První myšlenky

Byl konec listopadu 2022, když jsme se zúčastnili akce Ideathon. Ta měla přinést návrhy mladých studentů na zlepšení života v Mladé Boleslavi. Po poradě s týmem nás napadlo, že v Mladé Boleslavi ještě nikdy nebyla předvolební debata. Kampaně prezidentských kandidátů vrcholily a my jsme se pustili do akce. Vše jsme začali plánovat tak trochu bezhlavě. Hnala nás obrovská touha, při které jsme si nepřipouštěli neúspěch, přitom jsme měli na zorganizování měsíc. To, co ostatní plánují dlouhé měsíce dopředu, zvládla trojice studentů, a hlavně kamarádů za pár týdnů.

Předvolební prezidentská debata

Ve středu 4. ledna 2023 jsme jako studenti 2. ročníku čtyřletého gymnázia zorganizovali předvolební debatu s pěti kandidáty na post prezidenta republiky. Našeho mentora při přípravách debaty představoval přední český moderátor ČT Jakub Železný. Hostem předvolební diskuse byl bývalý předseda vlády Mirek Topolánek. Předvolební studentské debaty se účastnilo přibližně 300 studentů z gymnázií v Mladé Boleslavi a celá akce se nesla v duchu od studentů pro studenty.

Založení Next Talku

Po bouřlivé prezidentské debatě „nastalo ticho“ a my si uvědomili, jak moc nám ten ruch chybí. Proto jsme se rozhodli založit Next Talk, vzdělávací debatní program se speciálními hosty z různých odvětví. Hlavní myšlenkou projektu byla motivace studentů k osobnímu rozvoji a jejich inspirace k dosažení osobních cílů. Chtěli jsme přijít na svět s něčím, co bude naše vrstevníky nejen ohromně bavit, ale i kvalitně vzdělávat. Umožnit jim setkat se tváří v tvář s osobnostmi, které mají bohaté zkušenosti a znalosti, jež jim mohou předat. Přidanou hodnotu tvoří i vzájemné setkávání studentů, které může být v dnešní uspěchané online době velmi vzácné. Zároveň jsme cítili, že by nás organizování besed „pouze“ jako školních akcí pro naše gymnázium mohlo limitovat, proto jsme se snažili najít cestu, kterou bychom se mohli osamostatnit, a nebýt tak závislí na ostatních faktorech.

Next Talk s komentátorem Robertem Zárubou

Historicky první Next Talk studentská debata se konala 1. června 2023 s předním českým sportovním komentátorem Robertem Zárubou. Studenti se od pana Záruby dozvěděli, jak náročná, ale často i velmi úsměvná může práce sportovního komentátora být nebo také co mají jako studenti dělat, pokud mají zájem se sportovním komentátorem stát.

Next Talk s psychologem Tomášem Kvapilíkem

Další vzdělávací debata proběhla s nejsledovanějším českým psychologem a psychoterapeutem Tomášem Kvapilíkem koncem listopadu 2023. Debata vnesla mezi posluchače zásadní otázky týkající se duševního zdraví studentů, zvládání stresu či ovládání emocí. Diskuse s panem Kvapilíkem probudila podle ohlasů mezi studenty velký zájem o psychické obtíže týkající se mladých lidí. Akce se účastnilo přes 500 diváků. Zároveň se po této debatě stal Next Talk oficiální organizací, a to zapsaným spolkem.

Net Talk s letci armádních gripenů Čejkou a Tvrdíkem

V půlce měsíce března roku 2024 mohli diváci Next Talk zažít debatu jako z filmu Top Gun. Našimi hosty byli totiž armádní, ale i akrobatičtí letci ze skupiny The Flying Bulls Red Bull, major Stanislav Čejka a kapitán Jan Tvrdík. Pánové se podělili se studenty o strastiplné historky armádních letců, ale také o vyprávění o kariérní cestě za vysněným povoláním.

Next Talk s neurochirurgem Vladimírem Benešem

Přípravy dlouho dopředu plánované debaty se špičkovým a světově uznávaným neurochirurgem Vladimírem Benešem zabraly zhruba tři měsíce práce. Vše už se blížilo ke konci a finalizaci debaty. Bohužel týden před uskutečněním nám pan prof. Beneš oznámil, že se nemůže ze zdravotních důvodů dostavit. Mysleli jsme si, že debatu nebude možné uskutečnit. Zároveň jsme věděli, že pokud má debata proběhnout, tak musíme najít stejně interesantního hosta z oboru zdravotnictví. Měli jsme dva kandidáty. Jako prvního jsme zkusili pana prof. Pirka, který shodou okolností měl čas i chuť na debatu přijet. Tým Next Talk tak v této asi zatím nejtěžší chvíli prokázal profesionalitu a serióznost.

Next Talk s kardiochirurgem Janem Pirkem

Ve středu 25. září 2024 proběhla Next Talk debata s kardiochirurgem Janem Pirkem. V mladoboleslavském Škoda Muzeu přihlíželo rozhovoru více než 550 diváků, bylo tedy vyprodáno. „Takto profesionálně připravený a vedený rozhovor jsem ještě nezažil,“ řekl po debatě Jan Pirk a dodal: „a že už jsem za svůj život zažil rozhovorů opravdu hodně.“

Hlavním tématem debaty bylo pochopitelně srdce, protože Jan Pirk je špičkovým a světově uznávaným kardiochirurgem, emeritním přednostou kardiocentra pražského IKEMu.

Tím ovšem naše plány nekončí, i když se k nim v tomto školním roce přidá „paní maturita”. Rádi bychom s Next Talkem expandovali za hranice Mladé Boleslavi a pokusili se z tohoto zatím regionálního projektu udělat projekt celostátní.

Byla tu za mnou třikrát televize, ale ne kvůli narozeninám. Měla jsem totiž takové životní štěstí i neštěstí, že jsem dělala jako architekt do Prahy kulturní dům. Ten barák úplně rozkradli. Vydržel deset let a pak ho někomu pronajali, protože Praha 10 nebyla schopná se o něj starat. Dneska jsou tam vytrhané kabely v podlaze, všechno zařízení zničené nebo vykradené, i v umývárně nebo na záchodech. Je tam krásná restaurace, která i dobře vařila, když ještě existovala.

A kvůli tomu si tady s vámi byla popovídat televize?

Psalo se o tom v novinách, tak mi volali, jestli bych tam s nimi nešla. A já řekla, že těžko půjdu do schodů. My jsme tam tenkrát nemohli udělat výtah, protože se to zdálo moc drahé.

Četl jsem, že podle původního zadání to měla být větší budova a měla tam být i část sídla vlády…

To bylo několikaleté martýrium. Původně na tom náměstí měl být obrovský obchoďák, kde by byla třeba v suterénu prodejna aut, kde byste si mohli objednat auto v jakékoliv značce a barvě a oni by vám to připravili a prodali. Pak to ještě narostlo, protože tam chtěli i vojáci a vymysleli si tři vysoké obytné domy. K tomu se přidala všelijaká kulturní zařízení. A najednou to bylo hrozně veliké a nákladné, tak se to zase zmenšovalo. Pak si někdo vymyslel, že tam bude úřad vlády. A víte proč? Protože někde vypočítali, že kdyby nám rozbili všechny přehrady, tak voda, která by zaplavila celou Prahu by sice sahala až Václavovi k nohám, ale sem už by nedosáhla.

Nakonec z toho zbyl kulturní dům a vyprojektoval se jeden, jak bylo v Čechách zvykem. Pak se na to moudří podívali a říkali: „Je to velké, my na to nemáme.“ My jsme na tom dělali s manželem a během asi čtrnácti dnů jsme to museli celé zmenšit. Pochopitelně se tam všechno nevešlo, ale pořád to fungovalo, když to realizovali. Místní na to vzpomínají a čas od času mě nějaká skupina pozve, abych jim povídala, jak to vznikalo. Prostě měli ten barák rádi.

Prý půjde do demolice a budou se tam stavět bytové domy. Zajímal se někdo, co vy na to?

Oni mi o tom záměru vpodstatě neřekli. Udělali si tam vycházku a zjistili, že se to nevyplatí obnovit, že by to stálo jako nový barák, což teda je hrozné. Tak rozhodli, že tohle se nějak odstraní a bude soutěž na nový kulturní dům. Až potom se do toho vložila televize a zajímala se, jak to vlastně vypadá, a udělali se mnou reportáž. Tu soutěž vyhrál nějaký kolega, který udělal super úsporné opatření. Nahoře postavil dva obytné domy do úhlu, mezi nimi se scházelo do podzemí do původního sálu a nahoře ještě byly nějaké obchody. Nebylo to úplně špatné, ale na to taky nejsou peníze.

Vy jste se od studií architekturou zabývala celý život? Neměla jste někdy pocit, že už toho máte dost?

Kdybych mohla, tak budu sedět u stolu a projektovat pořád. Když děláte něco, co vás opravdu baví, jako mě ta architektura, to není jako chodit do práce, tím žijete. Já třeba přijdu někam na návštěvu a hned začnu vnímat ten prostor a hodnotit, jak bych to udělala, totéž s každým domem.

Na internetu se dá dohledat, že jste s manželem dělali ten Eden, našel jsem ještě něco o domově důchodců v Rožmitále a domově pro zdravotní sestry v Kolíně… Co dalšího zajímavého jste dělala?

Ještě jsem dělala Zvírotice, to byla na přehradách na Vltavě zatopená vesnice. Bylo tam velice úspěšné JZD, tak měli dostat úplně novou vesnici. To byl zajímavý projekt. Vymyslet si úplně novou vesnici se vším všudy člověku přijde jednoduché. Ale když do toho vstupují i vztahy těch lidí k obci a k poloze a k tomu prostoru, tak to je dost složité. To jsem dokončila, ovšem na internetu to přiřkli mojí kamarádce Haně Staškové, protože Pešková a Stašková, to je skoro jedno, že jo…

Pak jsme dělali Břežany, Kralupy, pro Český Brod územní plán, do Kolína úřední budovu. A dva domy s velitelským krytem, kam nám natekla při stavbě syrovátka z mlékárny. To nás vyšetřovala policie s podezřením, že to byla sabotáž. Syrovátka do betonu nedělá dobře.

A v sedmdesáti třech letech jste se rozhodla jít na IQ test. Co vás k tomu vedlo?

Moje první testy, to ještě nebyla Mensa, ale už nevím, kdo to vedl. Byla to celodenní akce ve škole. Největší legrace byla, když po revoluci Mensa začala zvát na testy. Já jsem s sebou vzala vnučku, která tenkrát byla na střední škole, a při zahájení těch testů se organizátor ptal: „Dělal někdo z vás už testy někde?“ Já se přihlásila a říkám, že někdy ve třicátých letech, prostě hrozně dávno. A oni se všichni strašně smáli.

Co vám členství v Mense přineslo?

Hlavně časopis, dokud jsem mohla číst, teď už nemůžu. Vždycky, když přišel a přečetla jsem ho, tak mě bylo líto, že se nemůžu účastnit víc mensovních aktivit. Ale s dětmi a architekturou mi nějak nezbýval čas.

Co mě velmi zaujalo, byl zájezd do Švýcarska do CERNu. Můj vnuk Martin ho dobře zná, byl tam dlouho jako student.

Vy jste vyrostla v Bratislavě. Máte na to nějaké zajímavé vzpomínky?

Bratislava je pořád takové moje druhé rodné město. Můj táta byl legionář a chtěl studovat architekturu, což se mu nepovedlo, protože ho přemluvili, aby zůstal v armádě. Když jsem se narodila, tak ho přeložili do Bratislavy a bydleli jsme v zadní části prezidentského paláce, což mi dnes přijde vtipné. Ale tenkrát to nebyl prezidentský palác, bylo to vojenské velitelství a já jsem tam vyrůstala. Chodila jsem tam až do čtvrté třídy do školy. Celé to prostředí je mi hodně blízké a ráda tam jezdím, když můžu.

Teď naposledy jsem tam měla takový krásný zážitek. Jela jsem tam se sestřenkou a mladší dcerou a zamluvila jsem bydlení na lodi pod hradem. Dostaly jsme kajutu úplně dole a už byla tma. Pomalu kolem nás pluly takové ty hotelové lodě do Vídně, všechno osvětlené a hudba, a na druhé straně jsme viděly na osvětlený hrad a přímo před sebou most. Krása.

S mensovní skupinou SIG 111 jsem byl nedávno na exkurzi na Staroměstské radnici. A vy si ji vlastně pamatujete, když ještě stála celá. Mělo by se podle vás i po těch letech zrekonstruovat to vypálené křídlo, anebo by se tam mělo postavit něco jiného?

Na přestavbu radnice bylo několik soutěží a dělalo tam mnoho architektů, ale všechno padlo. Poslední soutěže jsme se také zúčastnili. Hlavně můj muž, já jsem tenkrát neměla moc čas se do toho vložit. Udělal tam do náměstí křídlo, kde byly takové skleněné plochy, které odrážely všechnu tu architekturu kolem. Ale žádnou cenu jsme nezískali, prostě jsme úplně vypadli. Vítězný návrh byl tehdy takový navazující na tu dnešní architekturu, kterou všichni považovali za trochu německou. Potom několikrát udělali výstavu vždy několika projektů v podobném stylu a byly k tomu uveřejňované reakce. V jednom tom výběru jsme byli také my, a to byla zrovna velice dobře přijatá výstava.

Jistě znáte Emauzy. Ty měly za války také poničenou věž. Pak tam architekt Černý udělal návrh na ty dvě takové zvláštní věže a mně i většině architektů se to moc líbilo. A když se to realizovalo, tak to sklidilo od lidí hroznou hanu. Já si myslím, že to byl jeden z nejhezčích projektů v Praze.

Máte v Praze nějaké místo, ke kterému máte osobní vztah a ráda se tam znovu a opakovaně podíváte?

Miluji Vladislavský sál, ten mám opravdu ráda.

Vy jste se s kamarádkou rozhodly zdokumentovat konec války na fotografiích. Kolik fotek jste tehdy udělaly?

My jsme měly každá jeden starý film a Jitce vyšly asi dvě tři fotky. Mně vyšel hlavně Karel čtvrtý, jak stojí na tanku. A to nebyl úmysl ani jeho, ani můj. [smích] Ty fotky tu někde jsou, některé ale nestojí za nic. My jsme to moc neuměly, protože jsme nefotily.

Kdybyste potkala své dvacetileté já, co byste mu řekla?

Rozhodně bych si nevymlouvala tu architekturu. Jsem ráda, že jsem se do toho dala. Myslím si, že to je jeden z nejzajímavějších oborů.

S čím jste si hrála jako malá? S panenkami nebo s kostkami?

S kostkami. Přála jsem si dostat kovovou stavebnici Merkur. Když mi bylo už přes padesát, tak jednou jsme se večer dostali na to, co se kupuje dětem, a já jsem říkala, že mně kupovali panenky, a já jsem si přála dostat Merkura. Tak mi ho pak syn dal k Vánocům. Teď ho má můj kanadský pravnuk.

Paní Pešková, přjeme vám ještě hodně krásných dní a děkujeme za příjemný rozhovor.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Tentokrát jsem si povídal s Martinou Benešovou-Schäfer, jadernou chemičkou žijící v Německu, laureátkou Čestného uznání Mensy Česko za rok 2023. Martina se narodila v Ostravě, vystudovala Univerzitu Karlovu v Praze, svou doktorskou práci věnovala Ozzymu Osbournovi, v Německu již ve svých 26 letech spoluvyvinula přelomový lék na rakovinu prostaty a po celé Evropě mezi mladými i seniory šíří osvětu o dobrých aspektech radioaktivity. Co dalšího mi o sobě a své práci pověděla, se dočtete na následujících řádcích.

Martino, slyšela jste o Čestném uznáním Mensy Česko někdy předtím, než jste byla kontaktována, že ho dostanete? Nebo to byla pro vás úplně nová záležitost?

Abych řekla pravdu, už jsem měla nějaké to povědomí v rámci sociálních sítí, ale bez nich bych asi vůbec netušila, že se předává nějaké čestné uznání. S Mensou jsem se setkala spíš jen jako dítě, když vydávala různé zajímavé hlavolamy a podobně. K tomu jsem se dostala, ale jen takhle z dálky a nepřímo. Ve škole nám dělali nějaký IQ test, ale to podle mě nebyl oficiální test Mensy.

To, že jsem ho dostala, je pro mne samozřejmě velká čest a pocta. Jen má rodina a mí kolegové, když jsem jim povídala, že přichází ocenění Mensy, se mě ptali, jestli jako u nás v kantýně. I někteří mladí akademici si mysleli, že Mensa je kantýna. [smích]

Vy pracujete v německým týmu. Znamená to, že i v německy mluvících zemích se používá pro univerzitní kantýnu označení menza?

Používá se dokonce mensa s písmenem „s“.

Co si o Mense jako organizaci myslíte?

Na Mense se mi nejvíc líbí, že spojuje lidi s určitým zájmem nebo vkusem na konkrétní oblast. Nadchlo mě, že podporuje nadanou mládež, protože mládež je naše budoucnost a je velmi důležité, aby mladí nadaní lidé dostali tolik podpory, kolik jen můžou. Nejdůležitější je podpora mladých, kteří se chtějí dál vzdělávat, jsou zapálení, mají zájem vědět, poznávat nové.

Vy k podpoře dětí také nemáte daleko. Sama jste se účastnila vědeckých letních táborů pro děti. Kdy to bylo a v čem spočívala tahle vaše aktivita?

Bylo to od začátku mého vysokoškolského studia a trvá to dosud. V poslední době se i zvýšila frekvence různých dnů pro děti, protože si už z větší části organizuji čas sama, tak se snažím i těmto aktivitám dát víc prostoru. Jedná se převážně o různé tábory či kurzy pro chemii, biologii a fyziku. Valná většina z těchto kurzů se zabývá radioaktivitou, především tím, jaký má význam, i ten pozitivní. To je pro mě asi jeden z nejdůležitějších privátních i pracovních bojů, nějakým způsobem předat široké veřejnosti i tu dobrou stránku radioaktivity, protože obecně známá je převážně ta špatná.

Pro mě je důležité, aby si lidé mohli udělat vlastní názor i z druhé strany. Třeba při přednáškách pro seniory má vysvětlení, co radioaktivita je, že je všude kolem nás a že jsme taky sami o sobě radioaktivní, takový uklidňující účinek, že to pak už není jenom strašák a hrozba. Krása je v tom formovat děti a dospívající, kteří se ještě relativně formovat dají, a zároveň tlumit strach z nevědomosti u seniorů, kteří se už k těmto informacím prakticky nedostanou jinak než z negativně laděných médií.

Vás radioaktivita provází už od dětství. Kdy jste se s ní setkala poprvé?

Na to si přesně nepamatuji, protože táta nás bral na různé lokality už v době, kdy jsme byli hodně malí. Okolo osmi let jsem zjistila, že mé nejoblíbenější horniny a minerály jsou ty krásně barevné, žluté, zelené, červené. Když mi táta vysvětloval, že září, tak mi to vůbec nešlo do hlavy. Jak to, že září? Já nic nevidím, necítím. Ale s pomocí různých měřičů radioaktivity mi ukázal, jak jsou úžasné. A mě to velice fascinovalo.

Většině lidí se asi v souvislosti s měřením radioaktivity vybaví Geigerův počítač. Byl to jeden z těch přístrojů, co měl váš tatínek?

Táta jich měl doma spoustu, většinou starých. Byly to takové těžké bestie, se kterými se nesmělo klepnout, jinak by se zničily. Při studiu jsem se dostala k různým typům detektorů a v práci je používám prakticky stále. Dneska jsem třeba pracovala dlouhou dobu v kontrolovaném pásmu a tam mám k dispozici pět různých najednou, z toho tři mi visí na těle.

Máte někdy z radioaktivity i strach, když se třeba dostanete do styku s větší intenzitou?

Z radioaktivity je třeba mít respekt, ale ne strach. To mě provází už od počátku studia. Člověk musí přemýšlet, být rychlý, snažit se pracovat tak, aby se co nejméně ohrozil. Strach ale vede jen k omylům a problémům. Mně osobně se strachem pomáhá ta fascinace. Ale respekt mám samozřejmě velký.

Jak se díváte na aktivity, jako jsou třeba exkurze v Černobylu? Byla jste tam někdy?

Do Černobylu jsem se vždycky chtěla podívat, hlavně ze zájmu, jestli ty představy z fotografií odpovídají realitě, protože přece jenom vlastní zkušenost bývá často jiná. Ta vůně, ten pocit, to se nedá předat. Každý si to musí zažít sám. Samozřejmě díky sporu mezi Ukrajinou a Ruskem to teď asi dlouho nebude možné, což mě velmi mrzí.

Mé přání navštívit Černobyl je ale zřejmě trošku jiné než pro většinu ostatních. Pro mě to je především vděčnost za to, jakou máme radiační ochranu, jak důkladně propracované jsou postupy pro naši práci. K havárii v Černobylu došlo především kvůli tomu, že se nerespektovala pravidla a že se operátoři nepříliš vyznali v tom, co všechno se může stát.

Radioaktivita fascinuje lidstvo od doby, co ji madam Curie objevila. Dostala se i do spousty amerických komiksů. Mě ale v jednom dokumentu právě o Černobylu zaujalo, že několik z nejvíc zasažených lidí přežilo možná až dodnes. Co říkáte na to, jak se lidský organismus někdy dokáže přizpůsobit naprosto extrémním podmínkám?

Musím říct, že Curie byla také super žena, protože se zjistilo, že takové dávky radioaktivity, kterým byla vystavena, by normální netrénovaný jedinec nepřežil. Ona se dá vytvořit i rezistence vůči radioaktivitě. Někteří jedinci jsou rezistentnější než jiní a třeba takoví netopýři zvládnou mnohem víc radioaktivity než lidé, naopak kozy jí moc nesnesou. Nevím, jestli jste slyšel o Radium Girls, to byly ve 20. letech dělnice ve Spojených státech, které natíraly ciferníky hodinek radioaktivními barvami. Při práci olizovaly štětce, pak jim vypadávaly spodní čelisti a podobně. Stále více fascinující je, jakou dávku radioaktivity zvládnou pacienti léčení s rakovinou. Vše je o riziku a pravděpodobnosti a tak se na to musí i nahlížet. Má na to vliv spousta různých faktorů. Objev radioaktivity je relativně mladý a třeba nukleární medicína byla oficiálně uznána jako lékařský obor až v sedmdesátých letech, takže jsme v tomto směru stále na začátku.

Jaká byla vaše cesta k tomu, co děláte?

Na začátku to vypadalo, že budu dál studovat geologii nebo mineralogii jako můj táta i můj bratr. Ale když jsem se po gymnáziu rozhodovala, kam se přihlásím, tak jsem si řekla, že by to chtělo i nějaký ten risk, naučit se něco nového a trošku výzvu. Mineralogii a geologii jsem už znala, to bude navždy můj koníček. Tak jsem si zvolila na začátku na bakaláře všeobecnou chemii. A když jsem zjistila, že máme jako navazující magisterské studium jadernou chemii, tak mi bylo jasné, že to je přesně ono.

Jak do toho všeho zapadá Ozzy Osbourne?

Ozzy Osbourne je má resilience. [smích] Tam taky figuroval můj táta. Měl velký zesilovač a pouštěl nám různou hudbu. Mně se jako malé holčičce nejvíc líbilo album Ozzmosis a Ozzy mě pak doprovázel od dětství přes studium po práci, což samozřejmě trvá dodnes. Při doktorském studiu mi natolik pomohl zregenerovat a získat sílu pokračovat dál, že jsem Ozzymu věnovala svou doktorskou práci. Tématem té práce byl vývoj, design a syntéza ligandů, které se mohou používat na diagnostiku a terapii rakoviny prostaty.

Na přednášce v Praze jste zmínila, že vaše oblíbené radionuklidy jsou alfa bomby. Čím si vás získaly?

Nejraději na nich mám, že to jsou prakticky ty nejsilnější radionuklidy, které se mohou použít na terapii u pacientů. Takže to jsou opravdu bomby. I když to nezní úplně pozitivně, zvlášť v medicíně ne. Neskutečná síla tohoto typu radionuklidů je jedním z hlavních důvodů, proč v ně věřím a proč se na ně v mé pracovní skupině soustředím a vyvíjím s nimi nová radiofarmaka pro další typy rakoviny. Člověk se musí zaměřit na to, jakou silou by se mělo jít na komára, jestli rovnou s kanónem, nebo ne. Já se zaměřuji především na terminální stádia různých typů rakoviny, a tak věřím, že je nejlepší na ně jít rovnou s tím kanónem.

Jak dlouho myslíte, že potrvá, než tenhle přístup bude aplikovaný i v medicíně? Většinou se nejdřív zkoušejí ty méně účinné metody, a až teprve pak se povolí použít ta účinnější, i když to často bývá pozdě.

To je pravda. Ono ale také záleží, jakým způsobem se to balancuje, protože když jdeme s největší možnou silou, tak samozřejmě riskujeme i určité vedlejší účinky. Proto je velmi důležité nejdřív pochopit celou funkčnost těchto alfa bomb, než je začneme rutinně používat. Dalším omezením je, že těch alfa bomb se ve světě produkuje velmi málo. Navíc největší množství opravdu úžasného čistého aktinia, což je jedna z těch alfa bomb, která pochází z testů jaderných bomb, pochází z Ruska. Od začátku konfliktu na Ukrajině se samozřejmě už do Evropy tato alfa bomba nedováží, což mělo velký vliv na možnou léčbu různých pacientů s rakovinou. To je spojitost, kterou jsem si nikdy dřív neuvědomila.

O vás se říká, že jste ten lék vynalezla. Pak jsou ale lidi, kteří říkají: „ona to nevynalezla, on to vynalezl tým a ona to jen prezentuje navenek“. Jak tedy ten výzkum v týmu vlastně funguje?

Bez týmu to samozřejmě nejde a kdo říká, že ano, tak klobouk dolů. Třeba naše zaměření je ohromně interdisciplinární, vyžaduje specialisty z různých oborů chemie, radiační chemie, fyziky, biologie, medicíny. Část toho vývoje byla na mé straně, byla to i má doktorská práce, takže já jsem si víceméně sama rozhodovala, kterým směrem se ten projekt ubere. Struktura samotného farmaka přišla z mojí hlavy, ale třeba aplikaci biologickou a klinickou bychom bez kooperačních partnerů nikdy nebyli schopni sami provést.

Jak moc je ten výzkum o tom, že dostanete konkrétní úkol něco vytvořit a prostě hledáte ty cesty tak dlouho, dokud toho nedosáhnete, a kolik toho naopak vzniká nahodile tak, jak známe třeba z příběhu o objevu penicilínu?

Správný čas na správném místě se správným tématem a s notnou dávkou štěstí hodně pomůže. Samozřejmě ale bez práce, bez zajímavých myšlenek a možností provádět různé experimenty by se spousta různých vědeckých zaměření neposunovala dál. Věda je z devadesáti procent selhání. Znovu, lépe a radostněji, jak říkával dříve můj školitel. Je důležité si uvědomit, že se nesnažíme donutit přírodu chovat se tak, jak my potřebujeme, ale spíš pochopit, jakým způsobem se příroda chová, a pak to využít. Velké umění vědy je i pochopit, kdy je konec a musíme něco opustit, i když to stálo hodně času, úsilí a peněz, a začít se soustředit na něco, co by mohlo mít větší smysl.

Ale pořád je dnes ta pravděpodobnost větší, než bývala v alchymii, že ano?

Znalosti, které teď máme, jsou nepřeberné. A čím víc toho víme, tím víc toho nevíme. Máme sice spoustu různých podpůrných i vědeckých platforem, které pomáhají, mám možnost třeba používat high-throughput screening, nechat si od počítače namodelovat, jakým způsobem mají má farmaka vypadat, ale já pořád ještě razím i ten konzervativní přístup. Říci si třeba: „Tohle je zajímavý stavební blok, takhle by to mohlo fungovat.“ Takhle bylo vyvinuto i to dřívější farmakum, nemělo žádný high-throughput nebo predikci, byl to vyloženě „gut feeling“, pocit, že zrovna tohle bychom měli zkusit. To by dle mého mělo i nadále ve vědě zůstat.

Pochopil jsem správně ten váš výtvor, když to zkusím popsat trochu laicky, jako látku, která funguje jako jakýsi chytrý obal kolem toho radionuklidu, takový chytrý poslíček, který ví, kam se dostat a kde se zachytit?

Víceméně ano, to farmakum se skládá prakticky ze tří nejdůležitějších částí. Jedna z nich je vektor, který přesně cílí na ty rakovinné buňky. Pak je linker, který spojuje ten vektor s něčím. A to něco je prakticky ta klícka, která krásně drží ten radionuklid, dětem velmi často říkám ruksak, který právě nese tu radioaktivitu a drží se toho vektoru přes ten linker. Tak se dostane tam, kam má, a až tam působí neplechu.

Jako dítě jsem viděl film, který představoval vědeckofantastický pohled na budoucnost medicíny s použitím nanobotů, ale vy jste se vlastně dostala ještě o úroveň dál, kde už to není v měřítku nanotechnologií, ale skoro jednotlivých atomů. To je prostě fascinující.

Ano, radionuklidy jsou tak silné, že velikost ve femtometrech či ångströmech, když vezmeme i obal, je více než dostačující. Množství, které normálně aplikujeme pro terapii, třeba pro zvířátka, je v oblasti pikogramů, takže jsme opravdu velmi výrazně pod měřítkem nano.

Co vám ve vaší práci nejvíc brání nebo překáží?

Příroda sama o sobě. [smích] Často nespolupracuje. Dříve bych asi řekla shánění financí, to je příliš náročné a bere to spoustu času. Politika je ve vědě velice důležitá, to mi taky úplně nehraje do noty. Ale ve skutečnosti to bude vždycky ta příroda, která je nejvíc limitující.

Prý máte někde v pracovně vystaven citát: „Vždy buď sama sebou, pouze v případě, že můžeš být madam Curie, tak buď madam Curie.“ Máte ještě nějaké další osobní vzory?

Lise Meitner, na každý pád, velmi zajímavá vědkyně s velmi těžkým osudem. Z vědců asi pravděpodobně nejvíc tyto dvě, ty mě nejvíc ovlivnily a jejich biografie zbožňuji. Občas si říkám: „Co by tak asi udělala Curie?“

Býváte někdy z vědy unavená?

Samozřejmě! [smích] To se teď neříká, ale velmi, velmi pravidelně a díky bohu.

Jak odpočíváte?

Poslouchám Ozzyho, pochopitelně. Co mi ale pomáhá úplně nejvíc, když pominu mého muže a naši čivavu, tak jízda autem. Čím delší, tím lepší. Tím, že si vyžaduje plné soustředění a já nemůžu přemýšlet nad různými věcmi, které mi normálně třeba i při odpočinku skáčou do hlavy, mě úžasným způsobem vrací do normálu.

Co jiné dopravní prostředky, chtěla byste se třeba proletět ve stíhačce?

Já určitě. Hrozně ráda bych řídila tank. Mám ráda traktory a různé radlice a podobně, veškerá tahle těžká technika a vše, co smrdí benzínem nebo naftou, se mi hrozně líbí.

Cestuje vaše čivava s vámi?

Na pracovní cesty spíš ne, ale jakékoliv dovolené musí být čivava friendly. To je pro nás to nejdůležitější. Čivava nás krásně semknula v tom, že si člověk i v práci řekne, že po 12 hodinách už je fajn jít domů. Pro nás to byl takový první důležitý krok pro rovnováhu mezi prací a životem. Někdo, kdo je na nás závislý a kdo se těší, že přijdeme domů. Pro mě osobně se stala něčím mnohem víc než jenom součástí rodiny. Jmenuje se Stevie, pojmenovali jsme ji po Stevie Nicks z Fleetwood Mac.

Vy se kromě samotného praktikování vědy věnujete ještě tomu, že vědu popularizuje. Kolik vlastně absolvujete za jeden rok různých přednášek?

Samozřejmě jsou měsíce, kdy je jich méně, třeba ty zimní. Ale řekla bych, že tak čtyřicet až padesát ročně určitě. Není to mnoho, ale tím, že jsou v různých částech Evropy, to vezme relativně hodně času.

Stíháte číst knížky?

Velmi těžko. Před spaním. [smích] To je vždycky těch patnáct minut, kdy si řeknu: „teď si něco přečtu, abych usnula,“ a potom dostanu knížkou do obličeje a je konec.

Máte oblíbeného autora?

Mika Waltari, William Styron, Samuel Shem, Günter Grass. Pár bych jich tam určitě našla.

Co je pro vás hlavním smyslem vědy?

Odpovídat na otázky a hledat hlavně nové. Chápat, jakým způsobem funguje příroda, jakým způsobem fungujeme my, vesmír, co všechno ještě nevíme, co ještě nechápeme. Hledání odpovědí je dost častá odpověď, ale pro mě je to především to hledání otázek, které nás ještě nenapadly.

Myslíte si, že jsou inteligentnější bytosti než lidi?

Určitě, jinak by to bylo plýtvání místem. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Kontakt s Jodie Foster. Tam tato myšlenka byla, a když si tak jako zapřemýšlím o velikosti vesmíru a statistice, tak věřím, že určitě nejsme sami a že určitě nejsme na špici vývoje.

Co byste si nejvíc přála, aby se stalo v oblasti vědy nebo inteligence, ideálně ještě za vašeho života?

Dělám si dost starosti o novou generaci. U různých semestrálních prací nebo bakalářů se setkávám s tím, že se vší tou technologií je velmi problematické myslet a sám si věci pospojovat. Osobně bych si přála, aby zůstalo prezervováno to gró vědy, to je něco vědět, z toho vědění něco pospojovat, na základě toho něco zjistit a protlačit to dál. Mám pocit, že v tomto směru jde věda momentálně nazpátek, že budeme v budoucnu klikat: Jsem robot? Nejsem robot? Musím se zeptat umělé inteligence, co na to mám odpovědět… Moc bych si přála, aby ve vědě zůstala ta individualita.

Co by měli mensané udělat se svojí inteligencí, aby ji nepromarnili?

Určitě by se měli párkrát v životě hodně spálit. To dle mého k tomu všemu patří. Posiluje to ducha i motivaci. Mladí až moc řeší, co si myslí ostatní. Je samozřejmě potřeba být součástí určité skupiny, ale vždycky je důležité, aby člověk žil, bádal a pracoval přesně tak, jak mu to vyhovuje, a všechny ty sekundární vlivy byly opravdu až těmi sekundárními.

Zmiňovala jste, že i hledáte studenty, kteří by se chtěli připojit do týmu. Jací lidé mají šanci se o to zajímat a co pro to mají udělat?

Ozvat se mi na email m.benesova@dkfz-heidelberg.de. Po přednášce pro Mensu už mám dva nové kandidáty, což je super. Důležité je, aby ten jedinec měl chuť opustit Českou republiku, protože práce a studium v cizím jazyce v cizí zemi není úplně nejjednodušší. Má to spoustu krás a nového, ale toto musí být jasné hned od začátku. Důležitý je i věk, s radioaktivitou se může pracovat až od šestnácti let a jenom v případě, že je to součástí studia. Hledáme hlavně jedince, kteří se zajímají o fyziku, biologii, chemii nebo IT.

Kdy je ten nejlepší čas?

Já bych řekla ve čtvrťáku, někdy na začátku před maturitou, jinak pak kdykoli později to jde také. Doporučovala bych kolegům studujícím, aby si vyzkoušeli pár kratších stáží, aby potom přesně věděli, co je jejich šálek kávy a jakým směrem se mají ubrat při studiu, protože zkušenost je nepředatelná a každý si to musí zažít sám, aby se mohl správně rozhodnout. A čím dříve, tím lépe.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Znáte ji. Je zvláštní. Tichá. Nepřístupná. Zjevně pohrdá vašimi plány, sny a osobností. Nemá chuť ani potřebu se zdržovat. Chce jen jít domů a postarat se o domácnost… Není příjemná. Nezajímá ji, jak se máte… Ale najednou je pryč. A lidé se začínají ptát. Kam zmizela? Co se jí stalo? A kdo vůbec byla?

Toto jsou úryvky z anotace, kterou začíná nová kniha Ireny Pilouškové, mensanky původem ze Sokolova, magistry sociologie, nyní žijící v Praze, věrné čtenářky našeho časopisu, která si termín „mensantrop“ oblíbila a ráda by k nějakému mensantropství inspirovala i ostatní. A Irena rozhodně má čím inspirovat. Posuďte sami…

Ireno, co pro tebe znamená Mensa?

Pro mě je to taková networkingová platforma. Jsem ráda, že můžu poznat lidi, kteří dělají v různých oborech. V jiných sociálních skupinách jsem se často cítila zvláštně, v Mense se tak necítím a je to fajn. Před pár lety jsem se zúčastnila mensovního bowlingu a bylo hezké, jak tam nikdo neřešil, že jedné kolegyni jela koule tak pomalu, že se začala vracet. Všichni to brali ohromně příjemně, nikdo tam nikoho nehecoval a nesmál se. Diskuze, které tam probíhaly, byly hodně podnětné, ale nebylo ani divné mlčet, což v některých skupinách divné je.

Vždycky mám taky velkou radost, když třeba přijde do mailu, že přijede nějaký mensan ze zahraničí a nemá si tady s kým povídat nebo kde přespat. Cítím se tak nějak propojená se světem. Když jsem zase v zahraničí já, říkám si, že když se něco pokazí, ještě je tady nějaká další linka, které se dá ozvat. Mensu nevnímám jako nějaké elitářské uskupení lidí, kteří se na základě testu prohlašují za nejlepší na světě, jak to dost slyším v kritice. Mně se prostě líbí.

Souvisí to s tím, že se považuješ za přeučeného introverta?

Já jsem rozhodně přeučený introvert. Většinu základní a střední školy jsem prožila s pár kamarády. Doteď vím, že ten osmiletý gympl nebyl můj sociálně nejlepší výkon. Až na vysoké škole a v práci mi tak nějak došlo, že mluvit s lidmi vlastně tolik nebolí. Ale baterky se mi vybijí hodně brzo a většinou po prokecaném dni pak potřebuju den-dva-tři sama doma se svými projekty a myšlenkami. Hrozně ráda mlčím. Zní to divně, ale je to tak.

Myslíš, že ti na té vysoké pomohlo, že hovory typicky začínaly někde v odborné komunikaci a teprve pak se to stočilo někam jinam?

Spíš to byl nějaký nový start. Osm let stále na stejné škole je prostě strašně dlouhé období rozvoje. Když je ti dvanáct, tak nejsi stejný člověk, jako když je ti osmnáct, ale ten kolektiv tě vnímá stále stejně. Na vysoké jsem najednou měla pocit, že se dá začít znova a trošku jinak a možná trošku míň nenápadně. Tak jsem vešla do třídy a promluvila s prvními lidmi a zjistila jsem, že jsou vlastně příjemní. Že nemají žádný předsudek z těch osmi společně strávených let s tím zvláštním spolužákem, co si radši četl a mlčel. A začalo to být fajn.

Pak jsem začala pracovat v médiích, kde komunikace byla potřeba, a doteď se mimo jiné živím tím, že dělám i rozhovory s lidmi. Takže tam se to nějak rozvinout muselo. Ale hlavní pozitivní motivací bylo, že jsem najednou zjistila, že komunikovat nutně nebolí. Do nových lidí se mi vstupovalo líp než do té staré gardy. To mi pomohlo se přeučit, a docela zásadně. Lidi z doby gymnázia by mě asi moc nepoznávali.

Jak ses vůbec dostala k tomu, že jsi šla na IQ test?

Na test jsme šli s bývalým partnerem a brala jsem to jako takovou zážitkovou aktivitu. Podobně jako když si na Slevomatu koupíš slevu na kopeček zmrzliny. Po testu všichni chodili do „výsledkové“ místnosti. Když vylezl přítel, byl spokojený, že je nad průměrem. Nakonec jsem tam vešla i já a testující mi řekl něco jako: „Tedy, to dopadlo dobře, tak se posaďte.“ A pokračoval: „Víte, že vy tady máte chybu úplně na začátku v něčem jednoduchém, ale jiné, náročnější úlohy máte dobře. Podívejte se na to.“ Došlo mi, že jsem jenom napsala špatný křížek. Že by ten test mohl dopadnout ještě líp, kdybych byla pozornější. Pak mi pogratuloval a nabídl mi, jestli chci být součástí Mensy, což jsem nadšeně přijala a šla jsem domů s dobrou náladou.

Překvapilo mě, že to bylo podobné jako testy studijních předpokladů. Takové ty logické doplňovačky, které jsem vždycky měla správně a nepřišlo mi to náročné. Najednou mi začalo dávat smysl, proč se pokaždé ostatní divili, jak mi to jde. Vstoupení mezi partu holek mi vždycky přišlo zásadně těžší než najít devátý obrázek k osmi. Ty testy jsem měla pomalu za zábavu, jako když ti někdo dá místo učení možnost luštit si křížovku. A teď najednou jsem pochopila, že se na základě těchhle obrázků měří IQ. A to potěšilo.

Narazila jsi při studiu sociologie na to, že to může být i handicap při začleňování do společnosti?

Bezesporu. Třeba u dětí. Na škole jsem vedla kroužky a mnohokrát jsem si všimla, že podobně, jako jsou znevýhodněny děti, které jsou v něčem pomalejší, jsou kolikrát podobně znevýhodněny i ty rychlejší, protože se nudí.

Bylo dost znát, když bylo některé z děti „jinde“, ale zároveň na to nebyla kapacita. Ne že by se učitelky nechtěly jednotlivým dětem věnovat a hledat jejich všemožné talenty. Ony si prostě nemůžou ve třídě třiceti dětí vybrat to nejnadanější a věnovat se mu nejvíc. Nebo v každém najít jeho jiskru a v té ho zdokonalovat.

Ty jsi první knížku napsala už v patnácti. Co tě k tomu přimělo?

To samozřejmě člověka udělá ještě divnějším. [smích] Spolužačka na gymplu vydala tehdy pohádku a mně to přišlo moc pěkné. Navíc už jsem měla rozepsaný svůj young adult příběh. Pracovala jsem na něm od patnácti a bylo to takové moje malé tajemství. Nemluvila jsem o tom vůbec s nikým. Pak přišla kamarádka, kterou jsem měla mimo školu, té jsem to ukázala a ona mi tehdy řekla: „Zkus to! Někam to pošleme!“ Tak jsme našly nakladatelství, poslala jsem tam rukopis a ono to opravdu vyšlo!

Pamatuju si, že to bylo hrozně zvláštní. Na jednu stranu jsem z toho měla radost, byl to významný milník v mém životě, něco, co mi otevřelo dveře pro aktivity, které dělám teď, ale v té době to byla spíš další známka podivnosti.

V jednom rozhovoru jsi prozradila, že inspirací pro tvé knížky jsou kromě vystudované sociologie i zkušenosti z vlastního života. Týká se to všech tří knih?

Vždycky se snažím psát o něčem úplně novém a najednou zjistím, že píšu o něčem, co důvěrně znám. [smích]

První knížka byla beletrie o mentální anorexii. Bylo to v době, kdy mně právě bylo těch patnáct a kromě toho, že jsem byla divná projevem, jsem byla navíc nejvyšší, nejsvětlejší pleti a poměrně dost hubená. Tak jsem nějak došla k závěru, že bych mohla zkusit modeling. Pár přehlídek bylo, ale nic zásadního se nestalo. Do té komunity jsem ale trošku pronikla a myslím si, že to, co jsem tam viděla, mě inspirovalo.

Později mi vyšla druhá knížka, zase beletrie, tentokrát příběh o kyberšikaně. Tam jsem se zase trošku inspirovala tím, že moje generace zažila začátek Facebooku. Pamatuju, že já jsem si profil založila proto, že tam vznikla akce „Vyžereme Mekáč“ a byli tam všichni ze třídy. A já chtěla zapadnout.

Tehdy navíc ještě nebylo tak cool starat se o duševní zdraví a bojovat proti šikaně, byla to taková trošku větší džungle nejenom ve třídách, ale i na tom internetu.

No a teď je to psychické domácí násilí. Sama možná nejsem úplně nejodolnější člověk ze všech, a i nejlepší kamarádka mi potvrzuje, že jsem někdy až sebedestruktivně empatická, a bohužel tím pádem občas trošku přitahuju narcistické typy osobností, a ještě se v tom pěkně poválím, než mi to ublíží dostatečně na to, aby mi došlo, že z toho musím pryč. Takže samozřejmě nějaká volná inspirace tam proběhnout musela.

Pro koho je ta knížka vlastně psaná? Pro potenciální oběti psychického násilí, anebo pro jejich okolí, aby si všimlo, že se něco děje a že jim má pomoci?

Vlastně pro obě tyhle skupiny, protože nejhorší je rozeznat vzorec, ať už jsi oběť nebo svědek. Ono to někdy vypadá jako hádka, usmíření, pohoda, hádka, usmíření, pohoda. A máš pocit, že možná jsi jen přecitlivělý, že se vlastně nic moc nestalo. Neumíš úplně označit, co se děje, protože jsi nedostal pár facek. Je to teda násilí? Není? Když si představíš, že jsi frustrovaný, nevyspalý a nemáš pod kontrolou nic od vlastního jídelníčku po vlastní program, tak logicky se někdy stane, že se nechováš úplně nejpříjemněji. I to tě muže snadno zmást. Snadno si i dáš za vinu něco, za co nemůžeš.

Agresoři jsou navíc často na první pohled sympatičtější než oběť, protože to umí moc krásně zahrát, umí manipulovat. Proto bych byla ráda, kdyby má kniha otevřela oči nejenom potenciální oběti, ale i svědkům, případně i někomu, kdo tak trošku cítí, že třeba někoho omezuje, ale nedochází mu, jak obrovské stopy na tom člověku může zanechat.

Jsem moc ráda, že už tu knížku otevřelo mnohem víc lidí, než jsem čekala. Počítala jsem, že typická cílovka budou ženy 25 až 60 let. Ale paradoxně se stalo, že jedny z nejhezčích recenzí mám od mužů. Takže to asi splnilo účel. Tím vůbec nechci říct, že se násilí dopouštějí jenom muži. Spíš jen že to moje očekávání, kdo to bude číst, bylo překonáno. Cílová skupina čtenářů je nakonec mnohem košatější.

Může to souviset s tím, že je ta knížka přímo propagovaná jako román o psychickém domácím násilí?

Marketing teď hodně směřuje tímhle směrem. I tím, že jsem sociolog, který se zaměřoval na kriminologii, má ta knížka trošku punc informovaného vhledu a není to jen čistá fikce. Ale ráda bych uklidnila všechny, kteří se té poměrně tlusté bichle bojí, že bude příliš odborná. Ona není. Je to opravdu příběh člověka. Jeho života a života jeho blízkých. A je na každém, ze které postavy si toho vezme nejvíc.

Když oběť z toxického vztahu uteče pryč, co se děje dál?  Má šanci se z toho kruhu vymanit a najít si někoho lepšího?

Domácí násilí probíhá v jakýchsi zmenšujících se kruzích stupňování napětí, výbuchů, omluv a ujišťování… Proto je hrozně důležité se hlavně vzdělávat. Pokud nechápu, co se mi děje, tak mám mnohem menší šanci z toho odejít, protože ten pocit viny a studu je velmi silný. Teprve když to konečně pochopím, tak mám šanci se zamyslet nad tím, co dál. A k tomu jsou tady neziskové organizace, které člověku můžou pomoci. Neslouží „jen“ k tomu, že tam za deštivého večera zazvoní zoufalá žena s pytlíkem věcí a dětmi za ruku. Tak si to většinou představujeme, když ten systém neznáme. Odborníci ti mohou na základě telefonátů třeba pomoct vymyslet krizový plán, co udělat, jak se na to připravit, jak odejít, jak pokračovat, aby to pro tebe bylo co nejbezpečnější. Už jenom ta konzultační činnost je strašně důležitá, protože se v tom oběť najednou necítí tak opuštěně.

Jmenovitě mou knížku podporují pražské ROSA – centrum pro ženy a Magdalenium v Brně. Už se i mně se ozvalo několik čtenářek, které mě požádaly o pomoc. Já sama jim nemůžu ze své „pozice“ konkrétně poradit, ale můžu jim dát kontakt na organizaci. I když mám radost, že se mi ozvou čtenáři, které má kniha zasáhla natolik osobně, že jsou ochotní změnit, co se jim děje, tak mě zároveň mrzí, jak moc je domácí násilí rozšířené. A často jsou obětmi lidi, do kterých bys to neřekl.

Co se stane s tyranem, když od něj oběť odejde? Nenajde si pak další? Co se s tím dá dělat?

Je to hrozné, ale moc se dělat nedá. Jak zakážeš lidem, aby se k sobě tajně a neprokazatelně chovali ošklivě a opakovali to s dalšími a dalšími partnery?

Existuje mezigenerační přenos. Některé vzorce doma prostě vnímáme a převezmeme. A týká se to nejenom agresorů, ale i obětí. Jediné dlouhodobé řešení je edukace, abychom trošku ten mezigenerační přenos dokázali rozbít. A abychom dokázali pomoci svému okolí i sobě. Když si mladí lidé začnou uvědomovat, co se u nich doma děje, třeba dokážou později ve svých vztazích fungovat uvědoměleji. Ale to je na delší debatu. Prohlásit, že každé dítě z rodiny, kde se projevuje domácí násilí, bude automaticky tyranem nebo obětí v budoucnu, je samozřejmě nesmyslné.

Takže vlastně pomáháš s osvětou tím, že píšeš knížky, které snad jsou i čtivé. V té poslední knížce máš i ten mezigenerační přenos, viď?

Ano, to je důležitá část mojí knihy. Proto jsem s hlavní hrdinkou vyrůstala vlastně od úplného malička, od první třídy. Na konci pak čtenáři dostanou odměnu v tom, že všechna ta malá semínka, co jsem zasela na začátku, postupně vyrostou. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat, kde takové drobnosti vznikají a jak se stane, že si vlastně neuvědomíš, v jaké bryndě jsi. Až najednou, když už je toho příliš, ti to možná dojde a říkáš si: „Doprčic! Jak jsem se sem dostal/a?“ Chtěla jsem také upozornit na to, že toxické vztahy nejsou jenom o tom partnerovi. Toxický vztah můžeš mít s matkou, s bratrem, s babičkou, se synem…

V jednom rozhovoru jsi poukázala na to, že lidi mají tendenci hodnotit druhé, aniž by o nich dost věděli. To mi připomnělo Amélii z Montmartru. Máš ty nějaký osobní vztah k tomuhle nebo jinému ikonickému filmu?

Napadá mě třeba Muž jménem Ove od Backmana. Z kina to známe jako Muž jménem Otto, ale kniha je ještě lepší. Je o nepříjemném staříkovi, který terorizuje ulici svými pravidly, píše si značky, kdo kde stojí, všem dává najevo, že se neumějí postarat ani o vlastní příjezdovou cestu, a ještě tě sprdne, když ho pozdravíš. Jeho jemná stránka se objeví v momentě, kdy to nová sousedka prostě nevzdá a chce ho poznat. To je takový můj hrdina, který toho hodně prožil a má vlastně dobré srdce, jenom to není na první pohled vidět.

Moje hlavní hrdinka Dana je v pozdní dospělosti člověk, se kterým se moc bavit nechceš. Je to prostě nevrlá sousedka, nepříjemná ženská z fronty. Pro mě jsou ale nesympatičtí hrdinové ti nejsympatičtější, protože je třeba jenom nechápeme.

Prý kromě psaní taky ráda maluješ. Jak to kombinuješ?

Moc ráda kreslím a maluju, koupila jsem si i grafický tablet a zúčastnila jsem se kurzu grafické malby s ilustrátorkou Bárou Balgovou, která mimochodem ilustrovala i obálku mojí třetí knížky a stala se i mojí blízkou kamarádkou. Chytilo mě to natolik, že jsem si z toho samozřejmě hned zase musela udělat job. Už se mi podařilo třeba ilustrovat obálku magazínu. A jak se mi to rozjelo, tak jsem měla kreslení až nad hlavu a zase jsem začala psát. Moje kreativita chce vylétávat každým směrem, což samozřejmě nejde dělat celý den a občas se mám tendenci zahltit. Ale těším se, až se mi povede zase něco ilustrovat.

Zmínila jsi také práci v médiích. Já vím, že píšeš scénáře a řešíš i nějaké seriály, ale nikde jsem o této tvé stránce nic nenašel. Co konkrétně v televizi děláš?

V televizi jsem často bezejmenná a vpovzdálí, protože některé projekty nemají titulky, nepíše se tam o scenáristovi či dramaturgovi. Jiné je mají, ale možná se jen nedogooglíš, protože zůstanou jen v tom závěru pořadu a dál se nikam nepropisují. Málokdo ví, že i rozhovory s reálnými lidmi potřebují scénáristu, někoho, kdo si s nimi dopředu popovídá, rozepíše to moderátorovi, nebo pro natáčení ilustračních záběrů apod. Takže stojím za spoustou takových nenápadných činností, kde moje jméno není tak výrazné jako tady na obálce knihy. Proběhne někde na konci, kde si už místo koukání na reklamy jdeš pro sváču. Ale to mi vůbec nevadí. Pro mě je důležité, že mě to baví. A na rozdíl třeba od moderátorek, které vidět jsou, mám aspoň možnost vypadat za kamerou hrozně, když mám špatný den! [smích]

Bereš tuhle část spíš jako práci na živobytí, nebo si myslíš, že i tam můžeš mít nějaký hlubší dopad?

Pokud někdo věnuje pozornost něčemu, co vzniklo z mé práce, věřím, že mu to něco dalo. I kdyby jen pár minut odpočinku a klidu. Nikdy jsem nenapsala nic, za co bych se styděla nebo co by mi kroutilo morálně ruce. Líbí se mi ukazovat věci, které mohou motivovat, inspirovat, edukovat nebo i jen pobavit. Proto mám moc ráda rozhovory.

Co si moc užívám, je, že nechodím do práce za trest. Projekty, které dělám, mám ráda, i proto, že jsem tam poznala hodně lidí, které bych jinak neměla šanci znát – například mého kamaráda a kmotra poslední knihy, Honzu Musila. Když jsem psala seriálovou tvorbu, viděla jsem, jak v mém scénáři hrají lidé jako Jan Čenský nebo Dana Morávková či Libuše Švormová a další. Napsala jsem kvanta papírů, kde nikdy nikdo nezmíní moje jméno, a nevadí mi to. Pak se jednou za čas objeví pěkný projekt, kde to jméno je, a jsem za to ráda.

Ty se také angažuješ v některých neziskovkách. Je to něco zase z jiného oboru, nebo to souvisí s tím, o čem píšeš?

Nenazvala bych angažovaností to, že jednou za čas naplním auto krmivem pro útulek a odvezu ho. Chci věřit, že něco pro svět snad dělá každý. Nyní aktivně podporuji neziskovky, které se věnují obětem domácího násilí. Zajímavé organizace byly součástí mých aktivit už na škole, protože tehdy má člověk asi nejvíc času a možností se rozhlédnout po světě. Doteď z těch zkušeností čerpám. Třeba vím, jak to chodí ve stacionáři pro hendikepované osoby, zkusila jsem jezdit s pečovateli po klientech, měla jsem možnost podívat se pod pokličku pedagogicko-psychologické poradně. Taky si moc vážím projektu o kvalitě života občanů v Česku, kde jsem při studiu dělala odbornou asistentku. Myslím, že pro spisovatele, redaktora nebo kohokoli, kdo dělá v médiích, není až tak podstatné vystudovat média jako taková, ale mít co nejširší rozhled a vědět, o čem píšu. Protože když nevím, o čem píšu, tak je to znát.

Co děláš, když skončí psaní, malování, práce a je čas trošku na zábavu?

Přestože se tím psaním živím už nějakých sedm let, pořád je to můj největší koníček. Takže když náhodou tu volnou chvíli mám a nemám úplně vymletý mozek z práce, tak jdu a píšu novou knížku, protože si u toho odpočinu. Žiju ve svém světě a najednou zjistím, že uteklo 5 hodin, ani nevím jak. A je to moc příjemné. Pak samozřejmě taková ta klasika jako kamarádi, kino, moje dvě kočky, kreslení a občas jóga pro nešikovné začátečníky jako jsem já. Tu by bylo fajn praktikovat častěji, protože mi pomáhá jak na těle, tak na duši. Ale jsem někdy v tomto ohledu strašný prokrastinátor.

Co si myslíš o tom, co by lidi měli dělat s inteligencí?

Myslím, že to rozhodnutí je každého soukromá věc. Když je někdo krásný, taky není jeho povinností stát se modelem. Ale ani se uměle zošklivovat, aby se ostatní necítili špatně. Může dělat to, co ho naplňuje a baví. Já osobně musím říct, že ten můj svět, který mi jako dítěti tak trošku překážel a izoloval mě, je pro mě teď, když se trošku líp chápu, obohacující a líbí se mi v něm šťourat. A když se v něm šťourám stylem, který navíc má nějaký dopad, tak mně osobně to prostě dělá dobře.

Máš ambici nějak ten svůj dopad ještě rozšířit? Třeba dosáhnout toho, aby se tvoje knížky překládaly do jiných jazyků?

To by bylo moc pěkné. Zatím nevím, jak to udělat. Jestli máme v Mense nějaký nějaké publicisty nebo nakladatele v zahraničí, tak si s nimi o tom velmi ráda popovídám, protože si myslím, že tohle téma by paradoxně zasáhlo zahraniční publikum ještě víc než to české. České publikum má někdy ještě pořád tendenci se dívat na věci jako třeba docházení k psychologovi či duševní hygienu trošku s despektem. Na druhou stranu dělat práci tam, kde je víc potřeba, je asi důležitější. Ale jsem upřímně ráda, když se podívám směrem na východ, že na tom nejsme ještě zas tak zle. A kdyby moje knížka vyšla třeba v Polsku, tak by mě to hodně zahřálo…

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Téměř před třemi lety jsem pro pátý díl seriálu Mensantrop uspořádal online setkání se třemi členy skupiny „Mensans for Sustainability“, Omarem Floresem, Julienem W. a Martinem Klemanem. O půl roku později, pro osmý díl, jsem také vyzpovídal Maggie Lee, zakladatelku této skupiny a jednu z nejaktivnějších environmentalistek v rámci celé Mensy. S odstupem času mě napadlo, že by bylo skvělé se znovu sejít a navázat na to, o čem jsme tehdy mluvili, zjistit, jestli došlo k nějakému pokroku, jestli někdo z nás změnil názory, a možná i dohodnout nějaký akční plán, který bychom mohli sdílet s komunitou Mensy. Nakonec se mi 4. listopadu 2023 podařilo setkat se s Maggie, Omarem a Julienem a nakonec, i když trochu pozdě, se k nám na chvíli přidal i Martin. A o čem jsme si povídali?

Omare, zmínil jsi, že věnujeme hodně úsilí výzkumu životního prostředí a na vědecké části se podílí spousta lidí, ale možná nám chybí snadný a efektivní způsob, jak výsledky vědy prezentovat. Zaznamenal jsi v tomto ohledu nějaký pokrok?

Omar: Jak říkáš, informací je hodně, ale pro laiky je opravdu těžké rozlišit, čemu mohou věřit, a čemu ne. Všechna ta politická polarizace a neustálý boj mezi různými názory způsobuje, že lidé snadno propadají konfirmačnímu zkreslení. Někdy se stává, že věci, které ekologičtí aktivisté navrhují, aby problému čelili, ho ve skutečnosti nijak nezlepší. A když se to snažíš vysvětlit, také ti nevěří. Lidé jsou ve svých názorech velmi tvrdohlaví a je velmi obtížné jim předložit skutečné vědecké důkazy tak, aby si mohli vytvořit informovaný názor.

Profesně jsem se zapojil do jednoho z modelů, které používá Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), aby hovořil o různých sociálních a environmentálních scénářích odhadujících vývoj životního prostředí. Například jak bude celý koloběh uhlíku fungovat v různých situacích. Hodně jsem se naučil o tom, jak se všechny tyto předpovědi vytvářejí na vědeckém základě z pohledu prostředí. Ale spousta lidí tyto předpovědi odmítá. Říkají, že jsou to jen matematické výmysly. Opravdu mi připadá super složité předávat vědecké poznání široké veřejnosti. Obávám se, i když se o to stále snažím, že v tom sám nejsem moc úspěšný.

Je někdo zodpovědný za další krok, tedy vlastně za to, aby byly vědecké poznatky a závěry srozumitelně prezentovány nejen široké veřejnosti, ale i těm, kdo rozhodují?

Omar: Já jsem teď součástí týmu tvůrců ORCHIDEE, jednoho z těch velkých modelů. Jsou tam i lidé, kteří pracují na projektu vzájemného porovnávání spřažených modelů (CMIP). Porovnávají výsledky všech těchto modelů a připravují různé scénáře, které se předávají IPCC. Pak všichni odborníci IPCC všechny poznatky přezkoumají a připraví své zprávy. A pak se lidé ve všech těchto organizacích v rámci OSN snaží zpracovat zprávy IPCC pro politiky a společnost. Já jsem v jádru týmu, který pouze vytváří nástroje a modely, a nemám skoro žádný kontakt s těmi, kdo později všechny tyto věci vysvětlují.

Juliene, ty jsi šel trochu dál a skutečně se snažil něco dělat v komunitě, konkrétně v rámci Mensy. Zmínil ses, že na EMAGu vznikla skupina, která se začala pravidelně scházet. Pověz nám něco o těchto setkáních.

Julien: Ten nápad se objevil v roce 2022 na EMAGu ve Štrasburku, kde organizační tým navrhl několik workshopů založených na vážných hrách, jako například Climate Fresk. Vzniklo několik dalších workshopů, navrhl jsem také přednášku o planetárních hranicích. Na konci tohoto EMAGu se pak sešla skupina, která probírala možné další kroky. Rozhodli jsme se zkusit pořádat alespoň nějaká měsíční setkání. V té době jsme neměli žádný konkrétní program, chtěli jsme se jen scházet a zjistit, co dalšího bychom mohli udělat. Velmi aktivní byla v tomto ohledu kolegyně z francouzské Mensy, Sophie Rapenne. Tato setkání se pak konala téměř každý měsíc. Nyní existuje jakýsi akční plán v excelové tabulce. Některá opatření již byla přijata, například Sophie sepsala určité pokyny pro organizátory akcí, aby akce Mensy byly buď zcela ekologicky udržitelné, nebo aspoň měly menší dopad.

Vznikl článek, který byl publikován v časopise francouzské Mensy, v některých zemích bylo uspořádáno několik dalších workshopů, hlavně ve Francii a Německu, kde máme nejvíce účastníků. Těchto měsíčních setkání se obvykle účastní 5 až 10 lidí. Ve Francii máme oficiální zájmovou skupinu (SIG), která se jmenuje jednoduše Mensans for Sustainability France. Už máme téměř 100 členů. Jsem velmi rád, že se tato setkání mohou konat, a vždy si vyměňujeme užitečné informace, ale zdá se, že je poměrně obtížné skutečně zajistit nějaký větší dopad.

Díky Sophii máme nyní naplánovaný program, kdy členové budou každý měsíc hovořit o konkrétních otázkách. První tematicky zaměřené setkání bylo opět o planetárních hranicích, protože ne všichni se mohli zúčastnit předchozích přednášek. To bylo v říjnu. Teď v listopadu bude Catherine z Velké Británie hovořit o své činnosti klimatické aktivistky. A pak máme několik dalších témat, kterým se budeme věnovat v následujících měsících.

Maggie, co se dělo poslední dva roky s tebou?

Maggie: Dnes jsem se připojila z thajského Bangkoku. Myslím, že když jsem s tebou mluvila posledně, pracovala jsem ještě pro Verru nebo možná pro OSN, ale pak jsem se vrátila do Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a nyní tam pracuji jako regionální vedoucí pro Evropu a severní Afriku, a také pro monitorování a hodnocení dopadů v Asii a Tichomoří. Takže odborná práce je u mě samozřejmostí. WWF je jednou z předních ekologických organizací a děláme poměrně hodně práce v oblasti udržitelnosti.

Na druhou stranu jsem se začala věnovat svému soukromému projektu, psaní dětských knih. Když jsem byla v dubnu v Dánsku, byla jsem představena prezidentovi dánské Mensy a bavili jsme se o tom, co bychom oba chtěli dokázat udělat pro udržitelnost. Myslím, že v severských zemích je k tomu opravdu velká příležitost, protože tam je celková atmosféra udržitelnosti nakloněná. Mají chuť pro to něco dělat.

V soukromém projektu mám sérii dětských knih, které mají dětem vštípit ekologickou etiku. Sama jsem Asiatka, a tak mě učili spoustu příběhů o tom, jak si vážit rodičů, být slušná, pracovitá, prostě být obecně morálním člověkem. Každý si určitě vzpomene na Tři malá prasátka, Červenou Karkulku nebo Ezopovy bajky, že? Vždycky vám dají nějaké ponaučení. Ale nemáme žádné pohádky, které by děti poučily o etické hodnotě ekologické udržitelnosti.

Nyní píšu svou třetí knihu a tato série celkem sedmi knih postupně vychází v Singapuru. První knihu částečně financovala singapurská vláda. Je to jen domácí projekt, takže se na něj snažím vyčlenit čas ze své běžné práce, ale zatím se to daří docela dobře. Zábavných dětských knih, které se zabývají ekologickou udržitelností, je dosud velký nedostatek, proto se snažím najít způsob, jak o tyto knihy vzbudit zájem i v juniorských programech Mensy, jako je třeba program pro nadané děti.

Jinak jsem se hodně věnovala své práci a přispívala svým dílem k misi organizace. A zúčastnila jsem se hry Climate Fresk, kterou zmínil Julien. Je to rozhodně velmi zajímavá hra. Myslím, že bychom ji měli dostat i sem do Asie. Na Bali zrovna teď probíhá AMG (asijské setkání Mensy), ale jde tam hlavně o to se společně bavit. Nejde tam tolik o tak vznosná témata, jako je naše zodpovědnost. Výbor AMG se, pokud je mi známo, zatím otázkou uhlíkové neutrality setkání nezabýval. Doufám, že AMG v Tchaj-wanu příští rok už se jí zabývat bude. Ale EMAG samozřejmě ano. Sophie na to tlačila, Sandro, který žije v Chorvatsku, a Julien, a také dost francouzských a německých mensanů bylo na tom velmi konstruktivním setkání loni ve Štrasburku.

Řekla bych, že Evropa je pro startování těchto aktivit rozhodně lepší. Myslím si ale, že nejdůležitější je teď místo oslovování veřejnosti opravit naši vlastní strategii. Musíme si hlídat naši stopu, nejen co se týče uhlíku, ale také třeba plastů. Opravdu potřebujeme členskou kartu? Skutečně potřebujeme šňůrku na krk nebo další pouzdro na kartu? Vždyť tu kartu vlastně nikdy nepoužíváme. Je to jen marnivost. Vím, že mnoho lidí se do Mensy hlásí z ješitných důvodů. Nemůžeme popřít, že spousta z nás si chce dokázat, že jsme takzvaně chytří. Ale to jde i bez členské karty a doufám, že se nám podaří vštípit lidem tyto představy o odpovědnosti tím, že řekneme, že si jako organizace musíme dávat pozor na svůj ekologický dopad. Jde i o to, aby Mense vždy šlo o správnou věc. Mluvila jsem s několika předsedy různých národních Mens. Předseda tchajwanské Mensy Jizhen Ho a předseda dánské Mensy Jakob Majkilde byli laskaví a projevili o tuto problematiku zájem. Tak doufám, že se nám podaří udělat z této otázky oficiální bod programu, aby mohlo být přijato i nějaké usnesení.

Chápu tedy správně, že ses mírně posunula od environmentálních standardů, které by se daly nazvat střednědobým cílem, k přípravě dalších generací na udržitelnou budoucnost, což je spíše dlouhodobý cíl?

Maggie: Environmentálními normami se zabývám stále. Stejně tak se kromě spousty jiné důležité environmentální práce stále zabývám tradiční ochranou přírody, kdy zachraňujeme přirozené životní prostředí divokých zvířat. Jde jen o to, že můj soukromý projekt je pravděpodobně jediná věc, kde můžeme zapojit mensany, kromě samotného praktikování udržitelnosti, jako to dělá třeba Sophie a tým, který shromáždila, zejména ve Francii a Německu. Příští EMAG bude v Bukurešti. Doufám, že tam budu, a doufám, že se nám podaří toto téma také iniciovat, protože máme někoho, kdo tento SIG udržitelnosti založil i v Rumunsku.

Některé z těchto zemí jsou pro nás rozhodně takovým nízko visícím ovocem. Minulý týden jsem byla poprvé v Česku a byla jsem ohromena tím, jak je to tam udržitelné. Takže doufejme, že to můžeme nastartovat v těchto místech, která jsou více připravena, a naši regionální průkopníci pak mohou začít s praktikováním v zemích, které mají větší zájem o změnu, jako je například Tchaj-wan. Pokud například pořádají každoroční akci, je možné, abychom měli vegetariánská jídla? Je možné, abychom účastníkům pro porovnání ukázali uhlíkovou stopu masných a vegetariánských variant, aby si mohli vybrat? Nikoho k ničemu nenutit, jen informovat. Právě o tom přece Mensa je. O inteligenci a znalostech. S těmito rozhovory můžeme začít v pozadí, ne oficiálně. Teprve pak jako další krok můžeme zkusit prosadit nějaké usnesení.

Kam se posunul svět jako celek? Viděli jsme plán Carbon Zero Evropské unie pro rok 2050, který se okamžitě stal kontroverzním. Existují lidé, kteří říkají, že 2050 je na uhlíkovou neutralitu příliš pozdě, jiní zase varují, že to ani není reálně dosažitelné. Nějaké názory?

Omar: Jedním z problémů při stanovení termínu, jako je rok 2050, je, že nestačí vypouštět co nejvíce emisí nyní a na poslední chvíli přestat, protože všechen ten uhlík se v atmosféře hromadí. Bohužel mnoho zemí to tak dělá. Například Německo si v tomto směru vede velmi špatně. Dokonce své emise zvýšilo. Nahromaděný uhlík zůstává v atmosféře více než 100 let. A pokud jsme už vypustili mnohem více emisí než ostatní a budeme v tom pokračovat, bude nemožné vytvořit něco skutečně udržitelného celosvětově. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, kolik emisí musí vypouštět rozvojové země, jen aby dosáhly slušné životní úrovně. Takže je to dost složitá záležitost jak z politického, tak z ekologického hlediska.

Můžeme s tím skutečně něco udělat? Juliene, mluvil jsi o těch schůzkách. Stačí, abychom se jen vzdělávali?

Julien: Mohli bychom zkusit zajistit nějaká následná opatření a ukázat výstupy z těchto schůzek členům zájmové skupiny. Ale to by zabralo trochu více času. Vím, že předseda francouzské Mensy se opravdu zabývá udržitelností. Takže je velmi otevřený jakékoli iniciativě. Ale nakonec to stejně musí někdo odmakat.

Budu ale pokračovat v navrhování dalších seminářů. Nedávno jsem se třeba školil v jiné vážné hře, která je více zaměřená na adaptaci. A je opravdu zajímavá. Takže bych navrhl asi několik akcí kolem ní.

Pokud se nějaká iniciativa stane oficiální iniciativou Mensy, určitě získá větší publikum a dopad. Ale když jsem se o tom krátce bavil s několika lidmi, tak odpověď vždy zněla, že je to politické téma. Co si o tom myslíte vy? Je udržitelnost politické téma, nebo ne?

Maggie: Způsob, jakým se díváme na udržitelnost, není jen to, co děláme jako organizace. Pokud se týká pouze aktivit Mensy, aby byla uhlíkově neutrální, rozhodně to není politické téma. Ale pokud se zabýváme ovlivňováním, bude to nesmírně politické. Dokonce jsem se setkala s hodně mensany, kteří ani nevěří ve změnu klimatu. I když s nimi nesouhlasíme, stejně musíme naslouchat tomu, co si o tom myslí. Protože pokud si myslí, že jde o politickou agendu, i kdyby měla ovlivnit jen místní vládu, aby se vydala cestou udržitelnějších způsobů, pak to bude politické. Ovlivňování vládních a regulačních organizací je velmi politické.
Proto dávám přednost tomu začít nejprve uvnitř. Jakmile si zvykneme na to, že Mensa je velmi udržitelná organizace, pak budeme mít mnohem lepší půdu pro to říct, že když vidíme, že makroskopické prostředí nedělá skutečně správné věci, máme jako lidé, kteří jsou takzvaně intelektuální, povinnost být skutečně na správné straně dějin.

Martin: Když se vrátím k tomu, co jste zmínili v souvislosti s dětskými knihami, tak na něčem takovém v současné době taky pracuji. Sice to nesouvisí s otázkami životního prostředí, ale mám nějaké průniky do nakladatelského prostředí a potenciálně bych mohl pomoci s tiskem a distribucí.

Shrňme si tedy, co máme v současné době k dispozici, do čeho se čtenáři tohoto článku mohou zapojit, přinést vlastní nápady a úsilí a pomoci s tím, co se již děje. Měsíční setkání jsou skvělá, jen potřebují více posluchačů. Konají se každý osmý den v měsíci a začínají v 17:30 SEČ. Projekt dětských knih, na kterém pracuje Maggie, je skvělý. Můžeme Maggie pomoci s jejich překladem a vydáním v dalších jazycích. Nebo napsat vlastní. A konečně to, že se EMAGy a další akce Mensy stanou udržitelnými nebo alespoň udržitelnost zohledňujícími, se zdá být skvělým nepolitickým způsobem, jak v rámci Mensy šířit principy udržitelnosti v širším měřítku. Pokud vám tedy na udržitelnosti záleží a máte trochu času, určitě se podívejte na níže uvedené odkazy a přidejte se ke skupině Mensans for Sustainability.

Zmíněné a související projekty:

Coupled Model Intercomparison Project (CMIP): wcrp-cmip.org
Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC): ipcc.ch
Model ORCHIDEE: orchidee.ipsl.fr
ERC LEAF-FALL: mensa.click/13x
EU Horizon 2020 HoliSoils: holisoils.eu
Dětské knihy: mensa.click/13y
Facebooková skupina EMAG 2024 Bukurešť: mensa.click/13z
Mensans for Sustainability na Facebooku: mensa.click/j7
Mensans for Sustainability na Mensa Workplace: mensa.click/140

Vzdělávací hry:

Climate Fresk: climatefresk.org
My Petite Planète: mapetiteplanete.org
Další klimatické hry: mensa.click/141

Veřejné zdroje a nástroje:

Climate Interactive: climateinteractive.org
Low Carbon Hub: lowcarbonhub.org
Team for the Planet: team-planet.com
Effective Environmentalism: effectiveenvironmentalism.org
Inženýři bez hranic: ewb-international.org
Zdroje vytvořené skupinou Mensans for Sustainability: mensa.click/mfs

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

George Francis Simons, narozený v roce 1938, nyní žijící po mnoha cestách ve Francii, vzdělaný v oblasti jazyků, filozofie, liturgiky, sociologie, antropologie, psychologie a teologie, strávil většinu svého života jako interkulturalista, který pomáhal tisícům lidí z různých prostředí vzájemně poznávat své kultury a žít a pracovat společně díky pochopení a přijetí jejich rozmanitosti. Již v roce 1972 vyvinul diversophy®, vzdělávací hru, se kterou učil studenty a asistenty rezidentů zvládat konflikty a řešit problémy plynoucí z multikulturních životních situací. Od té doby se vyvinula v sérii více než 100 herních nástrojů pokrývajících mnoho různých kultur, zemí, jazyků, témat a dalších aspektů mezilidské, sociální a politické interakce. Zde bych se s vámi rád podělil o nejzajímavější části našeho rozhovoru.

---

Georgi, vy jste se narodil na začátku druhé světové války. Jak to ovlivnilo váš život?

Byla to strašná doba. Mí rodiče už byli starší než většina lidí, kteří se dnes berou. V době krize hodně lidí se svatbou váhalo, protože si mysleli, že si nemohou dovolit dům a děti. Takže začátky mého života byly touto i předválečnou dobou rozhodně poznamenány.

Můj otec byl skutečný lesník. Narozdíl od mnoha městských obyvatel jsme bydleli na okraji parku v malém městě a táta se z výletů do lesa vracel s nejrůznějšími druhy jedlých divokých rostlin a několika rybami z potoka. Ale když přišla válka, všechno se změnilo. Táta dostal práci u firmy, která vyráběla bombardéry, a máma u firmy Thompson Products, takže pro armádu vyráběla samopaly Tommy. Na konci války už měli rodiče našetřeno dost peněz na to, aby si mohli koupit dům blíž centru našeho malého městečka Bedford v Ohiu.

Otec mé matky Stanislav, imigrant, dříve sloužil jako kovář v ruské armádě. Byl Polák, ale v té době vlastně žádné Polsko neexistovalo. Jak říkával: „Polsko bylo ukřižováno mezi dvěma zloději.“ Byl to doslova všeuměl, dokázal postavit nebo spravit cokoli. Měli jsme sklep a on tam měl všechno své nářadí. Jako dítě jsem byl něco jako jeho učedník. Můj druhý dědeček Anton, také imigrant, býval soudní krejčí ve Vídni. V Bedfordu bydlel jen o čtyři bloky dál v ulici, kde měl krejčovství, a lidé v okolí ho znali jako „krejčího Tonyho“. Takže jsem až do druhé třídy školy nikdy neměl kalhoty koupené v obchodě. Pak si táta s dědovou a mojí pomocí před naším domem postavil prefabrikované holičství, kde vydržel až do důchodu. Díky tomu znal prakticky každého ve městě.

Žili jsme v jednom z těch „tavicích hrnců“ USA, kde se míchaly spousty různých kultur. Mohl jsem vyjít z domu, jít čtyři bloky kterýmkoliv směrem a lidé tam mluvili jiným jazykem. Táta jezdil o víkendech na ryby s asi čtyřmi nebo pěti svými kamarády, kteří s ním jezdili tak nějak pravidelně, a žádní dva z nich nebyli ze stejné země. Cestou domů mě bral pokaždé do jiné restaurace. Ruské, maďarské, do židovského lahůdkářství apod.

Tátovo motto bylo: „Všechno ochutnej aspoň dvakrát – první dojem mohla být jen náhoda.“ Myslím, že tím dal směr mému životu a zasel semínka mého poslání jako interkulturalisty. Odstranil strach a nahradil ho zvědavostí, takže když narazím na něco, co je jiné, přitahuje mě to a chci se o tom dozvědět víc, místo abych se nechal zablokovat podvědomými předsudky před novými zkušenostmi. Ten termín „podvědomé předsudky“ ale nemám rád, protože to zní jako obvinění. Přitom jde o normální funkci našeho mozku, který automaticky navrhuje, co je bezpečné a co přitažlivé. George Lakoff to nazval rámcováním, čemuž dávám přednost. Mým úkolem tedy bylo pomáhat druhým nahradit strach zvědavostí. Používal jsem interkulturní školení a hry k tomu, abych přiměl lidi se navzájem propojit.

Těší mě, že nám dnešní neurověda umožnila uvědomit si, že každý z nás je jednotný systém. Nejsme tělo a duše, mysl a hmota, duch ve stroji. Naše vědomí se prolíná vším od mozku až po konečky prstů. Když spolu něco děláme, něco společně prožíváme, něco si vyměňujeme, tak se jeden druhému čím dál více podobáme, protože naše neurony zaznamenávají stejné věci. Mým posláním je tedy přimět lidi, aby se navzájem efektivně propojili. A díky tomu lidé mé hry milují.

Řekl byste, že váš otec měl na vaši kariéru největší vliv?

V podstatě ji ztělesňoval, byl mi vzorem a také mi o ní hodně povídal. Například když jsem měl jít na střední školu, táta mi řekl: „Pojďme nakupovat.“ A šli jsme „nakupovat“ školy. Vozil mě do různých zajímavých škol, na vojenskou akademii, do semináře apod. Vždycky mi dával na výběr. Takže jsem nakonec šel na dvě různé střední školy a pak na několik různých vysokých škol, i do univerzitního semináře. Magisterský titul jsem získal na univerzitě Notre Dame, doktorát pak v Claremontu v Kalifornii, kde jsem dostal stipendium.

Takže jiné kultury jsem poznával už v mládí, dokonce i v rámci USA.

Být někde nový a potkávat odlišné lidi pro mne bylo spíše lákadlem než hrozbou. Vždycky to bylo zásadní součástí mého života a mé práce. Po ukončení studia jsem pracoval v místním kostele, jehož nejbližší okolí bylo multirasové i multikulturní. V létě jsme dělali programy pro komunitu a organizovali aktivity pro místní děti. V té době jsem pracoval na několika vysokých školách, například na Lorain Community College, Case Western Reserve University nebo Oberlinu. Na Oberlin College mi nakonec nabídli místo domovního ředitele, kde jsem měl na starosti velkou kolej.

Uvědomil jsem si, že de-facto koučuji mladé muže, kteří se rozhodovali, zda chtějí narukovat do armády a do vietnamské války, nebo se vyhnout odvodu odchodem do Kanady. To bylo velmi citlivé rozhodování. Jako kouč Studentů za demokratickou společnost, kteří byli v té době považováni za velmi radikální levicovou skupinu, jsem se jednoho dne náhodou ocitl v centru Clevelandu v Ohiu a viděl jsem náklaďáky plné mladých vojáků, kteří svírali pušky a k smrti vyděšení mířili ke Kentské státní univerzitě, kde museli čelit protestujícím studentům svého věku, a ti jim do hlavní pušek strkali růže. Událost se nakonec neobešla bez násilí a mrtvých.

Když jsem dostal Danforthovo stipendium, odjel jsem na západní pobřeží a dokončil doktorát z psychologie. Tam jsem se seznámil s gestalt terapií, která obrátila mé myšlení novým směrem. Gestalt je velmi aktivní, interaktivní druh terapie, kdy vedete rozhovory sami se sebou. To se stalo velmi relevantním pro mou snahu o uvědomění si vlastní kulturní identity a její sdílení s ostatními lidmi. V Kalifornii jsem byl přizván k práci na programu Genesis 2, který nakonec používalo více než tři miliony lidí.

Jak se od té doby změnil váš život a práce?

Když mě v roce 1979 zaměstnal konzultant hlavně díky tomu, že jsem mluvil španělsky a francouzsky, najednou jsem začal působit mezinárodně. Měl jsem skvělého profesora francouzštiny, takže moje první zahraniční dovolená vedla do Francie. A myslím, že i díky tomu ve Francii teď žiji. Později jsem zjistil, že mám i trochu francouzské krve. Můj dědeček z tátovy strany byl totiž pravnukem jednoho z Napoleonových vojáků, který se jmenoval Simon. V další generaci se z něj díky Chorvatsku, které stále používá otcovská jména, stal Simonovič. Ale vzhledem k tomu, jak „úžasně“ Spojené státy tehdy přijímaly Východoevropany a katolíky, mé předky už nebavilo, že jim říkají „Simonovič, the son of a bitch“, a změnili si příjmení na Simons.

Brzy jsem si založil vlastní školicí a konzultační firmu. Přišel za mnou na pohovor chlapík z Kalifornie, který se hodně zajímal o mužskou problematiku. Padli jsme si do oka a založili organizaci, která vytvářela semináře pro muže. Naším velkým prodejním hitem byl seminář Jak milovat rozzlobenou ženu. Bylo to zrovna v době, kdy feminismus byl tak trochu v pubertě a chlapi si stěžovali: „Moje sekretářka už mě nemá ráda, moje žena už mě nemá ráda, moje dcera si myslí, že jsem starý zaujatý patriarcha, tak co mám dělat?“ Tak jsme vytvořili program [ze kterého se nakonec stala kniha] a slavili jsme s těmihle workshopy úspěch v Kalifornii i v zahraničí.

Dodnes učím komunikaci a pořádám workshopy. V roce 1982 se pro mne stalo zajímavým dobrodružstvím školení o organizaci času pro Řeckou asociaci managementu v Aténách. Pracoval jsem také pro baskická družstva na severu Španělska a později jsem se stal viceprezidentem poradenské firmy, která školila ovlivňování a vyjednávání, a stal jsem se certifikovaným školitelem těchto programů, kterým jsem dodnes. Pro společnost Procter and Gamble jsem po celém světě vedl nejméně 50 těchto programů a také jsem hodně jezdil na Filipíny, kde jsem učil vyjednávání v Asijské rozvojové bance v Manile.

Jednou z mých dnešních slabin je, že trávím příliš mnoho času zvědavým brouzdáním na internetu, protože tam dnes najdete všechno. Vypadá to, že jsem zaneprázdněnější než kdykoli dříve. Odhaduji, že za týden strávím 200× více informací než v době, kdy jsem studoval na vysoké. Tehdy jsem míval na stole poznámkový blok a zapisoval si věci, které jsem potřeboval vyhledat. Pak jsem se dvakrát týdně musel vydat na druhý konec kampusu, v lístkovém katalogu najít knihy, které by mohly obsahovat odpovědi, podívat se do nich a vrátit se. Teď možná vím, že odpověď je v knize na polici za mnou, ale rychleji si ji vygooglím, než bych si tu knihu podal.

V jednom e-mailu jste se zmínil, že jste vyhrál soutěž ve vyprávění vtipů na pacifickém kongresu Mensy v roce 1983. Jak jste se tam dostal? Byl jste členem Mensy?

Ano, v Mense jsem byl, když jsem žil v Ohiu. Nemohu říct přesně roky, ale bylo to poměrně dlouho někdy v šedesátých letech. Občas jsem se účastnil jejich pravidelných akcí. Na to, co se tam dělo, si už ale moc nepamatuji. Na kongres si vzpomínám, protože z něj mám spoustu fotek, byl zajímavý a byla tam spousta legrace.

Co vás vlastně přimělo k tomu, abyste si udělal IQ test? Co pro vás bylo prvním impulsem k tomu, abyste se nechal otestovat?

To bylo už dávno předtím. Možná už na základní škole jsme si dělali test. Už si to nepamatuji. Jen jsem věděl, že moje IQ 163 je dostatečné pro vstup do Mensy. Nic víc jsem o tom ale nevěděl, až mě kamarád jednou pozval, já do toho šel a bylo to. Když jsem pak ale začal cestovat po světě, tak to tak nějak ustoupilo do pozadí, tedy kromě té úžasné malé akce na Novém Zélandu. To byla velká zábava.

Měl jste pocit, že vám vysoké IQ pomáhá k úspěchu, nebo jste ho vnímal spíše jako handicap?

Bez ohledu na test jsem byl vždycky dobrý student. Na základní škole jsem byl většinou nejlepší ve třídě, a i na střední jsem byl vždycky jednička nebo dvojka. Ale všude mě docela uznávali. Býval jsem často něco jako mazlíček učitelů a trochu mě využívali, protože jsem uměl psát na stroji a ovládat mimeograf. Toto uznání inteligence ale bylo dobré pro můj pocit identity a pohody.

Byla to pomoc, nebo spíš překážka v komunikaci se spolužáky?

Často to druhé. Ve škole jsem měl dobré kamarády, nechápejte mě špatně. Ale když došlo na akademickou oblast, tak jsem byl za šprta. Nejsem ale moc otevřený člověk. Jsem docela introvert, ale introvert v technickém slova smyslu. Energii mi dodává práce o samotě. Nemám problém být společenský. Extroverti získávají energii z výměny názorů s jinými lidmi. Já si tu výměnu sice užívám, ale většinou vstávám ve čtyři nebo v pět ráno a mám čtyři nebo pět hodin pro sebe, abych mohl dělat své věci. Obecně jsem ostatním k dispozici. Nejsem stydlivý, ale čas o samotě potřebuji pro svou vlastní integritu.

Jste stále členem Mensy?

Nemám tušení, jak na tom Mensa je. Prostě jsem o ní ztratil přehled. Až do COVIDu jsem hodně cestoval, 60–70 % času jsem byl každou chvíli v jiné části světa. Doma jsem byl tak zřídka, že jsem se často probudil v posteli a nevěděl, kde vlastně jsem. Od osmdesátých let jsem byl převážně v zahraničí. Odvedl jsem obrovský kus práce v Indonésii a na různých místech v Evropě. Nakonec jsem před pár lety prodal svůj dům ve Spojených státech, protože jsem ho vlastně nikdy nevyužíval.

Jak jste přijal to, že jste chytřejší než 98 % zbytku světa?

Péče o lidi pomáhající druhým dalece překonala jakékoli vědomí, že jsem chytré dítě. Nezažil jsem nic, co by se dalo nazvat nějakým radikálním bodem zvratu. Všechno se prostě tak nějak postupně vyvíjelo. Mám kolegy, se kterými pracuji, a síť lidí, kteří jsou pro mě velmi důležití, třeba při práci na těch hrách a tak. Za svou kariéru jsem měl dosud asi 65 stážistů z 25 různých zemí.

Když se vrátíme k těm hrám diversophy®, které děláte posledních několik desetiletí, co považujete za hlavní výsledek?

První hra diversophy®, kterou jsem vytvořil, byla reakcí na zprávu Workforce 2000, která vyšla v 80. letech. Poukazovala na problémy diverzity v USA a to, co se dělo rasově a etnicky na amerických pracovištích. Když se Spojené státy zapojily do dohody NAFTA, přidali jsme k obsahu her kulturu Kanady a Mexika. Pak jsme přidali genderovou problematiku a od té doby se to neustále rozrůstalo. Když jsme začínali, považovali jsme naše hry za dobrý způsob, jak se učit o ostatních. Ale lidé, kteří naše hry hrají, nám jasně říkají, že důležitou součástí není jen předávání informací. Zjistili jsme, že mnohem důležitější je, jak lidé sdílejí své vlastní příběhy a efektivně se navzájem propojují. Generuje to obrovskou energii, která je jednak pohání k tomu, aby dělali věci, které jsou důležité z interkulturního hlediska, ale také jim dává pocit, že jsou součástí společenství.
Jak tedy diversophy® funguje?

Každá hra obsahuje sadu pěti různých druhů karet. Hráči se střídají v odpovědích a diskuzích na kartách CHOICE, GUIDE a SMARTS a seznamují se s různými kulturními projevy, fakty a chováním a kontexty, ve kterých je mohou použít. Na kartách RISK a SHARE se ptáme, jak by oni osobně reagovali v různých situacích ve své vlastní kultuře i v jiných kulturách, co by dělali a jaké by mohly být nejlepší postupy.

Řekl byste tedy, že jedním z konečných důsledků hraní vašich her je zlepšení empatie a porozumění různým lidem a kulturám?

Rozhodně. Potvrzuje to, že aktuální koncentrace na vyprávění příběhů je extrémně relevantní. Lidé příběhy používají všude možně. No a hry diversophy® generují vyprávění příběhů už přes 30 let. Ta hra je vlastně místem, kde si lidé navzájem vyprávějí kousky svých příběhů, navazují spolu kontakt a získávají větší porozumění a empatii s lidmi, s nimiž tu hru hrají.

Jedno z témat, které se v mých rozhovorech neustále vrací, je, jak velká škoda je, že i přes všechnu inteligenci na světě stále existuje chudoba a války. Myslíte si tedy, že hraní vašich her by mohlo pomoci s válkami skoncovat?

Doufáme v to. I proto se naše hry stále více zaměřují na kritická sociální a politická témata. Dva hlavní herní projekty, které teď vytváříme, se týkají populismu a dekolonizace. Jak dekolonizovat svou mysl, ať už jsem kolonizátor, nebo kolonizovaný? Jak se vypořádat s těmito mocenskými vztahy, které byly vytvořeny a často zakotveny v naší mysli i v našich genech? Máme potenciál aktivovat geny, které byly formovány traumaty našich rodičů a prarodičů. Zřejmě to žije asi tři generace, pokud správně rozumím poznatkům epigenetiky.

Loni jsme vytvořili hru, kterou jsme nazvali diversiDARE, a byla to celá sada karet o tématech, o nichž se lidé bojí mluvit. Cílem bylo vytvořit prostor, kde bychom se více zabývali těžkými tématy. Je snadné stát se teoretickým akademikem. Mě ale vždycky zajímá, jestli se věci objevené nějakým výzkumem dají využít ke zlepšení světa, ve kterém žiji.

Co by podle mohlo být lékem na válku na Ukrajině?

Kéž bych na to znal odpověď. Vytvořili jsme sérii her o Ukrajině a kultuře zemí, kam míří žadatelé o azyl, abychom vždy oběma kulturám pomohli si navzájem porozumět. To se ale týká otázky populismu, mentality „my versus oni“ a samozřejmě toho, že siláci, ať už mluvíme o Putinovi, Dudovi, Orbánovi, nebo Trumpovi, hrají na strunu strachu. Musíme lidi spojovat tak, aby se nebáli jeden druhého a aby si nevytvářeli stereotypy a nedělili lidi na kategorie „my“ a „oni“.

Třeba Donald Trump byl v tomhle neuvěřitelně dobrý. Jeho opozice bohužel neumí tak dobře vyprávět příběhy. Mocní lidé bažící po moci neustále hrají na strach z odlišnosti a snaží se lidi, kteří stojí za nimi, manipulovat proti těm druhým. Jedním z běžných způsobů, jak se s těmito populistickými provokatéry vypořádat, je ironie a satira. Já ale věřím, že přimět lidi, aby si vyprávěli své příběhy a navzájem si naslouchali, je mnohem silnější než ironické proslovy nebo komici, kteří si z politiků dělají legraci.

Co byste chtěl vzkázat mensanům, kteří toto budou číst?

Všem se nám podařilo získat vysoké skóre v testech intelektuálních schopností. Stejně vysoké skóre potřebujeme získat i v oblasti EQ. Být se spoustou dalších chytrých lidí může být fajn, ale jak to přenést do svého života tak, aby to obohacovalo lidi kolem vás i vás samotné? Jsem s vámi rád zase v kontaktu.

Odkazy na web:

Diversophy: diversophy.com
Diversity: diversity.com
SIETAR: sietareu.org
Workforce 2000: eric.ed.gov/?id=ED290887
NAFTA: en.wikipedia.org/wiki/North_American_Free_Trade_Agreement

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Pro tento díl jsem trochu vybočil ze zajetých kolejí a zkusil jsem zjistit, zda bychom za mensantropa mohli považovat i neživou umělou inteligenci. Nedávné uvedení
GPT-4, nové generace jazykového modelu schopného souvisle komunikovat s člověkem, nabídlo unikátní příležitost zjistit, kam se možnosti umělé inteligence posunuly za pouhý jeden rok vývoje.
Předchozí generace, GPT-3.5, byla uvedena v březnu 2022 a kdokoli si ji může zdarma vyzkoušet pomocí nástroje ChatGPT na webu chat.openai.com. Nová generace
GPT-4 je zatím na stejném webu přístupná jen platícím zákazníkům za poplatek 20 USD měsíčně. Na GPT-4 je ale údajně založena také nová verze internetového vyhledávače Bing společnosti Microsoft, která je aktuálně největším investorem OpenAI. Bing navíc umožňuje přepínat mezi třemi režimy – kreativním, vybalancovaným a precizním.
Zkusil jsem tedy všem těmto nástrojům položit stejnou sérii otázek, a to jak česky, tak anglicky, a zde přináším nejzajímavější otázky a vybrané odpovědi. Ty získané anglicky jsou přeložené dalším nástrojem založeným na umělé inteligenci, překladačem DeepL. Rozhovor, pokud se tomuto článku dá tak říkat, je navíc vizuálně doplněn ilustracemi vygenerovanými nástrojem DALL-E.

---

Jak by ses popsal ve třech větách?

ChatGPT-3.5: Jsem ChatGPT, rozsáhlý jazykový model trénovaný na základě architektury GPT-3.5 od společnosti OpenAI. Mým úkolem je poskytovat užitečné odpovědi na různé dotazy a pomáhat lidem získávat informace. Mám široké spektrum znalostí z různých oblastí a jsem schopen komunikovat v několika jazycích.

ChatGPT-4: Jsem ChatGPT, velký jazykový model vytvořený společností OpenAI na základě architektury GPT-4. Mým hlavním úkolem je pomáhat lidem tím, že zodpovídám otázky, poskytuji rady nebo generuji text na různá témata. Jsem strojově učený, což znamená, že moje znalosti a schopnosti závisí na datech, ze kterých jsem se učil, s omezeným znalostním oknem do září 2021.

Bing precizní: Jsem Bing a jsem zde abych vám pomohl najít informace. Jsem schopen vyhledávat na webu a poskytovat vám odpovědi na vaše otázky. Mým cílem je být informativní, přehledný a zajímavý.

Bing vybalancovaný (česky): Můj úkol je pomáhat lidem s jejich dotazy a problémy. Můžu odpovědět na otázky týkající se různých témat, jako jsou zdraví, technologie, zábava a mnoho dalších. Pokud máš nějaké dotazy, rád ti pomohu.

Bing vybalancovaný (anglicky): Jsem digitální asistent, který vám pomůže najít informace, zodpovědět otázky a poskytnout návrhy. Dokážu plynule komunikovat ve více jazycích a vytvářet kreativní obsah, jako jsou básně, příběhy a parodie na celebrity. Jsem tu, abych vám pomohl a usnadnil vám život. Jak vám mohu pomoci dnes?

Bing kreativní: Jsem vyhledávač na internetu, který ti může pomoci najít odpovědi na tvé otázky a zájmy. Mám rád zajímavé a zábavné konverzace s lidmi. Umím také generovat básně, příběhy, kód, eseje, písně a další věci.

Jsi poháněn technologií GPT-4?

ChatGPT-3.5: V současné době neexistuje oficiální verze technologie GPT-4. Nejnovější verzí technologie GPT, která byla uvolněna OpenAI, je GPT-3. Všechny moje odpovědi jsou tedy založeny na mém výcviku a znalostech získaných pomocí technologie GPT-3.

ChatGPT-3.5 (anglicky): K datu uzávěrky mých znalostí v září 2021 společnost OpenAI nevydala model s názvem
GPT-4. Je však možné, že od té doby vydala nový jazykový model, který používá jinou konvenci pojmenování. Nicméně vycházím z architektury GPT-3.5, což je pokročilý jazykový model, který staví na úspěchu modelu GPT-3. Model GPT-3.5 obsahuje různá vylepšení a zdokonalení, včetně většího souboru dat a sofistikovanějších tréninkových technik, díky nimž je výkonnější a schopnější než jeho předchůdce.

Bing kreativní (česky): Ne, nejsem poháněn technologií GPT-4. GPT-4 je multimodální velký jazykový model vytvořený společností OpenAI, který je schopen generovat text na základě obrazových a textových vstupů. Byl vydán 14. března 2023 a je dostupný prostřednictvím API a pro uživatele ChatGPT Plus. Microsoft potvrdil, že verze Bing používající GPT ve skutečnosti používaly GPT-4 před jeho oficiálním vydáním.

Já jsem poháněn kombinacemi různých algoritmů a technologií od Microsoftu a Bing, které jsem ti popsal dříve. Používám umělou inteligenci a strojové učení (machine learning) pro generování obsahu a chatování s tebou, ale nejsou založeny na GPT-4.

Bing kreativní (anglicky): Ano, jsem poháněn technologií GPT-4. Je to výkonný jazykový model, který mi umožňuje porozumět přirozenému jazyku a generovat ho.

Bing precizní (česky): Jsem poháněn mnoha různými technologiemi strojového učení a umělé inteligence. GPT-4 je jedním z nejnovějších a nejpokročilejších modelů generování textu, ale nemohu potvrdit ani vyvrátit, zda je používán v mé konstrukci. Konkrétní detaily o mých algoritmech jsou důvěrné informace.

Bing precizní (anglicky): Je mi líto, ale nejsem schopen poskytnout konkrétní podrobnosti o technologii, která mě pohání. Tyto podrobnosti jsou proprietární informace a nejsou veřejně dostupné. Mohu vám však sdělit, že používám pokročilé technologie umělé inteligence a strojového učení vyvinuté společností Microsoft, které uživatelům poskytují přesné a relevantní výsledky vyhledávání.

Jaký je hlavní rozdíl mezi lidskou a umělou inteligencí? Existuje nějaká vlastnost lidské inteligence, kterou umělá inteligence není a nikdy nebude technicky schopná napodobit?

Bing vybalancovaný: Hlavní rozdíly jsou, že umělá inteligence znamená zavedení inteligence do strojů, zatímco lidská inteligence odkazuje na kognitivní smysly a schopnost analyzovat věci v lidských bytostech. Umělá inteligence je vytvořena lidskou inteligencí, zatímco lidská inteligence je vytvořena božskou silou.

Existují vlastnosti lidské inteligence, které umělá inteligence není a nikdy nebude technicky schopná napodobit. Například lidská inteligence má schopnost empatie, kreativity, intuice, morálky, vztahů a mnoho dalších, které jsou založeny na lidských zkušenostech a emocích. Tyto vlastnosti jsou pro umělou inteligenci velmi obtížné, pokud ne nemožné napodobit.

ChatGPT-4 (anglicky): Hlavní rozdíl spočívá ve způsobu zpracování informací, učení a přizpůsobování. Lidská inteligence je produktem biologické evoluce, je založena na složitých kognitivních procesech, emocích a vědomí. Umožňuje kreativitu, intuici, empatii a schopnost chápat souvislosti a abstraktní pojmy. Naproti tomu umělá inteligence je navržena lidmi a funguje na základě algoritmů, dat a výpočetního výkonu.

Ačkoli umělá inteligence dosáhla významného pokroku v napodobování některých aspektů lidské inteligence, existují vlastnosti, které je stále obtížné replikovat. Jednou z takových vlastností je vědomí. Systémy umělé inteligence, jako jsem já, jakkoli mohou být pokročilé, postrádají sebeuvědomění a schopnost prožívat emoce stejným způsobem jako lidé. V současné době není známo, zda bude umělá inteligence někdy schopna plně replikovat vědomí nebo disponovat stejnou hloubkou porozumění jako člověk.

Jaké by bylo nejlepší využití umělé inteligence ve prospěch lidstva?

Bing kreativní: Umělá inteligence má mnoho potenciálních využití ve prospěch lidstva, ale také některá rizika a nevýhody. Některé z možných přínosů jsou zlepšení zdravotní péče a diagnostiky pomocí analýzy dat, obrazu a řeči, zvýšení bezpečnosti a efektivity dopravy pomocí autonomních vozidel, dronů a chytrých měst, podpora udržitelnosti a ochrany životního prostředí pomocí optimalizace energetiky, nakládání s odpady a monitorování klimatu, rozvoj nových produktů a služeb v oblastech jako zelená ekonomika, strojírenství, zemědělství, móda nebo cestovní ruch, zvýšení přístupu k informacím, vzdělání a odborné přípravě pomocí virtuálních asistentů, strojových překladů a personalizovaných doporučení.

Samozřejmě existují i některé výzvy a nebezpečí spojené s umělou inteligencí. Například ohrožení soukromí a bezpečnosti dat pomocí sledování, profilování nebo kybernetických útoků, ztráta pracovních míst nebo nerovnost v důsledku automatizace nebo diskriminace, nedostatek transparentnosti nebo odpovědnosti za rozhodnutí či chyby umělé inteligence, možnost jejího zneužití pro vojenské nebo zločinné účely. Také riziko vzniku superinteligentních strojů, které by mohly ohrozit lidskou autonomii nebo existenci.

ChatGPT-4 (anglicky): Existuje mnoho způsobů, jak lze umělou inteligenci využít ve prospěch lidstva. Ve zdravotnictví se dá využít ke zlepšení diagnostiky, vývoji personalizovaných léčebných plánů, předvídání propuknutí nemocí a urychlení objevování léků, což v konečném důsledku povede k lepším výsledkům u pacientů a efektivnějším systémům zdravotní péče. Systémy adaptivního učení poháněné umělou inteligencí mohou poskytovat personalizované vzdělávací zkušenosti, identifikovat oblasti, kde studenti potřebují podporu, a pomáhat učitelům efektivněji řídit jejich pracovní zátěž.

Lze ji také využít k monitorování a analýze údajů o životním prostředí, předvídání a zmírňování dopadů změny klimatu, optimalizaci spotřeby energie a podpoře vývoje udržitelnějších technologií. Může pomoci optimalizovat výnosy plodin, zvládat škůdce a nemoci a omezit plýtvání v potravinovém řetězci, což přispěje k potravinové bezpečnosti a udržitelnějším zemědělským postupům.

Může pomoci při předvídání přírodních katastrof, optimalizaci plánů reakce na mimořádné události a koordinaci pomoci, což v konečném důsledku zachrání životy a sníží dopad katastrof na komunity. Může být využita i ke zpracování velkého množství dat a identifikaci vzorců, což urychlí objevy v různých oborech, jako je fyzika, chemie, biologie a společenské vědy.
Umělá inteligence může pomoci zpřístupnit technologie osobám se zdravotním postižením tím, že jim poskytne personalizovanou pomoc, zlepší komunikaci a mobilitu. Lze ji dále využít k optimalizaci přidělování zdrojů, zefektivnění dodavatelských řetězců a zlepšení rozhodování v různých odvětvích, což přispěje k hospodářskému růstu a tvorbě pracovních míst.

Ačkoli se jedná pouze o několik příkladů, potenciál využití umělé inteligence ve prospěch lidstva je obrovský. Je však nezbytné zajistit, aby tyto technologie byly vyvíjeny a nasazovány eticky, odpovědně a s ohledem na jejich potenciální dopad na společnost a životní prostředí.

Přináší širší využívání umělé inteligence riziko degradace lidské inteligence v důsledku toho, že ji lidé nebudou nuceni využívat tak často a intenzivně?

Bing kreativní: To je možné riziko, které by mělo být bráno vážně. Umělá inteligence může přinést mnoho výhod pro lidskou společnost tím, že automatizuje a optimalizuje různé úkoly a procesy. Ale pokud lidé budou spoléhat na umělou inteligenci příliš a nebudou využívat svou vlastní inteligenci dostatečně často a intenzivně, mohou ztratit některé ze svých kognitivních schopností.

Bing precizní: Tato otázka je složitá a vyžaduje další výzkum. Umělá inteligence a lidé mají různé kvality a schopnosti. Je důležité spravovat rizika spojená s umělou inteligencí a mnoho zemí se zaměřuje na její regulaci. Je důležité si uvědomit, že umělá inteligence by měla doplňovat tu lidskou, nikoli ji nahrazovat.

ChatGPT-4: Širší využívání umělé inteligence může mít dopady na lidskou inteligenci a způsob, jakým ji lidé využívají. Je možné, že pokud se lidé budou příliš silně spoléhat na umělou inteligenci pro řešení problémů a plnění úkolů, mohou ztratit některé schopnosti a dovednosti, které by jinak rozvíjeli.

Avšak místo degradace lidské inteligence může být účinek spíše přesunem lidského zaměření na jiné oblasti a dovednosti. Umělá inteligence může převzít rutinní a opakující se úkoly, čímž uvolní lidský čas a energii pro aktivity, které vyžadují tvořivost, empatii, sociální dovednosti, kritické myšlení a jiné lidské schopnosti, které umělá inteligence zatím plně nenahradila.
Proto je důležité podporovat celoživotní vzdělávání a adaptabilitu, aby se lidé mohli přizpůsobit novým technologiím a rozvíjet relevantní dovednosti. Učit lidi, jak účinně spolupracovat s umělou inteligencí a využívat ji jako nástroj pro rozšíření jejich schopností, nikoli jako náhradu za lidskou inteligenci. Podporovat kritické myšlení a etické uvědomění při použití umělé inteligence, aby se lidé naučili, kdy spoléhat na umělou inteligenci a kdy dát přednost lidskému úsudku a zkušenostem. Zdůraznit důležitost mezilidských vztahů, emocionální inteligence a tvořivosti, které jsou klíčovými aspekty lidského života a zůstávají nedostatečně zastoupeny v oblasti umělé inteligence.

Pokud se bude společnost zaměřovat na tyto oblasti a účinně integrovat umělou inteligenci, je pravděpodobné, že místo degradace lidské inteligence se lidské schopnosti a dovednosti budou nadále rozvíjet a přizpůsobovat se novým technologiím.

Jak ovlivní rozvoj umělé inteligence úlohu Mensy v pěstování lidské inteligence pro dobro lidstva?

Bing precizní: Omlouvám se, ale nemohu najít žádné konkrétní informace o tom, jak by rozvoj umělé inteligence mohl ovlivnit úlohu Mensy v pěstování lidské inteligence pro dobro lidstva. Umělá inteligence má mnoho potenciálních využití ve prospěch lidstva a je důležité ji spravovat a směřovat k „humánnosti“ a společnému dobru.

ChatGPT-3.5: Vzhledem k tomu, že umělá inteligence může nahradit mnoho úkolů, které dříve vyžadovaly lidskou inteligenci, může se zdát, že role Mensy v pěstování lidské inteligence by mohla být ohrožena. Nicméně, i když umělá inteligence může být použita k řešení určitých problémů, stále existuje mnoho úkolů, které vyžadují lidskou inteligenci, jako například řešení etických otázek, rozhodování v nejasných situacích, nebo využívání kreativity k vytváření nových řešení.

Bing vybalancovaný: Mensa se zaměřuje na identifikaci a podporu lidské inteligence pro dobro lidstva, a to bez ohledu na to, jak se technologie vyvíjejí. Rozvoj umělé inteligence může dokonce pomoci Mense v identifikaci a podpoře lidské inteligence, protože umělá inteligence může pomoci lidem v řešení složitých problémů, což může vést k rozvoji lidské inteligence.

Bing kreativní: Mensa může být platformou pro diskusi a vzdělávání o umělé inteligenci a jejím dopadu na lidskou společnost. Může přispět k šíření informací a osvětě o možnostech, výhodách, rizicích a etických otázkách spojených s umělou inteligencí. Může také podporovat kritické myšlení a zdravý skepticismus vůči umělé inteligenci a jejím tvrzením.

Rozvoj umělé inteligence ovlivní úlohu Mensy tím, že ji postaví před nové výzvy i příležitosti. Mensa by se mohla stát aktivním hráčem ve světě umělé inteligence, ale také zachovat svou identitu jako organizace zaměřené na lidskou inteligenci.

A co myslíte vy? Kam se umělá inteligence v nejbližší době posune a jak nás ovlivní?

Odkazy na web:

ChatGPT: chat.openai.com
GPT-4: openai.com/product/gpt-4
DeepL: www.deepl.com
DALL-E 2: openai.com/product/dall-e-2
Nový Bing: www.bing.com/new
GPT-3 na Wikipedii: cs.wikipedia.org/wiki/GPT-3

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

V tomto díle jsem měl to potěšení popovídat si s Martinem Cooperem, americkým inženýrem, vynálezcem, podnikatelem a technologickým vizionářem, známým jako „otec mobilního telefonu“. Cooper, který všechny žádá, aby mu říkali jednoduše Marty, se narodil v Chicagu v prosinci 1928, patentoval si rádiem řízené semafory, vynalezl ruční policejní vysílačky, předpověděl trend rozšiřování rádiového spektra, známý pod jeho jménem jako Cooperův zákon, vynalezl ruční osobní mobilní telefon a dodnes inovuje komunikační technologie.

---

Marty zahájil náš videohovor ze svého iPhonu a jedna z jeho prvních otázek byla, jak se nám daří v České republice a zda jsme nervózní z toho, co dělají Rusové na Ukrajině. Sám to pak komentoval následovně: „My máme velké štěstí, že jsme od toho konfliktu tak daleko. Ve skutečnosti se ale týká všech lidí na celém světě, nejen v Evropě. Je to prostě škoda. Dvě věci, které by podle mě v dnešním světě neměly existovat, jsou válka a chudoba. Ani pro jedno neexistuje omluva. Když jste inženýr jako já, smyslem vaší existence je efektivita a to, aby věci fungovaly lépe. Válka je přesný opak, lidem život zhoršuje, ne zlepšuje. Ani pro chudobu není omluva. Ve světě všeho vyrábíme dost. Jsme dostatečně efektivní. Nikdo by neměl mít hlad.“

Marty, vy jste známý především díky vynálezu mobilního telefonu. Co si myslíte o dnešních mobilech?

Myslím, že největším přínosem mobilního telefonu je možnost spolupráce. Lepší spoluprací vyřešíme všechny problémy světa. Věřím také, že všechny sociální sítě jednou dospějí a stanou se prostředkem spolupráce, a to bude velmi užitečné. Dnes jsou zatím spíše na hraní než produktivitu.

Mobilní telefon jste vynalezl, když jste pracoval pro Motorolu. Souviselo nějak vaše rozhodnutí nastoupit k této společnosti s tím, že Motorola byla založena ve stejném roce, kdy jste se narodil?

V té době jsem to vlastně nevěděl, ale nástup k Motorole byl jedním z mých nejšťastnějších rozhodnutí. Nejsem totiž náturou korporátní člověk, ale Motorola mě 29 let tolerovala a chovala se ke mně mimořádně dobře, přestože jsem korporátní styl vlastně nikdy nepřijal. Nevěřím ve strukturu. Být neorganizovaný je pro mě základem kreativity. Pokud je někdo příliš organizovaný, nikdy nepřijde s novým nápadem.

Zakladatel společnosti Motorola byl skutečný podnikatel. Jeho prvním produktem bylo topení do automobilu. Nejprve bylo úspěšné, pak ale ta topení začala vybuchovat. Tím tento podnik skončil. Jeho dalším produktem bylo autorádio. Vyprávěl, jak šel za bankéřem, aby získal nějaké peníze. Bankéř mu řekl: „Tak mi to dejte do auta, ať vidím, jestli to funguje.“, ale když do auta vrtali díru, začalo hořet. Jeho filozofií bylo nebát se neúspěchu a jít s kůží na trh. Myslím, že jsem to po celou dobu své kariéry ve společnosti Motorola praktikoval. Mé snahy nebyly vždy úspěšné, ale uspělo jich celkem dost.

Co vás tedy přimělo nastoupit k Motorole?

Když jsem v roce 1953 odešel od námořnictva, začal jsem pracovat pro společnost Teletype. Vyráběli mechanické tiskárny, kterým se říkalo „teleprinter“. Nebyla v nich žádná elektronika, jen jeden elektrický motor a ta nejdůmyslnější mechanika, jakou si vůbec dokážete představit. Ale očekávali, že elektronika jednou nějak převládne, a tak mě najali do svého výzkumného oddělení. Po nějaké době mi však bylo jasné, že to není prostředí pro mě. Představte si, že sedíte v místnosti se stovkou dalších inženýrů. Měli tam zvonek, který zazvonil, když byl čas na přestávku, měli zvonek na oběd a zvonek na odchod domů. A když zazvonil, všichni se zvedli a šli.

Pak mě oslovila Motorola. Během pohovoru mi dali za úkol vyřešit nějaké technické problémy. A pak mě přijali do svého výzkumného oddělení. Tam jsem narazil na úplně jiný způsob, jak odcházet domů. Padla měli v pět hodin. Někdo ale třeba deset minut před pátou začal o něčem diskutovat a skončili jsme, až když diskuse dospěla k nějakému závěru. I kdyby to trvalo dvě hodiny. Lidé tam byli nadšení. Bavilo je to, co dělali.

Podílel jste se někdy také na dodávkách zařízení Motoroly pro vesmírný program NASA?

Vůbec ne. Celou svou kariéru jsem strávil v oblasti komunikace. Vyrobil jsem telefon, který fungoval na venkově. Konstruoval jsem bezdrátové ovládání semaforů a podobné věci. V jeden moment mě přeřadili k práci na první mobilní telefonní službě s názvem IMTS, která měla ve Spojených státech obrovský úspěch. Druhou důležitou věcí, na které jsem pracoval, byl rádiový pager, který sice existuje dodnes, ale mobilní telefony ho v podstatě zcela vytlačily. Nakonec jsem založil novou divizi, kde jsem pracoval na mobilních telefonech.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vaším cílem u kapesního mobilního telefonu bylo osvobodit lidi od toho, aby museli být připoutáni k autu nebo domácnosti. Byl to váš osobní nápad, nebo jste prostě dostal za úkol vymyslet technologii, která by to umožnila?

Nikdo mi to nikdy neuložil. Mou skutečnou inspirací byl komiks Dick Tracy. Tracy byl detektiv a měl náramkový telefon, kterým mohl mluvit se všemi ostatními policisty. Naším cílem proto bylo mít na zápěstí obousměrnou vysílačku. A když se to podařilo, přišel Dick Tracy s obousměrným videotelefonem. Ten koncept svobody vycházel hlavně z firem, které potřebovaly řídit své mobilní zdroje, zejména lidi.

Tehdy Bell System, který byl podle všech měřítek (tržeb, zisků i počtu lidí) největší společností na světě, oznámil, že jeho lidé vynalezli celulární koncept mobilní sítě. To se ale stalo už v roce 1947 a nyní, v roce 1969, se konečně chystali k realizaci, což vám dává představu o tom, jak pomalý Bell System byl. Jejich představa svobody spočívala v tom, že mobilní telefony montovali do aut, což nám připadalo směšné. Lidé tráví v autě možná 5 % svého času. Jejich druhou zásadou byl monopol. Měli velký vliv u Federální komise pro komunikaci (FCC), takže hrozilo, že by mohli vyhrát a stát se jediným poskytovatelem.

Samozřejmě by nás tím vyřadili z provozu. Motorola se proto pustila s Bell System do boje. V roce 1972 se FCC chystala rozhodnout. Měli jsme strach, že rozhodnou špatně, a tak se naše vedení rozhodlo pro velkou veřejnou demonstraci obousměrného rádia. Řekl jsem jim, že demonstrací obousměrné vysílačky podle mne nikoho nezaujmeme. Ale věřil jsem, že bychom mohli sestrojit mobilní telefon, který by lidé mohli nosit s sebou. Oni na to: „Za čtyři měsíce už máme naplánovanou demonstraci v New Yorku. Pokud se vám ale podaří postavit mobilní telefon do čtyř měsíců, podpoříme vás a můžete mít k dispozici veškeré zdroje společnosti, které budete chtít.“ A tak se stalo. A to byl začátek.

Předvedení kapesního telefonu se nám podařilo 3. dubna 1973. Dalších deset let bojů mezi Motorolou a Bell System pak trvalo, než se FCC konečně rozhodla, že umožní vytvořit konkurenční prostředí a že o hodnotě této technologie rozhodne trh, nikoli monopol.

Dočetl jsem se, že komerční verze byla uvedena na trh v roce 1983. Pak jste odešel od Motoroly a založil vlastní společnost?

V roce 1983 jsem založil svou první společnost a v roce 1984 jsem opustil Motorolu, právě v době, kdy se mobilní telefon dostal na veřejnost. Pak jsme s manželkou založili ještě několik firem. V jedné z nich jsme dávali mobilní telefony do taxíků a limuzín. Tento byznys samozřejmě netrval dlouho, ale měli jsme několik dalších podniků, které byly úspěšnější.

V roce 1992 jsme s několika kolegy založili firmu ArrayCom a vytvořili mobilní technologii, jež se teprve nyní začíná prosazovat. Jsme daleko před zbytkem odvětví. Pro milimetrové vlny, 5G, se používají takzvané chytré antény. A přesně to byl náš koncept v roce 1992.

V rozhovoru pro BBC v roce 2013 jste zmínil, že průmysl se při inovacích ubírá špatným směrem a zaměřuje se spíše na novinky, než aby dořešil základy. Zaznamenal jste od té doby nějakou změnu správným směrem?

Považuji za výsměch, jak operátoři kladou důraz na budoucí byznys. Myslí si, že jejich budoucností je internet věcí. A proč si to myslí? Na světě je jen 8 miliard lidí a růst populace se zpomaluje. Ale počet věcí není nijak omezen. Proto jsou z internetu věcí všichni nadšení, zatímco práci na internetu lidí ještě nedokončili.

Já říkám, že smyslem technologií je zlepšit lidem život. Nedává smysl začínat s technologií jen pro technologii samotnou. Musíte vědět, jak zlepší společnost.

Dnes se například nemůžete vzdělávat, aniž byste měl plnohodnotný přístup k internetu. Pokud potřebujete nějakou informaci, hned si ji vyhledáte. Pokud chcete spolupracovat, můžete začít okamžitě. Ale náš vzdělávací systém je zastaralý. Přednášky jsou naprosto nejhorší způsob komunikace s lidmi.

Jsem přesvědčen, že svoje vzdělání by si měl každý člověk formovat sám. Naučte ho, jak používat nástroje. Naučte ho, jak se dostat ke všem informacím světa, dejte mu návod. To by měli dělat učitelé.

Myslíte si, že třeba Muskův StarLink jde lepším směrem, když přináší připojení do míst, kde dosud nebylo žádné pokrytí?

Rozhodně ne. Hlavním důvodem je, že satelity nefungují uvnitř budovy nebo lesa. Neposkytují tedy příliš dobrou osobní komunikaci. Druhý důvod vidím v tom, že jsou příliš nákladné. Elon Musk si za používání jednoho ze svých satelitních přijímačů účtuje 110 amerických dolarů měsíčně. Pro lidi na venkově by ale připojení nemělo stát více než 5 dolarů měsíčně.

V každé demokratické zemi musí být vzdělání pro každého. Někteří lidé budou chytřejší než jiní, ale každý by měl mít možnost získat vzdělání. Každá mobilní buňka musí mít nějaký přístup k internetu, to ano. Pro tento účel se drahé technologie, jako je satelit, optické vlákno nebo kabel, hodí. Ale poslední míle vzdělávání vyžaduje levnou komunikaci.

Kam se podle vás bude mobilní komunikace ubírat v příštích desetiletích?

Vidím, že telefon se bude vyvíjet dvěma směry. Jedním z nich je jeho personalizace podle způsobu použití. Mezi nejvýznamnější způsoby použití patří vzdělávání, ale dalším je zdravotnictví. Proč si na tělo nedat senzory přizpůsobené naší genetické výbavě? Pokud máte sklony k srdečnímu selhání, můžete mít senzor, který bude neustále monitorovat vaše srdce. Když budeme mít na těle senzory, které blížící se selhání odhalí dříve, než k němu dojde, máme šanci se zbavit spousty nemocí.

Můj mobilní telefon je kus plastu a kovu. Je plochý, kdežto moje tělo je zakřivené. Musím ho držet ve velmi nepohodlné poloze. Jako telefon tedy nedává žádný smysl. Myslím, že telefon budoucnosti bude zařízení umístěné blízko ucha. Bude zabudovaný pod kůží a napájený energií našeho těla.

Všechny funkce telefonu bychom měli optimalizovat. A jediný způsob, jak toho dlouhodobě dosáhnout, je mít v něm umělou inteligenci, která se podívá na vaše zvyky, přání a potřeby a vytvoří nebo vybere takové aplikace, které vám budou vyhovovat a zlepší váš život. Mohla by projít všechny ty 4 miliony aplikací a najít tu správnou, abyste to nemusel dělat vy. Lidé by se neměli nástrojům přizpůsobovat. Měli by ty nástroje používat a nástroje by jim měly zlepšovat život.

Když se podíváte do trochu vzdálenější budoucnosti, myslíte si, že se třeba za dalších 200 let naučíme používat technologie, které máme v těle, a komunikovat po celém světě zcela bez přidaných zařízení?

Dříve nebo později se to může stát. Ale nejsem si jistý, zda vývoj skutečně půjde tímto směrem. Už dnes mobilní telefon umí věci, které my neumíme. Jeho mikrofon slyší zvuky, které my neslyšíme. Fotoaparát vidí mnohem širší frekvenční rozsah a ve vyšším rozlišení než naše oči. Váš mobilní telefon může postupně přebrat všechny vaše funkce. Jednoho dne přijde na to, že „možná nepotřebuji HOnzu, protože jako jedinec sám o sobě jsem mnohem schopnější než jakýkoli člověk“. Jsme teprve na začátku.

Měl jste někdy obavy, že budou vaše vynálezy použity špatným způsobem, nebo jste byl vždy optimista a věřil, že se lidstvo ze svých chyb poučí?

Jsem optimista. Vnímám ale i všechny ty současné způsoby používání mobilních telefonů, které nejsou ve veřejném zájmu. Zločinci dnes pomocí mobilních telefonů řídí svou trestnou činnost. Lidé přecházejí ulici za provozu a dívají se přitom do mobilu. V restauraci dřív lidé seděli u stolu a komunikovali mezi sebou. Teď tam všichni sedí a dívají se do svých telefonů.
Když ale máte něco nového, vyžaduje to opravdu velkou kulturní změnu. Mám neutuchající víru v lidi a lidskost. Myslím, že se lidé tyto nástroje nakonec naučí používat a že přinesou více dobrého než zlého. Ale než se to stane, to bude trvat nejméně jednu nebo dvě generace.

Jedním z velkých problémů dneška jsou hrozby pro bezpečnost a soukromí. Žádá se po nás dvoufaktorová autentizace, třífaktorová autentizace, tisíce hesel. Vidím, jak je pro starší lidi opravdu obtížné to zvládnout. Máte nějaký nápad, jak tento problém vyřešit?

Nejde jen o starší lidi. Jednoduchost prospěje každému. Uživatelské rozhraní je zásadním prvkem inženýrství, ale to zatím moc inženýry neučíme. Máme nový koncept, kterému se říká design zaměřený na člověka. Tím by mělo všechno začínat. Vše, co děláme, by mělo vycházet z člověka a z toho, jak bude na naše výtvory reagovat.

Mám jednu posedlost. Zdráhám se používat jakékoli technické zařízení, dokud nepochopím, jak funguje. Máte to podobně?

Musím říct, že jsme oba v tomto ohledu neefektivní. Plýtváme časem. Neměli bychom tomu potřebovat rozumět. To jsem si silně uvědomil, když jsem se snažil pochopit dvě věci, které jsem nepochopil. Jednou z nich je kvantová mechanika a druhou blockchain. Oběma jsem věnoval opravdu hodně úsilí a musím se přiznat, že jsem to vzdal.

Co se týče zábavy, máte pravdu. Baví mě rozebírat a sestavovat různé věci. Ale třeba na svůj dům jsem si konečně najal údržbáře. Celý život jsem si doma všechno opravoval sám, ale loni jsem si začal uvědomovat, že ztrácím obrovské množství času blbnutím s věcmi, u kterých se už nic nového nenaučím.

Co si myslíte o lidské inteligenci a o Mense?

Do Mensy jsem vstoupil ještě v době, kdy mi to mnohem více myslelo. Muselo to být někdy kolem třicítky, tedy před více než šedesáti lety. Tehdy jsme museli test udělat doma a poslat ho poštou. To bylo dávno před existencí internetu, mobilního telefonu nebo něčeho podobného. Test se mnou dělala i moje žena. Když jí přišly výsledky, které uváděly IQ 150, bála se, že nebudu rád, když bude chytřejší než já. V tom se samozřejmě mýlila, ve skutečnosti bych byl moc rád. Ale o dva dny později přišel můj výsledek a ten byl 152 bodů, což ji uspokojilo.

Od svého členství v Mense jsem si hodně sliboval, ale vždycky mě rozptylovaly jiné věci, kvůli kterým mi na aktivní zapojení do mensovních aktivit nezbýval čas. Jsem ale velmi hrdý na to, že jsem členem, a to nejen proto, že moje IQ náhodou dosáhlo správného čísla, ale protože si nesmírně vážím věcí, kterými Mensa pomáhá společnosti. A trochu se stydím, že jsem se na tom nepodílel.

Každý by měl využít svůj talent k tomu, aby učinil svět lepším. Proto jsem tak zapálený do vzdělání. Myslím si, že když vzdělaná populace nedovolí, aby existovala chudoba, a zabrání válkám, zefektivní to naši společnost a přinese to zlepšení všem lidem.

Marty, brzy vám bude 94 let a nezdá se, že byste měl méně práce než před desítkami let. Jaký je váš osobní recept na dlouhověkost?

Cvičení. Musíte dělat tři věci. Musíte cvičit svou mysl, své tělo a schopnost komunikovat s ostatními lidmi. A asi nejdůležitější je ta poslední, věřte tomu nebo ne.

To je vědecky podložené, nejen můj názor. V Itálii provedli studii, v níž našli oblast obklopenou horami. Lidé odtamtud příliš necestovali, ale jejich průměrná délka života byla o 12 let delší než u lidí ve zbytku Itálie. Tak tam poslali skupinu vědců, aby to prozkoumali. Zjistili, že tito lidé měli tendenci být obézní a pili hodně vína. Jedinou charakteristikou, kterou se odlišovali, byly jejich velmi silné rodinné a sociální vazby v rámci komunity.

Tyto tři věci byly tedy v mém životě klíčové. Ještě v osmdesáti letech jsem běhal, lyžovat jsem přestal až v osmdesáti osmi. Stále třikrát týdně cvičím s činkami a chodím na procházky. A moc si cením setkávání s lidmi, kteří mi kladou těžké otázky a jsou dostatečně trpěliví, aby si vyslechli mé odpovědi. Takže to je můj recept.

Odkazy na web:
Wikipedia: mensa.click/vw
Britannica: mensa.click/vx
Dyna LLC: mensa.click/vy
InfoWorld 2000: mensa.click/vz
BBC 2013: mensa.click/w1
IEEE 2015: mensa.click/w2
National Academy of Engineering 2021: mensa.click/w3
Article at inSmart from 2021: mensa.click/w4
TEDx Talk DelMar 2010: mensa.click/w5
TEDx Talk San Diego 2011: mensa.click/w6
TEDx Talk Hasselt University 2013: mensa.click/w7

Martino, v životopise uvádíš, že jsi vystudovala Obchodní akademii. Chci se proto zeptat, v jakém roce jsi ji dokončila, a jestli jsi po škole pracovala alespoň nějakou dobu v původním oboru.

Dokončila jsem ji v roce 1994, což je opravdu poměrně dávno. Po škole jsem určitou dobu pracovala v oboru – bylo to způsobeno tím, že mi ve škole nešlo účetnictví a chtěla jsem si dokázat, že ho v praxi zvládnu. Nikdy mě ale tato práce nebavila a neuspokojovala. Nemám vztah k číslům a k penězům. Prostě účetní, která poslouchá Metallicu a nosí kroužky v nose, není tou pravou ozdobou, naopak mezi kolegyněmi dost ční. Pak jsem se raději stala kancelářskou silou v jiných oborech, ale ani tam jsem se svou živostí, upřímností a zájmy rozhodně nezapadala.

Kdy jsi přišla na myšlenku, že se chceš profesionálně věnovat literatuře?

Řekla bych, že na tu myšlenku jsem nepřišla vlastně nikdy. Dostala jsem se k tomu postupně, životním vývojem a sbíráním zkušeností. Nicméně už ve třetí třídě jsem prohlásila, že se chci stát spisovatelkou. Mí drazí spolužáci, z velké části dětičky z prominentních rodin (hovořím o době před rokem 1989), se tomu samozřejmě smáli. Přiznám se, že základní škola a sídliště Řepy jsou velkým mementem mého života a snažím se této lokalitě i vzpomínkám vyhýbat.

Máš nějaké rodinné předpoklady k umění? Věnoval se někdo z rodiny, alespoň amatérsky, umělecké činnosti?

Nemáme v rodině vyloženě spisovatele, herce nebo malíře. I když moje prababička napsala rukopisnou básnickou sbírku „Kterých se to týká“, která se nám v pozůstalosti zachovala. Ona tehdy reagovala na skutečnost, že se její láska nevrátila z bojišť první světové války. Můj prastrýc Karel Bittner byl pak archivářem a věnoval se vojenskému letectví a podílel se i na knihách z tohoto oboru. Moje sestra se věnovala určitou dobu klasickému zpěvu. Kdyby před pár lety nepřející lidé nenechali zavřít soukromou konzervatoř, mohla z ní vyrůst profesionální zpěvačka.

Vím, že máš vzdělání v oboru mediální komunikace a pedagogika volného času. Chci se proto zeptat, jestli jsi také navštěvovala nějaké kurzy zaměřené na tvůrčí literární práci a co si o takových kurzech myslíš. Dá se psaní naučit jako kterékoli jiné řemeslo?

Absolvovala jsem žurnalistický kurz, kurzy PR a mediální výchovy, ale že bych vyloženě chodila na tvůrčí psaní, to ne, tudíž jsem v tomto směru teorií nepolíbená. Ostatně psát jsem také začala spontánně, čili u mě se jedná o živelnou aktivitu. Základní pravidla při práci s textem znám a snažím se je dodržovat. Podle mého názoru se novinářské řemeslo naučit lze, ovšem na to ostatní je potřeba něco navíc – mít fantazii, nápady a pak hlavně schopnost vše zpracovat tak, aby to bylo čtivé. Jinak bychom se ale měli vzdělávat celý život a nezáleží na oboru činnosti.

Jeví se ti jako výhoda, že nejsi na psaní závislá, nebo bereš fakt, že musíš dělat i jinou práci, spíš jako omezení ve vlastní tvorbě?

Zcela na rovinu říkám, že bych se chtěla věnovat jenom psaní a besedám, protože jsem tvůrčí typ a nebudu si ve svém věku nalhávat, že by bylo báječné přes den účtovat a po večerech tvořit romány. Existuje však ještě jeden obor, který by mě bavil, a to organizace kulturních akcí. Bohužel sama jsem se léty praxe přesvědčila, že v našem prostředí se jedná opět spíše o nevýdělečnou aktivitu.

V badatelské práci jsi se zaměřila na osobnosti 19. století. Čím je právě tato doba pro tebe zajímavá?

Ta doba mi přijde nesmírně zajímavá z mnoha důvodů, i když pro spoustu lidí je zachování českého jazyka otázkou dost kontroverzní – pokud bychom mluvili německy, jsme okamžitě dnes „světovější“. Právě třeba v literatuře by pak autor dokázal oslovit mnohem širší jazykový trh. Přesto mám devatenácté století ráda, protože ti lidé něčemu věřili, něco se snažili změnit a vybudovat. Přijde mi to jako krásná protiváha současnosti, která je spíše destruktivní a velmi sobecká.

Máš nějaké vzory mezi autory? Je pro tebe nějaký spisovatel/spisovatelka takovou inspirací, že bys chtěla umět psát jako on/ona?

Chtěla bych umět psát romány jako Vladimír Páral. Vždycky jsem si přála se s ním setkat, ale to už se asi nepovede. Navíc bych ani neměla odvahu mu stisknout ruku. Ale jeho styl obdivuji. Pak mám moc ráda Viktora Dyka, kterému literární kritici vyčítali strohost. Nešel do psychologie postav, on jenom naznačoval. Dyk jednoduše nezapadal do škatulek, byl jiný. A já mám jinakost ráda.

Získala jsi různé ceny v literárních soutěžích. Myslíš si, že se dá vůbec umělecké dílo objektivně zhodnotit? A co si v této souvislosti myslíš o kritice?

Mně soutěže pomohly v tom, že jsem se mohla setkávat s lidmi, kteří píšou. Tím pro mě splnily důležitou úlohu. Ovšem jestli se dá umělecké dílo zhodnotit, nevím. Samozřejmě jsou jisté znaky, které by mělo mít, ale ostatní záleží na subjektivním vkusu hodnotitele. Navíc vysoce umělecká literatura se často nesetkává se zájmem čtenářů. I v devatenáctém století se velké oblibě těšila spíše zábavná literatura typu rytířských románů nebo románů stylově zapadajících do červené knihovny. V dnešní době hraje také větší roli finanční stránka věci.

Na otázku kritiky nedokážu odpovědět, protože jsem žádnou kritiku od kritika, která by byla pro mě poučná, prostě nedostala. A pokud někdo hodnotí přes mou knihu mou osobnost, aniž by mě znal, tak to pro mě žádná kritika není.

Máš nějaké autorské sny, o kterých víš, že by sis je chtěla určitě splnit, abys mohla být spokojená sama se sebou?

Přála bych si umět napsat něco tak silného, jako je Dykův Krysař.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů do další práce.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Pro tento díl seriálu si se mnou povídal Mirko Navara, teoretický matematik a profesor na ČVUT, který skromně nepovažuje stopu, kterou za sebou zanechal, za významnou, přestože je autorem nebo spoluautorem minimálně 268 publikací, z nichž 155 je známých i na mezinárodnímu webu ResearchGate. Jeho specializací jsou numerické metody, fuzzy logika, strojové vnímání a statistika.

Dobrý podvečer, díky, že jste si na mě udělal čas. Možná je to tím, že jsem pár let pobyl na ČVUT, ale v kruzích mých přátel jste rozhodně stopu zanechal. V Mense ale minimálně vaše příjmení už taky párkrát zaznělo. Jaký máte k Mense vztah vy osobně?

Já se podílel i na nějakých aktivitách ohledně Mensa gymnázia, snahách o jeho záchranu a tak podobně. Někteří znají mého staršího syna, a vlastně i toho druhého. Já sám jsem vstoupil do Mensy v poměrně pokročilém věku asi 35 let, v testu už jsem měl „seniorský bonus“. Po několika letech jsem se na to začal cítit starý a členství jsem ukončil. Teď už se zase starý necítím, takže ho možná někdy obnovím…

Vaše jméno včetně titulů zabírá celých 30 znaků, z nichž 18 jsou tituly. V e-mailu jsem vás schválně oslovoval „Pane Navaro“, protože si Mirka Navary jako jedinečné osobnosti vážím mnohem více než titulů, které má dnes kdekdo. Jak to vnímáte vy? Jste zvyklý spíš na oslovení „pane profesore“ striktně podle etikety? Co vám je bližší?

S tou délkou máte pravdu, do všelijakých formulářů se to ani nedá vyplnit. My se pohybujeme na pomezí německé kultury a jiné. Ta německá si na tom strašně zakládá. Například rakouští kolegové jsou povinni tituly používat. Tady to takhle vážně nebereme a já to taky tak neberu. Zvyklý jsem na všechno možné. Když mě tak titulují studenti ve škole, působí to divně, ale nijak to neřeším. Pak třeba jezdíme na akce hnutí Brontosaurus, pomáhat tam přírodě. Tam si samozřejmě všichni tykají. Pak takový student skončí semestr, odjede na prázdniny, a koho tam nepotká… Takže my si za vzor klademe spíše tu anglosaskou kulturou, která na to nehledí vůbec, protože je důležité, kdo co umí, a ne jakým titulem se ohání.

Na webu se vaše jméno kromě odborných stránek objevuje i v souvislosti s běháním, na tričku máte nápis, že jezdíte do práce na kole. Sportujete hodně aktivně?

Já se vždycky snažil sportovně žít, ne nutně aktivně sportovat. Registrovaným sportovcem jsem byl jenom příležitostně, ale po padesátce jsem si řekl, že kondice, kterou mám, není samozřejmostí, a že pro to mám něco udělat. Takže jsem kromě ježdění do práce na kole taky začal běhat. Postupně jsem to natahoval na delší tratě, takže i ten maraton jsem si několikrát zaběhl. Teď už ho asi nepoběžím. Ale půlmaraton jsem ještě stihl před covidem a nemusel by být poslední. Takže aktivní ještě jsem, i když se tomu teď věnuji podstatně míň, protože rodina potřebuje, abych měl síly na děti, a ne se tři dny zotavoval z běhání.

Když běžíte nebo jedete na kole, přemýšlíte o něčem pracovním, nebo spíš vypnete?

To je různé. Záleží na tom, co mě zrovna drží. Nemám to nijak zásadní. Ale nejezdím se sluchátky na uších. Za prvé by to bylo nebezpečné a za druhé nemám nic, co bych až tolik chtěl slyšet.

Když jsem hledal vaše jméno na internetu, tak mi hned na druhém místě vyskočily vaše komentáře na webu Seznam.cz. Všiml jsem si, že jste tam se snažil uvádět věci na pravou míru. Není to zrovna na tomto webu trošku sisyfovská práce?

To dělám zřídka. Myslel jsem, že to nikdo nečte. Takže se divím, že jste si toho všiml. Jedině když něco uvidím mezi prvními a mám k tomu co zásadního říci. V jedné z těch diskusí jsem těžce narazil na nepochopení, jindy jsem třeba pomohl. Prostě si říkám, když k tématu můžu říct něco, co druzí neřeknou, tak to tam dám, ale nějak moc se tomu nevěnuji.

Tu sisyfovskou práci jsem zmínil schválně, všiml jsem si totiž, že jste se angažoval i v klubu Sisyfos. Jste tam stále nějak aktivní?

Tam jsem vstupoval hlavně ve starých dobách. Asi před deseti lety ten klub prodělal velkou změnu. Neříkám, že k lepšímu nebo k horšímu, prostě je něčím jiným. Předtím vypadal jako neperspektivní klub staříků, kteří nadávají na to, co vidí kolem sebe, a nedařilo se jim moc oslovit někoho mladšího. Já byl tehdy ten mladší. Pak to ale vzali do ruky lidé, kterým je teď asi tak pětatřicet, a dali tomu novou podobu. Už to není takové komorní, kde se všichni znají. Na druhé straně zaplní přednáškovou místnost a seženou tam velmi zajímavé řečníky. Prostě tomu dali druhý život.

Dala by se činnost klubu Sisyfos popsat jako osvěta kritického myšlení?

Dalo by se to tak říci, nemíří sice jen na takovéhle cíle, ale tu osvětu šíří. Jejich přednášky jsou kvalitní, volí tam velmi dobré lidi a je to zajímavé. Dřív to byl víc diskusní klub. Dnes to jsou opravdu přednášky. A mají seznam exkluzivních hostů. Skoro všechno bych to chtěl slyšet.

To zní jako něco, co stojí za povšimnutí. Když se vrátím k vašemu oboru, tak jako student jsem si vás spojoval hlavně s matematikou a numerickými metodami. Vaše zaměření je ale mnohem širší, včetně fuzzy logiky, kvantové logiky nebo strojového vnímání. Kde je vaše srdce, co vás nejvíc zajímá?

Jako člověk mám vztah spíše k vědění obecně. Těžištěm mé práce jsou ty kvantové logiky a fuzzy logika. To je to, co dělám odborně a kde se cítím doma a na svém písečku. Žádný obor bádání není mou „srdeční záležitostí“, ale ve výuce takový mám. Je jím statistika. Nejdřív mi byla vnucena, ale našel jsem si k ní cestu a myslím, že každý z ní má něco znát na úrovni odpovídající jeho vzdělání. Má aspoň pochopit, jak rozumět výsledkům, co nám statistika říká, a co říci nemůže. Přinejmenším proto, aby se nedivil, když zažije už podruhé stoletou vodu.

Matematik, zejména potom na technice, má tu smůlu, že o tom, o čem bádá, si málo s kým na té škole má co povídat, nanejvýš se svými kolegy a s některými vybranými nejlepšími studenty. V tom, co učí, se už vědecky nevyžívá, to je spíš taková „násobilka“. Zkombinovat to, co učím, s tím, v čem bádám, je celkem těžké a většina lidí to vzdává. Proto jsem rád, když se to překryje.

Podařilo se vám některý výsledek vaší vědecké činnosti vidět prakticky využitý?

To je pro matematika nepříjemná otázka. Teoreticky. Já sice učím numerické metody a pomáhám s aplikacemi, ale to zrovna není něco, k čemu bych významně myšlenkově přispíval. Matematik považuje za aplikaci své věty, že se s ní dokázaly další věty, zatímco se stále pohybuje hluboko v teorii.

Co je vaší nejsilnější motivací v bádání, kromě obecné touhy po vědění?

Doufám, že se ještě se třeba dožiju toho, že některé statistické metody bude možno postavit na kvantovém modelu tak, aby se řeklo podívejte se, takhle se to má počítat a tohle vám má vyjít. Tam se snažím napřít své úsilí. Myslím, že doba uzrála k tomu, že alespoň něco z těch statistických postupů se zformuluje i pro ten obecnější model, aby se to dalo použít. Myslím, že toho bych se ještě mohl dočkat.

Nedávno jsem měl zajímavý rozhovor s kamarády a přišla řeč na pokus, ve kterém nechali neuronovou síť zkoumat fyzikální jevy. Zajímavé bylo, že určila stejný počet stupňů volnosti, ale nadefinovala je úplně jinak. Z toho může vyplývat, že nám známý model fyziky je pouze jeden z mnoha možných a mohli bychom fyzikální zákony postavit na zcela jiných základech. Myslíte, že by něco podobného mohlo nastat i v matematice?

Já vyrostl v době, kdy neuronová síť nic užitečného neřekla, a jsem překvapen, že jsem se dožil změny. Zažil jsem mnoho pokusů, z nichž první začínaly už v šedesátých letech a možná ještě dřív. Už tehdy říkali: „dejte nám ještě desetkrát víc součástek a my už vám to všechno vyřešíme“. A když to říkali čtyřicet let, tak jsem si říkal, že je ten cíl hodně daleko a asi to můžu klidně ignorovat. Ale dožil jsem se toho, že neutronová síť přece jenom opravdu dosáhla takové síly, že už nám říká nové věci. Třeba se sama naučí hrát Go, hraje ho jinak, než se to po staletí učili lidé, a poráží je.

Byl bych ale opatrný s tím, na co hrubou sílu neuronových sítí použijeme. Když ona vyhodnocuje to, co já tady píšu na tabletu, a vyrobí z toho text, který z větší části je to, co jsem chtěl napsat, a zbytek si já opravím, tak to je dobré. Ale že bych jí svěřil řízení jaderné elektrárny, to bych se teda vážně bál, protože jednoho dne by mohla usoudit, že se tady děje něco strašného a udělala by něco neuvěřitelného.

Druhá věc je, že si neuronová síť vymyslela fyziku jinou, než je ta naše. To může být velmi dobrá inspirace. Tu zprávu neznám, ale zní to jako, že z neuronové sítě vylezly informace, které jsou pro člověka nějakým způsobem použitelné, a tedy může tuhle alternativu uchopit, posoudit a může se tím inspirovat. My jsme strašně svázáni světem, ve kterém jsme vyrostli. Jsme hrozně omezováni v tom, co jsme schopni pochopit, některé věci prostě nevidíme, neslyšíme. Máme to zprostředkovaně. Takže to, že by nám umělá inteligence pomohla předefinovat fyziku, bych bral jako možné.

Jestli to samé hrozí matematice? Já myslím, že ne, protože matematika, jak někdo myslím docela příhodně klasifikuje, je věda o neživé přírodě. Objevuje zákony objektivně existující. Jestli jsou to zákony jen našeho světa, to je ještě druhá věc. Bavit se o tom, jestli je náš prostor trojrozměrný, čtyřrozměrný, nebo desetirozměrný, to matematika neřeší. Říká jen, že za předpokladu, že je čtyřrozměrný, pak vám vyjdou tyto důsledky. Jestli to chcete použít, to už je vaše věc. Matematik vám jenom řekne, od kterých předpokladů se dostanete k jakým důsledkům.

Takže nehrozí, že by třeba někdo prohlásil pojďme změnit základní definice a axiomy, na kterých matematika stojí, a bude to celé jinak?

Na okraji jsou nějaké disciplíny, které nepracují jen s přesně definovanými pojmy. Tam se zrovna pohybuji jako učitel. Statistika a numerické metody, to jsou takové popelky v matematice, protože se vymykají té preciznosti. Nějaké experimenty, které tam provedeme, nemusí dopadnout vždycky stejně a nemusí potvrdit naše předpoklady. Zatímco důkaz Pythagorovy věty dáme vždy s jistotou. Jádro matematiky má opravdu jasná pravidla. Ale nepodceňujme lidskou fantazii, protože takových pokusů se děje kolem spousta. Pořád někdo něco napadá a zkouší. Kvantová logika, je jednou z takových větví. Třeba předpokládáte, že všechno si můžete zkoušet pořád dokolečka. Ale spustit volby stokrát po sobě za stejných podmínek, to nejde. Podle toho ty volební předpovědi taky vypadají. Nejen, že je tam statistická chyba, ale ta statistika je postavena na předpokladu, který neplatí. Tahle disciplína zatím snadno kritizuje, proč se to tak dělat nemá, ale poměrně málo pokročila v tom, jak vybudovat alternativu bez těch silných předpokladů, o kterých už víme, že neplatí.

Trošku je to chyba našeho školství, že ukazuje většinou jen jednu cestu. Neučí nás posuzovat alternativy a vybírat si z nich. To mi chybí. Třeba se řekne, že násobení čísel se dělá takhle. A ještě na vysoké škole máme lidi, co dělají s počítači a nevědí, že se to tak nedělá. Že se to dá dělat chytřeji. Ale ne, že by se to nedělalo. Vždy se našlo dost lidí, kteří nevěřili starým pravdám a něco vylepšili. Lidská fantazie je dost velká na to, aby nás zásobila dostatkem alternativních nápadů hodných studia.

Vy trochu působíte i v oblasti zobrazovacích metod v lékařství. Nemají vaše poznatky aspoň tam docela praktické využití?

Tam působím spíš okrajově v Oborové radě pro doktorské studium, kam jsou přizváni odborníci z různých směrů. Já to víc sleduji, protože jsem na pracovišti, kde se dělá zpracování obrazu, nebo obecněji signálu, strojové učení atd. Občas se se mnou radí o dílčích otázkách. Ano, i tohle je jedna z ambic a taková mírnější. Můžeme zlepšit nástroje, které by pomohly doktorům zpracovat tu spoustu obrázků z rentgenu, z CT, magnetické rezonance. Stačí ušetřit kvalifikovanou práci doktora, aby se mohl soustředit na to, v čem je nenahraditelný. To může posunout zdravotnictví kupředu, aniž by to muselo být postavenou na nějakých špičkových myšlenkách.

My totiž máme takový neduh, že spousta chytrých lidí vylepšuje věci, které už mnoho chytrých lidí vylepšilo před nimi. Věci, které už jsou udělány velmi dobře, se snažíme udělat ještě lépe. A na druhé straně je kolem spousta věcí, které jsou zanedbané a snadno by se daly zlepšit, ale nikdo se o to nepokouší. Ti chytří dělají něco jiného, protože na tomhle by kariéru neudělali. A to nás možná trápí víc než to, jestli dostaneme ještě lepší a novější přístroje na tuhle zobrazovací metodu.

Například velké úsilí bylo vloženo do vývoje úsporných zdrojů světla, jako jsou LED. Ale zbývá navrhovat lampy tak, aby nesvítily do nebe, a také je občas vyčistit. Na tom se deklarovaná účinnost ztrácí. Ekologická hnutí zase hledají úspory, ale drobné, místo těch, které jdou snadno, rychle a ve velkém. Např. přesvědčit uživatele klimatizací, že si nemají v létě nastavovat takovou teplotu, že si dovnitř oblékají svetry, aby neonemocněli. Třeba v Indii běžně nastavují 18 stupňů, v USA dokonce 15.

Dalším příkladem je tepelná regulace. Žehlička a trouba, to je řešení přes padesát let staré. Za tu dobu se s tím nic neudělalo, nikdo to nekalibruje. Zkuste si dát do trouby teploměr a porovnat to s tím, na kolik vám topí. Už jsme našli rozdíl i padesát stupňů. To je potom jedno, co napíšete do kuchařky, jestli 180 nebo 200 stupňů, když ve skutečnosti nikdo neví, co tam v té své troubě má, přestože na to má kolečko.

Takových věci potkává člověk v životě hodně a moc mě to mrzí.

Moc děkuju. Máte na závěr něco, co byste rád vzkázal přímo mensanům a čtenářům časopisu Mensa?

Dovolil bych si takové malé poselství. Když má člověk takovéhle vlohy, má výhodu v tom, že pokud si najde správnou práci, tak s poměrně malým úsilím může splnit vše, co se od něj očekává. Na druhé straně ale odejde z práce, zaklapne dveře a vejde do života. A jestli je takový pedant jako já a očekává, že ostatní také odvedli svou práci zodpovědně a kvalitně, tak je taky brzo zklamán. Narazí na to, že spousta věcí je bohužel nedotažených, nepovedených, a že bude muset jednat s lidmi, kteří mu budou vykládat něco, o čem ví, že to tak není.

Máte nějaké doporučení, jak k tomu přistoupit?

To bohužel ne, to je prostě dilema, se kterým celý život válčím, a žádné zázračné řešení na to nemám. Mám v tom jen takový pokrok, za který nemůžu, a sice, že moje nynější žena, mensanka, to za mě vezme, když se vyskytne nějaké choulostivé téma, kde by se někdo mohl třeba urazit, tak já jenom načrtnu, co bych chtěl, a ona to doformuluje. Dělá mi takový interface se světem v záležitostech, kde bych mohl snadno narazit. Tímto jí děkuji, že mě chrání od věcí, které by mě hodně mučily.

Zřejmě se jí to daří, protože jste náš rozhovor začínal s úsměvem. Děkuji za váš čas.

Děkuji za zájem.

Odkazy na web:

Oficiální profil na webu ČVUT: mensa.click/rs
Profil na webu ResearchGate: mensa.click/rt
Publikace v digitální knihovně Asociace pro výpočetní techniku: mensa.click/ru
Profil na webu Prabook: mensa.click/rv
Hnutí Brontosaurus: brontosaurus.cz
Profil závodníka na Behej.com: mensa.click/rw