Po letech rizikového chování na okraji společnosti a hraně života a smrti se stal zázrak, v mých 23 letech mne maminka „poslala jako dáreček“ strýci, který žil ve vnitrozemí Anglie a mně se začal život měnit k lepšímu. Jako zázrakem jsem se bez vlastního přičinění zbavil alkoholu, gamblerství a toxických vzorců chování. Po 3 letech práce v továrně a později řízení kamionu v krásné Anglii a úžasné londýnské metropoli jsem se trochu rozmluvil a vrátil zpět do Čech. Začal jsem pracovat jako nákupčí v nadnárodní společnosti, život byl najednou zdánlivě opravený a krásný.

Po dvou letech náročné práce ve středním managementu ale přišlo vyhoření, dno, deprese a neschopnost dál pracovat. Ihned jsem se objednal na psychiatrickou ambulanci, nenapadlo mě nic jiného, co by mi mohlo pomoci. Byla mi diagnostikována klinická deprese, byl jsem minimálně měsíc na nemocenské a snažil jsem se dát dohromady. V práci se mě jeden z šéfů zastal, pomohl mi a nechal mě se asi rok pomalu znovu začleňovat do pracovního procesu.

Na několik let mi byla nasazena antidepresiva. Později jsem začal trochu cvičit asijské bojové umění a dostal jsem odvahu práci změnit – měnil jsem sebe a nevyhnutelně přišla i nutnost změnit zaměstnání. Po několikaletém úspěšném léčení depresí (psychiatrie, psychologie) přišla láska a zamilovanost, která spustila paranoidní psychózu, halucinace, stihomam a mánii. Najednou byla z depresivní poruchy diagnóza bipolární schizoafektivní poruchy a paranoidní schizofrenie (nasazeny stabilizátory a antipsychotika). Na chvíli se život zastavil a opravdu hodně zpomalil…

Skrze péči psychiatra a psycholožky mě osud dovedl do psychoterapeutické poradny a následně ke splněnému snu, poněkolikáté jsem začal studovat vysokou školu. Loni jsem úspěšně dokončil bakalářská studia, o čemž jsem od malička snil (než se to celé „pokazilo“), a začal jsem studovat první rok navazujícího magisterského studia. Jsem o 180 stupňů „jiný člověk“ než před deseti lety. Učím se užívat si to nejcennější, co máme, mezilidské vztahy. Rodina, přátelé (spolužáci) a další…

Aby toho nebylo málo, i z druhého zaměstnání jsem na konci bakalářského studia byl „donucen“ odejít (bylo to dilema práce nebo škola). Vždy jsem chtěl podnikat a před asi rokem a půl jsem začal. Dost mne podnikání baví, dá se dělat i slušně, poctivě a je to cesta, která mi možná pomůže vydělat peníze a dovede mě tam, kam si přeji (dobrovolnictví, zahraniční humanitární mise, psychoterapeutický výcvik). Chci pomáhat zlepšovat život a svět – nebo třeba „jen“ být a dobře žít. Studium se vydařilo, podnikání se daří neméně dobře, na mezilidské vztahy si nemohu stěžovat.

Dlouho jsem byl na silných lécích, které mi opravdu pomohly. Nyní mám za sebou téměř 4 roky individuální psychoterapie a po 10 letech na lécích a jejich postupném snižování jsem již téměř rok bez jakékoliv medikace. Možná brzy léky budu znovu potřebovat. Život mi již jednou zachránily. Nebrat je není to nejdůležitější v životě a nemusí to být cesta pro každého. Jezdím na semináře a seznamuji se s psychoterapeutickými metodami, na stole mám přihlášku na psychoterapeutický výcvik. Navazuji spolupráci s NUDZ a snažím se být peerem či ambasadorem. Složil jsem úspěšně několik obtížných profesních zkoušek. Postupuji svým tempem, mé heslo je „pomalu nejdál dojdeš“ (Slowly, slowly, catchy monkey).

Jsem moc rád, že jsem měl tu čest být mnoho let inspirován mnoha úžasnými lidmi a jsem zvědavý, co život přinese a odnese. Někdy večer přijdu úplně vyřízený z celého dne domů, pohádám se s přítelkyní, jsem totálně na dně. Někdy mi zas udělá hroznou radost, když se podívám na slimáka v trávě, svítí sluníčko, nebo za mnou přijde naše kočka a třeba chviličku můžu jen dýchat, nemusím nic, můžu mít radost, že prostě jsem. Rozhodně ne každý den se něco podaří.

Psáno za podpory NUDZ v rámci projektu NA ROVINU: O duševním zdraví a nemoci. Více na mém blogu: nevzdavej.cz