Měla bych snad spíše říci slečna Nálada. Je totiž stejně stará nebo raději mladá jako já. Má šaty z barev příslušné roční doby, v kterou přichází a trochu tmavších odstínů než vidíme ve dne. Dnes přichází jako vždy bez klepání a je celá v šedobílé. Jako ta mlha. Nese v ruce lampičku, kterou svítí okno domu na protější stráni. Je udivená, že už jsem rozsvítila, obyčejně touhle dobou sedím v šeru pracovny a čekám, až zazní její krok, který má úplně stejný zvuk jako krok Ticha. Tedy pana Ticha. Ten je ještě méně nápadný než slečna Nálada. Jeho oblek je v barvách věcí mojí pracovny a umí, tedy ten oblek měnit odstín stejně jako regál na knihy a časopisy, psací stůl, lampa, magnetofon, židle nebo okenní rám, když vstupují do světla nebo stínu v různou denní hodinu. Slečna Nálada mě navštěvuje sice pravidelně, ale má i jiné povinnosti, jako jsou návštěvy dalších slečen, které rády v tichu sní, nebo třeba různých zákoutí města, parků, nábřeží a také kostelů a výstavních síní, kde ji můžete potkat i vy, když tam zajdete.

Slečna Nálada má totiž některé zvláštní schopnosti. Například dokáže, že zapomenete na svoje všední starosti, načerpáte nové síly, v duši se vám rozhostí mír a klid. Bude se vám lépe dýchat a budete i lépe rozumět svým vlastním myšlenkám, protože si najdete chvíli času si s nimi popovídat. Slečna nálada je totiž velmi skromná, nestrhává pozornost na sebe, nemusíte se jí věnovat, když vás navštíví doma ani když ji potkáte třeba v parku, naopak vás přiměje k tomu, abyste se věnovali sami sobě. A pak umí ještě něco velmi důležitého. Přivádí s sebou pana Ticho.

Moc jsem o něm zatím nepsala, ani by o to nestál, protože je ještě skromnější než slečna Nálada. Byl odjakživa tak skromný až na to málem doplatil. Nechal se vyhnat z ulic hlukem motorových vozidel, houkáním klaksonů, z bytů a domů křikem a hádkami nebo hudbou z reproduktorů, a dokonce už nechodí ani na vysokoškolské přednášky, kde ho překřičí hlučně se bavící studenti. Navštěvuje už jen těch málo míst, kde pracuje slečna Nálada. Navzájem se potřebují a podporují. Už jste si jistě všimli věty, která se objevuje v literatuře: „Náhle se rozhostilo ticho a vznikla taková zvláštní nálada.“ To je právě ono. Nálada, která k nám přijde, když si pro ni v naší uspěchané době uděláme chvíli čas, nám pomůže k tomu, že se nám v duši a mysli rozhostí ticho, mír a klid.

Na protější stráni se na tmavě šedomodrém podkladu stromů rozzářila další světla. Slečna Nálada si totiž s sebou vzala dnes víc lampiček. Asi čekala, že o ní budu vyprávět. Takové věci ona zná dopředu. A co vy? Už vás někdy navštívila? Že ne? Že nevíte? Tak se dobře rozhlédněte po svém pokoji nebo kanceláři. Třeba sedí někde v koutě pan Ticho v barvě šanonu a inkoustu. Možná ho i uslyšíte, když ztlumíte rádio. A kde je slečna Nálada? Vyhlédněte z okna do ulic, na stromy a na oblohu. Už ji vidíte? Právě vystoupila z obzoru fialového soumrakem a míří přímo k vám.

Vzhledem k tomu, že se jedná o jubilejní ročník, rozšířili jsme letos obor – soutěží se v samostatných kategoriích próza a poezie. Jsou také dvě soutěžní témata: „Až uvidím polární zář“ a „Ticho“. Uzávěrka je na konci roku 2025.

Slavnostní vyhlášení s autorským čtením plánujeme na září. Soutěž není věkově omezená, jsou samostatně vyhlašovány kategorie dětí do 14 let a mládeže 15 až 17 let. Pokud by se zúčastnilo víc autorů z Mensy, můžeme jako bonus vyhlásit i soutěž o nejúspěšnějšího mensana/mensanku.

Odměny pro vítěze: příspěvky, které se umístí, plus některé další vybrané jsou publikované v tištěném sborníku a v časopise Mensa. Vítězové mají možnost vystoupit v autorském čtení v Praze. Také obdrží věcné ceny a diplomy; všichni účastníci dostávají diplom a certifikát za účast v elektronické podobě. Informace a přihlášky ke stažení jsou na stránce elize.eu/SIG.html.

Těšíme se na vaše příspěvky!

Když toto téma vyhrálo v hlasování o soutěžní téma, zdálo se, že už ani na něj nejde nic nového vymyslet. Soutěžní příspěvky nás přesvědčily o opaku. Autoři, kteří soutěžili ve třech věkových kategoriích, vzpomínali na dětství, na vzdálený domov při pobytu v zahraničí, ale také nechali hledat domov promrzlého ptáčka nebo anděla, který si udělal výlet nočním městem.

Jako host v literárním programu vystoupil básník, spisovatel a pořadatel kulturních akcí Jožka Král a básnířka a písničkářka Viola Jíchová. Hudební program zajistil originální hudebník, hráč na hang drum, skladatel a zpěvák Jiří Šámal, který se také ujal role kmotra sbírky na téma Domov. Knížku doprovodily ilustrace české krajiny, jež představují olejomalby akademické malířky Jarmily Kubičkové a pastely Elišky A. Kubičkové.

Jako již tradičně do programu přispěli svými básněmi také členové SIGu Literární tvorba. Svojí návštěvou nás potěšili a také do programu přispěli zástupci literární skupiny Mělnický Pegas, kteří se úspěšně zúčastňují našich soutěží již od roku 2016. Sami také pořádají literární soutěže v poezii. Akce proběhla v příjemné atmosféře, k níž přispělo i prostředí chránící před venkovním horkem.

SIG Literární tvorba v letošním roce vyhlašuje jubilejní 10. ročník literární soutěže. Při té příležitosti jsme otevřeli dvě soutěžní kategorie: próza a poezie. Na výběr bude ze dvou soutěžních témat: Ticho a Až uvidím polární zář. Podrobnosti, pravidla a přihlášku lze najít na stránkách SIGu mensa.click/sig-lit. Dále připomínáme možnost prezentovat svoji tvorbu v kanále SIGu na YouTube: mensa.click/yt-lit. V případě zájmu o tuto prezentaci napište na adresu sig.soutez@seznam.cz.

Některé ze soutěžních příspěvků najdete v rubrice Tvorba mensanů ZDE.

ANI SRIEŇ, ANI CHUMELICA HMLY

Pooraná pôda, miestami oziminy sa zelenia,
už tých stôp niet,
už ich povypĺňal prvý sneh…

Vyšliapané cesty sa lúčia, odchádzajú…
Nájdeš ešte domov?

Haluze, polámané konáre.
a nich dravé vtáky na teba gániace luhajú, drancujú…

Kráčať neprestávaš…
predsa cítiš teplo – slyšíš vyspevúvanie tvojej pece.
Upokojuje ťa to,
hoc domov tvoj je preďaleko.

Dôjdeš doň, dôjdeš.
Ľúbosť neoklameš.

ŽELEZNIČNÉ OČI

Mala v očiach všetok ten čas.
Stretla moje oči v žltastom poli,
a ja som pocítila razom večerné smutno,
také ktoré sa tiahne zo starého kopca,
z dávnej púte,
z prechádzok oproti slnku,
z posedávania si na lavičke pri kaplnke,
z jari, ktorá si snímala z ružového klobúčka lupeň…
morušami farbiacimi ten horný kraj.

Mala v očiach všetky tie jari.

JEHO HODINY

Pofukovalo.
Mesiac mal v sebe ešte včera modré chumáče večera…
ráno ho vystriedala teplá tma.

Preľaknutý… visel Mesiac z oblohy ešte vždy.
Ani vo vetre, nechcel sa prenechať osudu,
odísť za kopce sladkých spánkov.

Za vŕšteky sa nechcel rozhliadnuť.
Tam, kde najstaršie svetlo nedospieva,
dve mačky zvlčené sa neodlúčia…
Tam kde, mladosť, ale dávna mladosť nezabúda na mená,
kde vidiecka zhrbená láska nezhadzuje ihličie,
kde písmenami maľované pohľadnice netratia vône.

Za sladkými spánkami, nechcel sa Mesiac vydať.

Pofukovalo.
Ale možnože, bolo ešte pre neho skoro.

ZNOVU HRÁ NA TELE

Počúvali sme o pohľadoch na náš zašlý čas,
ale nemohli sme sa obzerať na včerajšky…
Boli by sme sa utopili v minulosti,
med by nás ošialil, že nie je srdcovou krvou.

Počúvali sme, že potrebujeme lásku,
že potrebujeme hodvábnu kolísku…
Zadubili sme sa a utekajúc dolu svahom,
kričali kry na nás, nech sa zaľúbime na lavičkách,
a či i v tej komnate, v ktorej tma kropí na líca mäkké svetlo.

Počúvali sme, ako ožíva strach a v ňom tuhá vášeň,
ale to bola len polovičatá pravda…
Bála som sa len ja,
zatiaľ čo ty si si robila kúpele – obárala si sa v záhradných vodách…
bez popálením, bez ďalších jaziev,
celá si sa vystierala…
opovážlivosť tvoja usmrtila všetky divadelné opery.

Počúvali sme, kde je to miesto – tiché, ale neskrotne rujné,
ale ty si ho už dobre znala,
sama si v ňom vyrastala.
Teraz učíš mňa, ako ísť krkolomnou cestou,
a v nej sa bozkať s kvetnými agóniami,
spať nezletilo bez šiat,
ale ráno byť plná závojových úmyslov Mesiaca.

Počúvali sme, čím sú naše myšlienky, skutky a hriechy také čisté,
keď zem je oblatená vzdychmi, čo i diaľky zvádza.
Stuchlé dni odchádzajú,
začína znovu pofukovať…
Na tele nám hrajú hlasy tranzistorových piesní.
Znovu pofukuje.
Piesne nám húdli…
karnáty na tele.

Andrea Šťástková (3. místo dospělí)

Óda na periferii

A tak zatímco za námi cinkaly zvonky tramvají,
smáli jsme se těm lidem,
co se týden co týden tlačili v přeplněných vagonech, jen aby
se na pět dní ohřáli ve stověžatém městě,
tak úžasném, že tu chce být každý.

Nad skleničkou vína jsme se radovali,
že na víkend můžeme zůstat tady,
zatímco oni jsou odsouzeni k nekonečné cestě
do Aše, do Břeclavi nebo Vsetína,
do míst, kde je ve tři ráno docela ticho,
kde se kočka přecházející cestu v půlce zastaví,
abys ji pohladil,
a kde tě paní v potravinách zná jménem.

Večer jsme se vraceli do našich malých bytů
s pocitem, že nám nic nechybí,
aby oni vstávali s výhledem do zahrady nebo na louku,
dýchali čerstvý vzduch smísený s vůní buchet,
které jim maminka v neděli večer zabalila do ubrousku.

V pondělí se s námi zase v metru smísí,
unavení a trochu pomačkaní z cesty,
když my se budeme sotva probouzet.
A za těch pár okamžiků
nikdo z nás nepozná,
o co věrni svému městu
přicházíme.

Dětský pokoj

To místo jedinečné, jediné
na věky krásné, tolik nevinné,
tebe sotva překvapí svou polohou,
zatímco ostatní nalézt ho nemohou.
Tam slova nepálí, tam slova hřejí,
jak svíčky oheň v boji s beznadějí.
Tam vykouzlí úsměv i rohlík či topinka,
jen tím, že chystala je tvoje maminka.
V tapetách tvé dětské sny zůstávají
a z vybledlých fotek jen dech se ti tají.
Jsi tu sám sebou, tak proč nepoznáváš
odraz kluka v zrcadle, kterému máváš.

Jan Žižka (Čestné uznání dospělí)

DŮM S PAVLAČÍ

Domácí blues

V zrcadle tiše plují modrobílé stuhy,
ma jsou to ty, co někdy nosíváš,
rána jsou bez tebe jedno jako druhý,
sama to dobře víš, tak proč se ukrýváš?

Už dávno minul čas, kdy zněla vlídná slova,
zůstaly dluhy z nevyřčených vět,
modrá a bílá je to, co nám zbylo
ze všech těch barev našich mladých let.

Život je na chvíli pak všechno hezké zmizí,
zvadne i růže, nad níž tajil se ti dech,
jen slunce bude dál kreslit zlaté pruhy,
v společném pokoji po šedivých zdech.

Předměstí

Někdo má rád bílé štíty domů,
široké třídy a náměstí,
já ale míval, věřte tomu
– vždycky raděj předměstí;

protože:
Kde potkáš ty, co jinde ne?
Jen tam, tam na předměstí,
kde nebe je před ránem stříbrné,
jen tam, tam na předměstí.

Kde všechno má svůj rub i líc?
Jen tam, tam, na předměstí,
kde žít můžeš si i když jsi z Nemanic?
Jen tam, tam, na předměstí.

Tam ulice vedou až do nebes,
jak dlouhé a úzké vrásky měst
a k ránu je vidět tolik hvězd,
jen tam, tam na předměstí.

Kde půjčil sis na věčnou oplátku?
Jen tam, tam na předměstí,
kde veselo bývá už od pátku,
jen tam, tam na předměstí;

kde po dešti často duha je,
kde svět končí za točnou tramvaje,
kdes zpaměti znal všechny partaje,
jen tam, tam na předměstí.

Tam ulice vedou až do nebes,
jak dlouhé a úzké vrásky měst,
a po jedné z nich vrátím se,
ze svých cest až k nám,
tam na předměstí.

Dům s pavlačí      

Je už to nějaký ten pátek,
co žiju v domě bez oken.
Ztratil jsem klíč od zadních vrátek,
teď nevím jak a kudy ven.

Bytná mi zastavila vodu,
a včera odpojili plyn,
jde o to dočkat do důchodu,
říkal můj soused jménem Grimm.

Zamlada čítával jsem Zolu,
abych stačil starším v hovoru,
teď padá prach na desku stolu
a výtah jede nahoru;

a výtah jede a prach padá,
jenom čas kolem otáčí,
z nás dvou jen noc je ještě mladá,
noc, v tomhle domě s pavlačí.

Dneska už dávno nečtu Zolu,
co nevím, to mě nebolí.
Prach padá dál na desku stolu
a čas je vlastně soukolí.

Je už to nějaký ten pátek,
co žiju v domě bez oken.
Ztratil jsem klíč od zadních vrátek
a nevím jak a kudy ven;

bytná mi zase zastavila vodu,
a včera odpojili plyn,
jde o to dočkat do důchodu,
říkával soused jménem Grimm.

Však jednou – zaplatím vše zlatým listím,
co zvednou kola tramvají,
smířím se s mnohým a snad i s tím,
jak se ty pátky střídají,
jak se ty pátky střídají.

Barevný podzim (a moll)

Až půlka života už bude za námi,
až podzim promluví sytými barvami,
pro všechny ty večery, noci i svítání,
pro všechno to co bylo,
prosím, buď se mnou dál.

buď se mnou dál, jak první sloka básně,
jak ticho v zahradě, když ptáci odletí,
buď se mnou dál, jak jaro čarokrásné,
jak střípek ze zlata a první objetí,
buď se mnou dál, jak jaro čarokrásné,
jak střípek ze zlata a první objetí;

buď se mou dál, jak příběh z lepších časů,
jako ten déšť co padl cestou k nádraží,
buď jak déšť v pramenech tvých vlasů,
jak ten náš starý dům a okno s vitráží,
buď jak déšť v pramenech tvých vlasů,
jak ten váš starý dům a okno s vitráží.

Až vítr zvedne se vysoko nad námi,
a podzim odlétne jako barevný šál,
pro všechny ty barvy, noci i svítání,
pro všechno to, co bude,
prosím, buď se mnou tu dál.

Nela Fabíková (1. místo v kategorii 15–17 let)

Velká holka

Až vyrostu,
budu mít dům s tobogánem,
který povede
přímo z mého pokoje.
A tak každé ráno vyskočím
s těžkým školním batohem
(i učebnice fyziky
si chce občas jít zaplavat)
a převlečená do plavek
(dvoudílných,
jak nosí velké holky)
dám ranní šplouch –
stihnu ho ještě před školou.

Až vyrostu,
budu mít obrovskou zahradu
a v ní svůj vlastní les
s druhým domem
hluboko ve stromech.
A budu vysoko,
výš než ptáci,
budu mít přehled
a kontrolu
nad svým malým-velkým světem
nad svým malým-velkým životem.

Až vyrostu,
budu se denně vracet
do domu
bez hádek
a konstantního křiku
a bez špinavých triků
a bez jizev na těle
a bez oprátky
výhružně obemknuté
kolem mého krku.

Až vyrostu, budu šťastná…

Konečky vlasů v dešti

Doma jsem ve zbloudilé kapce deště,
která se omylem
rozplácne o beton.

Doma jsem v prázdném autobuse
hluboko v noci,
když klimbám
na špinavém sedadle.

Doma jsem u kadeřnice
v loknách vlasů
kroutících se na podlaze
jak upadlý ocásek
zděšené ještěrky.

Doma jsem ve zbytku kávy
upjatě lpícím
na dně prázdného hrnečku
okupujícího kuchyňskou linku.

Doma jsem na nejvyšší poličce
zahrabaná pod pokrývkou prachu,
který nikdy nikdo neutřel.

Violette Pospíšilová (2. místo v kategorii do 14 let)

Plamen

Kliku chladnou stáhnu dolů,
jen zlehka dveře popostrčím
pouhou špičkou svého prstu,
a, ani mrknout nestačím,

už valí se ven vůně sladká –
ta, již dobře znám.
Tak shodím z těla kabát,
boty – vůbec vše, co mám,
a jak jsem rázem lehká.

Pak projdu domem prázdným tam,
kde poslední plamínek plane
v kamnech stále vyhřátých.
Přihodím, čekám, co se stane,
a zničehonic – oheň!

Ten suší, kapku po kapce,
mé deštěm zmoklé vlasy.
Už jen přikrývkou se zahalím
a nechám si zdát cosi.

A jaké je mi teplo.

Poklad

Kráčím stejnou pěšinkou
přes stejně hustý hvozd,
na jehož konci, já snad sním,
tam stojí stejný most.

Ten most, jenž stále sklání se
nad vodou ladně tekoucí.
Ten most, jehož kamínků součet
znám jen já, vševidoucí!

Tak rozběhnu se tak moc rychle,
že jedním skokem ho zdolám.
V dáli z komína se kouří,
pročež z hlubin duše zvolám:

“Už jsem zpátky! Babi, dědo!”
Bábi běží s koláčem.
Děda srst Chlupáče tiskne,
pročísne ji kartáčem.

Tak dlouho byl jsem ve světě,
kde ztrácím se jak kapka v moři.
Tady to však patří mně
a jenom mně, vy malí škvoři!

Jenom já znám nazpaměť,
kde jaké smítko leží.
Boháč – ten, kdo má svůj svět,
jejž jako poklad střeží.

Tereza Gavlasová (2. místo v kategorii do 17 let)

tichá noc

mrzne.

zářivá světýlka,
sněhová postýlka
a malý holoubek
šlape sám zlehýnka,
předstírá klid.

chýlí se k půlnoci,
mrzne mu tělíčko,
buší mu srdíčko.

touží po pomoci,
bude jen snít.

tiše po náměstí
šedivý holoubek
tam a zpět přechází,
síly mu dochází.

přeje si,
neví, co.

snad kousek kabátku,
rybičku v pozlátku,
zrníčka hromádku…
nebo jen pohádku?

tu ho nečekaně
sevřou teplé dlaně,
uprostřed hloubání.

holoubek klepe se,
co osud přinese?
ať už ho odnese
na onen svět…

nevinné děvčátko,
s modřinou na tváři
svírá holoubátko,
očička mu září.

mrzne.

zářivá světýlka,
sněhová postýlka,
v ní šťastné děťátko,
se sivým holubem,

smutek pošel.

ptáček už nevnímá,
dítě ho kolíbá,
sen přenádherný má…

v spánku svém
dýchá zem
a malý holoubek
domů došel.

Kateřina Opatová (3. místo v kategorii 15–17 let)

Poničená vize léta

Červánky zakalený šedým dýmem,
letní lásky zmizí s tímto týdnem.
Naposled si zaplavem,
než zmizíš u Havla s davem.

Odlesky od prasklýho foťáku
jsou poetický jak vztahy na dálku,
akorát, že jsou i stejně nefunkční-
víc než filmový přestávky komerční.

Všechny ty naše výlety a nápady,
co se nám nad medovníkem zdály
tak, TAK, moc skvělý.
Tak proč bychom se vzdali?

Léto plný Tomáše Kluse, lásky a radosti ryzí.
Léto, co vytvořilo nespočet poničených vizí.
Léto roztříštěný jak sklenička o kov.
Léto, co mi konečně vytvořilo domov.

Nalejem prosecco

Odjedu někam daleko.
Ne na pláž, ne do lesa.
Tam, kde se pilo prosecco
a hrály se pexesa.

Z balkonu byly vidět západy.
Dojdu až k rybníku,
kde všude roste kapradí.
Na chleba dám dost šnytlíku.

Složím znovu ty velký puzzle,
uvařím polívku Co dům dal.
Vrátí se všechny iluze,
který jsi mi kdy vzal.

Budu tam úplně sama –
koukat se na ty západy.
Hlavu zaměstnám rébusama
a za tebe najdu náhrady.

Pustím si detektivku.
Že by nadpřirozeno?
Její duch objeví se vmžiku
a nalejem si prosecco.

Ivan Durnev (3. místo v kategorii 15–17 let)

Stýskání

Pod cizí oblohou, co svítí tak jasně,
proč zní mi ticho najednou halasně?
V zemi, kde řeky jinak šumí,
ptáci na větvích divně mluví.

Ve zdech, co šeptají cizím tónem,
stavím svůj příběh zlomky, slovem.
Prudce ten čas v pokoji plyne,
když v nové zemi cizinec žije.

Nebyla to volba, byl to rozkaz!
Věci se sbalily – nastal ten čas.
Hodnotu slovo v tu chvíli nemělo,
všechno se stalo, jako by mělo…

Domov mi vzali, pohodlí je pryč,
úsměv se ztratil, co na to říct?
Krajem, co v tváři skrývá mi stín,
hledám svůj směr, jak větru klín.

Každý kámen, co v srdci mi leží,
zpívá mi o domě, o lásce, o věžích.
O loukách krásných, co květinami voní,
o báječné poušti, kde se světlo zrodí.

„Domove, domove, drahý, jediný,
nejdražší, nejsladší nad světa končiny!“
Všude je dobře, všude je krásně,
ale domov jediný, ten je nejlepší.

Co je to domov?

Ela Marie Kuncová (16 let)

Ve snech vidím pokoj,
ten pokoj, ve kterém jsem vyrostla.
Dříve to byl můj svět,
teď už je to jen část smutného místa. 

Může se zdát, že domov je budova,
ve kterém jsou světla a nějaká postava. 
Postupem času zjistíte, 
že je to jen dům, ve kterém žijete. 

Nepřináší vám štěstí ani lásku, 
jen teplo a střechu. 
Což je nezbytné, 
ale i děsivé. 

Domov je duše, 
která vám lásku dá. 
Avšak zavinit slzy může, 
ale jde jen o to, jak je laskavá. 

Budova jen chřadne, 
a najednou ji zbouráte. 
Však lásku opětujete, 
dokud oba neskonáte. 

Domov je duše, 
která vám vše umožní. 
Poradí vám někdy dobře, 
a někdy vás zas odsoudí. 

I tak se k ní vždy vrátíte. 
Lásku si k sobě najdete, 
i když to neumíte. 
O domově se vždy zmíníte. 

Jeden z vás se vzchopí, 
a k tomu druhému se vrátí. 
Tak funguje láska, 
která je vždy domovem. 

Zahrady ztracenců

Věra Štědronská

V zahradách zelených, hlubokých, tajemných
bloudí a hledají ztracený čas.
Ti, kteří odešli, na vlnách odpluli,
ve světě hledali štěstí a naději,
dokud je vítr snů nezavál zpět.
Bloudí a hledají, v myšlenkách naději,
vzpomínky mísí se se strachem z úzkosti.
Přes hradbu vyrostlou za tisíce dnů,
dolétli nazpátek do zahrad vzpomínek.
Ztracenci zoufalí, zraněná ptáčata
hledají hnízda, ta s věkem vychladla.
Bláhoví ztracenci únavou bolaví
s údivem hledají záchytný bod.
Vánoční ozdobu, hrneček s puntíky,
máminu zástěru – cokoliv.
Nechápou, kam se vše po letech podělo.
Jistoty, co vítr odvál, jsou pryč.
Léta a zimy, jež prošly tou zahradou,
nechaly otisk svůj v listech i větvoví.
Ztracenci ztracení skrz keře zahlédnou
hřejivá světla za okny domovů vzdálených.
Medvídek plyšový pacičkou zamává.
Taky už zestárnul, hlava je schýlená.
Skleněná slza stéká mu na čumák.
Možná si vzpomíná na rána nedělní.
Jen on ví, kde je ukrytá kulička skleněná.
Roky už spí v prachu ztracená pod schody.
A ti, kteří ztracení přechází v okolí,
plačící dotknou se kůry na stromech.
Se vzpomínkou utrhnou větvičku břečťanu,
přes závoj slz se zahledí do dálky.
Ztracenci vzbuzení ze snu hned pochopí,
není a nebude žádná cesta zpět.

Dobrodružství malého anděla

Věra Štědronská

V půlnočním tichu uprostřed kostela
maličký anděl se ze spánku probudil.
Promnul si oči, protáhl ručičky,
seskočil z oltáře na kamennou zem.
S údivem dívá se doleva doprava,
svatí i andělé klidně si spí.
Na chladnou dlažbu stříbrné světlo dopadá,
anděl se v úžasu v té záři zatočí.
Sleduje třpytivý hvězdný prach tančící,
pozvedá oči až k barevné vitráži.
Otevře pusinku a nohou se odrazí.
Po stuze měsíční vydal se za světlem,
nahoru, vzhůru a stále výš.
Náhle ho po tváři lehounce pohladil
příjemný půlnoční vzduch.
Skrz rozbité okno hvězdy mu mávají,
lákají zvědavce na noční pouť.
Jen trošku zaváhal, andílek buclatý,
ale jen chvilinku, vteřinu snad.
A potom najednou se ocitl v temnotě.
Z výšky si prohlížel střechy a komíny,
pomalu zakroužil okolo kostela.
Trochu se bál toho prostoru před sebou.
Náhle jak magnet ho přitáhl stříbrosvit
třpytivé řeky s démanty hvězd.
Nikdy dřív podobnou nádheru neviděl.
Usedl okouzlen na sochu kamennou,
staletí střeží tu prastarý most.
Poslouchal tichý zpěv tančících vln.
V dálce zvon z kostela zazněl mu do uší,
probudil zvědavost v maličké hlavě.
Za řekou čekají neznámá zákoutí,
tajemství doposud nepoznaná.
Opojen volností zamával křidélky,
v mžiku byl za řekou nad spícím městem.
Neznámem přelétal andílek bláhový,
minuty, hodiny až měsíc šel spát.
Oči se klíží a únava přichází,
křídla jsou bolavá a v hlavě zmatek.
Kudypak letět mám? Jak jen se vrátit?
Kde je mé okno z barevných skel?
Proudy slz zoufalých na město padají,
jako déšť májový pokropí chodníky.
Roztříští světla, co po řece plují
a svatým na mostě svlaží hlavy ustarané.
Znavený anděl pak ztěžka se posadil
pod sochou rytíře pod mostním obloukem.
Vzlykal a vzpomínal na přítmí kostela,
na vůni kadidla a varhan hlas.
Náhle jak z nebe blesk před ním se objeví
lev, který s rytířem věrně tu přebývá.
Pohodí hřívou a zeptá se anděla,
copak ho trápí tak časně nad ránem.
Andílek vypráví, vzdychne a zafňuká.
Lev tiše naslouchá a pak vítězně zamrká.
Copak to povídáš?
O vysokém kostele? O barevných oknech?
O vůni kávy a sladkého perníku,
co vznáší se ulicí po celý rok?
Příteli maličký, anděli ztracený, já znám tvoje místo.
Vždyť tahle hádanka je snadná, tak pojď.
Neboj a nasedni, pár skoků postačí.
Uvidíš, jak paprsky slunce si hrají
s barevnými sklíčky tam vysoko nad zemí.
Pádili, běželi jak vítr v oblacích.
V mžiku pak stáli uprostřed náměstí.
Tady to poznávám, andílek zajásal.
Přes závoj slz zamžoural do výšky.
Duha, co vyrostla od řeky k náměstí,
objala anděla a nesla ho vzhůru.
Usmátý zamával na lva a s vděčností
dřív, než zmizel skrz rozbité sklo,
poslal mu tisíce barevných pus.
Na prázdné místo na oltáři dřevěném
položil křídla a hlavu dal na polštář snů.
Maličký anděl ze starého kostela,
spal šťastným spánkem těch,
kteří mají kam jít.

Spadané listí se točí v barevných vírech a prudce stoupá ve spirále, aby se zase svezlo k zemi na větrném tobogánu. Opracovaný kmen vyvráceného stromu, který padl za oběť povodni, bývá obležený dětmi, ale dnes po něm leze jen jeden hošík oblečený do šedé větrovky. Po asfaltové cestě se jen zřídka projede bruslař nebo cyklista. Na běžeckém okruhu je víc místa, protože zde nejsou žádní sváteční sportovci, kteří běhají, bruslí a jezdí na kole výhradně za horkých letních dnů nebo o slunných víkendech. Okénko u bývalé Šlechtovy restaurace, kde prodávají zmrzlinu a limonádu, je zavřené. Ani starší dámy s hádavými psíky s mašličkou na hlavě tu nejsou vidět. Zahrádka před kavárnou Vozovna, kde jsou kvůli autentičnosti i koleje, je prázdná. Školní výpravy s peroucími se žáky směřují do planetária zásadně před koncem školního roku a nikoliv na jeho začátku, takže zde také schází. Ani žádní milenci nesedí na lavičkách s nápisem „Ukradeno ve Stromovce“. Jen málo podzimních běžeckých závodů mírně naruší atmosféru usínající přírody. Pracovníci podniku Sady, lesy, zahradnictví vysávají z cest a trávníků spadané listí, které alespoň na pár dní změkčilo tvrdý povrch asfaltových cest. Na záhoně před Šlechtovkou nic nekvete. Závodní běžci mají po sezóně, a tak trénují nezáživné monotónní objemy. Voda v potoce odnáší zlaté, oranžové a rudé listí směrem do Tróje. Z výstaviště není slyšet žádná hudba. Půjčovna kolečkových bruslí, která nepůjčuje za deště, má častěji zavřeno. U stolečků venku před bistrem sedí jen několik největších opilců, které by už pro opilost nepustili dovnitř. Jezdí méně vlaků, protože nejsou v provozu výletní spoje. Brzy se stmívá. Nekonají se žádné výstavy pod širým nebem. Drobně mrholí. Je listopad. Napadne první sníh a skončí podzim ve Stromovce.

Zima

Stoupám po čerstvě zasněžené cestě, ale není to ten příjemný křupavý sníh, který si pamatuji z té krásné zimy v roce 2005, kdy jsem se připravovala na svůj první maratón. Není to ani ten hluboký sníh z loňské zimy, do něhož jsem se bořila po kolena a na obvyklé běžecké tratě jsme vyráželi na běžkách. Je to zrádný slabý poprašek, který zakrývá tvrdošíjnou ledovou krustu, co vydrží snad až do prvního jarního dne, a který je právě tak mohutný, abychom neviděli led pod ním a přitom ne dost na to, aby člověka udržel a nohy při běhu neklouzaly. V některých místech si připadám jako v té pohádce, kde hrdina musel lézt na skleněnou horu. To nejhorší mě ale teprve čeká. Musím seběhnout kopec od knihovny Národního muzea ke Šlechtovce. Jistě, mohla bych se kopci v tomhle počasí vyhnout a pohodlně klusat na malém rovinatém okruhu, ale závodím taky v běhu do vrchu a potřebuji se připravit na konfrontaci se soupeřkami, které vyrostly v Krkonoších, a naše pražské kopce jsou pro ně úsměvná záležitost. A tak kloužu, téměř padám, ztrácím a zase nabývám rovnováhu, přebíhám z jedné strany na druhou, abych zjistila, že to vpravo i vlevo klouže úplně stejně. Ale naštěstí seběh není dlouhý, tak jenom doufám, že na jeho konci nebude čekat naježený pes, který by mi chtěl zabránit v dalším tréninku. Musím totiž oběhnout celý okruh znovu, abych se přibližně za půl hodiny mohla opět plahočit do kopce a potom znovu seběhnout dolů, a pak znovu a možná ještě jednou. A i kdyby se už setmělo nebo mi došly síly, vrátím se zítra, pozítří, za týden. Poběžím do kopce, bude mi to klouzat a budu těžko udržovat rovnováhu při seběhu a přebíhat z jedné strany cesty na druhou a doufat, že pod kopcem nečeká naježený pes, který by mě nepustil do dalšího kola.

Uměním svým zušlechtěna
živočišné něhy skvost
milující máma žena
tancující pro radost
Jak nebýt než jejím ctitelem?!

Do srdce únor dýku vťal
březen hned květy pošlapal
do koryt vrhnul je sviním
nežitý život jen viním
Nemrtvým stal jsem se netvorem?!

Zas jenom v představách ulétám
jak motýl pták šíp i střela
na sever na jih i sem a tam
do krajin jejího těla
moře tam hory úrodná zem

Ke krásným nohám se pohled vrací
Kdy mají hodiny otvírací?
Kdo jen smí vstoupit a čím se platí?
Živoucí naději navždy ztratit?!
Jakpak zní onen tajemný šém?

Roklí jsem odkázán pachtit se sám
vražedné toužit po průvodkyni
medvědí službě vždy neodolám
Na život že jsou tu druzí jiní??
Rozmarnou liškou nevykoupen

Program večera zahájilo autorské čtení, v němž vystoupila jako první spisovatelka a nakladatelka Helena Skočová. Její vystoupení nadchlo její dceru Sašu tak, že chtěla vystoupit taky, což bylo hezké zpestření našeho večera. Potom následovalo vystoupení našeho výjimečného hosta, kterým byl zpěvák a herec Jiří Štědroň. Zde se představil v méně známé roli spisovatele. Moc lidí neví, že Jiří Štědroň napsal deset knih, v nichž čerpal z různých zážitků z uměleckého prostředí i byznysu. Po přečtení ukázek pokřtil almanach sestavený k této příležitosti.

V knize je zastoupeno patnáct autorů, mezi nimiž jsou kolegové a přátelé z literárního prostředí, kteří vystoupili na našich literárních večerech nebo nás podpořili například věnováním cen do soutěže. Mezi autory jsou známá jména jako Martin Petiška, Bohumil Ždichynec, Marek Řezanka, Martina Bittnerová, Radana Šatánková, Marta Francová a další. Nabídku na účast v almanachu přijali i úspěšní autoři z našich soutěží.

Hudební vystoupení byla netradiční – v hudebním programu vystoupili přímo zúčastnění autoři. Viola Jíchová je nejen úspěšná básnířka (za svoji první sbírku byla navržena na cenu Jiřího Ortena), ale má také dvacet let zkušeností jako zpěvačka a skladatelka v oboru country. Zde vystoupila s kytarou společně s písničkářem Radoslavem Škubníkem. Jiný účinkující, spisovatel a pořadatel kulturních akcí Jožka Král, recitoval svoje básně za doprovodu špičkového hráče na hang drum Jiřího Šámala. Ten také celý pořad zakončil samostatným vystoupením se zpěvem a hrou. Závěrečnou píseň Ach synku, synku jsme si zazpívali už všichni společně.

Na akci se sešli autoři a organizátoři z literárních kruhů, kteří se znali a někdy dlouho neviděli, takže docházelo k vzájemným překvapením, což dodávalo už tak přátelské atmosféře další rozměr. Řada autorů zastoupených v almanachu se večera zúčastnit nemohla kvůli jiným povinnostem, cestám do zahraničí, vystoupením na jiných akcích.

Děkujeme všem účastníkům našich oslav, ať se zúčastnili osobně nebo přispěním do sbírky. Také děkujeme našim podporovatelům v Mense a v neposlední řadě soutěžícím, kterých se za ty roky už přihlásily do naší soutěže stovky. Máme před sebou úkol do dalšího desetiletí rozvíjet stávající i nové aktivity a těšíme se, že se také setkáme s vámi, čtenáři této reportáže, na některé z našich akcí. Srdečně vás zveme k nejbližší z nich, což je 9. ročník soutěže. tentokrát na téma Domov. Soutěží se v poezii a podrobnosti najdete na našich stránkách: elize.eu/SIG.html.

Sestřih záznamu ze slavnostního večera je k vidění na našem YouTube kanále: ZDE.

Nevěděla jsem ještě nic o slapových silách, kterými působí na Zemi, ale přesto jsem si byla vědomá jeho přitažlivých schopností. Když doma viděli, jak se ráda zhlížím v úplňku, tak mě varovali, že má velkou sílu a může člověka vytáhnout z postele, že pak chodí i po střeše. Nic jsem na to nedbala, Měsíc měl dál moje sympatie. Když jsem se po letech vracela z tréninku setmělou Stromovkou, pozorovala jsem hvězdnou oblohu, až jsem přitom jednou zakopla o betonovou překážku na cestě. Když jsem viděla „padající hvězdu“, tak jsem si něco přála, a když svítil úplněk, tak jsem si dávala různé sliby, jako třeba, že se budu pořádně učit francouzštinu, že budu víc trénovat a podobně.

Roky šly a Měsíc vytrvale vystupoval a zase vstupoval do zemského stínu, až nastal okamžik, kdy jsem se zapsala do astronomického kurzu, kde jsem měla příležitost svůj oblíbený objekt poznat mnohem důvěrněji a opravdu se s ním spřátelit. Vždyť i z pozemských přátel jsou nám nejbližší ti, které známe dlouho a dobře.

A tak jsem se dozvěděla, že obličej vznešeného zlatobílého kotouče, na němž jsem v dětství rozpoznala změny nálady, je tvořen měsíčními horami, moři a oceány, což jsou ta tmavší místa. A taky, že se pohoří na Měsíci jmenují stejně jako na Zemi, protože si lidé dřív představovali, že se na měsíčním povrchu zrcadlí povrch Země. Také že moře a oceány mají krásné romantické názvy, jako například moře jasu, moře dešťů a oceán bouří, nebo že díky vázané rotaci můžeme vidět jen jednu polovinu měsíčního tělesa, protože druhá strana je trvale odvrácená. Dozvěděla jsem se třeba, kdy se píše Měsíc a kdy měsíc s malým písmenem. S atlasem a triedrem jsem studovala krátery, dozvěděla jsem se, kdy jsou nejlepší podmínky pro sledování měsíčních útvarů a co mu dává stříbrnou barvu.

Po skončení kurzu jsem se začala zabývat popularizací astronomie a Měsíci jsem pochopitelně věnovala samostatnou přednášku. Ostatně, Měsíc má i vlastní obor selenografii. Někdo věří, že prvek selen je citlivý na měsíční aktivitu.

Přesto, že jsem našeho nejbližšího vesmírného souputníka s lidskou tváří poznala z exaktního hlediska, neztratil pro mě nic ze své romantiky. Sleduji dosud pilně v astronomickém kalendáři jeho fáze, východy a západy, po novu netrpělivě vyhlížím úzký srpek. Někteří amatérští astronomové soutěží o to, kolik hodin po novu se jim podaří srpek vyfotografovat.

V astrologii představuje Měsíc symbol proměny. To proto, jak pořád vzniká a zaniká. V dávných dobách si lidé mysleli, že když Měsíc ubývá, tak ho požírá drak. Pak se ale zase vynořil, takže bylo zřejmé, že ho drak vyplivnul. Hubeňoučký Měsíc, okousaný od nestvůry, postupně tloustnul a nabýval sil. Kulaťoučký se šťastně usmíval, jak unikl potvoře. Ta ho ale pronásledovala, nikým neviděna, po obloze, až ho opět dostihla a začala užírat, až ho nakonec celý pozřela, aby se po pár dnech znovu objevil a začal růst. A tak pořád znovu. Mladý Měsíc vyroste, a když dospěje, pozře jej obluda, a on se narodí znovu. Žije tak věčně, nikdy nezahyne. Vznik a zánik. Zrození a smrt. Věčný koloběh života. Jako dítě se Měsíc narodí a roste, aby se jako dospělý radoval ze zralé síly jen několik dní. Pak zase ubývá, slábne, zaniká. Nestačí už utíkat před drakem. Přesně jako v životě. V rozkvětu sil jsme jen krátkou chvíli, tak se snažme tu chvíli nepromarnit. Využijme každou vteřinu našeho vzácného pozemského času, každý okamžik, jenž je vzácný a neopakovatelný.

Měsíc mi přináší radost, při úplňku mám lepší náladu. Jen jednou jsem byla při studiu Měsíce smutná. To, když jsem se dozvěděla, že se od nás postupně vzdaluje, až se jednou vyprostí z gravitačního pole Země a nenávratně zmizí ve vesmíru. Měla jsem pocit. jako kdybych ztrácela dobrého přítele. Nakonec jsem se utěšila tím, že to bude trvat ještě nějaký ten milión let, než nás Měsíc opustí, a tak se nemusím, alespoň po dobu své pozemské existence bát, že bych přišla o tichou společnost mého romantického přítele z dětství.