Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Myslím, že člověk se nestane mensantropem proto, aby se stal mensantropem. Prostě to nějak vyplyne z toho, jak žije a co považuje za své životní poslání. A jak účinněji pomoci lidstvu, než tím, že k tomu budeme inspirovat druhé? Proto jsem další díl svého seriálu věnoval člověku, který, byť je na světě teprve 32 let a mensanem jen chvilku, už stihl rozjet několik aktivit z velmi rozličných oblastí, ale všechny s cílem inspirovat.

David Ježek se narodil v roce 1992 a přesto, že se v dětství modlil za zrušení povinné vojenské služby, tak ve svých 25 letech vstoupil do armády, absolvoval misi v Afghánistánu, pěší pouť do Santiaga de Compostela, pobyt ve tmě, sportovní soutěž CZECHMAN, napsal knihu a publikoval podcast (nejen) o filozofii…

Davide, co jsi zač? Kde ses vzal? Jaký byl tvůj život od narození do teď?

Narodil jsem se v Praze, ale z rodinných důvodů jsme byli nuceni se přestěhovat do Tábora. Tam jsem vyrůstal od svých sedmi let a v osmnácti jsem se osamostatnil. Šel jsem studovat do Budějovic na Jihočeskou univerzitu obor tělesné výchovy a sportu a na navazující magisterské studium na jsem se vrátil do Prahy na FTVS Karlovy univerzity. Tam studuji i nyní, protože dělám ještě rigorózní řízení. K tomu ještě studuji VOŠ v Moravské Třebové, obor Ochrana obyvatelstva.

K armádě bych rád řekl nějaký srdceryvný příběh o tom, že můj táta, můj děda a táta mého dědy byli vojáci a všechno k tomu směřovalo, ale ve skutečnosti to je úplně naopak. Jako malý jsem se chodil i modlit do kostela, aby zrušili povinnou vojenskou službu. Spíš to byla shoda okolností, že se mě kamarád zeptal ve správnou chvíli, kdy jsem cítil, že potřebuji ve svém životě změnu.

Vstupem do armády se skutečně kompletně změnil můj život. Do té doby jsem byl pánem svého času. Trénoval jsem klienty, učil na škole a občas se šel na bazén opálit jako plavčík. Jako trenér jsem byl vlastně ten, co svým způsobem „buzeroval“ někoho a najednou se situace otočila. Lidé, kteří vůbec nevěděli, kdo jsem, na mě začali křičet, že mám špatně zapnutou blůzu, že jdu o minutu pozdě a tak. To byla velká změna.

Během vojenské kariéry jsem se začal věnovat i dalším projektům. Začal jsem psát knížku. Věnuji se snowboardingu jako rozhodčí na nejvyšší možné úrovni, podílím se na charitativních akcích a podstatnou část mého času bere i můj nový podcast.

Podcast jsem začal hlavně proto, že některá z témat, kterým se tam věnuji, jsou mé budoucí státnicové otázky. Tak jsem si řekl, že když si na to vypracuji scénář a začnu se učit o tom mluvit, tak to je v podstatě ta nejlepší možná příprava. A když to zajímá mě, protože já rád tyhle věci poslouchám třeba v autě, tak by to mohlo zajímat ještě někoho jiného. Neplatím si žádnou reklamu, aby se to proslavilo, je to spíš pro moje vlastní účely, a pokud to někoho zajímá, tak jenom dobře.

Říkáš, že k armádě tě dostala jedna jediná otázka. Co to bylo za magickou otázku?

Milníkem se stal pro mne v mých studentských letech film Yes Man s Jimem Carreym. V tu dobu jsem nikam moc nechodil, byl jsem takový spíš introvertní typ. Po shlédnutí toho filmu jsem ale začal být trošku víc otevřený. Začal jsem častěji na otázky a výzvy odpovídat ano. Tak když se mě kamarád zeptal: „Nechceš se mnou nastoupit do armády?,“ odpověděl jsem: „Tak jo.“

On tam šel ze stejného důvodu jako já. Potřeboval změnu. Byl to můj spolužák jak v Budějovicích, tak na navazujícím studiu v Praze. V knize ho popisuji jako Štěpánku a je to vlastně můj nejlepší kamarád. Šli jsme stejný turnus, spolu jsme absolvovali kurz základní přípravy i výběrové řízení k výsadkářům do Chrudimi. Vlastně i v misi jsme bydleli naproti sobě, takže od té doby jsme spolu byli prakticky každý den.

Co tě vedlo k potřebě změny?

Pracoval jsem jako trenér v pěti šesti různých fitness centrech, a vlastně celou dobu jsem si všechno řídil sám. Svým způsobem to bylo super, protože od rána do večera jsem sportoval. K tomu jsem ještě učil na škole a po nějaké době mě to začalo vysilovat. Uvědomil jsem si, že nemám prakticky žádné volno a už ani z toho sportu nemám takovou radost.

Co jsi dělal v dětství za sporty, které tě nejvíc bavily?

Pravidelně jsem chodil do Sokola. Asi každý sport, který existuje, jsem nějakým způsobem zkoušel. Byl to hokej, volejbal, basketbal, fotbal jsem hrál delší dobu i téměř na profesionální úrovni. Druhý takový dominantní sport byl florbal, ale myslím, že můj pohybový základ byl díky Sokolu prakticky v každém sportu. Ta všestrannost mi hodně pomohla zvládat tělocvikářskou školu lépe, než spolužáci, kteří třeba dělali jeden sport vrcholově, ale byli skvělí jen v jedné oblasti, kdežto na tuhle školu člověk potřebuje být zdatný ve všech oblastech.

Lákal tě někdy IRONMAN?

IRONMAN mě láká. Letos jsem absolvoval Czechmana. Dřív mě to nelákalo, ale teď jsem nějak začínal v sobě cítit, že bych si to měl zkusit. Že když se všude chlubím, že jsem všestranný sportovec, tak bych ho měl absolvovat. Tak jsem začal dvouměsíční přípravu a když jsem splnil, co jsem si vytyčil, tak jsem si řekl, že někdy v budoucnu bych měl asi absolvovat i Ironmana.

Jak do toho všeho zapadá Mensa? A co tě vedlo k tomu, že jsi šel na IQ test?

Určitě mě k tomu nikdy nikdo nevedl, ale ve školách mi vždycky tyhle typy testů vycházely dobře. IQ testy jsou i součástí přijímacích testů do armády. V Chrudimi, což je výběrový útvar, je to ještě trošku složitější než dostat se „jenom do armády“. Tak jsem usoudil, že by bylo fajn si udělat i oficiální test od Mensy, abych věděl, jak na tom jsem. Vždycky jsem si říkal, jestli jsem divný, anebo jestli jsem chytrý. A Mensa mi řekla, že možná jsem divný, ale i z hlediska IQ to nebude špatné… [smích]

Co tě přesvědčilo, aby ses stal členem Mensy? Nebo tě nic přesvědčovat nemuselo?

Nic mě přesvědčovat nemuselo. Já spoustu věcí činím z toho, že ke mně najednou začnou přicházet. Stalo se mi třeba, že během dvou tří měsíců mi nezávazně na sobě pět lidí, kteří se neznají, začalo říkat, ať zkusím testy do Mensy. Takhle to vlastně ke mně samo přišlo.

Jak to v reálu vypadá s volným časem v armádě? Někdo může mít pocit, že armáda mu nalinkuje sto procent toho, co dělá, ale na mě to působí, jako by se ti tím otevřely dveře k těm dalším aktivitám, protože jich neděláš zrovna málo. Kde na ně bereš prostor?

Rozhodně to není tak jednoduché, jak to vypadá. Jeden z milníků pro mne byl moment, kdy jsem začínal cítit, že v armádě hloupnu. Třeba jsem si chtěl s někým začít povídat a kolikrát jsem nevěděl, jak dokončit větu. Zejména ze začátku, kdy mi stačilo jen potvrzovat rozkazy.

Voják prostě dostane úkol a ten má splnit. Nemusí přemýšlet nad tím, proč ho má splnit. Najednou jsem začínal mít pocit, že skoro až koktám, když jsem chtěl něco někomu říct. Tak jsem se začal mnohem víc věnovat četbě a vrátil se ke studiu. Pak přišla příprava do Afghánistánu a já si řekl, že pokud se vrátím živý, tak kompletně změním svůj život a první, co udělám, bude, že dokončím magisterské studium.

Naštěstí jsem se vrátil, pustil se do příprav na státnice a zjistil jsem, že mě zase hrozně baví se učit. Tak jsem začal studovat další školu a věnovat se té spoustě projektů. Ale je to vykoupené tím, že nemám prakticky žádný volný čas. Neustále musím něco organizovat. Jsem například také předseda footbagové asociace, teď budeme chtít pořádat mistrovství světa v České republice za dva roky. Takže stále něco dělám, ale vzniklo to vlastně až poté, co jsem se vrátil z Afghánistánu.

Jaké jsi zažíval pocity ohledně odjezdu na misi?

Říká se, že voják s misí nepočítá, dokud tam reálně není. My jsme to měli nastavené tak, že dokud jsme neseděli v letadle, tak jsme počítali s tím, že se něco může změnit. Když už se to blížilo, byl týden do odjezdu, tak trošku zaúřadovala moje prokrastinace. Místo abych včas sepsal závěť, nakonec jsem jen pár hodin před odletem zapnul kameru a natočil rozlučková videa.

Emočně to bylo zvláštní období, svým způsobem jsem se těšil, ale samozřejmě jsem se i trochu bál, byl jsem plný očekávání a nevěděl jsem, jak se s někým rozloučit. Hlavu jsem měl stále nastavenou tak, že se nemůže nic stát, ale musel jsem brát v potaz i to, že už několik kolegů tam zahynulo, některé jsem i znal.

Měl jsem určitě zdravý respekt před tím, co mě čeká. Moje kniha začíná předmluvou, která je vlastně přepisem videa, kde jsem se loučil se životem, které jsem natočil pro případ, že bych se již nevrátil. Tohle video by pak dostala moje rodina a moji nejbližší. Při tom videu jsem uronil i nějakou tu slzu, bylo těžké představit si, že jsem zemřel.

Zmínil jsi, že studuješ tři školy najednou. Jedna je to magisterské studium FTVS, o čem jsou ty dvě další?

Jedna je to rigorózní řízení na Karlově univerzitě. To je zaměřené na filozofii. A pak elektromechanik v Chrudimi. V podstatě z každého šuplíku něco. Vlastně jednu střední školu, jednu vyšší odbornou a jednu vysokou. Snažím se být takový multitalentový.

Myslíš, že v dnešní době může ještě něco jako polyglot existovat, že na to lidská kapacita vůbec stačí?

Já se snažím dokázat, že to možné je, ale občas mám sám pocit, že ne. [smích] Pravdou je, že úroveň v mnoha oblastech je tak vysoká, že pokud člověk chce být v něčem nejlepší, tak se dané věci zřejmě musí věnovat naplno. Má variabilita činností vychází z toho, že vždycky říkám: Člověk by měl dělat to, co ho dělá šťastným.

Co všechno děláš za projekty a čeho se jimi snažíš dosáhnout? Kdyby tvůj život skončil, co bys zrovna teď považoval za svůj největší úspěch, kterým jsi naplnil jeho smysl?

Za svůj smysl života považuji to, že pohled zvenčí na můj život může inspirovat jiné lidi. Aby dejme tomu pracovali na svém osobním rozvoji, ať už z hlediska pohybové aktivity, ale i spirituální nebo intelektuální. Za důkaz toho, že to dělám správně, a důvod, proč tomu věřím a stále v tom pokračuji, považuji to, kolikrát už se mi stalo, aby mi někdo řekl, že kvůli mně změnil svůj život, že začal třeba studovat. Je vždycky moc hezké, když dostanu zpětnou vazbu, že jenom to, že já dělám, co mě baví, může ovlivnit někoho dalšího.

Těší mě pomáhat. Například celý zisk z mé kníhy jde do fondu solidarity. Podcasty nedělám proto, abych se proslavil, ale věnuji se tam nejen filozofickým tématům. ale rozebírám i životy filozofů tak, aby to bavilo a pomohlo to studentů ve školách. Nesnažím se ale říct, jak to je správně, spíš jen ukázat jiný úhel pohledu. Často zkouším do těch filozofických otázek zapojovat i další, aby mi napsali svůj názor. Je skvělý pocit, když kvůli mně někdo začne víc přemýšlet nad svým životem.

Když se učíš, tak ti to energii bere, přidává, nebo je to vyrovnané?

Zcela jistě mi to ze začátku energii bere, ale jakmile opravdu začnu, tak mi to energii dává.

Takže je to podcast, kniha, co dál?

Pak je to ten předseda footbagové asociace. To je sport, který se snažíme v Česku už nějakou dobu udržet. Má dvě odvětví – freestyle a footbag net. Freestyle se hraje s hacky-sakem, kdy si lidi kopou a dělají různé triky. Česká republika je v tomto sportu velmi úspěšná. Máme i mistry světa. Laicky to lze popsat tek, že s tímto malým míčkem si kopete přes badmintonovou síť, přičemž míček nesmí spadnout na zem.

Věnoval jsem se také chvilku skautskému oddílu Arditi, z toho jsem ale musel odejít, protože časově jsem to už nezvládal. Vedou ho vojáci z Chrudimi zase ve svém volnu, snaží se v podstatě děti vzít ven a učit je, jak se to dělalo dřív. Aby nekoukaly do mobilů a nehrály počítačové hry, tak je prostě odtáhnou někam do lesa, učí je rozdělávat ohně a tak.

A pak ten snowboarding. Když je sezóna, tak mi to bere prakticky každý víkend. Už když vezmu jenom tu samotnou přípravu, jako třeba teď mezinárodní školení ve Varšavě. Ten sport se neustále posouvá dále. Například, to co stačilo v roce 1998 na zlatou olympijskou medaili, by dnes možná nestačilo ani na kvalifikaci v juniorských kategoriích.

Kde se v tom vzala filozofie?

Mě dřív filozofie nebavila. Když jsme ji měli na škole, tak to vždycky přednášel nějaký starší pán, který mluvil monotónně. Při těch hodinách jsem často usínal. Pak jsem se k ní ale dostal sám na základě svých vnitřních pochodů. Začal jsem si o filozofii číst, koupil jsem si různé filozofické publikace a najednou jsem zjistil, že je velice krásná.

Je škoda, že je často předkládána studentům v nesrozumitelné formě, používají se složité cizí výrazy, kterým studenti nerozumí. Podstata filozofie je bádat, ale žák k tomu často ani nedojde, protože ho to přestane bavit, než tomu začne rozumět. Na školách je vyučována spíš historie filozofie. Jenom se učíme, jak to bylo, ale učitelé neučí žáky skutečně filozofovat.

Občas i v armádě nad vším přemýšlím. Snažím se věci vymyslet tak, aby se třeba dělaly smysluplněji, protože často se něco dělá jen proto, že se to tak dělalo vždycky.

Jaká je šance protlačit nějakou změnu, když vymyslíš lepší způsob?

Krásně to popisuje knížka Sám nejsi nic od Aleše Opaty. On tam vypráví, že když nastupoval do funkce náčelníka generálního štábu, tak měl několik projektů, které chtěl uskutečnit, aby se armáda někam posunula. Ale postupem času byl rád, když protlačil jeden nebo dva. Stejné je to i u mě. Nicméně mám pocit a věřím tomu, že se věci obracejí k lepšímu a své slovo dostávají vizionáři a lidé, kteří se snaží věci změnit k lepšímu.

Co máš právě rozečteného?

Teď zrovna tři knihy, ale asi nejvíc se věnuji filozofickému románu Hejno bez ptáků od Filipa Douška. Není to žádná oddechovka, ale koncept, jak Filip samotné dílo uchopil je fascinující. Další je od Aleny Mornštajnové Les v domě. A potom tam mám ještě na samotné epizody podcastu Aristotela.

Čteš i beletrii?

Samozřejmě, že ano. Mám ohromně rád historický román. Nikdy mě historie nebavila, ale třeba sága Rytíři z Vřesova od Františka Niedla je má velmi oblíbená. Mám rád i fantasy. Například Jméno větru od Patricka Rothfusse. Ale nemám vyloženě vyhraněný žánr, rád si přečtu cokoli.

Co se týče podcastů, chceš prozradit, na co se můžeme těšit v další sérii?

V polovině prosince 2024 bude končit druhá série podcastu. Po ukončení si udělám analýzu a sumarizaci toho o co byl největší zájem. Každopádně v další sérii se určitě budu věnovat olympijským hrám, jak Pierru de Coubertinovi, tak samotné olympijské myšlence. Mám připravené rozhovory se sportovci, ale hlavní vyvrcholení rozhovorů bude spojené kolem armády, filozofie, sociologie a víry. Aktuálně to ale ještě nechám zahalené pod rouškou tajemství.

K čemu bys chtěl inspirovat mensany? Co by mohli dělat, aby jejich život měl nějaký větší smysl?

Asi by to znovu navazovalo na to, jak já se snažím žít tak, abych někoho inspiroval, tak aby i oni inspirovali někoho dalšího. Když se někde zmíním o různých setkáních Mensy, nebo že jsem byl ve Švýcarsku, kde jsme navštívili CERN, tak si širší veřejnost často představí mensany jako takové podivíny, kteří nemají smysl pro humor. A to je velká škoda. Vždycky, když jsem se s někým z Mensy potkal, to byli zábavní lidé.

Jakých dalších akcí Mensy kromě výletu ses zúčastnil? Co by stálo za to víc zpropagovat?

Líbí se mi už jenom třeba tenhle náš rozhovor, i samotný časopis, jak je koncipovaný. Často se upozorňuje na zajímavé osobnosti a zajímavé lidi. Líbí se mi i soudržnost mensanů, že se pravidelně schází. Často je ku prospěchu, když tam člověk přitáhne i někoho dalšího, kdo není členem Mensy. Podle mne je skvělé, že to není nějaká uzavřená elita. Trochu mi osobně chybí nějaká aktivita, která by se zaměřovala čistě jenom na sport, těch tam tolik není.

Zvažoval jsi, že bys to sám vykopnul a něco zorganizoval?

Už jsem to měl několikrát i rozklikané, že udělám nějakou aktivitu, ale jak mám hodně projektů, je náročné to skloubit všechno dohromady. Je těžké naplánovat něco na měsíc dopředu, protože se může objevit nějaká vojenská akce, kam budu muset. Sám nemám rád, když někdo něco naplánuje nebo slíbí a pak to ruší na poslední chvíli. Ale věřím, že nějakou sportovní akci dříve nebo později uspořádám.

Co bys chtěl mensanům vzkázat na závěr?

Ať přemýšlí nad tím, co je skutečně dělá šťastnými. Jaký je smysl našeho života. Protože i jen přemýšlet nad takovými otázkami může náš život zkvalitnit.

V prvním týdnu byly již tradičně nosným programem šachy pod vedením mezinárodní šachové mistryně Natálky Kaňákové, která letos na tábor dorazila rovnou z Mistrovství světa univerzit v Ugandě. Pro děti byl každý den připraven nejen šachový trénink, ale také Rubikovky, kterým někteří věnovali každou volnou chvilku. Kromě toho jsme dětem nabídli tradiční táborový program – seznamovací aktivity, naši oblíbenou fotovýzvu, uzlování a venkovní šifrovačku. Na té bylo připraveno 14 stanovišť se šiframi na trase a další úkoly čekaly na týmy v cíli v budějovické Stromovce.

Zajímavým zpestřením byla návštěva Kendeho vily, kdy se v rámci workshopu „Slibuji na svou čest“ seznámili starší účastníci s foglarovskou atmosférou prvorepublikového skautského oddílu.  Také se zamýšleli nad tím, jaký význam měla slova svoboda, slib, čest a spravedlnost pro jejich vrstevníky v době protektorátu. Pro všechny věkové skupiny jsme měli připravený program v planetáriu a samozřejmě ani letos nemohly chybět pokusy z fyziky. Tentokrát nám Ondra Diviš připravil spoustu zajímavostí se suchým ledem. Pro děti jsou velikým lákadlem prostory sportovního centra, kde tábor každoročně probíhá, proto pro ně bylo letos připraveno překvapení ve formě ukázkového tréninku karate, aby si zkusily, jak se v prostorách funguje za běžného provozu.

Druhý tábor nazvaný Po stopách Sherlocka Holmese byl i v letošním roce doplněn výukou angličtiny, a to hravou prázdninovou formou, kdy klademe důraz především na konverzaci a na to, aby se děti nestyděly mluvit. Ani tento týden nechyběla fotovýzva stylizovaná do holmesovské tématiky a samozřejmě šifrovačka. Ta musí být naprosto odlišná od té z předchozího týdne, protože některé děti se účastní obou táborů, takže nové šifry, nové úkoly, nová trasa, ale také spousta nových zážitků. Součástí tohoto tábora bylo i překvapení pro starší, a to noční prohlídka Hardtmuthovy vily.

K Holmesovi patří chemická laboratoř, tu jsme i letos navštívili na Fakultě zootechnických věd Jihočeské univerzity. Kromě pokusů a laboratorní únikovky pro starší jsme měli možnost prohlédnout si část místního statku, dozvědět se spoustu informací o koních, zkusili si je vyčistit, a všichni, kdo chtěli, se na koních také projeli. Naši detektivové se vypravili také na krajské ředitelství policie. Starším byla odhalena tajemství operačního střediska, mladší si vyzkoušeli práci daktyloskopů. Různými technikami se učili snímat otisky a také prověřili své znalosti v připraveném kvízu. I druhý týden jsme navštívili planetárium a starší absolvovali únikovku.

Zvládnout 36 dětí bylo logisticky hodně náročné, nakonec jsme rozdělili odpoledne na tři bloky – sportovní, IQ fitness a angličtinu.  Děti se v přesně daných časech točily a tuto novinku jsme nakonec vyhodnotili jako funkční model, který bychom rádi využívali i v dalších ročnících.

Kromě připraveného programu je vždy součástí našich táborů spousta kvízových otázek, hromada odehraných her, hodně konverzačních témat, pohybu, spousta nových zkušeností a dovedností. Klademe důraz na práci v týmu, na zvyšování sebevědomí, na to, aby se děti cítily dobře. Každý tábor začíná seznamováním, kdy se mají děti různými formami představit. Jak se takové nadané děti představují? … „Jsem otravná. Jsem bláznivá. Dokážu během 25 sekund naštvat někoho z rodiny. Prý jsem neempatická. Mám rád dinosaury, protože ječí, jako já. Neumím se vyjádřit. Jsem divný.“

Ty děti ale nejsou vůbec divné, otravné, bláznivé. Jsou jenom trochu jiné než ostatní a často se poprvé dostávají do kolektivu, kde je jim dobře a kde nám kvetou před očima. Kde jsou kamarádské, inspirativní, společenské, … prostě hrozně fajn. A hlavně vděčné za to, že se jim někdo věnuje, že si s nimi povídá, že někoho zajímají.  Že dostávají úkoly a zadání, které jsou pro ně výzvami a ne nekonečnou nudou, která je často provází ve školních lavicích.

Velký dík všem, kdo jste se letos zapojili a udělali tábor takový, jaký byl. Vedoucím, instruktorům, dobrovolníkům z MS České Budějovice, kteří pomáhají při zajištění šifrovaček, maminkám, které nám po večerech pečou a pomáhají zajistit svačiny, a všem kamarádům, kteří nám každoročně otevírají dveře na pracoviště, na které není možné se běžně dostat a která jsou pro naše děti velikou inspirací. Moc si toho vážím. Ještě musíme chvíli vydržet, děti už plánují, že za pár let to po nás převezmou a udělají tábor nadaných vedoucích. A na to se moc těším. Až bude ten náš tábor pro nadané děti pokračovat pod vedením nadaných vedoucích a my, bývalí vedoucí to budeme jen pozorovat a užívat si, jak jsme si je skvěle vychovali.

Hned na začátku je třeba si ujasnit dva základní pojmy, abychom se v následujícím textu neztráceli a abychom v budoucnu netrápili uši závodních hráčů nebo obsluhy, která v herně vydává koule. Kulečník a billiard jsou jedno a to samé. Kulečník je český překlad anglického výrazu billiard. Tak je to jednoduché.

Pravděpodobně se nikdy přesně nedozvíme, kdy a jak vznikl. Asi nejčastěji ale prameny uvádějí 12. století v Anglii, kde lidé posunovali koule zahnutými dřevěnými tyčemi po trávníku skrze branky. Francouzi se později rozhodli trávník vyměnit za stůl s mantinely, zrušili branky, narovnali hole a položili tak základy dnešní verze. [1]

Charakteristika

Kulečník je opravdu sport, i když ho spousta lidí vnímá pouze jako volnočasovou hru. Řadí se do stejné kategorie jako například šipky, bowling a kuželky (ano, to jsou dva odlišné sporty), tedy „sporty zaměřené na přesnost“. Můžeme se setkat také s označením „senzomotorické sporty“ [2] nebo podle GAISF s pojmem „koordinační sporty“. [3] Na závodní úrovni pak jde výhradně o halový sport.

Jako kulečník se označuje hra, při níž dva nebo více hráčů podle předem stanovených pravidel strkají koule po stole s kapsami (hráči moc neradi slyší slovo díry) nebo bez nich. Sbírají body a vítězem se stává hráč, který dosáhne jako první předem stanoveného počtu bodů.

Z úplně základních termínů zmiňme alespoň strk a karambol. Strk (někdy se mu také říká šťouch, a i když to ve své podstatě není špatně, moc se tento termín nepoužívá) je pohyb tágem uvádějící kouli do pohybu. Jsou různé strky, jako například jump, tahák a další. Karambol, jak se dále dozvíme, je jednak druh kulečníku, jednak i označení pro srážku koulí. Nebo taky aut.

Náčiní

Stůl – Podle disciplíny různých velikostí s kapsami i bez nich. Deska je obvykle z břidlice (u levnějších stolů ze dřeva) a podílí se nejvíce na hmotnosti stolu. Je potažena plátnem/suknem různých barev a drsnosti, opět podle disciplíny. Mantinely jsou z pryže, kapsy jsou plastové nebo ze síťky. Z důvodu ceny a prostoru má jen malé procento hráčů stůl doma.

Koule – Původní hliněné byly později nahrazeny slonovinovými. Z důvodu jejich ceny, ochrany zvířat a technického vývoje se přešlo na plastové. V dnešní době závodní hráči nehrají téměř s jinými koulemi než aramithovými (říká se jim podle společnosti, která vyvinula jejich speciální materiál, ze kterého se vyrábějí například i bowlingové koule).

Trojúhelník – Slouží ke správnému nastavení koulí na stole, nepoužívá se ale při všech disciplínách. V dnešní době se začínají používat spíš tenké plastové podložky, které zajišťují přesnější postavení koulí.

Tágo – Bylo a zpravidla stále je vždy dřevěné, průměr se zmenšuje od hráče směrem ke kouli. Skládá se z jednoho nebo dvou dílů. Dělené tágo má dle preference hráče, a hlavně disciplíny závitový spoj v různých bodech, nejčastěji však v polovině a níž (blíž k hráči). Na kraji špičky je nejčastěji bílá kostice. Jedná se o kus plastu, který mimo jiné zabraňuje štěpení dřeva, deformaci kůže a přenáší/tlumí energii. Na špičku tága se lepí kůže, nejčastěji přírodní, vepřová, levná tága mají kůži nalepenou na kusu kovu se závitem pro snazší a rychlejší výměnu. Kůže zabraňuje sklouznutí tága po hladkém povrchu koule a zajišťuje přenos vektorové síly na kouli.

Křída – Nejmenší ze základního vybavení hráče. Křída se nanáší na kůži, zvyšuje přilnavost/tření mezí kůži a koulí. Hráči preferují různé tvary, tvrdosti, materiály (nejčastěji kombinace korundu a křemíku). Jelikož každý hráč má jiný grif křídování, mění tvar křídy v průběhu času unikátně a kvůli zachování soustředěnosti při hře si ji hlídá jako oko v hlavě.
Ostatní – Hrabičky slouží pro prodloužení hráčova dosahu, mají různá zakončení. Hráči dále používají různé nástavce k prodloužení tága na dlouhé strky, rukavice a jiné. Za nezbytné náčiní se dá považovat například i vysavač nebo kartáč. Čistý a hladký povrch stolu je nezbytný pro kvalitní hru.

Druhy kulečníku

Celosvětově se kulečník dělí na tři základní druhy – snooker, karambol, pool (někdy se používá označení poolbilliard). Každý má své disciplíny v různé podobě s různými pravidly, ve většině případů je však hra jednotná. Já vám představím pool, který široká veřejnost v ČR hraje nejčastěji a také často podle špatných pravidel, zbytečně složitě.
Pool má tři základní disciplíny – osmičku, devítku a čtrnáctku (též nekonečnou nebo 14.1 nekonečná, označuje se i jako královská disciplína).

Osmička

Lidé nejčastěji hrají osmičku (též 8-ball). Je to hra s 16 koulemi: osmi celobarevnými (tzv. celé), z nichž je jedna černá výsadního postavení pro obě strany, sedmi bílými s barevným pruhem (tzv. půlky) a jednou bílou, stále častěji s červenými puntíky. Proti sobě hrají dvě strany o jednom či dvou hráčích stejného či smíšeného pohlaví.

15 koulí se staví do tvaru rovnostranného trojúhelníku na jedné straně stolu, kdy se horní koule staví na vyznačený bod a spodní řada je rovnoběžná s krátkým mantinelem. Černá koule má pozici uprostřed trojúhelníku, v levém a pravém spodním rohu musí být jedna půlka a jedna celá, na stranách nezáleží. Koule se staví co nejblíže k sobě, měly by se všechny dotýkat. Známé roztáčení černé tak není na místě. Mezery mezi koulemi „pohlcují“ energii při rozstřelu, koule se správně nerozjedou a hra je pak náročná.

Dle dohody vítěz rozstřeluje. Bílou kouli si staví kamkoli v rozstřelovém poli, tj. obdélníku mezi krátkým mantinelem a často vyznačenou spojnicí druhých diamantů (značky na okrajích stolu) směrem od hráče. Nemusí ji stavět na „bod“, střed spojnice (častá chyba).

Rozstřel je regulérní, pokud se jakéhokoliv z mantinelů dotknou celkem čtyři barevné koule, bílá nespadne do kapsy, žádná koule nespadne ze stolu. Pokud byla splněna výše zmíněná pravidla a do kapsy spadl jakýkoliv počet barevných – včetně černé – hráč pokračuje. Případně potopená černá se vrací na spodni bod. Je-li obsazen jinou koulí, tak co nejblíže bodu směrem od spodního mantinelu po ose stolu.

Pokračující hráč si volí, které koule budou jeho. Volbu musí stvrdit potopením předem nahlášené koule do předem nahlášené kapsy. Netrefí-li správnou kapsu, pokračuje volbou soupeř, dokud výběr nestvrdí správným potopením. Hráč před každým strkem musí nahlásit, jakou kouli do jaké kapsy hraje a během jednoho strku může potopit jakýkoli počet svých nebo soupeřových koulí, vždy ale musí bílou koulí jako první trefit hlášenou kouli, a ta musí spadnout do nahlášené kapsy. Nestane-li se tak, jde ke stolu soupeř.

Po odehrání všech vlastních koulí potápí hráč kouli černou a musí nahlásit, do jaké kapsy potápí. Určení kapsy platí vždy pro jeden strk, při další návštěvě stolu se volí znovu.
Vyhrává hráč, který první potopí černou kouli. Černá se nehraje povinně do protilehlé kapsy oproti poslední potopené, nehraje se odrazem o mantinel, hráč na ni nemá dva pokusy při jedné návštěvě stolu (časté chyby).

Fauly

Hráč se může dopustit při hře faulu. Po faulu pokračuje soupeř a hraje vždy pouze jednou (častá chyba).

Spadne-li při rozstřelu bílá do kapsy nebo ze stolu, pokračuje soupeř, bílou staví do rozstřelového obdélníku a musí hrát směr původní trojúhelník (bílá musí přejet pomyslnou čáru). Spadne-li jakákoli barevná koule při rozstřelu ze stolu, pokračuje soupeř, spadlé koule se dávají do kapsy, pouze černá se vrací na bod zmíněný výše.

Po faulu během hry je scénář vždy stejný, soupeř staví bílou kamkoli na stole a pokračuje. Faulu se hráč dopustí: trefí-li bílou koulí nejdříve kouli soupeřovu, nedojede-li žádná koule po prvním karambolu s bílou na mantinel, spadne-li bílá do kapsy nebo ze stolu, netrefí-li hráč bílou jakoukoliv svoji kouli na stole, dotkne-li se tágem bílé koule při jednom strku dvakrát, pokud se jakékoli koule dotkne jakoukoli částí těla nebo oděvu (i chlupem na ruce, vlasem…), nedotýká-li se při strku alespoň jednou nohou podlahy nebo použije-li místo bílé koule jinou kouli jako bílou. Z posledního zmíněného vyplývá, že bílou kouli strkám odkudkoli na stole, nemohu si ji dát dál od mantinelu a ulehčit si strk (častá chyba).

Hráč okamžitě prohrává, pokud během hry při jeho návštěvě u stolu spadne do kapsy černá, neodehrál-li všechny své koule.

Závěrem

Kulečník se často označuje jako „sport králů“ nebo „sport gentlemanů“. Historicky kvůli vysoké ceně a vzácnosti slonoviny měli stoly pouze nejvyšší představitelé státu a největší boháči. Dnes je relevantnější zmiňovaný gentleman. V kulečníku je nad výhrou postaveno jen jedno – fair play. Jako každý jiný sport má kulečník své rozhodčí, kteří jsou jen lidé, a často není v jejich silách vidět, jestli se hráč dotkl koule svým chlupem na ruce. Hráč to však cítí a je jeho ctí se přiznat. V televizních přenosech je přiznání faulů běžně vidět a ne jednou se stalo, že to znamenalo prohru celého zápasu. Mějme na paměti, že sport má šlechtit ducha a hlavně se u něj musíme dobře bavit. Takže je vlastně jedno, podle jakých pravidel hrajeme, hlavně buďme fér k soupeři a dobře se bavme.

[1] Mistrovské karamboly, Zoltán Kováč, Zdeněk Vlach, S – GROUP s.r.o., 1999
[2] Fyziologie sportovních disciplín, Mgr. Martina Bernaciková, Ph.D., Odkaz, k 1. 1. 2021
[3] World lacrosse, Odkaz, k 1. 1. 2021

Člověk, který se snaží neškodit sobě, druhým ani životnímu prostředí a užívá si naplno toho krátkého času, který nám byl dán.

Kde a čím nyní žijete?

Již čtvrtým rokem žiji ve slunné španělské Valencii, kde pronajímám turistům pokoje ve svém velkém bytě v centru města a zároveň z domova řídím svoji českou webhostingovou společnost, která začínala na pražských kolejích na Jarově.

Je těžké skloubit pobyt v zahraničí s podnikáním v ČR?

To záleží na charakteru podnikání a velikosti firmy. Kvůli mé společnosti jsem se nechtěl stěhovat mimo Evropskou unii, ale nyní bych s tím žádný problém neměl. Telefonní účty mám nižší, protože k volání používám Skype a na papírování mám schopnou účetní v Kutné Hoře. Pro mé klienty není důležité, na jakém místě planety sedím, hlavně když jsem k dispozici na telefonu a emailu.

Čím vás tak oslovila právě Valencie? Uvažoval jste i o jiných místech, kde byste mohl žít?

Nejprve jsme se chtěli s přítelkyní odstěhovat na Mallorku, ale souhrou osudu jsem skončil ve Valencii, o které jsem, asi stejně jako mnozí jiní Češi, dříve ani neslyšel, ačkoliv to je třetí největší město Španělska. Pamatuji si jen, že jsem jednou v televizi zahlédl futuristické Město umění a vědy (City of Arts and Science, Ciudad de las Artes y las Ciencias), což je soubor budov od Santiaga Calatravy. Bylo postaveno v korytu odkloněné řeky Túrie, ale hned jsem zapomněl, kde se nachází. A že Buńol, ve kterém se každý rok koná šílená rajčatová bitva La Tomatina, je jen 20 km na západ odsud, jsem také netušil. O největší pětidenní oslavě Las Fallas, kdy po městě rozestaví 300 nádherných sousoší ze dřeva, papírové kaše a polystyrenu a nakonec je spálí, jsem neměl ani ponětí. Nyní ovšem vím, že život zde mi plně vyhovuje, a pokud budu nucen stěhovat se někam jinam, tak do ČR to určitě nebude. Dokladem toho je spousta Erasmus studentů, kterým se odsud zpět domů vůbec nechce a při každé příležitosti se sem vracejí, ať již na praxe, dovolenou nebo zde žijí.

Jaká je hned druhá věc, kterou v práci každý den uděláte?

Protože pracuji již 12 let z domova, bude to většinou snídaně. Na prvním místě po probuzení je samozřejmě jídlo pro mé dvě kočky.

Zmínil jste kočky, cestovaly s vámi z ČR, nebo jsou místní? Jak jim říkáte?

Původní plán byl vrátit se po stěhování pro pražskou kočku Catalinu letadlem, protože dvoudenní cestu autem bychom všichni ve zdraví nepřežili. Ovšem na místě jsme zjistili, že nemá cenu nosit dříví do lesa, tedy kočky do Španělska, a pořídili jsme si Eulálii z útulku a posléze koťátko El Cida z ulice. Navíc nám noví opatrovatelé Cataliny nechtěli kočku vrátit, protože si ji zamilovali.

Jste člověk, který už v životě zastával mnoho rolí. Lidé vás mohou znát jako předsedu Mensy, organizátora zájezdů na Tropical Islands, organizátora festivalů a kulturních akcí, vyznavače gotické hudby, amatérského fotografa, majitele a provozovatele webových služeb … Která ta role vám seděla nejvíce, nebo tu osudovou zatím stále hledáte?

Většina mých rolí se nepřekrývala, ale navazují na sebe. To je zapříčiněno tím, že pokud něco dělám delší dobu a dovedu to do stadia, kdy nevidím prostor pro další zlepšování, začne mě zajímat něco úplně jiného, kde je co nového se učit a poznávat. Jsem věčným studentem života, který se nebojí přijmout výzvy připravené osudem – pokud přijdou ve správný čas. V současné době mě nejvíce uspokojuje role hostitele a turistického průvodce, protože díky tomu poznám mnoho zajímavých lidí z celého světa, mohu si s nimi vyměňovat zkušenosti a zážitky z cestování a být tak téměř nonstop na dovolené. Role, která se vine všemi mými aktivitami, je role ekonoma, který se vše snaží dělat s minimem nákladů a neplýtvat zbytečně žádnými zdroji.

Pracujete i jako DJ. Jak se z počítačového odborníka stane nejdůležitější postava večerní či noční hudební produkce?

DJing pro mne není práce, ale koníček a stal jsem se jím z nouze. V roce 2003 jsem začal organizovat koncerty elektronických kapel, na které navazovaly afterparty. A protože bylo levnější odehrát si je sám než někoho platit, začal jsem se tím zabývat a nyní příležitostně hrávám v ČR, SR, Polsku, Rusku, Řecku, Španělsku, na Ukrajině či v Německu. V blízké době mám pozvání na hraní v Tokiu, Vilniusu či Francii. Výborně se to doplňuje s mojí chutí cestovat a poznávat cizí města z pohledu místního domorodce, nikoliv anonymního turisty.

Na který svůj koncert v roli DJ nikdy nezapomenete?

Většina z nich byla něčím výjimečná, už jen proto, že se každý konal v jiném státě či městě. Nejvíce mě asi potěšilo vystoupení na Halloweenské party v moskevském klubu Točka v roce 2010, na základě kterého jsem pak byl v anketě gotického portálu gothic.ru zvolen desátým nejlepším ruským DJ, ačkoliv vůbec z Ruska nejsem a ten rok jsem tam hrál jen jednou.

Jak vznikla vaše přezdívka Mirage, pod kterou na internetu vystupujete?

Tuto přezdívku jsem si vybral sám, protože přezdívka, kterou mi v roce 1995 dali mí spolužáci na VŠE, se příliš pro chatování na internetu nedala použít. Říkali mi „Internet“. Jako Mirage mě nyní znají nejenom na internetu, ale díky alteregu DJ Mirage a mým promotérským aktivitám též v hudební branži. Líbí se mi na ní, že začíná jako moje jméno, ale též v překladu znamená „fata morgana“ či „přelud“, což koresponduje s mými různorodými aktivitami po celém světě.

Zaujala mne fráze „s různorodými aktivitami po celém světě“. Prozradíte na sebe ještě nějakou aktivitu, o které jsme se nezmínili?

Z toho aktuálního se jedná o tzv. booking kapel na festivaly a vystoupení po celém světě a nově též koncertní vystupování např. s japonskou kapelou Gothika nebo s čilskou kapelou Vigilante jako koncertní hráč na klávesy a tour manager. Dále též rozvoj, podpora a využívání cestovatelských sociálních sítí couchsurfing.org a airbnb.com, které mohu vřele doporučit, protože cestování je s nimi mnohem zajímavější, zábavnější a bezpečnější.

Pozorujete změnu v okolí, když se lidé dozvědí, že jste členem Mensy?

Ani moc ne, bude to tím, že v mém okolí jsou lidé dost chytří na to, aby také byli v Mense, když budou chtít. Více se lidé diví, když jim prozradím svůj pravý věk, protože většinou mi hádají o 10-15 let méně.

Čím byla vaše role předsedy Mensy ČR unikátní mezi ostatními?

Nemyslím si, že by mé předsednictví bylo něčím unikátní, byl jsem nucen řešit stejné problémy jako kterýkoliv jiný předseda. Jako jediná specifická věc mě napadá zavedení emailových adres s doménou mensa.cz pro všechny a intranet s možností volit přes něj, ale nic z toho nebyla čistě moje zásluha, vždy se na tom podílelo více nadšenců.

Jak po letech pohlížíte na svoje působení na pozici předsedy Mensy ČR, shoduje se vaše tehdejší představa s jejím současným směřováním?

Myslím, že na to, jak málo zkušeností jsem měl s většinou problémů, které bylo nutno řešit, tak se Mensa posouvala vpřed a měla svým členům co nabídnout. Současné směřování mně plně vyhovuje a oceňuji dlouholetou obětavost Tomáše Blumensteina, že má stále čas a energii tlačit tu káru dál.

Provozujete sport pro chvíle odreagování?

Nikoliv, já se odreagovávám při mytí nádobí, ve sprše či vaně nebo při několikadenních přejezdech Evropy v autě. Sport kvůli svému tělu či duchu provozovat nemusím, naopak to často vede k trvalé invaliditě či bolesti kloubů. A pasivní sledování jakéhokoliv sportu nechápu již vůbec a považuji to za ztrátu času a často i peněz za sázky a vstupné na stadiony. Ve Valencii se pořádá Formule 1, MotoGP, tenisový turnaj Open 500, maraton, jsou zde dva velké fotbalové kluby, ale kvůli tomu tu opravdu nejsem. Více mě zajímají fiesty Las Fallas v březnu, Noche de San Juan v červnu či La Tomatina poslední středu v srpnu a další.

Kde se vidíte za deset let?

To si netroufám odhadnout a ani nad tím nechci spekulovat, protože vím, že Bůh má zvrácený smysl pro humor a vždy dokáže překvapit a obrátit život vzhůru nohama. Jak jsem již řekl, snažím se užívat si toho, co je teď, a být připraven na cokoliv v budoucnu. Plánuji maximálně v horizontu jednoho roku, ale spíše v horizontu týdnů.

A jak se za deset let budete ohlížet na období života, kterým procházíte nyní?

Jako na dlouhou dovolenou u moře a doufám, že i za deset let budu spokojený jako nyní, ať již budu u Středozemního, Karibského nebo nějakého asijského moře.

Životní motto, kterým se řídím, je …?

Karma ti to oplať!

Co byste vzkázal čtenářům na závěr?

Učte se jazyky a nezapomeňte na španělštinu. Je to krásný jazyk, se kterým se domluvíte ve třetině světa a lépe porozumíte i dalším latinským jazykům, jako je italština, portugalština, rumunština, katalánština, valencijština a francouzština.

Autor: Karel Vandas