Multimediální show „A Journey Into the Cosmos“ se konala 1. prosince v Kongresovém centru v Praze a následně znovu o den později v Bobycentru v Brně. Věděl jsem, že je to sázka na jistotu, proto mě překvapilo, jak málo bylo v „kongresáku“ lidí. Že by o známého velitele Mezinárodní vesmírné stanice mělo zájem tak málo Čechů? Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Přestože to mám asi 5 minut pěšky, událost jsem si dal totiž do kalendáře s velkou časovou rezervou a na místo jsme s dcerou dorazili více než hodinu před začátkem.

Chris hned v prvních minutách potvrdil, o čem mi před čtyřmi roky povídal, že aby se člověk mohl stát astronautem, musí se stát odborníkem v obrovské škále oborů. V úvodu nám velmi efektně ukázal, jak obrovský je vesmír a jak malá je Země i lidstvo. Věřím, že jsem nebyl sám, komu se hned vybavily verše Wolkerovy básně Pokora.

Hned první promítnutý obraz ukázal, že Chris svou prezentaci přizpůsobil českému publiku, což později doplnil i vtipnou narážkou na Brno. Během vystoupení vyprávěl o své cestě k profesi astronauta, ke které ho jako chlapce inspirovalo první přistání lidské posádky na Měsíci. Tehdy se prý každý kluk chtěl stát astronautem. Aby se mu to ale povedlo, potřeboval podle Chrise hlavně neskutečné odhodlání a ochotu se celý život učit.

Celá prezentace byla naplněná vědou, zajímavostmi i osobními příběhy, nechyběla ani Chrisem zahraná a zazpívaná Space Oddity, jejíž verze natočená právě na palubě ISS přinesla Chrisovi přes padesát milionů zhlédnutí na YouTube. Ve druhé části Chris pozval na pódium Aleše Svobodu, který vtipně kontroval, že pochází z Brna, a představil divákům „budoucnost“ výzkumu vesmíru v podobě vesmírných kadetů, studentů, kteří se v rámci programu Česká cesta do vesmíru zúčastnili mise Zero-G a vyzkoušeli si na vlastní kůži stav beztíže.

Nejvíc dojmů ve mně ale nakonec nezanechala výborně připravená prezentace, nýbrž dva bloky, ve kterých Chris Hadfield odpovídal na dotazy diváků.

Objevil se i dotaz, jaký vtip použije následující den v Brně, když v Praze si vystřelil právě z Brna. Chris celkem pohotově odpověděl, že asi využije nějaké jiné nepodstatné město, třeba Ostravu…

Uvedl na pravou míru i čínskou propagandu, která se snaží tvrdit, že Velká čínská zeď je jediným lidským výtvorem viditelným z oběžné dráhy. Ta přitom z ISS vůbec rozpoznatelná není, protože splývá s okolím. Naopak třeba Letiště Václava Havla je prý z oběžné dráhy vidět velice dobře.

Jedna divačka se zeptala, zda Chris rád hraje společenské hry. Otázka byla účelná, protože Chrisovi následně darovala českou společenskou hru Galileo Galilei autora Tomáše Holka. Chris tazatelku pozval na pódium a také se na něco zeptal: „Zkusila byste bungee jumping?“

Chris, který nesčetněkrát riskoval svůj život, nejprve jako zkušební pilot, pak jako astronaut, otázku rozvedl pro mnohé nečekaně: „Já bych to neudělal a nechápu, proč to někdo dělá.“ Vysvětlil, že mu dává smysl riskovat život v případě, kdy to má smysl, kdy to někomu pomůže. Jako zkušební pilot například pomohl vyvinout technologie, které dnes pomáhají přecházet leteckým haváriím. To, že někdo skočí z mostu na gumě, ale nic užitečného nepřinese.

Hlavní poselství, které se divákům kanadský astronaut snažil předat, koresponduje s naším o čtyři roky starším rozhovorem, kdy řekl, že „Největším omezením, které máme, jsou hranice, které si sami stanovíme.“ Tu největší sílu k dosažení našich cílů, najdeme sami v sobě. V odvaze to zkusit a ve vytrvalosti nenechat se zastavit neúspěchy. A nic vám tu odvahu neposílí tolik jako osobní setkání s někým, kdo vás k ní může inspirovat celým svým životem.

Z práce jsem se nemohla uvolnit, tak jsme se účastnili jen víkendového programu. Přesto jsme si setkání velice užili. Hned po našem pátečním příjezdu byli kluci vtaženi do dětské šifrovací hry, kterou organizátoři připravili, a seznámili se tak s ostatními dětmi. Já tak měla čas prozkoumat informační nástěnku a seznámit se s dalšími členy mého týmu. Byla jsem i s kluky přirazena losem do týmu, který nesl název DVA. Ačkoli jsme byli nováčky, ostatní členové týmu nám pomohli se rychle zorientovat a byli velice laskaví a milí, a tak panovala po celý víkend příjemná, přátelská i pracovní atmosféra.

Už v pátek večer mě nadchla týmová hra v podobě rychlostního hudebně-filmového kvízu. Mateřství mě dobře připravilo zejména na kategorii večerníčků, ale i české filmy a seriály jsem celkem znala. Naši skupinu jsme vyhráli a postoupili do finále. Děti byly pohybem venku tak akorát unavené a rychle usnuly, a tak mi neutekl ani večerní stmelovací program u kytary.

V sobotní šifrovací hře, která odstartovala po snídani, měl náš tým startovat jako poslední v 10:45. Proto jsme dopoledne trávili nad průběžnými soutěžemi. Zejména jsme objížděli okolí a fotili se u dominant Mnichova Hradiště. Měli jsme nakonec dost času i na oběd ve městě, protože se kvůli zdržení předchozích týmů opakovaně posouval náš start.  

Když jsme konečně vyrazili na 12 km dlouhou procházku, netušila jsem, jak to ti mí špunti zvládnou, ale hra je vtáhla natolik, že šlapali celou cestu a stíhali u toho hledat slova na stromech, ze kterých jsme měli na konci cesty složit báseň. Také se mohli zapojit na sportovním stanovišti, kde za náš tým běželi sprint. Líbilo se jim i stanoviště s kouzelníkem, který předváděl karetní triky.

I já jsem občas přispěla nějakou tou myšlenkou, která pomohla vyluštit mnohdy zapeklité šifry, a tak jsme byli všichni spokojeni. O to víc, když jsme se v neděli na vyhlášení dozvěděli, že náš tým DVA týmovou hru vyhrál. Za odměnu si kluci vybrali každý krabici Lega a já deskovou hru.

Moc děkuji organizátorům za skvělý víkend s neobyčejným programem. Dalo jim to jistě mnoho práce a my účastníci jsme je za to ocenili dlooouhým potleskem při závěrečném vyhodnocení.

Děkujeme všem poskytovatelům exkurzí, všem, kteří se aktivně zapojili do programu, a především bychom chtěli poděkovat všem účastníkům za to, že na celém setkání vytvořili báječnou atmosféru.

Organizační tým ve složení Tomáš Blumenstein, Dana Blumensteinová, Ladislav Frankl, Jaroslav Grepl, Jaroslav Zavadil, Michaela Jánošková, Martin Blaha, Petr Mazal, Petra Mazalová, Pavel Valenta, Jana Trčková, Beáta Kalinová, Zdeněk Vychodil, Hana Blumensteinová, Baltazar Blumenstein, Eliška Valentová a Leoš Jurásek.

Poprvé na celostátním setkání

V Mense nejsem příliš dlouho a na celorepublikovém setkání mensanů jsem byla vůbec poprvé. Když jsem dorazila do Prostějova a před několika zatím neznámými lidmi v Hotelu Tennis Club prohlásila, že mám v kufru také štětce, akvarelové barvy a skicáky pro případ, že bych se během pobytu nudila, zaregistrovala jsem na tvářích přítomných jen shovívavý úsměv.
Samozřejmě jsem záhy pochopila, že nejenže nebudu mít šanci se nudit, ale vlastně budu chvílemi i dost unavená ze vstřebávání přehršle zážitků a na malířské povyražení ani nepomyslím. Na barvy a štětce jsem opravdu ani jednou nesáhla. Zato jsem poznala spoustu skvělých, pohodových, hravých a inspirativních lidí, kteří mají rádi takový humor a takovou zábavu jako já. Naučila jsem se spoustu nových věcí, poznala krásy Prostějova a jeho okolí.
Velmi děkuji všem a zejména organizátorům. Osobně jsem ještě nezažila akci podobného rozsahu, kde by vše tak dokonale klapalo. Na další setkání s mensany se už teď moc těším.

Michaela Spáčilová

Postřehy prvoúčastníka celostátního setkání

Setkání předčilo má vysoká očekávání. Už teď se těším na příští setkání v září v Ostravě!

Největší zážitky:

• vypouštění vlastnoručně vyrobené rakety z PET láhve do výšky 100 m (pohon: stlačený vzduch),
• prohlídka zemědělského sila s pšenicí – byli jsme až nahoře a koukali dovnitř (mimo jiné),
• tolik milých, zajímavých a přátelských lidí na jednom místě!
• večerní hraní deskovek – stačilo projít kolem a už jsem byl pozván do hry – naučil jsem se Krycí jména, Blokus, 6 bere!,
• když Tomáš zahrál večer na kytaru a zpívalo se,
• projížďky a přesuny po městě a okolí na sdílených kolech – Rekola,
• když jsem si ocelovou palicí vyrazil pamětní minci,
• když jsem bez újmy zvládl skok do bahna v potoce při šifrovací hře (dobrovolně),
• když jedna mensanka zahrála na klavír při prohlídce zámku (se svolením průvodkyně).

Tipy na zlepšení:

• …hodně přemýšlím…
• na začátku 1. a 2. dne by se hodilo zařadit hry pro organizované seznámení lidí v rámci týmu,
• dalo by se vymyslet místy i lepší počasí, ale dalo se to zvládnout.

Děkuji organizátorům za obrovskou práci, kterou jim to muselo dát. Jste skvělí!

Václav Semecký

Prostějovské setkání? Něco jako etalon.

Dovolte mi malé ohlédnutí za letošním celostátním jarním setkáním Mensy ČR. Jak jsem se vyjádřil již v pátek 5. 5. v prvním informačním denním listu přímo na setkání, očekával jsem velkolepou akci a očekávání bylo naplněno. Široká nabídka na objednávkovém webu musela uspokojit každého, já bych navíc ocenil její vyrovnanost, ve smyslu, že kdo se zpozdil a nevešel se na exkurzi nebo jiný zážitek podle svého největšího zájmu, našel náhradu, která nebyla nouzovkou. To platí i pro prohlídku podzemní štoly, která byla zrušena místní správou z technických důvodů. Díky tomuto výpadku jsem viděl opravdu zajímavý a moderní provoz továrny na moderní tkaniny (zejména podšívky a airbagy). Moje žena byla nadšena (já samozřejmě také) Národním domem, jakož i dalšími architektonickými skvosty Prostějova.

Podobně vyvážené byly i úkoly na bojovce, šifry byly asi lehčí než jindy, dokonce i já jsem nějaké vyřešil, což opravdu nebývá často. Ale snadné nebyly, aspoň můj tým se skoro nikdy nedostal pod nápovědní čas. Rád bych zdůraznil, že celkově organizace programu po celou dobu šlapala jako hodinky, bylo zjevné, že velký počet organizátorů byl přínosem, vše bylo dobře zkoordinováno. Závěrečná „raketová“ show byla pověstnou třešinkou na dortu. Čili jak z hlediska připravené náplně, tak z hlediska realizace vidím toto setkání jako vzor, přímo šablonu (etalon) pro porovnávání jiných, zejména budoucích setkání.

Je mým zvykem hodnotit bez emocí a vždy najít nějaké vady na kráse. Tentokrát to bylo opravdu těžké, musím se zaměřit na moje osobní a víceméně dlouhodobé stesky:

1) Většina soutěží byla málo „mensovní“, k úspěchu vedly především znalosti a paměť, přesto těch logických bylo více než na jiných setkáních a úloha se „slovními reaktory“ byla pravou logickou lahůdkou.

2) Času na volné potkávání bylo více než je průměr na setkáních posledních let, ale stále je ho málo, a hlavně pozdě, vlastně až od 21:30. Uvítal bych i malý posun programu, myslím, že večeře od 18:30 by nikomu nevadila.

Málem jsem zapomněl vyzdvihnout, že se do programu vešly i přednášky, navštívil jsem dvě a obě byly skvělé.

Jan Gruber

Byla vybrána nekuřácká herna v Landek Parku, ve které mají dráhu pro děti s mantinely. Jako mimoostravský jsem se vydal tradičně vlakem a z nádraží svižnou čtyřkilometrovou poznávací procházkou, abych po příchodu na místo několik minut před smluveným termínem narazil na prázdný podnik, který se pro daný den obsluha chystala právě uzavřít. Rezervovalo se totiž několik měsíců předem z obavy, aby nebylo obsazeno. Ale protože se nikdo nepřipomenul pár dní předem, obsluha si to vyložila tak, že jsme na to asi zapomněli. Po krátké telefonické konzultaci jsem si ověřil, že termín platí a ostatní jsou již na cestě, a přesvědčil jsem tedy slečnu za barem, aby s námi ještě dvě hodiny vydržela.

Dorazila bezmála desítka dospělých a podobný počet omladiny; rozdělili jsme se tedy na dospělou, převážně mužskou část na normální dráze a převážně dětskou na dráze s mantinely. Nejmladší děti, které ještě neuzvednou ani nejlehčí kouli, pak testovaly další prázdnou dráhu vlastním plazením. Leč nestihly se ani přes opakované pokusy dostat až ke kuželkám a tedy nedosáhly na body, vždy byly předčasně odloveny rodiči, kteří neměli pochopení pro tuto bowlingovou strategii.

Samotná hra na „dospělé dráze“ probíhala v přátelském duchu, kdy výsledky nebyly až tak důležité a každá trefená desítka byla důvodem k radosti. Nevyskytl se mezi námi žádný profesionál, takže i já – naprostý amatér, který za posledních pět let odehrál dohromady asi deset kol – jsem druhé kolo k vlastnímu překvapení vyhrál.

Když se čas přehoupl přes osmou hodinu večerní, nastal opuštěním bowlingové herny poločas rozpadu naší skupiny. Znavenější část se vydala domů, polovina s lepší výdrží se přesunula do nedaleké restaurace. A i já, návštěvník z dalekých krajů, jsem se vydal na dalekou cestu k domovu.

Chtěl bych poděkovat organizátorkám Hance Kalusové i Hance Studenské.

Autor: Michal Blümel

Protože jsem letos nebyl na Zahradě, tak jsem si mensovní akci o den rozšířil, abych zvládl celý folkový festival „Folková růže“.

Nakonec jsem na dovolenou nejel na kole, ale vlakem. Důvod? Lenost a taky lístek (eLiška) do Českých Budějovic mě stál přes internet jen 140 Kč + 25 Kč za kolo … První den (30 km) byl vyhrazen na cestu, potom co jsem úspěšně vyřešil veškeré zmatky kolem ubytování, jsem se vydal na koncert, zapomínaje na odpolední koncerty jsem odpoledne využil pro plánování, totální relax a prohlídku velice krásného jihočeského města Jindřichův Hradec, obzvláště parčíky s lavičkami lákaly na relax;-) Noční cesta do kempu měla taky své kouzlo, ale velice rád jsem se svěřil do rukou mé nové hračky – turistické navigace, jinak by cesta trvala mnohem déle. A pak mrazivá noc v boudě – opravdu hrozná kosa. Na druhý den jsem se chystal na výlet na Kratochvíli, ale opět lenost zapracovala a nakonec jsem si udělal komorní výlet kopcovitým terénem na východ od JH (80km, 3 známky). Večer dojeli mensané, tentokráte mě koncert nezlákal a večer skončil klasicky mensansky: pokecem.

Třetí den byl naplánován výlet na zámek JH, a pak festival. Já jsem se na dopoledne přidal ke skupince „Hard core“. A vydali jsme se zkratkou, neboli opačným směrem ;-), přes Strmilov, Žirovnice, (můj sólo výlet do Počátek), Nová včelnice, JH. Já jsem zaostával do kopců, ale za to jsem se stával vůdcem z kopce, jako výsledek jsme jeli takovým svižným tempem stále. Sice jsme dojeli včas na prohlídku zámku, ale větší část týmu se rozhodla raději pro oběd. A pak za drobného poprchávání do muzea na festival: neodolal jsem a koupil cd. Pak spěchat na večeři, cestou jsme potkali vyčerpané účastníky jiného týmu:-) Pak pár bláznů se vydalo večer autem na festival. Jak má správný folk festival vypadat? Za deště pro věrné. Ale odměnou pak byla duha

Druhý den byl výprava na Landštejn historickým parním vláčkem, pomalá jízda, ale i tak se dá doporučit. Ale za cenu obrovského smradlavého kouře, podezřívám je, že pro atrakci je hutnější než by měl být. Z Albeře jsme se vydali na Landštejn, zbytek hardcore týmu (já a Petr Spal) jsme to vzali zkratkami… Cestou jsme třikrát předjížděli Bimba Po čtvrté jsme je dohnali až na hradě. Poslední zkratka byl vzrušující sjezd turistickou stezkou, kdy pěší rychlost byla příliš vysoká. Výšlap na věž, 214 schodů, při obědě jsme přibrali do hradcore týmu Tomáš Hrubého a s plánem „už to nebudeme hrotit, pojedeme relaxačním tempem po asfaltě“ jsme se vydali zkratkou přes Slavonice a Dačice… Do Slavonic jsme jeli proti větru a první část cesty jsme s Petrem zaostávali, druhou třetinu už jen já. No tak to tedy ne! Se zbytkem sil s rizikem následků zmáčklého břicha jsem se proti svým zvyklostem zohl a nastalo pronásledování. Sice jsem je dohnal až ve Slavonicich, ale od té doby relaxační tempo zmizelo za námi. Navzájem jsme se předjížděli, Průměr 30, po rovince 40, z kopce i 60 km/h. Cestou, zatímco zbytek týmu měl čas na vydechnutí, já lítal pro známku a nastavoval další cestu. V Dačicích, samozřejmě nejzazší místo cesty, cca 50 km od Malého Ratmírova nás chytl déšť … Teď se mě vyplatil můj handicap v podobě plné brašny, oblékl jsem si nepromokavý oblek a bylo mi fajn, déšť nedéšť, za to zbytek týmu měl kraťasy a tričko … Po dlouhé době jsem/jsme zažil/i naplno, co to jsou endorfiny, kvůli kolegům jsme byli schováni v lese a byli vychlámaní jak po opilecké party. A od teď až do kempu, celou cestu za deště, nepřekonatelné záchvaty smíchu… Představte si, že i návrh na potupné zavolání o pomoc se objevil. Ale tři lidi a tři kola jedním autem neodvezete. A můj návrh, že to dojedu sám, protože ač unaven, jsem byl v suchu a teple svého oblečení, spíš vyvolal pravý opak: My to dojedem! A taky dojeli. Tomášovi zbývali 4 km do ujetí 100 km ten den. Cestou jsme se nechali vést navigací a kdyby jen pro tento den, tak se vyplatila … Večerní grilovačku jsme nepropásli a voněla tak úžasně ač nemaje hlad jsem neodolal a přecpal jsem se k půlnoci.

Na druhý den, vypadalo to na poprchání, jsem už nikoho nezlákal na kolo. Nemaje suché civilní oblečení jsem se nuceně vydal na kole do JH. Cestou v Jindřiši jsem objevil díru v asfaltě, takže autem už nebyla průjezdná, ale zřejmě nějaké auto hledalo alternativní přejezd, páč nedaleko odfukovala parní lokomotiva s autem napříč před nárazníky… Informoval jsem zbytek tlupy, že cyklování bude dneska zaručeně rychlejší a pokračoval do JH. Cestou jsem potkal bludné Holanďany, jak čekají na zastávce a marně vyhlížejí vlak, i zželo se mi jich a jal jsem se jim vysvětlovat, co se stalo. V depu jsem si připadal jak pan důležitý, páč jsem měl přesnější informace než zbytek tlupy A naplno jsem si prožil, jak se cítí lidi v televizi, kteří se připletli někam a teď jsou zpovídáni televizí. Už jsem se jim tak smát nebudu, taky jsem se nechal u depa unést

Večerní mensovní večer jsem musel předčasně opustit. Páč na druhý den jsem brzo vstával, v 6 jsem vyjel, abych byl v 9 v Českých Budějovicích, nakonec jsem měl i tak půlhodinový zpoždění. Po krátkém výborném občerstvení a prohlídce Černé věže jsem se vydal skutečným relaxačním tempem do Čičenic přes malebné jihočeské vesničky, ale jihočeská příroda, která byla kolem mě, byla ještě hezčí A na závěr sprint s plnou polní na vlakové nádraží. Cykloholismu zdar! Celková závislost 370 km.

Autor: Vladimír Kutálek

K základní škole v pražských Lužanech jsem dorazil ve čtvrtek 31.7. zhruba dvacet minut po 11, přičemž recepce se otevírala v 11. Očekával jsem tedy menší nával prvních 20-30 návštěvníků, nicméně před vchodem se již tísnilo víc jak 80 lidí. Frontu jsem stál nejméně hodinu a čtvrt a rozhodně jsem při tom nezáviděl několika poskakujícím cosplayerům (lidem v kostýmech), jelikož venkovní teplota se blížila tropickým hodnotám. To, že nepatřím k otaku (zaníceným fanouškům), se ukázalo již u vchodu trochu tím, že jsem si vyplnil jmenovku v latince. Moje vyčerpání z fronty ze začátku ještě doplnilo zmeškání oběda, ovšem to organizátoři brzy spravili prodlouženým výdejem a doprodejem vychladlých porcí za nižší cenu.

Začal jsem tedy bloudit po komplexu pěti budov, o němž se mi z počátku zdálo, že se v něm dá orientovat jen, pokud je člověk kreslenou postavičkou. „Utábořil“ jsem se v jedné z tělocvičen a vypravil se na promítání v první Anime místnosti. Zde mě potěšilo, že se promítalo prakticky bez přestávky – v pauzách mezi jednotlivými seriály se na plátně objevovaly různé krátké snímky či AMV (hudební klipy sestříhané fanoušky z anime), takže se člověk při čekání rozhodně nenudil. V Anime 2 sice projektor občas zhasl, ale byly tu zas užitečné upoutávky na následující program.

Ke třetí hodině jsem zamířil do workshopu, kde jsem se od Rin a Seqoy spolu s dalšími zájemci přiučil několika základním frázím japonštiny. Do workshopu jsem zavítal ještě několikrát – na prezentaci klasické hry GO, k níž se bohužel kvůli absenci hracích desek nekonal turnaj, suplovaný a výživnější druhý díl japonštiny (závěrečné shrnutí dosavadních gramatických jevů na větě „A! Panebože, mám v hlavě zaraženou sekyru!“ bylo opravdu dokonalé) a k závěru pátečního programu ještě na soutěž Červený a bílý, jež byla mírnou (i když úkol s rozeznávání syrových a vařených vajec klepnutím o hlavu bych tak nenazval) variací Silent Library (kdo nezná a má silný žaludek, nechť zavítá na www.ebaumsworld.com/video/watch/4037).

Do ostatních místností jsem zavítal spíše výjimečně, protože jsem buď upřednostnil jiný program, nebo jejich náplň byla určena výhradně pro uzavřenou komunitu. Když byla trocha volného času, zašel jsem do čítárny s mangou, případně se zatoulal k herním místnostem („deskovky“, videoherní konzole, různé hudební arkády). Ty byly také v podstatě obsazeny uzavřeným spolkem. Kupříkladu taneční arkády mohl nezasvěcený člověk s pudem sebezáchovy vyzkoušet jen mimo hlavní proud, protože zdejší profesionálové svými tanečními kreacemi přilákali dost diváků. Soutěživý člověk, pokud mu tedy nestačila ta kupa dalších advíkovských soutěží, se mohl zapojit i zde do tanečních či pěveckých turnajů. Já jsem během těchto návalů raději okukoval katany a brnění na první probíhající výstavě.

Při návštěvě čajovny, která kromě milé obsluhy skýtala velké množství čajových i nečajových pochutin, jsem neodolal nahlédnutím za dveře, kde probíhal Crazy Anime Marathon, tedy soutěž v nepřetržitém sledování animovaných pořadů bez možnosti kofeinových aj. dopingů. Škoda, že o průběhu nikdo nevedl záznam, protože po rozhovoru s jednou odpadlou účastnicí mi přišlo, že situace tam byla leckdy velmi napjatá. Jinak co se týče samotných návštěvníků, tak mě docela překvapili. Ačkoliv člověk ze všech stran slyšel, že připomínky se říkají po skončení přednášky, na několika mnou navštívených přednáškách se občas našel nějaký exhibicionista, ale přednášející se s ním vždy hravě vyrovnali. Na druhou stranu na mě všichni z několika náhodných „pokeců“ působili nesmírně mile a ochotně.

Nevím, jak moc striktně se chápe ten slogan „od fanoušků pro fanoušky“, ale vzhledem k těm mnohým uzavřeným skupinkám bych řekl poměrně dost. Co mi totiž na Advíku trochu chybělo, byla nějaká hlavní programová linie, která by se věnovala obecné problematice mangy spolu s promítáními základních anime děl včetně regulérních úvodních přednášek. Starým otaku se klasika jistě neokouká a nováčkové si rádi doplní své mezery ve vzdělání.

Ačkoliv jsem se nezúčastnil hlavní víkendové části obsahující mj. ples nebo vyhlášení cosplaye, které muselo být hutné – zde na rozdíl od conů s vedlejší anime linií masky nevzbuzovaly u ostatních posměch, ale respekt, a moje volby se pohybovaly spíše u pasivních částí (na probíhající bojovky a soutěže jsem jaksi nenašel čas ani chuť), Advík jsem si náramně užil. Dovolím si tvrdit, že je to z části proto, že otaku většinou dělají vše kolem svého fenoménu s až japonskou titěrností, ať již jde o překlady, AMV nebo třeba přednášky, a tuto kvalitu vyžadují. Všem zájemcům rozhodně doporučuji a těším se tedy na další takovýto pro mě nevídaný zážitek.

Autor: Tomáš Tauber

Po příchodu do Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, jsem spatřila komplex mnoha budov, jedna jako druhá. Nakláněly se k nastávajícímu dešti. Omluvně jsem na ně mrkla a ony pochopily, že už mám jednu z nich vybranou.

Návštěva začala úvodní prezentací. Na několika diapozitivech jsme měli možnost nahlédnou do historie, jak šel výzkum okolo tokamaku, na jakých principech funguje, až do současné podoby obřích transformátorů. Počátkem padesátých let, ruský fyzik Andrej Sacharov navrhl princip tajného projektu „Tokamak“. V tajnosti nevydržel dlouho. Koncem padesátých let se plně odtajnil a otevřela se možnost výzkumu na mezinárodní úrovni. Od té doby se mnohé změnilo, výkonnost spojená s kvalitou zařízení roste, spotřeba energie v poměru k velikosti tokamaku klesá. Když jsme se přesunuli k samotnému Kompassu, byl tak veliký. Po zemi tolik kabelů, v podlaze díry na další kabely, mnoho a mnoho kabelů, čekající na správné upevnění. Stál na betonové konstrukci a jeho výška od paty k hlavě se táhla přes dvě patra. Do ústavu fyziky plazmatu byl Compass  převezen z anglického Culhamu za symbolickou libru, samotná údržba je mnohem nákladnější. Představte si velký uklizený pokoj, udělejte si pár obrázků, všechny věci složte a přesuňte do jiného domu. Přijde to nejtěžší, vyndáte obrázky a začnete je natáčet. Musíte uspořádat pokoj do stejné podoby, jako byl v předešlém domě. Obdobným způsobem pracují lidé podílející se na sestavení Compassu a uvedení ho do provozu. Myslím, že jsem viděla téměř uklizený pokoj v novém domě. Jak jsem později pochopila, v dohledných  pár desítkách let se v chladných podzimních večerech budeme zahřívat osvědčenými zdroji energie. Geniální nápady se rodí den co den, tak proč nevěřit tomu, že 4.12.2025 budu zapínat ústřední topení napojené na nějakou centrálu, kde se bude honit dokola plazma s plazmou. Bude to šetrné, nenákladné. Návštěva Tokamaku bylo příjemně strávené páteční odpoledne. Po odchodu, začalo silně pršet.