Po velice svižné procházce do kopce s názvem Šilingrák /Špilas (hotovo za 5 minut) a vyběhnutí schodiště kolem kasemat se objevuje na dohled most přes hradní příkop. Konečně, už jsem se bála, že přijdu pozdě, dráhy se poctivě držely svého neoficiálního hesla „času dost“, šaliny v tom podzimním sluníčku dostávaly úpal, ale stihla jsem to, přesně na minutu. Udýchaná, rozdrbaná, po celodenní cestě veřejnými dopravními prostředky, v počáteční fázi nervového kolapsu se blížím k té malé skupince. Sešlo se nás nakonec pět. Čtyři mušketýři, tedy vlastně ne, samurajové! A já. Trochu jsem znejistěla, když vyšlo najevo, že jsem vlastně jediný člověk, co neumí ani slovo japonsky a o Japonsku ví sotva pár základních informací.

Nebyla by to však správná mensovní akce, kdyby se i pro nezasvěceného nenašlo místo. Můj galantní doprovod čtyř samurajů se držel poctivě kultu „bušidó“ (ne, nikdo z nich nespáchal po mém příchodu rituální sebevraždu). Obdivovali společně se mnou krásu obrazů malovaných na hedvábí i papír, myšlenek pevných, a přesto pružných jako ostří katany, básní o cti a udatnosti i pomíjivosti květů sakur. Zkoumali jsme historii této udatné, zaniklé vojenské třídy, jejíž kodex přetrvává v japonské společnosti dodnes. Můžeme ji pozorovat v některých rysech chování, názorech, případně i v systému fungování obchodních firem. Oddaně jsme se nechali unést vznešenými ideály, hrdostí a duší dávných mistrů meče, žasli nad propracováním a kresbou na ostří té nebezpečné zbraně. Já nestačila vstřebávat nové informace, ale pánové stíhali naši průvodkyni ještě průběžně doplňovat o japonské výrazy či pikantnější podrobnosti.

Autor: Pavla Pechová