V následujícím článku vycházejícím z Markovy prezentace na Mensa Akademii v jedenácti bodech shrneme jeho doporučení, jak k efektivnímu a dlouhodobě udržitelnému učení jazyků přistoupit.

1. Najděte si styl učení, který vám sedí

První důležitý krok je uvědomit si, že neexistuje jediná univerzální metoda. Někomu vyhovují filmy, jinému učebnice, dalšímu podcasty. Marek zdůrazňuje, že nejlépe funguje to, co vám dlouhodobě dělá radost. Jazyk je totiž běh na dlouhou trať — pokud vás daný způsob učení nebaví, neudržíte ho.

Proto si položte jednoduchou otázku: „Kterou formou kontaktu s jazykem jsem ochotný strávit desítky až stovky hodin?“

2. Ponořte se do jazyka (i bez zahraničního pobytu)

Mnoho lidí si myslí, že jedinou cestou k plynulosti je život v cizině. To je mýtus. Klíčem je vystavit se cílovému jazyku každý den — ideálně v situacích, které vás baví:

• Sledujte seriály a videa bez titulků nebo s titulky v cílovém jazyce.
• Čtěte knihy, komiksy či krátké články.
• Poslouchejte hudbu a podcasty.
• Změňte si systémový jazyk v mobilu nebo na sociálních sítích.

Tohle je forma tzv. jazykového ponoření (immersion). Výzkumy ukazují, že funguje nejlépe, pokud jsou materiály o trochu náročnější než vaše aktuální úroveň, nikoli zcela mimo ni. Tak musí mozek neustále pracovat, ale bez demotivace a přetížení.

3. Nepřekládejte si v hlavě

Jedním z největších brzdicích návyků je automatické převádění všeho do češtiny – „Kočka — cat“, „jdu — I go“… Tento zvyk totiž blokuje schopnost myslet v jazyce, která je pro plynulost zásadní. Místo překládání je tedy lepší učit se významy přímo v cílovém jazyce, pomocí obrázků, kontextu nebo příkladových vět. Tak se mozek učí jazyk „zevnitř“, ne skrze češtinu.

4. Neřiďte se slovníčkem – důležitý je kontext

Při čtení knih nebo článků není cílem rozumět všemu. Neustálé zastavování a hledání každého slova ve slovníku je vyčerpávající a nakonec kontraproduktivní. Mnohem efektivnější je snažit se pochopit význam z kontextu, hledat si jen ta slova, která se opakují nebo jsou klíčová, a číst plynule i za cenu drobné nejistoty.

Využijte i tzv. „syndrom modrého Forda“ – jakmile si něco jednou aktivně dohledáte, najednou na to začnete narážet všude kolem sebe a dané slovo či jev si snáz zažijete.

5. Mluvit, mluvit, mluvit – i s chybami

Jednou z nejpodstatnějších částí jazykového růstu jsou chyby. Jsou nástrojem zpětné vazby a bez nich se nikdo nic nenaučí. Rodilí mluvčí navíc drobné chyby tolerují a často si jich ani nevšimnou. Jazyk zkrátka není chirurgická operace a dokonalost v něm není potřeba.

• Mluvte sami se sebou (popisujte, co děláte).
• Najděte si jazykového partnera nebo online lektora.
• Používejte jazyk hned od začátku.

6. Výslovnost je často důležitější než „dokonalá gramatika“

Mnohé gramatické chyby komunikaci nezničí (lidé vám pořád budou rozumět), ale špatná výslovnost dokáže způsobit, že vám rodilý mluvčí neporozumí vůbec. Jinými slovy: perfektní gramatika je fajn, ale pokud se kvůli výslovnosti nedomluvíte, bude vám k ničemu.

• Napodobujte („papouškujte“) – opakujte krátké věty po hercích, moderátorech, podcasterech…
• Nahrajte se a porovnávejte s originálem (ne kvůli dokonalosti, ale kvůli srozumitelnosti).
• Zjistěte si, na co si dát v daném jazyce pozor (typické zvuky, přízvuk, rytmus, spojování slov…).

7. Zaměřte se na své slabé stránky

Učení jazyka je obrazně řečeno jako vědro složené z různých prkének: gramatika, slovní zásoba, poslech, čtení, výslovnost, mluvení… To, jak vysoko se vědro naplní, určuje nejkratší prkénko. Pokud nerozumíte poslechu, neposune vás ani skvělá gramatika. Pokud špatně vyslovujete, lidé vám neporozumí, i kdybyste napsali perfektní esej.

Najděte tu oblast, která vás brzdí — a cíleně ji trénujte.

8. Učitel může pomoci — ale zázrak neudělá

Ani nejlepší učitel nenaučí člověka, který se učit nechce. A naopak — pokud se učit chcete, dokážete se posouvat i sami. Učitel je tedy spíš průvodce: dá vám zpětnou vazbu, nasměruje vás, opraví chyby, pomůže držet pravidelnost a proces učení o něco urychlí. Ale jazyk se stejně nejvíc „děje“ v tom, co děláte mezi lekcemi.

• Zvažte, jestli učitele potřebujete na všechno, nebo jen na konverzaci a zpětnou vazbu.
• Vyhledejte si rodilého mluvčího na online konverzace (výhodou bývá flexibilita a často i cena).
• Ujasněte si, co od lekcí chcete: mluvení, výslovnost, opravy, nebo vysvětlování gramatiky?

9. Vystupujte ze své komfortní zóny — bezpečně, ale pravidelně

Pro efektivní učení je potřeba současně bezpečné prostředí (aby vás nic „netrestalo“) a zároveň ochota udělat krok do nejistoty. Pokud budete vždy používat jen ty věty, které máte stoprocentně správně, posun bude pomalý. Růst totiž často nastává právě ve chvíli, kdy si dovolíte mluvit i složitěji, a nepřipraveně.

• Domluvte si situace, kde je „v pohodě to pokazit“ (konverzace s lektorem, partnerem, krátké interakce).
• Postupujte po malých krocích: nejdřív jednoduché věty, pak delší, pak vyjádření názoru, pak komplexnější diskuze.
• Odměňte se za pokus, ne za dokonalost.

10. Učte se jazyk tím, že ho učíte

Marek zmiňuje, že se sám v angličtině výrazně zlepšil i tím, že ji začal učit. Nejde o to, že by se každý měl stát lektorem — jde o princip: když něco vysvětlujete, mozek je nucený udělat si v tom pořádek a najít jasné formulace. A to je extrémně účinný způsob učení.

• Zkuste jednou týdně někomu shrnout, co jste se naučili (klidně kamarádovi, partnerovi).
• Pište si „mini-výklad“ pro sebe: jak bych to vysvětlil člověku, který to nezná?

11. Cesta k plynulosti trvá roky. A to je v pořádku.

Studenti jazyka často hledají zkratky: 1000 slov za měsíc, „plynule za 3 měsíce“, tajné techniky… Realita je však jiná a studium jazyka chce zkrátka svůj čas. Nikam tedy nechvátejte. Postupujte pravidelně a radostí – a výsledky se dostaví.

Souhrnem – jazyk se nenaučíte ani sesláním daru z nebes, ani drilem s paměťovými kartičkami a bažením po dokonalé gramatice. Klíčový je proces vytvoření živého vztahu k jazyku. Dopřejte si tedy s jazykem každý den aspoň drobný kontakt, užívejte si radost z objevování a buďte ochotní chybovat a vystupovat ze své komfortní zóny.

Záznam původní přednášky najdete ZDE.

Abrahamsův přístup je praktický a přímočarý. Kniha nabízí šestikrokový proces, který čtenářům pomáhá zvládnout spontánní komunikaci – od toho, jak překonat nervozitu, až po strukturování myšlenek a techniky pro rychlé a pohotové reakce. Autor přitom čerpá nejen z vědeckých poznatků, ale i ze svých bohatých zkušeností s klienty, kteří čelili různým komunikačním výzvám. A nejlepší na tom je, že rady jsou skutečně použitelné v praxi. Naučíte se například, jak „koupit čas“, když vás přepadne otázka, na kterou nejste připraveni, nebo jak se vyhnout trapným situacím způsobeným nervozitou.

Jednou z největších předností knihy je její důraz na překonávání strachu z mluvení. Abrahams s nadhledem podotýká, že strach z veřejného vystoupení je běžnější než třeba strach z pavouků – nebo z konce Wi-Fi, což je v dnešní době možná ještě větší noční můra. Místo snahy potlačit nejistotu se v knize učíte, jak ji přetvořit ve svůj prospěch a mluvit jasně, přirozeně a autenticky.

Kniha je plná praktických cvičení, která vás naučí trénovat pohotové reakce i bez publika. Jen pozor, ať si sousedi nezačnou myslet, že se hádáte s ledničkou. Autorův styl je přístupný, přátelský a místy odlehčený, což usnadňuje pochopení i zapamatování klíčových technik. Některé pasáže se mohou zdát lehce opakující, ale pro mnoho čtenářů to bude spíš výhodou, protože jim to pomůže vštípit si nejdůležitější principy.

Rychleji myslet, chytře mluvit je skvělá kniha pro každého, kdo chce vylepšit své komunikační dovednosti, ať už na pracovní schůzce, veřejném vystoupení, nebo při každodenních rozhovorech. Matt Abrahams nabízí nástroje, které vám pomohou cítit se jistější a připravenější i v těch nejnáročnějších situacích. A kdo ví – možná se při příštím nečekaném dotazu přistihnete, že odpovídáte s lehkostí, jako byste to měli předem nacvičené.

Odolnost (resilience) je naše schopnost reagovat na nové, neznámé a zátěžové situace – a to dlouhodobě, po celý náš život. Hodí se v osobním životě, v pracovním nasazení nebo třeba při podávání sportovních výkonů a je jedním předpokladů pro úspěšný a naplněný život.

Ovlivňuje ji řada faktorů, mimo jiné věk, zdravotní stav nebo vrozené osobnostní vlastnosti, v čemž se podobá talentu – a stejně jako talent ji sice možná v určité podobě v základu máme, ale pro její plné využití s ní musíme aktivně pracovat a vynakládat úsilí na její rozvoj. Bohužel vědomý rozvoj psychické odolnosti nebyl (zvlášť u minulých generací) vždy podporován – a vzhledem k tomu, že naše prožívání změn na vědomé úrovni a to, jak se jim umíme, či neumíme přizpůsobit, je nám z části vštípené výchovou, nezřídka jsme si v průběhu let vybudovali řadu více či méně úspěšných schémat. Ta, za která jsme byli odměněni, máme pak tendenci opakovat – obtíž ale nastane, když dojde ke změně podnětu, naučené schéma najednou nefunguje, my tápeme a jsme nuceni se přizpůsobit a nalézt schémata.

Málokomu je co do odolnosti dopřáno tolik jako třeba vrcholovým sportovcům – jejich kariéra je na překonávání nepohodlí a střídání úspěchu a neúspěchu přímo založená. Stejně tomu je i u vědců a vynálezců, kteří se snaží lidstvu přinést něco mimořádného – jejich cesta k cíli není lemována ničím jiným než střídajícím se zklamáním a nadějí, že jsou na správné cestě. Jak se můžeme od takových lidí inspirovat?

1. Poznejte sami sebe.

Přiznejte si svoje slabé stránky a realisticky se podívejte na ty silné. Na co se u sebe můžete spolehnout? Na které oblasti si naopak musíte dávat pozor?

2. Zkoumejte svoji motivaci.

Jakákoliv činnost nám jde dobře od ruky, když nás baví! Co naplňuje právě vás? Proč? Co dělat musíte, a co dělat chcete?

3. Naslouchejte svým emocím.

To, jak dobře známe své emoce a umíme s nimi zacházet, i to, jak umíme poznat emoce ostatních, je pro uplatnění našich schopností klíčové a pomáhá nám lépe reagovat na změny. Jaké emoce cítíte? Z čeho vzešly? A co vám říkají?

4. Pracujte s chybami.

Považujete každou chybu za selhání? Zkuste ji brát spíš jako zpětnou vazbu. Čím vyšší ambice máme, tím se samozřejmě zvyšuje i riziko našeho chybování – ale právě chybami se přeci člověk učí.

5. Nenechte se strhnout k honu za výkonem.

Prostředí, ve kterém žijeme, je striktně výkonové. Ze všech stran jsme přesvědčováni, že výkon je třeba obdivovat, že si všechno důležité lze změřit a spočítat, že život má být jednoduchý a materiálně zajištěný. Zkusme ale za úspěch považovat i takový život, který se možná neřídí těmito měřítky, ale ve kterém se prostě cítíme dobře a dokážeme udržovat svoji „dynamickou rovnováhu“. Jak takový život vypadá pro vás? Co potřebujete získat, naučit se nebo změnit, abyste se k němu přiblížili?

6. Čerpejte zevnitř i zvenku.

Pracujte se svou vnitřní energií, kterou máte reálně k dispozici.
Kolik síly a energie můžete do změny sebe sama investovat? O co se můžete opřít? Na co stačíte sami, a v čem byste si naopak měli nechat poradit a pomoct?

7. Vyhodnocujte.

Které situace zvládáte hůře? Čím jsou specifické? Proč vám právě ony „nejdou“? A čím jsou jiné ty, které zvládáte dobře? Proč jste v nich úspěšní? Jsou vaše schémata, která pro zvládání situací využíváte, stále efektivní, nebo jde o strategie, které sice fungovaly v dřívějších obdobích vašeho života, ale které jsou už nyní nefunkční?

Najít odpovědi na výše uvedené otázky rozhodně není jednoduché ani rychlé, ale je to velmi důležité. Nemůžeme se spolehnout na to, že svět kolem sebe známe a že zůstane takový, jaký je nyní – zkusme se tedy zaměřit na to, jací potřebujeme být my, abychom dokázali čelit neustálé změně a při tom cítili, že náš život je naplněný a spokojený.

Uvedený proces nastavení cílů je univerzální a vhodný pro všechny oblasti života, ať už chcete dosáhnout pozitivní změny v oblasti podnikání, zdraví, financí, práce nebo vztahů. Ideálně doporučujeme vybrat si tři oblasti vašeho života, které mají potenciál pozitivní změny a ve kterých nejste spokojeni, a z nich si vydefinovat trojici cílů.

Kritéria úspěšného cíle

Alfou a omegou pro úspěšné dosažení cíle je jeho definice. Bez správně vymezeného cíle zůstanete pouze u vágního předsevzetí a nepohnete se vpřed.

Správně definovaný cíl mimo jiné splňuje podmínky a principy metody SMART (viz rámeček) – je tedy konkrétní, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově ohraničený. Je ale vhodné doplnit i další kritéria, která pomohou zvýšit úspěšnost jeho dosažení:

Pozitivní. Lidé většinou snadno popíšou, co nechtějí, co se jim nelíbí, nebo co jim vadí. Mnohem těžší, ale bývá vydefinovat to, co chceme, co je pro nás pozitivní změna a žádoucí cílový stav. Pozitivní formulace cíle je ale klíčová.
Místo: „Přestanu prokrastinovat.“ si tedy řekněte například: „Splním všechny úkoly, které si naplánuji.“ Ještě lepší přitom je definovat a představit si cíle, jako by už byly splněny, tedy v přítomném čase: „Plním všechny úkoly, které jsem si naplánoval/a“.

Inspirující. Když si nahlas přečtete svůj cíl, měl by ve vás probudit motivaci, dát vám pozitivní náboj a chuť na něm pracovat. Když cíl nevychází z naší vnitřní motivace a nevnímáme ho jako důležitý, máme tendenci jeho plnění odkládat a vymlouvat se na nejrůznější překážky. Chybí nám chuť a energie, abychom se do něj doopravdy pustili, a pravděpodobně se nám ho nepodaří dosáhnout.
Odpovězte si proto hned na začátku na otázku: „Chci na tomto cíli pracovat, měl/a bych na něm pracovat, nebo na něm pracovat musím?“ Pokud je odpověď „chci“, jste na nejlepší cestě k jeho naplnění.

Náročný. Pokud si stanovíme příliš jednoduché cíle, možná se krátkodobě budeme cítit dobře. Máme splněno. Ve skutečnosti se ale příliš neposuneme. Oproti tomu opravdu náročný cíl je výzva, která vás posune vpřed. Musíte vyvinout úsilí a čas, osvojit si nové návyky, získat nové dovednosti a znalosti a začít dělat věci jinak, aby k žádoucí změně došlo. Náročné cíle zaručují určitý stupeň napětí, který stimuluje zájem, motivaci a ochotu zkoušet nové věci, které jsou mimo vaši komfortní zónu.

Od definice k realizaci

Jak postupovat, když už máme cíl definovaný? Pomůže stanovit si strategii – tedy sérii konkrétních kroků a milníků na cestě ke splnění cíle. Pomohou vám představit si konkrétnější a uchopitelné způsoby, jak se k cíli dostat, dají celému procesu určitou formu a strukturu a zabrání vám automaticky dělat věci tak, jak jste byli doposud zvyklí.

Krok 1: Definujte si výchozí bod, současný stav. Abyste se mohli posunout dál a udělat první krok správným směrem, musíte vědět, kde se nacházíte právě teď. Zmapujte si výchozí pozici, analyzujte metriky, shromažďujte data, zdroje, zapisujte si pocity, pozorujte návyky, zpracovávejte seznamy, poznávejte svoje silné stránky, hodnoty…

Krok 2: Vytvořte si inspirující vizi toho, jak by mohlo dosažení cíle vypadat. Abyste získali jasný obraz o konečném výsledku, vytvořte si vision board, sestavte myšlenkovou mapu, napište příběh nebo jakkoliv jinak zhmotněte koncový „ideální“ stav.

Krok 3: Brainstormujte možnosti a všechny způsoby a cesty, které vás mohou k cíli dovést. Následně si vyberte ty, které chcete realizovat.

Krok 4: Vytvořte plán k dosažení cíle. Měl by obsahovat, co budete dělat, jak to budete dělat, a zahrnovat časové určení od kdy a do kdy to budete dělat. Může obsahovat i nastavení jednotlivých milníků nebo získání podpory pro dosažení cíle.

Krok 5: Nyní plán realizujte. Převeďte ho na jednotlivé akce a úkoly a začněte postupně kroky plnit.

Krok 6: Pokrok monitorujte a přehodnocujte. Ohlédněte se, jak se vám daří plnit jednotlivé body plánu, a plán v případě potřeby upravte.

Krok 7: Vyzdvihněte svoje úspěchy a oslavte je. Naplánujte si, jak oslavit všechno, čeho se vám podařilo dosáhnout a co jste se na cestě za cílem naučili. Tento poslední bod vás povzbuzuje, abyste ocenili své úsilí, snahu, pokrok i výsledky.

Jak pomůže kouč
Jedním z nástrojů, který vám může pomoci třeba právě s efektivnějším definováním a dosažením cílů, nebo i s „upgradem” vašeho mindsetu, je spolupráce s koučem.

International Coaching Federation definuje kouče jako partnera v tvůrčím a podnětném procesu, který vám umožňuje maximalizovat osobní a profesní potenciál a propojí vás s vašimi často zcela nevyužívanými nebo nedostatečně využívanými zdroji představivosti, produktivity, leadershipu a dalších dovedností v oblasti mezilidských vztahů.

K vytvoření prostředí pro pozitivní změnu využívají koučové celou řadu přístupů a vědeckých metod, od práce s příběhem a pojmenování emocí po sebereflexi a sebepozorování.

Aby koučování fungovalo

Podle nejnovějších vědeckých poznatků (i zdravého rozumu) je potřeba se při koučinku zaměřovat na cíle a změny, ke kterým máte vnitřní motivaci a na kterých chcete pracovat vy, ne vaše okolí.

Důležitou roli také hraje výběr kouče. Kromě vzájemných sympatií a toho, že se s koučem cítíte bezpečně, vám také doporučujeme ověřit jeho certifikaci. I když profesi kouč/koučka můžete najít u více než 30 000 lidí na LinkedIn, v České republice je jen okolo 150 mezinárodně certifikovaných koučů.

Třetí podmínkou je dlouhodobý vztah. Kouč je profesionál, který vám pomáhá vytvářet prostředí pro práci s vaším myšlením, emocemi a prožíváním, a to potřebuje větší prostor než jedno setkání. Pomocí nástrojů, jako jsou silné otázky nebo použití metafor, kouč postupně vytváří příležitosti pro nové podněty a vhledy, které vás mohou podpořit nejen při dosahování vašich cílů a překonávání překážek na vaší cestě, ale i při „upgradování“ (postupné pozitivní změně) vašeho mindsetu.

Přejeme vám jaro plné nových začátků, radosti, odolnosti i odvahy a držíme palce při restartu či plnění nejen vašich cílů.

Markéta Adamíková, certifikace PCC u International Coaching Federation, www.marketaadamikova.com, Jana Weinberg, certifikace ACC u International Coaching Federation, www.janaweinberg.com

Ve své knize Inkognito, aneb Tajný život mozku (Dybbuk, Praha 2012 – pozn. překl.) vysvětluje uznávaný neurovědec David Eagleman podstatu našich opičích mozků: „Vaše vědomí – vědomé já, které se vznítí a obživne vždy, když se ráno probudíte – je tou nejmenší částí toto, co se děje ve vašem mozku […] mozek řídí sám sebe bez našeho vědomí. Většina jeho funkcí se nachází nad úrovní bezpečnostní propustky vědomé mysli – já tam jednoduše nemá právo vstupu.“

Samotné vaše vědomí, tedy to, co Dr. Eagleman označuje jako „já“ a o čem jsem já začal uvažovat jako o intelektu, se úzce váže k tomu, jak vědomě uvažujete, cítíte a jak se rozhodujete. Je to ta část vašeho mozku, o níž si myslíte, že ji ovládáte, jenomže vy nezbytně nerealizujete ani její rozhodnutí. Alespoň tedy ne váš intelekt. Ukazuje se, že naše vědomá mysl většinou pouze přikyvuje podvědomě učiněným rozhodnutím a racionalizuje je.

Podvědomé primární příkazy, relikty naší evoluční minulosti, fungují jako pravidla algoritmu, jehož prostřednictvím zpracováváte veškeré informace, aniž byste si nějakého zpracování vůbec byli vědomi. To, co z něj vychází na druhé straně, ovládá téměř všechny vaše činnosti a rozhodnutí a tyto algoritmy ovládá váš zcela autonomní opičí mozek. Ne vy. Ne intelekt. Opičí mozek.

Opičí mozek je pojem, který používám k popisu podvědomého programování, které řídí naše životy. (Je to rovněž název mé knihy, která má vyjít letos v listopadu ve Villa Magna Publishing.) Vnímám jej jako splynutí mnoha autonomních programů, které ovládají všechny druhy funkcí, jichž si nejsme v kterémkoli daném okamžiku vědomi. Je nám samozřejmě jasné, že naše dýchání, smysl pro rovnováhu, srdeční tep a podobně jsou všechno činnosti, o kterých nemusíme přemýšlet, a přece stále fungují. Jsou to součásti našeho autonomního nervového systému, jak jej označil britský vědec John Langley na přelomu 19. a 20. století. Zajímavější však je, že po určitém čase se automatizují i složité osvojené dovednosti.

Když řízení převezme někdo jiný

V článku v časopise Cognitive Psychology „Toward a Theory of Automatic Information Processing in Reading“ (K teorii automatického zpracování informací při čtení) z roku 1974 byl termín automatičnost poprvé zaveden ve vztahu k dovednosti čtení. Začínáme číst tak, že vyslovujeme jednotlivé hlásky a vytváříme slovo, později nám však stačí na slova jen pohlédnout a víme, co znamenají, aniž bychom přemýšleli o jednotlivých písmenech.

Tato automatičnost neplatí pouze pro čtení. Funguje vždy a může být součástí téměř jakékoli naší činnosti. Proto můžete sednout do auta, jet do práce, přemýšlet po cestě o sporu, který jste měli se svým partnerem včera večer, a přesto dojet do cíle bez nehody. Nepřemýšleli jste o tom, kde a kam odbočit, jak točit volantem, nebo dokonce, že máte brzdit, když se rozsvítí červená. Jeli jste prostě na autopilota. Každý z nás má stovky těchto automatických programů, které běží ve skrytých hlubinách našich mozků. Ať už jsou vrozené, naučené, popropojované „hardwarově“, nebo „softwarově“, když je vezmeme všechny dohromady, dostaneme opičí mozek.

Ona událost, která stála u začátku mého studia podvědomí, mě poprvé přivedla k uvědomění, že moje jednání řídí někdo jiný než já. Jako začínající obchodník s komoditami jsem tehdy samostatně realizoval svou první obchodní transakci a věci se najednou strašným způsobem zvrtly. Když všechno skončilo, já si vyhodnotil, co se nepodařilo, a podíval se zpětně na svůj postup, byl jsem ohromen.

Uprostřed zhroucení trhu se má mysl přela sama se sebou, říkala mi, co mám dělat, jen aby mi vzápětí předložila protiargument, proč to dělat nemám. Kroky, které jsem učinil, byly přesným opakem těch, které jsem si předem naplánoval a které jsem byl rozhodnutý učinit v případě, že něco nevyjde. Nepřišel jsem tím jenom o spoustu peněz, já jsem se začal chovat jako někdo úplně jiný. Jak se jen mohlo stát, že mi můj hypoteticky dokonale fungující mozek mensana zcela vypověděl službu a podle všeho mě přinutil dělat věci, které jsem byl původně rozhodnutý neudělat?

Samozřejmě, že viníkem vůbec nebyl můj mozek mensana. Udělal mi to ten opičí!

Primární příkazy, jimiž se opičí mozek řídí, jsou velmi základní (ve skutečnosti primitivní) a neměnné, protože jsou produktem milionů let evoluce. Pokud si myslíte, že váš intelekt, produkt mrzkých pár stovek tisíců let evoluce, může zasáhnout a anulovat opici, pak se hluboce mýlíte. Opičí mozek v tomto boji vyhrává již dlouhá tisíciletí. Hlavním důvodem je to, že si skoro neuvědomujeme, že opičí mozek vůbec funguje, tím méně, že právě on rozhoduje. To může vést k některým obtížným životním situacím a podivnému chování, nevyjímaje velmi vysoké výdaje při komoditních transakcích.

Zmíněnými primárními příkazy ovládajícími všechna rozhodnutí opičího mozku jsou: přežití (též sebezáchova, zachování rodu), pohodlí (zpříjemnění existence), přijetí (sdílení), síla (moc), nenasytnost (obživa, zachování jedince) a identita. Většina našich rozhodnutí je ve skutečnosti bojem o to, který z primárních příkazů dostane přednost. Například reakce na boj může být spojena s příkazy síly, nenasytnosti nebo přijetí, zatímco reakce na útěk může být spojena s příkazy přežití a pohodlí.

Váš opičí mozek propočítává všechny vkládané vstupy během mikrosekund a určuje, co v příští chvíli uděláte, a to ještě dříve, než si váš intelekt vůbec uvědomí, co se děje. Počítá… jak mohu vylepšit svou pozici, sílu a bohatství, jestliže v tomto boji zvítězím? A jaká ztráta pozice, kolik bolesti a úspěchu je v sázce, jestliže prohraji? Později, ať už jste zvolili boj, nebo útěk, vstoupí do hry váš intelekt, vše racionálně zdůvodní a urovná. Opičí mozek bude obhajovat vaše kroky a všechno bude logické, rozumné a přesně podle vás. Rozhodnutí opičího mozku jsou zakódována do vašeho mozku a vy je nemůžete žádným způsobem změnit. Nebo snad můžete?

Budoucnost opici nezajímá

V roce 1948 polský neurofyziolog Jerzy Konorski postuloval neuroplasticitu, tedy teorii, že náš mozek se může sám zásadním způsobem přeuspořádat, aby lépe zpracovával informace. Konorski dále rozvinul světoznámý výzkum Ivana P. Pavlova a jeho psů tak, že sestavil dvojice zvířat, cvičil intenzivně po několik let vždy jedno z dvojice a pak zkoumal mozky obou. Zjistil, že výcvik fyzicky změnil strukturu mozku a vytvořil nové neuronové dráhy.

Dnes víme, že neuronová síť uvnitř našeho mozku se mění denně, neustále, s každou myšlenkou i pohybem, který provedeme. Chápeme-li, že ovlivňujeme dráhy v našem mozku svými myšlenkami a pohyby, znamená to, že se můžeme naučit sami sebe „přepojovat“ tak, aby nám naše reakce pomohly dosáhnout našich cílů, a ne je podkopávat. Opičí mozek nemůžeme vypnout, můžeme ho ale naučit vyhodnocovat a reagovat jiným způsobem. Budeme-li vědomě odmítat myšlenky, o nichž víme, že nás strhávají na nežádoucí cestu, a přesměrovávat se vědomě k myšlenkám a činům, které nás dovedou k lepším výsledkům, můžeme se sami cíleně vyvíjet. Neuroplasticita nám umožňuje, abychom si ve svém mozku vydláždili nové cesty, které nás dovedou do lepších míst, než kam jsme chodívali dosud. A zaměříme-li se na to, abychom to dělali dostatečně dlouho, můžeme na těchto lepších místech končit automaticky, právě tak jako dokážeme duchem nepřítomni řídit auto.

Jako příklad si představme, že jste se ve své stravě rozhodli omezit cukr. Uvážili jste prospěšnost i s tím spojené obtíže a došli jste k rozhodnutí: Nebudete jíst nic, co obsahuje přidaný cukr. Plán je to jednoduchý a vy ho hodláte splnit. Vy ho chcete plnit, je pro vás dobrý. Ihned po tom, co jste se rozhodli, ho ovšem jaksi… neplníte. Jak zvláštní. Rozumově váš plán dává smysl a je dokonce, jak se zdá, v souladu s primárními příkazy opičího mozku – přežitím a pohodlím. Naneštěstí tu jsou mocné aspekty opičího mozku, které pracují proti vám.

Za prvé, ony pečlivě vypracované argumenty o tom, jak to bude pro vás dobré, dopadají na neúrodnou půdu. Opičí mozek rozumové argumenty neslyší ani neuznává. Je to ryzí instinkt. Miliony let evoluce pevně nastavily váš opičí mozek tak, aby usiloval o získávání kalorií (a cukru zvláště) a uchovával tak energii. Kalorie a neaktivita jsou propojeny s přežitím a pohodlím v danou chvíli, zatímco prospěšnost eliminace cukru se projeví až v budoucnosti. Primární příkazy neplatí v budoucnosti, ale právě teď. Opičí mozek vás bude sabotovat pokaždé, když vás napadne udělat něco pro budoucí prospěch. Můžete si říct: „Chci omezit ve své stravě cukr,“ ale opičí mozek to nepochopí. Velmi brzy uslyšíte: „Dneska jsem byl skvělý. Zasloužím si jednu malou sušenku.“ A než si to uvědomíte, sníte tři.

Samozřejmě, že všichni známe lidi, kteří vynechali ze svého života cukr, nebo drželi s úspěchem nějakou jinou dietu. Ale jak se jim to mohlo podařit, když všichni reagujeme na tytéž primární příkazy? Je to tím, že na každý z příkazů reagujeme více nebo méně důrazně na základě toho, kdo jsme jako jedinec. Tato otázka, proč jsme rozdílní i přesto, že máme všichni z velké části tutéž biologickou stavbu mozku a předpoklady ve formě instinktů, přesně zapadá do odvěké diskuse přirozenost versus výchova. Liší se naše mozky proto, že jsme se takoví narodili, nebo proto, že jsme během života měli jiné zážitky a zkušenosti, čímž jsme si vytvořili rozdílné neuronové sítě?

Jak odolat sušence

Biostatistik Dr. Beben Benyamin a jeho tým z institutu Queensland Brain nalezli v roce 2015 na tuto otázku přesnou odpověď. Provedli důkladnou metaanalýzu všech studií dvojčat zaznamenaných za posledních 50 let, prozkoumali data o více než
14,5 milionech párů dvojčat a jednoznačně z nich vyvodili jednoduchou odpověď: je to jak přirozenost, tak i výchova – nebo přesněji, 49 % lze přičíst přirozenosti a 51 % výchově. V závěru, který byl sice působivý, ale možná zřejmý, Benyamin poznamenal: „Existuje přesvědčivý důkaz, že oba faktory, jak genetický, tak i environmentální, mohou ovlivňovat povahové rysy.“ Naše odlišné a neustále se měnící neuronové sítě znamenají, že ačkoliv nás všechny ovlivňuje každý z těchto příkazů, liší se ty, které se u každého z nás prosadí intenzivněji.

Pro pochopení, jak záměrně změnit chování a upevnit si ho, je klíčové si uvědomit, že příkazy téměř vždy soutěží o dominanci. Toužíte po přijetí, které můžete získat, když si vypracujete neodolatelné tělo, ale také toužíte po pohodlí. Co z toho vyhraje? To se neustále mění – a proto můžete začít s tréninkovým plánem, v němž bude hnacím příkazem přijetí, ale když se řízení ujme pohodlí, cvičit přestanete. Abyste kýženou změnu upevnili, musíte se zaměřit na posílení toho z příkazů, který vede po neuronové cestě, již si přejete mít aktivní.

Recept na změnu, která vydrží, obsahuje rozpoznání, prozkoumání a odklonění. Když začnete dávat pozor, poznáte opičí mozek při práci. Všimnete si, kdy ve vaší hlavě pípne jakýsi hlas a řekne: „Můžeš si vzít jednu malou sušenku.“ Jakmile tuto myšlenku zachytíte, zastavíte se a logicky ji prozkoumáte, pomyslíte si: „To je vtipné, mluvím sám k sobě a pokouším se přesvědčit sám sebe, abych snědl sušenku!“ Poslední krok, odklonění, se v mnohém usnadní, když do rovnice zahrnete svůj intelekt. Opakováním schématu rozpoznat – prozkoumat – odklonit se zeslabuje neuronová cesta vedoucí k cukru a posiluje se cesta ke zdraví i pocit, že máte věci pod kontrolou. A jakmile se touto zdravější cestou vydáte, pokud na ní vydržíte dostatečně dlouho, začne to váš mozek díky své plasticitě dělat automaticky. Můžete tak využít svůj intelekt pro nasměrování opičího mozku na jiné příkazy a přepsat jakékoliv špatné programy, kterými se váš mozek dříve řídil. Bez ohledu na to, jestli za to mohla přirozenost, nebo výchova, neuroplasticita to dokáže změnit.

Vy to dokážete změnit.

Třeba nyní uvažujete o některých neurálních programech běžících ve vašem mozku na autopilota, které byste chtěli přesměrovat. Identifikace chování, které chcete změnit, je prvním krokem ve vašem sebe-vývoji. Po něm musíte vyzvat opici k boji!

Až pak příště zjistíte, že selháváte v dosažení cílů, které jste pro sebe stanovili, nebo se budete divit, proč jste se zachovali způsobem, který vám není vlastní, udělejte si přestávku a zamyslete se. Je možné, že váš intelekt selhal a vládu převzal opičí mozek? Jakkoliv to zní divně, nestojíte si v cestě vy sami? Pokud ano, možná právě realizujete plán, který opičí mozek vytvořil dávno předtím, než se intelekt vůbec zapojil. Zanechte všech skeptických úvah a zeptejte se sami sebe: „Soudě podle toho, co dělám – řídí mě právě teď mozek mensana, nebo ten opičí?“

To úděsné malé tajemství, které si možná nechcete přiznat je… že ten první to není!

Převzato z webu Americké Mensy: mensa.click/jq.