Na začátku letošního roku jsem potkal Davida Procházku, bývalého kolegu z impro týmu K.O.P.R. a domluvili jsme se, že založíme vlastní tým. Napadlo mne, že to je aktivita, která by mohla zajímat mnohé Mensany. Oslovil jsme pražskou místní skupinu a zájem předčil očekávání. A tak jsme zorganizovali první vzorový trénink, a pozvali na něj Míšu, jako trenérku.

Na prvním tréninku jsme také založili SIG improvizace (http://www.mensa.cz/volny-cas/zajmove-skupiny/improvizace/). Tréninky máme na Praze 6 zpravidla v liché pondělky a sudé čtvrtky (lichá/sudá podle čísla týdne v roce), vždy od 18:30 do 21:30. Toto neobvyklé rozložení termínů (Po a Čt) jsme zvolili proto, abychom sladili různorodé časové možnosti zájemců. Tréninky vedeme střídavě s Davidem. David cílí na rozvoj improvizačních dovedností a spolupráci v týmu, já se zaměřuju na základní techniky vystupování na jevišti a dril toho, co se účastníci naučí s Davidem.

Pokud si myslíte, že by vás improvizace mohla zajímat, neváhejte a přijďte si na kterýkoli trénink zahrát. Nevadí, že jste úplní začátečníci nebo že jste na tréninky nedocházeli od začátku. Naopak. Bude to o to zajímavější jak pro vás, tak pro stávající hráče.

Ale dost se suchopárným popisem. Abyste si mohli udělat hlubší představu o tom, co to improvizace je, co není a čím pro vás může být zajímavá, připravili jsme pro vás dva rozhovory. Ten první se odehrál mezi Davidem a jeho ženou Janou, ten druhý mezi Míšou a mnou.

Jana & David

Jana Wisingerová
Architektka, matka a zvědavá osoba. Vycvičená psychoanalytická psychoterapeutka, vystudovaná teoložka i amatérská divadelnice. V improvizaci našla propojení dosavadních zájmů a hlavně velkou inspiraci pro život.

David Procházka
Divadelní pedagog, inženýr ekonomie a hrdý otec. Své zkušenosti získal jako herec, režisér, organizátor a vedoucí v rámci projektů pořádaných spolkem A BASTA! o. s., jako člen Čojč Land Ansámblu a jako člen divadelních improvizačních skupin O.T.I.S.K. a K.O.P.R.

David: Co se ti líbí na improvizaci?

Jana: Nejvíc se mi líbí, jak je improvizace provázaná s normálním životem. Že ty samé principy platí v obojím. Že přináší výsledky, když myšlenku druhého rozvíjíš, a ne ji utneš (princip “ano a”), že chyba je brána jako něco vítaného, jako inspirace.

David: Ano, improvizátor je člověk, který reaguje na to, co se děje tady a teď a bere zpátky do hry vše, co se už stalo. Nesmí se věnovat budoucnosti. Je v tom spontánnost a živost. To zajímavé se vytváří interakcí, nemusíš si sama lámat hlavu s tím, co vznikne, protože “jen” reaguješ na nápady od spoluhráčů.

David: Mně se taky líbí princip v improvizaci, že když něco zvládneš zahrát jednou, tak to máš zkusit znovu a jinak. Ne lépe, protože to v tu chvíli lépe nejde, ale jinak. To mi přijde, že tě posouvá. Vede to k tomu, že nemáš strach udělat chybu a riskuješ. A navíc, ty si hraješ a přitom můžeš rozvíjet role, které ti v běžném životě nejdou nebo jsou pro tebe třeba stresující.

Jana: Další věc, která mi sedí: Improvizace není o silných osobnostech. Nejde o to, aby jeden byl super talentovaný a ostatní mu nahrávali, ale o souhru, souznění všech zúčastněných. Není to všechno jenom na tobě, ale „to super“ vzniká souhrou. Nikdo to nemůže sám zařídit. Učí tě to vnímat okolí.

David: A co Johnstone? (Keith Johnstone – zakladatel moderního improvizačního divadla) To je silná osobnost a trenér.

Jana: Pamatuješ, jak Johnstone v tom videu na YouTubu (Don’t do your best) říká, že do svého divadla nechce herecké hvězdy, protože nechce, aby tam někdo zářil? Ale jo, silná osobnost jo, ale ne silný ego. Silná osobnost ve smyslu, že je dost sebevědomý, aby nemusel hrát na sebe.

David: Víš, co Johnstone taky někde říká? Že je to jako v životě, hraješ buď submisivní nebo dominantní roli, ale on tomu říká statusy, protože podle jeho slov BDSM není jeho svět.

Jana: A v improvizaci fungují statusy tedy jak?

David: Status se dá vysvětlit na hře kočky a myši. Myš má nízký status a kočka vysoký. Na jeviště přicházím s nějakým statusem, abych dal ostatním impuls, jak se mnou mají zacházet. A druzí hráči si pak vyberou, jestli budou hrát s nižším nebo vyšším statusem. A když se daří, tak se ty statusy můžou proměňovat, vzniká jakási houpačka, která rozvíjí hru, dává jí dynamiku a baví diváky.

Jana: Jo, a zas mi přijde super, že si ty statusové hry můžeš díky improvizaci uvědomit a vyzkoušet, protože stejně tak se dá se statusem zacházet v normálním životě. Můžeš se pohybovat volně s různým statusem, když tě někdo tlačí do nějaké pozice, tak si můžeš dovolit si s tím pohrát, přejít do jiné polohy, nezůstávat v pozici, která ti není příjemná. Improvizace dává svobodu.

David: Johnstone tomu říká statusová houpačka. Proměnou statusu, jeho snižováním nebo zvyšováním, vzniká napětí. Dokud k té výměně dochází, hra pokračuje. Když přestane být jasné, kdo má jaký status, tak se hra stává nepřehlednou a končí. Může být zajímavé hrát vysoké nebo naopak nízké statusy, ale to nakonec vede buď ke křiku nebo k mlčení. Aby napětí vydrželo co nejdéle (a taky aby vzniklo “flow”), tak by improvizátoři měli zkoušet přijímat nabídky od spoluhráčů a reagovat na ně s co možná nejmenšími postupnými změnami statusu.

Jana: No ale to, že hra hezky plyne, nevzniká jen z proměny statusu, ne?

David: To určitě ne. Je to jeden z nástrojů. Zásadní je schopnost vyladit se se spoluhráči. Flow vzniká vytvořením si vztahů se spoluhráči.

Jana: To ale nakonec potvrzuje tu potřebu sbližování statusů. Snažíš se k tomu druhému přiblížit.

David: To naladění se na sebe navzájem vychází z nabídky a z čitelnosti, z toho, že se nechováš jako egoista, že se primárně nesnažíš být originální, že netlačíš příběh někam, kam chceš jen ty. Že nabízíš ostatním podněty, které oni mohou využít (necháváš je zářit), ale ty podněty nejsou vyumělkované. Vaříš z toho, co je kolem tebe.

Jana: Ještě jedna věc se mi děsně líbí. Vyzkoušela jsem si v impru, že když jsem vůbec nevěděla jak dál, nic mě nenapadalo atd., tak jsem v tom musela vydržet, v té nejistotě a nevědění, a ono se to za nějakou chvíli pohnulo.

David: Ano, nebát se a neblokovat se tím, že nevíš kudy dál, nebo že bys třeba mohla udělat chybu.

Jana: Já si uvědomila, že nemusím nic tlačit, že to nějak přijde a že na to nejsem sama.

David: No právě, když nevíš, kam dál, tak je tam parťák, který tě nechá zářit a nahraje ti. Prostě stačí vnímat jeho nabídku – ať už verbální, tělesnou, gestem či náznakem prostředí.

Jana: Já jsem kolikrát v životě utekla ze situace, kdy jsem měla pocit, že mi to nejde, že nevím, jak dál, jak to dopadne, co mám říct… A tohle byl pro mě úplně transformační zážitek. Že mám počkat, vydržet a mít odvahu nechat se tou situací zavést někam, kam bych se sama nepodívala.

David: Ty musíš pracovat s přítomností, s tím, co je a co bylo, ale nesmíš předjímat, co bude dál. A nesmíš se bát chyb. Improvizace obnáší vysoký risk, ale přináší pro život zisk.

Míša & Mirek

Míša Puchalková

Zakladatelka první improvizační skupiny PRA.L.I.NY, trenérka improvizace & aplikované improvizace, lektorka a průvodce osobním rozvojem a sebepoznáním, koučka a terapeutka. Vede pravidelné sobotní kurzy „Rodiče & děti improvizují“ a od září otevírá první a poslední pondělky v měsíci improvizační tréninky pro dospělé
inspirované knihou Visual Improv Guide. www.impromia.com

Mirek Charvát
Konstruktér, IT vývojář, designer – muž mnoha zájmů a dovedností. Bývalý instruktor Prázdninové školy Lipnice, bývalý člen improvizačních skupin Kopřivy a K.O.P.R., příležitostný divadelník a koordinátor SIGu improvizace.

Mirek: Míšo, vyprávěla jsi mi, že s divadelní improvizací jsi přišla poprvé do styku ve Francii.

Míša: Ano. Chodila jsem v Marseille rok na tréninky. Byla jsem tenkrát naprostý začátečník. Po návratu do Čech jsem pak chtěla naskočit do nějaké místní impro skupiny. Jenže u nás v té době nic takového neexistovalo. Tak jsem se rozhodla improvizační tým založit. Oslovila jsem spolužáky z peďáku a založili jsme tým PRA.L.I.NY (PRA.žská L.iga v I.mprovizaci NY.ní) Začali jsme v září 2000 a hned v prosinci jsme uspořádali první impro zápas v Čechách.

Mirek: To je přímo raketový start…

Míša: Bylo to hodně rychlé – proti všem zásadám, které jsem se učila ve Francii. Ale byli jsme velmi nadšení, moc jsme chtěli hrát a ukázat ostatním, oč v “improvizačních zápasech” vlastně jde. Ono je to i natočené. A je to něco strašného. Na to se nedá dívat. My jsme přitom na jevišti měli tak luxusní pocity a diváci, co to viděli poprvé, vlastně taky… ale byl to děs, když to vidím teď, vůbec jsme se neposlouchali :)))

Mirek: Naštěstí to nikoho neodradilo. Takže tehdy jste založili Improligu?

Míša: Víš co, ty říkáš improliga, ale to jsme tak pojmenovali až dodatečně. Vlastně proto, že ve Francii se tomu říká liga (La Ligue d’Improvisation). A ta frankofonní větev, quebecká, kanadská, jejich nápad jsem přinesla do Čech. Třeba v USA nebo Anglii to tak postavené není – myslím jako liga. U nás se často každé improvizaci říká improliga, ale je to mylné. „Improliga“ (improliga.cz) sdružuje improvizátory, kteří primárně zakládají impro týmy nebo hrají a trénují improvizaci, aby si pak mohli s kolegy zahrát tzv. zápas/match (improliga.cz/zapas-v-divadelni-improvizaci). Improliga taky pořádá worshopy a každoroční úžasný festival Improtřesk (improtresk.cz).
Pečuje o osvětu a kulturu improvizace.

Mirek: Co vlastně improvizace představuje pro Tebe osobně, Míšo?

Míša: Improvizace je moje láska. Je to můj život. Věřím jí. Je to napojení. Absolutní přijetí. To, když se podaří dobrá improvizace, což vůbec neznamená jenom vlastní příběh, ale když celá skupina jede na společné vlně, je nepojmenovatelné. Když si spolu dobře zahrajeme, už nebudeme mít nikdy stejný vztah, jako před tím. Náš vztah se změní. Zažili jsme hluboké souznění.

Mirek: Dobře, ale jaký rozdíl je třeba proti tomu, když se lidé sejdou kolem táboráku a zazpívají si spolu? To je přeci také souznění – a nejen v melodii.

Míša: To je dobrá otázka. Ale ten zážitek není tak hluboký, jako u impra. U táboráku se nevystavujeme žádnému riziku. Tam jsme sice spolu, naladíme se na sebe navzájem. Ale kdo nezpívá, ten nezpívá, kdo se nezapojí, ten se nezapojí. Můžeš jen pozorovat. V impru, když se nezapojíš, tak to prostě nefunguje. V impru to funguje tak, že já spoléhám na tebe, ty se spoléháš na mě a jdeme spolu do rizika, že se nám to nepovede, to napojení. Není tu žádná předem daná písnička. Ani ty, ani já, nevíme dopředu o čem to bude. A aby se nám to povedlo, je nutné, aby mezi námi byla vzájemná důvěra. U táboráku nepotřebuješ mít takovou důvěru k lidem, se kterými si zazpíváš.

Mirek: Takže při improvizaci člověk prostě musí jít se svou kůží na trh a spolehnout se na své spoluhráče, že ho v tom nenechají samotného. Míšo, dá se to souznění zažít i na trénincích improvizace? Nebo se to dá zažít jen při veřejném vystoupení na jevišti?

Míša: Jestli se to dá zažít i na tréninku? Rozhodně. Hned na prvním. Vůbec není nutné vystupovat na jevišti. Mimochodem, podle mě je dobré, když hráči trénují nějakou dobu, než je to koukatelné pro diváky. Já si dokonce myslím, že vystupování na veřejnosti není pro každého. Ale ty tréninky, ty jsou pro každého určitě.

Mirek: No, ale jak se díváš na věkové omezení hráčů impra? Mensa má, podle mého skvělou zásadu, že vše musí být přístupné všem. Nikdo nemá právo bránit komukoli v účasti. Přesto pro účast na tréniku uvádím doporučený věk 18+, aby zájemcům bylo předem jasné, že to není koncipované pro děti, nebo rodiče s dětmi.

Míša: Mám zkušenost, že skupina zvládne 1-2 účastníky, kteří jsou v jiné věkové kategorii (příklad 30+ a jeden dva teenageři). Když je mix větší, svádí to k vedení po povrchu, a ani jedna věková kategorie nedostane, co potřebuje. Hodně je to vidět na dětech, které také trénuji. Sama vedu jednou měsíčně skupiny Rodičů a dětí a rozdělili jsme to na dvě skupiny: 6-10 let a 10-15+. Mám pocit, že od 15 let nahoru už to není až tak výrazný rozdíl. Takže 18+ vnímám jako rozumné doporučení, které bych nebrala úplně striktně. Jde jen o to, jak se v tom budou cítit sami účastníci.

Mirek: A jak dlouho by podle Tebe měl trénink před prvním veřejným vystoupením trvat?

Míša: Minimálně rok. Impro – divadlo je komplexní věc. A my jsme amatéři. Na to nezpomínejme. Než jde hráč na jeviště, potřebuje se kromě zásad improvizace naučit alespoň základní principy vystupování na jevišti. Mám na mysli jak být slyšet a vidět. Vědomá práce s tělem, hlasem, příběhem, statusové hry. To vše odčerpává pozornost od spoluhráčů a to je pro začátečníky samozřejmě těžké si to vše najednou uhlídat. I pro zkušené improvizátory!

Mirek: To chápu. Dodnes si ze svých začátků pamatuju, jak jsi na mne přes celou louku křičela: “Nehraj prstýnek! Buď prstýnek!” A zásadně to změnilo můj pohled na všechno, co jsem potom dělal. Nehrát, ale být. Dobře, takže i improvizace má nějaké zásady, nějaká pravidla? Pamatuju se, že když jsem v impru začínal, převládal názor, že improvizace musí jít úplně od srdce, bez jakékoli domluvy, mantinelů a podobně.

Míša: To v podstatě ano. Přesto musím říci, ze zpětného pohledu, že jsme to tenkrát nevzali za ideální konec. Především jsme se totiž učili tzv. kategorie (pozn.: disciplíny – formy krátkých improvizačních her pro jeviště, pro zápas v improvizaci – každý tým je zná stejně a díky tomu si můžeme společně zahrát s různými týmy po celém světě v podstatě – princip impro zápasů) například: western, sci-fi, prskavka, dabbing, radio, toaster… Týmy tady tak vznikaly rychle a rychle šly taky na jeviště. Někdy neznali do hloubky ani základní principy, teorii, neměli natrénováno.

Mirek: A to se už se naštěstí změnilo, že?

Míša se natáhla pro tašku a vytáhla z ní knihu “The Visual Improv Guide“ (visualimprovguide.com).

Míša: To je jedna z mnoha publikací, které mají a měli improvizátoři v zahraničí k dispozici (i když tahle vyšla letos :). My bohužel ne – tenkrát. Dnes už máme. Tady třeba připravili 50 tipů pro lepší impro scénu, například: “Neptej se, řekni to, co vidíš/cítíš”, “Přilévej do ohně, dovol vědomě situaci, aby gradovala (statusy)”, “Je lepší, když se postavy už znají a my můžeme navázat na jejich vztah”, “Vybuduj co nejdřív platformu: Kdo jsme/Kde jsme/Jaký je mezi námi vztah”, “Nech druhého zazářit”.

Mirek: Hm, tak přesně tohle jsem před lety potřeboval. Už tenkrát jsme nějaké takové zásady trénovali, ale bylo jich podstatně méně. Nanejvýš pět. Ve zbytku jsme dělali skoro pravý opak, jak to tak vidím.

Míša: No, ona jde řada zásad proti přirozenosti. V normálním světě se snažímě věci spíš nehrotit, nesouhlasíme s každou ptákovinou, co o nás druhý řekne a podobně. V impru to naopak vezmeš do hry a rozvíjíš. Tenkrát jsme si to sice uvědomovali také, ale konkrétní způsoby jsme teprve hledali.

Mirek: Také jsme pořád kladli důraz na vymýšlení příběhu. A podle mého jsme mezi sebou zbytečně soutěžili, kdo přijde s lepším nápadem, kdo vymyslí lepší gag.

Míša: To je, podle mě, zásadní chyba. Jsem přesvědčená, že impro vůbec není o vymýšlení. Snažit se vymýšlet, to je průšvih. Máš tam parťáka, tak na něj reaguj. A slovesa impra jsou: napoj se, všímej si, vem to do hry, rozvíjej.

Mirek: Hm, tak to je celkem kontroverzní téma pro Mensany, když se mají snažit nemyslet.

Míša: Ne ne, myšlení je báječná věc. Potřebujeme myslet. Ale ne “vymýšlet”. Když něco sám začneš vymýšlet, tak se chtě nechtě odpojíš od ostatních a následně jim své nápady začneš nutit. V impru jde o pravý opak. Tam je potřeba, aby se lidé na sebe co nejvíc napojili. Učí se hledat inspiraci jeden v druhém a v situaci, která jim vzniká pod rukama. A ve výsledku je to pak vlastně svým způsobem úlevné. Odpovědnost za příběh neleží jen na mně. Nemusím nic vymýšlet, mohu si odpočinout a jen reagovat na druhého. Jsme na to dva. A příběh už tam vlastně je. Jde jen o to si ho všimnout.

Kdy jsi začala hrát beach volleyball?

Před osmi lety, když mi bylo dvacet. Předtím jsem hrála šestkovej volejbal, což je taková nezbytná průprava k plážovému.

A tomu ses věnovala jak dlouho?

V osmi letech jsem dělala přijímačky na jazykovou a sportovní školu, dostala jsem se na obě. Rodiče se mě zeptali, kam chci jít, já odmala věděla, že chci sportovat. Měli jsme spoustu odpoledních sportovních aktivit, dva roky nato jsme začali hrát volejbal.

Kdy u tebe odkryli, že máš pro volejbal talent?

Zdatná jsem ve všech možných sportech. Nemám vyloženě talent na volejbal, mám ráda pohyb, a tak mi jde dobře.

Kdy jsi začala jezdit po soutěžích?

Už v rámci přípravky v jedenácti letech. Šestkovej volejbal má sezonu od října do dubna, každý víkend jsme byli na nějaké kadetské nebo juniorské soutěži. Zimy jsem odpinkala v hale. Když jsem měla přejít ve dvaceti do ženských, řekli mi, že jsem docela malá a že bych hrála libero, což je ten, který stojí vzadu a jen vybírá balony, takže bych se nedostala vůbec na síť. Proto jsem si vybrala plážovej volejbal, kde člověk nepotřebuje tolik tu výšku, ale být šikovný, všestranný.

Kdy přišly první výhry?

Už v juniorských soutěžích jsme se umísťovaly do první trojky v Čechách, přechod do ženských byl těžší, protože na nás nastoupily matadorky, které hrály už dvacet let. Záhy jsme se ale začaly umísťovat i tam.

Do zahraničí jste jezdily od začátku?

První rok jsme hrály u nás, druhý rok jsme se vydaly na Slovensko, to bylo hrozné „haló“ v těch dvaceti. Začaly jsme jezdit národní tour zemí okolo (Polsko, Rakousko), ve třiadvaceti jsme se poprvé vydaly na evropský pohár (Skandinávie, Chorvatsko, Itálie, Španělsko), kde jsme musely hrát kvalifikaci jako nový tým. Když jsme začaly získávat evropský body, startovaly jsme v hlavní soutěži mezi šestnácti nejlepšími týmy v Evropě.

Platil vás sportovní svaz, anebo jste musely mít na všechno sponzora?

Vždy jsme si samy musely najít sponzory. X-krát nás napálili starší bohatí pupkáči, naslibovali nám hory doly a pak z toho nic nebylo, jenom s námi chtěli chodit po večerech ven. Byly jsme mladý a naivní. Se sponzorama jsme se naučily jednat až časem, ze začátku jsme peníze moc neměly, všude jsme spaly na couchsurfing a cestovaly autem, třeba do Francie jsme jely mojí felicií a ve Španělsku jsme jezdily stopem. Samozřejmě když jsme viděly zázemí Němek nebo Italek, který mají k sobě trenéra a maséra, tak jsme trošku záviděly.

Zažila jsi i nějaké velké dobrodružství na té cestě?

Vzpomínám si, že když jsme přiletěly do Jižní Koreje, klučina, kterého jsme měly domluveného přes couchsurfing, nám řekl kód od svého bytu s tím, že přijde pozdě, že je na nějaký párty. Nepřišel za celou noc. Ráno jsme mu volaly a on, že dobrý, ať jenom zabouchneme dveře. Obrovská důvěra, měl tam drahé počítače, spoustu věcí. S couchsurfingem nemáme žádnou negativní zkušenost a spaly jsme takhle už tak asi stopadesátkrát.

A jak jste si ten couchsurfing obstarávaly? Přes známé nebo přes internetové stránky?

Přes webové stránky, jsme zaregistrované a máme svůj profil. Využíváme ho pořád, peněz máme víc, ale potřebujeme je používat na jiný věci, od fyzioterapeutů po masáže.

Se stopem jste nikdy problém neměly?

Když jsme byly ve Španělsku, jeden borec nás vzal, podle mě nám vůbec nerozuměl, ani kam chceme jet, někam s námi odjel, zastavil uprostřed pustiny s tím, že nás dál nevezme. A nejvtipnější bylo, když jsme se vypakovaly s kufry, on nám dal čtyři eura na svačinu a odjel. Čekaly jsme tam „uprostřed ničeho“ přes dvě hodiny a doslova skočily do cesty hned prvnímu autu, co jelo kolem.

A máš k sobě jednu stálou parťačku, s níž hraješ?

Spoluhráč se hledá těžko, protože musí být v podstatě na stejné herní úrovni. Když je jeden slabší a druhý silnější, tak podání od soupeře směřuje vždy na toho slabšího. V žebříčku je všehovšudy deset dobrých hráček a člověk se musí nějak napárovat s tou, která mu bude vyhovovat. V juniorkách jsem měla jednu parťačku, Míšu Vorlovou, s tou jsem hrála pět let. Potom jsem se rozhodla, že chci jít do vyšších soutěží. Ve svém prvním týmu jsem byla blokařka a měla jsem k sobě polařku, ale v tomto složení bychom neuhrály světovou úroveň. Oslovila jsem proto jinou hráčku, Míšu Kvapilovou. Měly jsme výborný úspěchy, deváté místo na světovým okruhu, deváté místo na univerziádě. A ona po roce dostala nabídku v Německu, na kterou se neříká ne. Teď mám třetí hráčku za svoji kariéru a tou je Magdaléna Dostálová, vysoká blokařka, úžasná hráčka i člověk.

A vypadá to všechno nadějně?

Jo, jo. Bylo jí devatenáct, když jsme navazovaly spolupráci. Zpočátku jsem nechtěla mladou hráčku, protože ono to chvíli trvá, než se vyhraje, než získá zkušenosti. Nikdy neměla kontinuální přípravu beach volleyballu, teprve se mnou se plážovému volejbalu začala věnovat celoročně. Ale je tak talentovaná, že jsem si řekla, že to ten první rok skousnu a půjdu zpátky do nižších soutěží. A tuhle, naši třetí sezonu máme super úspěšnou.

Co je váš největší úspěch?

Stříbrná medaile z evropského poháru ve finském Kisakalliu. Famózní výsledek. Dále bronzová medaile z mistrovství střední Evropy. To bylo v chorvatském Ičiči, obojí z letošního léta. Z českých nejvyšších soutěží máme první, druhý i třetí místo, samy sebe momentálně vnímáme jako třetí nejlepší český tým.

Chystáte se na olympiádu?

Další je za čtyři roky v Tokiu. Je těžké se tam dostat, ale není to nemožný. Člověk musí hrát hlavní soutěže světové série, takže to je pro nás teď prioritou, sbírat světové body a dostat se tam přes žebříček. Ano chceme, ale pokorně a hezky po krůčkách.

Pociťujete stres před zápasem? Nebo už jste se tak otrkaly, že předtím myslíte na něco docela jiného a nepřipouštíte si jakoukoli nervozitu?

Ty stresy tam jsou. Jak objíždíme třeba kvalifikaci světové série, dvakrát se nám stalo, že jsme nepostoupily tím vůbec nejtěsnějším výsledkem do hlavní soutěže. Beach volleyball se hraje na dva sety do jednadvaceti, a když je to 1:1, tak se hraje do patnácti třetí rozhodující set a musí být rozdíl dvou bodů. Dvakrát jsme prohrály 16:14 v třetím setu a to byl takový minikrůček od hlavní soutěže, kde je zase mnohem více zápasů, prize money a mnohem víc bodů do světového žebříčku. Vždycky vyhraje ten, kdo se míň stresuje, kdo je hlavou čistě v tom výkonu. Jakmile někdo začne řešit v koncovce stresy, tak udělá chybu. Učíme se hrát bez nervozity a stresu, vlastně bez myšlenek. To je cesta k vítězství.

Někdy nějaké nedorozumění s rozhodčími?

Dřív jsem měla s rozhodčími hysterické výstupy, dostala jsem už x červených karet… Jednou mi korejský rozhodčí v rozhodujícím momentu celého zápasu pískl, že jsem tečovala balon, a já byla o metr vedle. Byla jsem tak zoufalá, že jsem na něj začala řvát sprostě česky, aby mi nerozuměl. On vůbec nechápal, mně to ale pomohlo, ulevila jsem si a mohla hrát dál. Teď už jsem v klidu, vím, že nikdo není neomylný, a když se rozhodčí „upískne“, beru to jako součást hry.

Byli v té Koreji nějací Češi?

Ne, přenášeli to do korejské TV. Korejští diváci mi po tom výstupu zatleskali. Ale oni tleskají všemu.

Určitě se vám bude dařit čím dál tím víc, vzhledem k tomu, že jste si na sebe zvykly…

Je to takové druhé manželství. Jsme pořád spolu, buď na tréninku, na cestách, nebo na zápasech. Porozumění mimo kurt a souhra na kurtu jsou klíčové věci v plážovém volejbale.

Kolik času denně tréninku věnujete?

Dneska jsme měly dvouhodinový trénink, to zabere půl dne. Zítra máme dva tréninky, dopoledne jdeme do posilovny, odpoledne máme trénink na písku. Ve středu máme dopoledne písek a už odpoledne odjíždíme na turnaj. Trénujeme od pondělí do soboty. Od května do konce září, kdy je sezona, jsme každý víkend pryč.

A nikdy jsi neměla dost?

Ne, vždycky se mi chce na trénink. Na písek jo, ale kondiční příprava, která probíhá většinou v posilovně nebo na atletickém oválu, už tak zábavná není a někdy prostě bolí. V zimě máme fyzické přípravy víc než té na písku. V létě pak těžíme z toho, co v zimě natrénujeme kondičně.

Sáhla sis někdy na dno?

Když jsme těsně prohrály postupy do hlavní soutěže, zápas skončil a člověk zjistil, že jede domů místo toho, aby dalších pět dní hrál. Ty cesty autem nebo letadlem jsou nekonečný, člověk dvanáct hodin vymýšlí, co měl zahrát líp a proč neudělal tohle a tamto. A spoluhráčka přemýšlí o tom samém a není tam nikdo, kdo by člověka utěšil. Když hrajeme s Brazilkama, který jsou top ten ve světovém žebříčku, přehrají nás taktikou a zkušenostmi, ale dobře si s nimi zahrajeme a něco se od nich naučíme, tak je to úplně jiná prohra, než když víme, že jsme mohly vyhrát, jen jsme si pro to vítězství samy „nešáhly“.

Kdybys měla říct nějaký hodinový limit, kdy už se cítíš vážně tělesně vyčerpaná…

Nemívám to ve hře, protože se většinou dostanu do takové zvláštní přítomnosti, kde vnímám hodně energie, ale vnímám to někdy při tréninku, když trénujeme déle jak dvě hodiny v kuse, že najednou začnu tahat nohy, začnou mě pálit a už tolik nevyskočím. V posilovně máme různý testy, před sezonou třeba sedm minut angličáků v kuse, to jsou přesně ty momenty, kdy mě všechno pálí, sotva dýchám, ale nějak to skousnu, patří to k vrcholovému sportu.

Trenéra máš stálého?

S Majdou máme už třetí sezonu stálého, bývalý juniorský reprezentační hráč. Trénuje nás na písku a pak máme kondičního trenéra, toho máme v posilovně.

Jak se takový trenér vůbec shání?

Na písku se mezi sebou všichni znají a těch trenérů není moc, člověk někoho osloví, protože ho zná z turnajů. Kondičního jsme sháněly podle výsledků jeho svěřenců a na doporučení, s tím spolupracujeme teprve rok a je výborný.

Měla jsi nějaký vážnější sportovní úraz?

Z přetížení jsem měla před pěti lety zánět šlach na nártu, nemohly jsme kvůli tomu jet na mistrovství Evropy. Dostala jsem na šest neděl sádru, doktoři se se mnou vůbec nebavili, jakmile zjistili, že jsem vrcholová sportovkyně. Věděli, že kdybych si sádru po třech nedělích sundala, že by se mi ten zánět chronicky vracel. U vrcholových sportovců se to vždycky musí doléčit až do konce. Probrečela jsem půlku sezony, ale teď už ani nevím, na jaký jsem to měla noze, a znám spoustu hráček, který se na to vyprdly a pak z toho byly operace a mají zdravotní problémy už napořád.

Proč ses rozhodla studovat na VŠE?

Vystudovala jsem gymnázium, pak jsem moc nevěděla, co chci dělat, jen jsem chtěla sportovat a o VŠE se říkalo, že u toho se dá dělat cokoliv (smích). Na bakaláře jsem studovala jinde, na španělský ekonomce, protože jsem se chtěla naučit dobře španělsky. Pobočku měli tady v Praze, do Barcelony jsem jela dělat státnice a obhajovat diplomku. Kdybych se doopravdy chtěla věnovat studiu, tak druhá věc, která mě bavila odmala, bylo malování.

Jak se ti ten trénink dařilo skloubit se studiem vysoké školy?

Na zimní semestr jsem si navolila o několik předmětů víc, protože v zimě se jenom trénuje, takže jsem mohla na půl dne do školy. Na letní semestr jsem měla pak už jen tři předměty, který jsem splnila v předtermínech, a pak už jsem měla volno. Inženýra jsem si roztáhla ze dvou let na tři. Nebylo to těžké, mám ze sportu notnou dávku disciplíny v sobě a zasednout ke studiu na x hodin denně mi nedělalo problém, jen jsem u toho samostudia pořád dokola usínala, nějak extra mě to totiž nebavilo a byla jsem unavená z tréninků (smích).

Máš vůbec nějaké volno?

V létě ho moc nemám, kdykoli jsem v Čechách, tak se snažím být s přítelem. Má se mnou obrovskou trpělivost, protože přes léto se moc nevidíme.

Jak dlouho ještě budeš hrát?

Ty tři, čtyři roky, kdyby to klaplo, do olympiády. K vrcholovému sportu nejde dělat něco dalšího a chci v životě poznat i něco jiného než být hráčkou volejbalu (smích).

A budeš se volejbalu dál věnovat? Budeš trénovat mladší ročníky?

Trenérství by mě určitě uživilo dobře. Už teď jednou týdně trénuju malé děti. Do budoucna by mě bavilo trénovat výkonnostní, reprezentační tým. Hlavně vím, že nikdy nebudu sedět celý den v kanceláři, to bych umřela nudou. Pohyb je součástí mého života.

Nějakou dobu jsi strávila v Dominikánské republice výpomocí mamce…

Na měsíc a půl maximálně, dříve každý rok po sezoně. Fungovala jsem jako delegát a průvodce, později jsem jezdila každý podzim zaučovat nové zaměstnance. Teď mamce pomáhám z Čech v průběhu celé hlavní sezony v zimě. Od marketingu po personalistiku, alespoň použiju něco, co jsem se naučila ve škole.

Podle čeho vybíráš delegáty?

Když jsem začínala s výběrem, tak si mě delegáti „omotávali okolo prstu“, a upřímně řečeno, nevybírala jsem dobře… Často jsem je pak musela posílat zpět do Čech, protože třeba neuměli dobře španělsky nebo byli neschopní. Časem jsem se to naučila, zpracovala jsem si výborné testy, které útočí na slabiny účastníků, a na pohovorech jsem pěkně zlá. Sama se sebou bych na pohovor jít nechtěla (smích). Pomocí studené přímočarosti vytáhnu z lidí už na pohovoru, co potřebuji, a troufnu si říct, že již vybírám ideální lidi. Spolehlivé, komunikativní, schopné. Nejhorší je, když jde na pohovor se mnou maminka, ona je obrovsky hodná a je jí líto uchazečů, kteří se tam potí pod mými nepříjemnými otázkami, tak někdy i zasahuje, že to nemyslím vážně apod.

Z Dominikánské republiky máš nějakou historku?

Jednou se „o mě“ pokusil čtrnáctiletý černoušek, vlezl do našeho bytu a sledoval mě, jak se sprchuji. Pak na mě hupsnul – byl to docela šok (smích). Proběhla bitka, vyklouzla jsem mu, vyběhla na pavlač a křičela o pomoc. Maminka s hlídačem a několika lidmi byli hned o patro níž, kluk ale rychle utekl. Vždycky jsem si myslela, že chlapa přeperu jak nic, ale kdyby ten kluk byl o dva roky starší, už narostlý, tak nemám šanci. Bylo to zajímavé poučení.

Jaký je tvůj vztah k Mense?

Od desíti let jsme s bráchou a rodiči jezdili pravidelně na jarní a podzimní setkání. Obrovsky mě to bavilo. Bydlelo se v chatičkách, kde byla vždycky šílená zima. To byly ještě setkání o třiceti lidech. Já se vždycky těšila nejvíc na hry. Přestala jsem jezdit, když mi bylo tak šestnáct, kvůli volejbalu. Po deseti letech jsem se tam pak jednou zjevila a vůbec nikdo nechápal, že místo té maličké Karoliny přijela dospělá slečna.