První písemnou zmínku o škole nalezneme v archivu Mensy. Není složité poznat, jakému tématu se šest zažloutlých listů z pera paní Kateřiny Havlíčkové a paní Evy Vondrákové datovaných k 10. lednu 1992 věnuje, nesou totiž název: „Projekt soukromého osmiletého Mensa gymnázia“.

Výtah z tohoto projektu se následně objevil v časopise Mensa 4/1992 (vydaném v červenci). Z projektu cituji: „Profesoři a studenti musí být ve vzájemně rovnoprávném postavení. Autorita profesora nevyplývá z jeho mocenského postavení, ale z úcty studentů k jeho znalostem, schopnostem a vlastnostem. Cílem výuky není „nacpat“ do studentů co nejvíc informací, které je nutno dokázat zpaměti reprodukovat, ale pomáhat rozvoji studentů podle jejich individuálních schopností, s důrazem na rozvoj logického myšlení, tvořivost a samostatnost, naučit je orientovat se v záplavě informací a zacházet s nimi, vzbudit v nich touhu po vědění.“

V časopise 6/1992 (vydaném v prosinci) se v článku nazvaném Mensa gymnázium paní Havlíčková věnuje problematice hledání vhodné budovy v Praze a podrobně rozebírá, kolik desítek starostů a dalších lidí bylo osloveno, včetně snahy o získání budovy uvolněné zrušením některého z federálních úřadů po rozpadu Československa. Článek dále zmiňuje zřízení Nadace na podporu Mensa gymnázia (jedním z členů správní rady byl i pan doktor Miroslav Macek, později proslulý pohlavkováním jiných doktorů, momentálně vazebně stíhaných), bylo vyčísleno, že by bylo potřeba sehnat 25 mil. Kčs.

V časopise 3/1993 (vydaném v březnu) je krom fotek kandidátek na Miss Mensa (které zabírají většinu čísla) názorníček s dopisy členů reagujících na předchozí výzvy spojené s projektem Mensa gymnázia. S ohledem na pozdější vývoj událostí je významný dopis pana Jana Rotta, který popisuje, jak během druhé světové války studoval po uzavření svého gymnázia se svými kolegy studenty svépomocí, bez budovy i bez kantorů. V danou dobu mohl dopis působit spíše jako neuvěřitelný životní příběh, ale zakladatelé se na něj později mnohokrát odkazují. Dále se zde objevuje dopis pana Viktora Serebriakoffa, který pomohl nastartovat Mensu a exportoval ji z Velké Británie do celého světa, podporující projekt školy.

V časopise 4/1993 (vydaném v dubnu) se objevuje reportáž z plesu podnikatelů konaného 26. února 1993 v hotelu Pyramida a spojeného s dražbou zajímavých předmětů ve prospěch nadace Mensa gymnázia. Prvním draženým předmětem byla pouta, která věnoval tehdejší ministr vnitra, pan Jan Ruml. Pouta vydražila krásná dáma ve zlatých šatech za 5 100 Kčs. Pouta jí byla také ihned nasazena se slovy, že odemčena budou až po zaplacení. Zlatým hřebem dražby byla vkladní knížka České státní spořitelny s vkladem 20 Kčs na jméno … Václav Klaus. Byla vydražena za na tehdejší poměry neuvěřitelných 30 000 Kčs (průměrná mzda v roce 1993 činila 5 904 Kčs). Mezi dalšími předměty byl například kabát slavnostní uniformy oděských námořníků věnovaný tehdejším ministrem práce a sociálních věcí panem Janem Vodičkou a svazácká košile, kterou však nikdo nechtěl. Celkem dražba vynesla 62 750 Kčs. Přítomní členové Mensy udivovali ostatní, když se místo tance věnovali skládání hlavolamů.

V časopise 5/1993 (vydaném v květnu) se v článku nazvaném „Předchůdce Mensa gymnázia“ objevuje zpráva informující o tom, že gymnázium bude založeno a začne fungovat od září 1993, ač se odpovídající školní budovu sehnat nepodařilo (s odkazem na zmíněný dopis pana Rotta). Za přechodnou adresu má posloužit Dům dětí a mládeže Nad Buďánkami II/17 v Praze 5. Otevřeny budou prima, sekunda a tercie, do každé bude přijato 10 studentů. Ředitelem školy se stane pan doktor Tomáš Houška. Z popisu cituji: „Třída ale nebude definitivní neměnná jednotka – na většinu předmětů se budou děti dělit podle úrovně znalostí a zájmu o obor.“ Zároveň se také objevují zmínky o založení Dětské Mensy.

S datem 5. dubna v mensovním archivu nacházíme „Projekt Osmiletého gymnázia Buďánka“ podepsaný paní Havlíčkovou, paní Vondrákovou a panem Houškou. OGB je plánováno jako mezikrok před založením Mensa gymnázia. Současný krok vychází z toho, že krom budovy jsou již načrtnuty osnovy, vybrány učebnice i domluveni někteří pedagogové a byla by škoda s otevřením školy pro nadané děti čekat další rok. S ohledem na absenci zákona o neziskových organizacích projekt počítal s tím, že škola bude nejprve zřízena na základě živnostenského oprávnění paní Havlíčkové.

V časopise 6/1993 (vydaném v červnu) paní Havlíčková informuje, že profesorský sbor je již kompletní, krom profesora botaniky (ředitel botanické zahrady ani vedoucí katedry botaniky nemají k dispozici volného člověka). Výpočetní technika se bude učit na MFF, astronomie se bude učit v planetáriu.

Slzy do očí vhání následující odstavec, cituji: „Zřídit školu během tří týdnů je poněkud náročná záležitost, musím ale říci, že jsem se prozatím setkávala pouze s ochotou a snahou pomoci – především v Domě dětí na Buďánkách, kde nám pan ředitel Havel i ostatní vyšli maximálně vstříc, na finančním úřadě, u hygieniků, prostě všude. Bez problémů bylo i zajištění obědů v blízké škole na Podbělohorské, díky ochotě paní ředitelky i vedoucí jídelny. Návrh na zařazení do sítě škol jsme včas odevzdali …“ Ředitelem se stal pan Tomáš Houška.

Mezitím probíhalo testování, které bylo kombinací přijímacího řízení na gymnázium a do Dětské Mensy. V časopise 7/1993 (vydaném v červenci) se dočteme, že se prvního kola zúčastnilo 347 zájemců. Článek podepsaný paní Petrou Jebavou říká: „Velké testování dítek za účelem obsazení našeho velikého gymnázia proběhlo v přiměřeném zmatku koncem května. Zájemců bylo mnoho, a tak se poněkud nedočkavě strkali a handrkovali u zápisu. Některé děti přišly cílevědomě samy, jiné podporovány nervózními rodiči.“ O projektu velmi netradiční školy bez budovy se v následném textu mluví jako o hotové věci. Z informací o škole cituji: „Výrazně individuální přístup je hlavní zásadou tohoto o projektu. To potvrzuje i široká škála volitelných předmětů, a to už od primy … Známkovat se zde samozřejmě nebude – je přece tolik jiných způsobů, jak přivést dítě k tomu, aby se něco naučilo.“

V září 1993 nastoupili studenti do tříd … a dál je to jiná pohádka. Nebylo to ani lehké, ani přímočaré. Dodávám jen, že v roce 2010 bylo Osmileté gymnázium Buďánka přejmenováno na Mensa gymnázium, což nyní můžeme vnímat jako symbolické stvrzení toho, že problém s budovou byl konečně vyřešen, za což patří velké uznání současnému vedení.

Paní Havlíčková dostala za svoji snahu bronzovou Medaili ministra školství a cenu mensovní nadace pro vzdělání a výzkum.

Specifika školy:

• rodinné prostředí umožňující individuální přístup
• věkově smíšené skupiny podle úrovně a zájmu
• výuka na vysokých školách a vědeckých pracovištích
• individuální konzultace podle potřeb studentů ve všech předmětech
• nízký počet studentů ve třídách i ve skupinách (průměrně 24 studentů ve třídě a 8 ve skupině)
• pestrá nabídka volitelných předmětů a kroužků (až 50 ročně)
• učitelé na vysoké odborné a pedagogické úrovni
• mladý pedagogický sbor, vysoký podíl mužů v pedagogickém sboru
• učení v dvouhodinových blocích (možnost lépe se soustředit na daný předmět)
• základní učebnice zdarma
• vlastní systém hodnocení (písemné slovní, bodové, ocenění pomocí stipendií, komplexní bodové hodnocení)
• služby školní psycholožky a speciální pedagožky, kteří jsou k dispozici studentům a jejich rodičům
• péče o mimořádně nadané studenty – IVP, různé metody a formy práce, enrichment (obohacení a rozšíření učiva), akcelerace (urychlení vzdělávání), projektová výuka aj.
• péče o studenty se specifickými poruchami učení (IVP, speciální pedagožka, školní psycholožka, speciální pomůcky i pochopení vyškolených pedagogů)
• vytváření specifických podmínek pro výuku mimořádně nadaných dětí s Aspergerovým syndromem (asistenti pedagoga, spolupráce s Nautis aj.)
• doplňování výuky zajímavými projekty, přednáškami, exkurzemi, návštěvami výstav a divadel, výměnnými pobyty se zahraničními školami, setkávání s mimořádnými lidmi aj.
• tradiční setkávání studentů, rodičů a pedagogů při neformálních akcích

Více se dozvíte na www.mensagymnazium.cz

Výsledky studie

Výzkumní pracovníci G. David Batty, Ian J. Deary, Ingrid Schoonová, Carol Emslieová, Kate Huntová a Catharine R. Galeová použili britskou statistickou studii z roku 1970, která měla za cíl vysledovat užívání alkoholu u 8 170 desetiletých Britů. Tyto děti narozené v roce 1970 byly otestovány na IQ v 10 letech a zúčastnily se následných výzkumů v letech 2004 a 2008. Studie byla zveřejněna pod názvem „Mentální schopnosti v dětství a příjem alkoholu v dospělosti a problémy s ním: britská statistická studie 1970“ (Childhood Mental Ability and Adult Alcohol Intake and Alcohol Problems: The 1970 British Cohort Study) a autoři vysvětlují, jak se dopracovali ke statistické souvislosti mezi IQ v dětství a zvýšeným pitím alkoholu. Na každých 15 bodů nárůstu měřeného IQ připadal průměrně 1,27násobný nárůst spotřeby alkoholu, přičemž u žen byl nárůst výraznější než u mužů.

Včera a dnes

Děti ze zmiňované studie se od dnešních nadaných studentů v lecčems liší. Není třeba pravděpodobné, že by tehdy byly tolik poučené o prevenci drogové závislosti, a vzdělávací programy pro ty mimořádně nadané byly méně běžné nežli dnes. Avšak vysoký počet sledovaných jedinců, jimiž se studie zabývala, podobnost mezi přírůstky 15 bodů pro obě pohlaví a reakce na výsledky studie naznačují, že by rodiče i učitelé, kteří s nadanými dětmi pracují, měli být připraveni s jejich přechodem do dospělosti řešit některé vážné problémy.

Možné ovlivňující faktory

Studie byla přizpůsobena pro socio-ekonomické faktory, proto je v ní silně zvýrazněna rozdílnost podle pohlaví. U žen je vyšší pravděpodobnost, že se u nich projeví problémy s alkoholem než u mužů. Je možné, že lidé s vyšším IQ končí v profesích, které jsou více stresující, a že stres často vede k pití alkoholu. Je také možné, že lidé s vysokým IQ končívají v profesích, které vyžadují časté pití při společenských příležitostech, a že takovéto pití se může vymknout kontrole. Studie podotýká, že „podíl žen se zjištěnými problémy s alkoholem byl nejvyšší u žen vysokoškolaček a z manažerských kruhů.“

Od myšlení k pití?

V roce 2003 Journal of Secondary Education zkoumal „depresivní poruchu u vysoce nadaných dospívajících jedinců“ a vyslovil názor, že „vysoce nadaní teenageři zažívají deprese a že jsou schopni tajit i ty nejvážnější symptomy“. Jiným potenciálním faktorem, který někdy vede k pití, může být nekontrolovaná deprese, jelikož alkohol se obvykle používá jako samoléčebný nebo únikový prostředek. Vytvoření svých osobních zásad a postojů k hodnotám může studentům pomoci se soustředit na pozitivní smysl věcí a vyhnout se pádu do pasti deprese.

Důsledky a souvislosti

Na mnoha školách běží kurzy, které se zabývají zdravotními riziky, jaká představuje nadměrné užívání drog a alkoholu. Budou-li mít učitelé nadaných studentů jistotu, že se jejich studentům dostane takovéhoto poučení a ti se přizpůsobí zdravému životnímu stylu, může být pro učitele prospěšné, zaměří-li se na ty možné ovlivňující faktory, které k nadměrné konzumaci alkoholu vedou. Nadaní studenti i jejich rodiče by měli být poučeni o projevech a symptomech depresí, zvládání stresu a výběru vhodné profesní dráhy.

Ne všechna nová zjištění obsažená v článku AJPH jsou negativní. Dr. G. David Batty, vědecký pracovník Univerzity v Glasgowě a spoluautor většiny těchto výzkumů, provedl i jiné studie vzájemných souvislostí IQ a zdravotních aspektů. V září 2004 byl jedním z autorů článku v BMJ (British Medical Journal), který přišel s domněnkou, že lidé s vyšším IQ žijí déle než lidé s IQ nižším, možná proto, že jsou schopni se lépe rozhodovat v záležitostech zdravotní péče o svou vlastní osobu. 

Přeloženo z TableAus, časopisu australské Mensy, č. 384.

Pokud máte zájem zjistit výši svého IQ, přihlaste se na testování IQ pořádané spolčeností Mensa. Společnost Mensa provádí testování prostřednictvím mezinárodně uznávaného standardizovaného testu.

Je to pravda. Tyto řádky píšu zrovna v den, kdy mě, jako každý rok, navštívil brusič nožů. Já mu mohl na naostření nabídnout jen své kuchyňské nůžky. Vzal si je a asi za deset minut se vrátil ze své dodávky. „Představte si, že jsem se řízl,“ povídá. „Poprvé za celá ta léta. To byly nůžky pro leváky.“ Měl jsem ho snad radši na tuto nebezpečnou zbraň upozornit? Můžete je koupit v obchodech, které se starají o leváky, i když takových obchodů je málo. Faktem totiž je, vy všichni zhýčkaní praváci, že svět byl vytvořen přesně pro vás. Až na některé chyby tvůrců a samozřejmě až na dopravní předpisy.

Praváci jsou nuceni jezdit vlevo, tedy aspoň v této zemi (autor žije v Británii – pozn. překladatele). Auta s řízením vpravo jsou jako dělaná pro leváky (jak ostudné). Řadicí páku ovládáte levou rukou, zatímco levou nohou sešlapujete spojku. Prakticky všechno v autě zařizujete levou rukou od ovládání rádia až po zapínání a vypínání světel.

Pak je jasné, že pět z posledních šesti nejdůležitějších řidičů světa byli leváci, mám na mysli patero prezidentů Spojených států: Billa Clintona, George Bushe staršího, Ronalda Reagana, Geralda Forda a nyní Baracka Obamu. Naštěstí můžeme najít i lepší příklady leváků (a kdo by taky, kromě amerických voličů, nemohl?).

Leonardo da Vinci dokázal namalovat dva obrazy najednou, každý jednou rukou. Michelangelo byl levoruký a zrovna tak i Pablo Picasso, Mozart, Beethoven nebo Churchill (i když ten byl jako spousta leváků značně obouruký). A příkladů je víc: Alexandr Veliký, Jana z Arku (ačkoli nemám tušení, jak to mohl kdo zjistit, snad jen pokud světice ukazovala „vítězné véčko“ anglickým vojákům, kteří zapalovali její hranici), Napoleon Bonaparte (i s Josefínou) a (a to se podržte, milí mensané) Albert Einstein.

Ale nezapomínejme na naše americké nepolitické bratrance. Co třeba William H. Bonney (známý jako Billy the Kid), nejrychlejší obouruký střelec na Západě? Taky levák. Stejně jako Samuel Langhorne Clemens, kapitán parníku na Mississippi (alias Mark Twain).

Ale ani dívky nesmí být vynechány ze seznamu leváků, od Marie Curie-Sklodowské až po Marilyn Monroe. Pak zde byla také žena, která se stala slavnou, protože chtěla „být sama“. A co Judy Garlandová? W. C. Fields o ní prý prohlásil (a to byl prosím taky levák): „Můžete ji mít.“ Když jsem si procházel seznamy leváků, narazil jsem i na Julia Caesara. Co je to za vtip? Tento generál přece vedl legie římských vojáků, kteří všichni nosili meč v pravé a štít na levé ruce. Jak jinak by mohli vytvořit ten chodící tank, slavnou „želvu“, která nenechávala žádná volná místa ve svém krunýři? Proto „želva“ mohla zachytit šípy, kopí, kameny z praků i další záludné, avšak účinné zbraně.

Na vojáky byl vůbec vždy vyvíjen tlak, aby byli praváky. Ale pozor, někteří upřednostňovali ty „podivné leváky“. Zdá se, že bojovný Benjaminův kmen používal celý pluk levorukých vojáků, taková byla jejich mimořádná přesnost. Dočetl jsem se také, že na středověkých skotských hradech byla velká poptávka po levorukých šermířích, to kvůli stavbě tamějších točitých schodišť.

Levoruký šermíř mohl bránit schodiště proti celému houfu vojáků. Ti v omezeném prostoru stále znovu a znovu bili do zdi, zatímco levák mohl čepelí pohybovat bez omezení. Bylo vytvořeno již mnoho rozporuplných teorií o lidské levorukosti. Jedna věc je však více než jasná. Jestliže se člověk skutečně vyvinul z opice, stále je „za opicemi“ minimálně v jednom. Naši pravěcí předkové jsou totiž i dnes zcela obourucí. (Zjevně ignorovali rady moudrých děl, jako je bible, tóra a korán. Všechny jsou zapřisáhle pravoruce orientované.) Naši chlupatí společníci si uchovali své opičí dovednosti. Zjistili, že dvě ruce jsou lepší než jedna, což jim moderní člověk závidí dodnes.

Když už mluvíme o obourukosti. V dnešní době všichni autoři radí a doporučují, aby byla tato schopnost rozvíjena u dětí od útlého dětství. Ale nakonec to všechno dopadne jen tak, že levoruké jsou nuceny psát pravou rukou. Zjevně se zde však přehlíží jeden matematický fakt. Chceme-li být všichni obourucí, bylo by rozumnější zaměřit se na velkou většinu dětí, na praváky, a ty přinutit psát levou. S takovou bychom se snad někam dostali.

Tím nám vyvstává další problém, který by mohl být vyjádřen otázkou: „Proč král Jiří VI. koktal?“ Je známo, že v dětství byl levákem, ale byl donucen se změnit na praváka. Stejně jako já. A když jsem ve svých sedmi letech nosil domů svou písanku, můj otec se vždy děsil. Tak strašlivý byl můj rukopis. (Byl jsem natolik levoruký, že jsem dokázal dokonale zrcadlově psát, a přesto jsem se chvěl strachem pokaždé, když jsem tužku musel do pravačky vzít, natož s ní psát.) Můj otec se nakonec díky chápavému řediteli s mou levorukostí smířil. Přesto mě však má učitelka nutila psát pravou, dokud jsem nepřešel do vyšší třídy.

Zajímavostí je, že existuje i náznak, že Ježíš byl levák. Na obraze Madona s dítětem drží matka dítě klasicky v levé ruce, aby jej pravačkou mohla krmit a čistit, tím však blokuje tělem dítěti pravou ruku a nutí je tak používat levou. Možná bychom mohli uspořádat průzkum, možná zjistíme, že mezi mensany je leváků více, než je obvyklé. Jenom tím dokážeme, jak inteligentní parta my leváci jsme!

Přeloženo z Sinister? No, We Lefties Are All Right, John Hosken, Mensa International Journal, číslo 541, říjen 2010, původně vyšlo v časopise britské Mensy