Den otevřených dveří je určen hlavně pro žáky 5. tříd ZŠ, budoucí primány, kteří by rádi studovali ve škole, která dává mimořádně nadaným studentům možnost uplatnit svůj potenciál. Těšíme se na vás!

Od 10 do 12 hodin proběhne prezentace o škole, dále návštěvníky seznámíme s průběhem přijímacího řízení, s našimi aktivitami, s koncepcí rozvoje kompetence k učení, s prací školního poradenského centra (školní psycholožka, speciální pedagožka), s tandemovou výukou a činností některých našich kroužků.

Od 12:20 do 13:55 budou probíhat ukázkové hodiny

Od 14 hodin se bude konat testování IQ pro zájemce

Zájemce o IQ testování upozorňujeme, že pro bezproblémové a včasné zaslání výsledků IQ testů uchazečů o studium je nutné se na testování předem přihlásit na webu mensa.cz/testovani, abychom připravili dostatek testovacích sešitů a archů. Cena pro děti je 300 Kč.

Návštěvníci si budou moci také zkusit pracovat s hlasovacím zařízením a prohlédnout si práce studentů. Uvidí zajímavé fyzikální, chemické a biologické pokusy. Současně bude probíhat herní den, jehož součástí bude ukázka aktivit studentů – piškvorky, dáma, šachy a jiné deskové či logické hry.

Součástí Dne otevřených dveří bude i malé občerstvení.

Pro všechny uchazeče a zájemce vytvořili naši žáci online virtuální prohlídku školy, kterou najdete na webových stránkách školy (mensa.click/1ly). Rovněž na webu školy v sekci FAQ najdete několik dotazů, které se při prezenčních dnech otevřených dveří často opakují (mensa.click/1lx). Všem uchazečům a zájemcům o studium také doporučujeme podrobně prostudovat naše webové stránky a zhlédnout TV spot o škole.

Přípravné kurzy k přijímacím zkouškám

Na naší škole budou opět probíhat přípravné kurzy na společnou (státní) část přijímacích zkoušek.

Kurzy začínají v pondělí 24. listopadu 2025 od 14:30 hodin v prostorách školy a konají se prezenčně každé pondělí až do 30. 3. 2026 (kromě vánočních a velikonočních prázdnin). Kurzy trvají 2x 45 minut s 15minutovou přestávkou, tj. končí vždy v 16:15. Prvních 45 minut je matematika a poté 45 minut český jazyk.

Na kurzy se můžete hlásit na e-mailu marcela.fatrova@mensagymnazium.cz

Kurzy jsou zpoplatněny částkou 4.000 Kč. Kurzovné se platí na účet školy 1031690918/5500, do poznámky pro příjemce uveďte příjmení dítěte a poznámku „Přípravný kurz k PZ“.

Mensa Education and Research Foundation (Mensa Foundation) oznámila vítěze stipendií Mensy International a stipendií Ed Vincent International pro rok 2024. Žadatelé o stipendium předkládají esej o délce až 550 slov, ve které vysvětlují své kariérní, akademické nebo profesní cíle a jak jich plánují dosáhnout.

Stipendium Mensy International je otevřeno mezinárodním (neamerickým) členům Mensy, kteří studují na neamerických univerzitách nebo vysokých školách. Vítězi pro rok 2024 jsou:

$2 000 – Theresia Veronika Rampisela z Mensy Indonésie
$1 000 – Oscar Lapidus z Mensy Švédsko
$1 000 – Sofia Schoenbauer z Mensy Rakousko
$1 000 – Kevin Boon Chun Kee z Britské Mensy

Stipendium Ed Vincent International je otevřeno mezinárodním (neamerickým) členům Mensy, kteří studují na amerických univerzitách nebo vysokých školách. Vítězem pro rok 2024 je Linn Zapffe z Mensy Norsko ($1 000).

Odevzdané eseje hodnotí specializovaná skupina mezinárodních porotců z řad členů Mensy – kteří si za své úsilí také zaslouží být uznáni a oceněni. Porotci pro rok 2024 byli: Andreas Athanasakis (Mensa Řecko), Aleksandra Borovic (Mensa Srbsko), Willem Bouwens (Mensa Nizozemsko), Zabeda Abdul Hamid (Mensa Malajsie), Delma Murray (Mensa Kanada), Cinthia Reyes (Mensa Mexiko) a Elissa Rudolph (Americká Mensa).

Stipendijní program pro rok 2025 se otevře 15. září 2024 a přihlášky budou přijímány do 15. ledna 2025. Všichni mezinárodní (neameričtí) členové Mensy, kteří studují na univerzitách a vysokých školách, se mohou přihlásit. Podrobnosti naleznete na stránce Mensa International scholarship (mensafoundation.org).

Pozor: Přihlásit se mohou pouze platní členové Mensy. Členové s propadlým členstvím budou diskvalifikováni. Ujistěte se proto, že vaše členství je aktuální.

Vicki Herd, předsedkyně stipendijního programu Mensy International.

Adriáne, jak se cítíš jako student VŠ? Nechybí ti zážitky a prostředí střední školy?

Cítím se skvěle. Už od základní školy jsem cítil, že bych se rád učil a rozvíjel rychleji, než dovolovaly učební osnovy. S vrstevníky jsem ji rovněž moc nerozuměl, cítil jsem, že nějak nezapadám do kolektivu a ostatní to pravděpodobně cítili stejně. Často jsem nerozuměl jejich aktivitám a humoru a vše kolem se mi zdálo moc dětinské. Tento pocit se každým rokem prohluboval. Nejvíce jsem si vždy rozuměl s lidmi, kteří byli starší než já, a proto si myslím a doufám, že do vysokoškolského kolektivu FIT ČVUT zapadnu a najdu si tam kamarády.

Teprve vloni jsi ukončil povinnou 9letou školní docházku. Jak jsi to zvládal?

Prvních pět let ZŠ jsem usiloval začlenit se do kolektivu a najít si kamarády, ale moc to nefungovalo. Nevyhnul jsem se ani šikaně a třídní učitelka mě neměla moc ráda, protože jsem se často v hodinách nudil a ona si toho asi všimla. Pak mámu napadlo zkusit 8leté gymnázium. Přijímačky jsem udělal bez jakékoliv přípravy, ale ani na gymnáziu to nebylo o moc lepší, dokonce se můj problém ještě prohluboval. Vadilo mi, že se učivo často opakovalo i několikrát, vždy jsme se přizpůsobovali nejslabším spolužákům a měl jsem pocit, že „šlapu vodu“. V 8. třídě školní docházky (3. třída 8letého gymnázia) můj problém vyvrcholil tím, že jsem měl ve škole intenzivní stavy úzkosti a nedokázal jsem ve třídě vydržet. To mámu vedlo k tomu, že požádala o návštěvu psycholožky v Pedagogicko-psychologické poradně, aby nám poradila, jak dál. Na základě mojí nadprůměrné inteligence a samostatnosti mi bylo umožněno individuální dostudování 3. a 4. ročníku 8letého gymnázia. A protože jsem se učil rychle, a měl tak hodně volného času, mohl jsem se věnovat dalším aktivitám, jako např. sportu, beatboxu nebo hře na bicí. Do školy jsem chodil pouze na prozkoušení, a to se dalo v pohodě zvládnout. Ostatně, všechno toto popisuji v praktické části mojí maturitní práce.

Co se dělo pak?

S mámou jsme se domluvili, že po skončení povinné školní docházky už ve studiu na gymnáziu nebudu pokračovat, protože jsem nechtěl. Nedokázal jsem si to ani představit. Máma ještě v průběhu mého individuálního studia na gymnáziu zjišťovala, jaké jsou možnosti rychlejšího vystudování střední školy, protože jsme předpokládali, že normální tempo dle učebních osnov by mi asi nevyhovovalo a „ztratit“ 4 roky by bylo zbytečné. Zjistila, že jedinou možností, jak vystudovat střední školu rychleji, je program Maturita bez studia, který nabízí jen pár škol v ČR. Jednou z nich, která nám nejvíce imponovala svojí profesionalitou a kvalitou (i na základě skvělých referencí) byla SOŠ Březová. Aby mě tam k tomuto programu přijali, bylo potřeba předložit různé dokumenty včetně posudku z PPP a tzv. „přesvědčit“ pana ředitele, že toto studium zvládnu i navzdory tomu, že mi bylo pouze 15 let. O možnostech zrychleného studia v ČR a ve světe pojednávám v teoretické části svojí maturitní práce. Moc možností v ČR a ani v okolních státech není.

Jak tedy vypadal tvůj poslední školní rok?

Už od loňských prázdnin jsem se učil na zkoušky z jednotlivých středoškolských předmětů a následně jsem tyto zkoušky jezdil skládat do pobočky SOŠ v Kladně. Toto studium bylo v podstatě samostudium, je k tomu potřeba velká dávka sebedisciplíny, čas a proaktivita. Škola studentovi poskytne veškeré studijní materiály ze všech předmětů za celé 4 roky středoškolského studia a je pouze na něm, jak rychle se to naučí a složí zkoušku. Já měl obrovskou motivaci, protože už jsem dlouho toužil studovat na FIT ČVUT, takže jsem se intenzivně učil a systematicky skládal jednotlivé zkoušky jednu po druhé. Povedlo se mi to v průběhu jednoho roku. Posléze jsem vypracoval maturitní práci a v březnu jsem rovněž absolvoval SCIO testy, které nahrazují přijímačky na FIT. Duben a květen jsem věnoval pouze přípravě na maturitu, kterou jsem složil s vyznamenáním. Pomohlo mi i to, že již v roce 2021 jsem složil Cambridgeské zkoušky z angličtiny na úrovni B2, a tedy část maturity z anglického jazyka jsem už nemusel dělat. Tyto prázdniny věnuji intenzivnímu studiu španělského jazyka a taky si dělám řidičský průkaz skupiny B, chodím hrát tenis a připravuji se ke studiu na vysoké škole. Fakulta nám již poskytla studijní materiály ke dvěma předmětům, takže nezahálím.

Jakou jsi měl podporu rodiny?

Rozhodně nejvíc mi pomohla moje máma. Ostatní váhali. Bez mámy by nic z toho nebylo. Od začátku věřila, že to zvládnu. Je rovněž členkou Mensy, teď skončila pátou vysokou školu, je nesmírně chytrá a pracovitá, ale i moc lidská a chápavá. Vždy mi byla dobrým příkladem a oporou. A dala mi šanci splnit si svoje sny a cíle i za cenu obětí, které přinesla v jejím kariérním životě, za což jsem jí nesmírně vděčný. A i když to někdy vypadalo beznadějně, nikdy se nevzdala a vždy bojovala za to, abych se mohl rozvíjet a dělat to, co mě baví. Je skvělá.

Co plánuješ dál?

Teď se chci od září plně věnovat studiu na VŠ a stát se špičkovým programátorem. Doufám, že po škole budu pracovat pro nějakou IT společnost, kde se budu moct dále rozvíjet a být přínosem v IT oboru. Taky se chci nadále věnovat sportu a hudbě.

Co bys tedy doporučil jiným nadaným studentům, kteří mají ve škole podobné problémy?

Nevzdávat to, snažit se najít nějakou cestu a využít všechny možnosti, které jsou v ČR k dispozici, třeba zmiňovaný program Maturity bez studia na SOŠ Březová. Tato škola má skvělé pedagogy a kvalitně propracovaný výukový systém, který podporuje různé typy studentů a forem studia. Studium tady není žádným způsobem lehčí ani jednodušší, je potřeba se opravdu naučit všechno, co v „normální“ 4leté střední škole, a k tomu ještě samostudiem, což může být pro někoho o to náročnější. Toto studium je ale férové a student má skutečně k dispozici všechno, co k úspěšnému studiu a ukončení školy potřebuje, stačí jenom chtít. Základ je však mít podporu někoho z rodiny, jinak by byla tato cesta velice těžká.

Adriáne, přejeme ti vše dobré a ať se ti daří!

Kdy jsi začala hrát beach volleyball?

Před osmi lety, když mi bylo dvacet. Předtím jsem hrála šestkovej volejbal, což je taková nezbytná průprava k plážovému.

A tomu ses věnovala jak dlouho?

V osmi letech jsem dělala přijímačky na jazykovou a sportovní školu, dostala jsem se na obě. Rodiče se mě zeptali, kam chci jít, já odmala věděla, že chci sportovat. Měli jsme spoustu odpoledních sportovních aktivit, dva roky nato jsme začali hrát volejbal.

Kdy u tebe odkryli, že máš pro volejbal talent?

Zdatná jsem ve všech možných sportech. Nemám vyloženě talent na volejbal, mám ráda pohyb, a tak mi jde dobře.

Kdy jsi začala jezdit po soutěžích?

Už v rámci přípravky v jedenácti letech. Šestkovej volejbal má sezonu od října do dubna, každý víkend jsme byli na nějaké kadetské nebo juniorské soutěži. Zimy jsem odpinkala v hale. Když jsem měla přejít ve dvaceti do ženských, řekli mi, že jsem docela malá a že bych hrála libero, což je ten, který stojí vzadu a jen vybírá balony, takže bych se nedostala vůbec na síť. Proto jsem si vybrala plážovej volejbal, kde člověk nepotřebuje tolik tu výšku, ale být šikovný, všestranný.

Kdy přišly první výhry?

Už v juniorských soutěžích jsme se umísťovaly do první trojky v Čechách, přechod do ženských byl těžší, protože na nás nastoupily matadorky, které hrály už dvacet let. Záhy jsme se ale začaly umísťovat i tam.

Do zahraničí jste jezdily od začátku?

První rok jsme hrály u nás, druhý rok jsme se vydaly na Slovensko, to bylo hrozné „haló“ v těch dvaceti. Začaly jsme jezdit národní tour zemí okolo (Polsko, Rakousko), ve třiadvaceti jsme se poprvé vydaly na evropský pohár (Skandinávie, Chorvatsko, Itálie, Španělsko), kde jsme musely hrát kvalifikaci jako nový tým. Když jsme začaly získávat evropský body, startovaly jsme v hlavní soutěži mezi šestnácti nejlepšími týmy v Evropě.

Platil vás sportovní svaz, anebo jste musely mít na všechno sponzora?

Vždy jsme si samy musely najít sponzory. X-krát nás napálili starší bohatí pupkáči, naslibovali nám hory doly a pak z toho nic nebylo, jenom s námi chtěli chodit po večerech ven. Byly jsme mladý a naivní. Se sponzorama jsme se naučily jednat až časem, ze začátku jsme peníze moc neměly, všude jsme spaly na couchsurfing a cestovaly autem, třeba do Francie jsme jely mojí felicií a ve Španělsku jsme jezdily stopem. Samozřejmě když jsme viděly zázemí Němek nebo Italek, který mají k sobě trenéra a maséra, tak jsme trošku záviděly.

Zažila jsi i nějaké velké dobrodružství na té cestě?

Vzpomínám si, že když jsme přiletěly do Jižní Koreje, klučina, kterého jsme měly domluveného přes couchsurfing, nám řekl kód od svého bytu s tím, že přijde pozdě, že je na nějaký párty. Nepřišel za celou noc. Ráno jsme mu volaly a on, že dobrý, ať jenom zabouchneme dveře. Obrovská důvěra, měl tam drahé počítače, spoustu věcí. S couchsurfingem nemáme žádnou negativní zkušenost a spaly jsme takhle už tak asi stopadesátkrát.

A jak jste si ten couchsurfing obstarávaly? Přes známé nebo přes internetové stránky?

Přes webové stránky, jsme zaregistrované a máme svůj profil. Využíváme ho pořád, peněz máme víc, ale potřebujeme je používat na jiný věci, od fyzioterapeutů po masáže.

Se stopem jste nikdy problém neměly?

Když jsme byly ve Španělsku, jeden borec nás vzal, podle mě nám vůbec nerozuměl, ani kam chceme jet, někam s námi odjel, zastavil uprostřed pustiny s tím, že nás dál nevezme. A nejvtipnější bylo, když jsme se vypakovaly s kufry, on nám dal čtyři eura na svačinu a odjel. Čekaly jsme tam „uprostřed ničeho“ přes dvě hodiny a doslova skočily do cesty hned prvnímu autu, co jelo kolem.

A máš k sobě jednu stálou parťačku, s níž hraješ?

Spoluhráč se hledá těžko, protože musí být v podstatě na stejné herní úrovni. Když je jeden slabší a druhý silnější, tak podání od soupeře směřuje vždy na toho slabšího. V žebříčku je všehovšudy deset dobrých hráček a člověk se musí nějak napárovat s tou, která mu bude vyhovovat. V juniorkách jsem měla jednu parťačku, Míšu Vorlovou, s tou jsem hrála pět let. Potom jsem se rozhodla, že chci jít do vyšších soutěží. Ve svém prvním týmu jsem byla blokařka a měla jsem k sobě polařku, ale v tomto složení bychom neuhrály světovou úroveň. Oslovila jsem proto jinou hráčku, Míšu Kvapilovou. Měly jsme výborný úspěchy, deváté místo na světovým okruhu, deváté místo na univerziádě. A ona po roce dostala nabídku v Německu, na kterou se neříká ne. Teď mám třetí hráčku za svoji kariéru a tou je Magdaléna Dostálová, vysoká blokařka, úžasná hráčka i člověk.

A vypadá to všechno nadějně?

Jo, jo. Bylo jí devatenáct, když jsme navazovaly spolupráci. Zpočátku jsem nechtěla mladou hráčku, protože ono to chvíli trvá, než se vyhraje, než získá zkušenosti. Nikdy neměla kontinuální přípravu beach volleyballu, teprve se mnou se plážovému volejbalu začala věnovat celoročně. Ale je tak talentovaná, že jsem si řekla, že to ten první rok skousnu a půjdu zpátky do nižších soutěží. A tuhle, naši třetí sezonu máme super úspěšnou.

Co je váš největší úspěch?

Stříbrná medaile z evropského poháru ve finském Kisakalliu. Famózní výsledek. Dále bronzová medaile z mistrovství střední Evropy. To bylo v chorvatském Ičiči, obojí z letošního léta. Z českých nejvyšších soutěží máme první, druhý i třetí místo, samy sebe momentálně vnímáme jako třetí nejlepší český tým.

Chystáte se na olympiádu?

Další je za čtyři roky v Tokiu. Je těžké se tam dostat, ale není to nemožný. Člověk musí hrát hlavní soutěže světové série, takže to je pro nás teď prioritou, sbírat světové body a dostat se tam přes žebříček. Ano chceme, ale pokorně a hezky po krůčkách.

Pociťujete stres před zápasem? Nebo už jste se tak otrkaly, že předtím myslíte na něco docela jiného a nepřipouštíte si jakoukoli nervozitu?

Ty stresy tam jsou. Jak objíždíme třeba kvalifikaci světové série, dvakrát se nám stalo, že jsme nepostoupily tím vůbec nejtěsnějším výsledkem do hlavní soutěže. Beach volleyball se hraje na dva sety do jednadvaceti, a když je to 1:1, tak se hraje do patnácti třetí rozhodující set a musí být rozdíl dvou bodů. Dvakrát jsme prohrály 16:14 v třetím setu a to byl takový minikrůček od hlavní soutěže, kde je zase mnohem více zápasů, prize money a mnohem víc bodů do světového žebříčku. Vždycky vyhraje ten, kdo se míň stresuje, kdo je hlavou čistě v tom výkonu. Jakmile někdo začne řešit v koncovce stresy, tak udělá chybu. Učíme se hrát bez nervozity a stresu, vlastně bez myšlenek. To je cesta k vítězství.

Někdy nějaké nedorozumění s rozhodčími?

Dřív jsem měla s rozhodčími hysterické výstupy, dostala jsem už x červených karet… Jednou mi korejský rozhodčí v rozhodujícím momentu celého zápasu pískl, že jsem tečovala balon, a já byla o metr vedle. Byla jsem tak zoufalá, že jsem na něj začala řvát sprostě česky, aby mi nerozuměl. On vůbec nechápal, mně to ale pomohlo, ulevila jsem si a mohla hrát dál. Teď už jsem v klidu, vím, že nikdo není neomylný, a když se rozhodčí „upískne“, beru to jako součást hry.

Byli v té Koreji nějací Češi?

Ne, přenášeli to do korejské TV. Korejští diváci mi po tom výstupu zatleskali. Ale oni tleskají všemu.

Určitě se vám bude dařit čím dál tím víc, vzhledem k tomu, že jste si na sebe zvykly…

Je to takové druhé manželství. Jsme pořád spolu, buď na tréninku, na cestách, nebo na zápasech. Porozumění mimo kurt a souhra na kurtu jsou klíčové věci v plážovém volejbale.

Kolik času denně tréninku věnujete?

Dneska jsme měly dvouhodinový trénink, to zabere půl dne. Zítra máme dva tréninky, dopoledne jdeme do posilovny, odpoledne máme trénink na písku. Ve středu máme dopoledne písek a už odpoledne odjíždíme na turnaj. Trénujeme od pondělí do soboty. Od května do konce září, kdy je sezona, jsme každý víkend pryč.

A nikdy jsi neměla dost?

Ne, vždycky se mi chce na trénink. Na písek jo, ale kondiční příprava, která probíhá většinou v posilovně nebo na atletickém oválu, už tak zábavná není a někdy prostě bolí. V zimě máme fyzické přípravy víc než té na písku. V létě pak těžíme z toho, co v zimě natrénujeme kondičně.

Sáhla sis někdy na dno?

Když jsme těsně prohrály postupy do hlavní soutěže, zápas skončil a člověk zjistil, že jede domů místo toho, aby dalších pět dní hrál. Ty cesty autem nebo letadlem jsou nekonečný, člověk dvanáct hodin vymýšlí, co měl zahrát líp a proč neudělal tohle a tamto. A spoluhráčka přemýšlí o tom samém a není tam nikdo, kdo by člověka utěšil. Když hrajeme s Brazilkama, který jsou top ten ve světovém žebříčku, přehrají nás taktikou a zkušenostmi, ale dobře si s nimi zahrajeme a něco se od nich naučíme, tak je to úplně jiná prohra, než když víme, že jsme mohly vyhrát, jen jsme si pro to vítězství samy „nešáhly“.

Kdybys měla říct nějaký hodinový limit, kdy už se cítíš vážně tělesně vyčerpaná…

Nemívám to ve hře, protože se většinou dostanu do takové zvláštní přítomnosti, kde vnímám hodně energie, ale vnímám to někdy při tréninku, když trénujeme déle jak dvě hodiny v kuse, že najednou začnu tahat nohy, začnou mě pálit a už tolik nevyskočím. V posilovně máme různý testy, před sezonou třeba sedm minut angličáků v kuse, to jsou přesně ty momenty, kdy mě všechno pálí, sotva dýchám, ale nějak to skousnu, patří to k vrcholovému sportu.

Trenéra máš stálého?

S Majdou máme už třetí sezonu stálého, bývalý juniorský reprezentační hráč. Trénuje nás na písku a pak máme kondičního trenéra, toho máme v posilovně.

Jak se takový trenér vůbec shání?

Na písku se mezi sebou všichni znají a těch trenérů není moc, člověk někoho osloví, protože ho zná z turnajů. Kondičního jsme sháněly podle výsledků jeho svěřenců a na doporučení, s tím spolupracujeme teprve rok a je výborný.

Měla jsi nějaký vážnější sportovní úraz?

Z přetížení jsem měla před pěti lety zánět šlach na nártu, nemohly jsme kvůli tomu jet na mistrovství Evropy. Dostala jsem na šest neděl sádru, doktoři se se mnou vůbec nebavili, jakmile zjistili, že jsem vrcholová sportovkyně. Věděli, že kdybych si sádru po třech nedělích sundala, že by se mi ten zánět chronicky vracel. U vrcholových sportovců se to vždycky musí doléčit až do konce. Probrečela jsem půlku sezony, ale teď už ani nevím, na jaký jsem to měla noze, a znám spoustu hráček, který se na to vyprdly a pak z toho byly operace a mají zdravotní problémy už napořád.

Proč ses rozhodla studovat na VŠE?

Vystudovala jsem gymnázium, pak jsem moc nevěděla, co chci dělat, jen jsem chtěla sportovat a o VŠE se říkalo, že u toho se dá dělat cokoliv (smích). Na bakaláře jsem studovala jinde, na španělský ekonomce, protože jsem se chtěla naučit dobře španělsky. Pobočku měli tady v Praze, do Barcelony jsem jela dělat státnice a obhajovat diplomku. Kdybych se doopravdy chtěla věnovat studiu, tak druhá věc, která mě bavila odmala, bylo malování.

Jak se ti ten trénink dařilo skloubit se studiem vysoké školy?

Na zimní semestr jsem si navolila o několik předmětů víc, protože v zimě se jenom trénuje, takže jsem mohla na půl dne do školy. Na letní semestr jsem měla pak už jen tři předměty, který jsem splnila v předtermínech, a pak už jsem měla volno. Inženýra jsem si roztáhla ze dvou let na tři. Nebylo to těžké, mám ze sportu notnou dávku disciplíny v sobě a zasednout ke studiu na x hodin denně mi nedělalo problém, jen jsem u toho samostudia pořád dokola usínala, nějak extra mě to totiž nebavilo a byla jsem unavená z tréninků (smích).

Máš vůbec nějaké volno?

V létě ho moc nemám, kdykoli jsem v Čechách, tak se snažím být s přítelem. Má se mnou obrovskou trpělivost, protože přes léto se moc nevidíme.

Jak dlouho ještě budeš hrát?

Ty tři, čtyři roky, kdyby to klaplo, do olympiády. K vrcholovému sportu nejde dělat něco dalšího a chci v životě poznat i něco jiného než být hráčkou volejbalu (smích).

A budeš se volejbalu dál věnovat? Budeš trénovat mladší ročníky?

Trenérství by mě určitě uživilo dobře. Už teď jednou týdně trénuju malé děti. Do budoucna by mě bavilo trénovat výkonnostní, reprezentační tým. Hlavně vím, že nikdy nebudu sedět celý den v kanceláři, to bych umřela nudou. Pohyb je součástí mého života.

Nějakou dobu jsi strávila v Dominikánské republice výpomocí mamce…

Na měsíc a půl maximálně, dříve každý rok po sezoně. Fungovala jsem jako delegát a průvodce, později jsem jezdila každý podzim zaučovat nové zaměstnance. Teď mamce pomáhám z Čech v průběhu celé hlavní sezony v zimě. Od marketingu po personalistiku, alespoň použiju něco, co jsem se naučila ve škole.

Podle čeho vybíráš delegáty?

Když jsem začínala s výběrem, tak si mě delegáti „omotávali okolo prstu“, a upřímně řečeno, nevybírala jsem dobře… Často jsem je pak musela posílat zpět do Čech, protože třeba neuměli dobře španělsky nebo byli neschopní. Časem jsem se to naučila, zpracovala jsem si výborné testy, které útočí na slabiny účastníků, a na pohovorech jsem pěkně zlá. Sama se sebou bych na pohovor jít nechtěla (smích). Pomocí studené přímočarosti vytáhnu z lidí už na pohovoru, co potřebuji, a troufnu si říct, že již vybírám ideální lidi. Spolehlivé, komunikativní, schopné. Nejhorší je, když jde na pohovor se mnou maminka, ona je obrovsky hodná a je jí líto uchazečů, kteří se tam potí pod mými nepříjemnými otázkami, tak někdy i zasahuje, že to nemyslím vážně apod.

Z Dominikánské republiky máš nějakou historku?

Jednou se „o mě“ pokusil čtrnáctiletý černoušek, vlezl do našeho bytu a sledoval mě, jak se sprchuji. Pak na mě hupsnul – byl to docela šok (smích). Proběhla bitka, vyklouzla jsem mu, vyběhla na pavlač a křičela o pomoc. Maminka s hlídačem a několika lidmi byli hned o patro níž, kluk ale rychle utekl. Vždycky jsem si myslela, že chlapa přeperu jak nic, ale kdyby ten kluk byl o dva roky starší, už narostlý, tak nemám šanci. Bylo to zajímavé poučení.

Jaký je tvůj vztah k Mense?

Od desíti let jsme s bráchou a rodiči jezdili pravidelně na jarní a podzimní setkání. Obrovsky mě to bavilo. Bydlelo se v chatičkách, kde byla vždycky šílená zima. To byly ještě setkání o třiceti lidech. Já se vždycky těšila nejvíc na hry. Přestala jsem jezdit, když mi bylo tak šestnáct, kvůli volejbalu. Po deseti letech jsem se tam pak jednou zjevila a vůbec nikdo nechápal, že místo té maličké Karoliny přijela dospělá slečna.

Organizace školního roku, hodnocení studia

Školní rok je rozdělen na trimestry: Michaelmas, Easter a Lent. Každý trvá devět týdnů, jsou mezi nimi několikatýdenní mezery. Při studiu se automaticky počítá s velkou samostatností studenta. Množství přednášek a cvičení je v průměru mnohem menší než na českých vysokých školách. V mém studijním programu též neexistovalo žádné průběžné hodnocení. Celkem jsem absolvoval osm předmětů, zkoušky probíhaly v písemné podobě ve čtyřech týdnech na konci školního roku. V případě těsného nesplnění požadavků existuje možnost ústního přezkoušení, nicméně když to člověk pokazí hodně, tak žádná možnost opravy neexistuje a celé studium pro něj končí neúspěšně.

Závěrečná práce (zde dissertation) nemá definovaný minimální rozsah, jak je stanoveno na některých českých univerzitách, ale naopak je stanoven rozsah maximální, který student nesmí překročit. Český systém motivuje k psaní velkého množství textu, klidně i méně relevantního. Naopak pravidlo maximálního rozsahu nutí studenty produkovat text s velkou výpovědní hodnotou. Není třeba dodávat, že texty jsou poté kvalitnější a snáze se publikují.

Jestli si na něčem Cambridge skutečně zakládá (nicméně toto platí asi pro britský vysokoškolský systém obecně), tak je to nestrannost při hodnocení studentů. Každou písemnou práci opravují nejméně dva profesoři s tím, že práce není nijak označená jménem studenta. Totéž platí i u závěrečných disertací.

Na většině MPhil oborů na Cambridge University je hodnocení nastaveno takovým způsobem, že 60% je hranice nutná pro úspěšné absolvování studia a 75% je hranice pro vyznamenání (distinction). Cambridge nechce příliš studentů „vyhodit“. I když je mnoho oborů velmi náročných, rozhodně to není tak jako třeba na MFF UK nebo FJFI ČVUT, kde se procento neúspěšných studentů pohybuje v řádech mnoha desítek procent. Na druhou stranu je Cambridge poměrně skoupá na udělování distinction. V případě mého studijního oboru bylo distinction uděleno jen pět studentům ze 72, kteří dokončili studium. Počet těch, kteří studium nedokončili z důvodu špatných výsledků zkoušek, není uveřejňován, v případě mého studijního programu se může jednat velmi zhruba o 10% studentů. Tj. fakulta se snaží, aby drtivá většina studentů získala u zkoušky bodové hodnocení v rozsahu 60–75%. Proto přicházejí ke slovu různé přepočty, aby bylo tohoto cíle dosaženo. Ve výsledku se tedy jedná spíše o relativní než absolutní hodnocení, byť to není explicitně vysloveno. Klidně se může stát, že písemná práce se vám zdá lehká a napíšete ji skvěle, nicméně k vaší smůle ji skvěle napíše i většina spolužáků, proto dostanete 70 %. Na druhou stranu u jiné písemné zkoušky nezodpovíte půlku otázek, nicméně vaši spolužáci nezodpoví dvě třetiny otázek, a proto dostanete 75%. Pro člověka zvyklého na český systém, kde není problém dostat 95%, pokud je excelentně připraven, anebo 20%, pokud neumí nic, je tento systém poměrně těžce „stravitelný“.

Koleje a studentský život

Každý student na Cambridge je členem jedné z kolejí, kterých je momentálně 31. V případě bakalářských studentů (undergraduate) na výběru koleje velmi záleží, neboť kolej částečně organizuje jejich výuku. U graduate studentů již kompletní výuku zabezpečuje univerzita, nicméně volba koleje stále hraje roli, např. kvůli financování studia (některé koleje nabízí mnoho druhů finanční pomoci, jiné méně).

Koleje fungují takovým způsobem, aby kompletně saturovaly vaše potřeby, ať už studijní či volnočasové. Samozřejmostí je vlastní knihovna s rozličnými zákoutími vhodnými pro intenzivní studium a jídelna servírující především typickou britskou kuchyni. V rámci každé college funguje několik desítek sportovních klubů. V nabídce dalších služeb se to už dost liší, některé koleje jsou hrdé na vlastní kino, jiné na svůj studentský bar s velmi levným pivem. Oblíbenou večerní kratochvílí snad všech studentů jsou tzv. formals. Jedná se o formálně laděné večeře, které každá college připravuje přibližně dvakrát týdně pro své členy a jejich hosty.

Velké množství národností se sdružuje do vlastních organizací (societies), ty větší z nich pořádají pro své členy velké množství různorodých akcí. Dle Karla Kabelíka, loňského prezidenta Czechoslovak Cambridge Society, měla society na konci školního roku 2011/2012 86 členů, přičemž Čechů je cca 50. Československá society pořádá zhruba jednu akci za měsíc, v posledním roce se jednalo o různé výlety (např. návštěva československého majálesu na české ambasádě v Londýně), dále projekce českých filmů atd. Pod křídly univerzity funguje 52 sportovních societies, celkový počet societies (tj. včetně sportovních a národnostních) je potom okolo 400. Skutečně nikdo tedy nemusí mít strach, že by si nenašel society blízkou jeho zájmům.

Závěrem

Suverénně největší přidaná hodnota studia na škole jako Cambridge tkví v lidech, s kterými jsem se měl možnost na Cambridge potkat. Nachází se zde široké spektrum velmi zajímavých studentů, kteří rozhodně mají co říci.

Pokud vás baví studovat a máte dobré známky, tak vám doporučuji možnost studia na špičkové univerzitě důkladně zvážit. V případě jakýchkoliv dotazů mě kontaktujte na pavel.hait@mensa.cz.

Přijímací řízení do magisterských programů britských univerzit jsou ve většině případů podobná. Neprobíhají zde žádné osobní pohovory, o přijetí je rozhodnuto na základě dokumentů, které si od vás univerzita vyžádá. Součástí jakékoliv přihlášky na magisterský program na Cambridge University jsou obvykle tyto materiály:

• soupis známek za celou dobu vysokoškolského studia,
• jazyková zkouška – IELTS či TOEFL na určitý počet bodů,
• motivační dopis,
• doporučení od několika vysokoškolských pedagogů

Požadavek na vysoké skóre z jazykové zkoušky rozhodně není nesplnitelný. Cambridge je navíc v tomto požadavku do určité míry benevolentní. Jazykový požadavek nemusí být splněn v době odeslání přihlášky, stačí, pokud doložíte jeho splnění na začátku studijního programu v případě, že jste přijati. Také můžete absolvovat letní kurz angličtiny organizovaný Cambridge University. Jeho úspěšným dokončením vám bude jazykový požadavek bude uznán jako splněný. Přihláška do daného studijního programu často vyžaduje další dokumenty/testy. V mém případě se jednalo o test GRE, což je celosvětově standardizovaná zkouška pro vysokoškoláky rozdělená do tří částí – matematické, esejové a verbální. Pro přijetí do mého programu bylo třeba získat prakticky plný počet bodů z matematické části a nadprůměrný počet bodů z esejové části. Důležitým kritériem výběru uchazečů je dle mého názoru univerzita (univerzity), na které (kterých) uchazeč studuje nebo studoval. Pokud nějací absolventi vašeho studijního oboru z vaší univerzity úspěšně zvládli studium na Cambridge, výrazně to zvýší vaše šance na přijetí. Nicméně rozhodně to má cenu zkusit, i když jste z vašeho oboru z vaší univerzity první!

Studium ročního magisterského programu ve Velké Británii není levnou záležitostí. Roční školné se pro občana EU pohybuje v rozpětí 6 000–15 000 liber, pro studenty mimo EU je to pak řádově 16 000–25 000 liber. Zde je nutno podotknout, že v rámci Velké Británie nemá Cambridge University nijak nadstandardní poplatky. Pro porovnání nabízím tabulku, která uvádí výši školného u ekonomicky zaměřených magisterských programů na nejlépe hodnocených britských univerzitách pro studenty z Evropské unie.

* Dle Complete Student Guide by Independent.

** Pozici sdílí s Warwick University.

Některé univerzity z Top 10 nejsou v žebříčku uvedeny, neboť žádný magisterský program ekonomie nenabízí. Ze seznamu jsou vynechány univerzitní „Business Schools“, jejichž programy jsou zaměřené na jiné typy studentů.

Z tabulky je patrné, že Cambridge není nijak výrazně dražší než alternativní programy z hůře hodnocených univerzit. Navíc relativní cena programu v současné době velmi klesla kvůli několikanásobnému navýšení poplatků za bakalářské studium, které stálo do letošního roku maximálně 3 375 liber ročně, tj. několikanásobně méně než magisterské studium. Nicméně od
letošního roku se hranice maximálního bakalářského školného posunula na 9 000 liber ročně (a žádané univerzity se zachovaly tržně, tedy okamžitě zdražily na tuto úroveň), čímž se velmi přiblížila ceně školného za magisterské programy.

Pokud se vám výše školného zdá hodně vysoká, ještě to neznamená, že se na některou z top britských univerzit nemůžete přihlásit. Co se týká financování studia, českým studentům se v posledních několika letech začalo blýskat na lepší časy. Objevilo se několik nových nadačních fondů zacílených na podporu vysokoškolského studia českých studentů na prestižních univerzitách. Od roku 2008 poskytuje nadační příspěvky The Kellner Family Foundation formou projektu Univerzity. Od roku 2010 přispívá také Nadace Zdeňka Bakaly a od roku 2011 funguje za stejným účelem Nadace Krskových. Já jsem stipendistou poslední z uvedených nadací. Krsek Foundation má nyní ve výběrovém řízení zaveden inteligenční test, což by mělo uchazečům z řad Mensy přinést signifikantní konkurenční výhodu oproti ostatním kandidátům.

Kdybychom porovnali počet Čechů studujících na několika celosvětově nejlépe hodnocených školách a počet stipendií nabízených českými nadacemi, dospějeme k závěru, že stipendium rozhodně dostanou desítky procent z nich. Obecně platí, že čím lepší univerzita, tím větší šance pro získání finanční podpory. Řadu
stipendií poskytují také přímo konkrétní univerzity.

Moje osobní rada zní: pokud se rozhodnete pro přihlášku na jednu z vysoce hodnocených univerzit, tak do toho jděte naplno! Jinými slovy, každé části přihlášky věnujte maximální úsilí, protože velmi kvalitně zpracované materiály jsou v případě škol jako Cambridge nikoliv postačující, ale naprosto nutnou podmínkou k přijetí. Rozhodně začněte s přípravou přihlášky co nejdříve,
abyste vše v klidu stihli. V případě jakýchkoliv dotazů mě můžete kontaktovat.

Dle oficiálního popisu je program CERN Technical Students určen těm, kteří mají v rámci svého vysokoškolského studia předepsanou povinnou praxi v oboru a chtěli by ji strávit prací na projektu v CERNu. Podrobnější zkoumání podmínek ovšem ukazuje, že to tak nemusí být doslova a možnost na 6 až 12 měsíců vyrazit do CERNu má většina studentů technicky zaměřených vysokých škol.

Práce

Pracovní náplň může být vskutku rozmanitá, záleží na tom, jaký vedoucí si Vás na základě Vašich schopností vybere. Projekty začínají u čistě hardwarových a končí u klasického vysedávání u počítače a programování. Ve většině případů se jedná o konkrétní ucelený projekt, na kterém budete pracovat po celou dobu svého kontraktu.

Například italská studentka dostala za úkol vyrobit nástroj pro testování přepěťové ochrany magnetů a to od návrhu a stavby vysokonapěťového zdroje a potřebné elektroniky pro generování pulsů, až po vyhodnocení testů provedených na skutečných magnetech. 

Další student dostal za úkol napsat ve VHDL firmaware pro čipy na konverzi signálů, kód vypálit na programovatelné obvody, tyto podrobit testování na připravené aparatuře a nakonec plošné spoje s čipy zamontovat do detektoru. 

Mnoho dalších projektů spočívá v tvorbě nástrojů (programů) pro analýzu různých typů fyzikálních dat, ať se již jedná o hledání charakteristiky projevů rozpadů částic nebo chování určitých zařízení v konkrétních podmínkách.

Samozřejmě je nutné počítat s tím, že se během doby trvání vyskytnou různé nárazové akce, při kterých Vás vedoucí převelí na něco jiného kde bude momentálně potřebovat pomocnou ruku. Obecně se ovšem dá říci, že máte velkou šanci se skutečně plně věnovat tomu, co Vám jde nejlépe a udělat kus skutečně použitelné práce. 

Praktické informace

Nepočítejte s tím, že by Vás někdo vodil za ručičku a staral se o Vás jako kdybyste byli na Erasmu. Jediné, co Vám osobní oddělení dá do ruky bude pracovní smlouva a hromada lejster o výhodách statutu pracovníka mezinárodní organizace, další zařizování bude čistě na Vás. To v první řadě obnáší hledání bydlení, zvlášť pokud nechcete jako jeden můj kamarád spát týden ve stanu. 

Z osobní zkušenosti musím říci, že snaha cokoliv zařídit na dálku, nemáte-li na místě spřízněnou duši, je skutečně úmorná a obzvláště, co se bydlení týče, ne příliš účinná. Vřele proto doporučuji si na první týden, čtrnáct dní nebo měsíc najít přechodné bydlení, například CERNský hostel (pozor musí se rezervovat dlouho dopředu) a následně bydlení hledat až „in persona,“ kdy se můžete na všechno hezky podívat. Kreativita majitelů při psaní popisů bývá značná. 

Předem upozorňuji, že bydlení je velmi drahé a nedivte se, pokud budete platit 500 franků za měsíc za „studio“ ve sklepě a 1000 franků za měsíc za nejobyčejnější 1+1 v levnějším případě. 

V CERNu si můžete zdarma zapůjčit průměrné kolo. Na cestování do práce a na nákup asi bude stačit, na cyklistiku určitě nikoliv. Pokud budete bydlet na francouzské straně kde je levněji, počítejte s tím, že všude bude daleko a veřejná doprava mizerná nebo neexistující, automobil Vám proto přijde vhod. Koupit ho můžete na místě, ale budete muset zvládnout registraci ve francouzštině.

V CERNu se domluvíte anglicky. Je pravda, že v některých, většinou podpůrných sekcích, mluví o poznání raději francouzsky, ale vždy to nakonec zvládnete jen s angličtinou. 

To ovšem neplatí za branami CERNu. Neznalost francouzštiny pro Vás bude velký handicap při hledání bytu a jakémkoliv jednání s úřady. Pokud francouzsky neumíte, snažte se spřátelit s někým kdo umí. Pokud můžete, doporučuji se alespoň trošku naučit před příjezdem, velice to oceníte. CERN nabízí kurzy pro své zaměstnance, a tak můžete pokračovat v sebezdokonalování i na místě. 

CERN Vám bude po dobu pobytu vyplácet „kapesné“, které je dostatečně vysoké na to, abyste mohli v regionu pohodlně žít (na studentské poměry). Pokud budete šetřit můžete si dokonce docela dost peněz naspořit. Na druhou stranu také můžete vše „investovat“ do zkoumání krás okolí a zábavy, protože možností se nabízí nepřeberná kvanta – stačí se pomocí internetových diskusí seznámit s ostatními studenty. Většinou jich je v CERNu alespoň stovka, a proto se vždycky najde nějaká zajímavá akce. Další možnosti vyžití nabízejí CERNské kluby, které pořádají rozličné aktivity od tancování, lyžování a koncertů, až po turnaje v šachu.

Jak se stát technickým studentem?

Drobný háček, či spíše hák, pro české studenty spočívá v tom, že po dobu trvání programu musíte zůstat studenty své školy a měli byste mít potvrzení, že program patří do, nebo podporuje Vaše studium. 

Naštěstí lze i tento problém překonat. Potřebujete k tomu dvě věci: mít možnost zapsat si minimálně na jeden semestr diplomovou práci a žádné další předměty a dobrý vztah s vedoucím své diplomové práce. Finta spočívá v tom, že se s ním domluvíte, aby Vám na hlavičkový papír školy potvrdil, že on si myslí, že ve Vašem případě považuje praktickou zkušenost pro řešení Vaší diplomky za nezbytnou a doporučuje jí. Nakonec, není nic lepšího, než když budete na diplomce pracovat na plný úvazek. Nicméně v rámci upřímnosti by bylo vhodné vedoucímu též říci, že Vám píše svým způsobem bianco šek, protože se může stát, že vás v CERNu přidělí k jinému projektu než je ten, o kterém sníte, a pak budete buď diplomovou práci smolit po večerech a nebo si na další semestr studium přerušíte, abyste jí mohli dopsat. Na druhou stranu, ani tato varianta není špatná, ve Švýcarsku si bez problémů ušetříte na to, abyste mohli v Čechách dalších půl roku pohodlně žít a psát.

Posléze vyplníte relativně rozsáhlou elektronickou přihlášku, nahrajete do systému svůj životopis a případné certifikáty a budete čekat, zda si Vás někdo vybere. 

Počítejte s tím, že vedoucímu Vašeho projektu v CERNu záleží na tom, aby si nabral někoho schopného, takže se může stát, že Vám na mobil, který jste upřímně vepsali do přihlášky, jednoho dne zavolá podivné číslo, chci říci normální švýcarské číslo, a vedoucí si vás rovnou hezky v angličtině prozkouší z toho, co jste na přihlášce uvedli, že umíte, aby si ověřil, že nelžete. 

Závěrem

Pokud Vás zajímá fyzika (a)nebo programování, berte všemi deseti. Budete jen těžko hledat něco, co by dodalo takový urychlující kopanec Vašemu profesnímu životu a, řekněme to na rovinu, i vaší peněžence, a přitom to byla taková legrace. Nejbližší uzávěrky přihlášek jsou 13. března, 7. srpna, a 23. října 2009. 

CERN

CERN se nachází na okraji Ženevy na hranicích Švýcarska a Francie v malebném kraji obklopeném bělostnými vrcholky věčně zasněžených Alp. Laboratoř s více než 50letou historií společně založily evropské země jako vědeckou protiváhu USA. Ve svém oboru se díky společnému evropskému úsilí CERN drží na světové špičce a jaderná fyzika se díky němu stala jednou z mála oblastí, ve které nejlepší světové mozky míří do Evropy.

Hlavním posláním organizace s rozpočtem cca. 20 mld. Kč ročně je základní výzkum v oblasti stavby, podstaty a vzniku hmoty jako takové. Největším a nejmodernějším zařízením laboratoře je bezesporu unikátní gigantický částicový urychlovač LHC, který vědcům umožní prozkoumat chování hmoty v podmínkách panujících několik zlomků vteřiny po vzniku vesmíru.

Asi nejznámějším „vedlejším produktem“ zdejšího výzkumu je world wide web neboli internet tak, jak jej známe dnes – právě v CERNu totiž vynalezli, původně pro vědecké účely, způsob, jak na existující, avšak nudnou americkou počítačovou síť přinést barevné stránky s obrázky, které se staly fenoménem začátku 21. století.

Země ohně a ledu

Kam za poznáním vyrazit? Třeba na Island! Tato země je u nás pravděpodobně známější skrze jiné přednosti než-li školství, avšak i studentům má opravdu co nabídnout.

Jedním z hlavních motivů, který na tento větrem bičovaný skalnatý ostrov v severním Atlantiku přilákal mě, se ovšem stala zdejší společnost. Mezi osadníky, kteří zde po mnoho staletí museli společně bojovat s přírodou o holé přežití, se vytvořily normy, které nemají v naší společnosti zatížené dědictvím komunismu obdoby. Ač se Island v posledních desetiletích z chudé země vyhoupl na špici ekonomického žebříčku, zvyky přetrvaly a místní většinou vůbec nenapadne, že by někdo mohl mít něco jako zlý úmysl. Když nám zástupkyně univerzity předávala kartičku umožňující nepřetržitý vstup do budovy knihovny i v době, kdy tam není žádná služba, jediné, co nám důrazně kladla na srdce bylo, abychom po sobě vždy pečlivě uklidil všechen nepořádek. Nikoho ani náhodou nenapadlo zmínit, že bychom neměli například odnášet knihy (počítače, křesla …), které mimochodem nemají vůbec žádné ochranné prvky. Podobný duch prostupuje napříč celou společností a vytváří jen obtížně popsatelnou atmosféru, kdy si člověk na ulici stále připadá skoro jako doma.

Příroda, ač často není k lidem zrovna přátelská, má neuvěřitelně silné svébytné kouzlo. Krajinu jako by namaloval úplně jiný malíř než-li ten, který se chopil štětců u nás. Ostré jasné hrany, paleta barev s převahou červených, modrých a černých tónů, tvary, které připomínají duchy z nejstrašnějších nočních můr, to vše vytváří jen obtížně popsatelnou scenerii, která vás doslova očaruje. Najednou není vůbec těžké uvěřit na místní trolly a skřítky. Člověk by mohl jen stát na místě a rozhlížet se, pořád by bylo na co se dívat a co nového objevovat.

Studium na Islandu

Co se školství týče, začnu stručným faktem ze statistické ročenky – výdaje na školství v poměru k HDP: 8,5 %. Toto číslo hovoří za vše. Vzdělání tu je zkrátka prioritou a všichni se podle toho chovají. Pro své semestrální studium v oboru managementu jsem si vybral Reykjavik University, největší místní soukromou vysokou školu a druhou největší školu na Islandu.

Pro studenta ukovaného českými podmínkami by vstup na zdejší univerzitní půdu mohl způsobit těžký kulturní šok. Ze všech činů i detailů je okamžitě jasně patrné, že univerzita tu existuje pro studenty, proto aby jim nabídla vědomosti, které uplatní ve svém životě. Naprostá většina zdejších profesorů má zkušenosti s výukou v zahraničí, většinu odborných předmětů vyučují lidé, kteří se podobnou tématikou zabývají i v praxi. Tam kde místní odborníci nestačí, neváhá škola pozvat profesory z ciziny.

Sám mám zapsány čtyři předměty (každý za 7 kreditů). Například předmět „Portfolio Management“ nemá přednášky a cvičení pravidelně, naopak přibližně jednou za tři týdny přiletí profesor z Boston University a potom následují 3 dny intenzivní výuky a to včetně soboty.

Na předmět „Business Ideas and Design“, který je o tom, jak přetavit novou myšlenku v úspěšnou firmu a posléze peníze, přilétá každý pátek z Londýna člověk „z praxe“. Střední školu sice nedokončil, ale zato stál u zrodu dvou dnes největších Islandských mobilních operátorů, založil druhou největší Islandskou softwarovou firmu, tři telekomunikační firmy ve Skandinávii a další dvě ve Velké Británii.

To že se v každé třídě najde několik starších lidí, které na konkrétní „přednášku“ z firemní kanceláře vyslal zaměstnavatel jen zdůrazňuje fakt, že to co se zde nabízí jsou vědomosti, které žijí, které člověk uplatní. Fakulta dále pravidelně organizuje speciální aktivity pro studenty, většinou se jedná o formální i neformální setkání s lidmi z praxe nejen islandské. Fantazii se však meze nekladou, a tak na zahájení jednoho z kurzů nám uspořádali koktejlovou párty s živou hudbou.

Takovou malou, ale doslova sladkou, třešničkou na dortu jsou potom automaty na kávu rozmístěné v budově školy, které se nedožadují žádných mincí, stačí jen přijít a zmáčknout knoflík.

Zkrátka studium zde je o něčem jiném. Mám pocit, že 28 ECTS kreditů, které mám zapsané tento semestr na Reykjavík University, mi dá do života mnohem více, než-li 62 ECTS kreditů na VŠE, které jsem absolvoval v semestru předminulém.

Jak na Island?

Možností je několik. Já vřele doporučuji využít programu Finančních mechanismů EHP a Norska, který je u nás administrování Národní agenturou pro evropské programy (NAEP). Samotný program vám sice ani nezabalí kufr, ani nedá pac a pusu, to si musíte vyřídit sami, ale nabízí možnost získat relativně velmi solidní grant, který vaše studium hmotně podpoří.

Program není vázán ani na konkrétní školu, ani na konkrétní obor, je dostupný všem studentům v ČR a podporuje výjezd na jakoukoliv uznanou vysokou školu v cílových zemích (Island, Norsko, Lichtenštejnsko). Školu si musíte najít a své přijetí na ni zařídit sami. V tom vám nikdo nepomůže. S výhodou lze sice využít některé postupy pro studenty programu Erasmus, nicméně je potřeba si pečlivě hlídat, aby byly dodrženy některé specifické podmínky tohoto programu.

Samotný grant se skládá z paušální částky, která činí 780 Eur na měsíc, úhrady nákladů na cestu do cílového místa a úhrad několika menších položek jako je pojištění, náklady na povolení k pobytu a učebnice.

Přehledné srovnání s Erasmem

FM EHP/Norska vám nabízí podstatně větší svobodu a volnost při výběru školy a možnost poznat místa, kam byste se normálně nedostali a to za podmínek, kdy nemusíte rozbíjet prasátko (chci říci rozprodat vaše vyvážené a rostoucí portfolio) a zadlužit se až po uši. Cenou, kterou za to ovšem „platíte“ je fakt, že si vše musíte zařídit sami a to často v podmínkách, kdy některé strany nevědí jak postupovat a je potřeba podrobně vysvětlovat, co potřebujete.

Stručný návod jak postupovat při podání žádosti

Zajděte na stránky NAEP a pročtěte si podmínky programu. Je to zdlouhavé a úmorné čtení, ale dozvíte se skutečně vše, co potřebujete vědět i to v jakém sledu je třeba podniknout další kroky.

Porozhlédněte se a vyberte si školu, kam byste chtěli vyrazit. NAEP nabízí seznam a v dnešní době internetu je to hračka. Pro zájemce o studium na Islandu v oborech management nebo ekonomie určitě doporučuji Reykjavík University, naopak na právo, jazyky a místní historii je prý lepší University of Iceland.

Napište do mezinárodní kanceláře dané univerzity a zeptejte se, zda by byla ochotná vás za podmínek daných grantem přijmout (máte zvláštní status a většinou potřebujete potvrzení o přijetí dříve, než mají uzávěrku přihlášek, u obou zmíněných univerzit to lze). Pokud ano, máte napůl vyhráno.

Nyní přichází na řadu poněkud ubíjející cesta, kdy musíte pečlivě vyplnit stohy formulářů, bude jich více než se na první pohled zdá, odeslat je na správná místa, vyurgovat, aby vám byly včas navráceny se správnými razítky a postoupit je na další místa. Mezi tím vším trpělivě vysvětlovat,vysvětlovat a vysvětlovat. Práci vám může usnadnit Oddělení zahraničních styků školy, který má o programu dobré informace a může případně poradit kam mají směřovat vaše další kroky.

Pokud se vše podaří, přichází na řadu ta druhá půlka napětí, doufat že komise NAEP přidělí grant právě vám. Správně vyplněná žádost a zodpovědně napsaný motivační dopis poukazující na něco hlubšího, než-li že si chcete za cizí peníze vyjet popíjet vám určitě pomohou. Poměr schválených žádostí k podaným byl zatím ve většině kol cca. 50 %, což si myslím je velice rozumná hranice.

Uzávěrky bývají 15. dne v měsíci květnu a říjnu, vždy na následující semestr. Vyplatí se přemýšlet a plánovat dopředu. Já na své žádosti odevzdané v květnu 2008 začal pracovat již koncem ledna 2008.

Kde hledat další informace

• Reykjavik University

• University of Iceland

• NAEP

• NAEP, Mobilita studentů

• Island

• Můj Islandský blog