Rada se vlastně poprvé sešla v novém složení po letošních volbách. Před vlastním zasedáním podala rezignaci na svoji pozici v Radě Mensy z důvodů skloubení pracovního a dobrovolnického života radní Jana Šobrová. Jana byla zodpovědná za oblast PR, nadále bude pokračovat v PR aktivitách včetně rozesílání newsletteru. Rada se v návaznosti na tuto rezignaci rozhodla dle stanov kooptovat do RM Evu Vavřinovou, Eva se stává radní pro ekonomiku. Tajemnicí pro oblast PR byla jmenována Jana Unruhová. Jan Hubert Pavelka se stal tajemníkem aktivit pro mladé.

Rada následně vyslechla zprávu o situaci na Mensa gymnáziu, dále jsme se zajímali o možnosti, limity a řešení hromadného rozesílání e-mailů. Komise pro testování informovala o spolupráci na standardizaci nástroje na diagnostiku dětí WISC-V. Byly otestovány děti, které byly dříve testované naším testem (MITCH) s výsledkem mimořádného nadání, a výsledky velmi uspokojivě korelovaly. Eva Vavřinová připravila novou podobu mensovního rozpočtu včetně průběžných výsledků hospodaření, informovala i o procesu předávání ekonomických agend. Tématem byly i proběhlé a plánované akce a rovněž členské příspěvky, ty zůstávají v příštím roce ve stejné výši jako v roce 2024. Nově byl kromě základního příspěvku (700 Kč) zaveden i doporučený příspěvek (kulatých 1024 Kč) a stříbrné členství (2000 Kč), které zahrnuje uvedení na seznamu sponzorů na webu. Částka nad rámec základního členského příspěvku bude považována za dar Mense.

Kompletní zápis z jednání je jako vždy publikován na intranetu Mensy Česko.

Další jednání RM se uskuteční dne 3. listopadu 2024 v 9:00 v Praze v CIIRCu.

No, a tak jsem se začala víc těšit než děsit a pak byl najednou den D. Projet přes Prahu z jihu na sever nebyla žádná idylka, holt pátek odpoledne, ale povedlo se, milý pan vrátný u CIIRCu mi poradil cestu spletí chodeb a pak už jsem se vznášela kolem dveří s cedulkami institutu informatiky a kybernetiky a připadala jsem si, jako že sem přesně patřím a není o tom pochyb. Lucie Měchurová, která tam opravdu patří, mile uvítala mě i další zpozdilé dobrovolníky, nabídla pití a sušenky jako povolený doping a uvedla nás do volné zasedačky. Pak nás uvedla i do problematiky kolem nového testování, rozdala papíry se zadáním úloh a odstartovala náš závod s časem.

Představovala jsem si to jinak. Říkala jsem si předem, jak pěkně posvištím, záludné úlohy přeskočím, abych jich prošla víc, nebudu se zdržovat nebo zasekávat. No ale byl pátek odpoledne. Než jsem se vzpamatovala, byl konec časového limitu. Cítila jsem se prachbídně, sušenky nesušenky, nebylo to ono. Útěchou mi bylo to, že výsledek se nedozvím, že nikdo můj už 11 let starý test IQ nebude přehodnocovat a že už začíná víkend. Teď s odstupem času už pocit totálního selhání opadl, zase hledím na vlašské ořechy laskavě a s chutí. Na celkovou podobu testu jsem hodně zvědavá. A až bude hotový, asi si ho půjdu zkusit – ale ne v pátek odpoledne.

Jak jste se dostala do Mensy?

Synu Vítkovi bylo osm a vyhrál matematickou soutěž „Ukaž, co umíš“. Má matka učitelka zavětřila, prý „je nějakej divnej“ a ať ho necháme otestovat. Děti byly testovány v prvním patře a nás se zeptali, jestli nechceme taky zkusit štěstí. Nechtělo se nám celou dobu nečinně sedět, a tak jsme šli. Test mi nepřipadal těžký. Hlavou se mi honilo, že buď to mám celé dobře, nebo naopak celé špatně. Nakonec jsme se dostali všichni.

Účastnila jste se aktivit Mensy?

Členkou Mensy jsem dvacet let. Na mail mi chodí pozvánky Mensy, odebírám časopis. Jsem v mensovním gurmánském spolku. Na mensovní akce jsme brali i děti kamarádů. Vítek dodneška hraje Magiky. Jezdili jsme na celostátní setkání. V roce 2007 jsme v Praze jedno organizovali, tehdy jsem se musela předčasně vrátit z Dominikánské republiky. Pořádali jsme hru Fantom staré Prahy.

Vzpomínáte ráda na nějaký zážitek s Mensou?

Jednou jsme byli na takové hodně těžké celodenní bojovce. Byla jsem v trojici, kde se ostatní dva hned na začátku nepohodli a vypadalo to, že spolu celý den nepromluví, a já byla jediná spojnice mezi nimi. Spolupráce nefungovala ani u šifer, dvě hodiny jsme proseděli hned s tou první. Skončili jsme až za tmy. Teď po letech jsou ti dva velice dobří kamarádi.

A nyní k vaší práci. Řekněme, že chci jet na dovolenou, co mi může Dominikánská republika nabídnout?

Moře, pláž i hotelové areály jsou nesmírně kvalitní a samy o sobě připomínají městečka. Je to špičková destinace all inclusive, zahrnuje i minibary a vodní sporty. Země je přírodně rozmanitá, nacházejí se zde nejvyšší hory Karibiku, pouště, jezera pod hladinou moře, deštné pralesy. Kromě velryb, které v počtu deseti až dvanácti tisíc každoročně připlouvají vyvádět mladé, tam máme i dvoumetrové leguány. Velkým lákadlem je i tanec a všudypřítomná hudba. Kromě toho jsou Dominikánci skvělé povahy, vstřícní, přátelští … Nehrozí žádný tlak na spropitné jako na Kubě.

Tady si dovolím menší vsuvku: Nenabízejí cizinkám jako na Kubě sňatek?

Čím to?

Na oficiálních stránkách vaší cestovní kanceláře Caribissimo jsem se dočetla, že zprostředkováváte cestopisné reportáže pro různá média. V minulosti to byl časopis Týden, pak Cestománie studia Febio a v neposlední řadě BBC. Čím to, že oslovují právě vás?

Zařizujeme spoustu věcí pro Kancelář ministerstva turismu Dominikánské republiky pro východní Evropu. Navíc jsme jediný český operátor v Dominikánské republice.

Jak to, že nemáte konkurenci?

Jak jste se k této práci vlastně dostala?

Měla jste k takové práci vůbec dispozice?

Jak vypadaly začátky? Netápala jste v nové práci?

Ale určitě i vás potkaly nějaké ty těžkosti související s rozjezdem podnikání.

A nedonutíte je.

Bylo něco, čemu jste se musela po svém příchodu do Dominikánské republiky přiučit?

Nezkomplikovalo vám vaše rozhodnutí rodinný život?

A nestýská se vám někdy?

Máte vůbec čas na nějaké aktivity mimo vaši práci?

A proč se kromě dětí orientujete právě na zvířata?

Aha, takže psy adoptují hlavně bohatí Dominikánci, kteří mají počítač.

A jak ti se dostanou k Facebooku?

Co na své práci máte nejradši?

A líbí se opravdu všem?

Existuje nějaký zážitek, který vám nade všechny utkvěl v paměti?

Před dvěma lety začalo být velmi moderní dělat diskotéky v myčkách na auta. Jenže Dominikánci zkomolili anglické „car wash“ na kreolské karuaš a já netušila, co to je. Slyšela jsem, že karuaše mají i v Bavaru, a tak jsem myslela, že Karuaš musí být nějaký strašně schopný člověk, který vlastní síť diskoték po celé zemi. Tyto diskotéky kvůli bezpečnosti ze zákona zavírají o půlnoci, chlapi tam někdy tasí nože a ženské hází kameny, a to pak jde doslova o život.

Ale jinak je v Dominikánské republice bezpečno?

Četla jsem krátký rozhovor s vámi, kde jste se vyjadřovala ke krizi na Haiti. Jak moc se vás lednové události roku 2010 dotkly?

A v Dominikánské republice?

Co tím myslíte, že je příliš velká?

Když se jeden z partnerů odstěhuje, děti přijímá za vlastní ten, který se nastěhuje po něm. V každém domku běhá kolem deseti dětí různých rodičů, jen málo jich je společných. Rodiče k nim mají bez rozdílu dobrý vztah, kolikrát lepší k těm nevlastním. Když jeden bratr tráví dvanáct hodin v práci šest dní v týdnu, zatímco druhý prosedí celý den na plastové židli a hraje domino, tak maminka oba dva pohostí stejně. Je zvykem, že kdo pracuje, peníze neinvestuje do sebe, ale živí celou familii.

Co naplat, rozdílná mentalita. Ale nedovedu si představit, že bych takhle měla vyživovat sestru, zatímco ona si někde venku vesele randí… Opravdu jich část své kořeny neodvrhne?

Zajímalo by mě, jestli to takhle funguje i opačně. Kolik je vlastně v Dominikánské republice cizinců, když nepočítáme turisty?

Co vzkážete mensanům na závěr?

„Jak dlouho ještě bude pršet, Radime?“

„Příští týden už má být hezky, ale zase se má dost oteplit.“

„Jaký máme dneska plán?“

„Budeme rubat, pak si dáme pauzu, a pak to necháme vyjet.“

„To je dobrý plán,“ přikyvuji.

Přicházíme na pracoviště, zapínáme reflektor, natahujeme hadici a lano, zavěšujeme žebřík. Do díry lezu jako první. Radim mi podává sbíječku. Její zvuk mě uklidňuje. Nemusím se soustředit na to, co mě čeká odpoledne. Ta, ta, ta, ta, ta. Ta, ta, ta, ta, ta. Ta, ta, ta, ta, ta… Konečně konec šichty. Sprcha, tramvaj, déšť.

Hledám adresu místa, kde se konají testy. Přecházím silnici mimo přechod pro chodce, přehlížím blížící se auto. Zahlédnu ho v poslední chvíli. Dělám krok nazpět, ale na mokrém asfaltu mi uklouznou boty a já si sedám doslova na zadek. Sleduji, jak se auto nebezpečně přibližuje. Jestlipak to ubrzdí?

„Idiote! To nevíš, že se má chodit po přechodu?!“ hrozí mi řidič. Naštěstí ho přes zavřené okýnko jeho vozidla s velmi dobrými brzdami neslyším.

Omlouvám se.

Pokračuji v hledání přírodovědecké fakulty – místa, kde se dnes konají testy Mensy. Po chvíli ji nacházím, a protože mám ještě trochu času, zapadám do blízké hospody. Unaveně si sedám za stůl a studuji nápojový lístek. Mají zde snad největší nabídku rumů, co jsem kdy viděl. K tomu ještě pivo z rodinného pivovaru a specialitu Hobitův drink.

„Co si dáte?“ pokouší mě servírka.

„Kafe, turka,“ odolávám pokušení.

Do začátku testu zbývá půl hodiny.

Konečně na testech. Po vyřízení administrativních formalit můžeme začít s testem. První úloha. Doplňte kolečko. Takové, makové, nebo snad jiné? Nějak mi to dlouho trvá, tak něco tipuji a jdu na další úlohu. Ta už mi jde lépe a dostávám se do tempa. Řeším jednu úlohu za druhou. Najednou zjistím, že v příručce jsem u úlohy číslo 8, ale do formuláře zapisuji výsledek úlohy číslo 6. Něco tady nehraje. A Kurde! Slepily se mi dva listy a přeskočil jsem dvě úlohy. Vracím se tedy znovu na začátek. Přeskakuji úlohu číslo jedna, nalézám dvě chybějící úlohy, výsledek přepisuji pro jistotu hned dvakrát a pokračuji v řešení. Naštěstí už bez dalších komplikací. Jen na poslední úkol mi už nevyšel čas. Takhle to „zvorat“! „Stálo mi to vůbec za to?“ říkám si cestou domů.

Ani nejsem zvědavý na výsledek. Takže když se mi asi po třech týdnech objeví ve schránce dopis z Mensy, nechávám ho ještě půl dne ležet neotevřený. Ale zvědavost ve mně nakonec zvítězí. Otvírám ho! Výsledek mě, s ohledem na podaný výkon, mile překvapil. Když už na tu Mensu mám, tak se stanu i jejím členem!

Konečně přestalo pršet. Nesnesitelně se oteplilo, a pak zase zapršelo. Dnes, když vcházím do dveří čajovny U Sýkorova mostu, je pěkný letní den. Rozhlížím se a v přítmí čajovny rozeznávám nějaké smějící se osoby počítající peníze. Těm se daří. To budou chytří lidé!

„Ahoj, já jsem Hanka, ty budeš David?“ zdraví mě.

„Ahoj. Ne, já jsem Lukáš, ale jdu za vámi…“

Autor: sestavila Hana Kalusová

Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.

Na naše první setkání pardubické Mensy (a že to nebylo jen tak obyčejné setkání, ale rovnou Mikulášská besídka) jsme se těšili, ale popravdě jsme se i trochu báli, že skončíme jako Penny v říši Sheldonů, protože jsme si vzpomněli na jeden z žertů z minulosti, že když hrají mensané Activity, mají zvláštní disciplínu Telepatie, aby si alespoň trochu zahráli, protože jinak všechno uhodnou ještě dřív, než napovídající hráč otevře ústa nebo propisovací tužku.

Díkybohu na nás místo šíleného Sheldona čekala jen milá předsedkyně pardubické Mensy Jana. Za dvě hodiny prosezené nad kavárnou Evropa jsme stihli sníst vše, co nám hostitelka přinesla (tímto jí znovu děkujeme) a zahrát si obdobu Scrabble – nám dosud neznámé Scramble. Naštěstí po nás telepatii nikdo nechtěl, takže jsme si jakožto správní milovníci her Mikulášskou besídku užili.

Jen při pohledu na opuštěnou hru Citadela ležící na stole nám pukala srdce – ve třech lidech se hrát nedá. Jana Citadelu neznala, takže jsme jí slíbili, že ji to někdy naučíme. Čímž vyzýváme všechny pardubické mensany, kteří se třeba v našem povídání poznali, aby se na další setkání dostavili v hojném počtu, protože je to neocenitelná příležitost, jak potkat nové lidi, kteří (a tady si dovolím trochu egoismu) za to určitě stojí.

(redakčně upraveno)

Autor: Míša Onuferová a Jan Došel

Autor: Hana Kalusová

Nyní jsem v Mense téměř neaktivní člen. Život mě totiž zavál do Dominikánské republiky, kde společně s mensankou Petrou Pelikánovou pracujeme pro mensanku Patricii Řeháčkovou.

Všechno to začalo, když mi téměř před 12 lety maminka dala příslušnou částku a poslala mě na testování IQ. Na výzvu někdejšího plzeňského člena, že plánuje oživit MS v Plzni, jsem se skoro na rok stala jejím „ostatním členem“, tzv. OČ, pod vedením samozvaného ideologického vůdce, tzv. SIV. Se svým SIV jsem vyrazila do Prahy k Vaškovi Fořtíkovi na svoji první mensovní akci, na oslavu příchodu nového tisíciletí, kde jsem byla výrazně nejmladším účastníkem mezi čtyřmi chlapy. Přiznám se, že tehdy mě Mensa příliš neoslovila.

Až po třech letech jsem se odhodlala zkusit další mensovní akci, a to rovnou podzimní setkání. Pamatuji si na mnoho účastníků, se kterými se nyní důvěrně kamarádím, ale tehdy jsem se ostýchala oslovit je a družit se s nimi. Moc důležité pro vmísení se do neznámého kolektivu pro mě byly družstevní soutěže, při kterých jsem se více seznámila se členy našeho týmu. Na každém dalším setkání jsem se skamarádila s dalšími mensany, o kterých teď mohu říci, že tvoří velkou část mých známých a jsem za ně moc ráda.

Se jménem svého bývalého manžela jsem za poslední čtyři roky udělala v rámci Mensy mnoho práce. Řadu let jsem testující, obnovila jsem MS Plzeň a byla její předsedkyní. Na jaře roku 2006 jsem byla kooptována do Rady Mensy a následně opakovaně zvolena. Tehdy jsem měla na starosti místní skupiny a jako svůj největší počin považuji, že s pomocí Evičky Vopálkové byla oficiálně znovu založena MS v Praze. V posledních třech letech jsem působila v orgánech OGB jako členka dozorčí rady OGB a asi rok dokonce jako člen správní rady. Dále jsem organizovala podzimní setkání roku 2006, dva vodácké výlety, lyžařské výlety, pomazánkovou a langošovou párty atd. V loňském roce jsem v srpnu reprezentovala Mensu ČR na evropském setkání Mensy EMAG v Německu a na podzim jsme s Alenkou Novotnou doprovázely Tomáše Blumensteina na IBD, výroční setkání předsedů Mens v Itálii.

Autor: Jana Votrubcová

Co Vás přivedlo k rozhodnutí přijít na mensovní test?

Chtěla jsem najít lidi, kteří se zajímají o nadané děti.

Kdy jste se nechala testovat?

Už nevím, nějak tehdy, když se u nás Mensa zakládala, také jsem do ní ihned vstoupila.

Vyměnila byste logické uvažování raději za nějaký jiný talent (hudební, výtvarný, sportovní …)?

Ne.

Co si myslíte obecně o přístupu našich spoluobčanů k nadaným lidem?

Že je stejný jako k ostatním lidem.

Cítíte v tomto přístupu nějaké změny?

Nezaznamenala jsem žádnou změnu, s výjimkou přístupu k nadaným dětem.

V čem tkví hlavní smysl testování IQ?

Vyhledat nadané lidi, zejména děti.

Jak jste se zapojila do dění v Mense?

Přípravou programů pro děti.

Vzpomínáte ráda na počátky Mensy v Československu?

Jak vidíte vývoj Mensy za posledních 15 let?

Výrazně k lepšímu fungování a větší smysluplnosti.

Povedlo se z Mensy vytvořit to, co si její zakladatelé přáli?

Ne. Ani to podle mě není možné. Pokud tedy máte na mysli zakladatele původní Mensy. Zakladatelé té české si takové nereálné cíle nekladli.

Čím se liší Mensa ze začátku devadesátých let a teď?

Dnes je organizovanější a nabízí lidem více činností, ne jen zábavu.

Skrývala jste někdy záměrně své členství?

Ne.

Co Vám osobně Mensa přináší?

Kontakty s lidmi.

V čem vidíte její přínosy společnosti?

Pomáhá rozvíjet potenciál nadaných dětí a občas zachraňuje lidi před osamělostí.

Co jste od členství v Mense očekávala a jak se tato očekávání naplnila?

Očekávala jsem školu pro nadané děti a ta existuje.

Velmi dlouho jste pro Mensu dělala mnoho, proč?

Jak vidíte svou budoucnost v Mense?

Nežiju v Česku, takže teď už bohužel nijak.

Kde je podle Vás potenciál rozvoje Mensy?

V oblasti osobnostního rozvoje. Umím si představit programy, semináře, individuální poradenství v této oblasti.

Jakých aktivit/setkání v rámci Mensy se účastníte?

Sledujete ještě dění v Mense?

Ano.

Jak byste jednou větou charakterizovala Mensu?

Spolek cvoků, kteří, když se naučí spolupracovat, dokážou bezvadné věci.

Jak se zrodila myšlenka založit mensovní gymnázium?

Jak zakládání probíhalo? Máte nějakou „veselou historku z natáčení“?

Živelně. Vypadalo to, že organizovaně a s dokonalou přípravou to nebude nikdy, tak jsme začali rovnou – bez budovy, bez vybavení, jen s nadšenými dětmi, učiteli a rodiči.

Co bylo při zakládání školy nejobtížnější?

Zvládnout úředníky.

Kdy nastoupili první studenti?

V září 1993.

Čím je mensovní gymnázium specifické?

Vším – to by bylo na samostatný článek. Kromě toho je rozdíl mezi dřívějším a současným gymnáziem.

Jak se podle Vás změnilo se za dobu existence OGB české vzdělávání?

Hodně k lepšímu.

Kde jsou největší mezery českého vzdělávacího systému?

Ve vzdělávání a dovednosti učitelů.

Mnoho let jste strávila v zahraničí. Čím je podle Vás ČR výjimečná?

Smyslem lidí pro humor, ironii a nadsázku.

Zpracovávala jste návrh reformy důchodového systému. Jak vnímáte jeho nerealizaci?

Že jsme promarnili šanci dát tuto věc navěky do pořádku. Teď už je pozdě, v době hospodářské krize se reformy dělat nedají.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Moc neplánuji. Uvidím, až se rozhodne, jestli se budeme stěhovat do Kalifornie.