Stát opět mění podmínky dlouhodobých smluv za chodu – nedávno byla schválena další úprava doplňkového penzijního spoření (mensa.click/u6), příspěvky se změní, v zásadě sníží.

Pokud si někdo spořil 300 Kč měsíčně a spoléhal na státní podporu 90 Kč, asi měl nějaký důvod. Co má teď dělat? Má se nechat přinutit vkládat víc? Právě teď, kdy většina domácností hledá, odkud by přesměrovaly prostředky na platby za energie? Nebo by snad měl spořit i bez státního příspěvku? Aspoň už by tam nemusel dávat 300 Kč a stačilo by 100 Kč – kde je ale kompenzace za sníženou likviditu oproti odpovídajícímu fondu?

Sice mohu i ze smlouvy o doplňkovém penzijním spoření odejít, nicméně ochrana klienta/spotřebitele se vztahuje jen směrem k penzijní společnosti, která na rozdíl od státu nemůže nevyplatit výnosy za celou dobu trvání smlouvy (jako to stát může udělat se státními příspěvky), ani „jen“ za 10 let (jako to stát dělá v oblasti dodaňování částek odečtených z daní). Aneb podívejme se do zákona o doplňkovém penzijním spoření (mensa.click/u7) a posuzujme ho, jako by byl textem smlouvy se soukromou společností. Dopustili bychom v takovém případě podobnou jednostrannou změnu pravidel?

Bezprecedentní jednostranné změny

Stále se zapomíná, že mnohé smlouvy nejsou dvoustranné, ale trojstranné. Když uzavíráte smlouvu o doplňkovém penzijním pojištění, penzijní společnost se zavazuje investovat vaše peníze a vyplatit je a stát zase slibuje vyplácet státní příspěvky a možnost odečítat si z daní.

Změny podmínek smlouvy za chodu můžeme sice formálně obhajovat jakkoliv (velkou invenci prokázali právníci například při obhajování prvního snížení státního příspěvku u stavebního spoření), realita vnímání spotřebitelů je ale jasná. Nemorální monopolní chování státu se bohužel stalo další realitou. Už vícekrát se aplikovalo u stavebního spoření a DPS, aplikovalo se u dotací na fotovoltaiku, aplikuje se často na změny manželství (a to i zpětně, např. ve vztahu k exekutorům). Například i změna minimální mzdy je nevítaná jednostranná změna ze strany státu, aniž bychom dali slabší straně (v tomto případě zaměstnavateli) možnost reagovat na změnu podmínek zrušením pracovní smlouvy. Samozřejmě také s tím, že by závazky např. ve formě odstupného měly dopadnout na tu stranu, která odstoupení zaměstnavatele z pracovního vztahu způsobila – tedy stát.

Inspirace ze soukromého sektoru

Jakákoliv jednostranná změna podmínek nikdy není ideální, ale chápu, že někdy je nutná. Nicméně stát by se měl inspirovat u soukromého sektoru.

Např. u pojišťoven je normální, že změní pojistné podmínky pro nové smlouvy, popřípadě jim nikdo nebrání měnit v jednoznačný prospěch klientů i smlouvy stávající. Starší pojistky, a to i mnoho let staré, jsou stále platné. Udržovat mnoho různých pojistných produktů je pochopitelně drahé, takže pojišťovny přesvědčují klienty, aby na nové podmínky přešli – ať už za pomoci lepších (vysvětlování výhod nového produktu, slevy na nové produkty), nebo horších metod (nadstandardní provize pro zprostředkovatele za přechod smluv, znemožnění jakýchkoliv technických změn na staré smlouvě, jako např. dopojištění nového rizika, věci apod.). I horšími metodami jsme tu ovšem stále morálně na vyšší úrovni než u jednorázových změn u státu.

Jako další příklad si vezměte záruční podmínky nebo prodlouženou záruku – dovedete si představit, že by nějaký výrobce mohl změnit záruční podmínky za běhu záruky? Nebo že by dokonce při nesouhlasu s novými podmínkami musel člověk firmě zpětně proplatit dosud vyplacené peníze na již realizované záruční opravy? Proč nám přijde něco podobného u státu normální?

Jak by tedy měly vypadat podmínky jednostranných změn?

Ať si stát dle libosti změní výši státních příspěvků u doplňkového penzijního pojištění – pokud je to ale směrem dolů, byť jen u jedné konkrétní výše příspěvku, ať umožní spotřebiteli odstoupit od smlouvy bez jakékoliv sankce, jako je naprosto normální u smluv se soukromými firmami. Změní firma cenu? Dobře, mohu odejít a nedodržet dobu určitou k datu změny ceny. Změní podmínky? Mohu se změnou podmínek nesouhlasit a odejít.

Nejlepší variantou by samozřejmě bylo mít možnost odmítnout změny jako celek a ve smlouvě pokračovat ve stávající podobě – jako je to normální u pojištění.

Výzva pro zákonodárce

„Ochranu“ před soukromými společnostmi nepotřebuji, často je navíc kontraproduktivní. Víc mě trápí „ochrana“ spotřebitele v kombinaci s džunglí zákonů, kde je někde v hloubce předefinované slovo, které se uplatní i pro soukromoprávní vztahy.
A především potřebuji ochranu před samotným státem, monopolně postavenou organizací, která zneužívá svého postavení téměř každým dnem, prosazuje a upevňuje monopoly soukromých, státních či polostátních společností (OSA, Česká pošta), což vše nedobrovolně platím. Schválení změny podmínek doplňkového penzijního spoření je toho dalším příkladem.

Rozšiřme zákon o ochraně spotřebitele o pasáže chránící ho před jednostrannými změnami ze strany státu – alespoň na takové úrovni, jako ho „chráníme“ před konkurujícími si soukromými společnostmi…

Myslím si, že každý potřebuje šetřit na nedůležitých věcech, abychom měli víc peněz na důležité věci, na své koníčky, na vytváření finanční rezervy nebo jen abychom věděli, kde v případě potřeby můžeme ušetřit. V rámci aktivit zaměřených na úsporu peněz získáváme například i zkušenosti s reklamacemi (trénink vyjednávání), opravami (trénink porovnávání a hledání řešení), rozvíjíme svou kreativitu a v neposlední řadě šetříme svůj čas. Dalším přínosem může být i fyzický pohyb nebo způsob odreagování jinou činností. Všechny uvedené důvody se v mém případě vyvíjely v průběhu mého života, od studentského a svobodného období přes partnerský život až k tomu rodinnému. V tuto chvíli je pro mě nejdůležitějším důvodem úspora času.

Myslím si, že důvody šetřit (čas nebo peníze) si tedy najde kdokoliv, od miliardáře po bezdomovce (ač jsem se v těchto krajních polohách neocitl a ani ocitnout nechci, takže se těžko vcítím do jejich situace). Nezapomínejme, že ve všech životních i finančních situacích má každý z nás jiné priority. Možná stejně jako já zjistíte, že některé vaše hodnoty nejsou vlastně vaše, ale vnucené okolím a důležitější jsou pro vás priority jiné. Zkuste to prozkoumat, já jsem na své cestě poznání a sebepoznání už dvacet let.

Měl jsem štěstí od narození, pocházím z nemajetné, na druhou stranu ani ne vyloženě chudé rodiny. Kapesné v obvyklém slova smyslu jsem nedostával, dostával jsem peníze na jídlo. Na VŠ jsem neměl na rozhazování a nechodil jsem tedy naštěstí tak moc do hospody. O to víc času jsem měl na učení a věci zdarma k dispozici. Majetnější měli na hospody, ale někteří si i tak brali studentské kontokorenty. Oni odcházeli ze školy s dluhy, já s úsporami díky protáčeným „stavebkům“. Už si nejsem jist, jak jsem se v té době cítil, ale rozhodně mě to neomezovalo a připadalo mi to normální.

V jeden pátek jsem odevzdal práci, v pondělí jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání s velkým platem. Odolal jsem pokušení propít první výplatu (ani bych toho nebyl schopen), a i když jsem byl zvyklý na denní padesátikilometrové dojíždění, říkal jsem si, že praktičtější je bydlení v místě zaměstnání. Odolal jsem pokušení mít vlastní byt. Také proč? Je to dražší, méně flexibilní, a navíc – co sám v bytě. Raději jsem si pořídil za relativně rozumnou cenu pronájem samostatného pokoje u známých. A téměř sedm let jsem tak, nutno říct spokojeně, žil. Myslím si, že takový start mi velice pomohl do života.

Rada „vydělávejte víc“ možná bude fungovat, pokud současně nezvýšíte i své výdaje. Mám pocit, že ti, co chtějí hlavně víc vydělávat, ještě rychleji zvyšují své výdaje, přece už na to mají plat. A o to víc opět potřebují vydělávat. Myslím si, že ten, co se nemusel naučit spořit, má problémy vyjít, ať bude mít jakkoliv velký příjem.

Mýlili byste se, kdybyste si mysleli, že je to problém jen hloupých či nepraktických lidí. I když jako každý spíše žiji a potkávám se s podobnými lidmi, povolání finančního poradce mi umožňuje poznat lidi s různorodým přístupem k životu.

Poznal jsem experta na úvěry a meziúvěry ze stavebního spoření. Po odborné stránce měl v hlavě neustále aktuální podmínky, dokázal výborně kombinovat produkty, aby klient dostal svůj stavební úvěr s co nejlepším nastavením. Jeho měsíční příjem byl vysoce nadprůměrný – cca 80 tisíc korun, nicméně raději řešil finance klientů než své. Jak se říká, „měl na to“, aby místo „papírování“, které pro své klienty dělal často, si raději vzal rychlou a jednoduchou půjčku. Řadu let mu to fungovalo. Jenže ztratil přehled, klientů měl obrovské množství. Vydělával sice průměrně 80 tisíc, ale splátky mnoha desítek půjček vyžadovaly po nějakém čase dohromady 100 tisíc… Jeho přístup se nakonec sice změnil, ale ne dostatečně vzhledem k výši dluhů, a tak se z dluhů ještě nedostal.

Může se vám zdát, že pro vás tyto úspory nejsou, že jsou pod vaši úroveň, že se vám nevyplatí apod. Ze začátku jsem si to myslel také. Za prvé jsem zjistil, že tomu tak není. Naštěstí prvním důvodem, abych to zkusil, byl trénink – trénink úspor pro mé klienty. Díky těmto úsporám, které vůbec nejsou malé, lépe vymýšlím řešení pro klienty, nemluvě o schopnosti vcítit se do jejich situace. Současně to byl i trénink kreativity, který mi pomáhá i jinde, například ve finančním poradenství i v informačních technologiích. Za druhé jsem zjistil, že mnoho úsporných opatření je ekologických, opravdu ekologických. No a za třetí opravdu spořím peníze v oblastech, na nichž mi tolik nezáleží, díky čemuž si mohu více dopřávat v čase blahobytu, a kdyby se mi přestalo dařit, vím, že mohu stlačit nutné výdaje výrazně níže než kdokoliv jiný.

Závěrem opakuji, že si nemyslím, že cíl „víc vydělávat“ je sám o sobě oním spásným nápadem. Výrazně rychlejším, ekologičtějším, k rodině a přátelům přívětivějším způsobem je postupně získat přehled o výdajích, odbourávat zbytné výdaje, investovat do úspor, a to dle svých osobních priorit za účelem získání peněz, času nebo jiných přínosů. To vše s důrazem na nebezpečný psychologický rozdíl mezi jednorázovým výdajem a pravidelným výdajem. S výrazným důrazem na výdaje, které máte ze zvyku, z tlaku okolí či reklam, zatímco sami byste raději upřednostnili jiné. Jestli ušetřené peníze investujete do svých zájmů, rodiny, splácení hypotéky nebo větší finanční rezervy, je jen na vás.

Článek byl připraven na základě draftu připravované knihy s pracovním názvem Jak mít na to, co chci.

Autor: Vladimír Kutálek