Dalším naším zastavením byla již plnohodnotná rozhledna v Pogrzebieni. Ta má klasickou jehlanovou ocelovou konstrukci, vyhlídková plošina je ve výši cca 15 m a ve třech ramenech k ní vede několik desítek schodů. Výhledy jsou na vše strany, na zákruty blízko tekoucí Odry a též na Beskydy a Jeseníky (těm se v Polsku říká Sudety). A pro ty, kdo se bojí výšek, jsou zde osazeny také dvě vyhlídky, jedna z nich je velmi vtipně vyrobena z vyřazeného kontejneru.

Třetím navštíveným místem byla vyhlídka v arboretu Moravské brány na okraji Ratiboře. Vyhlídka je také nevysoká – o jeden schod vyšší než již uvedená rozhledna Cimrmanova – a neskýtá výhledy do kraje, ale do krásně upravených exteriérů arboreta ve stylu francouzských zahrad. Vedle arboreta je „skanzen“ s obydlími a jejich vybavením z cca 9. až 10. století. Paní průvodkyně nám vše velmi podrobně popsala, bohužel jsem jí moc nerozuměl (mluvila samozřejmě polsky, a to velmi rychle s mnoha odbornými termíny). Ale základní jsem snad pochopil – žili v nich lidé podobní nám se všemi svými tehdejšími radostmi i starostmi.

Další naší zastávkou byla restaurace, kde jsme si k posilnění dopřáli i některá polská jídla, jako je třeba polévka žurek. Po obědě a po krátkém oddechu nás čekal Ratibořský zámek (nebo hrad, je to otázka výkladu nebo možná překladu). Není to sice rozhledna, ale výhledy z něho jsou také pěkné, jak venkovní, tak i vnitřní. Zámek je velmi pěkně opraven, má bohaté vybavení snad ze všech období jeho existence a je také na vysoké úrovni vybaven moderní audiovizuální technikou. Mimo jiné jsou zde i hromady převážně chladných zbraní a také exponáty připomínající, že Polsko má na rozdíl od nás moře.

Návštěva zámku byla takovou pěknou tečkou za naším celodenním putováním. Rozloučili jsme se s přáteli i s městem Ratiboř a vydali se zpět na cestu ke svým domovům.