalo na vědomí, že se jen tak nevzdá. Pršelo čím dál více a tepla ubývalo. Moje první plánovaná zastávka byla v Prostějově.

J: U mě se Petra balila do černého prostěradla tak dlouho, dokud nevypadala jako palestinský terorista těsně před setkáním s Alláhem. I když jí byly vidět pouze oči, přesto byla prostějovskými mensany rychle rozpoznána a očekávaný úlek se nekonal. Proto se nám pokusila pomstít jiným způsobem.

P: Členy MS Prostějov jsem se neúspěšně pokusila otrávit kombinací vlastními silami uvařené arabské gahvy (speciální kořeněná káva, která nemá vůbec nic společného s normálním kafetem) a datlí. Našli se i tací, kterým tento nápoj chutnal.

J: Mně opravdu chutnala, asi bych si na ni zvykl. Přesto raději zůstanu u tradiční rozpustné kávy.

P: Do auta jsem přibrala dalšího odvážlivce na létání – Jarka Zavadila. V sobotu se počasí naštěstí trochu umoudřilo … ale jen v Prostějově. Takže při příjezdu do Třince nás vítaly mraky a déšť … a … ZIMA …

J: Přijet z prosluněné Hané do sibiřské pobočky na Ostravsku byl fakt šok. Hanka se ale tvářila, jako by se nic nedělo, takže možná je to tam normální počasí.

P: Sraz s ostatními odvážlivci byl na parkovišti pod sjezdovkou. Zde jsem se seznámila s Bárou, která tvrdila, že ke své nemocné nožce přišla na zahradě, a nikoli při paraglidu. Následovala porada o dalším sobotním programu a okouknutí předpovědi počasí na odpoledne a druhý den. Vzhledem k tomu, že v dešti se nelétá, jsme se nakonec rozhodli ubytovat a poté odjet na bowling do Třince. Večer jsme byli seznámeni s podrobnostmi o létání na křídle a bezpečností při létání (někteří stále nejistě pokukovali po Báře). Jako bonus jsme zhlédli film o přeletu hor dvěma odvážlivci … vypadalo to úžasně … klid a pohodička.

J: Já jen dodám, že večer (a část noci) nám příjemně plynul při kytarové vložce Petry a Huberta. Na závěr Hubert doprovázel Petřino brnkání hrou na flétnu a nutno dodat, že výsledek byl skvělý (aspoň mně se to hodně líbilo).

P: S ohledem na počasí byla stanovena snídaně na devátou hodinu ranní a poté se rozhodne, co bude s létáním … V osm ráno někdo vlítnul do pokoje (pouze předpokládám, že klepal) se slovy, že jestli chci letět, tak za pět minut před chatou … počasí se prý umoudřilo. Ale nikdo neví, na jak dlouho … Posbírala jsem veškeré teplé oblečení a vyrazila ven … následována druhým odvážlivcem – Jarkem. Pilot už na mě čekal … Ještě jsem dostala podrobné instrukce o tom, co se bude dít a co mám dělat. Byla jsem zapnuta do sedačky, připnuta ke křídlu. Rozeběhnutí proběhlo poměrně hladce – vzlétli jsme bez padání a okusování roští a okolních stromů. A pak už jen krásný klídek, pohoda, nikde nic rušivého … poměrně krásný výhled na Třinec a okolí (pouze to, co mraky dovolily). Jako bonus jsem tu věc mohla pod vedením řídit … ten pán na mých zádech asi věděl, co dělá, když mi na chvilku svěřil řízení. Před přistáním ještě trocha organizovaného houpání a točení ve spirále – pod heslem „Bez adrenalinu to není ono“. Let byl krásný, osvěžující, ale krátký.

J: Aby Hubert nevypadal jako deviant, tak musím říct, že skutečně na dveře ráno klepal a čekal na vyzvání, než vešel. Na odletové ploše jsem nejprve pozoroval Petru, jak tiše odlétá v dál, a říkal si, že tohle přece dokážu taky. Jak se ukázalo o chvilku později, byl jsem přehnaně optimistický. Když jsme se odlepili od země, nečekal jsem na pokyn instruktora a začal se soukat do sedačky. To se vzápětí ukázalo jako velká chyba. Křídlo pokleslo, a protože vsedě se přistávat nedá, tak jsem brzdný manévr provedl pomocí mých kolenou a rukou. Vzhledem k nízké rychlosti nedošlo u nikoho k žádné újmě, a tak jsme hned po roztažení křídla opět vzlétli. Tentokrát už vše proběhlo, jak mělo, takže jsem si mohl užít pocit volnosti, který bohužel netrval věčně. Po několika minutách jsme dole čekající Petře předvedli ukázkové přistání (špinavé kalhoty jsem raději nekomentoval) a odjeli jsme zpět na snídani.

P: Po nás se ještě podařilo vzlétnout Simonovi. Poté se příroda rozhodla, že už by to stačilo, a mraky klesly. Odebrali jsme se do chaty na něco teplého. Od travičských úmyslů jsem neupustila a gahvu servírovala i skupince odvážlivců.

J: Jen se gahva musela zajídat čokoládou. Datle spořádali Prostějováci. I tak se mi ale zdálo, že čokoláda měla podstatně větší úspěch než gahva.

P: Na cestu domů se zúčastnění odvážlivci vydávali postupně. Ještě trošku zapršelo na rozloučenou. Byl to opravdu krásný … i když trochu mokrý a studený víkend.

J: Také bychom chtěli poděkovat Hubertovi a Hance za výbornou organizaci, instruktorům za zážitek do konce života a účastníkům za skvělou atmosféru.

Autor: :o) + jaz

Možná si vzpomínáte na dva článečky o jízdě v závodním čtyřbobu, které jsme zplodily s Peťou Frumarovou a vyšly v březnovém čísle. Když mi Hubert, organizátor celé akce, volal, aby nás pochválil, že jsme se psaní zhostily pěkně, zmínil se, že na květen chystá další akci, a to paraglide, tak jestli bych nechtěla jet. Trochu mě to vyděsilo, paraglide je přece označován za adrenalinový sport, ale abych nevypadala jako měkoň, řekla jsem, že určitě jo. Reakce mého okolí byly ještě odmítavější než když jsem v prosinci hlásila, že pojedu na boby. Kamarádi si dokonce rozdělovali dny, kdy mě budou navštěvovat v nemocnici, až budu mít zlomené obě nohy. Ale vzhledem k tomu, že mě začátkem června čekaly státnice, ke kterým se mi asi jako každému normálnímu studentovi vůbec nechtělo, vnímala jsem i případné úrazy jako dobrý důvod odsunutí „většího zla“ a rozhodla jsem se zúčastnit. A upřímně, lákalo mě i to, že skutečně zažiji nějaký adrenalinový sport.

Nadšení mě přešlo přesně ve chvíli, kdy jsme přijížděli k Třinci a přede mnou se zničehonic vynořil příšerně vysoký kopec s hrozně prudkými svahy. Představa, že z tohohle mám skočit, mi najednou vůbec nepřipadala lákavá, spíše jako nepochopitelná. Akce byla naplánovaná od pátku do neděle. Sraz dole u lanovky jsem jako obvykle prošvihla. Ubytování bylo zařízené v chatičce přímo nahoře na Javorém, pár metrů od sjezdovky, z níž se pak startovalo. K chatičce ale nebyla v úvodních informacích popsána cesta prý pro její údajnou složitost, a tak jsme kroužili okolo kopce a snažili se najít nějakou cestičku nahoru. Naštěstí asi po půl hodině se nám podařilo dovolat Hubertovi, který nás instruoval přímo do zákazu vjezdu. Silnička nahoru na Javorový je široká tak možná pro kolo nebo běžky, ale pro auto žádný med. Jakmile jsme ale dorazili a ubytovali se v roztomilém pokojíčku, hned se mi nálada zvedla. Večeři jsme dostali skoro všichni, jen Ivan si musel půl hoďky počkat, protože na něj nezbyly hranolky. Pak jsem zaúkolovala docela ochotného človíčka tím, co všechno chceme pít a jestli by nám nezatopil. Ovšem jakmile se ukázalo, že jeho zvláštní pohled není způsoben tikem, ale alkoholem a my o zatopení musíme požádat přísnou paní domácí, trochu nám poklesl úsměv. Ale ne na dlouho, neboť zbytek večera, a vlastně i podstatná část noci, byl ve znamení her. Hráli jsme scrabble, fotbálek, bláznivé člověče nezlob se (o tom později) a Hubert si přivezl své oblíbené Sázky a dostihy (dřít ostatní z posledních penízků tak jako on, taky by mě to bavilo). O tom, že zábava rozhodně nevázla svědčí i velmi, velmi pozdní večerka někdy k ránu. V sobotu po snídani jsme vyrazili do blízkého zábavního centra, kde jsme blbli na bobové dráze, v lanovém centru (to jsem si zkusila asi dva týdny předtím v Krkonoších a den jsem potom necítila ruce. To bylo ještě dobré, ale další dva dny mi brněly, takže teď jsem tuto atrakci vynechala a vzhledem ke komentářům těch, co na ni šli, jsem udělala dobře), sjížděli jsme na laně a tři z nás překonali ten trapný pocit a vyzkoušeli trampolínu pro děti. Obzvláště Ivan vyváděl tolik, že děti raději stály venku a udiveně ho pozorovaly. A poté, co někdo vážným tónem zahlásil, že kdo přeletí ochrannou síť (a k tomu Ivan neměl daleko), má 20 minut zdarma, zírali nevěřícně i rodiče.

Odpoledne jsme dorazili zpět na Javorový a vzhledem k příznivému počasí jsme se přichystali, že poletíme. Nejdříve jsme pozorovali ostatní paraglidisty, jak úspěšně i neúspěšně startují, a naše obavy přiměřeně rostly. Svého vrcholu dosáhly, když si jeden paraglidista při nepovedeném startu docela ošklivě vyvrtnul kotník. Ačkoli nás všichni přesvědčovali, že to byla jeho chyba a jinak je paraglide bezpečný, myslím, že tomu nikdo z nás moc nevěřil. Navíc když se na tandem díváte ze země, tak vám to trochu připomene orla, který chytil zajíce a letí si ho někam sežrat. Vzhledem k tomu, že jsme také měli letět v tandemu jsme se ještě před startem společně usnesli na tom, že povel „Odřízni se!“ budeme ignorovat. Pak to přišlo. Instruktáž spočívala v jednoduché informaci, že musíme strašně moc utíkat, dokud nám neřeknou dost. Navlékli nás do postroje se sedačkou, takže jsme vypadali jako šnečci na zadních. Pilot si mě k sobě připnul a zavelel, že běžíme. Tak jsem běžela, jenže jsem běžela dopředu a pomalu a on běžel spíš doprava (větřík fouknul) a hlavně rychleji, takže jsme skončili v kotrmelcích. Tak v tu chvíli jsem si říkala, že paraglide je pro mě zapovězen. Bylo mi úplně jasné, že se nahoru nedostanu a při příštím pokusu se zabijeme. Pak musel opakovat start ještě někdo jiný a já se trochu uklidnila. Nakonec se to podařilo i nám a letěli jsme. To bylo tak krásné, taková pohoda, klid a my jsme tímto klidem nádherně proplouvali. Pak jsme se dostali do termiky a masa teplého vzduchu nás začala tlačit nahoru. Nádherný a zvláštní pocit: vzduch nevidíte, na zemi ho cítíte leda jako vítr, ale najednou vás něco tlačí nahoru jako neviditelný výtah. Když jsme vystoupali až nad kopec, poodletěli jsme si směrem k přistávací louce a protože bylo potřeba ztratit trochu výšku, docílil toho pilot prvkem zvaným myslím „vývrtka“. V podstatě je to centrifuga, s prázdným žaludkem by si to člověk i užil. Přistání jsem zvládli všichni bez úrazu. Pomohli jsme zabalit křídlo a hurá nahoru povykládat si s ostatními o tom, jak to bylo super. A bylo to vážně super. Jediný adrenalin na tom všem je strach, než to člověk vyzkouší poprvé. To nádherné na paraglidu je pravý opak adrenalinu – ta pohoda, naprosté oddělení od běžných denních starostí, jen souznění s přírodou. Je to opravdu krása.

Po večeři pro nás byla ve škole paraglidingu připravena malá přednáška. O tom, že nás to všechny zaujalo svědčí i to, že padalo dost dotazů. Nakonec nám promítli krátký film z jedné z paraglidových výprav po horách. Líbilo se mi to tak, až jsem jim záviděla, to musí být skvělá dovolená. Po přednášce jsme se zase vrhli na hry. Nejdříve se hrál Bluff, v němž (téměř jako ve všech hrách) kraloval Marián. Co přišlo potom, byla pro mě naprostá bomba – Bláznivé Člověče, nezlob se. Sobota byla dnem otevírání nových obzorů: odpoledne vzduch a večer proměna velmi nudné hry v něco tak praštěného, až je to geniální (Vláďa je rozhodně geniální, když dokázal vymyslet tohle). Podstata hry spočívá v tom, že každý má v domečku před startem čtyři figurky, ale každá má jinou barvu. Když s některou z figurek vyjedete z domečku, tak můžete poté hrát s jakoukoli figurkou stejné barvy v poli. Jezdíte dopředu, pokud ale můžete někoho vyhodit můžete jet i dozadu. Vyhozenou figurku můžete dát komukoli, kdo ji v domečku nemá. Cílem je dostat do domečku opět čtyři figurky různých barev. V praxi celá hra vypadá tak, že hodíte kostkou, pak zjistíte, čím vlastně můžete jet (a není to vždy snadné) a pak počítáte, jestli můžete někoho vyhodit nebo někomu překazit dojezd do domečku. Je to šílené a skvělé zároveň. O tom, že je to šílené, svědčí nejlíp to, že u této hry jsem poprvé viděla naprosto zmateného Mariána.

V neděli jsme se rozdělili, protože čtyři z nás ještě neletěli a čekal je let a ostatní jsme hráli další zajímavou hru, tentokrát již podle pravidel, Šestiměstí (zde Marián zase vyhrál). Vyměnili jsme si fotky a po poledni se rozloučili. Jedinou tmavou šmouhou bylo, že nějaký neurvalý řidič vytlačil Vláďu z oné úzké silničky až skoro do potoka. Naštěstí lidé i auto byli v pořádku, místní okamžitě dojeli s nějakým bagříkem a Vláďovo autíčko vytáhli. Konec dobrý, všechno dobré! Paragliding je fantastický a úžasný, o čemž svědčí i to, že dva z účastníků jsou již přihlášeni na kurz paraglidingu.

P.S.: Hubert je zkrátka zárukou nevšedního a velmi příjemného zážitku.

P.P.S.: Shodli jsme se na udělení důtky Petře Frumarové za neúčast (ať už se to neopakuje, chyběla jsi nám).

Autor: Petra Pelikánová

Zkusili jste už někdy paragliding? Ne? O mnoho přicházíte! Díky Hubertovi byla možnost se dne 23. 5. zúčastnit tandem paraglidingu. Hlavní dějství se konalo na Javorovém vrchu u Třince, kde jsou ideální podmínky pro paragliding i škola paraglidingu. První den začal „poklidným“ vláčkem (na severu Moravy je zřejmě dovoleno jet přes obec vyšší rychlostí než 50km/h ) od úpatí lanovky serpentinami až na nejvyšší bod vrchu. Počasí nevypadalo hezky, ale na druhý den se mělo ukáznit. Večer skončil klasicky mensovně – u her. Zorganizoval se turnaj ve fotbálku, Hubert vytáhl své pověstné Dostihy a sázky a drtil opovážlivé vyzyvatele. Zbytek tlupy se bavil při kostkové verzi Scrabble, později Bláznivé člověče a nakonec došlo i na karetní Scrabble. Ale dá se říkat hraní, když si soupeři navzájem pomáhají a snaží se o bonus za použití všech písmenek?? Ale tato varianta mě víc bavila než ta správná, soupeřící. Šli jsme spát sice před mým oblíbeným zpíváním ptáčků, ale zítra nás čekal náročný den. Mně to ještě před usnutím nedalo a přemýšlel jsem nad rozšířením Bláznivého člověče pro šest lidí, výsledná pravidla najdete v rámci jiného článku.

Na druhý den jsme se po snídani vydali do lanového centra, samozřejmě že většina vyzkoušela téměř vše, co areál nabízel: bobovou dráhu (prý se nedá srovnat s bobovou dráhou na sněhu, věřím tomu, byla dost pomalá), sjezd na laně – Gorolszus (prý nejdelší), pár z nás i lanové centrum a těm, kterým to nestačilo, se vydováděli na dětské trampolíně. Značně unaveni jsme se vraceli tak akorát na plánovaný tandem paragliding. Naneštěstí rozpis měl skluz a tak jsme se bavili tím, že jsme pozorovali paraglidisty. Byla velká zábava pozorovat vzlety, nebo pokusy o vzlet, až do té doby než se jeden paraglidista zranil nedlouho po startu. A právě v tomto čase na nás přišla řada. I když jsme věděli, že máme zkušené tandem paraglidisty a že naše úloha je víceméně stát se živým závažím, i přesto jsme byli plni očekávání.

Na druhý pokus, ale jsme ve vzduchu! Chytli jsme termiku (vzestupný proud vzduchu) a postupně jsme vykroužili nad úroveň Javorového vrchu. Ty pohledy stály za to! Ten klid, pohoda, proti mému původnímu očekávání. Maje fotoaparát i kameru jsem fotil i natáčel, ale víceméně jsem nedával pozor jak a co. Sice pohled z letadla jsem už mnohokrát zažil, ale tohle byl pohled na úplně všechny strany, tedy i pod sebe, a přece jen z mnohem nižší výšky, takže si člověk mohl vychutnat veškeré detaily. Ani se nechtělo věřit, že jsem nahoře byl víc než 15 minut. No, pak jsem si zažil sestup s pár g a byli jsme na zemi. Čekal nás mnohem více adrenalinový zážitek, jízda s Hubertem v autě. Přes velkou rychlost a pocity nevolnosti jak z horské dráhy byla jízda bezpečná. Po večeři jsme měli uváděcí prezentaci paraglidingu, která byla tak dobře zpracovaná, že člověk měl hned chuť vyrazit a proletět se sám.

Při večeru plných her došlo na Bluff, ale hlavně na vyzkoušení pravidel Bláznivého člověče pro šest. No a to, to byla větší zábava. Pokud řeknu, že z nudné na náhodě založené hře se stala hra, kdy člověk musel i taktizovat, snad to postačí.

Poslední den jsme strávili tradičně, hra Šestiměstí, byrokracie, výměna fotek apod. No jedna událost by tu byla, ale ta patří jen do bulváru, pro zasvěcené: I mensan může mít někdy víc štěstí než rozumu. No já jsem vážně rozhodnut projít základním výcvikem paraglidingu, jen si našetřit dovolenou. A co vy? Neláká vás ptačí perspektiva?

Autor: Vladimír Kutálek, vladimir.kutalek@post.cz