A která z nich vlastně nebyla? „A tak dupu dupu dupu dupu dupu dupu bacila!“ zní v uších za chvíli. Anebo „Húúúúúú, jede vláček motoráček… do kopečka z kopečka…“ Znáte?

Naši kluci se do pravidelného podvečerního tančení se Simčou nezapojili hned. Nejdříve pozorovali, pak je ale skupina strhla. Tedy kromě toho nejmenšího, který se pravidelně přidával jen na písničku o bublifuku, kdy dospělí opravdu bubliny tvořili a děti se je plácačkou snažily zaplácnout. Tato společenská zábava měla takový úspěch, že se s každým dnem o nějakou chvíli prodloužila. Den před odjezdem jsme s dětmi juchali asi až do půl jedenácté, možná i déle, přiznám se, že člověk v tom tanečním opojení úplně přestane sledovat čas.

K velkolepým výkonům nás děti často přiměly i přes den. Třeba když jsme se po cestě vydali na krátkou procházku k Suchým studánkám, kde jsme se rozhodli, že s kočárky zvládneme vystoupat do prudšího kopce i k jedné opravdové studánce. Solidarita byla úžasná: vzájemně jsme si pomáhali, abychom tam ty naše drobečky dotlačili nebo donesli. Odměnou nám bylo příjemné posezení u krásné lesní studánky s výhledem do okolní krajiny a pocit, že jsme zvládli něco, do čeho by se nikomu z nás asi příliš nechtělo, kdyby šel s dětmi sám.

Mě moje děti dokonce i rozbrečely, když jsme se vydrápali na Špičák a pak za odměnu nasedli do lanovky, která nás vezla dolů. Sotva jsme se usadili, tak chtěly ze strachu vystupovat – sedačky jezdí opravdu hodně vysoko… Sama takové jízdy nemám ráda, protože se bojím. Sledovali jsme tedy očíslované sloupy s přáním, aby se tam konečně objevila jednička. Tam chtěl Tobi vystoupit tak, že skočí na střechu dolní budovy lanovky. Když jsme pak odcházeli, dozvěděla jsem se, že to byl nejlepší zážitek dne. Děti jsou boží.

Mimochodem: „Beruška letí? Letí! Světluška letí? Letí! Velryba letí? Neletí!!! Kachna neletí. Letí!“ A taky je nahoře na kopci s vlekem, nad chatou, parádní houpačka, dost velká, aby se na ni vešli dva. V chatě obrovské volné podkroví, kde se dá hrát fotbal, tenis, fotbálek… Za chatou ohniště, kde jsme se sešli k opékání, před chatou terasa, kde se pořádají závody na koloběžkách a odrážedlech a všude kolem chaty… nádherná Šumava.

Bylo to moc fajn. Tak zase někdy ČuČuá!

Jelikož jsem poměrně čerstvě maminka malého „mensana“, přistála nabídka na pobyt i v mé e-mailové schránce. Jsem nadšená, že jsou akce Mensy otevřené komukoliv. Hned jsem informace přeposlala kamarádce, u které jsem měla podezření, že by také jela ráda s námi. To se potvrdilo, a kamarádka byla dokonce akčnější než já a na pobyt se přihlásila dřív. Ale už byla na místě náhradníka. Já jsem to tedy pustila z hlavy a už jsem s pobytem ani nepočítala. Nakonec se však místa uvolnila a mohla jet nejen kamarádka se svými dětmi, ale i my.

Pobyt byl zaměřený na rodiny s dětmi. Největší podíl měli prckové, ale zlákat se nechaly i starší děti. Jelikož má každá rodina jiný režim i jiné zájmy, program byl zcela dobrovolný a každý si své aktivity mohl naplánovat dle své libosti.

Na výběr byly sportovní aktivity přímo na místě – pingpong, jízda na odrážedlech a kolech, stolní fotbálek, tanečky pro malé děti se Simonou, jednou z maminek, hra deskových a karetních her, opékání u ohně, pozorování hvězd v dobré společnosti, či mnoho cílů v okolí pro kratší či delší výlety.

Dalo se vyrazit například k blízké houpačce s krásným výhledem, ke studánce, nedalekému potoku, k Černému a Čertovu jezeru, do Boubínského pralesa, za vlky do Srní, do Německa na koupaliště nebo k Janě na její vlastní chalupu.

Čertovo a Černé jezero zlákalo mnoho účastníků pobytu. Bylo více možností, jak se k nim dostat. Například lanovkou na Špičák a po projití obou jezer zase lanovkou zpátky. Lanovkou nahoru, ale dolů již celou cestu pěšky. Zcela pěšky nebo šlo využít vláčku, který jezdí ze Špičáckého sedla z parkoviště u hotelu Karl.

Pobyt na základně lze domluvit i pro větší skupiny nesvázané se skautem. Na jejich stránkách (bilyorel.skauting.cz) jsou popsané zajímavosti z historie. Jelikož vím, že členové Mensy jsou často zvídaví, neodolám a uvedu je zde také.

Okolí je zalesněné, na loukách mezi lesy vyrůstaly během kolonizace Šumavy osamělé statky, kterým se říká královácké dvorce. Jejich centrem byla nedaleká Javorná, kde sídlil nejvyšší rychtář. Králováci byli svobodní osadníci, kteří získali výsady přímo od krále, odtud jejich jméno. Jedním z dvorců je právě asi i Šukačka.

V širším okolí byla dříve celá řada skláren, u Strážova lze najít i zbytky dolů na tuhu. Jednou ze zajímavostí je, že jedna z variant železniční trati do Železné Rudy byla projektována právě údolím Ostružné pod Šukačkou, včetně 300m tunelu nedaleko Čachrova. Nakonec však vyhrála varianta pod Špičáckým sedlem.

Název osady zaujal mé děti – a popravdě každého, komu jsem říkala, kam pojedeme. Nepátrala jsem dopředu po jeho původu, ale přímo na základně visí nástěnka s vysvětlením. Mohlo by se třeba zdát, že název souvisí s polským šukat – hledat, ale pravděpodobně stojí za jménem osady srbské slovo šuk – koza. Dříve se tu totiž pásala celá stáda. Dnes na nás místo koz dohlíželo stádo krav.

Děkujeme Janě a těšíme se na nějaké další setkání. A pokud někdo váháte, zda vyrazit na mensovní akci, tak za mne nejsou obavy vůbec třeba.

Výborným nápadem jednoho tatínka bylo vytvořit whatsappovou skupinu, díky níž jsme snadno plánovali program, a tak se mezi sebou účastníci sami domlouvali podle svých zálib a nálad na společné výlety po okolí, návštěvy koupališť, sbírání borůvek, výlety na hřiště nebo do restaurací. Dvakrát jsme si přichystali oheň na opékání špekáčků, jedno deštivé dopoledne jsme strávili v podkrovním sále výtvarným tvořením. Nejen pro děti byl velkým zážitkem hudebně-pohybový program, který připravila Simona a do kterého jsme i my dospělí byli zapojeni třeba jako součást živého bublinkomatu.

Loni jsem psala, že plánuji akci opakovat, a tak jsem ji znovu uspořádala. Bohužel nyní toto odhodlání již nemám, neboť v říjnu mi končí rodičovská dovolená, a tedy pravděpodobně s nástupem do zaměstnání nebudu mít na organizaci čas. Byla bych moc ráda, pokud by se v našich řadách našel někdo, kdo se pokračování této akce ve skautské základně ujal, samozřejmě ráda předám informace a také pomohu.

Akci jsem vymyslela poměrně narychlo, když jsem v květnu zjistila, že na skautské základně, skvělém objektu pro skupiny, je zrušená rezervace, tedy bychom mohli po 5 letech zase na oblíbenou Šukačku.  Nakonec se nás během týden sjelo 42. Až z jihomoravského kraje přijel Lukáš Vráblík, novopečený člen Mensy, se svojí rodinou, takže jsme ho celý týden intenzivně vítali v našich řadách. Milé setkání po dlouhých letech bylo s Carlou Maiou, svého času velmi aktivní mensankou.

Program našeho týdenního pobytu byl volný. Ač jsem z počátku zamýšlela, že bychom mohli pro naše ratolesti připravit různé soutěže či zajímavý program, nakonec mi samotná organizace akce zabrala tolik času, že jsem to vzdala.  Byla radost sledovat, jak se mezi sebou účastníci sami domlouvali podle svých zálib a nálad na společné výlety po okolí, návštěvy koupališť, sbírání borůvek, výlety na hřiště nebo do restaurací. Dvakrát jsme si přichystali oheň na opékání špekáčků a vždy to byl úžasný večer za doprovodu kytar a zpěvu. Jedno dopoledne jsme pro děti připravili výtvarný workshop s následnou výstavou dětských výtvorů v jídelně.

Náš týdenní pobyt měl natolik kladný ohlas, že jsem se rozhodla si akci zopakovat a pro Mensu zarezervovala nejbližší volný týden na základně, a to na konci zimy v termínu 19.–26. 3. 2023. Podrobnosti a možnost přihlášení najdete na mensa.click/rp.

Výlet na Šukačku

V Mense jsem nováček (od května letošního roku) a rodinná dovolená na Šukačce byla první akce, na kterou se mi podařilo dostat. Vtip je v tom, že bydlím kousek od Brna, ale bohužel se mi prozatím všechny místní akce kryly s prací, a tak jsem musel vyrazit přes celou republiku, abych zjistil, jak to vlastně ve společnosti mensanů vypadá.

Těšil jsem se, i trošku bál, ale věřil jsem, že to dobře dopadne, neboť to celé byla tak neuvěřitelná náhoda, že to vlastně náhoda být nemohla. Zkrátka jak přichystané nějakou vyšší mocí. Jen co jsme projeli branou u skautské základny, která se nám na týden stala domovem, a organizátorka Jana na nás s ostatními zamávala, všechny obavy se rozplynuly a zůstala jen radost, která vydržela po zbytek pobytu.

Celý pobyt se nesl v příjemné rodinné atmosféře a dost jsme se spřátelili my dospělí i naše ratolesti. Program byl volný, a tak jsme se mohli všichni starat sami o sebe, a když na to přišlo, tak zároveň být pospolu a parádně to všem vyhovovalo. Načerpali jsme tam spoustu fyzické i duševní energie, navázali nová přátelství a zažili nespočet dobrodružství. Těším se a doufám, že si to v brzké době zase zopakujeme. Nezbývá než říct: Jano, mnohokrát děkujeme!

Lukáš Vráblík

Nebylo tedy divu, že brzy přišel nápad podobnou akci zopakovat, ideálně naplánovanou více dopředu a s nějakou přidanou hodnotou, která by nadchla především děti. Domluvili jsme v rámci SIGu Děti Plzeň pevný termín na nedělní odpoledne 8. srpna, na který byli zprávou z intranetu zváni také příznivci MS Plzeň, protože by bylo fajn, aby se k nám přidaly i další mensovní rodiny s dětmi.

Kvůli nehezké předpovědi počasí a karanténě jsme termín dvakrát přesunuli, akce se tedy akce zadařila až k samotnému konci prázdnin ve všední den, kdy kromě deště i občas prosvítalo slunce. Sice se nás letos sešlo o trochu méně než loni, ale i tak jsme u grilované krkovičky probrali plno coviduplných zážitků posledního roku. Skvělý program nejen pro děti připravil Jarda Vágner, nadšený entomolog a chovatel. Nejenže s sebou přivezl své sbírky vzácných brouků a motýlů k prohlédnutí, ale během odpoledne po zahradě sbíral další živé breberky, které jsme za jeho poutavého povídání nadšeně pozorovali ve speciálních skleničkách s lupou. Shodli jsme se, že v entomologii budeme pokračovat i příště, snad dříve než zase za rok o letních prázdninách.