Definice inteligence

Definovat znamená omezovat, proto definice tak složité lidské vlastnosti, jakou je lidská inteligence, nemůže být nikdy dokonalá. Uznávaní světoví psychologové definovali inteligenci např. takto:

Modely inteligence

Inteligence je velice členitá lidská schopnost, která v sobě zahrnuje mnoho různých, možná i rozporuplných rysů. O vyjádření její struktury se snažilo již mnoho badatelů. Uvedeme zde pouze některé diametrálně odlišné modely.

Nejjednodušší model navrhl Charles Spearman (1927). Podle něho existuje obecná rozumová schopnost, kterou označil jako g. Prakticky to znamená, že dokáže-li někdo řešit určitý okruh problémů, dokáže také zároveň řešit i problémy jiného typu. Při testování inteligence se vychází z jednoho všeobecného testu a jeho výsledku v hodnotě inteligenčního kvocientu (IQ).K tomuto účelu se nejčastěji používají např. Ravenovy matice (viz dále). Experimentálně bylo potvrzeno, že úspěšní řešitelé toho testu jsou rovněž úspěšní v testech zaměřených na speciální schopnosti např. verbální, numerické, paměťové apod.

Pravým opakem této teorie je struktura podle J.P. Guilforda (1967), který předpokládá trojrozměrný model inteligence. Jednotlivými rozměry jsou mentální operace, obsah a produkty mentální činnosti:

Odvození představuje tzv. konvergentní myšlení-vyvíjení logických závěrů z daných informací.
Kreativita představuje tzv. divergentní myšlení-tvoření informací z informací již daných.

Vzájemnou kombinací těchto faktorů dostaneme 120 (5x4x6) složek inteligence. Vyjádření inteligence hodnotou IQ je možné na základě 120 faktorů !? Tento model je kritiky označován jen jako „čistě logický model“, kde nezávislost jednotlivých faktorů je jen zdánlivá.          

Podobnou, ale jednodušší strukturu inteligence, navrhl i H.J. Eysenck, který vychází z řešení IQ testů:

Model opět trpí základním požadavkem na nezávislost jednotlivých faktorů při faktorové analýze. Těžko si lze např. představit vyvozování jako nezávislé na paměti.

R. B. Catell (1971) předpokládal, že Searmanův faktor všeobecné inteligence g lze dále rozdělit na fluidní (gf) a krystalickou (gc) inteligenci. Fluidní inteligencí označil potenciální schopnost učit se a řešit problémy a krystalickou inteligencí schopnost, která je odvo-zena od předcházejících zkušeností.

Rozdělení inteligence, stejně jako jiných lidských vlastností, v celkové populaci lze znázornit pomocí Gaussovy křivky normálního rozdělení (Obr. 1). Z grafu vyplývá, že inteligence většiny obyvatelstva (68,2 %) se pohybuje kolem průměru v pásmu podprůměrné a nadprůměrné inteligence. Méně lidí v oblasti nízké a vysoké inteligence (33,2 %), ještě méně v oblasti velmi nízké a velmi vysoké inteligence (4,2 %) a pouze zlomek lidí se nachází v pásmech extrémně nízké a vysoké inteligence (0,4 %). Obyvatel s nízkou a velmi nízkou inteligencí je oproti předpokladu Gaussovy křivky poněkud více, protože inteligence části z nich byla snížena v důsledku onemocnění nebo nehody.  

Obr. 1 Rozložení inteligence v populaci podle Gaussovy křivky

Extrémně nízká a extrémně vysoká inteligence – 0,2 %, velmi nízká a velmi vysoká inteligence – 2,1 %, nízká a vysoká inteligence – 16,6 %, podprůměrná a nadprůměrná inteligence – 34,1 %.

Měření inteligence

Měření inteligence je fenoménem, který se objevuje již v 19. století. Původní metody měření velikosti mozku byly ve 20. století nahrazeny důmyslnějšími testy pro měření mentálních schopností.

První způsoby měření inteligence vycházely z předpokladu, že intelektuální schopnosti souvisejí s velikostí mozku. Proto byla inteligence lidí měřena podle rozměrů jejich lebek (kraniometrie). P. Broca (1824-1880) vážil mozky již zemřelých velikánů, např. Turgeněva (asi 2000 g), France (1017 g), Gausse (1492 g) a jiných. Mozek samotného Brocy vážil 1424 g (průměrný lidský mozek má hmotnost 1200 až 1500 g). V případě, že mozek nebyl již k dispozici, naplnil lebku olověnými broky, které potom zvážil.

F. Galton se snažil měřit inteligenci měřením lidských rozměrů. Zřídil antropometrickou laboratoř, kde si zájemci mohli za 3 pence nechat změřit ostrost zraku a sluchu, vizuální pozorování (znakem inteligence byly považovány citlivé smysly), dýchání, dobu reakce, sílu tahu a stisku, sílu úderu, rozpětí paží, výšku, váhu a rozměry hlavy. Výsledkem měření byl percentil, který charakterizoval, do jaké části obyvatelstva proband patří.

Měření inteligence pomocí testů poprvé použil francouzský psycholog A. Binet při vyšetřování duševně zaostalých dětí (1904). K tomu úkolu byl pověřen ministerstvem školství a jeho metoda měla odhalit děti, jejichž zařazení do normálního žákovského kolektivu mohlo činit potíže. Vypracoval soubor 30 různě obtížných úloh zaměřených na měření schopnosti úsudku, porozumění a logického myšlení. Test nechal vyřešit určitému vzorku lidí a výsledky statisticky zpracoval. Vznikla tak stupnice, pomocí které měřil tzv. mentální věk. Úroveň intelektu pak charakterizoval rozdílem fyzického a mentálního věku.

Stern definoval inteligenční kvocient (IQ) jako poměr mentálního a fyzického věku:

Jako normu průměrné inteligence zvedl hodnotu 100. První IQ test, který se stal vzorem pro všechny další testy a v revidované podobě se používá dodnes, vytvořil američan Lewis M. Terman pod názvem Stanford-Binetův test. Skládal se z deseti testů, z nichž každý byl pro děti jedné věkové kategorie od 3 do 14 let. Každý test obsahoval 6 různých úkolů. Např. pro devítileté děti:

• Který den v týdnu je dnes ? Který je rok ?
• Seřaď pět závaží od nejtěžšího po nejlehčí.
• Mentální počítání.
• Počítej pozpátku od 4 do 1.
• Vymysli větu obsahující tato tři slova.
• Vymysli rým.

V současné době se používá celá řada psychologických testů. Neměří se IQ jen u dětí, ale i u dospělých. Testy lze rozdělit na komplexní (testují různé schopnosti) a částečné. Mezi komplexní testy inteligence patří: Test Army alfa a Army beta, Wechslerovy testy, test struktury inteligence (R. Amthauer), analytický test, Snijdersův-Oomenův test atd. Částečné testy inteligence se zaměřují na test všeobecné inteligence, kterou lze charakterizovat Spearmanovým faktorem g. Mezi nejčastěji používané patří: Test progresivních matic (J.C. Raven), CF 1, CF 2, CF 3 (Cattell), Domino test, Kohsovy kostky, test intelektového potenciálu (Říčan), test UNESCO atd. Za všechny zde uvedeme dva obecně uznávané, dodnes používané testy, na kterých lze názorně demonstrovat různé principy měření IQ.

Inteligenční test, který vychází z představ strukturované inteligence, vyvinul v roce 1939 Wechsler. Test se skládá z jedenácti subtestů, a to verbálních a výkonnostních. Verbálních tesů je šest: informace (test všeobecných znalostí), slobní zásoba, porozumnění (pochopení přísloví apod.), aritmetika, podobnosti (dvě věci se podobají) a číselné rozpětí (opakování sledu číslic). Výkonnostních testů je pět: Dokončení obrázku, uspořádání obrázků ve správném pořadí, skládačky z barevných kostek, sestavování předmětu a číselný symbol (doplňování symbolů pod různá čísla-jediný písemný test).

Dalším Wechslerovým přínosem byla inovace původního vzorce pro výpočet IQ na vztah:

Pro každou věkovou skupinu potřeboval reprezentativní vzorek lidí, kteří test absolvovali. Poté mohl zjistit jejich průměrné skóre v testu a porovnávat s individuálními výsledky (obr. 2).

Obr. 2 Rozdělení skóre IQ Wechslerova testu

Naproti tomu Raven (1938) vytvořil odlišný typ testu, který měřil obecnou inteligenci tak, jak ji definoval Spearman. Lišil se také způsobem zpracování. Oproti Wechslerova testu, který prováděl testující na jednom testovaném, byl Ravenův test písemný a mohl být rozdán velké skupině lidí. Základem testu byly matice diagramů 3 x 3, do které se doplňoval chybějící diagram ve třetí řadě (obr. 3) na základě logických souvislostí. Podstatou tohoto testu bylo měření obecné intelektuální schopnosti pracovat s abstraktními pojmy. I když jsou oba typy testů dosti odlišné, byla mezi výsledky nalezena významná korelace 0,40 až 0,75.

Žádný inteligenční test neučí inteligenci komplexně, ale poskytuje jen částečnou informaci, která se často nepřiměřeně zobecňuje a hodnotí se jako informace o celkové inteligenci.

Obr. 3 Ukázka typu úkolů v Ravenových maticích

Některé korelace s IQ

Byly měřeny korelace mezi velikostí mozku a dobou reakce na různé podněty. Mezi velikostí mozku a IQ byla nalezena malá, ale statisticky významná korelace 0,35 až 0,40. Nikdo však již neví, jak ji vysvětlit. Měření mozkové aktivity pomocí EEG prokázala, že člověk s vyšším IQ musí vynaložit menší úsilí k řešení problémů než lidé s nižším IQ.

Byly měřeny korelace mezi dobou reakce a dobou pozorování. Doba reakce je doba, za kterou musel testovaný zareagovat stisknutím tlačítka při rozsvícení žárovky. Dobu pozorování lze např. stanovit klasickým experimentem, při kterém se zkracuje doby expozice, během níž se testovanému ukáží např. dvě různě dlouhé čáry. Testovaný pak po zakrytí musí sdělit, která je vlevo a která vpravo. Nejnižší doba, při které ještě uvede správnou odpověď je stanovena jako doba pozorování. Nalezené korelace –0,20 až –0,30 pro dobu reakce a –0,25 až –0,50 pro dobu pozorování napovídají, že lidé s vyšším IQ reagují rychleji. To potvrzuje i známé rčení o dlouhém vedení. Zde ale pozor na ukvapené závěry! Je prokázáno, že se doba reakce prodlužuje přímo úměrně k rostoucímu počtu alternativ řešení. Vysoce inteligentní člověk při řešení reálných problémů pravděpodobně dokáže odhalit více možných alternativ řešení než méně inteligentní jedinec a doba jeho přemýšlení se může zdát stejně dlouhá nebo i delší. Zde pak rčení o dlouhém vedení pochopitelně neplatí.

Druhy inteligence

Inteligenci je možno rozdělit do několika typů: abstraktní, praktická, sociální a emoční inteligence. Abstraktní inteligencí se označuje ta část inteligence, kterou lze měřit testy IQ. Projevuje se jako schopnost řešit dobře definované – akademické problémy s jednoznačnou odpovědí. Abstraktní inteligence dobře koreluje s úspěšností v akademickém životě. Naproti tomu praktická inteligence je schopností řešit problémy každodenního života. V těchto případech řešení není jednoznačné a zpravidla existuje několik alternativních způsobů. Nejasná je často i formulace úkolu. 

Sociální inteligencí lze označit schopnost pohybovat se v sociálním prostředí, tj. řídit lidi, umět s lidmi jednat a manipulovat (umět předvídat chování druhých), pohotově reagovat na jejich podněty apod. Ukazatelem sociální inteligence mohou být například počet přátel, zastávané společenské funkce, osobní korespondence apod. Měřením sociální inteligence pomocí testů byla nalezena nízká korelace s abstraktní inteligencí (korelační koeficienty dosahovaly hodnot 0,24 až 0,40). 

O emoční inteligenci se začalo mluvit poměrně nedávno. D. Goleman (1995) označil základní typy schopností emoční inteligence:

• uvědomění si sebe
• sebemotivace
• vytrvalost
• kontrola impulzů
• regulace nálad
• empatie
• naděje nebo optimismus

Emoční inteligence není závislá na IQ a velmi podstatně ovlivňuje úspěšnost jedince v rodině, na pracovišti, v sociálních a intimních vztazích. 

Doporučená literatura

• I. Ruisel: Základy psychologie inteligence. Portál, Praha 2000.
• N. J. Mackintosh: IQ a inteligence. Grada, Praha 2000.
• H. H. Siewert: Inteligenční testy. Ikar, Praha 1997.
• E. Butler, M. Pirie: Testy IQ. Svoboda-Libertas, Praha 1993.

Autor: Petr Praus