„Děkuji mnohokrát za možnost užít si konferenci naplno – díky organizaci, díky skvělým lektorům, zajištěnému zázemí, … Už loni jsem poznamenala, že chybí Hermioniny hodinky, abychom mohli ve stejný čas stihnout přednášky dvě (či tři). Setkávání na takových místech, s tvůrčí, pozitivní atmosférou je pro mne nenahraditelné, vzhledem k tomu, že často v reálném světě je někdy náročné komunikovat a vysvětlovat, že svět se pohnul a my se musíme hnout také.“

„Některé přednášky mi daly víc než dvoudenní školení na stejné téma.“

„Bylo to úžasné. Děkuju. Nejlepší na tom všem byla ta obrovská koncentrace pozitivně smýšlejících učitelů. Kromě obrovského množství informací jsem získala spoustu energie do další práce. Moc za vše děkuji. Za rok bych jela moc ráda znovu.“

„Jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí této konference:) Tento ročník byl úplně super!!! Jsem nadšená ze všech přednášek. Sice to byl maraton téměř bez přestávky, ale nelituji. Odnáším si obrovské množství inspirace. Děkuji moc – všem (organizátorům, přednášejícím, všem). Ať se vám i nadále daří a těším se na další ročník. Děkuji organizátorům, rychlá komunikace, přehledná orientace v digitálním i reálném prostoru, velký výběr zajímavých téma.“

„Z konference jsem nadšená. Škoda, že je více zajímavých přednášek v jeden čas a člověk se nemůže rozdělit Děkuji za bezchybnou organizaci, vše navazovalo, nic nevázlo. Oceňuji zajištěný pitný režim i svačiny, které byly nad rámec. Příští rok znovu. Děkuji!“

„Na této konferenci jsem byla již potřetí a už se těším na další. Bylo to opět moc pěkné a inspirativní. Přesun do areálu ČVUT byl určitě dobrá volba.“

„Větší prostory jsou určitě lepší, bylo více místa na odpočinek, jsem ráda, že jsem jela. Byla skvělá! Moc jsem si to užila a načerpala nové poznatky a aktivity. Děkuji za organizaci:) jako rodič chci poděkovat za pozitivní působení na učitelky/učitele/ředitele/ředitelky škol.“

„Moc děkuji… Bylo to opět velmi inspirativní a těším se na další konferenci <3 Děkuji za příjemně strávený čas, i když neučím na škole, která je vaší cílovkou, tak pro mne bylo zajímavé – dokázala jsem si v tak široké nabídce najít to, co mne obohatilo.“

„Konference byla skvělá. Výborná organizace, skvělí a zajímaví přednášející. Odjížděla jsem nabitá informacemi a s velkou touhou to vše postupně zkoušet. Moc se mi líbí i nabídka partnerů. Možnost prohlédnout si zblízka materiály, nakoupit, vyzkoušet. Díky moc.“

„První den jsem měla 9 přednášek po sobě. Myslela jsem, že budu vyčerpaná, ale byla jsem úplně nadšená a nabitá energií! Mrzí mě, že nás tam ze školy nebylo víc, příště určitě přijedeme ve větším počtu!“

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Pro devátý díl jsem zpovídal Magdu Čavojskou, ředitelku Základní školy Horní Slavkov, Školní 786 a speciální pedagožku. Podpoře nadaných dětí se věnuje jak ve své profesi, tak i ve volném čase jako dobrovolník Mensy ČR – zejména tím, že do mateřských a základních škol pomáhá zavádět metodu učení NTC.

Magdo, ty jsi celou svoji kariéru v jediné základní škole, nebo jsi zavítala i jinam?

Já jsem vlastně prošla školství ve všech sférách, protože díky manželově práci jsme se často stěhovali – a zásadně vždy v průběhu školního roku. Takže jsem vytloukala pozice různých zástupů za mateřské a podobně, od školek až po střední školy. Bylo to ale pro mě zrovna v tom správném věku, kdy z podobných situací člověk získává dobré životní zkušenosti; všechno se mi to nakonec zúročilo.

Pak jsem mnoho let pracovala ve speciální škole, tedy na druhé straně Gaussovy křivky, takže když pak byla příležitost to dorovnávat nadanými dětmi, bylo to pro mě docela přirozené. „Mimoni“ jsou totiž na obou stranách. Vždycky se chechtají něčemu jinému než ostatní, mají rozvázanou tkaničku nebo košili zapnutou ob knoflík, ať už jsou více, či naopak méně mentálně zdatní.

Nakonec jsem studovala ještě školský management a před devíti lety vyhrála konkurz na ředitelku školy. Tím jsem se dostala na běžnou základku, a protože už jsem s „jinými“ dětmi měla zkušenosti, začala jsem cíleně posouvat chápání této problematiky i v běžné sborovně.

Před dvěma lety jsme kvůli situaci v regionu pohltili školu, ze které jsem původně přišla. Speciální třídy tak pod hlavičkou základní školy fungují dál – aktuálně má škola osmnáct běžných a osm speciálních tříd.

Kde nastal tvůj první kontakt s Mensou?

V novinách jsme si našli inzerát, že v soukromé škole v Sokolově bude probíhat Den otevřených dveří a že tam mimo jiné budou testovat psychologové z Prahy – a psycholog z Prahy, to prostě musí být kapacita. Tam poprvé jsme vůbec slyšeli něco o nadání. Díky tomu jsme se pak dostali na Centrum nadání manželů Fořtíkových, se kterými jsme tuto tématiku začali objevovat.

Tím, že jsme s manželem oba ze školství, začalo nám docházet, že je to téma, které ještě v běžném školství není, ale které tam patří. Tak jsme ho začali propagovat, dohledávali jsme si různé materiály a informovali lidi kolem sebe, že něco takového existuje. Mělo to tak nějak přirozený vývoj.

To bylo ještě před tím, než jsi nastoupila jako ředitelka ve Slavkově?

Ano, a vlastně v době, kdy se o nadaných dětech teprve začínalo mluvit. Je to divné, zní to historicky, ale fakt pamatujeme úplné začátky, kdy se téma nadání začalo teprve pozvolna objevovat a spousta lidí ho kategoricky odmítala. Většina lidí měla pocit, že se jedná o elitářství, protežování, učitelé prostě měli děti zaškatulkované jako buďto zlobivé, nebo šikovné. Nadaný byl pro většinu ten, kdo plní bezchybně a rád všechny úkoly, a zaměňovali ho za žáka motivovaného. Bylo i málo lidí, kteří by v oblasti nadání vzdělávali učitele. V tomhle byli tenkrát manželé Fořtíkovi hodně osvícení, i tím že začali vzdělávat rodiče.

A my, jakožto angažovaní rodiče, jsme vše na svých dětech pilotovali a s učitelkami mladšího syna ty cestičky prošlapávali.

Období inkluze pomohlo tomu, že se začaly řešit nejenom děti s nějakými nedostatky, ale i děti, u nichž nadání bylo vlastně hendikepem, protože byly jiné a ta jinost se neuměla uchopit. Až teď se o tom mluví otevřeně. Za posledních pár let se to hodně posunulo a myslím, že i díky aktivitám Mensy je už mnohem více rodičů i učitelů, kteří chtějí s takovými dětmi pracovat. Učitelé konečně pochopili, že pracovat s nadaným žákem je dvakrát těžší než pracovat s žákem, který nemá žádný „problém“.

Takže neplatí, že nadané dítě je ve škole automaticky úspěšné?

Neplatí. To, že je dítě inteligenčně zdatné, že předčí svoje vrstevníky a že čte dřív než ostatní, vůbec neznamená, že bude třeba úspěšný student vysoké školy. Když k němu všechno dlouhou dobu přichází samo, protože se mu to do hlavy hezky ukládá, a i střední škola je vcelku pohoda, tak vysoká škola je najednou šok – je to o jiné organizaci času a také o tom, že když chci zkoušku udělat, musím splnit i ty podmínky, které se mi nelíbí. Buď splním, co po mně profesor chce, anebo odejdu.

A najednou jsme zjistili, nejenom na svých dětech, ale i jejich vrstevnících, že spousta jich ty požadavky plnit nechce, protože s tím mají nějaký vnitřní problém.

To je důvod, proč vidíme spoustu šikovných absolventů vysokých škol, kteří sice nejsou intelektově úplně vysoko, ale zato mají rozvinuté volní složky, zodpovědnost za vzdělání, umí si zorganizovat čas, mají píli a jdou do toho, zatímco některým dětem, které by inteligenčně neměly mít problém studovat, chybí právě tyto vlastnosti k tomu, aby vše dotáhly do úspěšného konce.
Takže to vypadá že paradoxně dítěti, které má lepší předpoklady uspět, brání systém nastavený na průměr.

Základky už jsou na nadané děti připravené, protože už tam proces přijetí nadání probíhá. Teď se s tím smiřují střední školy, už se jim tam identifikovaní nadaní dostávají, ale ta vysoká škola je zatím stále nastavená podobně, jako když jsme ji absolvovali my – a tím nechci nikoho urazit. Změnil se možná kreditní systém, ale pořád je to o tom, že jestli zkouškou projdu, nebo neprojdu, závisí na tom, jak uspokojím představu zkoušejícího. Málokoho opravdu zajímá, do jaké míry dané oblasti rozumím nebo jak jsem schopen s ní naložit a poprat se s možnými nástrahami, ale jako podstatnější vnímají, jestli jsem se navrčela těch 200 stran ze skript, která jsou zrovna pro konkrétního učitele důležitá – čest výjimkám.

Jak konkrétně s nadanými dětmi pracujete u vás?

Jako škola se snažíme k dětem s nadáním přistupovat jinak. Máme už koordinátora péče o nadání – paní učitelka vyhledává nadané děti, pomáhá učitelům řešit problémy těchto dětí, zajišťuje Logickou olympiádu, pomáhá rodičům v orientaci mezi informacemi, radí, co si počít s dítětem, které od čtyř let čte, aby ho první třída neotrávila a nezničila, prostě je takovým partnerem mezi školou a rodičem. A já jí k tomu samozřejmě vytvářím podmínky.

Děti pak dochází na akceleraci určitého předmětu. To už máme vychytané a teď od prvního září vytváříme pozici učitele, který bude zajišťovat diferencované vyučování v hodině českého jazyka a matematiky. V rámci individualizace bude řešit témata do větší hloubky nebo v jiném typu úloh, které by se v běžné výuce nestíhaly. Chceme, aby se nadané děti dostávaly k sobě a aby zjistily, že všechno nepřichází samo – i když to třeba v běžném kolektivu vypadá, že jsou vždycky nejlepší a ve všem první, tak když se dostanou do kolektivu vybraných dětí, musí o svou roli přece jen zabojovat.

Takže to není jen o rozvoji jejich vlastního nadání, ale spíš o adekvátním zatížení, které dětem dá příležitost rozvinout se v oblastech, které by jinak nerozvíjely, protože by to nepotřebovaly?

Nebo v oblastech, na které by třeba vůbec nedošlo nebo by nezbyl čas na otázky, které zbytek třídy nebaví. Tady děti mají tu příležitost. Do hodin češtiny a matematiky jsme to přitom dali záměrně – ne jako rozvoj čtenářských a matematických dovedností, ale jako rozvoj verbální a matematické logiky a samozřejmě kreativity.

Jak nadané děti identifikujete?

Pracujeme s Mensou na testování a spolupracujeme s poradnami, kde si vše dokážeme vykomunikovat. Řekla bych, že karlovarská poradna je v tomhle velice pokroková proti tomu, co slyším třeba z jiných míst. Nadané děti tam nikdo nebrzdí, naopak když vidí, že se jim škola chce věnovat, tak pomáhají.

Využíváme různých přidružených aktivit, jako jsou šablony nebo projekty, a tím motivujeme rodiče ke spolupráci. Vidí, že je dítě ochotné přijít do školy dobrovolně a myslet i po vyučování, co si přát víc. Do toho začala NTC metoda, obě naše slavkovské školky s ní už pracují a i díky tomu se daří nadané děti vychytávat již v předškolním období.

Já tak už do první třídy mohu sestavit na konci srpna dítěti program s tím, že vím, kde ho budeme obohacovat a jak se na něj připravit. Nechceme zjistit, že je dítě čtenář, až ve chvíli, kdy má začít slabikovat. To se stát nesmí.

Jsem rád že jsi zmínila NTC. Pro lidi, kteří to nevědí – co znamená ta zkratka a jak ty jsi s tou metodou přišla poprvé do styku?

Písmena NTC označují Nikola Tesla Centrum, kde metoda vznikla.

Je to metoda, která děti obecně rozvíjí v různých dovednostech. Je tak ideální k využití v kolektivech mateřské školky, protože k motorickému nebo kognitivnímu rozvoji pomáhá všem dětem, a ty nadané navíc uspokojuje tím, že si z nabízených aktivit mohou vzít o kousek víc. Třeba když se cvičí asociace, nadané děti je umí rychleji uplatnit a přenést do svých dětských světů.

Rodiče tu metodu mají rádi – jejich děti se najednou zajímají i o věci, u kterých vůbec neměli pocit, že by je mohly zvládnout. Například když je předškolák schopen pracovat s vlajkami nejenom jako se symboly, ale už ho zajímá i to, co že je ten Kazachstán anebo jak to vypadá v té Austrálii – a ví, že tam je víc než jen klokani. Děti tak získávají příležitost objevovat, ptají se a dostávají k dispozici různá témata která obohacují o souvislosti.

Vybavuje se mi hospitace v jedné první třídě. Byly tam děti ze školky, kde prošly metodou NTC, i děti z jiné školky, a měly za úkol říkat věci, které začínají písmenem M. Začaly slovy jako míč nebo medvěd, a najednou se děti z NTC rozjely: Makedonie, Moldávie, Moskva… Použily to, co znaly ze školky, a byly schopné o tom ostatním i něco říct. Paní učitelka krásně zareagovala, sáhla po atlasu, ukázala, kde je ta Makedonie, a NTC děti k tomu doplnily i vlajku – zkrátka přidaly tam tu informaci navíc.

Dá se tedy zjednodušeně říct, že metoda je o cíleném poskytnutí širší škály podnětů, které podporují zvídavost dětí?

To taky, ale jsou tam prostě využité metody, se kterými se do té doby s dětmi až tak nepracovalo, jako třeba asociace. Dřív jsme se učili, že patří do jiné věkové skupiny, my jsme ale schopni s nimi pracovat už ve dvou, třech letech a díky tomu jsou podněty pro děti hravější, přirozenější, a lépe se jim získané dovednosti uplatňují.

Četl jsem, že metoda NTC je nejúčinnější do 6 let věku, kdy se tvoří 75 % synapsí v mozku. Jak ty ses k ní dostala na základní škole, která tím šestým rokem vlastně začíná?

Rozvoj do šesti let je nejvyšší, ale neznamená to, že je uzavřený, plasticita mozku je pořád přítomná a pořád můžeme něco přidat. Metody jsou úžasně nastavené, takže i u prvňáčků jsou motivační. Starším dětem to zase rozšiřuje možnost pracovat s oblastmi, které jsme do té doby ve škole až tak nevyužívali. Dosud to bylo hlavně o koncentraci pozornosti, orientaci v informacích a paměťových dovednostech, ale přidat například vědomé asociace, nebo dokonce dvojité asociace k vytváření vlastních mnemotechnických pomůcek, o tom se dřív tolik nemluvilo.

Jak se rodiče dozvídají o tom, že by něco takového mohli řešit? Já třeba jsem o té metodě jako rodič nevěděl až do nějakých deseti let věku svého syna.

Mensa dělá i osvětu pro rodiče a různé besedy pro veřejnost, ale nejlepší je, když se to zacílí přes učitelky ze školek. Pro rodiče je to i víc přínosné – dozvědět se, co školka vymýšlí nového a seznámit se s tím, co by to jejich dětem mělo přinést. Když se podaří rodiče takto motivovat, stanou se pro školku partnery. Co dítě dělá ve školce, si pak nese i domů, chce si o tom povídat a rodič to může rozvíjet dál.

Na semináře přijdou většinou nejdřív paní učitelky z předškolního oddělení, protože to berou jako přípravu do školy. V dalším roce z té samé školky přijedou už i učitelky z prostředního oddělení, a pak, když školka pochopí, že to celé má nějakou návaznost, přijedou i od těch dvouletých a tříletých dětí. Uvědomí si, že když se s podporou kognitivních dovedností začne včas, dítě jde do školy opravdu připravené a školka udělala maximum, co udělat mohla.

Dá se říct třeba nějaký příklad, jak se bude lišit reakce dítěte, které prošlo NTC metodou, od reakce běžného dítěte na nějaký úkol nebo situaci?

Mezi prvky NTC metody v oblasti motoriky patří i cvičení akomodace oční čočky. Oko musí zvládnout třeba rychle přejít z pohledu na tabuli zpět do učebnice, přizpůsobit se prostředí, pohybu po řádku. Spousta školek s dětmi trénuje plynulost očních pohybů, ale cílená práce se vzdáleností to není.

Tato oblast však může být trénována už dříve, v přirozených činnostech – dítě si třeba vezme míček, hodí jím o zem před sebou, on začne odskakovat a dítě ten pohyb po celou dobu sleduje. Míček odskakuje dál, nebo se přibližuje, nebo najednou ufrnkne. A tím, že děti učíme záměrně vést oči za pohybem v takovýchto hravých aktivitách a děláme to denně a pravidelně, napomáháme tomu, aby byl pohyb očí na školní práci připravený. Ve finále tyhle blázniviny s míčkem mohou působit preventivně a snižovat například rozvoj dvojího čtení u poruch učení.

V přístupu k talentům jsou dva pohledy – jeden říká, že bychom měli mít vybalancovanou osobnost a že slabé stránky bychom měli posílit, druhý zase že bychom měli maximálně využít svůj talent, protože v tom, v čem jsme slabí, nás naopak doplní ostatní. K čemu se kloníš ty a proč?

Já na seminářích záměrně učitelům říkám, že by měli vyžadovat od poradny i informace o slabých stránkách dítěte. Jestliže má v něčem vyšší potenciál, osobně si myslím (a teď mluvím za úroveň běžné základní školy), že má-li dobré zázemí a optimální učební podmínky, tak si cestu najde a vystačí si. Když mu ale jeho „díry“ nechám, nebudu jeho nedostatky pokrývat a nechám ho, aby se s nimi vyrovnalo samo, tak ho to může dohonit třeba na střední škole nebo později.

Naopak, když mu budu pomáhat rozvíjet nejenom oblasti jeho zájmu, ale i to, co od sebe odkládá, protože mu to nejde, když ho naučím překonávat překážky a nést zodpovědnost za to, jestli se posunuje nebo ne, tak pro něj udělám víc, než když budu třeba nadšeného lovce mravenců dál utvrzovat v tom, že existují jen mravenci, a budu mu rozvíjet jenom ten jeho mravenčí svět. Ideální by bylo, pokud by se nám, rodičům a učitelům, podařilo, aby dítě pochopilo, že věci, které ho sice nebaví, protože od něj vyžadují větší úsilí, ho vlastně motivují a učí trpělivosti. Předpokládám, že toto poznání pro něj bude do budoucna užitečnější než to, kolik má mravenec chloupků.

Ovšem, jako rodič i učitel musím přiznat, že toto je výchovný top a ne vždy dojdeme k vítěznému cíli.

Dalo by se tedy říct, že v dětství je lepší dát si pozor na slabé stránky, a tím pak získat základ a schopnosti pro to rozvíjet ty silné v dospělosti?

Nevím, jestli bych to definovala úplně takto, spíš bych řekla rodičům a učitelům, že když nebudou zároveň rozvíjené i slabší stránky, tak dítě bude jenom jednostranně mimoňské a v jeho školním životě časem přijdou úskalí, která prohloubí, co se vynechalo.

U nadaných dětí je často problém, že čím více je „nasypáno“ do kognitivní oblasti, tím méně je v té motorické, emoční nebo sociální. Takže je potřeba naučit ho žít a komunikovat i mimo jeho sociální bublinu.

Když to vezmu z pohledu dobra pro společnost jako celek, kde končí odpovědnost rodičů a začíná odpovědnost systému školství, aby se talent a inteligence, kterých máme poskrovnu, opravdu využily ku prospěchu všech?

Já bych neřekla, že to někde končí a jinde začíná. Spíš jsou určitá místa, kde se to větví. Dítě je nejdřív v rodině, tak je tam větší zodpovědnost té rodiny, pak přijde moment přechodu do školky, kde je nabídka aktivit a podnětů jak z rodiny, tak ze školky.

To, že děti nastoupí do školního systému neznamená, že rodina ztrácí zodpovědnost za jejich vzdělávací cestu. Pořád tam zůstávají zájmy a představy rodičů, které škola doplňuje, obohacuje, pravda, do jisté míry i formuje. Pak do toho vstoupí kroužky, zájmové aktivity, spolužáci, a to dítě se stává krásně barevným. Základka není jedna jediná cesta pro sebevzdělávání, zvláště u nadaných. Řekla bych, že oni si berou ze základní školy řád a schopnost spolupráce a z toho neformálního světa informace a inspiraci.

Poslední otázka na závěr. Máš nějaké aktuální přání na nejbližší dobu, co bys ráda, aby se ve školství stalo, změnilo, podařilo?

Já mám možná to štěstí, že jsem v pozici, ve které si spoustu věcí můžu udělat „po svém“.

Co bych si přála, je, aby z nás kantorů média nevytvářela satorie, aby školství nedělala „vtipnější“, než je. Aby ministerstvo věřilo svým učitelům a ředitelům, že jsou kompetentní dělat svou práci i bez nadbytečných rad. Aby nám rodiče věřili, že většina učitelů s nimi chce opravdu spolupracovat a že si vážíme toho, že nám své děti svěřili a umožnili nám provést je cestou vzdělávání. Moc bych si přála, aby ti učitelé, kteří pořád touto cestou nejdou, postupně odcházeli se svými motivy někam jinam, do jiného resortu, a aby ti noví, kteří přicházejí, neztráceli tak rychle iluze a optimismus. Aby žáci brali školu jako místo sociálních kontaktů, legrace a zajímavostí. Přála bych si, aby nejen nadané děti braly ohled na své spolužáky, a hlavně aby rodiče dětí brali ohledy na různorodost osobností v každé třídě a nevnímali vzdělávací potřeby pouze optikou svého dítěte.

Vlastně bych si toho přála tolik, že když uděláš tři tečky tak to bude dostačující…

Ondřeji, můžeš se nám na úvod krátce charakterizovat? Jaký jsi v základu člověk?

Jsem člověk, který má tendenci přicházet s šílenými nápady a následně za nimi jít a snad jich i dosáhnout. Jsem vytrvalý, jdu ve věcech do detailu a dělám zásadně jen to, čemu rozumím. Jinak si myslím, že jsem úplně normální člověk z velice skromných poměrů, který si vše, co má, musel vybojovat a odpracovat a nikdo mu nedal nic zadarmo.

Jak ten tvůj příběh začal? Proč ses „rozešel“ s českým školním systémem? A byl to klidný rozchod?

Pocházím z rodiny, kde jsem v podstatě teprve druhým člověkem, který dokončil klasickou střední školu. Ostatní mají učiliště. Vyrůstal jsem s prarodiči a prožil jsem de facto dětství nejprve v pokoji s babičkou a následně v malém pokoji s dědou. Ta rodinná situace nebyla jednoduchá, ale dělali vše, co mohli, abych měl co nejlepší život. Co je ovšem poměrně logický důsledek toho, jaké vzdělání sami členové mé rodiny dostali, je to, že vnímali věci poměrně jednoduše. Tedy, měl jsem blbé známky, protože mě škola nebavila, neviděl jsem v ní příliš velký smysl, raději jsem si hrál na počítači, poslouchal americké pořady a filmy a podobně. Ta první část, tedy ty blbé známky pro ně automaticky znamenaly, že nejsem příliš chytrý a měl bych se tedy podívat po nějakém učilišti, protože nemám na normální školu a jen bych se tam trápil. Ta druhá část, tedy počítačové hry, záliba v YouTube a další věci, to bylo pod jejich rozlišovací schopnosti, nechápali, že jsem se ve čtrnácti naučil perfektně anglicky díky hraní online počítačových her, kde jsem byl v kontaktu s lidmi z celého světa. Za totéž vděčím YouTube, kde jsem objevil Davida Lettermana a další americké talk shows a poslouchal jsem je paralelně přitom, když jsem hrál hry. Čili tohle jsou dva fundamentální pohledy na věc. Já byl přesvědčen o tom, že je správný přístup věnovat se tomu, co mě baví a naplňuje, proto jsem byl vždy ve třídě nejlepší z angličtiny a historie, ale že nemám důvod mít lepší známku než trojku nebo čtyřku z fyziky či chemie, protože mě to prostě nebaví a vím, že se tomu věnovat nebudu. Časem se ukázalo, že můj pohled byl správný a pohled rodiny, respektive pohled, který je rozšířený v českém systému a je na něj český systém nastaven – co nejlepší známky, memorování textů, abych dostal jedničku, a podobně, byl zkrátka pro mě osobně špatný. Všechny jsem překvapil v momentu, kdy jsem udělal úplně v pohodě přijímačky na normální střední školu, a ještě víc jsem všechny překvapil, když jsem dostal plné stipendium na střední škole v Americe, kde jsem absolvoval poslední dva roky střední školy. No a samozřejmě teď nikdo vůbec nechápe, jak člověk, který neměl rád školu, může založit úspěšnou kariéru na tom, že rozumí školství a tvoří vlastní školy, případně radí lidem, kam poslat jejich děti na školu.

Ty jsi následně odjel do USA, kde jsi nějakou dobu pobýval. Čím tě tento pobyt obohatil?

Bez ohledu na to, co budete někde v zahraničí delší dobu dělat, zda pracovat, nebo studovat, tak je to vždy naprosto zásadní, formativní zkušenost, která člověka mentálně posune úplně jinam. Začnete o věcech přemýšlet jinak, ve větších souvislostech a jen tak něco vás nevykolejí. Člověk nikdy nezapomene na ty první momenty v úplně jiné zemi, v jiné kultuře, kde všichni mluví jiným jazykem. U mě bylo specifické, že jsem dostal plné stipendium na velice malé, křesťanské a historicky černošské škole. To prostředí bylo nesmírně obohacující, vytvořilo to ve mně obrovský sklon k empatii, solidaritě a toleranci. A taky jsem si musel celé své stipendium odpracovat. Po škole jsem byl odvezen do nějakého města na nějakou neznámou ulici, dostal jsem krabici se sušenkami a koláči a musel jsem do večera, tedy za několik hodin, všechno prodat a vydělat určité množství peněz. Tím, že klepete v cizí zemi na domy cizích lidí, kteří mluví jiným jazykem, se naučíte obrovské množství věcí. Byť to nebyla akademicky vyhlášená či nijak extrémně těžká škola, tak musím říct, že tahle zkušenost byla nepochybně to nejcennější, co jsem mohl poznat, a především tomu vděčím za to, co jsem teď. Nyní mám již pět let možnost pracovat s nejlepšími středními školami na světě, kam skrze naši agenturu každý rok posíláme velké množství studentů ze zemí Visegradské čtyřky. Tyto školy navštěvují významní světoví politici, novináři či vědci a jsou to mnohdy školy, jejichž absolventi jsou nejbohatší lidé světa. Každý rok se dostávají na ty nejlepší univerzity na světě. Musím ale říct, že kdybych stál před možností chodit na takovou školu, nebo si projít znovu tím, čím jsem si prošel, tak volím zase tu stejnou cestu. Mně to prostě sedí líp.

A co jsi dělal po návratu domů do ČR?

Protože jsem kvůli letenkám a kapesnému utratil v podstatě veškeré nevelké úspory, které moje rodina měla, rozhodl jsem se na konci posledního ročníku na střední v Americe, že odmítnu nabídky na univerzity, které jsem měl, a využiji pracovní nabídku, která se mi naskytla. Dostal jsem se totiž na stáž k jednomu velice bohatému pánovi v Atlantě, který mimo jiné vlastní síť desítek středních škol po celé Americe. Nabídl mi místo asistenta a domluvili jsme se, že se po odmaturování vrátím na měsíc domů za rodinou, zařídím si pracovní víza a následně se vrátím v srpnu k němu. Vrátil jsem se tedy domů, ale po pár týdnech mi přišel e-mail, že bohužel není možné mi na tu pozici zajistit pracovní víza. Rozhodl jsem se tedy, že rok zůstanu v ČR, potom nastoupím na univerzitu v USA a budu studovat mezinárodní vztahy nebo historii. Bylo mi ale jasné, že si na rok musím najít práci. Začal jsem tedy chodit na všechny možné pohovory na ty nejbizarnější pozice, jako například nosič kufrů v hotelech. Nikde mě nevzali. Po dvou měsících jsem tedy ze zoufalosti přišel s nápadem, že bych mohl radit lidem při výběru kvalitní školy v zahraničí, protože jsem všechny ty nejlepší americké internátní školy znal, protože jsem proti nim hrál dva roky basketbal a dva roky předtím jsem se na všechny tyto školy hlásil. Kamarád mi vytvořil web, já ten odkaz dal v úterý odpoledne na nějaká fóra o životě a studiu v zahraničí, no a ve středu ráno volala první zájemkyně z Prahy a z ní se následně stala naše historicky první klientka. Potom začal být větší zájem, dal jsem se dohromady se svým nejlepším kamarádem ze základky, Tomášem, založili jsme firmu a tam to začalo.

Začal váš úspěšný byznys. Na co se dnešní JK Education zaměřuje? Co všechno pod něj patří? Jaké školy a aktivity?

JK Education má v podstatě dvě větve. Ta první a zároveň nejstarší je agentura, která má portfolio mnoha desítek kvalitních internátních středních škol z USA, Kanady a Evropy. Pokud mají rodiče zájem o to, aby jejich dítě odjelo na dlouhodobější pobyt do zahraničí (půl roku a více), nebo krátkodobější (týden až dva měsíce), tak se na nás obrátí, protože my nabízíme ty nejlepší školy, které jsou. Máme již stovky absolventů a v příštím školním roce budeme mít na těch dlouhodobějších pobytech hodně přes sto studentů, především z České republiky. Tyto studenty primárně rekrutujeme skrze veletrhy internátních škol, které pořádáme každý říjen a březen v Praze, Bratislavě, Budapešti a Varšavě. Školy nám platí dost peněz za to, že sem mohou přijet a prezentovat se před rodinami. To je stabilizovaný, hlavně díky těm veletrhům, a velice dobře ziskový byznys, který budeme stále rozšiřovat.

Druhá větev je nová, ta obsahuje naše vlastní školy, které mají vždy své vlastní vedení, svůj vlastní management. Jediné, co se prolíná s fungováním agentury, je využití našeho firemního marketingového týmu. V Praze provozujeme soukromé české gymnázium – Pražské humanitní gymnázium – a letos v září jsme otevřeli American Academy in Prague, což je první americká střední škola v České republice. Díky zájmu rodičů z celého Česka i Slovenska jsme se rozhodli v září 2018 otevřít i American Academy in Brno a American Academy in Bratislava. Jedná se o střední školy, které jsou akreditovány skrze naši partnerskou školu v USA, takže jsme zcela mimo český systém, naši studenti absolvují americkou střední školu a následně dostávají americký maturitní diplom.

Abychom si udělali lepší představu – jaký máte v současnosti objem tržeb?

Americké akademie v Praze, Bratislavě a Brně utrží letos něco kolem 60 milionů korun se slušným ziskem. Agentura zhruba něco k milionu dolarů a přitom zprostředkuje zahraniční studium zhruba za 100 až 150 milionů korun. Nemáme žádné investory a žádné půjčky a veškeré investice, které jsou značné především kvůli potřebě každé z našich škol mít velkou budovu, která se musí opravit a vybavit, financujeme z vlastního cashflow.

O tobě, Ondřeji, je známo, že tvoříš byznys-duo s Tomášem Jízdným, a mně říká zkušenost, že když jsou dva obchodní společníci, tak, řečeno „werichovsky“, jeden dělá to a druhý zase tohle. Co, Ondřeji, děláš ty a co naopak tvůj společník Tomáš?

Já mám pod sebou obchod, marketing a strategii. Tomáš se stará o finance a provoz a zkrátka o všechny praktické věci, kterých je s rostoucím byznysem čím dál více. Oba dva pod sebou máme oddělení a lidi, kteří se na tyhle věci zaměřují a my je řídíme.

Kde bereš inspiraci pro výběr výukových metod? Je to inspirace čistě z USA, nebo je to nějaký mezinárodní mix?

Za posledních pět let jsem navštívil desítky z těch skutečně nejlepších středních škol, ať už v USA, nebo třeba ve Švýcarsku. Měli jsme již stovky studentů na těchto školách, a tak víme perfektně, jak pracují se studenty, jak pracují s učiteli, jaké výukové metody se ve škole používají, jak škola pracuje s volným časem a podobně. Velice se zajímám rovněž o Finsko, o kterém jsem četl snad všechny dostupné knihy, a dokonce jsem tam natočil i dokument o finském školství, který na YouTube vidělo již 26 000 lidí. Je to tedy mix toho nejlepšího ze všech systémů.

American Academy in Prague je první americká střední škola v Česku. Jedná se o pobočku, či nikoliv?

American Academy in Prague a další American Academies, které otevřeme, jsou střední školy, které vlastníme a provozujeme, ale máme strategickou smlouvu s naší partnerskou školou v USA, která nám garantuje akreditaci. V podstatě, kdybych to měl velice zjednodušit, máme franšízy jedné velice kvalitní a prestižní školy, která má zájem rozšiřovat své know-how po světě.

Na vaši školu se nedostane každý zájemce. Podle čeho si vybíráte své studenty? Je to čistě o penězích, nebo v tom hrají roli i jiné předpoklady?

Student musí mít dobrou angličtinu, což je asi jediný aspekt v tom přijímacím procesu, který je měřitelný. Dále následují věci, které jsou nezměřitelné, a jsou tak na osobním vyhodnocení lidí, kteří se o přijímání studentů starají. V podstatě jde o to, zda jsou studenti připraveni na to, aby fungovali v systému velice odlišném od toho, který zažili ať už v české škole, nebo v mezinárodních školách britského typu, kde je stejně jako v Česku velká tendence k memorizaci a výkonu.

Ondřeji, pojďme se teď zaměřit naopak na učitele. Jaké předpoklady musí mít, aby mohli učit na vaší škole? Co od nich očekáváte?

Strašně záleží na tom, jaký předmět bude dotyčný učit a jakou bude mít další úlohu ve škole. Těch učitelů nabíráme tolik, že procento chybovosti ve výběru nějaké bude, a nečekám, že všichni budou perfektní. Nicméně musí splňovat to, že nejsou Čechy nebo Slováky, protože jsme americká škola. Ideálně to musí být Američané, případně máme Brity, Mexičana nebo učitelku z JAR. Dále musí obětovat všechno svým studentům. Musí být kreativní a plní nápadů, ale zároveň důslední a musí si umět zjednat respekt.

Čím je vaše škola výjimečná? Nadstandardní výukou? Osobnějším přístupem?

Naše škola je výjimečná tím, že díky americké akreditaci tzv. nezávislé školy (independent school) akreditační organizace kontroluje jen jednu jedinou věc, zda děláme všechno proto, abychom dosáhli na cíl, který jsme si na začátku stanovili, tedy vytvořit školy, které budou mít na prvním místě studenta a rozvoj těch kompetencí a znalostí, které jsou pro život v 21. století naprosto zásadní. Předměty, které nabízíme, a jejich obsah jsme si v podstatě vytvořili sami, samozřejmě za konzultací s naší partnerskou školou, která má zhruba 200letou historii a výborné výsledky. A rovněž je dlouhodobě naším cílem dostat naše studenty na kvalitní zahraniční univerzity. Koneckonců v Praze máme například 75 % studentů-cizinců z 20 zemí světa. Americký systém sám o sobě je velice unikátní, studenti totiž studují každý den těch stejných pět nebo šest předmětů, které si sami vyberou, a nejsou ve třídách rozděleni podle věku, ale podle úrovně v daném předmětu. Učitelé tak učí menší skupinku studentů, mezi nimiž jsou minimální rozdíly, to vše následně znamená, že učitelé se studentům věnují mnohem individuálněji a jsou schopni zachytit problém hned v zárodku.

Jakou látku například probíráte navíc nebo jinak oproti klasickým českým školám?

Školní rok máme rozdělený na trimestry a v každém trimestru máme jeden velký tematický projekt, ke kterému mnoho předmětů v daném trimestru směřuje. V podstatě je to tematický projekt, který zahrnuje velké množství předmětů a studenti se na něm učí komplexnímu myšlení a kompetencím.

Je pravda, že školné máte nastaveno poměrně vysoko? Kolik činí za jeden školní rok?

American Academies jsou mezinárodní školy, které jsou násobně investičně nákladnější než české školy. Zahraniční učitelé jsou mnohem dražší, akreditace je drahá a tak podobně. Standardní školné mezinárodní střední školy v Praze nebo Bratislavě je zhruba 400 000 Kč a více. American Academy in Prague příští rok bude stát 260 000 Kč, totéž bude stát American Academy in Bratislava a ta v Brně bude stát 180 000 Kč.

Musím se zeptat: nedělá to z American Academy elitní školu pouze pro děti bohatých rodičů?

American Academy je škola pro děti těch rodičů, pro které je vzdělání prioritou, a proto jsou do něj schopni investovat. Většina našich studentů nejsou v žádném případě děti super bohatých lidí. Nicméně žádné dotace ze státu nemáme a musíme si na všechno vydělat sami, a jak jsem popsal, náklady na provoz takové školy jsou násobné oproti nákladům na českou školu, která může stát na školném několikanásobně méně.

Nemyslíš si, že se jako společnost pomalu, ale jistě dostáváme do situace, kdy kvalitu vzdělání určuje až příliš finanční zázemí? Nezvýší to už tak velké nerovnosti mezi studenty? Nevzbuzuje to v tobě obavy?

Naše školy těžko nějaké nerovnosti mohou zvýšit, jelikož to jsou mezinárodní školy, které jsou určeny primárně pro expaty a jen minoritně pro české a slovenské studenty. Určitě je patrná tendence, že čím dál více rodičů je ochotno zaplatit čím dál větší peníze za nějakou soukromou školu, pokud mají pocit, že její vzdělávací program je pro jejich dítě vhodnější než program školy státní. To dlouhodobě povede k velkému rozevírání nůžek a velké nerovnosti, protože ty nejlepší učitele si zaplatí soukromé školy, stáhnou k sobě tu bohatší část obyvatelstva a školy na menších městech a vesnicích budou mít méně kvalitní učitele a budou určeny pro chudší část obyvatelstva. Jediným řešením tohoto přicházejícího problému je zásadní reforma veřejného školství, která systém posune z 19. století do století 21. Jiná cesta nevede, k tomu ale musí být politická vůle.

Do jaké míry podle tebe české školství drží krok svými výstupy s potřebami jednotlivců, firem a jiných organizací?

Český vzdělávací systém má ve svém DNA zakódováno, že musí generovat pracovní sílu pro průmysl. Podle toho je nastaven celý systém, myšlení učitelů a vzdělávací koncepce, které se na našich školách objevují. Velkým úkolem je dostat se ze situace, kdy je největším beneficientem českého školství průmysl, tak aby největším beneficientem byl student.

Není to ale pro vás náhodou nakonec dobře, že to tady nefunguje?

Určitě je. Neschopností politiků a zastaralostí českého školství velké množství lidí je a bude ochotno využít našich služeb. Dobře pro nás, špatně pro zemi.

Není žádným tajemstvím, Ondřeji, že se angažuješ i v politice. Proč? Máš ambice změnit české školství? Pokud ano, jak toho chceš dosáhnout?

Ano, snažím se již dva roky radit různým politickým stranám a kandidátům s tím, jak mohou posunout české školství dále. Naštěstí se už povedlo donutit politiky, aby o školství začali přemýšlet a aby o něm přemýšleli jinak, jako o skutečné věci strategického významu pro dlouhodobou konkurenceschopnost naší země. Já osobně se do nějaké větší kandidatury pustím až v okamžiku, kdy budu vidět, že naše vlastní školy generují takové absolventy, kteří jsou schopni se dostat na vynikající univerzity, a že tak naše koncepce skutečně funguje. Pokud by se to stalo, což uvidíme zhruba do čtyř let, tak bych možná mohl mít i ty nejvyšší ambice.

Máš, Ondřeji, nějaký další sen, který by sis v budoucnu rád splnil?

Změnit české školství.

Poděkování

Rádi bychom touto cestou poděkovali panu Ondřeji Kaniovi za to, že si na nás našel čas a podělil se s námi o svůj inspirující a nevšední příběh, své zkušenosti a názory.

FINSKÝ SEN

30minutový dokument o finském školství, ve kterém autoři zjišťují, co stojí za úspěšnou Finskou vzdělávací reformou, jak přistupují ke vzdělávání a jak připravují budoucí učitele. Cílem snímku je rozpoutat debatu o podobě vzdělávání v České republice napříč celým politickým spektrem.