Ticho, jen v dálce zaštěká pes. Svět v noci ztrácí barvu, tvar… Vše je pouhý přízrak, snové vidiny… Bledý měsíc a stříbrná tma, mrštná kuna se rozběhla za potravou, stín a šustot listí a pak- ticho. Jen v dálce občas zaštěká pes.

Vdechuji vůni úplňku, hruď se zdvíhá vstříc svobodě a zas klesá. Ještě ne, ještě není čas. Blíží se zima. Stromy již ztrácejí listí a ženy halí svá těla do černé…

Tu- konečně- tichounký šelest křídel!

Závan nočního vzduchu přináší známou vůni. Borovicové dřevo, vřes…

Má láska mě bere do náruče. Hruď se zdvíhá vstříc svobodě… Jeho něžné prsty svlékají hedvábí, jemně, jako by rozplétal pavučinu. Pavučinu lásky, iluzí, pavučinu stvořenou z ticha…

Miluje mne, líbá mě na krk, cuchá zlaté vlasy. Blízkost i dálka… Jsme racky, letíme nad rozbouřeným mořem, dotýkáme se křídly jiskřivé pěny, vzlétáme vzhůru ke světlu… Jsme delfíny ve vodě pod námi, zpíváme své písně a noříme se do tmavě modrých hlubin… Krev skapává po kapkách, stále, stále, má krev je Jeho krví… On je vším, On je paprskem slunce, světlem měsíce. Hlubokou tůní. Rozbouřeným mořem. Temnou propastí, zářivým svítáním… Bolestí.

Kuna se vrací ze svého lovu, plíží se trávou, kožich zvlhlý ranní rosou. První sluneční paprsky se třpytí mezi stébly, září skrze podzimně zbarvené listí.

Neopouštěj mě, lásko. Ty to nechápeš, jsem Tvá, TVÁ!

Odchází, jen šelest křídel a vůně dřeva, vřesu… Krev skapává po kapkách. Má krev, Jeho krev…

Hruď se zdvíhá vstříc svobodě a zpět… Zpět?

Má láska odešla, odlétla pryč…

Úsvit. Jako bych se probouzela z těžkého snu. Světlo přebírá vládu, krade naše vidiny, trhá pavučinu nočního snění… Ale já Tě neopustím, můj drahý. Tvé něžné prsty, Tvá křídla, pokrývka odhozená na zem… Nechci, nemůžu se osvobodit. Tkaniva Tvé lásky…

Jen, nemám sílu vstát… Ocůny se otevírají pod doteky slunce, nitky babího léta lákají dál, dál do neznáma, za třpytivými přísliby…

Potřebuji Tě! Ty jsi má síla, máš MOJI krev! A noc je daleko, Tvůj příchod… A přijdeš? Nemám sílu, lásko. Opustil´s mě, opustil, ztratil se ve světle…

Hruď se zdvíhá vstříc svobodě… Naposledy, naposledy… Jít za Tebou…

Vánek unáší babí léto, výš, k modrému nebi.

V květu ocůnu se zaleskly kapky rosy. Stříbrná nitka se rozplynula na cestě ke slunci. Jen šelest křídel.

Autor: Zdeňka Sobotová