Autor: Eva Tobiášová

Nádherně narostlá necudně nadměrná ňadra Niny nalákala na nižborské návsi nezkušeného, nezkaženého, neposkvrněného, neviňoučkého, nic netušícího naivku, nekňubu Nikolu na nebezpečné nahlédnutí na ně.

Nakoukl – neodolal. Nazíral naléhavě na nezkrotně se nadouvající nátělník, načež nečekaný následek nastal.

Nina nablízku něho se náhle nalézala, Nikolovo nabité a nabobtnalé náčiní nebojácně našmátrala. Nikola se nenahněval. Nebyl nepříjemně naladěn. Nina nepřestávala ňadry na něj naléhat, nacílené nájezdy na nohavice neustávaly. Nikola nikdy nepoznanému náporu neodolal. Nečekal nástrahu.

Ninuška najednou nezájem nasadila. Nenávratně nebyla. Nikola napálen. Nebylo nic, ni naditá „náprska“. Narazil na nenechavou nezbednici.

Autor: Eva Tobiášová

Modrookou Milenu mamelucká mánie, mámivá manýra, megalomanie magnetizovala. Měla monotónně mučivou mluvu. Myslela – mluviti možno mnoho na „m“.

Magickou moc měla myšlenka Milenina. Matkou mdloby mávaly, Milka mužně míjela mdloby máminy, mermomocí mlela a mlela a mlela … Magořila, malátněla, meditovala, mentorovala, mrzutě monotónní monolog mívala. Manévrovala mezi mámivými mantinely. Mluvu mateřskou mocně masakrovala.

Matička mínila: „Mizérie mizerná, musím Milenčinu manifestační mluvu měchačkou mydlit.“ Myšlenka mžikem mocně matku motivovala. Míla marně maminu mystifikovala. Manévr malé mudrlantky malicherný. Mátla matku marně. Maskovala, mámila, mektala, malomyslněla.

Měchačka mrštný mág mocnější morfia. Moldánky mříže mělní, mříže měkčí marcipánu. Milunka se mění. Mžikem máchnutí měchačkou mluví moravštinou malebnou, milou, melodickou.

Autor: Eva Tobiášová

Vnadná výtečně vyvinutá vědma Venuše věštila všem ve velké vkusné vytříbeně vyzdobené, však velmi vlhké věštírně, vybudované ve vysoké věži. Venušina vypelichaná, výborně vycepovaná vrána Vanda ve vratké vyviklané vrzavé voliéře vykrákávala velmi veselý vaudeville. Vandin virvál vábil všechny věštbám vášnivě věřící.

Ve velikánských věžních vratech vyčkávala vědma, vítala vás vonným vavřínovým věncem. Verandou vedla ve věštírnu vizí vláčené vynikající vojevůdce, vystrašené vojíny, vzdělané volnomyšlenkáře, vysloužilé vrchní, věhlasné věrozvěsty, vydírané vrtáky, vzpupné vrahy, vydržované výlupky, vyhoštěné vyhnance, vpravdě všeliký významný výkvět.

Vyslyšíc vzdechy, vysněné výtvory i výplody vadného vědomí, věštila ve výparech vroucí vody vychrlované vřídlem vprostřed věže. Vsypala ve vřídlo vybrané věci – vysušené vážky, včely, vosy, všekazy, vemínka, vílí vlasy, veverčí vousy, vorvaní vnitřnosti, váček vačice, vlkodlačí vytí, vůni vřesu, vědomosti vševěda, večerní vánek, vášeň, vztek, vábení …

Vše vbrzku vykypělo, vzlínalo. Venuše se vzrušeně vnořovala ve vzniklé vzory a vzorce. Vzývala veškeré vyhlášené vazaly, vybírala velkolepé varianty – věrohodné verze. Všem vdechovala velkou víru ve vyřčené vidiny.

Ve věštírnu vcházely vegetující věchýtky, vycházeli vnějším vzezřením vévodové, vnitřně však vězni vlastního vyšinutí.

Autor: Eva Tobiášová