Mateřské loď byla plná úžasných věcí. Nejzajímavější byl ale kokpit. Tím víc, že sem malý Žmark měl vstup zakázán. Ale teď byli všichni na poradě a s tátovým rezervním čipem se dveřní hydraulika dala lehce obejít. Usadil se v nablýskaném křesle hlavního ostřelovače. Co to támhle… Taková pěkná modrozelená koule… Zkusil zamířit. To je vzrůšo! Jak se to jen…
To je ono, tady, ten červený knoflík! Parádní výbuch! Když vtom –
„To snad není pravda! Žmarku, kolikrát jsem ti říkal, že sem nesmíš ani statocystou? Budeme si muset promluvit mezi osmi očima. Ničit cizí planety… Máš dva týdny hibernace!“

Autor: Hana Bednářová

„A máme je!“ vítězoslavně zařval benjamínek týmu, vyskočil od monitoru a začal divoce křepčit po místnosti.

Jeho kolegové, nečekaně vyrušení od práce, jen překvapeně zvedli hlavy a s poněkud nechápavými výrazy sledovali jeho prapodivný rituální tanec. On je ovšem nemínil nechat na pochybách o tom, co má na mysli. Kromě podupávání, poskakování a zběsilého mávání rukama nepřetržitě opakovaně vykřikoval: „Konečně máme důkaz, že nejsme ve vesmíru sami!“

Jedna ze starších vědeckých pracovnic k němu přiskočila, chytila jej za rameno a ve snaze přivést ho k chování důstojnému pracovníka této instituce s ním pořádně zatřásla.

 „Vzpamatujte se, mladíku, a přestaňte se chovat jako blázen nebo puberťák.“

„Vy to nechápete?!“ rozhlédl se po místnosti a svých kolezích jako kdyby je viděl poprvé v životě. „Podařil se mi… nám,“ rychle se opravil, „nejvýznamnější objev v dosavadní historii. Pár světelných let od nás žijí inteligentní bytosti. Rozumíte? Inteligentní bytosti jako my! Dokonce jsou nám vizuálně velmi podobné. To dekódované vysílání to jasně prokazuje. Když mi nevěříte, tak se na to pojďte podívat sami.“

Tu poslední větu nejspíš ani nemusel dodávat. Veškeré osazenstvo jejich oddělení se hrnulo k monitoru v rohu místnosti.

Videosekvence, kterou přístroje zachytily a dokázaly dekódovat, byla velmi dlouhá, takže během jejího přehrávání k obrazovce stihli doběhnout nejen všichni momentálně přítomní pracovníci jejich oddělení, ale dokonce i většina pracovníků útvarů vedlejších, které zaznamenaly u sousedů podezřelý ruch, co pochopitelně vyvolal jejich zvědavost.

„To je fantastické! Naprosto neuvěřitelné! Úžasné!“ ozývaly se jeden přes druhého překvapené hlasy.

Ty cizí bytosti se od nich vážně lišily jen několika nepodstatnými detaily jako tvar nosu nebo odstín barvy pleti a vlasů.

„Tto… to přece… není možné,“ koktala narychlo povolaná hlava celého institutu. „Oni vyznávají naprosto stejné hodnoty jako my! Ten záznam mluví jasně – oni hrají hokej!“

„A zatraceně dobře,“ uznale hvízdl kdosi vzadu.

***

Podivný létající objekt, nápadně se podobající talíři na polévku, kroužil už několik dní nad Českou republikou. Za tu dobu stihl obrátit doslova naruby veškerý život v zemi. Valná většina obyvatelstva místo práce zírala na nebe a případně ještě debatovala s kolegy, kamarády a sousedy o tom, jestli jsou to opravdu mimozemšťani a s jakými úmysly asi přilétají.

Přes hraniční přechody se jako hejna kobylek valily stovky reportérů všech možných světových seriózních i bulvárních médií, následovaní ještě mnohonásobně větším množství záhadologů všeho druhu.

Martin Komárek stihl napsat mírně jízlivý komentář na téma, že povolební patová situace končí, protože svými hlasy zasáhnou Marťani, a v jeho závěru samozřejmě položil otázku, zda budou opravdu hlasovat s Paroubkem.

Poslanecká sněmovna zasedala nepřetržitě už třetí den a pravice s levicí stále nebyly schopny se ve věci záhadného objektu na ničem dohodnout. Sociální demokraté ostře vyčítali Topolánkově vládě, že v okamžiku, kdy se záhadný objekt nad územím naší republiky poprvé objevil, ministr obrany rozhodl o vyslání stíhaček proti němu bez toho, že by požádal o souhlas sněmovnu.

„Vláda v demisi nemůže sama činit podobně závažná rozhodnutí,“ hřímali jejich řečníci jeden přes druhého.

Marně se vládní ministři snažili vysvětlovat, že záhadný objekt nejen, že narušil vzdušný prostor České republiky, ale dokonce se i několikrát objevil v bezletové zóně nad jadernou elektrárnou Temelín.

Komunističtí poslanci plamenně řečnili o imperialismu pravice, která se snažila rozpoutat meziplanetární válku.

Kupodivu ani Zelení své tradiční spojence příliš nepodpořili, když interpelovali ve věci přesného vyčíslení ekologických škod, které střelba na mimozemské těleso způsobila.

Skutečnost byla totiž taková, že létající talíř si bez ohledu na střelbu, která mu podle všeho způsobila menší škody, než komáří bodnutí, spokojeně poletoval dál.

Tohoto faktu zase využili někteří občanští demokraté, kteří se pustili do socialistů a lidovců s tím, že tato zkušenost jasně ukázala, jak nesmyslně minulá vláda utrácela, protože ty drahé Grippeny jsou při obraně státu úplně k ničemu.

Zatímco se zástupci občanů ve sněmovně málem začali prát, létající talíř zamířil ku Praze a podle všeho se začal chystat na přistání. Volně klouzal k Hradčanům a pomalu sestupoval. Když minul někdejší sídlo českých králů a přitom stále zvolna klesal, vypadalo to stále jednoznačněji, že se rozhodl přistát na Letné.

Některého z vládních poslanců nekonečná rozprava či spíše hádka nudila natolik, že se připojil na on-line zpravodajství o neznámém objektu. Když zjistil, že pravděpodobní mimozemšťané se chystají během pár okamžiků přistát nedaleko odsud, okamžitě tuto informaci rozšířil ve své straně s tím, že by měli přestat žvanit o hloupostech a raději pospíchat na letenskou pláň, aby to byli právě oni, kdo jako první za celé lidstvo přivítá vesmírné cestovatele.

To, že návštěvníci z jiné planety nereagovali nepřátelsky na střelbu – vlastně na ni nereagovali vůbec nijak – a celý ten jejich „vyhlídkový let“ nad Českou republikou působil dojmem, že se takřka úzkostlivě snažili nezpůsobit žádné škody na zdraví ani majetku, postupně i ty největší skeptiky a milovníky hororových scénářů přesvědčilo o tom, že jejich úmysly násilné nejspíš nebudou.

Strach z nich už neměl skoro nikdo, zato zvědavý na ně byl prakticky každý. Policejní kordóny se snažily ze všech sil držet davy co nejdál od travnatého místa, obvykle hostícího cirkusy a podobné atrakce, které si mimozemšťané podle všeho zvolili za místo dosednutí svého stroje na zemský povrch.

Věděj, u nás se všechno rozkecá, pronesl kdysi komisař Ledvina k americkému detektivovi Nicku Carterovi – a co platilo pro Čechy na počátku dvacátého století, zůstalo v platnosti i na počátku století dvacátého prvního. Během několika minut byla budova parlamentu prázdná, protože předseda každé strany chtěl být tím, kdo jako historicky první pozdraví zástupce civilizace z jiné planety. K letenské pláni směřovala taková kolona aut, že něco podobného nezažili ani pamětníci prvomájových manifestací minulého režimu.

Páni poslanci a senátoři ovšem trochu pozapomněli na to, že nad Malou stranou, kde sídlí parlament, se tyčí Hrad. A že na Hradě sedí muž, který by nepřenesl přes srdce byť jen pomyšlení na to, že by to snad mohl nebýt on, kdo pozdraví jménem naší planety vyslance cizí inteligence. Zatím co se oni se ve sněmovně ještě zarputile hádali, směrem na Letnou už dávno mířila prezidentská limuzína.

Létající talíř se snášel k zemi velice pomalu, trvalo mu to dlouhé desítky minut. Tím pádem se mezitím do vyklizené oblasti přímo za záda Václava Klause stihli procpat předsedové obou komor parlamentu, všech politických stran a těsném závěsu za nimi i všichni straničtí a parlamentní místopředsedové. Neobešlo se to pochopitelně bez strkanic, kdy se jeden snažil probojovat před druhého.

Když mimozemské plavidlo konečně dosedlo, plání se rozlehla různá ta „och“ a „ach“ z tisíců hrdel a pak ji přikrylo naprosté ticho plné očekávání.

Návštěvníci z vesmíru si ovšem dávali pěkně na čas. Další dlouhé minuty se nedělo nic, takže se začal šířit takový ten obvyklý nervózní šum, který postupně sílil. Přesně v okamžiku, kdy začal přecházet ve zvuk podstatně hlasitější, se na boku talíře objevil otvor. Znovu se rozhostilo hrobové ticho a i na prezidentu Klausovi byla na první pohled patrná silná nervozita.

O poznání hlasitější citoslovce údivu a nadšení zaburácela Letnou ve chvíli, kdy se trávníku dotkla noha prvního mimozemšťana.

Přesně tak, byla to noha, nikoli žádné chapadlo, přísavka či podobně exotická končetina. Kapitán plavidla z jiné planety – mají-li tedy nějaké kapitány – vypadal až příliš lidsky. Na první pohled sympatický vysoký ramenatý vousáč kolem třicítky, jehož ne-člověčí původ při podrobnějším ohledání prozrazovala pouze lehce nazelenalá pleť a modrofialové vlasy i vousy, byl doprovázen ženou podobného věku, která byla skoro stejně vysoká jako on. I ona se vyznačovala zelenkavou pletí a nepřirozenou barvou vlasů. Za touto vůdčí dvojicí pomalu vystupoval asi tucet dalších cizinců obojího pohlaví.

Než se stihli přihlížející vzpamatovat z prvního šoku, způsobili jim návštěvníci z vesmíru druhý. Muž a žena v čele mimozemské delegace naprosto neomylně zamířili směrem ke skupince politiků v čele s prezidentem a když od ní byli vzdálení asi dva metry, zastavili se, lehce se uklonili a zřetelně a nahlas pronesli: „Dobrý den, velice nás těší, že vás poznáváme.“ Přízvuk byl sice jasně cizí, ale ne natolik, aby všichni kolem neporozuměli každému slovu.

Ani ti nejvýřečnější politici v ten okamžik nebyli schopni jediného slova.

A bylo jejich jediným štěstím, že pozemská technika není na takové úrovni, aby dokázala přeložit pískavé cvrlikání, kterým se mezi sebou polohlasem bavil zbytek posádky:

„Podle všech našich zjištění je toto přece ta jejich takzvaná Česká Republika.“

„Jistě, že je, ujišťovali jsme se o tom několik dnů – a naše přístroje jasně ukazují, že jsme sem letěli jen o malinko víc, než dva roky.“

„A ten jejich signál k nám letěl přesně šest let.“

„Tak to je vážně divný. Naši vědci se musí pekelně mýlit, když tvrdí, že jejich fyziologie je takřka totožná s naší. Ti musí stárnout nejmíň 3x rychleji, než my. Vždyť se na to podívej, to přece není jinak možný, aby ten jejich skvělý hokejový mančaft z Nagana za těch osm let tahle příšerně zestárl a sešel.“

Autor: Darth Zira

„To je nádhera,“ vydechla doktorka Kira Goddanová při pohledu na obrazovku na můstku jejich lodi.

Zkušenější členové posádky se sice jejímu nadšení shovívavě pousmáli a jako ostřílení „vesmírní vlci“ by to nikdy nikomu, včetně sebe samých, nepřiznali ani na mučidlech, ale i je ten obraz chytil u srdce. Na temném pozadí vesmírných hlubin zářila jako obrovský modrozelený diamant druhá planeta soustavy Síria.

Nebylo ani třeba zkoumat výsledky provedených průzkumů, aby bylo všem jasné jediné: Hlavní cíl jejich čtyřleté výpravy byl dosažen. Leda slepec by mohl pochybovat o tom, že planeta, na jejíž oběžnou dráhu se loď právě přesouvala, přímo kypí životem.

„Tak profesore,“ obrátila se hlavní pilotka Blahová na šéfa vědeckého týmu lodi, „kolik obletů budete potřebovat?“

„Osm až deset by mohlo bohatě postačovat, Sáro… pokud tedy…“ zamyslel se na okamžik, „zároveň vypustíme i několik sond, které budou provádět potřebný průzkum po celou dobu našeho pobytu na povrchu.“

„To nám nemusíš říkat dvakrát, Fritzi,“ vložil se do rozhovoru kapitán Ronillio a vzápětí se otočil ke své první důstojnici: „Alfa čtyři, Beta jedna, Gama dvě a Delta sedm vypustit!“

„Průzkumné sondy vypuštěny, pane. Zahajuji první oblet planety C24a,“ zareagovala Sára Blahová podstatně komisnějším tónem, než před chvílí mluvila s profesorem Hansmannem.

„Bóže můj na nebi, ženská, nežer furt tak tu službu! A vůbec, co to má být „planeta C24a“?“ zavrtěl hlavou Pablo Ronillio a dřív, než by se hlavní pilotka stihla nadechnout k případné odpovědi, pokračoval: „Přece nebudeme historicky první objevené planetě, na které je život, říkat nějakým poblblým strojovým kódem. To si možná zasloužily ty kusy ledu, hromady vroucí lávy a shluky metanu, co jsme viděli do teď, ale ta pod námi musí mít nějaké pořádné jméno. A to dřív, než na ní přistaneme. Tak co koukáte?“ rozhlédl se po můstku. „Chci slyšet vaše návrhy!“

„Co třeba…“, kupodivu se jako první osmělila právě nejmladší členka posádky Kira Goddanová. Přejela zrakem po svých kolezích a slabým hláskem kuňkla: „Lorien.“

„Aúúú, spas nás Valar před Tolkienem,“ zaúpěl geolog Merciére.

„Tak něco vymysli sám, Jacquesi, když jsi tak chytrý,“ uraženě odsekla jediná botanička na lodi.

„Pas probléme,“ pokrčil rameny oslovený. „Navrhuji Diana.“

„To byla jako která z těch tvých slečen?“ neodpustila si škodolibost stále uražená doktorka Goddanová. „A vůbec nechápu, proč by se po nějaké…“ na chvíli se významně odmlčela, aby bylo všem jasné, jaké velmi nelichotivé slovo právě spolkla, „měla jmenovat takhle významná planeta.“

Bohémský Jacques Merciére svým neuvěřitelným flegmatismem kříženým s nakažlivým optimismem dokázal za ty čtyři roky více či méně hnout žlučí každému z přítomných, takže nikoho vůbec nepřekvapilo, že na takto úmyslnou urážku naprosto klidně konstatoval: „Tahle dáma byla římská bohyně, Kiro.“

Protože nejen oslovená, ale ani nikdo jiný na jeho prohlášení nikterak nereagoval, poněkud mentorsky pokračoval: „Jedná se o faktickou obdobu starší řecké Artemis. Byla měsíční bohyní a zároveň bohyní lovu a patronkou lovců, ale taky ochránkyní zvířat a vůbec všeho živého či přírody jako celku, byla spojována s jarem, rašením rostlin, klíčením semen a plodností vůbec, pomáhala ženám i zvířecím samicím při porodu, chránila děti a mláďata, zobrazována zpravidla byla…“

„To nám stačí, Jacquesi,“ zarazil ho profesor Hansmann, který svého podřízeného znal až moc dobře a věděl, že je téměř k nezastavení v okamžiku, kdy se rozvypráví o svých koníčcích. Kromě krásných žen pro něj tím největším byla stará historie a dávné umění, o kterých poučoval všechny kolem sebe, bez ohledu na to, chtěli-li poslouchat či nikoli, a to dokonce s oblibou a zaujetím ještě většími, než při barvitém líčení svých milostných dobrodružství.

„Mně se ten Jacquesův návrh vcelku líbí,“ dodal ještě rychle.

„Já jsem taky pro,“ přidal se vzápětí kapitán Ronillio. „A nepochybuji, že naše chodící encyklopedie pravěku nám nevěší bulíky na nos a ta bohyně opravdu měla co do činění s kytičkami a zvířátky a ne třeba se sopkami,“ neodpustil si malou ionii.

„No dovol, Pablo,“ zahrál si na uraženého pro změnu doktor Merciére. „Jestli mým znalostem nevěříš, najdi si to v palubním počítači.“

„Cože? Do palubních počítačů se ukládají i takovéhle voloviny?“ na oko se divila Kira Goddanová, která stále nemohla spolknout znevažování svého oblíbeného spisovatele.

„Drahá Kiro, na rozdíl od elfů a jiné vymyšlené havěti jsou náboženství antického starověku aspoň historickými fakty,“ neodpustil si Jacques taky zlomyslnost. Na oplátku.

„Nechte toho,“ uťal jejich škorpení se kapitán a kategoricky dodal: „Jestli mi během dvaceti vteřin nikdo nepředloží lepší návrh názvu téhle planety, bude se jmenovat Diana.“

Odpovědí mu bylo ticho, takže po uplynutí dvaceti vteřin se Jacques Merciére zatvářil vítězoslavně, zatímco Kira Goddanová poněkud kysele. Ani jeden z nich však už neřekl ani slovo.

Ovšem ironizování bylo ten den nejspíš nakažlivé jako spalničky.

„Jestli vás tím nevyrušuji z veledůležité debaty o pohanských kultech před čert ví kolika tisíci lety,“ ozvala se Sára Blahová, „dovoluji si tímto oznámit láskám vašim, že právě dokončujeme osmý oblet planety C24… teda Diana,“ opravila se rychle.

„Během vašeho zajisté vysoce podnětného rozhovoru se mi podařila jedna zcela bezvýznamná věc. Totiž najít na jižní polokouli místo, kam by mělo jít dosednout s tou naší pikslou bez sebemenších problémů.“

„Výtečně, Sáro,“ bleskurychle zareagoval na její slova kapitán, který moc dobře věděl, jakými takřka drogami jsou pro jeho zástupkyni obdiv a pochvala.

„A vy ostatní, na co ještě čekáte?“ loupl očima po zbytku osádky můstku. „Pořádně připoutat, jdeme dolů.“

Kosmická loď po chvíli hladce dosedla uprostřed rozlehlé, mírně zvlněné nížiny. Obrazovka na můstku byla tmavá, Sára Blahová přistávala jen podle údajů na přístrojích. Hned na začátku mise se totiž celá posádka dohodla, že na každé planetě, na které je pro lidskou posádku možné přistát, se chtějí na vše okolo lodi poprvé podívat až po jejím opuštění, vlastníma očima, nikoli prostřednictvím kamer. Dvojnásob, ne-li trojnásob, to tudíž platilo pro planetu, na které je život.

„Podle senzorů je atmosféra pro člověka velmi dobře dýchatelná,“ podávala hlášení inženýrka Blahová. „Přístroje nezaznamenaly žádné jedovaté plyny ani člověku nebezpečné bakterie a viry. Kyslík, dusík a další prvky obsahuje venkovní vzduch ve velmi podobném poměru, jako na Zemi, jen s tím drobným rozdílem, že kyslíku je zhruba o 7% méně, než jsme zvyklí. Ublížit to nikomu nemůže, pouze Jacques by mohl dostat vysokohorskou nemoc, pokud ihned po opuštění lodi začne prohánět krásné mimozemšťanky,“ maličko si rýpla.

Pak stroze pokračovala: „Venkovní teplota je 17,5° C, vlhkost 54%, vítr do 0,5 m/s, místní čas – měřeno podle doby rotace této planety kolem osy – přibližně 18 hodin.“

„Hotový vlahý májový podvečer,“ pronesl Jacques Merciére.

„Až na to, milý romantiku, že na této polokouli právě začíná podzim,“ neodpustila si Sára.

„Nechte už těch hloupostí,“ napomenul je kapitán. „Nastává historický okamžik.“

Poklop se se zasyčením otevřel a pětice pomaličku sestupovala po rampě. Když se noha kapitána dotkla namodralých lístečků, kterými byla půda kolem lodi porostlá, jeho zástupkyně hlasitě vyřkla: „Malý krůček pro člověka, ale velký krok pro lidstvo.“

„No, někdo miluje romantiku, někdo patos,“ šeptem komentoval Jacques.

Kira, která zástupkyni velitele zrovna dvakrát nemilovala, se tlumeně zasmála a byla ochotná pro tentokrát Jacquesovi odpustit i to ohrnování nosu nad mistrem Tolkienem. Víc si však pomyslet už nestihla, protože stejně užasle, jako všichni ostatní, zírala na neobvyklou scenérii.

Načervenalý kotouč Síria A zabíral na západní části oblohy asi třikrát více prostoru, než zabírá na zemské obloze Slunce klonící se k západu, oslňoval však podstatně méně. Přesto nikdo neriskoval pohled přímo do něj. Ostatně i bez prohlížení centrální hvězdy této soustavy bylo na co se kolem dívat.

Až k obzoru se táhla bujná vegetace. Rostliny všemožných tvarů a různých odstínů zelené, častěji však spíše modrozelené a modré, ale na první pohled vykazovaly jednu neobvyklost. Na jednom místě rostl pouze jediný druh a takováto místečka se dost pravidelně střídala. Kolem lodi se nacházel pás něčeho, co se ze všeho nejvíce podobalo velkým tyrkysovým čtyřlístkům se zubatými okraji, který ale končil jako když jej utne odhadem tak tři sta metrů před ní. Od tohoto místa zase jiný kus země pokrývaly o něco vyšší rostliny barvy zralých borůvek, jejichž detaily se na tu dálku nedaly dobře rozeznat. Na pravé straně od lodi se za čtyřlístky nacházel geometricky přesný pravoúhelník, na kterém rostly výhradně jakési zakrslé smaragdové cykasy, a za ním cosi, co připomínalo sad mexických svícnových kaktusů, ovšem blankytných jako letní bezmračná obloha. Na straně levé pak byly k vidění dva menší čtverce vedle sebe, z nichž jeden byl porostlý trávově zelenými vatovitými chumáči, druhý jasně modrými koulemi velikosti kopacích míčů, ovšem struktury připomínající borovou šišku, a výhled někam dál na této straně zakrýval hustý les dva metry vysoké ostřice olivové barvy.

Kam až kosmonauti dohlédli, celé území kolem nich vypadalo jako sukně sešitá z kousků látky všech možných modrých a zelených odstínů. Geometricky přesné ohraničení všem neodbytně vtíralo myšlenku na to, že tohle nevytvořila příroda, ale nějaké myslící bytosti. Až příliš nápadně se to podobalo ohraničeným pozemským políčkům, na kterých se pěstují rozličné plodiny.

Doktorka Goddanová byla skloněná a soustředěně zkoumala jeden z čtyřlístků, takže jí uniklo to, co vzápětí uviděli všichni ostatní. Na této planetě se nacházejí nejen rostliny, ale podle všeho i větší živočichové! Asi sto metrů před nimi se mezi čtyřlístky pohybovala nějaká zvířata s narůžovělou srstí, odhadem tak velikosti většího plemene psa, a úplně na obzoru byly v borůvkové záplavě jasně rozeznatelné velké rychle se přesouvající černobílé objekty.

Jacques si jako první přiložil k očím dalekohled a hned vzápětí doslova zařval: „Tý vogo, štípněte mě někdo, ať se probudím, todle přece nejni možný!“

„Co vyšiluješ?“ překvapeně vyjekla Kira, kterou ten jekot vytrhl z jejího bádání a tudíž mírně vyděsil.

„Se podívej sama. Dybych nebyl vochotnej dát krk za to, že jsme se sem trmáceli v tý naší plechovce celý štyry roky, vsadil bych se vo cokoli, že tady točí nějakej bláznivej pozemskej filmař. Dyk až na ty divně vomalovaný kulisy je to hotová venkovská idylka poloviny dvacátýho století. Tadydle…“ ukázal rukou před sebe, „se pokojně popásají ovečky… akorát teda… ten výtvarník… ten musel bejt děsně zhulenej…“ rozchechtal se.

Chvíli nebyl k utišení a jen ze sebe mezi smíchem vyrážel: „Růžový vovce… to sem teda ještě neviděl… růžový vovce…“

Ostatní zatím chtíc nechtíc uznali, že i při hodně velkém přiblížení až na tu sladce cukrlátkovou barvu jsou zvířata před nimi prakticky k nerozeznání od pozemských ovcí.

Pak se Jacques Merciére párkrát zhluboka nadechl a již uklidněn pokračoval: „A abychom to měli komplet, v dáli nám jezdí po poli Zetory.“

„Co jsou to „zeroty“?“ zajímala se Sára.

„Žádné „zeroty“, ale Zetory. Traktory značky Zetor.“

Sára se nadechovala k další otázce, nejspíš k něčemu na způsob „a co jsou to traktory“, ovšem profesor Hansmann to včas zpozoroval a aby zabránil Jacquesovi v možnosti sáhodlouze je poučovat, ostře šeptl: „Traktory byly stroje používané kdysi v zemědělství.“

Jacques si toho ale nevšiml, protože právě nadšeně vykládal: „Jó, Zetor! To byla kdysi značka značek, fakt krásný stroje. Ty bych poznal i potmě, vypadaj úplně jako na těch plakátech, akorát jsou pruhovaný jako zebra. Pokud vím…“ na chvilku se zamyslel, „tak zebrované se nikdy nevyráběly. V takovýhle jungle-úpravě se dělaly leda safari džípy…“

Fritz Hansmann stiskl Sáře Blahové silně ruku, aby ji náhodou nenapadlo se zeptat, co jsou safari džípy, a další Merciérovu přednášku rychle utnul návrhem: „Tak se na ty „Zetory“, ať už je to na téhle planetě cokoli, půjdeme podívat, ne?“

Stádečko růžových ovcí pro jistotu obešli širokým obloukem. Sice ti tvorové vypadali jako naprosto neškodní býložravci, ale zdání může klamat a na neznámé planetě zvlášť. Ovce se ovšem spokojeně krmily čtyřlístky a vůbec se nezdálo, že by jejich přítomnost zaregistrovaly.

Když se přiblížili na nějakých 10 metrů k pruhovaným předmětům, iluze trojice strojů, provádějících polní práce, byla naprosto dokonalá. I ti, kteří nikdy ve svém životě neviděli traktor ani na obrázku, by přísahali na to, že se jedná o vysoce složité a sériově vyráběné produkty nějaké vcelku vyspělé civilizace.

„Jak si myslíte…“ zašeptala Kira, „že asi vypadají ti, co tyhle předměty vyrobili?“

„To hned zjistíme,“ rozhodl kapitán Ronillio a udělal směrem k Zetorům několik kroků.

V tom se nad všemi třemi traktory objevily černé baldachýny s bílými puntíky. Vlastně to nebyly baldachýny, ale křídla. Zetory se bleskurychle vznesly, dvakrát nad užaslými pozemšťany zakroužily a odletěly přímo do zapadajícího Síria.

Nikdo se nezmohl na slovo ani na jinou reakci. Stáli tam jak ty příslovečné solné sloupy a jeden jako druhý s otevřenými ústy zírali za odlétajícími traktory.

Tím pádem si pochopitelně nevšimli, že se jim těsně za záda přesunula šestice růžových ovcí. Přišli na to až v momentu, kdy jedna z nich čistou angličtinou a tónem, ve kterém byl cítit mírný despekt, zvolna pronesla: „Chováte se jako malé děti, ne jako naši bratři v rozumu, poutníci z vesmíru. Omlouvá vás jedině to, že jste zde cizinci a tak nevíte, že daxové jsou v době páření poměrně plaší.“

Autor: Darth Zira

Ve Větřinách byl letošní květen podivnější než kdy jindy. Vlastně nejen květen. Ty divnosti začaly už v lednu.

Pátého dne, prvého měsíce roku, roztál během jedné noci metr sněhu a v poledne se teplota vyšplhala na rovných 32ºC.

Okolí zamořilo neuvěřitelné množství much, komárů, vos a jiného hmyzu. Ale než se někdo mohl vyjádřit k podivnému obratu počasí, bylo po všem. K večeru se navrátila vláda lednové zimy a záznamy obecní knihy jen zkráceně uváděly: „Ojedinělý výkyv teploty nás rozesmál.“

Stále tu bylo dost větrno. Každým rokem vítr zběsile fučel víc než kde jinde na zemi. Ale letošek? Ten byl opravdu velmi zvláštní ….

Pan Richard Myslík se procházel kolem hlohů u vesnice a nevěřícně kroutil hlavou.

„Daří se vám, daří. Jak je to možné, holenkové moji?“

Větry si tu dávaly zásnubní schůzky. Předváděly se, tančily velký fujavec a odnášely při tom staré střechy domů, psí boudy i vodu z potoka. Vyvracely stromy, ničily zasetá pole a květy ovocných stromů.

Jen ty hlohy! Kdo ví proč se jim dařilo. Přece je každý zdejší  vítr musel  vyrvat i s kořeny a rozprášit jim květy po kraji. Vypadalo to, že jim ta slota naopak pomáhala. Rozrůstaly se podél vesnice  a začaly prorůstávat i mezi domy.

„Aj, to není samo sebou. Měli by sem poslat vědce.“

Pan Richard opět kroutil hlavou. Jako místní sedmdesátník tu již ledacos zažil, ale aby se hlohy jen tak během pár týdnů neuvěřitelně rozrostly?

Větřiny byla muší vesnička s padesáti popisnými čísly. Díky přílišnému větrnu a  třicetikilometrové odlehlosti od města tu mladých moc nežilo. Děti by se tu jistě, v tichu a klidu bez rebelií, unudily.

Nejvíce zde žijících obyvatel nosilo věk od padesáti do osmdesáti let. Pět rodin bylo mladších, od dvacetipěti do čtyřiceti let. Nejstarší  ženou ve vesnici, byla paní Maruška, která v dubnu oslavila rovných devadesátdevět let.

On hlohy miloval, tu jejich zářící bílou barvu květů. Nevadilo mu, že měl od sbírání květů občas poškrábané ruce díky trnitým větvím. Hloh léčil a to bylo důležitější než pár škrábanců. Účinkoval proti  krvácení a otokům, snižoval krevní tlak a byl vynikajícím tonikem na povzbuzení srdeční činnosti. A nakonec měl vliv na zvýšení soustředivosti,  hlavně u starších lidí.

V jejich vesnici nedal nikdo na hloh dopustit. Zrovna Richard patřil k vyvoleným, kteří měli srdce jako zvon a paměť mladíka nebo snad i lepší a za to vděčil jim, keřovým krasavcům.

Zvedl se vítr a odnesl mu klobouk z hlavy. Okamžitě se za ním rozeběhl a přitom si trošku zanadával:

„Aj ty, počkej! Můj starý myslivecký klobouk ti nedám, nebožka Anička mi ho koupila.“

Vítr otáčel kloboukem ve vzduchu a když se utišil, zůstal viset na jedné větvi hlohu uprostřed keříku.  Přišel blíže, natáhl pro něj ruku a vykřikl bolestí.

„Ale kuš,  vy teda dneska pícháte!“

Až mu vytryskla kapička krve z předloktí, jak se napíchl na trny keře s řapíkatými, jemně pilovitými listy, leskle zelené barvy. Otřel si ruku o kalhoty, nasadil si klobouk a šel domů.

Ruka ho ještě dvě hodiny pálila, ale pak se uklidnila a on zapomněl na poněkud nemilou příhodu.

Druhý den ráno se za ním stavil soused Vojtěch.

„Není ti špatně? Vypadáš divně.“

„Ne, proč by? Nikdy jsem se necítil líp. Ale co ty? Podívej se na  tvoje ruce.“

„Ále,“ mávnul soused rukou a vyhrnul si rukáv, „vidíš to? Člověk vyleze z domu, zatočí podle zvyku ke psí boudě a narazí na keř hlohu. Seškrábaly mě větve a myslel jsem, že mě chtějí spálit.“

„Také mě předevčírem trochu škrábly a pěkně to pálilo. Jenže to přestalo, nebudu z toho dělat tragédii.“

„Jo, já si to vystříkal desinfekcí a málem jsem svlíkal kůži. Kdo ví, co ty větve v sobě mají za jed.“

„Letos to vypadá na špatnou úrodu.“

„Hmm, všechno budeme muset kupovat. Ale co naděláš, kamaráde? Jo, abych nezapomněl, vzkazuje  ti Maruška, aby ses k ní přišel na něco podívat. Představ si, byla v Praze u doktora a zase chodí! Je jako čiperka.“

„Maruška? Nepovídej. Stavím se tam. O co jde?“

„Nemám tuchu, já se u ní zastavím za tři dny, musím ke vnučce na Šumavu, když mě pozvala.“

„To se máš. Vypadneš z toho divokého hlohoví. Včera jsme přemýšlel, že bych několik keřů spálil, abysme nezarostli. Ale dneska jsem už přivyklej.“

***

Cítil se fantasticky. Kdyby mu na rukách a poté i na břiše nenaskočily ty kulaté bodláčky, nikdy by k doktorovi nešel.

„Podívejte, pane doktore. Co s tím?“ natáhl před něj obě ruce poseté boláky.

„Hmm, tak s tím jsem se ještě nesetkal. Vypadá to jako hnis, zkusíme to pro začátek vyčistit.“

Obvodní lékař Mirek Mičelín si poodsedl a hledal potřebný nástroj.

„Páchnete, pane Myslík.“

„Myl jsem se. To zase ne, že bych přišel jako prase.“

„Páchnete trimetylaminem.“

„To ty hlohy! Rostou všude kolem.“

Lékař opatrně propíchl  jednu ranku, ale žádný zánět neshledal. Z malé dírky vylezlo něco jemného, zářivě bílé barvy. Vzal si pinzetu a vytáhl neznámého obyvatele kůže.

„Člověče, vy kvetete! Není to náhodou?“

„Jo hloh, kde se tam vzal? Mám je všude?“

„Zkusím tenhle,“ vyzkoušel další dva a opět vytáhl dva květy.

„To není možný! Raději vám vezmu krev.“

Už když ze žíly nabíral do injekční stříkačky tu podivnou zelenobílou tekutinu, bylo jasné, že krví není.

„Pošlu to do laboratoře.“

„S tím se netrapte, hloh je léčivej, ne?“

„No to je, ale proč vám roste v těle?“

„Zbláznily se.“

„Až budou výsledky, dám vědět.“

Cestou zpět se stavil u Marušky. Jistě něco potřebovala a nechtěl  ji nechat čekat dlouho, i když měl svých starostí dost.

„Jen pojď, Ríšo, pojď. Nediv se, že chodím, stal se zázrak.“

Zavedla ho do spižírny a postavila před něho pětilitrovou sklenici od okurek s nálevem.

„Už toho mám plných pět kousků.“

„Na co? Budeš zavářet?“

„Tomu nebudeš věřit. Tohle je moje moč a brání šíření mikrobiálních toxinů tkáněmi. Študovaný doktoři z Prahy mi to řekli.“

„A co ti udělali s nohama, že chodíš jak za mlada?“

„Zázrak, povídám. Můžou za to ty naše hlohy. Před čtrnácti dny mě poškrábal ten můj hloh na zahradě.“

„Tebe taky? Mě nedávno jeden prevít u vesnice seškrábal. Podívej, v bouličkách mám květy.“

Vyhrnul si rukáv.

„Tak jsme na tom stejně. Pojď vedle do světnice, mám tam plný bedýnky těch malých šípků, co ze mě vypadly. Z tebe brzy taky vypadnou. Ty bedýnky a sklenice musíme odnést Hložinkovcům. Čekají na nás, pomůžeš mi, že?“

„Kdo to je?“

„Strážci hlohů. Bydlej v podzemí. Tady otevři víko do sklepa a uvidíš sám, seznámím tě s nimi.  Vem rovnou bedýnku, ať nejdeme na návštěvu s prázdnou.“ 

Maruščin sklep znal. Často jí pomáhal dolů uskladňovat zeleninu a ovoce na zimu. To co ale viděl dnes, nebyla žádná malá ponurá místnost s vůní uskladněných brambor a nahnilých jablek.

Před ním se rozléhala země, o které nemohl říct kam až vede. Byla osvětlená a všude kolem rostly hlohové keře prorůstající nad zem.

Jakmile se přiblížili k domu z trnitých větví, vyšli jim naproti tři Hložinkovci.

„Neboj, je jich daleko víc,“ šeptala mi Maruš, „pomáhají nám.“

„Oni? A proti čemu?“

„Nikdy neumřeme, víš?“

„Ne?“

„My z vesnice neumřeme. Ostatní jsou v nebezpečí a proto se vyrábí lék proti viru Ataresana, který přijde velmi brzy a pohltí všechno,  když nebude ten lék.“

„Odkud jsou?“

„Z vesmíru. Odkud asi?“

Přišli k nim ti malí lidé metrového vzrůstu s pihatým obličejem a celým tělem pihatým. Richard si posléze všiml, že to jsou rány po šípkách, co se tak často draly z pod kůže ven. Na hlavě měli místo vlasů nalepené hlohové větve a kalhoty a sukně sešité z lístků. Horní polovina těla byla nahá.

Neříkali nic a přesto jim dobře rozuměl. Děkovali jemu i Marušce a ostatním, kteří přijdou na pomoc ostatním lidem, kterým přišli vyrobit lék proti viru s následkem úplného vyhubení lidské rasy.

***

Za tři dny seděl Vojtěch u Richarda v chalupě a připravovali si bedýnky na první porod malých kulatých červených malvic. Přerušil je neočekávaný příchod doktora. Ten všechno viděl a poslal je oba na podrobné testy do Prahy.

„Nyní to nejde, až za čtrnáct dní.“

Lékař souhlasil, protože mu to všechno nešlo vůbec na rozum. 

A přítomným dvěma starcům s mladou krví bylo jasné, že k žádnému zkoumání nedojde. Doktor se cestou zpět  poškrábal o hlohy. Bože, ten nadával!

Kdyby jen věděl, že se tím zachránil dřív než přijde pohroma lidstva, naordinoval by jim litry vody, které denně museli vypít, aby bylo dostatek dokonalé výrobní látky v těle.

Autor: Petra Nachtmanová

Amplion vyřvával hity minulé sezóny. Ze stánku se linula vůně hamburgerů a vzduch byl prosycen atmosférou prázdnin. Zbývalo pár minut do sedmé. Slunce už skoro nehřálo, ale dlažba ještě sálala teplem. Asi dvanáctiletý kluk se pokusil o přemet ze skokanského můstku a dopadl do vody tak, že kolemstojící mimoděk stáhli tvář v bolestivé grimase.

„Tak co? Dobrý?“ Otázal se jakési dívky na břehu.

„Dobrý. Akorát bys měl nosit suspenzor,“ zasmál se Riky místo ní a odložil poslední číslo časopisu Crew. Nahmatal na krku píšťalku.

Nad koupalištěm se rozlehl ostrý táhlý hvizd. Druzí dva plavčíci po stranách bazénu vstali a začali nahánět lidi ke krajům. Pro dnešek konec koupání. Pozorovali, jak z trávníků kolem mizí poslední ručníky.

Tomáš se zadíval na dno:

„Co to tam je? Něčí plavky, nebo…?“

Riky popošel blíž k němu, aby se mu vodní hladina neleskla v podvečerním slunci.

„Něco nafukovacího to bude,“ zahučel znalecky a znova si sedl na plastikovou židli:

„Jare, skoč tam a vylov to!“ křikl.

Nejmladší z plavčíků se mrzutě zakřenil. Vždycky to vyšlo na něj. Lézt do vody úplně na konci pracovní doby, kdy už slunce nehřeje a voda, i když je to městský bazén a ne přírodní koupaliště, je docela chladná. „ No jo, Rikymu by neuschly vlasy,“ ohlídl se na nejstaršího. Měl asi pravdu, protože Riky právě rozpustil svou hřívou do půl pasu a vytáhl z batohu hřeben.

Jarek ozkusil vodu špičkou nohy. Ach jo. Byl sice srpen, ale roku 2006 byl poměrně chladný. Rozmáchl se a zajel ukázkovou šipkou pod hladinu. 

Chladná voda objala jeho opálené tělo. Otevřel oči a dlouhými tempy zamířil k místu, kde na betonovém dně zářila světlejší skvrna. Hmátl po ní. Prsty se mu zabořily do něčeho měkkého a vazkého. Vydechl všechen vzduch a musel nahoru.

„Hned to bude!“ vykřikl směrem ke klukům. Znova se potopil. Tentokrát si tu věc dole pozorněji prohlédl. Světlezelená, na okrajích nepravidelná placka. Skoro se mu zazdálo, jako by slabě fosforeskovala. Pokusil se ji podebrat spodem. Pomalu podsunul prsty po kluzkém dně. Nebyla těžká a byla celkem kompaktní. Volně se mu stočila v rukou. Oddechl si. Náhle se však to něco, co držel, divně zkroutilo a vyklouzlo ze sevřených dlaní. V duchu zanadával.

„Nějaký slizký svinstvo!“ zakřičel na ostatní, když se vynořil opět s prázdnou.

Riky výmluvně poklepal na sklíčko hodinek.

„Je sedum. Nehodlám tady tvrdnout do noci.“ 

„Klouže to, nedá se to sebrat.“

„Tak ale dělej, debile…,“ zaslechl nad sebou už když se znova potápěl. Tentokrát popadl hmotu pevně. Odrazil se ode dna. Vzápětí málem znovu vypustil z plic všechen vzduch. Ať to bylo co chtělo, nešlo to odervat. Takže zpátky na hladinu.

„Nejde to,“ křikl, „je to jako přilepený!“

„Jak to?“ rozčiloval se Riky, „dyťs to předtím už držel! To si snad děláš srandu!“

Další pokus. „Ty bláho… ono je to snad živý,“   pomyslel si nevěřícně.

„No to snad ne!!! Přestaň s těma srandičkama, nebo…!“ vztekal se nejstarší. Tohle už opravdu zavánělo zmeškaným kinem.

* * *

RnDr. Albert Mysoňský vyhlédl z okna úzkou škvírou mezi zataženými roletami. Pořád stejné horko! Zadoufal, že i v místních garážích funguje klimatizace. Nerad vdechoval dusný vzduch, prosycený ještě ke všemu výpary katalyzovaných zplodin.

Vlastně vůbec neměl rád léto. Nechápal, co se může lidem na tomhle období líbit. Obleky se lepí na tělo, člověk se zpotí sotva vyleze ven a ulice jsou plné polonahých ječících dětí, které nemají na práci nic lepšího, než vběhnout vám pod kola dřív, než stačíte horkem otupený mozek probrat k nějaké reakci.

No nic. Zívl a vrátil se k monitoru.

„Věruško, ještě jednu kávu prosím vás…,“ zahlaholil do vedlejší místnosti. Jeho asistentka vzdychla. „To mi snad dělá schválně!“ vztekle hodila plážovou tašku zpět na židli.  a vydala se do kuchyňky. „Čím lepší počasí, tím delší přesčas,“ zopakovala si Murphyho zákon, který vymyslela kdysi v podobné situaci.

„Dědek jeden workoholickej!“ dodala v duchu k zavřeným dveřím kuchyňky.

* * *

„To se mi snad jenom zdá!!“ zavyl Riky o hodinu později. Vývoj situace byl takový, že zelená skvrna stále ještě okupovala dno a vzdorovala jakýmkoli pokusům Jarka i Tomáše. „ Nestihnu kino a k tomu ještě tohle!“ Riky ze sebe navztekaně shodil tričko. Skočil do chladnoucí vody. Téměř ve stejné chvíli se potopili i Tomáš a Jarek. Šestero rukou zároveň uchopilo slizkou masu. Rázem se rozplynula.

Jakoby se rozpustila v okolní vodě. Byla všude. Měli v ní ruce až po lokty, kolena, břicha, cítili, jak je svědí a pálí na obličeji. Vynořili se.

„Doprčic!!“ Co to ksakru je za zkurvenej bordel?“ zuřil Riky a snažil se otřít si světlezelené fleky, „ono se to snad brání, nebo co!“

„Sem říkal, že se to hejbá,“ neodpustil si Jarek.

„Ty drž hubu, prostě se nějak postarej, aby to do rána zmizelo. Já na to seru a du domů,“ rozhodl Riky.

„Jdu taky,“ přidal se honem Tomáš.

Jarek se po nich vyčítavě podíval. Od začátku brigády všechny průšvihy házeli na něj, veškerou špinavou a nepříjemnou práci musel udělat sám.

„Ale nééé,“ zaúpěl Riky, „nikam nemizíš, a já taky ne! Jde sem boss,“ kývl mrzutě směrem ke skluzavkám. K bazénu kráčel obézní čtyřicátník v košili s rozhalenkou a vyrudlých šortkách.

„Tak co je, mládeži?“ z jeho řeči bylo znát, že trochu pil.

„Neříkal jsem něco o tom koupání po pracovní době?“ Ne trochu, pořádně. Když k nim  došel, kluci konstatovali, že v sobě má hezkých pár piv.

„Něco je na dně a nejde to vytáhnout,“ řekl Riky.

„Co?“ otázal se majitel koupaliště nepříliš inteligentně.

„Tamhle, podívejte,“ ukázal Tomáš.

„A co má být, tak tam skočte a vylovte to.“

„No právě. My už to zkoušeli.“

„No a co jako? To se neumíte potopit?!? Za co vás kurva platím!!“rozčiloval se.

„To ne, pane Jonášek,“ pokusil se jej uklidnit Tomáš, „jenomže prostě… ten zelenej krám nejde vylovit. Je to nějakej sliz, klouže to a zapatlalo nás to.“

„Jo klouže, a zapatlalo, řikáš… tak se vrať do mateřský školky, ty srabe, když nejseš schopnej vyčistit mi bazén! Co si myslíš, že já teď asi tak budu dělat? Vypouštět? To ani omylem. Vlítněte tam a ať už je to venku!!“ tlustý obličej se mu při té řeči zapotil. Sedl si na Rikiho židli a díval se, jak se kluci znova chystají do vody.

„Zatraceně. A zrovna dneska…“ ulevil si Riky, „kdybysme aspoň věděli, co to tam dole je…“

„Hmmm….kluci, já asi tuším, co by to mohlo být,“ Riky a Tomáš se po Jarkovi udiveně podívali.

„Tak cos to neřek dřív, kreténe! Mohli jsme bejt dávno pryč.“

„Jenže to ničemu nepomůže. Vím, jak se ta věc jmenuje, to je celý.“

* * *

Připomněl jim zážitek z dnešního odpoledne: Seděli a opalovali se, když Rikiho někdo zatahal za rukáv.

„Pane?“ tráveně nadzvedl sluneční brýle. Malá holka s copánky a mezerou mezi předními zuby. Mohlo jí být tak šest nebo osm.

„Pane?“ zopakovala. „Pomůžete mi? Mě utekl Blazmiš,“ přešlapovala na rozpálených dlaždicích.

„Cože?!?“ teprve teď k ní otočil hlavu, „cože ti uteklo?!?“

„No – Blazmiš,“ vyslovila zřetelně, „on je takovej… zelenej. Plaval tam někam,“ ukazovala kamsi do chumlu lidí v bazénu. „Ježiš snad ne nějakej pes nebo morče!“ pomysleli si znechuceně a zaostřili pohled na vodní plochu. Ne, nic takového tam naštěstí neplavalo. Riky si sesunul brýle z čela zpět na oči:

„A já ti to mám jít tahat, jo?“ řekl s despektem a trochu přísně. Zalíbilo se mu trochu pouštět hrůzu na tohle mrně.

„Jaktože si nedáváš na svoje věci pozor? Ty si myslíš, že já s teď můžu jen tak zvednout a jít ti hledat bůhvíco v celým bazénu? Jestli ta věc ucpe trysky nebo vlítne do čističe, tak si mě nežádej!!“ dítě polekaně poodstoupilo, ale stále čekalo, že se plavčík smiluje a do vody skočí.

„No co koukáš?! Řekl jsem jasně že ti nic lovit nebudu,“ ukončil debatu a nastavil tvář odpolednímu slunci.

* * *

Jejich zaměstnavatel se tvářil značně nevlídně. Raději přemohli pocit chladu a po schůdcích slézali do bazénu.

„No jo, nevylovili jsme ho tý holce, tak to teď máme i s nádavkem,“ povzdechl si Jarek. Snaživě se ponořili a seskupili se dole u dna. Nikdo se neměl k tomu, aby na tu věc sáhl. Pak Riky strčil do Jarka. „Vždycky jenom já,“ zaúpěl mlčky nejmladší a znova se pokusil to podebrat. Tentokrát pomalu a opatrně.

Šlo to. Kupodivu, teď mu Blazmiš zůstal ležet v dlaních. Pomalu s ním doplaval na hladinu.

„Máme ho,“ oznámil vítězně Tomáš, jako by to byla jeho zásluha.

„To je dost,“ konstatoval majitel a ovíval si rudou tvář Rikyho časopisem.

„Ukažte, co to bylo?“ projevil zvědavost, když se kluci přiblížili k němu. Natáhl ruku a ponořil časopis do vody, aby tu věc nabral. „To ne, můj Crewík s plakátama!“ zděsil se Riky a za zaťatými zuby doplnil několik šťavnatých nadávek.

Majitel si Blazmiše přitáhl blíž k očím.

„Teda pánové – opravdu nějakej sliz,“ konstatoval. Ta věc pomalu nabírala tvar rozpláclé koule s několika mělkými výběžky po stranách. Zaryl do ní prstem.

„Vypadá to jak medůza,“ přiřekl Jarek, skloněný spolu s ostatními nad ním.

„Medůza?!“ majitele se zmocnil matný pocit, že medůzy koušou, štípou, vysílají elektrické šoky nebo tak něco. A kluci přece říkali, že…. Vykřikl, vyskočil z křesla a mrštil to štítivě do nádoby na odpadky.

„Fuj, hnus…..“ zavrčel uklidněně a šel si znova sednout. Zaječel znova, když zjistil, že tu věc má přilepenou zespodu na předloktí.

„Áááááá, kurva, sundejte to, strhněte ten šmejd ze mě!!!“ Tomáš vyprskl smíchy. Riky uchopil Jarkovu ruku a pokusil se ji použít jako pomocného nástroje. Než Jarek stihnul zareagovat a začít se bránit, sevřel Riky jeho prsty Blazmiš a zapáčil, aby osvobodil svého zaměstnavatele. Vzápětí se stali svědky něčeho neuvěřitelného.

Ta skoro beztvará hmota nebo co to bylo zasyčela, smrštila se a cíleným pohybem vystřelila pryč. Poprvé přistála na hraně skokanského můstku, odtud se odrazila a dopadla Jarkovi na obličej. Dřív, než se Jary stačil leknout, hmota se znova smrštila, opustila jeho tvář a s hlasitým mlasknutím se přisála na Jonáškovo veliké břicho. Kluci uskočili stranou. Jonášek začal řvát a poskakovat tak hbitě, že by to od člověka jeho váhy nikdo nečekal. Blazmiš držel pevně. Majitel koupaliště se vrhl do vody. Šlapal vodu, prskal a přitom vší silou rval zelenou hmotu ze svého těla. Vypadalo to, že se Blazmiš pomalu rozpouští. Voda kolem se rychle barvila do fosforova. Majitel vylezl na břeh. Jeho břicho bylo poseté narudlými fleky, ale jinak byl zjevně v pořádku. Zadíval se na hladinu bazénu. Objevilo se na ní několik větších bublinek, které se začínaly srocovat v prostředku. Rozběhl se k malé plechové boudě vedle toalet. Ozvalo se pár cinknutí francouzáku o kov a několik nadávek. Atmosférou se rozezněl klapot naskakujícího motoru čerpadla a vzápětí už jen tiché vrnění, které věstilo, že bazén bude za chvilku prázdný. Bubliny na hladině změnily směr.

„Tak, a je vymalováno,“ konstatoval Riky při pohledu na vodu, mizící v turbínách.

„Ty, Romane, ale on to chce pustit do řeky,“ ozval se nesměle Jary, „vždyť to je něco úplně neznámýho, čistička to nemusí zachytit, dostane se to do pitný vody a…“

„A co je zrovna tobě do toho,“ ucedil Riky skrz zuby.

„Co když to může někoho i zabít!!“ vykřikl tak, že to slyšel i pan Jonášek za nimi.

„Do toho kurva vám dvěma nic neni!!“ naklonil se k Jarkovi a mluvil mu přímo do tváře: „Dostanete každej dva litry na ruku a budete mlčet, jasný? “ Jarek poodstoupil, ale nic neřekl. Majitel vytáhl ze šortek peněženku. Ze změti zmáčených bankovek odlepil dvě tisícovky a podal mu je.

„Ostatní dostanete zejtra,“ zavrčel a ždímal cípy košile, ze kterých crčela voda.

„Naval,“ řekl po jeho odchodu stručně Riky a vytrhl Jarymu bankovky z ruky. Jednu podal Tomovi a druhou si nechal. Pomalu odcházeli. Poslední Jarkův pohled patřil snižující se hladině vody.

V noci nemohl spát. Představoval si, jak z vodovodních kohoutků teče nazelenalá voda a lidé končí v nemocnicích s nejasnou diagnózou. Neměl by to přece jen někomu říct? Měl vztek sám na sebe, že se nechal přemluvit a uplatit. I když mu bylo jasné, že on z těch peněz neuvidí ani korunu. Nedokázal se vzepřít zaměstnavateli a nedokáže si vynutit slušné jednání vůči sobě ani od Rikyho. Jako by slyšel mámu: „Ty seš prostě moc slušnej, to nesmíš, to se dneska nenosí…“ Jenže mámě se to řekne. Ona s přílišnou slušností zjevně problémy neměla.

Když svítalo, přece jen ho přemohla únava. Probudil se, až když mu slunce pražilo do polštáře a budík ukazoval něco málo před začátkem pracovní doby. Hodil na sebe triko a plavky a rozběhl se ke koupališti.

Před zavřenou bránou přešlapoval hlouček lidí, Riky s Tomem se je snažili uklidnit.

„Co je,  my nepremávame?“ zeptal se.

„No kde seš?!?“ zahučel Riky vztekle, „já se můžu přetrhnout a pán si vyspává do osmi!“

„Rozejděte se, dneska je z technickejch důvodů zavřeno!“ křikl, patrně už ten den pokolikáté. Návštěvníci s otráveným huhláním opouštěli vidinu koupání i plácek před vchodem.

„Tome, ty tady zůstaň a odháněj je, kdyby něco,“ poručil Riky a prošel branou dovnitř. Jarek šel za ním. Když dorazili k bazénu, zarazil se. Byl znova napuštěný a voda byla čistá tak, že mohl spočítat všechny kamínky na dně.

„Proč sem teda nepustíte lidi?“ zeptal se Tomáše, který právě přicházel od stánku s občerstvením.

„Protože to svinstvo je tam pořád, jenomže zprůhlednělo.“ Při pozornějším zkoumání byla na dně bazénu patrná bělavá gelovitá skvrna.

„Takže do kanalizace se nic nedostalo,“ oddechl si Jary.

„O kanalizaci a vypouštění ani slovo,“ přitáhl si ho šéf za límec trika.

„Ne, ne… já samozřejmě……. budu mlčet.“ „ Jsem srab. Jsem korunovanej srab. Nikdy neudělám, co je správný.“

„Fajn. Takže mazej do kuchyně a budeš tam těm vařit kafe,“ umožnil mu Jonášek konečně zase dýchat. Hodil bradou směrem k bílé dodávce, která parkovala uvnitř areálu.

„Počkejte – kdo to je? Co se to teda děje?“ Nechápal Jarek.

„Přijeli pro ten zelenej sajrajt. Z výzkumnýho ústavu. Prej to je nějakej novej vynález nebo co.“

„A oni vědí, co to je?“

„Jo. Oni to vyrobili.“

Z vozidla Výzkumného ústavu léčebné kosmetiky vystoupili tři muži. Prostřední, nenápadný pomenší chlapík, se tvářil nejistě a provinile.

„Dobrý den, velice se omlouváme za to nedopatření…“

„Nedopatření?!? Tomu říkáte nedopatření? Skočilo to na mě a začalo mě to vysávat nebo co, málem jsem z toho měl infarkt!!“ Výzkumníci zatěkali po prostředním vyčítavými pohledy.

„Ale to snad ne, Metazoon není nijak nebezpečný… Mrzí nás, že vás vylekal.“  

„Není nebezpečnej, jo? A co je potom teda tohle!“ Vyhrnul si Jonášek rozhořčeně košili.

„Ano, u … ehm, obéznějších lidí se občas tvoří podlitiny, ale když vezmete v úvahu, že je to vlastně ekvivalent operativního řešení…“

„Snad abychom to vysvětlili,“ zasáhl nejmladší ze skupinky, který by zřejmě jejich vedoucím. „Metazoon, tedy to, co se tu objevilo, je primitivní organismus, kterého vyvinul tým tady doktora Mysoňského. Je to mnohobuněčná struktura řízená vlákny, které se samočinně dokáží spojit do nervové uzliny. Živí se výhradně čistým tukem, ten dokáže ucítit a najít i na menší vzdálenost.“

„No, to vysvětluje, proč se tomu tak líbilo moje břicho…“ utrhl se Jonášek, „ale proč sakra vyrábíte takovou věc?“

„Pro kosmetický průmysl. Víte, na čem v posledních letech vydělává nejvíc?“

„No to nevim. Na nějakejch krémech?“ Muži se pousmáli.

„Kdepak. To bychom měli sotva na slanou vodu. To, v čem se točí nejvíc peněz, jsou preparáty na hubnutí. Krémy a gely proti celulitidě. Masážní přístroje, které rozbourávají tukové buňky. Operace na odstranění tukových polštářů, bandáže žaludku…. Metazoon, jak tomu prozatím říkáme, je v tomto oboru převratný objev. Primitivní organismus, který se přitiskne na lidskou kůži a aniž by ji poškodil, vysaje z tukových buněk jejich obsah. Žádné jizvy, žádná rizika, markantní účinek během několika málo hodin.“

„Hm…“ Jonášek chvíli uvažoval. Pak mu zasvitlo v očích. Ta věc, co je v jeho bazénu, má vlastně obrovskou cenu….

„Jak se dohodneme?“ zeptal se přímo, „zadarmo dneska nic není, víme?“

„Jak – dohodneme…?“ Vedoucímu výzkumníků došlo, že asi neměl před chvílí tolik mluvit. „ Zatraceně! Vždyť on teď vážně může chtít milióny!“ upřel další rozhořčený pohled na doktora Mysoňského.

„Pokud vím, chcete Metazoon dostat z bazénu pryč. Neumíte s ním zacházet a předpokládám, že ani nechcete, aby vám začala jít po krku naše konkurenční mafie.“ „Já ti dám chtít prachy, špekoune jeden!“

„Ještě si to rozmyslím…“ zabrblal Jonášek, ale v duchu opouštěl vidinu náhlého zbohatnutí.

„Tak, to bychom měli,“ oddechl si nejmladší ze skupiny, když přicházeli k bazénu. Blazmiš už se zase koncentroval na dně v podobě kompaktní hmoty.

„Doplaveš nám pro něj?“ požádal Mysoňský Jarka. „Musíš na něho pomalu, nemá rád rychlé pohyby a to, když se někdo násilně snaží změnit jeho tvar.“

„Já přece vím, už jsem ho kolikrát držel…“

„Ano?“ podivil se vědec,“pokud jsi na to, jak s ním zacházet, přišel sám, tak máš dobrý cit pro věci…“

„Jak se sem vlastně dostal?“ obrátil se na Mysoňského s otázkou jeho nadřízený. Doktor si povzdychl:

„Přinesla ho sem Anetka.“

„To je kdo zase?“ nechápal šéf.

„Holka od jeho… no, přítelkyně,“ zahuhlal třetí.

„Já jsem kousek té hmoty dal Beátě,“ upřesnil vědec, „zapsal jsem ji regulérně na seznam testujících osob. Pořád stála před zrcadlem a naříkala, jak vypadá. Myslel jsem, že to bude vhodný dárek k narozeninám. Když otevřela krabici, Metazoon se pohnul, ona začala ječet a hodila ho do koše. Pohádali jsme se, křičela, že není žádný můj pokusný králík i kdyby ji celulitida měla zohavit tak, že nevyleze na ulici,“ dopověděl smutně.

„A ta malá k tomu přišla jak?“

„Byla u té hádky. Ptala se, co to je, neměl jsem to srdce ji odbýt. Dal jsem Metazoon zpátky do speciálního boxu a vysvětlil jí, že to je vlastně zvířátko. Já vím že jsem neměl, ale když ona se mnou jinak skoro nemluví…. nenávidí mě, nebo má ze mě legraci nebo co. Tohle bylo vlastně poprvé, co se ke mě chovala normálně.

Domluvili jsme se, že to bude naše společný tajemství. Měla box pod postelí a jednosměrným filtrem tam kapala olej. Nenapadlo mě, že by se mohlo něco stát. Je tam bezpečnostní pojistka, a i kdyby – Blazmi… totiž Metazoon se na suchu po chvíli přestává pohybovat. To proto, aby z části kůže, zpod které má vysát tukové buňky, neodlezl jinam. Copak jsem mohl tušit, že ho vezme vyvenčit zrovna na koupaliště?“

„Ale jak otevřela tu krabici? Nebo chceš říct, že ta hmota umí prolomit bezpečnostní kód?!“

„Nejspíš Anetka uhodla čísla, nevím…je jí teprve osm.“

„Osm, prosím tě…“ vedoucí se podíval na Mysoňského s předtuchou v očích.

„Cos tam dal za čísla?!?“

„Beátino narození přece,“ ohradil se nechápavě. Vedoucí prudce vydechl:

„Ty seš fakt idiot!! Pak bude někdo vykládat, že ty vtipy o vědcích jsou vymyšlený! Takže ta holka to otevřela hned ten den, že jo. Zkusila prostě zadat dnešní datum. Teď už chápu, proč s tebou ta malá nemluví. Nejspíš tě totiž považuje za mentálně postiženýho.“

„ Můžu se na něco zeptat?“ řekl Jarek, když vracel vyloveného Blazmiše výzkumníkům.

„No jistě,“ pousmál se Dr. Mysoňský.

„Nemohl bych taky… jak jste říkal o té paní…, být jako pokusná osoba?“ Vědci se po sobě nechápavě podívali.

„Vy? Máte sotva šedesát kilo.“

„No jo… ale předtím jsem měl děsný uhry. A komplexy,“ dodal.

Vedoucí ho zpražil pohledem:

„Tak si skoč do lékárny pro mastičku.“

„Jenže s mastičkou nepokecám,“ pokrčil Jarek rameny

„To se mi snad zdá!! Blaz… totiž Metazoon není mazlíček na hraní. Je to léčebná metoda a rozhodně nemá dost inteligence na to, aby se s ním dalo jakkoli komunikovat!“

„Stačí když poslouchá,“ šeptl Jary nesměle, když vedoucí odcházel.

„Ty asi nemáš moc kamarádů,“ odhadl Mysoňský.

„Hm…“

„Tak to jsme dva. Neboj, já tě na ten seznam propašuju. Stav se za mnou někdy do ústavu. A nebo víš co? Možná bych mohl přijít já sem.“

„S  tou vaší Anetkou? Já jsem ji vlastně viděl… je moc roztomilá.“

„To ano, jenže – víš, jaksi….. já si moc nedovedu představit sebe v dětském bazénku, jak ji učím plavat nebo držím na skluzavce. Nikdy jsem děti neměl, neumím to s nimi, a …….“ Povzdychl si a zadíval se někam do prázdna.

„Ale jo,“ dodal po chvilce, „máš pravdu, já se tu s ní zastavím.“

Autor: Petra Purketová

Na kamenném lehátku v atriu jedné z nejvýstavnějších vil Říma seděl muž. Dalo by se říci, poměrně mladý muž. Možná hodně mladý, protože jeho zoufalý výraz a pramen předčasně zbělelých vlasů ho dělaly daleko starším. Tiše zde seděl s hlavou v dlaních už celé hodiny. Zdálo se, že okolní svět vůbec nevnímá. Kdyby se čas od času nepohnul, člověk by si ho mohl snadno splést s některou z mramorových soch bohů a héroů, kterými bylo celé sloupořadí kolem atria bohatě zdobené. Barvou se od nich příliš nelišil. Byl bledý, jako kdyby na něj před chvílí sáhla smrt. Občas zvedl hlavu a zadíval se upřeně na svoje ruce. Tvářil se, že je snad nepoznává. Nebo jako by něco hledal a pořád nemohl najít. Něco, o čem věděl jen on sám…

Voda ve fontánce uprostřed atria tiše zurčela a její kapky se rozstřikovaly po mozaikové podlaze, čímž oživovaly její barvy. Díky tomu vypadaly mytologické výjevy na podlaze skoro jako živé. Většina z nich se nějakým způsobem týkala Venuše, oblíbenkyně majitele této nádherné vily, což nebyl nikdo jiný, než onen na první pohled zdrcený člověk, sedící v pustém atriu. Právě tato bohyně byla totiž pramátí rodu jeho adoptivního otce a z úcty k němu ji přijal za svou patronku.

Sklopil zrak a jeho oči na chvíli bloudily po podlaze. Najednou sebou trhl. Venuše s jablkem v ruce jako kdyby se k němu otočila. Ach, bohyně… milosrdná paní, co jen jsem to dnes učinil?! Jsem… VRAH… Před očima mu náhle vyvstala pobledlá tvář jeho umírající oběti a v hlavě mu zazněla její poslední slova: „I ty, můj synu?“. Pronesená klidně, beze stopy výčitky v hlase, v jehož tónu bylo patrné pouze nesmírné překvapení. Přesto mu každé písmeno v této větě připadalo jako šlehnutí bičem. Jsem zločinec nejodpornější ze všech. Jsem… otcovrah!!! Málem vykřikl to strašlivé slovo nahlas. „Otcovrahu!“ zdálo se mu, že to pojednou opakují stěny i sloupoví. „Otcovrahu, otcovrahu!“ Znělo mu stále v uších. Zacpal si je zoufale oběma rukama a schoulil se na svém lehátku do klubíčka jako zbitý pes…

Dlážděním se rozlehly šouravé kroky. Starý řecký otrok nesl svému pánovi na velkém stříbrném táce jídlo a karafu s vínem.

„Běž pryč! Chci být sám,“ křikl na něj.

„Pane… už tady sedíte šest hodin, musíte něco jíst, pane,“ pronesl starostlivě a pokročil k němu o kousek blíž. Upíral na něj typicky oddaný psí pohled domácího otroka, který znal svého pána od narození, viděl jeho první krůčky, vychovával ho a tak si ho postupem času zamiloval daleko více, než jeho vlastní rodiče, kteří pro samé společenské povinnosti a politické intriky na své děti vlastně nikdy čas neměli.

„Ne, nic nechci,“ odmítal stále zvýšeným hlasem.

„Vezměte si aspoň nějaké ovoce, pane, to vás osvěží,“ vedl stařec stále svou a přisunul tác před něj.

„NE!!!“ zařval jeho pán a vyrazil mu jej vztekle z ruky. Kuličky hroznů se rozsypaly po podlaze, jablka a hrušky se kutálely mezi sloupy… a z převrhnuté karafy se rudé víno zvolna roztékalo po mozaice až vytvořilo velkou skvrnu připomínající svou barvou čerstvou krev. Při pohledu na ni zbledl ještě více a roztřásl se jako v zimnici. Já to přece nechtěl! Bohové, přísahám vám, já vůbec nevím, co se to se mnou stalo, přece bych nikdy ani ve snu nepomyslel na to, že bych vztáhl ruku na svého otce, tiše zavzlykal.

Slunce právě zašlo za vzdálený obzor a dům Marca Iunia Bruta se pozvolna propadal do stínu. Končily březnové Idy roku 709 Ab Urbe Condita.

***

Kosmická loď „Naxghrax“ výzkumná expedice Ratloxghské federace z Krabí mlhoviny se právě chystala opustit oběžnou dráhu Země. Hlavní vědec lodi Nagh Ohdrex ještě naposledy kontroloval data v palubním počítači. Rutinní práce, kterou dělal už nesčíslněkrát. Jenom během této expedice, jeho jubilejní desáté, prováděli výzkum na více než třech stovkách neobydlených a na padesátce obydlených planet. A dosud nikdy se nestalo, že by konečná data nesouhlasila s průběžnými. Každý jiný na jeho místě by proto tuto finální kontrolu bral jako formalitu, které by mnoho pozornosti nevěnoval. Ne tak Ohdrex. Přes čtyři standardní časové jednotky věnoval komparaci jednotlivých údajů.

Najednou zjistil něco, co se na první pohled zdálo být pouhým omylem počítače. To je pěkný nesmysl, zasmál se pro sebe. Překontroloval data znovu a smích ho rychle přešel. Stále tam červeně svítila informace, potvrzující nepovolený transfer mysli z lodi na planetu pod nimi. Tohle… tohle se přece nemůže stát! Co to jen může znamenat? Ptal se zmatený vědec sám sebe. Jedno mu ale bylo jasné. Oběžnou dráhu této planety „Naxghrax“ neopustí, dokud neproběhne šetření, které zjistí, kdo, kdy, proč a jak se nepovoleně svou osobností přenesl do mysli některého z domorodců. A zejména bude nutné zjistit, k čemu touto nelegální transmisí došlo. Je jisté, že když byla provedena bez povolení vědecké rady lodi, jednalo se zcela jistě o něco velmi nekalého… něco, co je v příkrém rozporu s primární zásadou nezasahování do vývoje na cizích planetách, osídlených inteligentními bytostmi, a co bude tím pádem třeba pečlivě vyšetřit, pomyslel si znechuceně Ohdrex. Nenáviděl veškerou úředničinu a vyšetřování ještě nikdy v celém svém životě nevedl. A navíc v tak závažné věci…

Po několika hodinách šetření se tvářil o něco optimističtěji. Ten největší kámen mu spadl ze srdce. Dalo to sice hodně práce, ale viník se nakonec ke všemu přiznal. Seděl teď proti němu, pobledlý, s pláčem na krajíčku a nervózně se přes rameno ohlížel po svém tátovi, lodním strojmistrovi Raxhodu Agherxovi. Z celé hrozivě vypadající aféry se nakonec vyklubala obyčejná klukovina. Přesto bylo potřeba naposledy stručně shrnout všechna fakta a provést o tom záznam do lodního deníku.

„Takže, Grxote, ještě jednou,“ obrátil se Ohdrex na hříšníka. „Co přesně jsi udělal?“

„Já…já…“ koktal Agherx junior, „…jsem se transferoval do mysli jednoho z tamtěch dole, v těch bílých hábitech.“

„A???“ položil doplňující otázku hlavní vědec.

„Jeho tělo jsem tím pádem řídil tak, že se přidal k těm ostatním…“

„A zabíjel,“ dodal za něj jeho otec.

„No…,“ Grxot se zatvářil nevinně. „Když ony ty bytosti pod námi to dělají skoro pořád, tak jsem jen chtěl vědět, jaké to je, co na tom mají, že se jim to tak líbí,“ snažil se vysvětlovat.

Nebylo dobře, když se zrušilo ustanovení, že členové posádky s sebou na expedice nesmějí brát své nezletilé děti, zamračil se Ohdrex. Nemají pořádně rozum z toho, co vidí, a pak je jejich zvědavost může dovést až k takovýmto koncům…

„Naghu,“ přerušil jeho myšlenky Raxhod Agherx. „já vím, že je to od Grxota nebetyčné uličnictví. Však…“ pohrozil svému synovi, „…si to s ním taky ještě vyřídím. Ale…“ prosebně se zadíval na hlavního vědce „Naxghraxu“, „…vždyť se zas až tak moc nestalo. Viděli jsme přece ty záznamy z povrchu. Ten muž by zemřel tak jako tak, minimálně polovina úderů, co mu zasadili před tím, než se do toho můj syn zapletl, byla smrtelná. Takže zásada nezasahování do vývoje tím porušena nebyla. Snad bys to nemusel dávat do závěrečné zprávy o expedici. Oni by mě za to taky mohli přeřadit k obyčejné dopravě…“

„Raxhode,“ ostře se na něj obrátil Ohdrex. „V lodním deníku to být musí, jednou je o tom záznam v hlavním počítači a já kvůli nikomu – ani kvůli svému dávnému příteli – nebudu falšovat zápisy.“

„To po tobě přece nechci,“ zavrtěl hlavou oslovený. „Lodní deníky dnes nikdo nečte, takže tam mi taková zmínka uškodit nemůže. Ale kdybys o tom pomlčel v oficiální zprávě…“

„No…“ smířlivě se pousmál Nagh Ohdrex, „…to by šlo. Jestli tedy ten tvůj dáreček do konce cesty ještě něco nevyvede.“

Pro méně znalé historie: Římané byli přesvědčeni o tom, že Romulus založil jejich město roku 753 před naším letopočtem, rok 709 podle jejich kalendáře je tím pádem náš rok 44 př. n. l. Toho roku 15. března (dle tehdejšího kalendáře o březnových Idách) byl v Senátu zavražděn Gaius Iulius Caesar a jedním z vrahů byl i jeho adoptivní syn Marcus Iunius Brutus. Traduje se, že když ho Caesar mezi nimi uviděl, překvapeně zvolal: „Et tu, mi filii?“ (I ty, můj synu).

Autor: Darth Zira