A jak to celé dopadlo?

Víkend SIGů byl vyhlášen v termínu 27.–29. 9. 2023. Centrem celého dění byl jihočeský Písek, kde se o veškeré aktivity starali členové SIG Jihočeské nadané děti a MS České Budějovice. V pátek byly za pomoci SIGu Deskovky Brno připraveny deskové hry v Městské knihovně, kterých se zúčastnilo neuvěřitelných 50 návštěvníků. V sobotu jsme navštívili Sladovnu, místní interaktivní dětskou galerii, a nahlédli postupně do všech výstav, které nabízí. Odpoledne patřilo návštěvě Zemského hřebčince. Samozřejmě nemohla chybět ani prohlídka tohoto krásného jihočeského města a fotografování u tradičních písečných soch, které byly i na konci října ve výborné kondici. Večer jsme strávili nad deskovkami a poslechli si výzvu místních radioamatérů, kteří jsou autory orientačně-šifrovací soutěže I. Quest. Neděli jsme si v Písku užili každý po svém, někteří vyšlápli do Píseckých hor, jiní se pustili do místní šifrovačky, která nás provedla jednotlivými zákoutími tohoto krásného města.

Další úžasné akce byly vypsány napříč celou republikou.

Již v úterý, v domluveném předtermínu, se v Praze sešel SIGurmán na snídani v Café Louvre. V pátek proběhl v Brně „Brunch se znalkyní Ivanou Prchalovou,“ který připravil SIG Business Club, a „Networking na hradbách“ v podání SIGu Manager. V Praze se zase „psalo všemi smysly“ pod hlavičkou SIGu Literární tvorba (viz článek). Sobota patřila procházce Toulcovými maštalemi se SIGem Outdoor, návštěvě vodní elektrárny Orlík a rozhledny Milada se SIGem Turistika (viz článek), v Brně se řešily hlavolamy a hrály deskovky se SIGem Věda a probíhaly přednášky Energie a Dlouhodobý vztah, pořádané SIGy Peníze a Seberozvíjení.
Neděle byla zakončena opět v Brně, kde SIG Deskovky Brno, který zahajoval v pátek v písecké knihovně, připravil v brněnské čajovně Za Zrcadlem večerní deskohraní.

Celé víkendové dění bylo pečlivě sledováno členy SIGu Facebůk, kteří dohlíželi nad akcemi nejen v Písku, ale i na Orlíku a vyhlásili pro všechny zúčastněné soutěž „Jak jsem si užil víkend SIGů“. Všechny dětské účastníky soutěže hned na místě odměnili, za což si odvezli několik cenných lajků na své SIGové nástěnce. (viz článek)

Přestože celý víkend byl jeden velký experiment, věřím, že se povedl, a pokračovat v tomto duchu i do budoucna mi dává smysl. Zapojilo se celkem 12 SIGů, které připravily aktivity pro více než 130 zájemců jak z řad Mensy, tak veřejnosti.
Děkuji všem koordinátorům, kteří do toho šli a kteří připravili krásný, a hlavně pestrý program. Právě díky vám se účastníci mohli podívat na zajímavá místa napříč celou republikou a strávit příjemné chvíle mezi zajímavými lidmi. A samozřejmě obrovské poděkování patří všem kamarádům z MS České Budějovice, kteří podnikají všechny tyto šílené nápady se mnou, a zatím to vypadá, že je to dokonce baví.

Autor: Michaela Kubaníková

„Na mé triko kanou sliny,
příští večer bude jiný,
sejdeme se, obžereme,
vegany, ty nebereme,
všichni spolu o půl sedmé
ke stolečku usedneme,
čeká na nás masa mísa,
chutná kráva, ta se lísá,
a tak zamiř přes magistrálu
zadním vchodem do federálu!“ (Tomáš Kubeš)

Již samotná pozvánka předsedy SIG Gurmán Tomáše Kubeše slibovala hody přímo lukulské a naše očekávání byla naplněna. Nově zřízená restaurace skupiny Ambiente, kterou pro nás Tomáš osobně prověřil a shledal důstojnou dalšího setkání gurmánů, naše chuťové pohárky skutečně uspokojila.

Od jemných telecích řízečků a tatarského bifteku, který jsme si v této restauraci objednali absolutně bez obav z možných následků, J přes hovězí krk na paprice ve smetanové omáčce až po samotné STEAKY, ano, velká písmena jsou zde na místě! Svíčková, malý ořech, velký ořech, špička, plec, oponka, veverka … všechno v úpravách, jaké si konzument přeje – od krvavé rare přes medium až po well done. I krvavá úprava nakonec nebyla krvavá, nýbrž díky naložení a vyzrálosti masa byla velmi lahodná. Přílohy stojí za zmínku také – čerstvé špenátové listy dušené na másle, domácí hranolky, barevné saláty, chlupaté knedlíky sypané cibulkou, lahodná omáčka z lišek (houby prosím; navzdory předchozím zmínkám o různých lesních zvířátkách se zde konzumuje výlučně hovězí – tak tedy, pro úplnou přesnost, s malou výjimkou jednoho nabízeného jídla z kuřete – kuřátko plněné lanýžovou nádivkou a dvou jídel z čerstvých sladkovodních ryb).

Čekání na objednané lahůdky jsme si zkrátili prohlídkou chladné místnosti, ve které visí a zrají celé poloviny skotu i další, menší kusy masa po různou, odborníky šéfkuchaři doporučenou dobu, aby byly co nejlahodnější pro konzumaci. Každá část byla přesně popsaná – druh masa, stáří a délka zrání, některé byly zavoskované v speciální atmosféře.

Pivaře zaujaly obrovské tanky a ochutnali pokud ne přímo pivo, tak aspoň pivní zmrzlinu, která prý byla úžasná (zejména v kombinaci s karamelizovanými hruškami). Číšníci byli přátelští, s výběrem ochotně poradili, politovali konzumenty, kteří pro malou kapacitu žaludků nemohli jednotlivé chody dojíst … J

Dobroty servírované na pravém cibuláku následovaly v rychlém sledu a až cestou domů jsme si vydechli a strávili zkonzumované pokrmy (překvapilo mne, že v restauraci s tak hutným menu měli poměrně úzké dveře J).

Některým již nezbylo místo ani na úžasné makové a ořechové koláčky, které pro nás vlastnoručně upekla Jitka Markesová.

Tomáš zvolil tuto akci jako rozlučku před plánovanou dlouhou cestou do Nepálu a částečně zřejmě i proto, aby se ujistil, že výroční číslo časopisu zvládneme i bez jeho přítomnosti. Byla zde většina redakční rady, takže myslím, že to výroční číslo dáme!! J

Doufáme, že si Tomáš cestu užije, nalezne hodně inspirace a těšíme se na další gurmánské i časopisecké akce po jeho návratu.

Autor: Zuzana Šimková

Patřičně natěšen a s osmiminutovým zpožděním jsem dorazil na místo jako poslední. Tedy úvod z mé strany nedobrý. Kolegové již seděli za stolem a nenaznačovali, že bych o něco přišel. Nádherné místo, dostatek prostoru kolem stolu, oddělená nekuřácká část, wi-fi, salonek, dobré parkování. Rozjezd výtečný. Obsluha vcelku dobře naladěná, bedlivě si zapisující objednávku, jen při donášce nápojů bylo vidět, že výuční list v oboru chybí. Objednáno bylo šest osob, stůl pro deset, prostřeno rovněž pro šest. To, že nás je sedm, to obsluha nezaregistrovala. Restaurace se začala plnit a kupodivu i pro mě známými tvářemi, neb k vedlejšímu stolu přišli nezávisle na mně mí dávní přátelé. Vida, nehodnotím sám. Druhý den jsem se dozvěděl, že měli také stejné slevomatové lístky a také pár drobných pikantností navíc.

Diskuse plynula, stejně jako průvan z nedobře utěsněné prosklené stěny, a nás si téměř nikdo nevšímal. Objednávání nápojů a pokrmů se začalo zadrhávat. Nu což, asi nával v přední části restaurace, řekl jsem si. Noví hosté proudili dále a všiml jsem si, že to drhne i vedle. Najednou musíte o nápoje říkat dvakrát. Prý došlo i pivo. Hmmm, to jsem zvědav na to jídlo.

Probíhá pětačtyřicátá minuta a my máme stále stejný počet příborů a jídlo v kuchyni. A už se k nám hrne první nával masa. Ejhle, jenže jen tři talíře, a ač si všichni pamatujeme, co jsme si objednali, zvolené kombinace na ruce personálu k objednávkám nenáleží. A pak zase pět minut nic. A bez reakce je najednou i další objednávka nápojů a urgence příboru navíc. Další várka tří talířů se opět nepovedla, tak to už se něco vracelo do kuchyně zpět. Šťávy v žaludku se začaly ozývat. Před třetím pokusem si obsluha raději znovu zapsala objednávku. Na to, že jsme všichni měli steak, jen tři druhy příloh a dva druhy omáček, to musela být k pamatování opravdu fuška. Na propečení se bedlivě ptali každého, výsledek byl však vždy stejný. Nebylo poznat, co je medium, a na centimetr tlustém plátku krvavý kousek nevykouzlíte. Inu, ten den byl smolný jak pro kuchaře, tak pro číšníka a řekl bych, že i pro dodavatele masa. Porce měla 200 gramů leda zmrazená a zabalená do alobalu, a to jen taktak. Všem se nám nezdálo, že by to byla svíčková. Steakový příbor jsme však dostali, vysněného sedmého páru se však Radka nedočkala. A já byl zklamán, že mi je maso servírováno na studený talíř.

Další objednávky byly až po třetí urgenci a pro placení jsme museli skoro obracet židle, aby si nás personál všiml. A to jsme na tom byli lépe než stůl mých přátel. Ti čekali na jídlo skoro dvě hodiny, přičemž, když jsem odcházel, byla restaurace téměř vylidněná.

Bohužel tedy musím říci, že v této restauraci dostanou nálepku „sem nelez“. A ač mají hezkou reklamu na internetu, vaří menu, mají dostatek míst a jsou útulní, musí změnit personál a také název. Restaurant je označení pro jiný podnik, alespoň v mé mysli. Sandály a ponožky to sice nebyly, ale vařit neumí a obsluhovat také ne. Ještě že mi do toho nenacpali sušenou petržel … Ale těším se, co bude SIG ochutnávat příště.

Autor: Jiří Rak, redakčně upraveno

K dalším velikonočním tradicím patří i polévání vodou o Velikonočním pondělí. Tedy kromě šlehání pomlázkou. Vše si žádá trénink, a asi proto mne starostlivý osud už týden před Velikonocemi, právě na tomto mensovním brunchi, navedl přímo do cesty převrhnuté minerálce. Že to byl pouhý čtvrtlitr a navíc bez bublinek? Měla jsem pocit, že se právě otevřel gejzír! Pohotový číšník fofrem utřel mou židli plnou vody a snaživě se (k mé hrůze) chtěl vrhnout i na má stehna a klín, vše promočené až na kůži. Leč nepodařilo se mu to, byla jsem rychlejší, hadr jsem mu vyrvala. Dílo zkázy už bylo ale stejně dokonáno.

A tak jsem ve vodou nasáklém oblečení, které by se možná dalo přirovnat k Priessnitzovým léčivým obkladům (ovšem bez těch léčivých účinků), seděla na tvrdém sedadle těžké dubové židle. Trochu užasle jsem pokukovala po stěnách pomalovaných hýřivě barevnými obrázky s realisticky lascivní tematikou plnou nahých ňader a kyprých pozadí, nestydatě vykukujících z krojů. Že bych byla puritán a nedokázala tuhle krásu patřičně ocenit? Přitom jsem se snažila vybrat z jídelního lístku něco skutečně staročeského. Mensani kolem mne si objednávali svíčkovou a vepřovou panenku a bramboračku ve vydlabaném bochníku chleba a já stále nenacházela nic, co by mne okouzlilo. Tedy až na lívanečky s borůvkami, na ty jsem skutečně dostala chuť. Představovala jsem si, jak ty tmavomodré kuličky sbírám do hliněného džbánku na prosluněné pasece uprostřed hlubokého lesa, obklopena jen vůní jehličí, trávy a rozkvetlých bylinek, cvrkotem cvrčků a bzukotem hmyzu… Z mého snění mne vytrhl šéfredaktor Tomáš, který galantně čekal nad svou svíčkovou (a nebyl sám), až začnu jíst já. Kavalíři nevymřeli, tedy určitě ne v Mense! Jenže mé lívanečky s borůvkami ještě nedorazily. Kdybych kolegům neřekla: „Nečekejte na mě, klidně jezte,“ snad by si ze samé ohleduplnosti nechali svá jídla úplně vystydnout!

Kdyby mi ty vysněné lívanečky vůbec nepřinesli, byla bych na tom určitě lépe. Zůstaly by mi aspoň krásné iluze. V životě jsem totiž nejedla něco tak gumového a houževnatě tvrdého. Netušila jsem, že se něco takového dá vůbec vytvořit. Pojem „staročeský“ zřejmě místní kuchař pochopil poněkud jinak než my. Možná je to bývalý archeolog zabývající se vykopávkami z dob Anežky České. U těch se samozřejmě předpokládá, že nejsou poživatelné. Podobnou zkušenost jsem ale neměla jen já. Zprava jsem zaslechla: „Taky jste měli ty karlovarské knedlíky tak tvrdé?“ a následovalo několik souhlasných nespokojených zabručení. Holt není vždycky posvícení.

Ale stejně to stálo za to. Setkání s lidmi z Mensy, s těmi vyhraněnými osobnostmi, z nichž každá je neopakovatelným

 originálem, má obdivuhodný charakter a těžko popsatelnou záři a sílu, patří k nezapomenutelným zážitkům. Díky!

Poznámka Tomáše Kubeše: Chuť jsme si spravili ve čtvrtek 13. května v sardinské restauraci Ichnusa, kde násšestichodové degustační menu vedlo od křehké zeleniny a jemných plodů moře až k výraznému králíkovi na víně a olivách. Myslím si, že tomuto posezení nebylo co vytknout. Krásnou restauraci i ochotného kuchaře jsme měli jen pro sebe. Na další setkání se můžete těšit začátkem června kolem valné hromady, máme vyhlídnutou vyhlášenou restauraci Na Kopci. Sledujte http://gurman.mensa.cz/ a přihlaste se na intranetu k odebírání zpráv z konference SIGurmánu.

Autor: Natalie Kšajtová Faitlová

Bylo to podruhé, co jsem se SIGurmánu zúčastnil. Nemohu se těchto akcí zúčastňovat často, neboť ceny jídel a pití umně vybraných restaurantů nejsou zpravidla příliš ohleduplné k peněžence důchodce. Nicméně pokud si ten luxus jednou za čas popřeji, tak je to vždy obrovský zážitek.

Byl jsem také zvědav, co to ten brunch je. I když znám angličtinu vcelku dobře, tak jsem se s tímto slovem setkal poprvé. Slovník praví, že to je v americké angličtině přesnídávka, v britské to je opožděná snídaně spojená s předčasným obědem. Na každý pád jsem byl přenáramně zvědav.

Skutečnost velmi příjemně předčila mé očekávání svou mimořádností. Při vstupu do Savoye byla na vývěsní tabuli oznamována jako specialita račí polévka. Velice jsem se zaradoval, neboť se mi vynořily velmi milé vzpomínky z hlubokého mládí, kdy ve vesnickém potoku moje maminka se svou matkou, mou babičkou, občas nalovily několik raků, které jsme vařené umně zbavovali zčervenalého krunýře a pochutnávali si na bílém račím masíčku. Nejchutnější byla klepeta a ocásek. Krunýře jsme dobře usušili a poté roztloukli v hmoždíři. K této činnosti jsme s mou sestrou bývali občas připuštěni. Dělali jsme to velmi rádi, neboť to bylo předzvěstí následné vynikající račí polévky. Jemně roztlučené krunýře maminka dusila na másle a získala tak červeně zbarvené „račí máslo“, které poté prosela hrubší utěrkou. Poté s ním „ kouzlila“ v hrnci na plotně přidáváním různých mně neznámých ingrediencí. K račímu máslu samozřejmě přidala notnou dávku vody pro zředění. Nakonec do talířů přidala rozloupaná klepeta a ocásky z předchozího dne. Zanechalo to ve mně neobyčejné gurmánské zážitky, na které s převelikým potěšením vzpomínám do svého pokročilého věku! To bylo ovšem v době, kdy raci nepatřili do seznamu chráněných živočišných druhů!

Proto jsem si s velkým očekáváním objednal račí polévku. Když jsem se se svým záměrem a dotazem, jak polévka chutná a zda ji někdo u stolu již okusil, obrátil na spolustolovníky, byl jsem počastován obdivem a snad úžasem nad mým úmyslem. Nakonec se asi dva nebo tři zájemci po mém příkladu osmělili a tuto záhadnou „krmi“si také objednali. Pochopitelně mne zarazila cena uvedená v jídelníčku (250 Kč za porci polévky), nicméně jsem byl rozhodnut „vyhodit si z kopýtka“ a tuto nákladnou vzpomínku na mládí si dopřát. Po dlouhém čekání přišel konečně číšník a nejprve na přinesený polévkový talíř položil nevelký kousek nějaké žluté kašovité hmoty (bližším jazykovým testem jsem odhadl, že to byla jemná bramborová kaše) a na to jemnou pinzetkou položil vyloupaný račí ocásek. Nakonec na talíř opatrně vlil z kovového polévkového koflíku ne příliš mnoho vlastní račí polévky. Nebyla bohužel proti mému očekávání červená, jak jsem byl z mládí zvyklý, spíše barvy rudohnědé. Nebyla špatná, ale té ze vzpomínky na mládí se pochopitelně nevyrovnala. Její pomalá vychutnávací „konzumace“ byla přesto vynikajícím gastronomickým zážitkem. Jako druhý chod jsem si objednal celého vařeného raka s roztaveným máslem. Jako příbor jsem k tomu dostal miniaturní kleštičky na drcení krunýřů a speciální „vydlabávací nástroj“ připomínající jemnou jehlici na háčkování. V daném případě se již nikdo u stolu k tomuto mému „hodokvasu“ nepřidal, jen mne se zalíbením pozorovali. Na rozdíl od polévky mne mile překvapila cena za celého raka – pouhých (!) 100 Kč.

Měl jsem obrovský zážitek a přitom jsem svému žaludku po vánočních a novoročních hodech dopřál trochu odpočinku. Možná, že mi někteří spolustolovníci neporozuměli, já jsem zase naopak nemohl pochopit jejích zalíbení ve svíčkové následované „vyumělkovanými“ moučníky. Vespolek jsme se všichni bavili a popíjeli různé nápoje, já jsem si objednal černého kozla, kterého jsem s chutí vypil. Myslím, že každý z nás (asi 15 lidí ) byl se setkáním spokojen; já určitě. Teď už tedy konečně prakticky vím, co to je brunch! To vše bylo a je prima!

Chcete se zúčastnit dalších degustací? Přihlaste se do konference SIGurmán na intranetu Mensy.

Autor: Kristian Svoboda