Moc utrácím za telefon.
Vyžívám se v osloveních typu čumáček a cukrouš.
Žiji iluzí budoucnosti.
Kdybych mohla být barva, tak zelená jak jarní tráva.
Věřím v opravdovou, osudovou lásku. V ideálního člověka.
Nevěřím, že ho najdu …v žádném antikvariátě.
Uspokojuje mne touha, naplňuje mě neukojení.
Chci mít oblek bílého králíka, sednout si do parku a jíst mrkev.
Piji každý večer pivo, abych rychle usnula a nic se mi nezdálo.
V levém nártu mám kost navíc a poslední články mých malíčků na rukou vedle sebe svírají téměř pravý úhel.
Jsem vnitřně nesmiřitelně sama.
Budu psát pod pseudonymem Daniel Novák.
Vzlétávající holub a zkoumající morče vydávají stejný zvuk.
Kdyby měl zámek v baráku padesát západů, ti lidi by ho zamykali na všechny.
Kečup je vlastně rajčatová marmeláda.
Nesnáším fyzickou bolest.
Vezmu si jen někoho s krátkým příjmením.
Směji se, protože je mi úplně na nic.
Uklidňují mne mé stereotypy.
Zbožňuji to, když se rozfouká vítr, je před bouřkou, na sídlišti všichni pozavírají okna, já vyjdu na balkón a pozoruji reklamní igelitky, jak se vznáší nad paneláky.
Když spím, mám otevřenou pusu na šířku dvou prstů.
Proč se říká ponožky a ne ponohy?
Všechno mohlo být mnohem horší…

Autor: Veronika Zapletalová