Trnitá cesta transformace

Mnoho takových jako ona mezi transsexuály není. Například nezaměstnanost u nich dosahuje cca 30 %. Proč? Diskriminace, především státní, například ve školství. Problémů je však mnohem víc.

Hormony stojí v lékárně 300 korun na týden, pokud člověk zvládne potupné chození po doktorech, dosáhne svolení s hormonální transformací a čeká na operativní změnu pohlaví. Jestliže nedokáže jít oficiální cestou a chce jen vypadat tak, jak se cítí, pořídí hormony na černém trhu, ovšem za desetinásobek ceny. Navíc někomu na transformaci stačí užívat hormony měsíc, jiný je bere i několik let. Udržovací dávka se potom užívá doživotně. 

Po transformaci má transsexuál nové jméno, nové rodné číslo, přijde tedy o celou svou historii. Jen těžko lze zpětně uplatnit vzdělání, certifikace jsou téměř ztraceny. Z toho důvodu mnohdy nemůže vykonávat práci, jíž se věnoval před úřední změnou pohlaví. Kromě toho se trans lidé i přes veškerou osvětu stále setkávají s označením sexuální deviant, což jim hledání práce také znesnadňuje.

Problémy se zaměstnáním i úřady

Největší problém je, že zákony počítají s tradičním rozdělením pohlaví. Člověk, který žije v roli ženy/muže, ale má úřední pohlaví opačné, se denně potýká s problémy jak v práci, tak na úřadech. Zákony například nedovolují některému pohlaví určité profese, i když by konkrétní jedinec na práci stačil, například u stěhovací firmy nebo na poště. To se samozřejmě netýká jen transsexuálů, ale u nich je tento problém zesílený.

Dále třeba gynekologie je jen pro ženy. Ženy s penisem také mají prsa, ale na diagnostiku rakoviny u nich není pamatováno, vyšetření jim zdravotní pojišťovny nehradí (řeší se přes obvodní lékaře, známosti).

Problémy nastávají i se jménem po transformaci – výběr je silně regulován. Když transsexuál transformaci nechce, kličkuje mezi paragrafy, potýká se s Českou poštou. Částečně to řeší úřední pseudonym. Po změně pohlaví transformací také násilně zaniká manželství, o dětech se nelze domluvit. Transsexuálové jdou před soud, obvykle jsou vyloučeni z péče o děti (bez ohledu na názor bývalého manžela). „Bývalý“ manžel pak tedy nemá nárok na mnoho věcí, stejně jako po rozvodu.

Kdo má právo rozhodovat?

Obecně transsexuálové kličkují mezi paragrafy, protože většinou chtějí normálně žít. Kolik lidí obecně je schopno asertivně jednat s úřady, hádat se s úředníky, hledat skuliny? Předpokládám, že i mezi transsexuály to bude menšina, i když to potřebují o to více, zvláště pokud si nechtějí nechat odstranit penis (kdo z vás by si chtěl useknout nos, abyste se mohli stát tím, čím jste v hlavě?). Většina transsexuálů totiž transformací z mnoha důvodů neprojde: někdo nechce řezat do svého těla, jiný nechce podstoupit potupná vyšetření nebo mnohaměsíční sledování. 

V České republice je asi 50 tisíc transsexuálů, operovat se nechalo asi tisíc osob. Stát si nárokuje právo na poškození integrity těla transsexuálních osob. Je to přežitek z dob minulých, kdy byli tito lidé považováni za nebezpečné a nebylo přípustné, aby měli sex či děti. Naštěstí se v rozvinutých zemích od sterilizací upouští. Kromě České republiky je v rámci Evropy jenom hrstka států, které tento zákrok vyžadují. Ani konzervativní Polsko či Rusko již tuto povinnost nemají. Největší obětí jsou děti, kterým sexuologové nutí sterilizaci od raného věku. Po dovršení dospělosti je pak donutí k operativnímu zákroku.

Když příroda poruší pravidla

Co je vlastně transsexuál? Není to sexuální orientace, i když se za ni někdy chybně pokládá. Zaprvé toto označení zahrnuje muže, kteří se cítí být ženou, i ženy, které chtějí být mužem. Za druhé pro schválení přeměny se musíte naučit hetero variantu, i když jste transsexuál s homosexuální orientací (menšina, podobně jako u netranssexuálů). A jak se „pozná“ transsexuál (hetero)? Pomocí stereotypů, jako je modrá/růžová, autíčka/panenky? Mnoho lidí má k takové povrchní diagnostice sklony.

Jak se to tedy vše může zamotat? Člověk může mít ženské nebo mužské přirození, může mít chromozomy XY nebo XX a k tomu všemu se může cítit jako muž nebo žena ve své mysli. Podle prvního znaku určuje pohlaví veřejnost, podle druhého určují pohlaví lékaři. Podle třetího se chovají samotní lidé. Většinou jsou tyto tři věci v souladu, ale může existovat jakákoliv kombinace. Navíc myslím, že záleží na dalších vlastnostech člověka (např. introverze versus extraverze), jak své pocity dokáže komunikovat navenek. František Koukolík tvrdí, že některé profese (např. politici) jsou vykonávané výrazně nadprůměrným množstvím psychopatů. Věřím, že i mezi účastníky Prague Pride jsou spíše takoví extroverti, až exhibicionisté. Kolik transsexuálů-introvertů je spíše neviditelných, nebo jen nemají povahu na to, aby se pustili do boje s úředníky?

Normálně žít jako kdokoliv z nás

Pár čísel: v populaci je cca 0,5 % transsexuálů, celkově se jedná o cca 12 % neheterosexuálů – vše jsou odhady. Kdo ví, jak je to ve skutečnosti a k jakým číslům bychom dospěli, kdyby takoví lidé nebyli pronásledováni, stigmatizováni. Traduje se, že homosexuálů jsou 4 %, ale toto číslo vychází ze statistik z dob, kdy tito lidé byli vězněni, takže pravděpodobně je jich víc.

Mnoho transsexuálů nechce neustále řešit své pohlaví, chtějí prostě žít, stejně jako kdokoliv z nás, i když geny jim to moc neusnadňují. Indiáni (primitivní kultury) měli vztah k transsexuálům veskrze pozitivní a někdy je dokonce uctívali, protože takoví lidé jsou podle nich výjimeční tím, že znají myšlení obou pohlaví. Příroda se prostě občas zmýlí (nebo zkouší jiné možnosti v rámci evoluce?), ale i lidé s tělesným postižením jsou lidé, dokonce i děti jsou lidé (i když zákony je pasují na občany druhé kategorie) a i lidé, u kterých je leccos jinak ve srovnání s většinou (transsexuálové), jsou lidé. 

Proto mé osobní přání adresované rodičům zní: I když vás to jakkoliv zraní či vykolejí, nevyhazujte své děti na ulici, ať už jsou či „stanou se“ kýmkoliv.

Je to otázka, která na setkáních mensanů zaznívá velmi často: Proč nejsou všichni mensané společensky úspěšní? Malcolm Gladwell, autor nedávných bestsellerů jako Mžik a Bod zlomu, napsal knížku, která klade přesně tuto otázku a obsáhle na ni odpovídá. Kniha se jmenuje Outliers, příběh úspěchu (Outliers: The Story of Success, Malcolm Gladwell, London 2008, Allen Lane).

Námětem knihy je otázka, jak a proč se lidé stávají úspěšnými. Gladwell dokládá, že odpovědi na tuto otázku jsou jiné, než byste asi nejspíše čekali. Tak především ukazuje, že existuje celá řada podivných bariér. Jestliže jste se nenarodili v tom správném měsíci (v případě atletů) nebo správném roce (v případě počítačových miliardářů), máte šance na úspěch jen velmi malé. Naproti tomu však překonání té správné bariéry nestačí, musíte vnést i něco víc, jako například desítky tisíc hodin praxe ve své profesi/sportu/umění nebo ten správný společensko-ekonomický původ. Pro nás mensany jsou zvlášť zajímavé kapitoly tři a čtyři zmíněné knihy, nazvané ,Problémy s geniálními jedinci’, protože zevrubně analyzují otázku, proč ne všichni geniální jedinci jsou společensky úspěšní.

Gladwell začíná přehledem vycházejícím z výzkumu profesora stanfordské univerzity Lewise Termana. Terman se celý život věnoval sledování skupiny 1 470 dětí vybraných z 250 000 jedinců na základě jejich IQ (to se pohybovalo od 140 do 200 na americké stupnici – poznámka překladatele). Domníval se, že tato skupina nadaných dětí je předurčena k tomu, aby se stala elitou Ameriky. Během svých dětských let se tito „termité“, jak se jim říkalo, jevili opravdu velice slibně.

A je to docela pochopitelné, říká Gladwell. Protože obecně platí, že čím lepší výsledek v IQ testu dosáhnete, tím vyšší bude úroveň vámi dosaženého vzdělání, tím více peněz budete vydělávat a tím déle budete žít. Avšak, a zde je po

čátek celého problému, tato přímá spojitost mezi IQ a úspěchem funguje jen do určité hranice, a to do hodnoty IQ kolem 120 (v ČR odpovídá hodnotě 115 – poznámka překladatele), dál už křivka úspěchu neroste. IQ přes 120 vám žádné zvláštní výhody pro život v reálném světě nepřinese. I inteligence má tedy svou bariéru. Musíte být patřičně šikovní, abyste z ní získali prospěch, podobně jako musíte mít dostatečnou výšku, má-li z vás být špičkový hráč basketbalu.

Ke svému zklamání je Terman nucen konstatovat, že poté, co dorostli do dospělosti, nejsou jeho „termité“ nikterak mimořádní: ,Intelekt a dosažený úspěch mají k dokonalé souvztažnosti hodně daleko’.

Gladwell poté přechází ke zkoumání dalších faktorů mimo zmíněné bariéry, které způsobují, že jsou inteligentní lidé úspěšní. Uvádí příklad Chrise Langana, nadaného Američana, jehož bylo možné několikrát vidět v televizních soutěžích, člověka, který je mimořádně chytrý, ale velmi neúspěšný.

Gladwell srovnává jeho životní příběh s osudem Roberta Oppenheimera, muže, který stál v pozadí vodíkové bomby. Zatímco Openheimerovi bylo dovoleno dokončit univerzitu i poté, co se pokusil otrávit jednoho z profesorů, Langanova vysokoškolská dráha skončila kvůli tomu, že jeho matka neodeslala jakési formuláře požadované pro prodloužení stipendia. Gladwell dochází k závěru, že Oppenheimer měl něco, co Langan postrádal. Cosi, co psycholog Sternberg označuje za ,praktickou inteligenci’ a co znamená vědět, co je dobré říkat a komu, kdy to říci a jak to říci, aby bylo dosaženo maximálního efektu. Zatímco IQ je něco, s čím se (zčásti) narodíme, praktická inteligence je jistým druhem znalostí, něčím, čemu se musíme naučit.

Další otázkou pak tedy je: Jak a kde se jí učíme? Gladwell vychází z toho, že praktické inteligenci se učíme od svých rodičů, a cituje z výzkumné práce sociologa Lareaua. Lareau se zabýval tím, jak lidé vychovávají děti, a rozlišoval dva odlišné styly výchovy: vzdělávání ve vzájemné shodě a realizaci přirozeného růstu.

V prvním případě rodiče aktivně rozvíjejí nadání, názory a dovednosti svých dětí a učí je tím zároveň složitostem jednání s ostatními lidmi ve společnosti. U druhého přístupu se rodiče rozhodnou, že ponechají děti, aby vyrůstaly a rozvíjely se samy. Nevýhodou tohoto druhého způsobu je, že se děti nenaučí to, co Lareau nazývá ,přizpůsobovat si’ okolní prostředí a lidi v něm svým přáním. Tyto rozdíly ve způsobu výchovy bezprostředně souvisejí se sociálně-ekonomickou třídou. Vzdělávání ve shodě je typické pro střední třídu rodičů a realizace přirozeného růstu pro kategorii fyzicky pracujících a pro chudé rodiny.

Terman také dochází k závěru, že sociálně-ekonomická třída (a tím pádem i styl výchovy) je pro geniální jedince důležitá. Příslušnost k sociálně-ekonomické třídě byla jedinou souvislostí, kterou dokázal najít jako vysvětlení toho, proč horních 10 % „termitů“ bylo úspěšných a spodních 10 % úspěšných nebylo. Bez ohledu na skutečnost, že byli mimořádně nadaní, prakticky nikdo z nejnižší společenské třídy nedosáhl vrcholu. Ne proto, že by nebyli dostatečně chytří, ale proto, že byli nepřipraveni pro reálný svět, uzavírá Gladwell.

To je tedy shrnutí oněch dvou kapitol věnovaných mensanům, konečný výsledek, který nabízí snad trochu zvláštní odpověď na otázku, proč nejsou všichni mensané úspěšní. A bez ohledu na poněkud negativní závěr nabízí i jisté vodítko, jak se úspěšnějším stát. Totiž tak, že se budeme učit, jak být ,prakticky’ inteligentní.

Možná, že vás výchova touto schopností nevybavila, to však není důvodem k tomu, abyste přestali používat svou vrozenou inteligenci ke zdokonalování dovedností ,praktické’ inteligence. Budete-li pozorovat, učit se, jak ,systém funguje’, a sledovat, jak to ostatní (úspěšní) lidé dělají, můžete to dokázat také! 

Převzato z Mensa International Journal, listopad 2010, č. 542.

Poslední dubnové úterý jsem zavítal až za Ostravu na mensovní besedu s renomovaným sociologem Prof. PhDr. Jan Kellerem, CSc. Je vcelku nemožné shrnout několikahodinovou přednášku/besedu do několika odstavců. Nicméně se i tak pokusím uvést několik základních myšlenek, o které se s námi Prof. Keller podělil:

Při porovnání vzdělávacích systémů (procento terciérně vzdělaných obyvatel) zemí EU, ekonomických výsledků země a množství podnikatelů v dané zemi není zřejmá souvislost, že čím vzdělanější společnost, tím úspěšnější ekonomika.

Na srovnávací studii prováděné ve Francii a v ČR dokládají, že ani zvýšení kapacit vysokých škol ani zavedení školného či naopak stipendií nezvýší šance dětí ze sociálně slabších skupin na vysokoškolské vzdělání. Nejsou ani tak limitování intelektovým nadání, ale sociálními dovednostmi při obhajování svých studijních prací a výsledků.

Větší procento vš. vzdělaných přináší jednak inflaci titulů – tedy snižuje význam vysokoškolského vzdělání jak společenský, tak i v úrovni odměňování. Současně s tím roste vliv společenských kontaktů a pozice rodičů na úspěšnosti uplatnění vš. vzdělaných v praxi.

Studie porovnává jak finanční úspěšnost vš. vzdělaných, tak i jejich „profesní spokojenost“. Za úspěšné označují krom manažerů, špičkových ekonomů či politiků také skupinu „profesionálů“ – nezávislých povolání jako jsou lékaři či architekti. Naopak za neúspěšná označuje povolání technická, přestože jsou to právě povolání, která tvoří úspěšnost národních ekonomik.

Tak to jen ve stručnosti a mi nezbývá, než Vám popřát, abyste si další podobnou přednášku nenechali ujít a především poděkovat Čestmírovi K. a Hance S. za zorganizování této akce.

Více viz odkaz.

Autor: Tomáš Blumenstein, tblumen@mensa.cz

V úterý 29. dubna se v restauraci Ondráš ve Sviadnově u Frýdku-Místku konala beseda s panem profesorem Janem Kellerem na téma Společnost a vzdělání. Tento známý, pro některé možná kontroverzní, ale o to viditelnější přední český sociolog prezentoval výsledky výzkumu, který provedl spolu s Luborem Tvrdým z VŠB. Výsledky výzkumu shrnul v publikaci „Změny na trhu práce a perspektivy vzdělanosti“, která obsahuje nejen suchá statistická data, ale i vysloveně podnětné závěry a komentáře, nad nimiž se rozproudila živá, několikahodinová diskuze. Ta se točila především kolem otázek dnešního významu a ceny vzdělání pro jedince a pro společnost.

Stojím názorově poněkud (popravdě úplně) jinde, než pan profesor, který nahlíží na svět především z pozic dnes tolik moderního mixu sociálního a ekologického inženýrství (viz jeho osobní stránky http://www.darius.cz/jankeller/). Přesto jsem po skončení debaty s uspokojením konstatoval, že to nebyla ztráta času. Děkuji proto organizátorům Hance Svobodové a Čestmíru Kalusovi z MS Ostrava za pěknou akci a zajímavě prožitý večer.

Autor: Dalibor Hrabec, dalibor.hrabec@post.cz