V den příjezdu jsme ještě po cestě navštívili Bozkovské jeskyně, kde jsme byli naposled před 30 lety při naší první společné dovolené ještě za svobodna. Po příjezdu do Rokytnice jsme si stihli vyběhnout na horu Stráž se čtyřmi moderními vyhlídkami a nasbírat si před večeří pořádnou dávku borůvek.

Večer byl sice plán využít bowling ve Sporthotelu, ale po celém pracovním týdnu jsme odpadli (ke spánku), jen jsme ještě poklábosili s krajskými kolegy. Další den byl plný exkurzí. Dopoledne jsme navštívili sklárnu a minipivovar v Harrachově a zvládli jsme tam i pěknou příhraniční procházku kolem říčky Milnice. Následoval přesun do Poniklé na perličkové ozdoby, kde jsme si mohli vyrobit i vlastní kousky, což ocenila především naše dcera a už se těší, jak se budou vyjímat na letošním vánočním stromku. Manžel odsud vyjel přes hory doly zpátky do Rokytnice, kam jsme i my zamířili (autem) a malá si tu užila lanový park.

Večer jsem absolvovala už jen já (protože ti dva se fyzicky vyčerpali) přednášku Živá krajina a ochrana ohrožených druhů. Ta byla poutavě vyprávěná Janem Malíkem ze spolku Živá voda a opravdu názorně poučná. Doufám, že jejich model všenápravy krajiny se bude brzy šířit nejen po celé ČR.

V pondělí jsme bohužel museli již domů, věnovat se i dalším členům rodiny. Oželeli jsme tedy bojovku, která musela být v místní krajině super. Ubytování i strava byly také výborné a samozřejmě jsme dostali i spoustu materiálů a dárečků od místní skupiny. Patří jim velký dík za celou organizaci a koordinaci, jež se trochu protáhla a změnila vzhledem k pandemii, ale věřím, že mluvím za většinu, když řeknu, že se vše nakonec povedlo.

Kdo ještě váháte, určitě příště přijeďte, protože čas uteče, ale zážitky zůstávají.

Jakkoli by bylo možné a správné – vzhledem ke zmíněným okolnostem – setkání hodnotit shovívavěji než jiná, uskutečněná v „normálních“ časech, není to potřeba. Organizátoři odvedli vynikající práci, z mého pohledu účastníka vlastně bez chyb. Program byl standardně bohatý, tedy přeplněný, což je trend, který se mi nelíbí, ale nic s ním nenadělám. A tentokrát vlastně času ke komunikaci bylo trošku více než v průměru na předcházejících setkáních. A dokonce se i více hrály hry, jenom mne mrzí, že většinou šlo o hry typu „párty“ a ne o typ „Mensa“. Kde jsou ty časy, kdy nebyl problém uspořádat turnaj v Bangu! A ten je proti moderním deskovým hrám vlastně také spíš párty hra. Naopak mne velmi potěšilo zařazení dvou výborných přednášek (první o podstatě Krkonošského národního parku a další o ochraně přírody v širších souvislostech), při výběru přednášejících měli organizátoři šťastnou ruku.

Pokud bych měl za sebe vypíchnout jednu akci, která se mi moc líbila a ozvláštnila již tak příjemný pobyt v nádherné krajině, tak to byla ochutnávka rumů. I ta byla vlastně náhradní (kvůli změněné lokalitě konání), ovšem paní barmanka předvedla show na takové odborné úrovni a s opravdu nehraným nadšením pro tento obor, že i já, skrblík, jsem účastnický poplatek viděl jako velmi výhodnou osobní investici.

Ostatní části programu se mi také líbily, věřím, že je popíše někdo další.

S přípravou setkání si dali spoustu práce, a jak zaznělo v závěru, byla to zatím jediná místní skupina, která stejné setkání připravovala dvakrát. Setkání bylo zorganizované krásně, plynulo hladce, všichni jsme se ve Sporthotelu Bohemia v Rokytnici nad Jizerou měli výborně, proto za účastníky píšu – velké díky!

Jmenovitě se sluší poděkovat Martě Kubánkové, Bohoušovi Malému, Petru Luhanovi, Janě a Jirkovi Jezberovým, Věrce a Honzovi Ivanovým, Kláře, Nele a Káje Čechovým, Lucce a Viktorovi Jirků, Kristýně a Ireně Matouškovým a Zbyňku Dolanskému.

Všichni jsme zaznamenali přesun místa konání setkání z kopce Žalý na Benecku do Rokytnice, ale asi ne všichni víme, kolik úsilí stálo sehnat náhradní ubytování pro 150 lidí, aby se setkání vůbec mohlo uskutečnit, v čase, kdy do začátku setkání zbývaly přibližně tři týdny a kdy z původního hotelu, který měli organizátoři dlouho předem zamluvený, přestali odpovídat. V rámci víkendu dobrovolníků, který se konal na konci srpna, sedli Marta s Luckou Měchurovou a Jirkou Rakem do auta a objížděli v lokalitě hotely, až dokud nové ubytování nezajistili. Přesvědčilo je přívětivé a rychlé jednání paní majitelky hotelu a o tom, že měli při výběru šťastnou ruku, jsme se již mohli přesvědčit všichni v Rokytnici. Sympatičtí byli i další zaměstnanci hotelu, kteří nám celou dobu vycházeli vstříc, a ještě i s úsměvem. Možná by stálo za to do budoucna uvažovat o tom, že v zařízeních, kde „mají Mensu rádi“ i s jejími specifiky, jako třeba hraní deskovek do 3 ráno, setkání zase za čas zopakujeme.

Výborným tahem byl i přesun místa konání v podstatě „přes kopec“, takže zůstaly dostupné i původně plánované túry a exkurze, které organizátoři rok předem připravili a objednali.

V průběhu setkání jsme vyráželi na organizované i neorganizované procházky do okolí a na kratší i delší výlety, abychom si dostatečně užili krásnou přírodu Krkonoš. Někteří prošli Stezku korunami stromů, Tomáš Blumenstein vedl výlet na Sněžku, komentovanou vycházkou do Labského dolu nás prováděla průvodkyně z KRNAPu slečna Lucka, další účastníci zvolili fotografickou vycházku okruhem ze Zlatého návrší přes Labskou a zpět pod vedením pana fotografa Pavla Musila, který fotí právě i pro KRNAP. Honza Ivanov uspořádal v okolí Horního Maršova procházku lesním panstvím hraběte Aichelburga – navštívili jsme Temný Důl a vápenku. Milovníci horolezení mohli využít ferratu v okolí Semil.

Z exkurzí jsme si vybrali všichni dle přání a libosti – mohli jsme navštívit sklárnu a zkusit si výrobu skla, sledovat výrobu aut v automobilce Kaipan, obdivovat skleněné perly a vánoční ozdoby ve výrobně Rautis v Poniklé, která je vzhledem k zachované tradiční ruční výrobě součástí nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Navštívit jsme mohli Krkonošské muzeum v Jilemnici nebo Bozkovské dolomitové jeskyně.

Měli jsme možnost vyslechnout skvělé přednášky od odborníků z Krkonošského centra environmentálního vzdělávání s přezdívkou „Krtek“ na téma Geomorfo­logický vývoj Krkonoš a Živá krajina a ochrana ohrožených druhů, speciálně zaměřenou na život vlků a na ochranu vodního hospodářství. V Krtkovi probíhaly i ukázky mikroskopování. Speciální, trochu neobvyklou aktivitou byla ochutnávka rumů ve Šnekolendu.

Šifry i trasu bojovky organizační tým precizně otestoval a byly zvolené ve vyhovující náročnosti, takže pro velkou většinu účastníků s radostí zvládnutelné (i když po dobrém obědě se nám na výšlap ke čtyřem rozhlednám stoupalo již hůř). Velmi příjemnou změnou bylo, že na rozdíl od jiných setkání byl na luštění přesně vymezený čas a nemuseli jsme nosit šifry s sebou a luštit je za chůze mezi stanovišti, u večeře a podobně, takže jsme si užili při bojovce i okolní krajinu a výhledy. Krásně jsme si procvičili mozkové závity i při hledání závěrečného hesla, které bylo opět v tématu celého setkání, a tak jsme si připomenuli Krakonošovu milou Kačenku.

Počasí, zdá se, bylo domluvené přímo s mocným Krakonošem, bájným duchem hor, který svou holí rozháněl mraky. Pršelo až v pondělí večer, když už jsme všichni v suchu a v teple v hotelu plnili týmové soutěže.
Názvy týmů připomínaly původní řemesla na Krkonošsku, a utkali se spolu tedy Skláři, Ševci, Truhláři, Přadláci, Brusiči, Boudaři, Papírníci, Mlynáři, Horníci a Lesníci.

Obzvlášť zdravím Přadláky, zadané úkoly jsme plnili kreativně a s radostí. Poté, co jsme vyslechli zadání vytvořit Krakonoše, jsme nejenže nasbírali asi 50 tun přírodního materiálu na Krakonošovu zahrádku, ale chytili jsme i sojku a dvě srnky. Srnky se nám nevešly do batohu a sojce se v plastovém pytlíku také moc nelíbilo a zůstalo z ní jenom pírko na klobouku našeho Krakonoše… (Dělám si legraci, zdravím tímto i do KRNAPu.)

Setkání „Benecko v Rokytnici“ si budeme pamatovat už jenom proto, že jsme měli možnost se po dvou letech „s koronou“ zase vidět se známými a s kamarády. Ještě jednou děkujeme těm, kteří se o uspořádání setkání a jeho skvělou organizaci zasloužili.