restaurace – Magazín Mensa

Grand Restaurant Festival 2014

Redakce — Tue, 22 Apr 2014 21:54:09 +0000

Po minulých ročnících, kdy by člověk nejraději navštívil všechny restaurace, jsem měla problém tento rok vybrat alespoň tři. Nakonec jsem navštívila čtyři a mé prvotní zklamání bylo vyváženo naprosto jedinečným chuťovým zážitkem, o který se všechny tyto čtyři podniky zasloužily.

Jedním z mých tipů byla od začátku restaurace La Truffe. Podnik, kde jsem nikdy předtím nebyla, zato mnoho pozitivního slyšela. Je to typ restaurace, do které při procházkách Prahou asi jen tak nezapadnete. Ale kdybyste přece jenom zapadli, nebudete podle mě zklamáni.

Všichni z naší skupinky zvolili tříchodovou degustaci. Začínali jsme tedy cibulovým velouté s rillettes ze zajíce a plátky černého lanýže. Kromě luxusního chuťového zážitku musím zmínit i velmi krásné prostředí salonku St. Tropez a velmi pěkný jídelní servis. Velouté bylo podáváno v krásných bílých asymetrickým miskách.

Mezi jednotlivými chody se nám maximálně věnoval číšník Michal. Samozřejmě chvíli trvalo, než jsme se osmělili, ale potom se rozvinula velmi příjemná a pro mě zajímavá přednáška o lanýžích, o historii používání, o pěstování, uchovávání a samozřejmě také o restauraci, majiteli a kuchaři. Současně mezi námi koloval košíček s bílým a černým lanýžem, mohli jsme si osahat, očichat a museli odolat pokušení se zakousnout.

Druhým chodem byl pečený filet z mořského vlka s marinovanou zeleninou a mikrobylinkami. Tato výborná kombinace mě v myšlenkách přenesla o pár měsíců zpátky na dovolenou u moře, k tomu výborné víno a domácí houstičky.

Třetím chodem byla jehněčí kotletka s bramborovým pyré s kapkou lanýžového oleje a samozřejmě plátky lanýže. Na tento chod jsem se těšila nejvíc a také jsem si nejvíc pochutnala. Jehněčí patří už několik let k mým nejoblíbenějším masům a tady bylo připraveno opravdu mistrovsky.

Degustaci jsme završili dezerty, kávou a jako pozornost podniku jsme dostali lanýžový likér. Na naše přání se nám přišel ukázat i kuchař této restaurace a jako vzpomínku na příjemný večer jsme pořídili několik fotek a také zápis do knihy hostů.

La Truffe je restaurací, kam bych se určitě ráda vrátila a určitě ji doporučím svým přátelům.

Autor: Michaela Kubaníková

Gastronomický zážitek z restaurace Essensia

Redakce — Sun, 01 Apr 2012 21:36:20 +0000

Až do 2. února, kdy se příznivci SIGurmánu sešli v hotelu Mandarin Oriental, respektive v jeho restauraci Essensia. Šéfkuchař Jiří Štift tu připravil speciální menu v rámci probíhajícího Grand Restaurant Festivalu.

Malostranská restaurace, schovaná v areálu bývalého středověkého kláštera, nás přivítala vlídně a vřele (to jsem zvláště ocenila vzhledem k právě začínající arktické české zimě). O čtveřici zvědavých gurmánů se stará čtveřice pozorných a taktních číšníků. Jednotlivá jídla nám představují, vysvětlují jejich přípravu a doporučují k nim znamenitá vína. Začínáme lososem pošírovaným v pomerančovém oleji s marinádou z chilli a koriandru, zmrzlinou z grilovaného ananasu, to vše ukryto pod sněhobílou zázvorovou pěnou. Výborný začátek, jsme navnaděni na další chody. Chvíle na strávení pohádkových chutí a vynikajícího jemně perlivého Cuveé Müller Thurgau 2011 z vinařství Michlovský (nekomplikovaného, jak uvádí číšník; škoda, že tenhle přívlastek neslýchám častěji v úplně jiných souvislostech J).

A přichází jediný chod, z něhož mám už předem obavy – tradiční japonská polévka miso s tuňákem, tofu a řasami wakame. Jednak neholduji mořským plodům a jednak jsem se dozvěděla, že i tento pokrm jedí Japonci hůlkami. K této dovednosti jsem se i přes několik pokusů stále nedopracovala, aktuálně nepomohl ani videokurz Tomia Okamury. Večer ale opravdu zůstává nekomplikovaný, na stole je připravena úleva v podobě lžíce (což si překládám tak, že personál už předem tuší, s kým bude mít čest) a k polévce nelze dodat nic jiného než vynikající. Zvláště v kombinaci s dalším doporučeným vínem, silným aromatickým Pinotem 2006 z vinařství Reistein. Zážitek chuti je natolik překvapivý a silný, že miso se pro mě stala vrcholem večera.

Ale předbíhám, protože nás teprve čeká třetí chod – kuřecí tikka masala pečená v tandooru a doplněná rýží, chlebem naan a omáčkou raita. Číšník vysvětluje, že toto jídlo má v Indii tradici podobnou české svíčkové. Nic proti svíčkové, ale moje chuťové pohárky si teď užívají mnohem víc. Někteří z nás se dokonce rozhodují, že na tenhle pikantní „kotlík“ přijdou znovu. K tomu lahodný Cabernet Moravia 2010 z vinařství Sedlák. Zdá se, že koktejl chutí je dovršen.

Zdání se však ukazuje mylným, protože obsluha přináší bonus – čaj masala a zákusek petit four s asijským kořením, krémem z růžového pepře, zázvorovou polevou a třaskavými čokoládovými kuličkami (nehledejte jinotaje, opravdu vám v ústech způsobí malý výbuch).

Čas pokročil, vlastně už je po zavírací hodině, ale personál nespěchá, vypráví nám o dalších chystaných akcích v Essensii a jako závěrečné překvapení přináší věrnostní karty se slevou 20 % na další konzumace. Umějí to dobře, myslím, že se rádi vrátíme. Nepůjdete taky?

Autor: Jitka Pourová

Jak jsme se najedli U Bubeníčků

Redakce — Wed, 23 Jun 2010 19:12:30 +0000

Byla právě Květná neděle, poslední neděle před Velikonocemi. Mé chuťové pohárky se těšily na vybrané skvostné krmě. A tak jsem dala přednost před tradičním pojídáním čerstvě utržených kočiček – nikoliv zaříznutých! – pochoutkám staročeským, které nabízí stylová staročeská restaurace v Myslíkově ulici.

K dalším velikonočním tradicím patří i polévání vodou o Velikonočním pondělí. Tedy kromě šlehání pomlázkou. Vše si žádá trénink, a asi proto mne starostlivý osud už týden před Velikonocemi, právě na tomto mensovním brunchi, navedl přímo do cesty převrhnuté minerálce. Že to byl pouhý čtvrtlitr a navíc bez bublinek? Měla jsem pocit, že se právě otevřel gejzír! Pohotový číšník fofrem utřel mou židli plnou vody a snaživě se (k mé hrůze) chtěl vrhnout i na má stehna a klín, vše promočené až na kůži. Leč nepodařilo se mu to, byla jsem rychlejší, hadr jsem mu vyrvala. Dílo zkázy už bylo ale stejně dokonáno.

A tak jsem ve vodou nasáklém oblečení, které by se možná dalo přirovnat k Priessnitzovým léčivým obkladům (ovšem bez těch léčivých účinků), seděla na tvrdém sedadle těžké dubové židle. Trochu užasle jsem pokukovala po stěnách pomalovaných hýřivě barevnými obrázky s realisticky lascivní tematikou plnou nahých ňader a kyprých pozadí, nestydatě vykukujících z krojů. Že bych byla puritán a nedokázala tuhle krásu patřičně ocenit? Přitom jsem se snažila vybrat z jídelního lístku něco skutečně staročeského. Mensani kolem mne si objednávali svíčkovou a vepřovou panenku a bramboračku ve vydlabaném bochníku chleba a já stále nenacházela nic, co by mne okouzlilo. Tedy až na lívanečky s borůvkami, na ty jsem skutečně dostala chuť. Představovala jsem si, jak ty tmavomodré kuličky sbírám do hliněného džbánku na prosluněné pasece uprostřed hlubokého lesa, obklopena jen vůní jehličí, trávy a rozkvetlých bylinek, cvrkotem cvrčků a bzukotem hmyzu… Z mého snění mne vytrhl šéfredaktor Tomáš, který galantně čekal nad svou svíčkovou (a nebyl sám), až začnu jíst já. Kavalíři nevymřeli, tedy určitě ne v Mense! Jenže mé lívanečky s borůvkami ještě nedorazily. Kdybych kolegům neřekla: „Nečekejte na mě, klidně jezte,“ snad by si ze samé ohleduplnosti nechali svá jídla úplně vystydnout!

Kdyby mi ty vysněné lívanečky vůbec nepřinesli, byla bych na tom určitě lépe. Zůstaly by mi aspoň krásné iluze. V životě jsem totiž nejedla něco tak gumového a houževnatě tvrdého. Netušila jsem, že se něco takového dá vůbec vytvořit. Pojem „staročeský“ zřejmě místní kuchař pochopil poněkud jinak než my. Možná je to bývalý archeolog zabývající se vykopávkami z dob Anežky České. U těch se samozřejmě předpokládá, že nejsou poživatelné. Podobnou zkušenost jsem ale neměla jen já. Zprava jsem zaslechla: „Taky jste měli ty karlovarské knedlíky tak tvrdé?“ a následovalo několik souhlasných nespokojených zabručení. Holt není vždycky posvícení.

Ale stejně to stálo za to. Setkání s lidmi z Mensy, s těmi vyhraněnými osobnostmi, z nichž každá je neopakovatelným

originálem, má obdivuhodný charakter a těžko popsatelnou záři a sílu, patří k nezapomenutelným zážitkům. Díky!

Poznámka Tomáše Kubeše: Chuť jsme si spravili ve čtvrtek 13. května v sardinské restauraci Ichnusa, kde násšestichodové degustační menu vedlo od křehké zeleniny a jemných plodů moře až k výraznému králíkovi na víně a olivách. Myslím si, že tomuto posezení nebylo co vytknout. Krásnou restauraci i ochotného kuchaře jsme měli jen pro sebe. Na další setkání se můžete těšit začátkem června kolem valné hromady, máme vyhlídnutou vyhlášenou restauraci Na Kopci. Sledujte http://gurman.mensa.cz/ a přihlaste se na intranetu k odebírání zpráv z konference SIGurmánu.

Autor: Natalie Kšajtová Faitlová