Na pořad přišly otázky Proč vyhoříváme? Co se děje v organismu při vyhoření? Jakými kroky se zase vrátit do života? Kde brát energii, když už žádnou nemáme? Co je potřeba udělat nejdřív? Co je nejdůležitější, ale může trvat dlouho? Jak nahodit unavené orgány? Jak posílit organismus a zvýšit jeho resilienci? Co vrátí smysluplnost a radost do našeho života? A to nejdůležitější: jak zajistit, aby se to už neopakovalo?

Workshopy byly proloženy praktickými tipy a cviky, kterými lze seberegulovat autonomní nervový systém s cílem snížení celkové hladiny stresu a navození uvolněného, klidného a radostného stavu v organismu. Oba workshopy naplnily kapacitu sálu, takže nejsou vyloučeny další do budoucna. Ladies pak oba večery zakončily příjemným kulinářským zážitkem ve vegetariánské restauraci MAITREA.

Neela ráda nabízí podobný praktický workshop ostatním Mensanům i jiným zájemcům; mohou ji kontaktovat na mailu info@onlineburnoutclinic.com.

Tak to jsem v pytli, pomyslela jsem si, protože růžovou nenosím. Úplně mi stačí, že se díky svému fototypu každé léto měním v růžové prasátko, jakmile vylezu na slunce. Ale co – škála toho, co je ještě růžová, je hodně široká. To mi jistě potvrdí i všichni muži, kteří neakceptují barvy typu meruňková, lososová nebo fuchsiová. Prostě růžová a hotovo. S touto myšlenkou jsem zespodu šatníku vylovila vínové tričko.

Film mě celkem zajímal, i když jsem o něm zatím nic moc nevěděla. A taky jsem si jako malá s Barbie moc nehrála. Měla jsem jednu a nejzajímavější na ní bylo to, že byla ze hmoty, která se jinak u hraček v Československu nikde nevyskytovala. A měla tři páry bot v krásných pastelových barvách. Víc si nepamatuju, radši jsem měla koně a hry na indiány, do kterých křehká blondýnka nazapadala.

Doprovod mi měla dělat ještě maminka, kterou nápad na sobotní večer v kině nadchl (a téma filmu neodradilo). Taky našla nějaký růžový kousek oděvu a šlo se. Před kinem Světozor jsme byly včas a vítala nás tam organizátorka Petra. Postupně dorazily ještě dvě dámy a bylo nás pět. Ačkoli se blížil večer, horko nepolevovalo, a tak jsme se přesouvaly do sálu přískoky – přes zmrzlinu u vchodu, limonády v baru kina a větráky kolem něj. V kinosále pak bylo snesitelně a celkem plno.

Nechci tu prozrazovat cokoli z děje filmu. Jen bych ráda zmínila, že film byl od začátku pojatý velmi vtipně a s nadsázkou. Nevěděla jsem o něm nic předem, a tak mě překvapilo několik věcí. První bylo poznání, že film není pro malé děti, ale spíš pro slečny a mladíky a starší. Pak mě zaujalo, že to není bezduchá taškařice, i když se tam zpívá a tančí od začátku do konce vydatně. Pod nánosem růžové občas vykoukly zajímavé a důležité myšlenky. Tak doufám, že pokud šli na film rodiče s dětmi, že si o některých popovídají. A také mě překvapilo, že jsem se dost dobře bavila. Diváci různého věku i genderu se u filmu Barbie mohou dost nasmát a taky si z něj vzít něco inspirativního. I kdyby na něj nešli do kina v něčem růžovém.

Užívaly jsme si atmosféru, fandily favoritům a outsiderům, sledovaly běh ostřížím zrakem. Vzhledem ke vzdálenosti startu jsme se pro příště shodly, že na dostih je třeba nejen klobouk, ale též triedr, ideálně ve stejné barvě, případně v jiném společně ladícím odstínu.

Tímto děkujeme Janě Šobrové za skvělou organizaci i tipy na sázení, kterému jsme postupně všechny propadly. Některé z nás i se ziskem, větším či menším. Osobně jsem skončila při součtu proher a výher celých a krásných šestnáct korun v plusu. Nemusí pršet, stačí, když kape.

Další akcí SIG Lady bude první letní den, tedy 21. 6. odpoledne výroční čaj o páté. Zaklikněte si v intranetu odběr zpráv SIG Lady, případně sledujte kalendář a můžete příště vyrazit s námi. Rády vás mezi sebou uvítáme.

Cestou jsme zavzpomínaly na poslední vyšehradskou hraběnku Popelku Biliánovou s jejím nelehkým údělem. A když už jsme byly u statečných žen, zašly jsme na Slavín za Boženou Němcovou. Příjemné odpoledne jsme zakončily v restauraci v Čase společnou večeří a ochutnávkou parmazánových sušenek, které byly ten den obzvláště vypečené.

Schůzka 15. 8. se pak nesla již zcela v poklidném duchu. Nejprve jsme zrelaxovaly v solné jeskyni na Letné a posléze vyrazily slavit svátky a narozeniny do příjemné kavárny Alchymista. Odpočinkovou náladu namohl narušit ani pád větve ze stromu nad naším stolem. Díky stříšce nedopadly hrušky až na naše hlavy, ale přesto jsme okamžité dostaly (po Newtonově vzoru) spoustu nápadů na podzimní akce.

Milé ladies, přihlaste se v intranetu k odběru novinek z konference SIG Lady, ať vám žádná další akce neuteče. Rády vás přivítáme na dostizích, na lekci jógy a na další plánovaných akcích.

Postřehy od účastnic setkání:

„Členkou Mensy jsem již pár let. Ale pouze pasivní. Každý rok zaplatím příspěvky a občas přečtu nějaký e-mail. Dřív jsem smutně koukala na různé akce. Bowlingy, vícedenní setkání, cestování. Jako máma od tří dětí jsem bojovala s volným časem. Pak přišly dny „mateřské svobody“. Kývla jsem na pracovní nabídku do Prahy a odešla z rodné Moravy. V Praze jsem měla dvě známé z jednoho retreat pobytu. A pak přišel e-mail s pozváním na založení pražského dámského SIGu. A to jsem si zapsala do kalendáře a vyrazila. Potkala jsem úžasné dámy v krásných prostorách Café Louvre. Kavárny, o které jsem předtím jenom slyšela. Na procházce Prahou po historii kávy. Díky radě Jany jsem si zaklikala další SIGy a už se těším na pestrý život v Praze. Hlavně 15. den v měsíci a výlety dámského SIGu.“

Nina Bočková

„Kromě založení SIG Lady jsem na žádném mensovním setkání vlastně nebyla. Často jsem o tom přemýšlela, ale asi mě to zatím neoslovilo dostatečně, abych riskovala příchod mezi samé cizí lidi. Možná jsem v podobných situacích prostě srab. Nutno přiznat, že na sladké taky zrovna nejsem a čaj s mlékem mě vůbec neláká, takže upřímně nevím, co mi přelítlo ten den přes nos, že jsem najednou potvrzovala svou účast v odpovědi na e-mail: “Čaj o páté – SIG Women (15. 6. Praha)”. Chlácholila jsem se tím, že kdyby mi to náhodou nesedlo, mohu se kdykoliv sbalit a odejít. Vždyť už jsem velká holka. A dokonce jsem se přistihla, že se těším.
Jak asi vypadají členky Mensy? Jak se mezi nimi budu cítit? Byla jsem zvědavá.

Dříve jsem se totiž dívčím (a ženským) kolektivům spíše vyhýbala. Necítila jsem se v nich dobře. Těžko jsem hledala společnou řeč, protože ta obvyklá témata obvyklých žen mi vždy přišla děsně plytká a nezajímavá. A se svými podivnými zájmy (hlavolamy, deskovky, PC hry, osobní rozvoj a poznatky o tom, jak funguje mozek a nastavení mysli) jsem sklízela spíše otrávené pohledy a cítila se ještě více mimo mísu. Obvyklé dámské kolektivy (alespoň ty, co jsem dosud zažila já) zrovna nepodporují jinakost a individualitu…

A teď jsem seděla v kavárně s dvaceti ženami. Chytrými. Silnými. Inspirativními. S charakterem a smyslem pro humor. S obyčejnými i zvláštními zájmy a koníčky. Každá byla originál. Každá měla svoje. A nikdo se na nikoho nedíval skrz prsty. Usmívala jsem se a cpala do sebe anglické sušenky s mascarpone a jahodovou marmeládou a povídala si s ostatními mensankami u stolu. Šťastná, že mohu být součástí založení nového SIGu.
Poprvé v životě jsem si dovolila být ve společnosti tolika žen naprosto sama sebou. Přirozeně. Poprvé vůbec jsem se v kolektivu tolika žen cítila skvěle! A už se nemohu dočkat, až bude zase 15. v měsíci! Těším na procházku do Divoké Šárky. Na dostihy, výstavy, kurzy vaření, focení nebo výroby šperků. Na jakýkoliv jiný, dosud nesplněný sen některé z nás!

Moc děkuji Janě Šobrové a Petře Holubové, že to spunktovaly a těším se na (pravidelnou) viděnou!

Lucie Klátilová

Koordinátorka SIGu: Jana Šobrová

Zakládající členky: Petra Holubová; Jana Šobrová; Jana Veličová; Hana Huspeková; Jitka Káclová; Jana Plaňavová-Latanowicz; Hana Kropáčková; Dita Tarbajová; Lucie Klátilová; Lenka Scheuflerová; Neela Winkelmannová; Jiřina Ptáčková; Nina Bočková; Jana Unruhová; Kateřina Šírová; Kateřina Krejčí; Natálie Kaňáková; Kateřina Písaříková; Laura Verková