Čas letí. Mezi balením a organizací zvládám navrhnout novou verzi herní desky (poslední dílek se mi povedlo vytisknout asi dvě hodiny před odjezdem na letiště), vést několik kuličkových workshopů a ještě si zajistit účast na mistrovství světa v Othellu. A už je tu 19. září – tým se schází na letišti a dobrodružství začíná.

Odlet má dvě hodiny zpoždění, což nám paradoxně pomůže: na noční přestup tak čekáme kratší dobu. Noc trávíme v jedné z letištních restaurací — většina týmu spí, jen já využívám chvíle klidu k tréninku. Po příletu do Samsunu nás čeká drobná záhada: naše kufry dorazily dřív než my, ale zmizely kdesi v útrobách letiště. Jeden z letištních pracovníků, který se s námi dorozumívá spíš gesty než anglicky, nás k nim ale nakonec dovede a my můžeme vyrazit.

Venku už čeká domluvený odvoz do Amasye. Řidič s úsměvem prohlásí, že my holky jsme prý drobné a čtyři se dozadu do auta vejdeme. Zavazadla se nějakým zázrakem do kufru vejdou a pět lidí (a řidič navíc) se nějakým jiným zázrakem opravdu do malého osobního auta vměstná. No, hodinku to snad vydržíme.

Po odložení věcí v hotelu jdeme do místního deskoherního klubu, který čeká zítra slavnostní otevření. Cestou na hotel nakoupíme a jdeme dospat noc.

Druhý den ráno otevíráme klub, přestřiháváme pásku, hrajeme týmový uvítací turnaj v Bestemshe a odpoledne se přesouváme na univerzitu, kde začíná opravdu velký turnaj v Mankale. Účastní se ho zhruba 90 hráčů, ponejvíce místních dětí. Následující tři dny nás čekají dopoledne dvě kola turnaje v Toguzu a odpoledne je postupně ještě Bestemshe a Oware. Jedno odpoledne je vyhrazeno výletu po městě a večeři v restauraci na kopci pod hradem. Na výlet jedeme otevřeným autobusem, řidič pouští nahlas hudbu, část účastníků se nejen kochá kopečky nad městem, ale stihne i tančit, a já si hlavně držím čepici, aby mi neodletěla.

Turnajový program je nakonec o den zkrácený, a tak na poslední den zbývá více věcí, než jsme původně čekali. Postupně tak hrajeme poslední kola Toguzového rapidu, pak rapid Bestemshe, školkovou show a Toguzovou blitzku. Vůbec poprvé se koná „školková show“ – na čtvrtou hodinu přichází asi 10 dětí předškolního věku, ke každému je posazen jeden ze zahraničních hráčů a naším úkolem je zahrát si s dětmi a nechat je vyhrát. Což je v některých případech poměrně oříšek. Všechny děti při vyhlášení dostávají medaili a děti i maminky jsou moc šťastné.

I my jsme happy – český tým si odváží několik medailí, přičemž tu nejdůležitější získává Elen za Bestemshe rapid – projde turnajem bez ztráty bodu a zaslouženě získává zlato. Večer je to komentováno v turnajové whatsappové skupině – je to zřejmě poprvé, co turnaj v jedné z kazašských her nevyhráli Kazaši. Uvědomuji si, že to není úplně poprvé, před pár lety jsem vyhrála turnaj v Bestemshe já, ale uznávám, že tenkrát mohlo pomoct, že Kazaši dali před turnajem přednost plavání v moři. Ovšem tentokrát se jich účastnilo dost – a o to je to vítězství cennější.

Turnaje v Turecku byly super a moc se těšíme na další setkání nejen hráčů Mankaly či SIGu Logické hry na říjnovém festivalu Deskohraní.

No nebudu vás napínat, poněkud se nám to zvrtlo, takže v březnu chystáme v Praze již druhý mezinárodní juniorský turnaj. Čekáme účast 16 juniorů z Kazachstánu a pár nadšenců z okolních zemí, z nichž někteří tu byli i v prosinci, mj. z Polska, Maďarska či Španělska a snad tentokrát dorazí hráči i z Turecka a dalších zemí.

Pokud máte rádi deskovky a nevadilo by vám se zadarmo, případně s menším příspěvkem na cestu či pobyt dostat na týden do Kazachstánu a časem i do dalších zemí na špičkové turnaje, přijďte si zahrát. Do Kazachstánu bude moct vyrazit osmičlenný tým, 4 dívky a 4 chlapci v kategoriích do 16 a do 18 let. 

TogyzQumalaQ je logická desková hra s kuličkami pocházející z Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Tyto dvě země mají dohromady téměř 300 000 registrovaných hráčů. V roce 2010 uspořádal Kazachstán první mistrovství světa dospělých, v roce 2023 první mistrovství světa juniorů. Já patřím k velmi malé skupině lidí, kteří se účastnili všech MS dospělých (i toho juniorského jako doprovod), dokonce mi byla svěřena i organizace druhého MS – proč, to je na delší vyprávění.

Stejně jako v roce 2012 máme zajímavé možnosti, ale nemám dost lidí, kteří by danou možnost chtěli a mohli využít. A proto se ptám a pátrám po takových nadšencích zde. TogyzQumalaQ je velká výzva. Kazaši vyhrávají a není se co divit, mají více informací a denně poctivě trénují. Přesto si myslím, že máme šance je v turnajích porážet. Pomůžete mi s tím? Zkušenosti a informace, které mám, vám pomůžou přeskočit některé slepé cesty a začít na poměrně vysoké hráčské úrovni. Pak už to bude na vás. Jdete do toho?

Prvním krokem k mnoha dalším dobrodružstvím je přihláška na jeden z březnových turnajů. Pokud se vám březen nehodí, dejte o sobě aspoň vědět (hana.kotinova@mensa.cz). Turnajů bude víc. Máte pocit, že nemá smysl soutěžit, když o hře ještě vůbec nic nevíte? Přijďte se tedy jen podívat a poznat, o co jde.

Další informace o hře, turnajích minulých i budoucích a našich dalších plánech najdete na www.mankala.cz.

Přihlášku na březnový turnaj najdete ZDE.

První turnaj v této hře, pokud si dobře vzpomínám, proběhl v Pardubicích před 15 lety. Kazaši viděli, že není problém přidat do programu další turnaje a naučili nás tuto variantu. Hráli jsme ji na kazašských deskách, nebylo to úplně ono. Čas plynul a za pár let, v roce 2014, se v Pardubicích objevil člověk z Turecka, aby zjistil, jak pardubický turnaj funguje. Za další dva roky přivezl pár desítek hráčů a Mangala se stala trvalou součástí pardubického mankalového programu i pražského Deskohraní. Dostali jsme i originální desky.

V roce 2016 byla Mangala součástí programu Nomádských her. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem během večerů vyhrávala s každým, kdo si se mnou chtěl zahrát, na obavu soupeřek, kterým losovací program přisoudil v turnaji hru se mnou, i na závěrečné zklamání z pouhého čtvrtého místa, které mi díky rovnosti bodů čtyřech nejlepších hráček určila vedlejší kritéria. Přišel rok 2019, kdy MS organizovalo Turecko a vcelku přirozeně k MS v Toguzu přidalo své MS v Mangale. Tady se mi povedlo v rapidu, tj. s časem 10 minut na hru, získat třetí místo. Třetí, medailové místo!

Jenže být třetí, to zkrátka není ono. Já mám velké plány a k jejich uskutečnění by se hodilo být někdy první. Další šance přichází v lednu 2023. Mind Summit v Turecku. Turnaje, na které na jednu stranu jet chci, na druhou stranu necítím, že na to mám čas. Ale nakonec jedeme. V turnaji hrají dvě Kazašky, já a pár desítek tureckých učitelů, převážně začátečníků. Gulnara začíná a vyhrát za černého se zkušeným protihráčem je skoro nemožné, zvlášť s časem 5 minut na hru a povinným zápisem. Druhá Kazaška, vzhledem k tomu, že v partii začínám já, má smůlu. Získávám tu druhé místo.

3, 2, 1. Tedy už jsem byla třetí i druhá, takže co kdybych teď urvala první místo? Lehko se to řekne, ale hůře realizuje. Půl roku lítám okolo příprav celostátního setkání. Jen co tohle skončí, David se zraní a opět nemám čas na jakoukoliv přípravu. Na turnaj v Kazachstánu v rámci Nomádských her 2024 jedu bez jakýchkoliv ambicí a jsem ráda za svých 5 bodů z 8 a tedy 6. místo. I když, díky rivalitě Kazachů a jejich velké snaze porazit Kyrgyze to možná mohlo být i lepší. Ani dva měsíce, které uběhnou od Nomádských her do MS v Ankaře nepatří k období, kdy bych měla čas na zkoumání věcí, které prozkoumat chci a potřebuju. Nicméně daří se mi objevit aspoň jednu věc. Zatím je to na úrovni nepotvrzené teorie, ale aspoň něco.

Dva dny před odjezdem jsem pracovně mimo domov, den před odjezdem organizuju Logickou olympiádu, zkrátka ani těsně před akcí není čas na intenzivní trénink. První tři dny je v programu Toguzový hlavní turnaj, i tady bych chtěla mít medaili, ale tak nějak cítím, že ani letos mi asi nebude souzena. Nakonec nejsem ani pátá, jako obvykle, ale končím až na sedmém místě. Po večerech jsou různé doplňkové turnaje, se kterými jsme původně nepočítali. Účastním se všeho, co neběží společně s hlavním, očekáváným programem. Na pondělní večer je tedy např. naplánovaný večerní turnaj v Oware. Účastnic je hodně, takže hrajeme na 5 kol. Čtvrté kolo ale končí skoro v 11 hodin večer a vzhledem k účasti malých dětí je páté kolo odloženo na ráno. S nejobávanější soupeřkou jsem hrála ve druhém kole a vyhrála jsem. První místo za Oware je tedy moje. Mangala tím bude trošku trpět, ale cíl je přivézt si z MS jakoukoliv medaili, takže i ta za vedlejší turnaj v Oware bude fajn. Co se týká Mangaly, máme vedlejší turnaj hned v prvních dnech, takže jeho hraním můžu aspoň trošku trénovat.

Všechny partie si poctivě zapisuju a ve volných chvílích se z nich snažím poučit. Ráno dokončíme Oware a vrháme se na Mangalu. Je to jen jednodenní turnaj s časem 20 minut na partii, který skoro v každé partii plně zužitkovávám. Polední přestávku využívám k dalšímu tréninku. Před posledním kolem, když už je rozlosováno, za mnou přichází jeden z Kazachů s nabídkou. Budu hrát s Kazaškou a Kazachům jde o medaile. Vědí, že mně taky. Když naše partie dopadne remízově, budeme mít medaili obě. Pokud prohraju, jsem bez medaile. Takže mě staví před velké dilema. Přijmout remízu a pojistit si medaili, nebo hrát a dokázat, že si ji zasloužím po všech stránkách?

Jdeme hrát. 5-5-41-6. A můžu být v klidu. Tohle je ta věc, tohle je ta zatím ne úplně potvrzená teorie. Při tomto zahájení druhý hráč obvykle prohrává. Respektive se mi zatím nepovedlo najít kombinaci, při které by vyhrál. Máme dvacet minut. Dost prostoru, aby člověk nezazmatkoval. Dotahuju partii do vítězného konce. Soupeřka dostává od svého trenéra vynadáno a hned partii rozebírají. Já přemýšlím o praktických věcech spojených s vítězstvím. Tedy jestli se mi do batohu spolu s nakoupenými deskami vejde pohár, a jestli bude lepší při hraní hymny stát po česku v pozoru nebo po kazašsku s rukou na srdci. Jsem docela grogy, protože denně po skončení večerních turnajů ještě řeším urgentní pracovní věci, a jelikož je večeře až skoro za hodinu, jdu se natáhnout a srovnat si věci v hlavě.

Povede se mi usnout a vzbudí mě až telefonát týmového kolegy. Ve 20 hodin mělo být vyhlášení. Nicméně po doběhnutí do hracího sálu zjišťuju, že bylo opět odloženo. Pátrám, jestli je to kvůli mně (vyhlašovat to bez přítomného vítěze není ono), nebo je v tom něco jiného. Naštěstí jsem to odložení nezpůsobila já, ale pracovní povinnosti kazašského velvyslance, který měl být na vyhlašování přítomen. Počítám tedy s vyhlášením poslední den pobytu, nicméně dochází k němu nečekaně hned druhý den, spolu s několika dalšími vedlejšími turnaji. Nepočítám s tím, vyhlašování je jen v turečtině, nemám vlajku s sebou. Prostě najednou hlásí moje jméno, tak si jdu pro medaili, ani pořádně nevím, za který turnaj. Že to je MS v Mangale vidím až při pohledu na diplom. Poháry nejsou, což mě paradoxně nemrzí, ale spíš těší.

Další den získávám páté místo v Toguzovém rapidu. Je finančně ohodnoceno. Konečně dostane nějakou odměnu za snahu i někdo jiný než Kazaši a Kyrgyzové. Úplně poslední den mě nechávají hrát současně Othello i toguzovou bleskovku, ohromně si to užívám a toguzoví rozhodčí se docela nasmějí, když vidí, jak sprintuju z místnosti do místnosti. V Othellu jsem druhá.

Celkem jsem si přivezla 6 medailí. Bylo to super a moc se těším na další podobnou akci.

Hra pochází z Kazachstánu, a právě Kazachstán v roce 2023 organizoval vůbec první mistrovství světa juniorů, kde se našemu týmu nedařilo vůbec špatně, přestože jsme účastníky hledali vcelku narychlo. Mistrovství světa dospělých se koná cca po dvou letech již od roku 2010 (jsem jeden z mála hráčů, kteří se účastnili všech dosavadních 7 MS dospělých). Proto by i MS juniorů mělo být vždy po dvou letech, a to nejbližší by tedy mělo proběhnout příští rok. Chceme být připraveni včas. A proto vás zveme již 14. 12. 2024 do Prahy na první kvalifikační turnaj.

Podmínkou účasti na MSJ je věk v den odjezdu nižší než 18 let. Hrát by se mělo ve 4 kategoriích, dívky a chlapci zvlášť, 15 a méně a 17 a méně let. Budou-li stejné podmínky, jako v prvním ročníku, budou mít 4 účastníci plně hrazený pobyt a další 4 mohou soutěžit, pokud si náklady zaplatí (sponzora hledáme). Hrajeme tedy samozřejmě hlavně o ta hrazená místa. Soutěž čekáme v září 2025 (snad rovnou padne termín během nadcházejícího MS dospělých).

Jak se hru můžete naučit? Pravidla najdete na www.mancala.cz, online lze hrát celkem na 5 serverech, aktuálně nejvyužívanější je asi playok.com. Dá se hrát i na mobilu – lze doporučit všechny aplikace od Yernara Shambayeva. Víkend před kvalifikačním turnajem je možno si hru vyzkoušet fyzicky na místě přímo s kazašskými juniory.

Turnaj a další související akce proběhnou v KC Satalice, U Rybníčku 8, Praha 9, vždy od 10 h. Prosím zájemce, aby o svém úmyslu přijít dali pokud možno vědět předem (přihláška je v kalendáři na deti.mensa.cz, eventuálně rovnou napište na hana.kotinova@mensa.cz).

O dalším ročníku World Nomad Games (dále WNG) jsme se oficiálně dozvěděli s ročním předstihem v září 2023. S vědomím toho, že na rok 2024 bylo naplánované i Toguzové mistrovství světa a že budu pořádat celostátní setkání, jsem WNG chtěla pojmou spíše odpočinkově, soutěžit jen minimálně, spíše vůbec, a věnovat se studiu pravidel dalších disciplín a tvorbě kontaktů, abych byla schopná nabrat další účastníky na některé další pokračování.

Poslala jsem oficiální přihlášku za ČR (leden), za disciplíny, kterých jsme se hodlali zúčastnit (duben), a nakonec i přihlášky za jednotlivé sportovce (polovina července). Čas plynul a moje původní velké plány o několika soustředěních a turnajích pomalu braly za své.

Pády české výpravy

Bylo za námi celostátní setkání a začínala ta obvykle náročnější polovina roku – a to ve velkém stylu pádem. Na začátku června moje drahá polovička, dyspraxik, o kterém jste už možná taky četli, jednoduše spadnul v autobusu. Podle rentgenu nic zlomeného, jen pohmožděniny, ale na komplikace všeho druhu následujícího půl roku to stačilo. S rukou nedokázal hnout, nic do ní nevzal a najednou jsem musela dělat spoustu věcí navíc.

V této době jsem zjistila, že na mě na WNG zbylo místo na hru Oware a k tomu chci hrát Assyk Atu, tedy dvě jednodenní disciplíny. Starám se o maroda a přitom chystám Pardubický festival, kam má nakonec na mankalu přijet zhruba 100 hráčů z 15 zemí. 

Se vším všudy jsem den před odjezdem na deskoherní festival do Pardubic natolik vyčerpaná, že na desítky Davidových dotazů jak a kdy teda jako pojedeme, odpovídám striktně, že nikam nejedu. Nakonec ale večer sedáme do auta a náš dobrý soused nás odváží vstříc dalším dobrodružstvím. Do Pardubic jedeme se skládací židlí, pomohla nakonec ale jen minimálně, na druhé kolo už pak jedeme radši s vozíkem. Hotel přináší také cenné zkušenosti pro následující cestu na WNG. A také Davidův druhý pád, tentokrát v koupelně.

Pár dní po Pardubicích odpadá první člen naší výpravy. Jsme naštěstí tak trochu elitní skupina – známe toho, kdo všechno okolo našeho pobytu zařizuje, a tak je náš tým poněkud přeorganizován. Já se z trenérského místa posouvám na hráčské a na to mé po menším přemlouvání přichází další osoba, původně jen turista, členka dámské části týmu Assyk Atu. Jenže i ta nakonec dva dny před odletem ze zdravotních důvodů odpadne.

Cesta a zahájení

Kazaši mysleli skoro na všechno. Každé zemi je přidělen alespoň jeden dobrovolník a kontakty na ty naše máme k dispozici pár dní před odletem, tak je předem informuju, že poletíme s vozíkem a že tedy všechno s námi může být o něco komplikovanější.

Dvě hodiny před odletem se dozvídám, že požadované vlajky do ruky na zahájení nějakým omylem zůstaly doma a neodletěly s první skupinou. A tak narychlo tvořím náhradní variantu. Díky tomu autobus, kterým jsme chtěli jet na letiště, stíháme jen zázrakem, a vůbec netuším, jestli mám všechno. Usedáme do letadla a po pár hodinách jsme v Astaně.

Nejdřív nás vezou na registraci. Tam vyfasujeme jmenovky a kazašské SIMky. Super nápad, organizátoři. A jedeme do hotelu. Naše ubytovávání chvilku trvá, protože poslední info o odpadlíkovi nedorazilo, ale vše se nakonec vyřeší k naší plné spokojenosti.

Hlavní akcí druhého dne je slavnostní zahájení. Máme instrukce, kde, kdy a jak, a jediné, co nevíme, je, jak to zvládne David s vozíkem a jestli tam je vůbec potřeba. Oslovujeme kdekoho, abychom se dozvěděli, co potřebujeme, ale nikdo nic neví.

Když mi pak přijde info, že je tu z USA obrovský tým, David si umane, že si s nimi musí popovídat. Varianta, že ho nechám svému osudu na hotelu a pojedu na zahájení sama, tedy padá. Na stadion nás veze jeden z našich známých toguzových hráčů.

Po náročném hledání toalet, kdy jsme se nedokázali vyhnout cestě po schodech, nás vedou dovnitř stadionu. Týmy jsou usazené u svých vlajek, USA a ČR jsou dole a tak si oba můžeme s ostatními povídat. Po nějakém čase je potřeba se přesunout na druhý, větší stadion. Spousta koridorů, chodníků, pro vozíčkáře zkrátka nic moc cesta. Nakonec se na stadion dostáváme hlavním vchodem pro diváky. Jako první nám zabaví vodu. Nůžky na nehty mi naštěstí nenajdou. Než vodu vyhodit, to ji radši na místě vypijeme. O to víc se nám chce na toaletu. Neříkejte, že je to zase jen dolů, po dlouhých schodech a tentokrát bez zábradlí. Naštěstí se objevuje jiný vozíčkář a ten nás navede.

Pak začíná maraton hledání, jak se dostaneme ke sportovcům. Nikdo ale jinou cestu než po schodech nezná, přestože David do této akce zapojuje asi 30 lidí. Nakonec jedeme předčasně na hotel a ze zahájení nevidím naprosto nic.

Toguz, Oware, Mangala a další

Další dny už jsou lepší. Hrajeme denně 3 kola Toguzu, a když Toguz skončí, máme odpolední a ranní 4 kolový blok Oware a Mangaly. Assyk nakonec ani nehraju, protože David prostě potřebuje péči. Na konci toguzového turnaje je tam spousta novinářů a nějak se to semele, že si David chvíli povídá s prezidentem Kyrgyzstánu a taky s člověkem, který Nomádské hry vymyslel. Máme tedy cenný kontakt a třeba na příštích hrách bude moc uskutečnit své sny o ukázce spousty tradičních deskových her.

Odpoledne je vyhlášení, někdo má jet tam, ale současně má zástupce každé země jet sázet stromy. Sází i David a nejspíš je hvězdou večera – jednou rukou, vsedě na vozíku, ale šlo mu to. Po večerním části Oware je schůze Toguzové federace, kde poměrně dlouho mluvím.

Jako šéf týmu ČR mám prý kdykoliv k dispozici auto, čehož využívám a beru Davida další den v době oběda na nákup. Když se dohraje Mangala, máme jet všichni na vyhlášení. Jenže máme poněkud nepřesné informace, kam a kdy, a je časově problém s obědem. Moje partie trvala dlouho, nestíhám se najíst, jen připravit Davida. Původně se připravujeme na to, že bude na hotelu, ale nakonec ho naložili do dalšího autobusu taky.

Zatímco my jedeme, nevíme kam, po vystoupení prostě jdeme s davem a nakonec zbytečně obejdeme stadion, David s druhou skupinou aspoň jel přímo tam, kam měl. Ale v závěru se taky dostáváme do Etnovesnice – a akorát včas, abychom zahlédli vyhlášení Mangaly. Ještě bude Oware, a jelikož se mi povedlo dorazit a jsem ten viceprezident, hned mě potřebují na předávání medailí. A potom že ještě budu mít nějakou schůzku s někým z ministerstva školství. Fouká silný vítr, ale musím si na ty medaile sundat bundu a kšiltovku. Brr. Ještě že jsou první ženy a já budu předávat až mužům. Takže stíhám zjistit, co a jak.

Nicméně problém s hymnou předávání ještě pozdrží. Bundu, doklady a peníze mi drží Ainur, kšiltovku si aspoň na chvíli beru a těsně před předáváním ji strkám do ruky Davidovi, který se tam najednou nečekaně objevil.

Celostátní pátrání

Než je rozdáno, David se někam vypařil. Nevidím ho ani po zmíněné schůzce, na které zkouším nějaké nové hry a podepisuju jakési memorandum. Nacházím aspoň zbytek týmu a posílám je na hotel. Hledám Davida. Zapojuju dobrovolníky. Ti zapojují policisty. Nakonec dostávám zprávu, že David už je na cestě na hotel, než se tam ale dostanu já, uběhne tolik času, že David zatím na hotelu zalarmuje policii.

Zatímco hledání Davida policií v Etnovesnici je prostě akce jednoho policisty, po mně je vyhlášeno opravdové celostátní pátrání. Mít v telefonu tu kavkazskou SIMku, nemuselo se to stát, ale celou dobu to holt vypadalo, že nebude potřeba. Mažu na večeři, být bez oběda, večeře a vzhledem k brzkému odletu bez snídaně, to bych asi nepřežila. Balím, poslední rozhovory s přáteli, žádný spánek.

I přes spoustu potíží to bylo super. Za Toguz jsme všichni měli 5 bodů z 8, k medailím tedy opět scházelo jen málo, Ordo tým si polepšil a skončil na 4. místě. Zkusili jsme i nové sporty, Assyk Atu a Kuresh. Za dva roky na shledanou v Kyrgyzstánu!

Kazašských mistrovství máme za sebou několik, i s účastí našich juniorů. Jenže dřívější junioři už nesplňují věkové kritérium. Nakonec oslovuji celou Dětskou Mensu a zájemci se začínají hlásit. Je jich naštěstí tak akorát – ani stovky, ale ani to nezůstalo bez odezvy. Bude to vlastně první výprava, kde budeme vybírat, kdo pojede – vymýšlíme tedy nominační turnaj, který se nakonec uskutečňuje 15. července a po kterém máme vybrané naše účastníky – Matěje, Vaška, Huga a Elen.

Mezitím dostávám detailnější informace k mistrovství – byť zatím jen v kazaštině (překlad celých 5 stran je docela výzva). Posílám organizátorům informace o týmu, zjišťuji informace, které potřebuji, vylepšuji server, zapisuji a komentuji partie a čas plyne. Asi v půlce srpna přichází video z tiskové konference. Říká se tam, že soutěže se bude účastnit 100 zahraničních účastníků a 200 domácích účastníků. Ve whatsappové skupině se sem tam objeví omluva organizátorů, že ještě nemohou kupovat letenky.

Jenže je už týden před odletem a letenky stále nemáme. Začíná to být docela adrenalin. Co když letenek už nebude dost? Co budou jako dělat? No jsem napnutá jak kšandy. Z našeho týmu mají letenky jen dvě doprovodné osoby, ještě celkem za levný peníz. A my jsme hodně nervózní. Nakonec mi píše jeden z organizátorů, Serik. Bez ohledu na to, že mohou letenky kupovat na poslední chvíli, mají tvrdý finanční limit, takže máme velké štěstí, že vůbec ještě jsou nějaké, se kterými se do toho limitu vejdeme. Ve 4 odpoledne máme provedenou rezervaci, píšu instrukce týmu a v 9 večer mi Serik posílá letenky.

Ráno se scházíme na letišti, v 8 naposledy zamáváme rodičům a letíme. Jsme v krásném letadle s obrazovkami pro každou sedačku, a tak toho využíváme. V Turecku při přestupu čekáme ne úplně příjemných 7 hodin. Zabereme jednu sekci sedaček a celou dobu na stejném místě střídavě odpočíváme se sluchátky na uších, střídavě trénujeme a taky rozehráváme zápas o starší kategorii. Kluci jsou totiž tři, ale ve své kategorii mohou být jen dva – jeden z nich tedy musí hrát ve starší kategorii. Přijde mi nejlepší maximalizovat možnosti na celkové dobré umístění týmu tím, že odehrají vzájemné zápasy a do kategorie pro starší půjde ten nejhorší z nich, což je všemi přijato. Odehrajeme nakonec dva zápasy a před závěrečným, který už na letišti nestíháme, se Vašek dobrovolně hlásí. Palec nahoru.

Přistáváme v Almatě, vyzvedáváme zavazadla a u východu na nás čeká Lina z organizačního týmu, fotí si nás s vlajkou (stejně jako všechny týmy před námi i po nás) a pak nás posadí do autobusu. Čekáme ještě na jeden tým. V Almatě svítá a většina účastníků v autobusu usíná.

Dorazíme do hotelu, ale protože před chvílí odjela velká výprava z Číny, ne všechny pokoje jsou připravené. Nejdřív tedy jdeme na snídani. Lina do sebe hodí jen vajíčka a trošku čaje a zase jede pro někoho na letiště (mimo jiné i pro našeho posledního člena). Když dorazí zpátky, chybějící pokoj je mezitím naštěstí připravený. Po obědě vyrážíme společně s Turky a Rumuny rozměnit peníze a koupit vodu. Nastudovali, kam jít, takže se s radostí přidáváme. V pět je schůze a mám to tak akorát, abych vyřídila týmové formality – tj. odevzdala přihlášky, pasy ke kontrole, nástupní lístky do letadla…

První den soutěží nás čekají dva herní bloky a slavnostní zahájení. Odjíždíme zelenými autobusy do tenisového klubu, kde už jsou připravené čtyři řady stolů, každá jinak dlouhá podle počtu účastníků dané kategorie. Všichni se usazují a začíná se hrát.
Po třetím kole se jede na oběd. Kuřecí polévka, pálivý zeleninový salát a rýže s mrkví a kousky hovězího masa. A ve všem spousta oleje, takže o něm všichni vtipkují. Po návratu do hrací haly nás čeká slavnostní zahájení.

Týmy jsou seřazeny do řady, drží vlajky, a jak se to tak všechno chystá a je tam několik televizních stanic, jedni reportéři najednou začnou zpovídat můj tým. No však jsem říkala, že budou v televizi. O něco později jiní reportéři vyzpovídají i mě…
Během zahájení zpívá vítěz kazašské verze soutěže Voice, potom sponzoři a jiné důležité osoby zahrají první tah a pak už se může hrát další kolo. Kluci mají po prvním dnu

3 body, Elen 2. Několik účastníků nakonec nedorazilo, a tak se občas podaří bod zdarma. Rozhodčí jsou ale přísní, a kdo nemá soupeře, musí čekat, než soupeři dojde čas na hodinách. Takže 20 minut nuda.

Večer v hotelu řeším pracovní věci a po večeři vytahuji svoje hry a bavím jimi spoustu lidí. Nakonec diskutujeme s kolumbijským trenérem o výuce matematiky ve školách a domlouváme si na další den hudební session.

Druhý herní den se hrají jen dvě kola dopoledne. Matěj končí turnaj se třemi body, ostatní mají 4. Za mě skvělé a nějak tak jsem očekávala, že to dopadne. Na odpoledne je naplánovaný výlet. Nicméně celý den je zataženo, během dopoledne prší, a tak je nakonec výlet do hor zrušen a místo toho se jde do dvou muzeí.

Návštěva muzea hudebních nástrojů děti moc nenadchla, do druhého nechtějí, a protože zelený bazar je za rohem, oddělujeme se od skupiny a jdeme radši nakupovat. Učíme se smlouvat a užijeme si s tím spoustu legrace. Na chvíli se oddělím a hledám sekci s národními produkty, abych si koupila dombru, dvoustrunnou kazašskou kytaru.

Bazar zavírá a my řešíme, jak se dostaneme domů. Zkoušíme zjistit od místních, jestli směrem k našemu hotelu jede nějaký autobus bez přestupování. Každý říká něco jiného, ale v kombinaci s mapami na zastávkách a online informacemi se nakonec dostáváme na správnou zastávku a do správného autobusu.

Před hotelem nás potká Maxat – a protože vím, že umí hrát, nechávám ho dombru vyzkoušet. Naladí ji a hned jde do jídelny, hraje a zpívá a celá jídelna se dobře baví. Po večeři vezmu na recepci všechny hry a hudební nástroje, co mám s sebou, a kdo umí, ten hraje. Krásný večer.

Další den nás čeká Blitz. Účastníků je hodně a množství je vyřešeno tím, že každé kolo nejdřív hrají kluci a potom holky. Odpoledne se o sebe děti musí postarat samy, oběd je oddělený. Nás, dospělé reprezentanty jednotlivých zemí, odvážejí na oběd kamsi daleko do centra Almaty, junioři jedou na obvyklé místo. Nás čeká konference – no prostě takový přátelský pokec s nejvyšším představitelem Toguzové federace. Ukazuji tam svoje poslední dvě díla – bestemshe banner a toguzová pravidla ve formě písničky. Obojí se líbí. Jenže to taky znamená, že mám velký úkol – vytvořit nahrávku. (Budu tedy muset sebrat odvahu a napsat autorovi melodie, Pokáčovi.) V podstatě jediný bod, který se týkal Toguzu, bylo mé zvolení do funkce viceprezidenta světové Toguzové federace. Takže federace těš se, máme v úmyslu diskutovat o spoustě věcí.

Přichází poslední den, mladších je hodně, a tak hrají o kolo víc. Když se dohraje, jede se na oběd, po obědě je už jenom vyhlášení. Dole jsou připravené tři řady židlí. Radši bych šla nahoru, dole bude asi pěkný rachot a to já nemám ráda. Nicméně tak trošku tušíc, že bych mohla být jedním z těch, kteří budou předávat medaile, když jsem teď ten viceprezident, radši zůstávám dole. A dobře dělám. Opravdu mě volají na předávání medailí dívčího Blitzu. Po oznámení nejlepších hráčů se koná předávání památečních medailí. Poslední možnost se vyfotit a hurá do hotelu.

Po večeři je turnaj v jedné z jakutských her. Dělám tam překladatele a vyhlašuji výsledky. Získali jsme dvakrát třetí místo a jednou druhé. Odměnou je jedna souprava tyček, se kterými se hrálo. Jelikož je chtějí všichni, tak si říkáme, že by si o ně měli dát zápas. Nejlépe v Toguzu…

Cesta zpět byla bez problému, krátce po šesté večer přistáváme v Praze. Poslední fotky a rozchod domů. A za dva roky určitě chceme ze druhého juniorského mistrovství dovézt medaili!

Redakčně kráceno, plná verze: mensa.click/143

Jako vždycky lákám na festival další lidi, nějakou dobu to vypadá na zhruba šestičlennou mensovní výpravu a nakonec jedeme ve třech. Já se držím loňského modelu – dlouhé levné cesty vlakem. Loni byli organizátoři schopní několika lidem z každé země nabídnout ubytování zdarma, letos taková informace v propozicích chybí. Spekuluji, že pokud další věci budou stejně jako loni, tj. že turnaje, na které jedu, budou mít finanční cenu za první 4 místa, určitě něco vyhraju a náklady na cestu a ubytování se mi tak vrátí.

Organizátoři mají letos s přípravou festivalu spoustu potíží. V první půlce srpna ještě například není známo místo, kde se naše turnaje budou hrát, a kde tedy mám hledat ubytování. Jízdenku kupuju už začátkem srpna a jen do Constanty, jakožto prvního možného místa. Nakonec jsme na stejném místě, jako loni. Jízdenku na poslední úsek si chci koupit ve vlaku, ale říkám si, že když mám tolik času v Aradu, proč to neudělat tam. Jenže paní u pokladny chce za lístek nějak moc, a to se mi nějak nezdá.

Nakonec tedy stahuju aplikaci a kupuju si jízdenku online. Vlak má hodinu zpoždění, ale jede až tam, kam potřebuju, takže mě to netrápí. Na nádraží je zařízený nějaký odvoz, ale ten nevyužívám. Jdu se podívat do místního Lidlu a pak se prostě trošku projdu. S hotelem mám domluvený dřívější nástup, a tak odkládám bagáž a hned sedám k počítači a řešení pracovních věcí. V pozdějším odpoledni s druhou částí české výpravy trénujeme, sděluju, jak to tu bylo loni, a jdeme na večeři.

První den festivalu je naplánováno několik průvodů ve třech městech v okolí. Šla bych ráda aspoň na ten v Mangalii, ale s turnaji se to špatně kombinuje. Registrace do turnajů je vyhlášena na devět hodin ráno, přicházíme krátce po deváté, jenže na terase je ještě snídaňový čas. Tak nějak dle očekávání. Ač večer běžela informace, že se bude hrát Toguz i Mangala ve stejný čas, nakonec jsou turnaje po sobě, a ještě je na závěr čas přidat turnaj v Bestemshe. Vybrat si mezi Toguzem a Mangalou by bylo opravdu hodně těžké. Kazaši přijeli hlavně na zítřejší rapid, v sobotu si užívají hlavně moře a to mi dává velké šance.

Nakonec získávám v sobotu kompletní sbírku medailí. Bronz za Toguz, stříbro za Mangalu, a zlato za Bestemshe. Po Bestemshe si chvíli sedám s Maxatem a diskutujeme nějaké další aktivity. Pak už začíná večerní koncert. Poslouchám a současně mám ještě šanci vidět kus soutěže v Belt wrestling. Je to zápas, kdy se jeden snaží položit druhého na záda a celou dobu se oba zápasníci musí držet soupeřova opasku.

Za své dnešní úsilí si určitě zasloužím nějakou odměnu, takže koukám, co bych ochutnala na stáncích v okolí pódia. Baclave vypadají zajímavě, a tak si koupím krabičku. Až později zjišťuji, že je to hodně namočené v oleji. Takže to rozhodně nemůžu sníst najednou. Koncert je skvělý, ale tam, kde je vidět, je na mě už moc hlučno, a tam, kde je decibelů přiměřeně, zase nic nevidím. Utahaná jako kotě, jdu docela brzo spát. Zítra nás čeká Toguz – rapid. Tam medaili nečekám, zato čekám perfektní trénink.

Přivezla jsem i nějaké další hry, ale opět fouká. Vítr je sice příjemně ochlazující, ale jeho intenzita je taková, že lítají papíry i moje malé dřevěné kameny. Tož si pak budu hrát ve vlaku. K rapidu jdu se zpožděním a všichni na mě čekají, až to nalosuju. Pak se ještě losování asi 3x změní, takže opět máme asi hodinu zpoždění. Ve tři je konference, kde jsem jen pár minut. Partii, která je v době začátku konference, hraju narychlo takovým způsobem, že nakonec s nejmladší hráčkou prohrávám. No těšila se na kontumační bod, díky mé nepřítomnosti, tak ho holt má. Vyhlašujeme výsledky. Spousta focení. Rumunsko má medailistu a nejdelší vlajku ze všech. Finanční ceny letos nejsou. Ale i tak to stálo za to sem jet, vezu přeci pohár a tři medaile. Sedám na vlak a jedu domů. Tak zase za rok?

Hrát se bude na terase. Na stoly připravují desky na Toguz a už tu leží medaile a certifikáty s peněžními výhrami. Hustý. Objevuje se i počítač – nicméně párovací software na něm není. Přemýšlím, které použitelné programy jsou ke stažení. Nakonec stahuju Swissperfect, který se dá nějakou dobu používat bez licence – a já vím jak. Nakonec je kvůli tomu půlka organizátorské práce na mě. Zadávám účastníky do počítače, píšu tam výsledky a zařizuju párování hráčů pro jednotlivá kola. Tož jsem oficiálně mezinárodní sudí, takže proč ne. Pořád mě někdo volá, že je mě potřeba… Happy volunteer. Původně jsem si chtěla užít turnaj a nic neorganizovat, a takhle to dopadlo. Příště očekávám aspoň organizátorskou cedulku na krk, ať mám něco na památku.

První hrajeme bleskovku. Za Kazachstán hrají jen dvě účastnice, takže máme asi šanci na medaili. Chci si ale hlavně odpočinout a zahrát – a jestli bude, nebo nebude medaile, je mi tentokrát tak nějak jedno. Před posledním kolem nám Maxat říká, že bez ohledu na výsledek máme obě medaili. Medaili za třetí místo dostane totiž i ten, kdo bude na čtvrtém. Dobře vymyšlený trik, jak nás mírně pokročilé motivovat ke hře proti profíkům Kazachům. Partie je super, je vidět, že to bude těsné. Nakonec je skóre 82:80 ve prospěch Ivy. Gratuluju!

Desky na Toguz jsou uklizeny a na stoly se dostává Turecká Mangala. Zájemci se zapisují. Já chci taky hrát, ale souběžně s turnajem je sympozium, kde bych měla být také. Asi půl hodiny poslouchám příspěvky, pak mi to ale nedá a jdu turnaj zkontrolovat, když už ten losovací program ovládám jen já. U turnajových stolů mě rádi vidí a vyhlašují konec tréninku a začátek turnaje. Nakonec se tedy opět věnuji práci rozhodčího a současnému hraní turnaje.

Okolo páté přichází bouřka. Ani pod střechou to není ono, prší dost daleko dovnitř a já několikrát posunuju počítač a myslím víc na to, aby nezmoknul, než na svoje partie. Turnaj po dohrání kola přerušujeme. Druhý den se citelně ochlazuje. Moc lidí tu není. Silně fouká a při hraní rapid Toguzu nám vítr posouvá s kuličkami.

Je dohráno a vyhlašování začíná. Sakra, máme medaile a já nevzala vlajku. Bleskově vyrábím náhradní, prostě ji kreslím na papír. Stoupám si na žlutý blok, Iva vedle, dostáváme medaile, certifikátovou desku, obálku s bankovkou. Jupí, vyhrály jsme.

Ještě je potřeba vytvořit tabulky s výsledky – samozřejmě se do toho pouštím já a tabulky ladíme ještě po večeři, vedle toho si ale Maxat našel čas naučit se Abaku. Hra se mu líbí. Když se u stolu objeví Rauf, ukazuju základy i jemu. Že bychom to zařadili na Eurasijské hry? Jo? Beru! Domluveno, v březnu v Antalyi. Naše mise je u konce, máme medaile, naučila jsem důležité lidi Abaku, hurá na vlak domů. Drobné zpoždění nabíráme až mezi Brnem a Prahou. Před sedmou jsme na Florenci. Bylo to super a za rok si to doufám zopakujeme, třeba i ve větším počtu.

Druhou velkou příležitostí, jak dát lidem na vědomí, že Mensa existuje, je již zmíněný festival šachu a her Czech Open, který se koná vždy po 18 dní od druhého červencového čtvrtka. Již sedmým rokem jsem zde organizovala mankalový festival, zahrnující 3 + 1 turnaj v Toguz kumalaku – tři pro lidi, jeden pro počítače (můj program je třetí ze tří), dále turnaje v Oware a Bao. I přes blížící se mistrovství světa v Toguz kumalaku byla účast Kazachů a Kyrgyzů nečekaně hojná. Nové dušičky lákám k vyzkoušení těchto her prostřednictvím dvou velkých souprav. Před tou větší je několik čísel mensovního časopisu, kupka cukru, plakát Logické olympiády a informace o Dětské šifrovací lize a mé soutěži Deskohrátky, na opačné straně stolů opřený o mantinel mensovní roll-up. Sem tam nějaké číslo časopisu zmizí, sem tam ho někomu nabídnu, když vidím, jak v něm se zájmem listuje. Cukr mizí, každé ráno přidávám kupku. V turnaji se mi moc nedaří, v posledním kole blitzu odmítám remízu zachraňující mě od čistého skóre a radši hraju – každý trénink na MS dobrý. Hrát, organizovat, vysvětlovat pravidla v několika jazycích, lákat na simultánku, překládat pravidla, to se prostě špatně stíhá.

Nastává den D letošního festivalu. Den 17. červenec a náš pokus o rekord v multiherní simultánce. Protože se den nebo dva předtím dovídám, že valná část mankalové skupiny se nezúčastní, že už musí letět domů, vděčně přijímám nabídku organizátorů, že se simultánky zúčastní i někteří z pomocníků. Pro jistotu se ještě večer před akcí pokouším o inzerci brigády (naštěstí neúspěšně). Jsme v ČEZ Aréně krátce po osmé. Rozbaluji roll-up, umís?uji do blízkosti časopisy, cukr a další již jmenovaný propagační materiál (tento je pak bohužel pokryt ozvučovací mechanikou), přináším hry a rozkládám je po stolech. Přichází první zájemci, začínám zapisovat, kdo chce co hrát, a dostávám vynadáno – velmistr zkrátka potřebuje mít přehled, kdo si co bere, aby náhodou ti největší mistři nedostali něco moc jednoduchého, něco, v čem jsou větší mistři než on. Zaplnil se první papír jmény lidí i her a nabíráme otáčky. Účastníci dostávají speciální tričko, hry se začínají řadit na stolech tak, jak se lidé zapsali, honím velmistra, protože se hlásí další, chtějí hru, já ji třeba neumím a velmistr rozhoduje, vysvětluje pravidla, já zapisuji, vysvětluji pravidla, poskytuji rozhovor českému rozhlasu a postupně sleduji, jak už hrozně málo času zbývá do oficiálně oznámeného začátku. Ke konci už přiděluji hry, co mi přijde pod ruku. Je jedna hodina odpoledne, půl hodiny po začátku, všichni jsou usazení, zapsaní …

Startujeme! Za přítomnosti kameramanů a zpravodajců tří televizí je 45 účastníkům sděleno, že mají hrát svůj tah tehdy, až k nim velmistr přijde, že jsem k dispozici, kdyby něco potřebovali, atd. První tah na každé desce. Kameramani točí. Fo?ťáky cvakají jako o život… První kolo velmistr oběhne za pět minut, ale postupně se čas prodlužuje. Někdo pospíchá a partii vzdává. Postupně to balí Kazaši, Kyrgyzové, náhodní kolemjdoucí. Přichází první mistrova prohraná partie, dokonce se sedmiletým klukem, kterému jsme velkoryse přidělili hru, kterou jsme den předtím prolomili – začínající vyhraje ve třech tazích, když ví jak a hraje se jen ve dvou. Kluk začínal. Ve tři hodiny zbylým účastníkům podáváme občerstvení – pardubický perník. A zanedlouho je obdařím i mensovním cukrem a posílám je vybrat si za odměnu hru.

Dohráno je krátce po šesté hodině. Životní sen jedno člověka splněn. Velmistr je obdivován a komisařka z Agentury Dobrý den se ptá na Mensu, a protože byla na poslední mensovní konferenci, tak prohodíme i pár slov o školkách a NTC metodě učení. Dobalíme, odneseme hry a jedeme domů. Prý budeme ve zprávách na ČT. Bohužel, sportovní zpravodajství se nevysílá on-line, takže se budeme muset podívat někdy později. Na rozdíl od televizních diváků však známe výsledek: 31 vyhraná, 9 remízových a 5 prohraných partií. Vcelku slušný výkon. Letos mi to nevyšlo (chtěla jsem si to totiž taky zkusit), tedy třeba za rok to můžu zkusit překonat.

Autor: Hana Kotinová

Go

• Na desce 9 x 9 průsečíků, dva hráči hlásí, na jaký průsečík dávají, třetí umísťuje pro kontrolu na desku. Hráč prohraje, pokud umístí kámen na pole, kde už kámen leží.
• Na desce 13 x 13 průsečíků, tzv. rengo. Každý hráč má před sebou svou desku, mezi deskami je zástěna. Vidoucí oznamuje, že soupeř zahrál a že hráč umístil kámen na obsazený průsečík.
• Na velké magnetické desce 9 x 9 průsečíků s hmatovou kontrolou. Tato deska ale není bežně k dispozici.
• Pravidla viz Česká asociace go, www.goweb.cz.

Othello

• Na desce standardní velikosti, hráči hlásí pole, kam umísťují kameny, třetí provádí tahy na desce. Hráč prohrává, jestliže umístí kámen na obsazené pole nebo na pole, kde nemůže otočit žádný soupeřův kámen. Rekord je 25 tahů podle pravidel.
• Lze hrát i s hmatovou kontrolou.
• Pravidla viz Česká asociace Othello, othello.hrejsi.cz.

Mankalové hry Minimancala, Oware, Toguz kumalak, Kalaha a jiné

• Tyto hry je možné hrát poslepu bez kontroly vidoucího a bez jakékoliv úpravy. Jsou to hry s důlky a kuličkami, počet kuliček v důlcích lze nahmatat, aniž by hrozilo poškození pozice.
• Pravidla viz Česká federace mankalových her, www.mankala.cz.

Další hry, které lze hrát s hmatovou kontrolou: většina her od firmy Gigamic (Quarto, Quads, Quoridor …), Batik, Fits, Blokus, Sputnik.

Autor: Hana Kotinová, hana.kotinova@mensa.cz, redakčně upraveno