Ačkoli o mechanismech inteligence a roli biologie zatím nevíme mnoho, nová studie poukazuje na významnou roli matky při formování našeho IQ. Podle výzkumu se inteligence dědí po matce. Studie uvádí, že inteligence je spojena s chromozomy X – a protože ženy mají tyto chromozomy dva, je dvakrát větší pravděpodobnost, že se inteligence dědí právě po matce. Navíc vědci věří, že otcovské geny odpovědné za kognitivní funkce mohou být automaticky deaktivovány.

Existuje kategorie genů známých jako „podmíněné geny“, které se při začlenění do DNA aktivují nebo deaktivují tak, aby se pro určité funkce používaly buď pouze mateřské, nebo pouze otcovské geny. Vysvětlím. Představte si, že vaše tělo dostane dvě sady instrukcí, jak růst – jednu od matky a jednu od otce. Většinou tělo čte obě, ale někdy si vybere jen jednu z nich – buď matčinu, nebo otcovu – a druhou úplně ignoruje. Tento jev se nazývá genomický imprinting.

Například gen zvaný IGF2 je zodpovědný za růst v dětství. Otcova verze tohoto genu růst podporuje, zatímco mateřská bývá deaktivovaná. Je to proto, že tělo matky si šetří energii na těhotenství, takže její geny jsou v otázce růstu opatrnější. Naopak otcovské geny podporují výrazný růst – a právě na ty tělo reaguje.

Laboratorní studie na myších ukázaly, že zvířata s vyšším podílem mateřských genů měla větší mozky, ale menší těla. Myši s převažujícími otcovskými geny měly naopak větší těla, ale menší mozky. Nyní víme, že inteligence patří mezi podmíněné geny pocházející od matky – což znamená, že tělo jim přikládá vyšší důležitost.

Studie také prokázaly, že mateřské a otcovské geny ovládají různé části mozku – a tedy i různé kognitivní funkce. Například buňky s otcovskými geny se hromadí v částech limbického systému, který se podílí na funkcích jako je sexuální chování, příjem potravy a agrese. Naopak v mozkové kůře, kde sídlí vyšší kognitivní funkce jako je logické uvažování, řešení problémů a jazyk, nebyly otcovské buňky nalezeny. Tyto poznatky z myší byly následně aplikovány na lidi.

Více než 12 000 mladých lidí se zúčastnilo rozhovorů, které potvrdily výsledky studií na myších – nejlepším ukazatelem inteligence dítěte je IQ jeho matky.

Předchozí výzkumy také prokázaly souvislost mezi inteligencí a vztahem mezi matkou a dítětem. Studie z Washingtonské univerzity ukázala, že bezpečná vazba mezi matkou a dítětem a mateřská láska jsou klíčové pro vývoj některých oblastí mozku.

Tato sedmiletá studie zjistila, že u dětí, které od svých matek získaly dostatečnou emocionální podporu, byl hipokampus (oblast mozku zodpovědná za paměť, učení a reakci na stres) ve 13 letech o 10 % větší než u dětí, jejichž matky byly citově odtažité.

Jako by pro nás naše matky už tak neobětovaly dost, teď víme, že nám navíc daly ještě něco, o čem jsme možná ani netušili. Je však důležité dodat, že pouze asi 40 až 60 % inteligence je dáno geneticky – zbytek závisí na prostředí. A právě tady se mohou zapojit otcové –a přispět k IQ svých dětí svou péčí.

Tam, kde chybí láska, péče a starostlivost …

Ne všechny děti žijí v úplné rodině, s milujícími a starostlivými rodiči. Jsou děti odložené, týrané, zneužívané. Jsou děti, které slouží jako rukojmí ve válce nenávidějících se rodičů. Základní povinností státu by mělo být vyřešit jejich situaci co nejrychleji tak, aby dítě bylo co nejméně poznamenáno.

Oproti roku 1999 (viz rámeček) došlo k nějakým změnám. Např. počet DD se dále zvýšil – už přesáhl 150. Na druhé straně je třeba vidět, že díky novele zákona o sociální ochraně dětí se přece jen víc dětí dostává do péče rodinného typu, i když soudy a soc. pracovnice, které mají zastupovat zájmy dítěte, to zatím za své rozhodně nepřijaly.

Řetězec adopce – pěstounská péče rodinného typu – ústavní péče rodinného typu – dětský domov (kojenecký ústav) by měl být respektován. Soud by měl mít možnost použít další článek pouze v případě, že žádný z předchozích použít není možno. Tam, kde je možná adopce, není pěstounská péče alternativou, tam, kde je možná péče v rodině, není alternativou ústav.

Pravidlo financování je jasné: Bez ohledu na cokoli je úhrada životních nákladů dítěte povinností biologických rodičů. V případě pěstounů by měl stát sloužit pouze jako zprostředkovatel. Dlužno podotknout, že tuto roli stát plní: Na dítě v pěstounské péči je příspěvek na životní náklady dvojnásobek životního minima. Na tom není třeba nic měnit, přidáme-li rovnou dávku na dítě místo dnešních přídavků, je to postačující. Stát by ale tuto částku měl od biologických rodičů tvrdě vymáhat. Ne, že asociál odloží dítě do dětského domova a dál se „stará“ jen potud, aby dítě nemohlo být adoptováno. Nevymůže se samozřejmě všechno, ale každý biologický rodič by si měl být jasně vědom toho, že, obrazně řečeno, „nedojde klidu“, dokud nebude dítě samostatné a on nebude mít vůči němu žádný dluh nebo dokud nebude adoptováno.

Mělo by být uzákoněno minimální výživné ve výši životního minima dítěte od každého rodiče. Nejen na děti, které jsou v pěstounské péči. Přestože se o tom desetiletí mluví, stále trvá situace, kdy soudy pečlivě zkoumají, zda se rodič, který s dítětem nežije, nedostane do problémů, když bude platit výživné. Problémy toho rodiče, který se stará, soudy kupodivu tolik nezajímají. Přestože kvůli péči o dítě má rodič, kterému bylo dítě svěřeno, omezenou možnost vydělávat, protože nemůže přijmout jakoukoli práci a na trhu práce je zranitelnější, ohledy se berou víc na toho, kdo tato omezení z podstaty věci nemá. Námitka, že existují lidé, kteří na výživné ve výši životního minima dítěte nemají, je absurdní. Tak ať se laskavě snaží nebo se uskrovní. Dítě za jejich neschopnost či neochotu nemůže. Pro případ invalidity má být rodič pojištěn.

Tato hranice by rovněž měla platit namísto tzv. předběžného opatření – povinnost platit toto minimum by nastávala automaticky narozením dítěte nebo okamžikem, kdy rodič přestane žít s dítětem ve společné domácnosti. Soudy by následně mohly výživné zvýšit, ale ne snížit.

Je třeba zavést institut profesionálního pěstouna, který po splnění určitých kvalifikačních a lidských předpokladů bude zapsán do seznamu profesionálních pěstounů, které budou mít soudy k dispozici stejně jako dnes seznam znalců. Pouze v případě, kdy žádný pěstoun ze seznamu nebude moci či chtít se konkrétního dítěte ujmout, může soud uvažovat o jiném druhu péče.

Odměna pěstouna by měla být normativní. I tady platí, že je třeba financovat konečného uživatele. Normativ by nebyl stanovován jako dnes pěstounský příspěvek – tedy politickým rozhodnutím – ale podle jasných pravidel. Stanovit počet dětí různého věku, o které se může starat osoba, která má tuto práci jako zaměstnání na plný úvazek. Dejme tomu šest. Pak bude normativ na jedno dítě jedna šestina průměrné mzdy. Pěstoun může mít dětí i více, musí ale být stanoven maximální možný počet (včetně dětí vlastních). Normativ by nebyl sociální dávkou, ale normálním zdanitelným příjmem a profesionální pěstounská péče specifickým druhem samostatné výdělečné činnosti. Specifickým proto, že by neexistovala povinnost platit minimální daň a odvody a také by nešlo odečítat náklady, protože ty jsou hrazeny zvlášť.

Pěstouny by mohly být jedinci i manželské páry, o kolik dětí se budou starat, by určovaly pochopitelně samy. Může to být skutečně zaměstnání, je ale možné i to, že si třeba ke dvěma vlastním dětem přiberou jedno opuštěné. U těch, pro které to bude zaměstnáním, se za život vystřídá dětí víc. Může jít i o péči krátkodobou – třeba v případě vážné nemoci matky nebo do doby, než se rozhodne o adopci, i když pro krátkodobou péči je vhodnější zařízení typu Klokánek. Nicméně ve světě je i krátkodobá pěstounská péče v rodině běžná.

V případě právnické osoby – ať už jde o občanské sdružení, ústav rodinného typu či dětský domov – by bylo financování úplně stejné. Normativ na dítě + příspěvek na úhradu životních nákladů dítěte ve výši dvojnásobku ž.m. a rovné dávky.

Pěstouni by měli mít nárok na odměnu za péči o dítě po celou dobu, kdy je dítě nezaopatřené. Nikoli tedy jen do 18, resp. 19 let věku, ale až do doby, kdy dítě ukončí studium, popř. do 26 let. Podmínkou by bylo, že dítě s nimi žije dál ve společné domácnosti. Pěstoun, který dítě dovede až k vysokoškolskému studiu, by si jistě zasloužil mnohem víc.

Profesionální pěstoun – jak fyzická, tak právnická osoba – by měl nárok i na rodičovský příspěvek. Ten by zohlednil vyšší náročnost péče o malé dítě. Co se týče mateřských dávek, tam by platilo totéž, co u jiných lidí – nárok by měli pěstouni, kteří mají nemocenské pojištění z jiného zaměstnání, protože ti by o tento příjem v době mateřské přišli. Naproti tomu ti, kdo budou mít péči o děti jako zaměstnání, o příjem v této době nepřijdou. I v tomhle by byly fyzické osoby zrovnoprávněny s právnickými.

Na postižené děti je dnes pěstounský příspěvek vyšší. V logice nového systému by bylo spíš vyplácet na ně – stejně jako u všech postižených dětí – příspěvek na bezmocnost. Ten by reflektoval to, o kolik více péče oproti zdravému dítěti určitý druh postižení vyžaduje. To by umožnilo udržet ústavy, které pečují o děti těžce postižené, pro které se pěstouni těžko hledají, a zároveň nebránilo tomu, aby byla možná péče v rodině vlastní i popř. náhradní.

Jakékoli opatření v oblasti financování nevyřeší ovšem základní problém, který představují dnešní soudy. Soudy by měly mít zákonem stanovené termíny v řádu měsíců, a to nejen na základní rozhodnutí, ale i na vymáhání jeho splnění. Pokud soud rozhodne o výši výživného a povinný rodič (obvykle otec) neplatí, musí následovat sankce rychlé a účinné. Rozhodne-li o úpravě styku s dítětem a rodič (obvykle matka) odmítá dítě vydat, po napomenutí a pokutě má následovat změna rozhodnutí a svěření dítěte otci. Deset let trvající tahanice o dítě, vymáhání výživného, protahovaná řízení o adopci – to je doslova zločin na dítěti a žádné výmluvy a odkazování na „nezávislost soudu“ tu nemají co dělat. Pokud soudce není schopen dodržet termíny a využít všech zákonných prostředků k tomu, aby bylo jeho rozhodnutí respektováno, mělo by s ním být automaticky zahájeno kárné řízení. Nejsou-li naše soudy dostatečně vyspělé, musí jim být stanoveny mantinely, aby se nezávislost neměnila ve svévoli. Jistěže soudce není všemocný, od rodiče, který se odstěhoval na Borneo, asi výživné nevymůže, tyto ojedinělé případy ovšem nejsou příčinou stále se zvyšujícího počtu žalob na Českou republiku ve Štrasburku.

Přestat by měly i ohledy na rodiče, kteří ve své rodičovské funkci totálně selhali. Zde by mělo nastoupit odebrání rodičovských práv a co nejrychlejší adopce. Jak může mít „rodičovská práva“ osoba, která sedí v kriminále proto, že dítěti zlomila čtyři žebra nebo je zneužívala? K čemu jsou dítěti „rodiče“, kteří je odložili do ústavu a všimnou si ho pouze čas od času, nejlépe tak, že při vánoční návštěvě ho oberou o novou kombinézu, kterou dostalo od sponzorů?

Jiná věc jsou případy, kdy rodina není plně funkční, ale zůstaly zachovány citové vazby. Tady je na místě naopak individuální pomoc rodině a ne řešení formou odebrání dítěte. Pro tyto případy by měl sloužit např. systém sociální pomoci, z něhož je možné hradit nájemné namísto vyplácení dávek a zachovat tak dětem střechu nad hlavou. Stejně tak školní pomůcky, obědy, školu v přírodě – tak, aby se dítě necítilo vyčleněno ze společenství vrstevníků. Peněžní dávky v těchto případech nic neřeší a poslání dětí do ústavu už vůbec ne.

Autor: Kateřina Havlíčková

Debatu na toto téma vyvolal tým odborníků ING, který svůj návrh důchodové reformy na zohlednění počtu řádně vychovaných dětí přímo postavil. Další návrhy zohlednění počtu dětí, jinou formou – vesměs snížením pojistné sazby pro rodiče – následovaly vzápětí. Všechny návrhy obsahují ale dvě slabá místa, na která odborníci i diskutéři na internetu upozorňují:

1. To, že někdo vychová dítě, ještě neznamená, že dítě bude plátcem pojistného. Může žít v zahraničí, může jít o asociála, který bude žít na úkor společnosti atd.

2. Řádná výchova je věc, která se těžko kontroluje. Bylo by třeba velmi přesně vymezit, kdy je třeba zvýhodnění za děti odejmout. To by vyžadovalo podrobné předpisy, navíc poměrně složité. Všichni by se asi shodli, že slevu nedostane osoba, která dítě týrá nebo zneužívá, ale všechno není takto jednoznačné. Kdy ještě ano a kdy už ne, to by asi vyvolalo doslova bouři sporů. Navíc je takový systém administrativně náročný – bylo by třeba setrvale kontrolovat, kdo na slevy nárok má a kdo ne.

Často se v diskusích i zde, na Peníze.cz, objevovalo přání, aby rodičům mohly jít peníze přímo od dětí, bez přerozdělovací a kontrolní role státu. Problém je mimo jiné v tom, že hradit rodičům celý důchod by šlo velmi obtížně. Dnešní pojistná sazba na starobní důchody je cca 20 % mzdy (zbytek jde na invalidní a pozůstalostní), průměrný důchod je ale 40 % průměrné mzdy. To je možné právě díky onomu „placení přes stát“. Člověk pracuje průměrně 40 let, v důchodu je ale méně než dvacet.

Hospodářské noviny otiskly dopis čtenáře Jana Vaňka. A ten navrhuje řešení, nad kterým opravdu stojí za to se zamyslet. Jde o jistou formu „daňové asignace“ – pouze uplatněné namísto u daní u pojistného na důchodové pojištění (které je de facto důchodovou daní).

Každá ekonomicky aktivní osoba, která má rodiče naživu – lhostejno jestli už jsou v důchodu či nikoli – by měla možnost část pojistného přesměrovat na jejich účet. Kdo rodiče nemá nebo jim přispět nechce, platil by dál pojistné v plné výši bez přesměrování. Za rodiče je třeba v tomto případě považovat i pěstouny, kteří dítě vychovali.

Zpočátku by bylo možno přesměrovat jen malou část – dejme tomu jedno procento hrubé mzdy. Tento výpadek příjmů státního účtu by byl kompenzován tím, že důchody by se nadále valorizovaly pouze o inflaci. Valorizace o 1/3 růstu reálných mezd by byla nahrazena právě tímto příspěvkem od dětí. Každý rok by se provedl propočet, kolik valorizace o 1/3 růstu mezd dělá, částka by se převedla na procento hrubých mezd a o to by se zvýšilo procento k přesměrování rodičům. Příspěvek rodičům by tedy pomalu rostl – nominálně i reálně. Celý přechod by byl fiskálně neutrální. Rodiče, jejichž děti zemřely (s tím, že rodiče své děti mohou přežít je třeba bohužel počítat) by příspěvek dostávali dál ze státního účtu. Více než plně by byl kompenzován nevyužitými příspěvky těch, jimž už naopak zemřeli rodiče. Valorizace o inflaci by zároveň bezdětným důchodcům zaručila, že se nesníží kupní síla jejich důchodu. (Ostatně v některých návrzích politických stran se s přechodem na valorizaci pouze o inflaci počítá bez jakékoli náhrady, toto je tedy pro důchodce jistě příjemnější řešení.)

Po ukončení přechodové fáze bychom měli vlastně třípilířový systém:

1. nízký důchod ze státního průběžného pilíře (ať už rovný či nikoli)
2. důchod z kapitálového pilíře z úspor ze slevy z pojistného (ať už dobrovolných či povinných)
3. příspěvek od dětí

Ostatní dobrovolné formy zajištění jako je např. důchodové připojištění nebo životní pojištění či cokoli dalšího jsou možné v jakémkoli systému, nemá smysl se tedy o nich v souvislosti s reformou zmiňovat.

Administrativně je věc ve věku počítačů velmi jednoduchá. Pouze by při startu systému každý nahlásil identifikační údaje rodiče/ů a číslo jejich účtu, pokud ještě v důchodu nejsou. Těm, kteří již v důchodu jsou, by ČSSZ zasílala příspěvek přímo společně s důchodem.

Zřejmě nejzajímavější je na tomto nápadu to, že namísto umělé kontroly plnění různých podmínek by se tento systém řídil naprosto přirozeným způsobem sám. Špatnému rodiči by jeho děti patrně nepřispívaly. Rodič, který dítě vychoval tak, že žije ze sociálních dávek, by nedostával nic. Naopak rodiče láskyplní, zodpovědní by problém neměli. Vyplatilo by se dítě vést ke vzdělání, pracovitosti, slušnosti. Platilo by doslova: Jak rodiče dítě vychovali, takové ho mají.

Snad každého člověka by potěšilo, kdyby mohl část svých peněz namísto státu dávat přímo svým rodičům. Ani politický odpor není v tomto případě příliš pravděpodobný.

Poznámka autorky: Autorství nápadu je třeba v plném rozsahu připsat panu Janu Vaňkovi z Meziboří. V tomto článku je pouze rozveden a je přidán návrh na způsob financování.

Autor: Kateřina Havlíčková